28 C 226/2020-182

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení s příslušenství z částky 28 314 Kč a zaplacení 124 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 18.11.2020 do zaplacení z částky 22 385 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 124 400 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 5 929 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 174 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném jednak náhrady škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši 28 314 Kč, jednak nákladů na zajištění náhradního ubytování ve výši 27 400 Kč a jednak přiměřeného zadostiučinění ve výši 97 000 Kč, to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním žalobce. Žalobce uvedl, že usnesením Policie ČR ze dne 1.8.2019, čj. KRPS -120369-40/ 2019 -010371- bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. V jednočinném souběhu s přečinem vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a v jednočinném souběhu s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, přičemž v návaznosti na to Okresní státní zastupitelství usnesením ze dne 26.9.2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019 rozhodlo o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a policejnímu orgánu znovu uložilo, aby ve věci jednal a rozhodl. Žalobce si v souvislosti se zahájením trestního stíhání zvolil právního zástupce, který ve věci vykonal úkony právní služby, za což mu žalobce uhradil částku ve výši 28 314 Kč. Dále žalobce nárokuje po žalovaném náklady na zajištění náhradního ubytování v době, na kterou byl v důsledku nezákonného stíhání vykázán ze společného obydlí (na základě rozhodnutí civilního soudu), a to na dobu 40 dní. Naposledy pak nárokoval žalobce přiměřené zadostiučinění ve výši 97 000 Kč s ohledem na skutečnost, že předmětné trestní stíhání nechalo na žalobci psychické následky. Žalobce se se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 152 714 Kč předběžně dne 29.4.2020 obrátil na žalovaného.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 152 714 Kč, to vše v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního státního zastupitelství v Kladně pod sp. zn. 1 Zt 214/2019 dne 14.5.2020. Žalovaný po projednání tohoto požadavku dospěl k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobci a žalobci proto na náhradě škody v podobě vynaložených nákladů právního zastoupení poskytl částku ve výši 22 385 Kč. Současně žalobci vyslovil omluvu za nezákonně vedené trestní stíhání. Dále žalovaný nesporoval, že usnesením policejního orgánu Policie ČR ze dne 1.8.2019. čj. KRPS -120369-40/ 2019 -010371- bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutky žalobcem vymezené v žalobě. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26.9.2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019 bylo na základě stížnosti žalobce usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a věc byla vrácena zpět policejnímu orgánu k dalšímu řízení. Poté, co byla věc postoupena správnímu orgánu, rozhodl Magistrát města Kladna, odbor správní, usnesením ze dne 6.8.2020, čj. OPŘ/592/20-4 o odložení věci bez zahájení řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a), c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., neboť osoba přímo postižená spácháním přestupku nedala souhlas k zahájení řízení. Stran vynaložených nákladů na obhajobu žalovaný vycházel z tarifní hodnoty 2 300 Kč/úkon, přičemž jako sporný shledal úkon v podobě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a úkon ze dne 27.8.2019 označený jako doplnění stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání, za který žalovaný přiznal odměnu ve výši jedné poloviny sazby a obdobně pak za úkon označený jako důkazní návrh ze dne 6.9.2019. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, vznesl žalovaný námitku promlčení, neboť předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 26.9.2019 a od data 27.9.2019 tak začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, která skončila dne 27.3.2020. Jelikož žaloba o náhradu škody byla podána dne 22.12.2020, jedná se o její podání po uplynutí promlčecí doby. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 27 000 Kč představující náklady vynaložené na náhradní ubytování v době, kdy byl žalobce vykázán ze společného obydlí, žalovaný konstatoval, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi vynaložením těchto nákladů a trestním stíháním žalobce, neboť o vykázání rozhodl civilní soud (nikoliv orgány činné v trestním řízení) již před zahájením trestního stíhání.

3. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by konal ústní jednání.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě ve výši 152 714 Kč dne 14.5.2020 obrátil na žalovaného. Tento po posouzení jeho žádosti dospěl k závěru, že ve věci je dáno nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, a na nákladech vynaložených na obhajobu žalovaný žalobci poskytl částku ve výši 22 385 Kč. Rovněž nebylo mezi účastníky řízení v rozepři, že proti žalobci bylo usnesením policejního orgánu ze dne 1.8.2019, čj. KRPS -120369-40/ 2019 -010371- zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 119 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a se zvlášť závažným zločinem znásilnění dle § 135 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení žalobce podal stížnost, přičemž usnesením Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26.9.2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a tento nadřízený orgán uložil policejnímu orgánu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Následně policejní orgán věc postoupil správnímu orgánu - Magistrátu města Kladna, odbor správní, který usnesením ze dne 6.8.2020, čj. OPŘ -592/20-4 věc odložil z důvodu, že poškozená osoba nedala souhlas k zahájení řízení o přestupku.

5. Soud provedl dokazování spisem Magistrátu města Kladna, sp. zn. 5/265/20-, konkrétně usnesením Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26.9.2019, čj. 1 Zt 214/2019-26, odevzdáním věci k projednání přestupku ze dne 29.1.2020, usnesením o odložení věci ze dne 6.8.2020, úředním záznamem o vykázání ze dne 28.4.2019, potvrzením Policie ČR o vykázání ze dne 28.4.2019 a usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30.4.2019, čj. 7 Nc 1201/2019-6. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že usnesení Krajského státního zastupitelství v Kladně ze dne 26.9.2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019, kterým bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 1.8.2019 nabylo právní moci dne 26.9.2019. Následně byla věc postoupena správnímu orgánu k projednání přestupku, kdy správní orgán usnesením ze dne 6.8.2020 věc odložil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.8.2020. Dne 28.4.2019 v 21.58 vykázal příslušník Policie ČR žalobce ze společného obydlí, které sdílel s ohroženou osobou [jméno] [celé jméno žalobce], a to na dobu 10 dnů.

6. Usnesením zdejšího soudu ze dne 30.4.2021 bylo řízení stran částky 28 314 Kč (tj. nárok na náhradu škody představující vynaložené náklady na obhajobu) podle ust. 96 odst. 2 o.s.ř. z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, pro plnění žalovaného, zastaveno.

7. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že usnesení, kterým bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání, a věc byla vrácena vyšetřujícímu orgánu k dalšímu řízení, je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil, což ostatně vyplývá z toho, že částečně reparoval žalobci vynaložené náklady na jeho obhajobu. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

9. Dále soud obecně sděluje, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 a ustanovení § 8 zákona je pak naplnění těchto tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tyto podmínky musí být naplněny současně. O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá a mezi vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí, se vznikem újmy ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

10. Nejprve se soud zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení stran nároku na nemajetkovou újmu. Obecně soud uvádí, že ustanovení § 32 odst. 1 věta prvá zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v niž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, zatímco promlčení práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření, má samostatnou úpravu (§ 33). Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 20 odst. 1 věta prvá odškodňovacího zákona), která vycházela z toho, že jediným odpovědným subjektem je stát, ustanovení § 32 odst. 1 věty první odškodňovacího zákona váže počátek běhu promlčecí lhůty kumulativně i na vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá. U nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kde zákon vyžaduje jako podmínku odpovědnosti, aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (§ 8), je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je tato podmínka odpovědnosti splněna, tedy k okamžiku, kdy poškozenému bylo zrušovací rozhodnutí doručeno, případně oznámeno, například vyhlášením. Je tomu tak proto, aby promlčecí lhůta neběžela již před zrušením nezákonného rozhodnutí, tj. v době, kdy poškozený ještě nemůže svůj nárok uplatnit. Odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníku řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutné hledat v příslušných procesních předpisech (srov. např. § 52 o.s.ř. a § 62 odst. 2 ve spojení s § 130 tr. ř. či § 137 tr. ř.), může se tak uplatnit i fikce doručení. Zde již odškodňovací zákon na rozdíl od vědomosti o vzniku škody a odpovědném subjektu, neuplatňuje požadavek, aby bylo rozhodnutí doručeno (oznámeno) přímo poškozenému. Takový požadavek pak může vyplývat právě z příslušného procesního předpisu. Protože § 32 odst. 1 zákona výslovně nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena v § 8 zákona. Promlčecí lhůta tedy může počít běžet nejdříve až dnem následujícím po dni, kdy zrušující rozhodnutí nabylo právní moci. V této souvislosti však nelze pominout, že právní úprava právní moci rozhodnutí se v jednotlivých procesních předpisem liší a i v jednom procesním předpise může být upravena odlišně pro různé typy rozhodnutí a procesní situace. To je třeba mít na mysli zejména v případech, kdy právní moc rozhodnutí může předcházet jeho doručení (oznámení) poškozenému (např. § 139 a § 140 tr. ř.). Pro počátek běhu promlčecí lhůty přitom musí být splněny obě podmínky. Byť § 32 odst. 1 nesvazuje počátek běhu promlčecí lhůty s okamžikem, kdy se poškozený dozví o právní moci zrušujícího rozhodnutí, mohou nastat situace, kdy se poškozený objektivně může dozvědět o právní moci rozhodnutí se značným časovým odstupem (srov. např. § 222 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže by taková okolnost měla poškozenému zabránit ve včasném uplatnění nároku u soudu, bude na soudu, aby v případě vznesené námitky promlčení s ohledem na konkrétní okolnosti případu posoudil její soulad se základními zásadami soukromého práva. I u škody z trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, se uplatní odsun běhu promlčecí subjektivní lhůty, a to k okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo doručeno (oznámeno) rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno, a kdy zároveň takové rozhodnutí nabylo právní moci. Taková situace však nastane jen tehdy, neměl-li poškozený možnost se o vzniku škody dozvědět dříve, než mu bylo doručeno zmíněné rozhodnutí, coby dovršení podmínek, za nichž může nárok uplatnit. Věta druhá § 32 odst. 1 zákona totiž není ustanovení speciální ve vztahu k větě první, nýbrž její modifikací, která se však neuplatní, jestliže se poškozený o vzniku škody dozvěděl teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí. Pozdější vědomost poškozeného o vzniku škody může být založena na subjektivních důvodech, kdy škoda vznikla před doručením rozhodnutí, ale po určitou dobu o ní poškozený nevěděl, nebo na důvodech objektivních, kdy škoda vznikla i po doručení zrušovacího rozhodnutí právě zejména v takových případech, kdy se důsledky vydaného rozhodnutí objevily později, a újma vznikla nebo pokračovala i poté, co bylo toto rozhodnutí odstraněno, by bylo v rozporu jak s logikou věci, tak s ustálenou judikaturou ve srovnatelných případech obecné odpovědnosti, kdy by subjektivní promlčecí lhůta počala běžet dříve, než vůbec škoda vznikla. Ostatně dozvědět se o tom, že mu škoda vznikla, může poškozený teprve poté, co taková újma nastala. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě (§ 32 odst. 3 zákona). Rozlišuje se přitom nárok založený nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 odst. 1 věta druhá třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí) od nároku ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. V případě nezákonného rozhodnutí se i v tomto případě uplatní kumulativní podmínka vyplývající z § 8 tj. pravomocné zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (viz komentář k ustanovení § 32 zákona, www. Beck-online.cz). V judikatuře není žádných pochyb o tom, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v průběhu trestního řízení. Pro počátek běhu 6 měsíční promlčecí lhůty podle citovaného ustanovení, je pak v případech, kdy je poškozený zproštěn obžaloby rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku. Není-li proti tomuto rozsudku přípustné odvolání, nastává již vyhlášením tohoto rozsudku a pozdější doručení písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku proto nemá z hlediska promlčecí lhůty žádné účinky (viz rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, z 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, z 28. 2, 2019 sp. zn. 30 Cdo 4272/2017 či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. II ÚS 606/17).

11. S odkazem na shora sdělené, soud uvádí, že předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 26.9.2019, na základě usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26.9.2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce zrušeno. Od tohoto okamžiku se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma, založená nezákonně vedeným trestním stíháním a o tom, kdo za ni odpovídá. V daném případě je třeba rozlišovat, že proti žalobci bylo vedeno nezákonně trestní stíhání, které skončilo zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a následně pak správní řízení. Ve věci se proto jednalo o dvě řízení, přičemž tato řízení je třeba posuzovat každé samostatně. Pokud žalobce nárokuje nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s vedením nezákonného trestního stíhání, je rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, kdy nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno. Od tohoto okamžiku se žalobce jakožto poškozený dozvěděl o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle názoru soudu proto promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním počala běžet ode dne následujícího po dni, v němž usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně, které zrušilo usnesení o zahájení trestního stíhání, nabylo právní moci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1291/2017). Soud se proto ztotožnil s žalovaným vznesenou námitkou promlčení stran nároku na nemajetkovou újmu, když žalobci běžela promlčecí doba do dne 27.9.2019, přičemž žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalovaného dne 14.5.2020, tedy již k tomuto datu byl nárok žalobce promlčen.

12. K nároku na náhradu škody za vynaložené náklady na ubytování za období od 29.4 do 9.6.2019, soud uvádí, že žalobce byl dne 28.4.2019 na dobu 10 dnů vykázán příslušníkem Policie ČR ze společného obydlí s poškozenou [jméno] [celé jméno žalobce] Trestní stíhání proti žalobci však bylo zahájeno až na základě usnesení Policie ČR ze dne 1.8.2019. Tedy jinak řečeno, období od 29.4.2019 do 8.5.2019 není obdobím vykázáním žalobce, které by bylo v příčinné souvislosti s jeho nezákonně vedeným trestním stíháním, protože k vykázání žalobce došlo před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Pro toto období proto není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Obdobná situace je pak pro období následující od 8.5.2019 resp. pokud usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30.4.2019 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo žalobci bylo uloženo, aby po dobu jednoho měsíce tj. od 8.5.2019 nevstupoval do společného obydlí, které do té doby sdílel s poškozenou [jméno] [celé jméno žalobce], není skutečnost, že žalobce musel bydlet v jiném ubytování z důvodu vydání tohoto usnesení, v příčinné souvislosti s vydáním usnesením o zahájení trestního stíhání, když tato škoda může být toliko v příčinné souvislosti s vydáním usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým bylo uvedené předběžné opatření nařízeno, avšak zde soud podotýká, že toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Opětovně proto není dána podmínka existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody, resp. v daném případě není dána ani podmínka existence odpovědnostního titulu - vydání nezákonného rozhodnutí. Z těchto všech výše uvedených důvodů, proto soud žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný mimosoudně uznal jako důvodnou částku ve výši 22 385 Kč, jakožto náhradu škody, byl povinen tuto částku žalobci uhradit do šesti měsíců od uplatnění nároku. Za dobu od 18.11.2020 do zaplacení, se proto žalovaný ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zákona dostal do prodlení, a soud proto žalobci za tuto dobu přiznal příslušenství z této částky.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 84 020 Kč (obhajné 28 314 Kč, náklady na ubytování 27 400 Kč, nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání 97 000 Kč). Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byl žalobce částečně úspěšný a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce zcela neúspěšný. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst.3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 55 714 + u nemajetkové újmy 50 000 Kč – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobce byl úspěšný v rozsahu 22 385 Kč (majetková škoda). V částce 33 329 Kč (majetková škoda) a 50 000 Kč (nemajetková újma) byl žalobce naopak neúspěšný. Žalobce proto byl v řízení převážně neúspěšný, přičemž by měl žalovanému nahradit 58% jeho účelně vynaložených nákladů řízení / (83 329 - 22 385): 105 714 x 100/ - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015 Náklady řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 174 Kč (58%) podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 písm. a) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).

Poučení