28 C 295/2023 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 231 125 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 231 125 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu nepřiměřené délky konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Žalobkyně uvedla, že jako věřitelka v uvedeném konkurzním řízení přihlásila svou pohledávku ve výši 319 125 Kč proti dlužníkovi [Anonymizováno]. dne 19.11.2009. Teprve dne 15.8.2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení čj. [insolvenční spisová značka]-[Anonymizováno] podle kterého měla být žalobkyně na své přihlášené, uznané a vykonatelné pohledávce uspokojena v rozsahu 4,837 %, tj. 15 436 Kč. Celkem řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od data 19.11.2009 do 31.10.2023, tedy po dobu 13 let a 11 měsíců. Žalobkyně vyšla při stanovení částky odškodnění ze stanoviska Nejvyššího soudu, konkrétně z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, za dalších 11 let z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, tj. 180 000 Kč a za 11 měsíců pak ve výši 13 750 Kč, tedy celkem z částky 193 750 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je starobní důchodkyní není pro ni částka, pro kterou bylo vedeno konkurzní řízení (tj. částka k uspokojení) zanedbatelná, tudíž navýšila základní částku o 10 %, tedy částku ve výši 231 125 Kč. Žalobkyně se předběžně se svým nárokem na přiměřené zadostiučinění obrátila na žalovanou, avšak tato jejímu požadavku nevyhověla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně dne 5.12.2023 uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že uvedené řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak žalobkyni poskytla toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což jí sdělila stanoviskem ze dne 6.12.2023. Žalovaná rovněž nesporovala, že pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny pouze do výše 4,837 %. Žalovaná obecně poukázala na specifika insolvenčního řízení a s tím spojenou judikaturu vyšších soudů a k věci samé uvedla, že celková délka insolvenčního řízení ve vztahu k žalobkyni ke dni projednání její žádosti činila 14 let. Samotné úkony v rámci insolvenčního a konkurzního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu ani insolvenčního správce zjištěny nebyly. Konkurzní řízení bylo zatíženo několika incidenčními řízeními. Také po většinu doby konkurzu probíhalo zpeněžování majetku podstaty, jednak nemovitostí a jednak bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce, některé dokonce i v rámci exekučních řízení. Význam řízení pro žalobkyni žalovaná hodnotila jako nízký až zanedbatelný, neboť v konkurzním řízení stran vzniku nemajetkové újmy je nutné pro její posouzení vycházet z konečné částky, které se žadateli v rámci rozvrhového řízení může dostat. V tomto směru žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Rovněž žalovaná poukázala na to, že význam je snižován na minimum i samotným charakterem konkurzního řízení. Žalobkyni tak muselo být od počátku známo, v jakém rozmezí se uspokojení pohledávky bude pohybovat a tedy žalobkyně fakticky nejistotě ohledně výsledku insolvenčního konkurzního řízení nebyla vystavena nikdy, když jí muselo být od počátku zřejmé, jakým procentem bude zhruba uspokojena. Žalovaná proto dospěla k závěru, že odškodnění v podobě konstatování porušení na projednání věci v přiměřené lhůtě je v tomto případě dostatečné.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně dne 5.12.2023 uplatnila u žalované nárok na nemajetkovou újmu ve výši 231 125 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Žalovaná po projednaní této žádosti dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená, avšak jako vhodné odškodnění stanovila konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobkyni. Toto pak žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 6.12.2023. Mezi účastníky řízení dále nebylo v rozepři, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši 319 125 Kč dne 23.11.2009, přičemž na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.8.2023, čj. [insolvenční spisová značka] bylo uspokojení věřitelů v rozsahu 4,837 %, v případě žalobkyně tedy 15 436 Kč.

4. Soud provedl dokazování sdělením insolvenčního správce ze dne 18.3.2024. Z tohoto vyjádření vzal za prokázané, že žalobkyni byla částka ve výši 15 437,53 Kč podle rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.8.2023, čj. [insolvenční spisová značka] (právní moc dne 21.11.2023) zaslána na bankovní účet dne 16.1.2024.

5. Soud dále provedl k důkazu detail insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka] a dále průběh tohoto řízení, který účastníci řízení nesporovali, a který zjistil z rozsudku zdejšího soudu v obdobné věci ze dne 19.3.2024, čj. 48 C 263/2023 - 72: dne 8.12.2009 zaslal insolvenční správce zprávu o stavu insolvenčního řízení. Dne 8.12.2009 a 11.12.2009 se ve věci vyjádřil dlužník. Dne 14.12.2009 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů. V rámci přezkumného jednání konaném dne 14.12.2009 bylo zjištěno, že bylo přihlášeno celkem 151 pohledávek, z toho 10 pohledávek bylo odmítnuto. Usnesením ze dne 15.12.2009 byl prohlášen konkurz na dlužníka. Usnesením ze dne 10.2.2010 byla přiznána odměna opatrovnici a tato byla zproštěna funkce. Dne 29.12.2009 byl zveřejněn seznam přihlášených pohledávek se 141 přihlášenými pohledávkami. Dne 28.1.2010 bylo navrženo insolvenčním správcem nařízení dodatečného přezkumného jednání k přezkoumání pohledávky č. 141, která byla odmítnuta, neboť na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12.2009 bylo rozhodnuto, že účast věřitele přihlašujícího předmětnou pohledávku nekončí. Dne 9.2.2009 bylo sděleno, že jednání bude nařízeno poté, co bude známo, které opožděně podané přihlášky budou k odvolání věřitelů shledány včasnými a které nikoliv. Dne 6.4.2010 byla zveřejněna zpráva o stavu insolvenčního řízení. Dne 19.4.2010 byl zveřejněn soupis majetkové podstaty. Dne 26.4.2010 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 29.4.2010 bylo nařízeno zvláštní přezkumné jednání pro jedinou přihlášenou pohledávku, a to na den 31.5.2010. Dne 10.5.2010 došla soudu žádost insolvenčního správce o zpeněžení věci mimo dražbu. Usnesením ze dne 13.5.2010 byl insolvenčním soudem udělen souhlas s prodejem mimo dražbu. Na přezkumném jednání konaném dne 31.5.2010 byla zjištěna pohledávka pod č.

141. Dne 8.7.2010 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 3.9.2010 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 21.9.2010 došlo soudu vyjádření pana Zacha jako reakce na obsah zprávy insolvenčního správce. Dne 7.10.2010 bylo zveřejněno doplnění soupisu majetkové podstaty. Dne 18.10.2010 byl insolvenční správce vyzván, aby se vyjádřil k vyjádření pana [Anonymizováno]. Dne 27.10.2010 bylo zveřejněno vyjádření insolvenčního správce k vyjádření pana Zacha. Dne 8.12.2010 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 15.12.2010 byl povolán nový člen věřitelského výboru, neboť předchozí člen zemřel. Dne 2.2.2011 byl zveřejněn návrh insolvenčního správce na vydání souhlasu se zpeněžením majetku mimo dražbu. Usnesením, které nabylo právní moci dne 14.2.2011 byl soudem dán souhlas s prodejem mimo dražbu. Dne 8.3.2011 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Obdobně pak dne 13.6.2011. Dne 29.5.2011 došla žádost insolvenčního správce o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty. Usnesením insolvenčního soudu, které nabylo právní moci dne 24.6.2011 byla vyňata nemovitost ze soupisu majetkové podstaty. Usnesením, které nabylo právní moci dne 1.9.2011 bylo změněno usnesení o vyjmutí nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty tak, že byl dán souhlas pouze k vyjmutí pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Dne 6.12.2011, 12.12.2011, 7.3.2012, 8.6.2012, 12.9.2012 a 8.11.2012 byly zveřejněny zprávy insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením, které nabylo právní moci dne 26.11.2012 byl povolen prodej mimo dražbu podle návrhu insolvenčního správce ze dne 8.11.2011. Usnesením, které nabylo právní moci dne 13.3.2013 byl povolen prodej mimo dražbu na návrh insolvenčního správce ze dne 29.1.2013. Dne 6.3.2013 a 7.6.2013 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením, které nabylo právní moci dne 23.8.2013 byla ustanovena insolvenčním správcem společnost [jméno FO]. na místo současného insolvenčního správce, a to na žádost dosavadního insolvenčního správce ze dne 1.7.2013. Dne 6.9.2013, 10.12.2013 a 6.3.2014 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 15.4.2014 došel soudu návrh [jméno FO] na vydání rozhodnutí podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Dne 7.5.2014 byl insolvenční správce vyzván, aby se k tomuto návrhu vyjádřil. Vyjádření insolvenčního správce bylo zveřejněno dne 15.5.2014. Usnesením ze dne 11.6.2014 odkázal soud [jméno FO] na podání určovací žaloby v nalézacím řízení. Dne 15.7.2014 byl urgován insolvenční správce o zaslání zprávy o jeho činnosti. Dne 9.9.2014 a 17.12.2014 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 21.4.2015 byl insolvenční správce vyzván, aby předložil zprávu o stavu řízení. Dne 23.4., 8.6., 4.9., 8.12. a 10.12.2015 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 15.12.2015 byl podán soudu návrh [jméno FO] na rozhodnutí podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Usnesením soudu ze dne 29.12.2015 bylo uloženo insolvenčnímu správci, aby uspokojil pohledávku [jméno FO]. Usnesením ze dne 17.2.2016 bylo uloženo insolvenčnímu správci, aby uhradil pohledávku [jméno FO] na její návrh ze dne 2.2.2016. Dne 9.3.2016 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením ze dne 17.5.2016 soud uložil insolvenčnímu správci, aby zhotovil aktualizovaný soupis majetkové podstaty. Dne 20.6.2016 byl zveřejněn aktualizovaný soupis majetkové podstaty. Dne 8.9.2016, 7.12.2016, 7.3.2017, 6.6.2017 a 5.9.2017 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením ze dne 5.10.2017 bylo uloženo insolvenčnímu správci, aby se vyjádřil k návrhu [jméno FO] ze dne 25.9.2017. Dne 19.10.2017 bylo zveřejněno vyjádření insolvenčního správce k tomuto návrhu. Usnesením, které nabylo právní moci dne 1.11.2017 byl povolen prodej mimo dražbu na návrh insolvenčního správce ze dne 13.10.2017. Usnesením ze dne 9.11.2017 byl vyzván insolvenční správce k vyjádření se k návrhu [jméno FO] ze dne 1.11.2017. Dne 27.11.2017 bylo zveřejněno vyjádření insolvenčního správce. Dne 30.11.2017 bylo sděleno [jméno FO], že soud považuje postup insolvenčního správce za opodstatněný. Dne 6.12.2017 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením, které nabylo právní moci dne 26.1.2018 byl dán souhlas insolvenčnímu správci k vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty podle jeho návrhu ze dne 22.1.2018. Dne 7.3.2018, 6.6.2018 a 6.9.2018 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Usnesením, které nabylo právní moci dne 12.9.2018 byl dán souhlas s prodejem věcí mimo dražbu podle návrhu insolvenčního správce ze dne 30.8.2018. Dne 4.12.2018 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 6.3.2019 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 6.3.2019 byl zveřejněn návrh [jméno FO] na uložení povinnosti insolvenčnímu správci. Dne 29.3.2018 se insolvenční správce vyjádřil k návrhu [jméno FO]. Dne 2.4.2018 soud rozhodl o uložení povinnosti insolvenčnímu správci vyplatit pohledávku [jméno FO]. Dne 16.4.2019 soud rozhodl o prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy insolvenčnímu správci. Dne 16.5.2019 žádal insolvenční správce o prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy do 15.6.2019, přičemž soud této žádosti vyhověl. Dne 18.6.2019 byla zveřejněna konečná zpráva a dne 2.7.2019 pak vyhláška o konečné zprávě. Od 4.7.2019 do 19.7.2019 byly podávány námitky proti konečné zprávě. Dne 24.7.2019 bylo nařízeno jednání o námitkách proti konečné zprávě a dalších námitkách na den 15.10.2019. Toto jednání pak bylo odročeno na neurčito z důvodu vyřešení stanovisek namítající věřitelky a insolvenčního správce. Dne 23.10.2019 soud uložil povinnost stěžovatelům a usnesením ze dne 8.1.2020 byla odmítnuta konečná zpráva, neboť nebyly dořešeny otázky existence případných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 28.2.2020 byl insolvenční správce soudem vyzván k předložení zprávy o stavu řízení. Dne 11.3.2020 a 11.6.2020 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 20.10.2020 byl insolvenční správce soudem vyzván k předložení zprávy o stavu řízení. Dne 23.10.2020, 25.1.2021, 23.4.2021, 20.8.2021 a 16.11.2021 byla zveřejněna zpráva insolvenčního správce o stavu řízení. Dne 29.12.2021 byl insolvenční správce vyzván k předložení konečné zprávy, neboť rozsudky v incidenčních sporech nabyly právní moci dne 30.10.2021. Přípisem ze dne 5.1.2022 sdělil insolvenční správce, že konečnou zprávu předloží do 31.1.2022. Dne 2.2.2022 byl ustanoven nový insolvenční správce [Anonymizováno] [jméno FO] a byl zproštěn funkce dosavadní insolvenční správce. Dne 3.2.2022 byla zveřejněna konečná zpráva. Následně bylo dne 7.2.2022 podáno odvolání do usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového. Dne 9.2.2022 byla věc s odvoláním předložena Vrchnímu soudu v Praze. Tento usnesením, které nabylo právní moci dne 26.3.2022 změnil napadené usnesení soudu I. stupně tak, že se dosavadní insolvenční správce nezprošťuje funkce a nový insolvenční správce se neustanovuje. Dne 16.3.2022 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 5.4.2022 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. Dne 26.4.2022 byly zveřejněny námitky proti konečné zprávě. Dne 11.5.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 31.5.2022, které bylo dne 30.5.2022 odročeno na neurčito, neboť doposud nebyl vyřešen okruh účastníků a tedy konečná zpráva a její projednání je předčasné. Dne 30.5.2022 soud odmítl konečnou zprávu, neboť nebyly dořešeny otázky existence pohledávek původně postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Usnesením ze dne 30.5.2022 byla odvolána opatrovnice [jméno FO] a dlužnici byl ustanoven opatrovník [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 25.7.2022 byla zveřejněna konečná zpráva a dne 22.9.2022 pak vyhláška o konečné zprávě. Dne 10.10.2022 byly podávány námitky proti konečné zprávě. Pokynem soudce ze dne 16.11.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 20.12.2022 a toto jednání pak bylo za účelem pokračování v projednávání námitek a případného doplnění dokazování odročeno na den 14.2.2023. Při tomto jednání pak byly projednávány námitky věřitelů a jednání bylo odročeno za účelem pokračování v námitkovém řízení na den 21.3.2023. Na jednání konaném dne 21.3.2023 byla schválena konečná zpráva ze dne 12.9.2022. Dne 11.5.2023 bylo podáno odvolání a dne 29.6.2023 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu. Usnesením Vrchního soudu v Praze, které nabylo právní moci dne 3.8.2023 bylo odvolání odmítnuto. Dne 24.7.2023 byl spis vrácen soudu I. stupně. Usnesením ze dne 15.8.2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení podle návrhu insolvenčního správce ze dne 24.4.2023. Dne 22.9.2023 bylo podáno odvolání proti usnesení o rozvrhu. Toto následně bylo usnesením ze dne 4.10.2023 odmítnuto pro opožděnost. Od srpna 2023 pak bylo plněno na rozvrhové usnesení a soudem v tomto období byly zjišťovány informace o zesnulých věřitelích.

6. V průběhu insolvenčního řízení bylo vedeno celkem 9 incidenčních sporů, a to incidenční spor č. 1 od 27.5.2010 do 8.12.2010, incidenční spor č. 2 od 22.11.2010 do 20.8.2011, incidenční spor č. 3 od 24.1.2011 do 20.8.2011, incidenční spor č. 4 od 24.1.2011 do 18.10.2011, incidenční spor č. 5 od 11.7.2014 do 12.1.2018, incidenční spor č. 6 od 17.2.2020 do 30.10.2021, incidenční spor č. 7 od 24.2.2020 do 4.4.2020, incidenční spor č. 8 od 24.2.2020 do 30.10.2021, incidenční spor č. 9 od 8.11.2023, přičemž toto incidenční řízení není dosud ukončeno.

7. Soud provedl rovněž k důkazu detail insolvenčního řízení[Anonymizováno][Anonymizováno] [insolvenční spisová značka], konkrétně oddíl P, týkající se přihlášek věřitelů. Z tohoto se pak podává, že přihlášky věřitelů byly soudu zasílány v průběhu celého řízení, tj. od roku 2009 až do roku 2022, přičemž dne 25.1.2024 bylo vydáno usnesení o změně v osobě věřitele, dne 14.4.2009 usnesení o vzetí na vědomí zpětvzetí přihlášky, dne 27.3.2024 usnesení o změně v osobě věřitele, dne 9.12.2009 usnesení o vzetí na vědomí částečného zpětvzetí přihlášky, dne 12.5.2023 bylo vydáno usnesení o změně v osobě věřitele a rovněž tak dne 30.6.2022, dále dne 7.3.2024 a 18.3.2024, dále dne 5.2.2024, 19.2.2024, 5.2.2024, dne 27.3.2024, dne 21.7.2015, dne 25.1.2024, dne 2.9.2022, dne 9.5.2022, dne 30.1.2012, dne 20.9.2022. Usnesením ze dne 5.5.2011 vzal soud na vědomí zpětvzetí přihlášky. Dne 21.4.2022 vydal soud usnesení o změně v osobě věřitele, dále pak usnesením ze dne 13.4.2022, 11.4.2022. Usnesením ze dne 25.11.2009 rozhodl soud o odmítnutí přihlášky. Proti tomuto usnesení bylo podáno dne 7.12.2019 odvolání a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 11.12.2009. Tento usnesením ze dne 22.12.2009 napadené usnesení změnil. Dále soud rozhodl usnesením o odmítnutí přihlášky dne 25.11.2009 (3x), dne 1.12.2009 (2x) a dne 3.12.2009. Proti usnesení o odmítnutí přihlášky ze dne 3.12.2009 bylo podáno odvolání, přičemž věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 13.1.2010 napadené usnesení potvrdil. Usnesením ze dne 3.12.2009 bylo rozhodnuto o odmítnutí přihlášky (2x). Proti tomuto usnesení bylo podáno dne 23.12.2009 odvolání a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 4.1.2010. Tento usnesením ze dne 13.1.2010 napadené usnesení potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí bylo podáno dne 12.3.2010 dovolání a věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 16.6.2010. Usnesením ze dne 2.8.2010 rozhodl Nejvyšší soud o zastavení řízení. Usnesením ze dne 3.12.2009 rozhodl insolvenční soud o odmítnutí přihlášky. Proti tomuto usnesení bylo podáno dne 16.12.2009 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 21.12.2009 a tento rozhodl o odvolání usnesení ze dne 22.12.2009 tak, že jej potvrdil. Usnesením ze dne 12.1.2010 bylo rozhodnuto o odmítnutí přihlášky. K odvolání věřitele pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16.2.2010 napadené usnesení potvrdil. Opětovně dne 12.1.2010 bylo rozhodnuto usnesením o odmítnutí přihlášky. Na základě podaného odvolání dne 2.2.2010 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 15.2.2010, který napadené rozhodnutí usnesením ze dne 3.3.2010 potvrdil. Opětovně bylo rozhodnuto usnesením ze dne 12.1.2010 o odmítnutí přihlášky a o podaném odvolání proti tomuto usnesení pak rozhodl Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 24.2.2010, který napadené usnesení potvrdil. O dalším odmítnutí přihlášky bylo rozhodnuto usnesením ze dne 12.1.2010 a o podaném odvolání do tohoto usnesení pak usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3.3.2010, který napadené usnesení potvrdil. Dále pak do usnesení o odmítnutí přihlášky ze dne 12.1.2010 bylo podáno odvolání dne 2.2.2010, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.3.2010, který napadené usnesení potvrdil. Další usnesení o odmítnutí přihlášky bylo vydáno dne 16.4.2010 a o podaném odvolání do tohoto usnesení pak usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6.5.2010. Usnesení ze dne 31.12.2010 rozhodl insolvenční soud o částečném odmítnutí přihlášky a o podaném odvolání bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 14.3.2011, který napadené usnesení potvrdil. Další usnesení o odmítnutí přihlášky bylo vydáno dne 11.6.2013, 15.6.2020, 6.6.2022 (3x).

8. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro liská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Soudu ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36). Tak průtah vyskytnuvší se jen v určité fázi řízení Soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudky Soudu ve věcech Žirovnický proti České republice ze dne 9.7.2002 či Krča proti České republice ze dne 18.3.2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou.

10. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

11. Na základě provedeného dokazování soud vymezil rozhodnou dobu řízení pro žalobkyni, a to od data, kdy její přihláška pohledávky do insolvenčního řízení došla soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, tj. 19.11.2009 a jako konec doby konkurzního řízení pro žalobkyni soud stanovil datum 16.11.2024, kdy ve vztahu k žalobkyni insolvenční správce splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tedy poskytl jí plnění z přihlášené pohledávky. Celkem tedy řízení pro žalobkyni trvalo 14 let a 2 měsíce.

12. Ve věci samé je nutné přihlédnout ke specifikům insolvenčního/konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Při vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona je třeba tyto hodnotit právě s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení jako takového. Toto sestává ze tří fází; první fází je fáze počínající podáním návrhu na prohlášení úpadku a končící prohlášením o způsobu řešení úpadku dlužníka (v posuzovaném případě prohlášením konkurzu); druhá fáze je fází realizační, trvající do podání konečné zprávy insolvenčním správcem a zahrnující zejména přihlašování pohledávek, zjišťování majetku a jeho zpeněžování; a třetí fáze pak začíná rozvrhovým usnesením a zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku z majetkové podstaty mezi věřitele a zrušení konkurzu. Pro určení konce doby insolvenčního/konkurzního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky takovéhoto řízení, jak již bylo uvedeno v odstavci 11, je pro věřitele podstatné, kdy insolvenční správce úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy bylo insolvenční řízení formálně ukončeno vydáním usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení. Ke splnění pravomocného rozvrhového usnesení v posuzovaném řízení ve vztahu k žalobkyni již došlo, tudíž je insolvenční řízení pro ni již ukončeno.

13. Délka insolvenčního/konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem uvedeného řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném insolvenčním/konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno insolvenční/konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 se pak podává, že „jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou právu konkurzního řízení, nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“.

14. Žalobkyně tedy již při uplatnění své pohledávky v rámci insolvenčního řízení musela být seznámena s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s insolvenčním řízením pojí. Tyto spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí. Délka insolvenčního/konkurzního řízení je pak obecně dána zejména složitostí věci v podobě množství věřitelů, jež mají být v rámci řízení uspokojeni, zjištění majetku úpadce a s tím související úkony k jeho zpeněžení, množstvím sporů, jež jsou konkurzem vyvolány (incidenční spory) procesním chováním účastníků řízení, kterými jsou věřitelé úpadce, případně procesním chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou dlužníci úpadce. Jde přitom nejen o počet přihlášených věřitelů, ale též o četnost nároku na vyloučení věci z podstaty, nároku na oddělené uspokojení, případných pracovních nároků apod. V této souvislosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010 uvádí, že „složitost konkurzní věci přímo ovlivňující délku konkurzního řízení může být zapříčiněna též četností sporů vyvolaných konkurzem (incidenčních sporů) a jejichž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost v rámci konkurzní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jež je předmětem vyloučení a z nějž by měli být v konkurzu uspokojeni i úpadcovi věřitelé. Podobně toto platí i pro spory o určení neexistence nebo o úhradu pohledávek za podstatou či pracovních nároků. Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkurzního řízení, jež bez jejich ukončení se zpravidla nemůže dostat do závěrečné fáze.“ 15. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud ve smyslu § 31a odst. 3 o.s.ř. přihlíží, uvádí následující:

16. Postup orgánů státu v rámci řízení po provedeném dokazování soud zjistil, že v insolvenčním řízení nedocházelo k průtahům či obdobím nečinnosti, popř. k jinému nesprávnému úřednímu postupu insolvenčního soudu. Tento postupoval standardně, v běžných procesních lhůtách a jeho postup směřoval ke skončení insolvenčního řízení. Také soud nezjistil, že by v rámci podkladového řízení soud řádně nedohlížel na činnost správce konkurzní podstaty. Naopak i ve vztahu ke správci konkurzní podstaty postupoval standardně, jak mu insolvenční zákon ukládá a vždy žádal či očekával od insolvenčního správce zprávu týkající se toho kterého časového úseku řízení.

17. Počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela věc se nacházela s odvoláním do procesního rozhodnutí – do usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového jedenkrát u odvolacího soudu a jedenkrát se nacházela u odvolacího soudu s odvoláním do konečné zprávy. Dále pak se nesčetněkrát s odvoláním u odvolacího soudu nacházela věc v případě, kdy insolvenční soud rozhodoval o odmítnutí přihlášek některých věřitelů, a to zejména v roce 2009 až 2010. Jedenkrát se v této souvislosti nacházela věc i s dovoláním u Nejvyššího soudu. Tedy v této souvislosti lze shrnout, že věc se mnohokrát, pokud se týkalo procesních rozhodnutí, nacházela u odvolacího soudu a jedenkrát u soudu Nejvyššího, tedy byla řešena celkem na třech stupních soudní soustavy. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve stanovisku uvedl, že „je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv“ (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017 nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14.3.2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022). Účastníkům řízení proto nelze dávat k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě využití dalších procesních návrhů k ochraně jejich práv, což se však zákonitě musí promítnout do celkové doby řízení, neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přidávat k tíži ani žalované. V poměrech uvedené věci to znamená, že je třeba reflektovat počet stupňů soudní soustavy, u nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků, či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, a proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu v odpovídajícím snížení základní částky. Jiný případ je samozřejmě za situace, kdy rozhodnutí orgánů nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánů nižšího stupně, což se však v posuzovaném případě nestalo (srov. rozsudek NS ze dne 26.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

18. Kritérium složitosti věci na základě zjištěného skutkového stavu, soud dospěl k závěru, že řízení vykazovalo vyšší míru složitosti, která byla dána jednak počtem věřitelů, kteří do řízení přihlásili své pohledávky (celkem 151 věřitelů) a rovněž i počtem 9 incidenčních sporů, bez jejichž ukončení samozřejmě nemohlo být ukončeno insolvenční řízení. Složitost insolvenčního řízení pak lze spatřovat převážně v jeho procesní složitosti, která byla rovněž dána i velkým množstvím procesních rozhodnutí, které insolvenční soud v rámci řízení činil, zejména šlo o vydání usnesení o odmítnutí přihlášky věřitelů, o odmítnutí odvolání pro opožděnost, o usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového, vydání usnesení o rozvrhu, vydání usnesení o odmítnutí konečné zprávy, usnesení o vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty, usnesení o souhlasu s prodejem věcí mimo dražbu atd.

19. Význam předmětu řízení pro žalobkyni obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Pokud žalobkyně argumentovala tím, že řízení pro ni mělo standardní či vyšší význam z hlediska jejího věku (žalobkyně je ročník 1945), tak soud v této souvislosti uvádí, že osobami pokročilejšího věku jsou osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zdravotní stav poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Žalobkyně sice v průběhu řízení dosáhla této věkové hranice, avšak až v roce 2020, tedy osobou v popsaném věku byla necelé čtyři roky trvání řízení, tedy poměrně krátkou dobu z celkové délky řízení. Soud také musí konstatovat, že i když žalobkyně argumentovala tím, že je starobní důchodkyní, tudíž částka 15 436 Kč, která jí byla v rámci konkurzního řízení vyplacena a která pro ni byla tzv. „ve hře“, je skutečně částkou velmi nízkou, blížící se částkám bagatelním, tudíž i když aktuálně žalobkyně je starobní důchodkyní, nelze z tohoto odvodit, že by takováto částka pro ni (zdůrazněno po celou dobu řízení), mohla být nějak zásadní. Naopak lze hovořit o tom, že jde o částku nepatrnou. Pokud tedy předmětem řízení byla částka nepatrná (bagatelní), nelze uzavřít jinak, než, že podkladové řízení pro žalobkyni nemohlo mít žádný význam, resp. tento význam byl nicotný.

20. Podíl poškozené na délce řízení: žalobkyně se na celkové délce řízení svým chováním nepodílela.

21. S ohledem na výše uvedené, i přes popsanou zejména procesní obtížnost řízení a specifika insolvenčního řízení je třeba, ve shodě s účastníky řízení, uzavřít, že délka podkladového řízení byla již nepřiměřená. V důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty, rezultující z nepřiměřené dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Již v rozsudku ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 30 Cdo 763/2009 Nejvyšší soud uvedl, že „dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.“ Nejvyšší soud dále k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve své judikatuře uvádí, že „ obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 či sp. zn. 30 Cdo 40/2009).

22. Soud je proto závěru, že o výjimečnou situaci se jedná právě v posuzovaném případě, a to z důvodů, které vyložil již v rámci sdělení specifik insolvenčního řízení a při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, tedy to, že podkladové řízení nemělo pro žalobkyni prakticky žádný význam (neboť předmětem řízení pro žalobkyni byla bagatelní částka), tudíž konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakožto odškodnění morální, je podle názoru soudu odpovídající a dostatečné. Jelikož se toto konstatování žalobkyni dostalo od žalované již mimosoudně, zamítnul soud žalobu výrokem I. rozsudku jako neopodstatněnou.

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (5 úkonů po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 2x příprava na jednání a 2x účast na jednání dne 13.3. a 3.4.2024).

Poučení