28 Co 2/2025 - 142

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [adresa] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupení advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za niž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 213 125 Kč s příslušenstvím a 213 125 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2024, č. j. 48C 263/2023-112, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 25 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 25 215 Kč od 30. 3. 2024 do zaplacení a žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 42 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 42 648 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, jinak se ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 736,20 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 856 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 213 125 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 27. 11. 2023 do zaplacení a žalobci b) částku 213 125 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 28. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil každému ze žalobců, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výroky II. a III.).

2. Každý ze žalobců se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, žalobami podanými u soudu dne 4. 12. 2023 a dne 7. 12. 2023 domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 213 125 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [incidenční spisová značka] (dále též „posuzované řízení“) s tím, že dne 19. 11. 2009 proti dlužníkovi [společnost] přihlásili pohledávku, a to žalobce a) ve výši 521 250 Kč a žalobce b) ve výši 881 616 Kč, přičemž ve vztahu k žalobci a) trvalo do 31. 10. 2023 a ve vztahu k žalobci b) do 8. 11. 2023, když na základě rozvrhového usnesení ze dne 15. 8. 2023, č. j. [incidenční spisová značka], jejich pohledávky byly uspokojeny ve výši 4,837 %, přičemž celková doba řízení u každého ze žalobců činila 13 let a 11 měsíců.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok žalobců je co do základu důvodný a že jim poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, přičemž poukázala na specifika spojená s konkursním řízením, ve kterém má vedoucí roli konkursní správce, který je soukromou osobou a že samotné úkony konkursního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, konkurs byl zatížen incidenčními spory, což způsobilo objektivně nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako velmi malý, a to s ohledem na bagatelní výši uspokojení přihlášené pohledávky.

4. Usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 48C 263/2023-21, soud prvního stupně spojil řízení o obou žalobách ke společnému projednání pod sp. zn. 48C 263/2023.

5. Soud prvního stupně poprvé o věci rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, který byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. [spisová značka], s tím, aby soud prvního stupně doplnil dokazování ohledně průběhu jednotlivých incidenčních sporů, které byly vedeny v průběhu insolvenčního řízení a postavil najisto, zda s ohledem na incidenční spory skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.

6. Po provedeném dokazování na základě zjištění z jednotlivých důkazů podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na který tak lze v tomto ohledu odkázat, s poukazem na § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk a na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, rozsudky ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29Cdo 2012/2010; ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30Cdo 4923/2009, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30Cdo 5270/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30Cdo 348/2010, nebo ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30Cdo 2768/2017; ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30Cdo 687/2010; ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30Cdo 3694/2014; ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30Cdo 3331/2011; usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30Cdo 40/2009, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30Cdo 2292/2012), jakož i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. [spisová značka], a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. [spisová značka], ve kterém se Městský soud v Praze kriticky vymezil k žalobci poukazovanému rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. [spisová značka], a to z důvodu, že je v rozporu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29Cdo 2012/2010, které bylo publikováno ve Sbírce Nejvyššího soudu a představuje tak výkladově závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů, tedy i pro nyní rozhodující soud, soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům.

7. Posuzované řízení, ve kterém žalobci vystupovali jako věřitelé, kteří přihlásili každý svou pohledávku k uspokojení, avšak nejednalo se o věřitele, kteří by podali návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce, bylo zahájeno dne 6. 2. 2009, trvá dosud. Ve vztahu k oběma žalobcům byl rozhodujícím okamžikem den 19. 11. 2009, kdy se přihlásili se svými pohledávkami a pro oba žalobce skončilo dnem 15. 1. 2024, kdy jim bylo vyplaceno plnění insolvenčním správcem, a to žalobci a) částka 25 215,23 Kč a žalobci b) částka 42 647,77 Kč. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě obou žalobců tak činila 14 let a 1 měsíc. Přitom incidenční spor č. 1 trval od 27. 5. 2010 do 8. 12. 2010 (necelých 7 měsíců), incidenční spor č. 2 trval od 22. 11. 2010 do 20. 8. 2011 (necelých 9 měsíců), incidenční spor č. 3 trval od 24. 1. 2011 do 20. 8. 2011 (necelých 7 měsíců), incidenční spor č. 4 trval od 24. 1. 2011 do 18. 10. 2011 (necelých 9 měsíců), incidenční spor č. 5 trval od 11. 7. 2014 do 12. 2. 2018 (přibližně 3 roky a 7 měsíců; byl shledán ojedinělý průtah v období od 18. 11. 2015, kdy bylo podáno dovolání do 15. 1. 2018, kdy bylo dovolání předloženo dovolacímu soudu), incidenční spor č. 6 trval od 17. 2. 2020 do 30. 10. 2021 (přibližně 20 měsíců; žádné průtahy ani období nečinnosti nebyly shledány), incidenční spor č. 7 trval od 24. 2. 2020 do 4. 4. 2020 (necelé 2 měsíce), incidenční spor č. 8 trval od 24. 2. 2020 do 30. 10. 2021 a incidenční spor č. 9 od 8. 11. 2023 dosud běží (do relevantního průběhu posuzovaného řízení zasáhl přibližně v rozsahu 2 měsíců). S ohledem na délku incidenčních řízení v řádech měsíců, kdy na incidenční spor č. 5 navazovaly další incidenční spory, bez jejichž ukončení nemohlo být insolvenční řízení skončeno, je v zásadě vyloučeno, aby byl učiněn závěr o nepřiměřené délce incidenčních sporů.

8. I když jinak byl postup posuzovaného řízení plynulý, k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení byla nepřiměřeně dlouhá. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a tím k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jim náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

9. Pokud jde o formu zadostiučinění, bylo nutné přihlédnout ke specifikům konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Délka konkurzního řízení tedy nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů. Posuzované řízení se vyznačovalo vyšší mírou složitosti, jež spočívala zejména ve vyšším počtu incidenčních sporů, které rovněž přispěly k celkové délce posuzovaného řízení, přičemž incidenční spory trvaly, s výjimkou incidenčního sporu č. 5, přiměřenou dobu a i přes vyšší obtížnost řízení ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení, tudíž k závěru o přiměřenosti délky řízení proto nebyl lze dospět nelze.

10. Postup orgánů veřejné moci nevybočil ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu, soud postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty.

11. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají vyšší význam pro účastníky, přičemž žalobci již při uplatnění svých pohledávek v rámci konkurzního řízení museli být seznámeni s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkurzním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí (spíše v řádu jednotek procent). Dle rozvrhového usnesení uspokojení žalobců činilo 4,837 %, přičemž žalobce a) byl uspokojen ve výši 25 215,23 Kč a žalobce b) ve výši 42 647,77 Kč. Insolvenční řízení bylo po celou dobu veřejné a každý, včetně žalobců, mohl kdykoliv nahlédnutím do insolvenčního rejstříku zjistit nejen jeho průběh, ale nahlédnout i do obsahu všech zveřejněných listin. Takto mohli žalobci zjistit již v rané fázi řízení, jakou hodnotu má majetek sepsaný do majetkové podstaty a jaká je výše přihlášených pohledávek. Z těchto dvou veličin je možné velice jednoduše zjistit, jaké uspokojení lze v rámci insolvenčního řízení očekávat. Ve světle těchto skutečností je třeba nahlížet na případnou nejistotu žalobců ohledně výše uspokojení. Pokud by se žalobci o insolvenční řízení zajímali, pak by již v jeho počátku očekávatelnou výši uspokojení zjistili. Pokud je to tak, jak žalobci tvrdili, tedy že se až z rozvrhového usnesení dozvěděli výši svého poměrného uspokojení, pak to ovšem znamená, že se o posuzované řízení vůbec nezajímali, a i z tohoto důvodu je třeba dospět k závěru o zanedbatelném významu řízení pro oba žalobce. Význam předmětu řízení pro oba žalobce je tedy zanedbatelný, zcela marginální.

12. Žalobce a) dosáhl věku [Anonymizováno] let až přibližně necelé dva roky před vyplacením plnění. Žalobce b) tohoto věku dosáhl přibližně 3 roky po zahájení insolvenčního řízení. U žalobce a) by tak došlo k zohlednění jeho věku pouze na období posledních necelých dvou let řízení, což je v poměru k celkové délce řízení období v zásadě zanedbatelné a nemůže tak z tohoto důvodu o něco vyšší význam řízení v této době převážit celkově nepatrný význam posuzovaného řízení, který je opřen o vícero zásadních argumentů. U žalobce b) je sice období řízení prožité po dovršení věku [Anonymizováno] let významně delší a zahrnuje přibližně celého řízení. Tato skutečnost znamená, že je třeba vážit, zda zvýšení významu řízení z důvodu věku může převážit nad ostatními skutečnostmi, které naopak svědčí pro významně snížený význam řízení, a sám o sobě vést k přiznání zadostiučinění v penězích. S ohledem na zvláštní povahu insolvenčního řízení, a především s ohledem na jeho veřejnost, je i přes dosažení vyššího věku žalobcem b) již v roce 2012 stále ještě spravedlivou formou zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Pokud se žalobci podle svých tvrzení o výsledku insolvenčního řízení dozvěděli až z rozvrhového usnesení, byť se právě s ohledem na veřejnost řízení o výsledku mohli dozvědět mnohem dříve, tak se o něj prakticky nijak nezajímali, přičemž je pravděpodobné, že alespoň jedna osoba vyššího věku se bude pravidelně v insolvenčním řízení v postavení věřitele vyskytovat, to by pak znamenalo, že by všechna taková insolvenční řízení měla probíhat rychleji, což však není možné. Zvýšený subjektivní význam z důvodu věku na straně žalobců základní částku nenavyšoval.

13. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva se jeví jako postačující a spravedlivá satisfakce za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jelikož se tohoto zadostiučinění žalobcům dostalo již od žalované v průběhu mimosoudního uplatnění jejich pohledávek, žaloby obou žalobců tudíž zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.

15. Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci včas odvolání, ve kterém především namítli, že ani určitá míra složitosti řízení, nikoli však vyšší, jak dovodil soud prvního stupně, spočívající ve vyřešení vyššího počtu incidenčních sporů, kterých však bylo jen sedm a neměly vliv na posuzovanou délku řízení, neodůvodňuje dlouhou dobu řízení v rozsahu 14 let a 1 měsíce. Namítli dále, že v posuzovaném insolvenčním řízení nebylo postupováno koncentrovaně a že nebylo lze očekávat, že by oba v důchodovém věku a bez jakéhokoli právního vzdělání zjišťovali skutečnosti posuzovaného řízení, zejména pak výši uspokojení jejich přihlášených pohledávek, když probíhaly incidenční spory, nebyl jistý jejich výsledek, ani stanovena procentuální míra jejich uspokojení, kdy z pouhé hodnoty majetku sepsaného do majetkové podstaty, kdy nebylo jasné kdy a jakým způsobem a v jaké výši dojde k jeho zpeněžení a kolik věřitelů po nabytí právní moci rozvrhového usnesení bude vypořádáno, nemohli vůbec zjistit a ani jakkoli předpovídat jakoukoli procentuální výši uspokojení jejich pohledávek. Podle jejich názoru nebylo lze ani dovodit, že s ohledem na výše jejich vypořádání byl význam posuzovaného řízení marginální. Částky jim vyplacené pro ně totiž byly významnými položkami do jejich jinak nízkého rodinného rozpočtu, kdy oba mají pouze starobní důchod, a proto posuzované řízení mělo pro ně oba zvýšený význam, a to i s ohledem na skutečnost, že tyto částky obdrželi po více jak 14 letech, přičemž význam předmětu řízení zvyšoval i jejich věk. Namítli také, že soud prvního stupně vycházel při svém zamítavém rozhodnutí a bezezbytku převzal za správné posouzení předmětné věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29Cdo 2012/2010. V této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29Cdo 483/2024, podle kterého pouze z povahy konkurzního řízení není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro dovolatele význam nepatrný, resp. i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému s tím, že citovaným rozsudkem byla překonána dosavadní nejednotná rozhodovací praxe soudů dosud přihlížející a hodnotící výši částky, které se žalobci v posuzovaném řízení dostalo, což však soud prvního stupně nerespektoval. Na podporu své argumentace dále poukázali na vyhovující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. [spisová značka] (rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 3. 2024, č. j. [spisová značka]), ze dne 8. 10. 2024, č. j. [spisová značka] (rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 7. 5. 2024, č. j. [spisová značka]). Navrhli tedy, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, aby bylo žalobám vyhověno.

16. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na jeho skutkové i právní závěry s tím, že poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovala za přiměřené posuzovanému řízení, přičemž soud prvního stupně se dostatečně zabýval otázkou incidenčních sporů, kdy ani v jednom případě nebyla shledána nepřiměřené délka takového řízení. Ohledně odpovídající formy zadostiučinění souhlasila s odkazem soudu prvního stupně na závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 62Co 224/2024-85. Akcentovala dále, že stejně jako soud prvního stupně poukazovala na podstatné rozdíly mezi tzv. konkursním řízení a řízením insolvenčním, s tím, že na rozdíl od konkurzního řízení v insolvenčním rejstříku jsou vidět veškeré úkony, přičemž transparentnost a otevřenost insolvenčního řízení vede k tomu, že případný zainteresovaný účastník nemůže být překvapen ani dílčím postupem, neboť jsou mu poskytnuty veškeré informace, ani celkovým výsledkem. Pokud žalobci namítali, že nejsou právně vzdělaní, že věcem v podstatě nerozumí a ani rozumět nemohou, tak poukázala na to, že oba žalobci jsou v žalobách označeni jako inženýři, tedy vysokoškolsky vzdělaní lidé. Uvedla rovněž, že pokud žalobci uváděli skutečnost vyššího věku, tak soud prvního stupně v tomto směru jednoznačně uvedl, že jenom proto, že někteří přihlášení dosahují či mohou dosahovat vyššího věku, nemůže tím insolvenční soud jakkoliv uspíšit řízení jako takové a v takovém případě je tudíž věk přihlášených věřitelů nepodstatný, stejně jako výše přihlášené pohledávky, neboť v tomto směru je podstatné, kolik se žalobcům dostalo z rozvrhu. Zdůraznila též, že nemůže za vznik úpadku daného dlužníka a že žalobci sami s uvedeným úpadcem vstoupili do soukromoprávního vztahu. Dle jejího názoru za daných okolností se jeví finanční zadostiučinění, nota bene v požadované výši, za naprosto nepřijatelné.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 1 o. s. ř.

18. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl řádně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněných nároků, na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně podrobně popsal svá zjištění z jednotlivých provedených důkazů, lze v tomto ohledu odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

19. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 30Cdo 1313/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že stejně jako Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 958/2009). Nicméně jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu pro lidská práva, bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či jiné obtíži (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30Cdo 4385/2010, dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 1209/2009, rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby forma zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30Cdo 3269/2009).

20. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená, i když se jednalo o řízení značně složité.

21. Odvolací soud si byl vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaných v obdobných věcech, přičemž se přiklonil k převažujícím závěrům senátů Městského soudu v Praze, které shledaly důvody pro přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě peněžitého plnění (rozsudky ze dne 21. 8. 2024, č. j. [spisová značka]; ze dne 8. 10. 2024, č. j. [spisová značka]; ze dne 2. 1. 2025, č. j. [spisová značka]), které na rozdíl od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. [spisová značka], navazují na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. [spisová značka].

22. I v poměrech projednávané věc platí, že žalobci vystupovali v posuzovaném řízení jako přihlášení věřitelé, přičemž z hlediska jejich nároků byl pro určení počátku insolvenčního řízení rozhodující den, kdy přihláška jejich pohledávky došla insolvenčnímu soudu (tj. den 19. 11. 2009), a pro určení jeho konce pak okamžik, kdy insolvenční správce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tj. den 15. 1. 2024, avšak žalobci sami dobu řízení, za kterou požadovali zadostiučinění, v žalobě vymezili jen do 31. 10. 2023 [žalobce a)] a do 8. 11. 2023 [žalobce b)] a tímto vymezením byl soud v daném případě vázán.

23. Pokud se jedná o význam řízení, odvolací soud souhlasil s tím, že již sama povaha insolvenčního řízení význam pro poškozeného snižuje, neboť pro přihlášeného věřitele se jedná v podstatě jen o to, v jaké míře bude jeho pohledávka nakonec uspokojena. Míra uspokojení přihlášené pohledávky z majetku v konkursní podstatě je proto z hlediska významu předmětu řízení naprosto určující, i když konečnou platností je zřejmá až z rozvrhového usnesení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29Cdo 2012/2010, či ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30Cdo 1313/2010). V poměrech souzené věci nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že žalobci mohli v průběhu insolvenčního řízení očekávat vyšší míru uspokojení své přihlášené pohledávky, než se jim nakonec dostalo. Význam řízení pro žalobce lze mít tudíž za nízký, nikoli zcela nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30Cdo 1166/2020).

24. Při stanovení výše zadostiučinění v penězích odvolací soud vycházel ze Stanoviska, a to ze základní částky 15 000 Kč za rok, s modifikací za prvé dva roky řízení v jedné polovině z 15 000 Kč a za dobu od 19. 11. 2009 do 31. 10. 2023 (tj. 13 let a 11 měsíců) dospěl k základní celkové částce 193 750 Kč. Přitom částky, které již žalobci z rozvrhu dostaly, a to 25 215,23 Kč [žalobce a)] a 42 647,77 Kč [žalobce b)], a které byly právě tím, co pro ně bylo „v sázce“, představovaly horní hranici, kterou by přiznané peněžité zadostiučinění nemělo přesáhnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 9. 10. 2012, sp. zn. 30Cdo 3412/2011).

25. Odvolací soud následně přistoupil k modifikaci základní částky v závislosti na působení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

26. U obou žalobců pak odvolací soud krátil základní částku z důvodu složitosti věci o 50 % a dále i z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce o 30 %. S ohledem na věk pak odvolací soud základní částku zvýšil u žalobce a) o 5 % a u žalobce b) o 10 %. Výslednému zadostiučinění u žalobce a) tak odpovídala částka (snížená o 75 %) 48 437,50 Kč a u žalobce b) [snížená o 70 %] 58 125 Kč.

27. Ze shora uvedených důvodů v poměrech projednávané věci byla odvolacím soudem přiznána žalobci a) částka 25 215 Kč a žalobci b) částka 42 648 Kč, tedy částky, které nepřevýšily to, co pro žalobce bylo „v sázce“.

28. Rozsudek soudu prvního stupně tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci a) zaplatila částku 25 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 25 215 Kč od 30. 3. 2024 do zaplacení a žalobci b) částku 42 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 42 648 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, jinak jej ve zbývajícím zamítnutém rozsahu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, přičemž o příslušenství bylo rozhodnuto podle § 15 odst. 1 OdpŠk a § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se žalovaná uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy u ní žalobci své nároky předběžně uplatnili [žalobce a) dne 29. 9. 2023 a žalobce b) dne 14. 11. 2023] dostala do prodlení.

29. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř.

30. Žalobci a) vznikly náklady na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč; dále za náklady na jeho právní zastoupení, a to za v sazbě 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního tarifu (advokátní tarif), dále jen „AT“, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 2 úkony právní služby - převzetí věci a přípravu zastoupení na základě plné moci ze dne 29. 8. 2023 a za podání žaloby ze dne 4. 12. 2023, tj. 6 200 Kč; dále po spojení věcí ke společnému projednání za v sazbě 2 480 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) a k) a § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum], za odvolání ze dne 19. 4. 2024 včetně doplnění ze dne 19. 7. 2024, za písemné vyjádření ze dne 9. 9. 2024, za účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum], za odvolání ze dne 19. 4. 2024 včetně doplnění ze dne 6. 1. 2025, tj. 12 400 Kč; dále za v sazbě 2 140 Kč podle § 9a odst. 2 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 z účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]; dále 5 režijních paušálů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. tedy 1 500 Kč a 1 režijní paušál ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; dále za cestovné ve dnech 19. 3. 2024 a 22. 10. 2024 z [místo] do [místo] a zpět v délce 186 km osobním automobilem tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ], s průměrnou spotřebou nafty 5,2 l na 100 km, ceně pohonných hmot 38,70 Kč a sazby základní náhrady 5,60 Kč ve smyslu § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., ve spojení s § 1 a § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb., 1 415,90 Kč, tj. za 2 cesty 2 831,80 Kč; dále za cestovní výlohy za cestu dne 26. 2. 2025 z [místo] do [místo] a zpět v délce 186 Km osobním automobilem zn. [název], reg. zn. [SPZ], s průměrnou spotřebou 5,2 l nafty, ceně pohonných hmot 34,70 Kč a sazbě základní náhrady 5,80 Kč dle § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., ve spojení § 1 a § 4 vyhlášky č. 475/2024 Sb., tj. 1 414,40 Kč; dále náhrada za promeškaný čas cestou k jednání a zpět, a to za 16 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. 1 600 Kč a za 8 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 1 200 Kč.

31. Celkové náklady řízení žalobce a) před soudy obou stupňů činily 31 736,20 Kč (2 000 + 6 200 + + 12 400 + 2 140 + 1 500 + 450 + 2 831,80 + 1 414,40 + 1 600 + 1 200).

32. Žalobci b) vznikly náklady na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč; dále za náklady na jeho právní zastoupení, a to za v sazbě 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního tarifu (advokátní tarif), dále jen „AT“, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 2 úkony právní služby - převzetí věci a přípravu zastoupení na základě plné moci ze dne 8. 11. 2023 a za podání žaloby ze dne 7. 12. 2023, tj. 6 200 Kč; dále po spojení věcí ke společnému projednání za v sazbě 2 480 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) a k) a § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za účast na jednání soudu prvního stupně dne 19. 3. 2024, za odvolání ze dne 19. 4. 2024 včetně doplnění ze dne 19. 7. 2024, za písemné vyjádření ze dne 9. 9. 2024, za účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum], za odvolání ze dne 19. 4. 2024 včetně doplnění ze dne 6. 1. 2025, tj. 12 400 Kč; dále v sazbě 2 256 Kč podle § 9a odst. 2 písm. a) a § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 za účast na jednání odvolacího soudu dne 26. 2. 2026.

33. Celkové náklady řízení žalobce b) před soudy obou stupňů činily 22 856 Kč (2 000 + 6 200 + + 12 400 + 2 256), přičemž náhrada režijních paušálů, náklady za cestovné a náhrada za promeškaný čas již nebyly žalobci b) přiznány, neboť tyto náhrady se týkaly společných úkonů při zastupování obou žalobců jedním advokátem a již byly zahrnuty do nákladů přiznaných žalobci a).

34. Ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. odvolací soud určil patnáctidenní lhůtu ke splnění povinnosti s ohledem na nezbytné administrativní úkony na straně žalované spojené s řádným splněním její povinnosti.