62 Co 224/2024 - 85

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o 213 125 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2024, č. j. 28 C 295/2023-52 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku ad I. potvrzuje.

II. Ve výroku ad II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení činí 1 800 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. 00000,0000000000000000000Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 231 125 Kč (správně 213 125 Kč – pozn. odvolacího soudu) s příslušenstvím (výrok ad I.) a žalobkyni zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do 3 od právní moci rozsudku k rukám žalovaného (výrok ad II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí nepřiměřeně dlouhým konkurzním řízením vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH [spisová značka], v němž žalobkyně přihlásila dne 19. 11. 2009 svoji pohledávka ve výši 319 125 Kč proti dlužníku – [právnická osoba] Podle žalobních tvrzení řízení vůči žalobkyni trvalo od [datum] do [datum] a žalobkyně požadovala za každý rok trvání řízení náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč za první 2 roky trvání řízení částku poloviční, základní odškodnění ve výši 193 750 Kč navýšila o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro ni a to, že je starobní důchodkyně.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zjistil skutkový stav, který podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 5, 6 a 7, v nichž uvedl průběh insolvenčního řízení. Vyšel z nesporného zjištění, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalovaného dne 5. 12. 2023 (správně zřejmě 29. 11. 2023, k tomu viz č. l. 4 spisu – pozn. odvolacího soudu), kdy požadovala nahradit nemajetkovou újmu ve výši 231 125 Kč, žalovaný svým stanoviskem ze dne 6. 12. 2023 žalobkyni sdělil, že předmětné konkurzní řízení, za něž žalobkyně požaduje odškodnění (dále jen též naříkané řízení), trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyni, který byl zanedbatelný, poskytuje žalobkyni zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Důvod pro přiznání peněžitého zadostiučinění žalovaný neshledal.

3. Ohledně průběhu konkurzního řízení odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, která byla činěna z konkurzního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Průběh odškodňovaného řízení byl mezi účastníky nesporný.

4. Soud prvního stupně vymezil rozhodnou dobu řízení pro žalobkyni od data, kdy její přihláška pohledávky do insolvenčního řízení soudu došla (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]), tedy dnem 19. 11. 2009 a jako konec konkurzního řízení pro stanovil datum 16. 11. 2024 (správně 16. 1. 2024 – pozn. odvolacího soudu), kdy insolvenční správce ve vztahu, k níž splnil pravomocné rozvrhové usnesení a poskytl jí z přihlášené pohledávky plnění. Řízení tedy vůči žalobkyni trvalo 14 let a 2 měsíce.

5. Soud prvního stupně zdůraznil specifika insolvenčního (konkurzního) řízení, které není typickým sporným řízením, ale jde o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. K tomu zhodnotil relevantní kritéria podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk), uvedl jeho § 31a odst.

3. Vysvětlil, že insolvenční řízení sestává ze tří fází, první fáze počíná podáním návrhu na prohlášení úpadku a končí prohlášením o způsobu řešení úpadku dlužníka. Druhá fáze je realizační trvající do podání konečné zprávy insolvenčním správcem a zahrnující zejména přihlášení pohledávek a zjišťování majetku dlužníka a jeho zpeněžení a třetí fáze pak začíná samotným rozvrhovým usnesením a zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku z majetkové podstaty mezi věřitelem a zrušení konkurzu. Délka insolvenčního řízení tak nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR. Podle soudu prvního stupně insolvenční (konkurzní) řízení představuje nižší formu nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací, když poškozený má jistotu, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota zůstává tolika ve vztahu k určení její výše, která bude uspokojena. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

6. K jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 OdpŠk (v rozhodnutí je nesprávně uveden o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu) soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním řízení nedocházelo k průtahům či obdobím činnostem, v řízení bylo postupováno standartně v běžných procesních lhůtách. Délka řízení byla zatížena počtem stupňů soudní soustavy, kdy věc se nacházela s odvoláním do procesního rozhodnutí u odvolacího soudu – jednou s odvoláním do usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového a jednou s odvoláním do konečné zprávy. Dále bylo podáno nesčetněkrát odvolání ve věci, kdy insolvenční soud rozhodoval o odmítnutí přihlášek některých věřitelů, a to zejména v letech 2009 až 2010, jedenkrát se věc nacházela i s dovoláním u Nejvyššího soudu ČR. Věc tak byla řešena celkem na 3 stupních soudní soustavy. S tím přirozeně narůstá i délka soudního řízení, a to bez ohledu na to, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a další).

7. Řízení vykazovalo vyšší míru složitosti, která byla dána jednak počtem věřitelů, kteří své pohledávky přihlásili do konkurzu, a i počtem incidenčních sporů – 9 incidenčních sporů, bez jejichž ukončení by insolvenční řízení nemohlo být ukončeno. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva, kterou soud prvního stupně odcitoval, nižší, její pohledávka byla uspokojena v rozsahu částky 15 436 Kč odpovídající 4,837 % z celkové uplatněné pohledávky. I přesto, že žalobkyně argumentovala tím, že je starobní důchodkyně, tak se jedná o částku skutečně velmi nízkou, blížící se částce bagatelní. Pokud žalobkyně argumentovala tím, že je osobou vyššího věku, tak k tomu soud poznamenal, že této věkové hranice dosáhla až v roce 2020, tedy osobou v popsaném věku byla necelé čtyři roky trvání řízení. Žalobkyně jako poškozená na délce řízení žádný podíl neměla.

8. S ohledem na všechny tyto skutečnosti a zejména pak s ohledem na procesní obtížnost a specifika insolvenčního řízení, soud prvního stupně i přes výše uvedené konstatoval, že délka řízení byla nepřiměřená. Žalobkyni proto přísluší odškodnění nemajetkové újmy, nicméně prvostupňový soud shledal jako adekvátní odškodnění konstatování porušení práva, které již žalovaný žalobkyni poskytl mimosoudně. Žalobu na zaplacení peněžitého zadostiučinění proto zamítl.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému s tím, že jde o paušální náhradu hotových výdajů za 5 úkonů po 300 Kč, celkem 1 500 Kč (vyjádření ve věci samé, 2x příprava na jednání na 2x účast na jednání dne 13. 3. a 3. 4. 2024), to vše podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

10. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

11. Žalobkyně shrnula relevantní závěry, k nímž prvostupňový soud dospěl, a vyslovila s nimi nesouhlas. Namítla především nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že konstatování porušení práva je v daném případě adekvátním prostředkem nápravy, soud prvního stupně nesprávně věc posoudil a při svém rozhodování se odchýlil od rozhodovací praxe, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 483/2024. Tento judikát podle žalobkyně překonal soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, když v konkurzní věci sp. zn. 957/2020 byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 39 Co 39/2023-148, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Závěry tohoto rozsudku žalobkyně odcitovala a shrnula, že z citovaných judikaturních závěrů vyplývá, že i případný snížený význam předmětu řízení by měl v zásadě vést k zadostiučinění peněžitému, což je nepochybně i případ žalobkyně. Délka řízení ve vztahu k žalobkyni činila 14 let a 2 měsíce, žalobkyně se na průtazích nijak nepodílela, nadto žalobkyně zmínila jiná vyhovující rozhodnutí v téže konkurzní ve věci dalších žalobců, tato označila spisovými značkami. Výsledně uvedla, že nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že význam předmětu řízení byl pro ni nicotný. Pouhé mimosoudní konstatování porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je naprosto nedostačující a nepřiléhavé, je na místě žalobkyni přiznat finanční odškodnění. Žalobkyně znovu zdůraznila, že se na průtazích posuzovaného řízení nijak nepodílela, v naříkaném sporu bylo porušeno její právo na projednání ve věci přiměřené lhůtě a v důsledku toho jí vznikla nemajetková újma. Žalobkyně opětovně zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3521/2021, z něhož citovala, a soudu prvního stupně vytkla, že se dostatečně nezabýval všemi skutečnostmi, které by odůvodňovaly výjimku z postupu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně zejména nerespektoval judikaturní a právně závazný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 483/2024, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Odvolání žalovaného směřovalo do výroku ad II. o nákladech řízení. Žalovaný soudu I. stupně vytkl, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval v rozporu s vyhláškou č. 254/2015 Sb., když náklady řízení žalovaného nesprávně vyčíslil. Soud prvního stupně přiznal žalovanému náhradu celkem za celkem 5 režijních paušálů po 300 Kč a nijak nezdůvodnil, proč mu nepřiznal též náhradu za soudní jednání dne 10. 4. 2024, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek. Prvostupňový soud zřejmě přehlédl, že se jedná o již třetí jednání, v důsledku toho náklady řízení žalovaného určil chybně. K tomu žalovaný odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 62 Co 277/2022-514, z něhož citoval, obdobně zmínil usnesení Městského soudu v Praze z 15. 3. 2023, č. j. 28 Co 498/2022-335, ze dne 21. 2. 2024, č. j. 91 Co 350/2023-428, 91 Co 351/2023-428, z uvedených rozhodnutí rovněž citoval s tím, že závěry v nich vyjádřené jsou stejné. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, odvolání žalované je opodstatněné částečně.

14. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, který vyplývá především ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], kdy průběh naříkaného konkurzního řízení byl mezi účastníky nesporný. Mezi účastníky není ani sporu o tom, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalovaného řádně a včas a žalovaný ve svém stanovisku ze dne 6. 12. 2023 nárok uznal opodstatněný v tom směru, že shledal nepřiměřenou délku konkurzního řízení, jehož byla žalobkyně účastna a poskytl žalobkyni zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Peněžité zadostiučinění však odmítl s tím, že konstatování porušení práva se jeví jako adekvátní prostředek nápravy. Odvolací soud tento právní názor žalovaného a soudu prvního stupně zcela sdílí.

15. Soud prvního stupně správně vymezil počátek naříkaného řízení, který je ve vztahu k žalobkyni datován dnem [datum], kdy přihlásila jako věřitelka svoji pohledávku v insolvenčním řízení. Jako datum konce řízení žalobkyně v žalobě určila den [datum], aniž by bylo jednoznačně zřejmé, z čeho toto datum dovozuje – podle skutkových tvrzení žaloby má jít o datum následující po její výzvě žalovanému ze dne 29. 11. 2023. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že předmětná pohledávka činila 319 125 Kč a výsledně byla uspokojena v rozsahu 4,837 %, tedy částkou 15 436 Kč, která žalobkyni byla vyplacena podle rozvrhového usnesení dnem 16. 11. 2024 a toto datum je tak třeba považovat za den, kdy bylo insolvenční řízení ve vztahu k žalobkyni skončeno. Celkovou délku řízení 15 let soud prvního stupně tak shledal správně v souladu s názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 10, ročník 2012, uveřejněném pod pořadovým číslem 132/2012 na straně 1416. Takovouto délku řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou; i tento názor prvostupňového soudu je správný, když bez ohledu na specifika konkurzního řízení a jeho složitost tak, jak je soud prvního stupně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, je zřejmé, že trvání řízení v takovéto délce nelze považovat za přiměřené.

16. Žalobkyni tak přísluší odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik se presumuje (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Zákon vychází z toho, že zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení se poskytuje zásadně v penězích, pokud již samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačujícím prostředkem nápravy.

17. Soud prvního stupně zohlednil všechna relevantní kritéria, zejména vyzdvihl specifičnost konkurzního řízení a postavení poškozeného v něm, kdy konkurzní řízení, někdy též nazývané hromadnou exekucí, je vedeno za jediným účelem, a to zpeněžení majetku dlužníka, který se ocitl v konkurzu a uspokojení věřitelů podle zák. č. 82/2006 Sb. Postavení poškozeného, který je věřitelem, je odlišné postavení jiného účastníka v „nekonkurzním“ sporu. K tomu je třeba uvést, že účastníkem konkurzního řízení je zásadně dlužník, jehož majetek se zpeněžuje. Věřitelé jsou účastníky konkurzního řízení v tom směru, že v něm uplatňují své pohledávky, které přihlašují formou přihlášek a insolvenční správce je po zpeněžení majetku dlužníka uspokojí na základě rozvrhového usnesení. Věřitel však na rozdíl od účastníka jiného řízení není v nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, délka řízení se ho tedy nemůže nijak dotknout, pokud jde u tuto jistotu, resp. nejistotu: není-li pohledávka věřitele úspěšně popřena, tak (ne)jistota věřitele v další části konkurzního řízení se týká pouze ohledně toho, v jakém rozsahu bude uspokojena.

18. Nejvyšší soud ČR za rozhodující kritérium z hlediska určení významu předmětu řízení pro věřitele, považuje částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/, tedy rozhodující je, co je pro poškozeného „ve hře“. Tento názor je ostatně vyjádřen též již v dříve vydaném sjednocujícím Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, k uvedené v problematice.

19. V kontextu toho nelze přehlédnout, že pohledávka žalobkyně ve výši 319 125 Kč byla uspokojena jen v rozsahu 4,837 %, tedy v rozsahu částky 15 436 Kč, která, jak správně konstatoval soud prvního stupně, je poměrně nízká, blížící se bagatelní částce. K tomu je třeba dodat, že za bagatelní částku považuje občanský soudní řád sumu nepřevyšující 10 000 Kč (k tomu § 202 odst. 2 o. s. ř.).

20. Soud prvního stupně správně zhodnotil i všechna ostatní relevantní kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud sdílí jeho názor o tom, že naříkané insolvenční řízení bylo složité po stránce skutkové i procesní, zjištění skutkového stavu vyžadovalo vyšší míru složitosti s ohledem na počet věřitelů, kteří do řízení přihlásili své pohledávky, věřitelů bylo celkem 151, současně probíhalo 9 incidenčních sporů, bez jejich ukončení nemohlo být skončeno ani insolvenční řízení. Nadto prvostupňový soud správně konstatoval též instanční složitost, která je dána tím, že věc byla nesčíslněkrát u odvolacího soudu v případech, kdy insolvenční soud rozhodoval o odmítnutí přihlášek jednotlivých věřitelů, dále se věc nacházela s odvoláním do procesního rozhodnutí u odvolacího soudu – jednou s odvoláním do usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového a jednou s odvoláním do konečné zprávy, řízení probíhalo též u Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího. Instanční složitost, tedy rostoucí počet soudních instancí, pochopitelně ovlivňuje i celkovou délku řízení, nadto je třeba vyjít ze základní zásady, že každé řízení musí určitou dobu trvat.

21. Soud prvního stupně stejně tak správně konstatoval, že v řízení nedocházelo k žádným průtahům, jednotlivé úkony soudu insolvenčního správce byly činěny řádně a účelně v přiměřených lhůtách tak, aby byl splněn účel insolvenčního zákona a splněna podstata konkurzu. Žalobkyně se svým jednáním na délce řízení nijak nepodílela.

22. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně s ohledem na specifika konkurzního řízení tak, jak jsou výše uvedeny, a jak je správně určil též soud prvního stupně, shodně s ním uzavírá, že byť insolvenční znění trvalo ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně dlouhou dobu, tedy je dán nesprávný úřední postup soudů spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk., jak ostatně konstatoval též žalovaný, tak za přiměřený prostředek nápravy postačí podle přesvědčení odvolacího soudu konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tak, jak umožňuje § 31a odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 2 věta prvá OdpŠk. K tomu odvolací soud dodává, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice výjimečným prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nicméně judikatura Nejvyššího soudu ČR poskytnutí takovéhoto zadostiučinění ve zvlášť odůvodněných případech umožňuje.

23. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž byla podaná ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dovodil, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Odvolací soud je toho názoru, že všechna uvedená judikaturní kritéria pro poskytnutí této formy náhrady jsou v daném případě splněna, na čemž nic nemůže změnit ani to, že žalobkyně je osobou starší, nyní ve věku 79 let. K tomu soud prvního stupně správně poznamenal, že převážnou část řízení žalobkyně nebyla považována za osobu vysokého věku, za níž judikatura považuje hranici 75 let, tedy převažujícího část naříkaného řízení probíhala za stavu, kdy toto kritérium žalobkyni k dobru přičíst nelze. Odvolací soud si je vědom toho, že délku řízení přesahující 14 let jistě nelze považovat za dobu překračující přiměřenou délku řízení jen nepatrně, nicméně nelze přehlédnout odlišnost insolvenčního řízení od jiných sporů a zejména to, jak celková délka řízení mohla s ohledem na jeho význam pro žalobkyni negativně zasáhnout do její psychické sféry.

24. Odvolací soud k tomu znovu odkazuje na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 shora citovaném, z něhož lze dovodit, že konkurzní řízení je z hlediska odškodnění nesprávného úředního postupu v podobně nepřiměřené délky řízení natolik specifickým, že v něm nelze uplatnit běžná kritéria, která se použijí v případě jiných řízení. Odvolacímu soudu jsou známa rozhodnutí Městského soudu v Praze, respektive jiných senátů tohoto soudu ve věci odškodnění věřitelů stejného konkurzního řízení jako v případě žalobkyně. Žalobkyně označila v odvolání a nově i v doplnění odvolání celou řadu těchto řízení, v níž bylo poškozenému věřiteli přiznáno odškodnění v peněžité podobě, a to vesměs s poukazem na žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, v němž Nejvyšší soud ČR neshledal správným názor Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který ve skutkově obdobné věci přisvědčil závěru soudu prvního stupně podle něhož, zjednodušeně řečeno, byť je v konkurzním řízení dán nesprávný úřední postup s ohledem na jeho nepřiměřenou délku, tak konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se jeví jako adekvátní prostředek nápravy, zejména s ohledem na význam předmětu řízení, kdy poškozenému v uvedeném řízení byla přiznána jako věřiteli částka 35 154 Kč představující 6 % až 8 % jím přihlášené pohledávky. Nejvyšší soud ČR v uvedeném rozhodnutí odvolacímu soudu uložil zkoumat všechna relevantní kritéria pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění s tím, že uzavřel, že jen na základě skutečnosti, že se v konkurzním řízení předpokládá nízká míra uspokojení dovolatele v řádu jednotek procent, tak není možné dovodit, že význam předmětu řízení je pro dovolatele nepatrný, pokud se mu v konkurzním řízení má dostat jen část 35 154 Kč, respektive částky 45 173 Kč podle rozvrhového usnesení. Podle přesvědčení odvolacího soudu je tento rozsudek v rozporu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v citovaném judikátu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Je sice pravdou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 483/2024 je podstatně aktuálnější, bylo vydáno dne 28. 3. 2024, zatímco rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 bylo vydáno dne 31. 5. 2012, tedy víc jak před dvanácti lety, nicméně k tomu je třeba poznamenat, že zmiňované rozhodnutí z roku 2010 bylo publikováno ve Sbírce Nejvyššího soudu, tedy jedná se o rozhodnutí kategorie A, které představuje závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů. Rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 483/2024 je sice novější, avšak dosud neprošlo žádnou korekturou, jde toliko o rozhodnutí, které je zaznamenáno v počítačovém programu [podezřelý výraz], aniž by bylo v jakémkoli prameni práva zveřejněno či publikováno. Odvolací soud takovéto rozhodnutí s ohledem na uvedené skutečnosti hodnotí jako excesivní, které není závaznou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, od závěrů v něm vyjádřených se odchyluje a svůj potvrzující rozsudek staví právě na shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, který, jak již je shora uvedeno, závaznou judikaturu Nejvyššího soudu ČR představuje a závěry v něm vyjádřené jsou formulovány pregnantně a jednoznačně. Odvolací soud tak zaujímá odlišný názor než jiné senáty tohoto soudu ohledně odškodnění jiných věřitelů z téhož insolvenčního řízení. K tomu se sluší poznamenat, že účelem kompenzačního řízení v případě naříkaného insolvenčního řízení není odškodnit poškozeného za to, že jeho pohledávka byla (převážně) nedobytná; jinými slovy stát neodpovídá za nedobytnost nebo nízkou dobytnost pohledávky přihlášené v konkurzu a tuto nevymahatelnost si věřitel nemůže kompenzovat ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení.

25. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je tedy správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není.

26. K odvolání žalovaného do nákladového výroku uvádí odvolací soud následující. Soud prvního stupně postupoval správně, když žalovanému, který v řízení uspěl, přiznal náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni, pochybil však při jejich vyčíslení. Opomenul, že žalovaný se zúčastnil též jednání dne 10. 4. 2024, při němž byl vyhlášen rozsudek, účast na jednání je plnohodnotným úkonem, za něž žalovanému přísluší paušální náhrada ve výši 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Na rozdíl od žalovaného však odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložený úkon přípravu účasti na toto jednání, když za situace, kdy předchozí jednání dne 3. 4. 2024 bylo odročeno toliko za účelem vyhlášení rozhodnutí, nebylo nutno se na něj jakkoli připravovat. Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně tak sestávají z paušální náhrady za 6 úkonů po 300 Kč, tedy výsledně dosáhly částky 1 800 Kč.

27. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku ad I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ve výroku ad II. o nákladech řízení účastníků ho podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 800 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl v tomto řízení úspěšný ve vztahu k odvolání žalobkyně, částečně úspěšný byl ohledně svého odvolání do nákladového výroku, kdy mu bylo vyhověno toliko přiznáním jednoho dalšího úkonu, nikoliv dvou, jak požadoval. Žalovaný tak má na náhradu nákladu řízení právo s tím, že tyto sestávají z paušální náhrady za 2 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. b) a c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. – příprava účasti na jednání a účast na odvolacím jednání. Za odvolání, v němž žalovaný uspěl jen částečně, odvolací soud žalovanému paušální náhradu nepřiznal.