36 Co 125/2025 - 116

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 420 000 Kč o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 10 C 144/2024-80, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 41 750 Kč, se zamítá, ve výroku II se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 750 Kč (výrok I), žalobu zamítl do částky 378 250 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 539 Kč do rukou jeho advokáta (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění vzniklé mu v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“), ve kterém vystupoval v postavení konkurzního věřitele. Žalovaná, u níž žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění uplatnil, mu poskytla satisfakci ve formě konstatování porušení práva. Tuto formu kompenzace žalobce nepovažoval za dostačující a požadoval peněžité zadostiučinění ve výši 420 000 Kč. Důvodnost i výši kompenzace žalobce spatřoval v tom, že v průběhu posuzovaného řízení docházelo k průtahům, neboť insolvenční soud po dlouhou dobu nekonal a spokojil se pouze s tím, že jednou až dvakrát ročně vyžádal zprávu od insolvenčního správce, a to zejména v období, ve kterém byl zpeněžován nemovitý majetek úpadce, tedy v období od roku 2015 do roku 2020, kdy byla vydána první konečná zpráva. Také v rámci incidenčních sporů spatřoval zřejmý průtah, kdy po dobu dvou až tří let Městský soud v Praze nepředložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že v rámci předběžného projednání nároku sice v posuzovaném řízení shledala nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, za přiměřené zadostiučinění však považovala konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Poukázala přitom na skutečnost, že žalobce byl jedním z navrhovatelů, ve vztahu k němu posuzované řízení trvalo 14 let a 9 měsíců, jednotlivé úkony byly v jeho rámci prováděny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu či insolvenčního správce neshledala. Konkurz byl zatížen několika incidenčními spory, po většinu doby jeho trvání probíhalo zpeněžování majetkové podstaty, zejména nemovitostí a také bylo vymáháno přibližně 20 pohledávek úpadce, některé z nich v rámci exekučních řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku z nesporných tvrzení účastníků, týkajících se průběhu posuzovaného řízení, a dále ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodě 6. až 8. odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž odvolací soud na tato jeho zjištění pro stručnost vlastního odůvodnění zcela odkazuje. Nesporná tvrzení a skutková zjištění poté soud prvního stupně shrnul v závěru o skutkovém stavu věci, prezentovaném v bodě 11. odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že žalobce spolu s dalšími osobami podal dne 6. 2. 2009 návrh na prohlášení konkurzu společnosti [spolek]., (dále také „dlužník“ či „úpadce“), kdy do řízení přihlásil pohledávku ve výši 1 688 014,69 Kč. Dne 13. 10. 2009 rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka a nařídil přezkumné jednání. Věřitelé postupně oznamovali své pohledávky (celkem 163 přihlášek), přezkumné jednání se konalo dne 14. 12. 2009, na něm byla pohledávka žalobce zjištěna a uznána. Dne 15. 12. 2009 insolvenční soud prohlásil konkurz na majetek dlužníka. Od roku 2010 do roku 2021 probíhala incidenční řízení, jejichž výpis a dobu trvání soud prvního stupně podrobně popsal. Dne 13. 4. 2023 bylo vydáno usnesení o schválení konečné zprávy, dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení, na základě, kterého bylo určeno, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny do výše 4,837 % a k rozdělení bude použit výtěžek majetkové podstaty ve výši 2 493 851,62 Kč. Žalobci byla poměrná částka dle rozvrhového usnesení ve výši 81 656,93 Kč vyplacena dne 15. 1. 2024, insolvenční řízení týkající se žalobce tak trvalo od 6. 2. 2009 do 15. 1. 2024, celkem tedy[Anonymizováno]14 let a 11 měsíců.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 14, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Zabýval se nejprve obecnými předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle uvedeného zákona, v daném případě zejména tím, zda bylo rozhodnutí v posuzovaném řízení vydáno v přiměřené lhůtě. Za použití konstantní judikatury Nejvyššího soudu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), kterou v napadeném rozsudku citoval, uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že jeho délka byla zjevně nepřiměřená. Poté posoudil jednotlivá kritéria, ke kterým je třeba podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout, a základní částku odškodnění stanovil s ohledem na délku posuzovaného řízení na 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky v poloviční výši), což při celkové délce řízení představuje částku 208 750 Kč. Zdůraznil přitom, že přiznání vyšší základní částky nepřicházelo v úvahu, neboť posuzované řízení nebylo násobně delší, než bylo s ohledem na okolnosti případu možné očekávat, když za notorietu považoval, že konkurzní řízení bývají zpravidla delší.

6. Délku konkurzního řízení neporovnával s ostatními typy nalézacích sporů s odůvodněním, že ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Vyslovil závěr, že předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky, což je odlišné od nalézacích sporů, v nichž je otázkou, jak takové řízení pro poškozeného vůbec dopadne, zda tedy bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Právě tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením, u řízení konkurzního však poškozený již má jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a jeho nejistota zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Za tohoto stavu tak konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací.

7. Soud prvního stupně dále posoudil míru složitosti posuzovaného řízení, když jeho vyšší složitost shledal v tom, že v jeho průběhu probíhal značný počet incidenčních sporů a bylo přihlášeno větší množství pohledávek, přičemž docházelo k jejich odmítání či zpětvzetí a dále také ke změnám v osobě věřitele a rozhodování o odvoláních, což vše přispělo k celkové délce posuzovaného řízení. Současně vyšel z tvrzení žalobce, že incidenční spory (až na jedinou výjimku) trvaly přiměřenou dobu. Přes konstatování vyšší obtížnosti posuzovaného řízení však uzavřel, že tato skutečnost neodůvodňuje délku insolvenčního řízení a z tohoto důvodu ji také hodnotil jako nepřiměřenou.

8. Postup orgánů veřejné moci soud prvního stupně hodnotil tak, že nevybočily ze standardní a běžné činnosti, neboť v posuzovaném řízení se nevyskytla období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu. Ten postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty. O pochybení by se jednalo jen tehdy, pokud by insolvenční soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, což však v posuzovaném případě prvostupňový soud neshledal. Žalobcem vytýkaná prodleva u jednoho incidenčního sporu potom neměla zásadní vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, neboť i po tomto sporu následovaly další incidenční spory.

9. Podíl žalobce na délce řízení soud prvního stupně rovněž neshledal, když sice nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení posuzovaného řízení prostředky předvídanými zákonem, zdůraznil však, že nebylo jeho povinností se o takové urychlení snažit.

10. Zabýval se rovněž významem řízení pro žalobce, kdy opět vzal v úvahu zvláštní povahu konkurzního řízení, které nepatří z hlediska významu předmětu řízení k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Z ustálené judikatury civilních soudů dovodil, že z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též výše částky, jaké se mu mělo v konkurzu dostat, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení najevo nevyšly, kdy žalobce se až z rozvrhového usnesení dozvěděl, jaká bude míra uspokojení jeho pohledávky.

11. Za významnou z hlediska posuzování významu původního řízení považoval rovněž skutečnost, že žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude mezi vyšším počet věřitelů uspokojena pouze malá část jeho celkové pohledávky. Aby bylo možné dojít k jinému závěru o významu konkurzního řízení pro žalobce, než je význam nižší, muselo by se na straně žalobce jednat o zásadně zvýšený subjektivní význam na výsledku řízení (uspokojení), který by však nebyl dán pouze výší přihlášené pohledávky. Soud prvního stupně proto hodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobce jako podstatně snížený.

12. Následně uzavřel, že žalobcův požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se mu nejevilo dostatečným. V této souvislosti se zabýval rovněž argumentací žalované a zdůraznil, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený svým jednáním významně podílel na délce řízení. Význam posuzovaného řízení pro žalobce však nemohl považovat za nepatrný tehdy, pokud měl žalobce v konkurzním řízení přihlášenou pohledávku ve výši 1 688 014,69 Kč, byl jedním z navrhovatelů a k rozvrhu na něj připadla částka 81 656,93 Kč, kterou rovněž nelze považovat za bagatelní, a to i vzhledem k tomu, že žalobce je starobním důchodcem.

13. Soud prvního stupně proto vypočtenou základní částku 208 750 Kč po zhodnocení všech podstatných kritérií ponížil o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a dále o dalších 30 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce. Zároveň nepřistoupil k navýšení odškodnění z důvodu žalobcova věku, neboť za osoby v pokročilejším věku lze považovat osoby starší minimálně 75 let. Judikaturu Nejvyššího soudu týkající se právě osob vyššího věku nepoužil také proto, že se konkurzního řízení účastnilo přibližně 140 věřitelů, z nichž logicky část byla věku vyššího, nebylo proto v moci konkurzního soudu, oproti jiným konkurzním řízením (či na jejich úkor), toto řízení pouze pro věk účastníků upřednostnit či urychlit, jak to lze očekávat například u běžného řízení civilního, případně u řízení trestního.

14. Soud prvního stupně dále přes námitku žalované nezohlednil skutečnost, že ve stejné věci podala žalobu na odškodnění samostatně také žalobcova manželka, neboť neshledal prostor pro snížení odškodnění pro sdílenou újmu manželů. Vyšel rovněž ze skutečnosti, že v obdobné věci (jiný věřitel ve stejném konkurzním řízení) byl poškozený na základě stejných hledisek odškodněn podobně jako žalobce (rozsudek ve věci sp. zn. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Konečně vysvětlil, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že by snížení základní částky nemělo zásadně přesáhnout 50 %, avšak tato hranice se vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť. Měl za to, že může nastat i situace, kdy při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude po zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. Základní výši odškodnění tak modifikoval o 80 % na konečných 41 750 Kč, ve zbývajícím rozsahu (378 250 Kč) žalobu výrokem II zamítl.

15. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když jejích výši v rozhodnutí vyčíslil.

16. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání žalobce i žalovaná, žalobce v rozsahu zamítavého výroku II a souvisejícího nákladového výroku III; žalovaná pak do vyhovujícího výroku I a rovněž nákladového výroku III.

17. Žalobce se v odvolání nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného insolvenčního řízení byla zjevně nepřiměřená, když neodpovídala dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech očekávat. Tím došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a proto mu náleží přiměřené finanční zadostiučinění. Vytkl však soudu prvního stupně, že nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, popřípadě jim nepřikládal dostatečný význam, což vedlo k přiznání neúměrně nízké částky přiměřeného zadostiučinění. Neztotožnil se s ním také v tom, že posuzované řízení vykazovalo vyšší míru složitosti, naopak svým obsahem a rozsahem úkonů v něm provedených bylo obdobné jiným řízením tohoto druhu. Žalobce měl za to, že insolvenční soud neplnil řádně svou dohledovou a kontrolní činnost, když neprováděl dostatečnou kontrolu správce, nikdy jej neodvolal, neuložil mu pořádkovou pokutu a neučinil žádné kroky směřující k ukončení insolvenčního řízení v přiměřené době. Nesouhlasil rovněž s tím, že pro něho toto řízení nemělo zvýšený význam, či dokonce že mělo význam zanedbatelný, a to zejména v souvislosti s jeho nikoliv nízkým věkem. Poukázal na to, že učinil poměrně vysokou investici, a právě prostřednictvím konkursního řízení se snažil vymoci své právo alespoň v minimálním rozsahu, což se mu sice podařilo, avšak s výraznými průtahy. Proběhlo-li by insolvenční řízení v přiměřené době, pak by žalobce nejen obdržel vymožené finanční prostředky v odpovídající výši dříve, ale byl by je rovněž schopen lépe zužitkovat, když vzhledem k délce insolvenčního řízení tyto prostředky značně ztratily na hodnotě. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobci přizná přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč.

18. Žalovaná ve svém odvolání sporovala především závěr soudu prvního stupně, že žalobci náleží relutární satisfakce, když setrvala na názoru, že konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se žalobci dostalo adekvátního zadostiučinění za průtahy v posuzovaném řízení. Vytkla soudu prvního stupně, že nevzal plně v potaz specifika insolvenčního řízení, které probíhalo v podstatě „on-line“, kdy se i žalobce mohl kdykoliv prostřednictvím insolvenčního rejstříku informovat o jeho stavu, mohl zkontrolovat jednotlivé úkony, pokyny a faktickou realizaci zpeněžování. Poukázala na to, že insolvenční řízení představuje kolektivní uspokojování přihlášených věřitelů, které je založeno na poměrném principu. Není tedy podstatné, kolik věřitel přihlásil, nýbrž kolik se mu dostane na základě rozvrhového usnesení. Žalobci muselo být od počátku známo, v jakém rozmezí se uspokojení jeho pohledávky bude pohybovat, nemohl tedy být v nejistotě ohledně výsledku insolvenčního řízení. Pokud se o průběh řízení nezajímal, nemohla mu v takovém případě vznikat nemajetková újmu z titulu pocitu nejistoty o výsledek řízení. Žalovaná zopakovala, že insolvenční řízení bylo ovlivněno počtem přihlášených věřitelů, v jeho průběhu probíhalo 9 incidenčních sporů, které fakticky délku insolvenčního řízení ovlivnily, avšak nebylo u nich žalobcem tvrzeno, ani prokázáno, že by tato řízení trvala nepřiměřeně dlouho.

19. V neposlední řadě žalovaná odkázala na průběh souvisejícího řízení týkajícího se jiné přihlášené věřitelky, které skončilo vydáním pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85, v němž tento soud aproboval názor žalované, že konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí. Opřel se přitom o závěry Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že konkurzní řízení je z hlediska odškodnění nesprávného úředního postupu v podobně nepřiměřené délky řízení natolik specifickým, že v něm nelze uplatnit běžná kritéria, která se použijí v případě jiných řízení. Rozhodl tak v neprospěch věřitelky, přestože mu byla známa rozhodnutí jiných senátů Městského soudu v Praze ve věci odškodnění věřitelů stejného konkurzního řízení, založená na akceptaci názoru Nejvyššího soudu, který byl vyjádřen v rozsudku ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. [spisová značka]. Měl totiž za to, že tento rozsudek dovolacího soudu je v rozporu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] je sice podstatně aktuálnější, avšak rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] bylo publikováno ve Sbírce Nejvyššího soudu, jedná se tedy o rozhodnutí kategorie A, které představuje závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů. Novější rozhodnutí dosud žádnou korekturou neprošlo, proto jej odvolací soud hodnotil jako excesivní, které není závaznou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, svůj potvrzující rozsudek tak postavil právě na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná se s tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze plně ztotožnila a uzavřela, že nad rámec konstatování porušení práva není na místě poskytnout finanční zadostiučinění. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne i ve zbývajícím rozsahu, případně aby jej v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, odvolání žalobce nikoliv.

21. Soud prvního stupně po provedeném dokazování ve spojení se shodnými tvrzeními účastníků, které vzal za svá (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) učinil pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně při posouzení věci správně vycházel z pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu a správně poté, co dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku, vymezil celkovou rozhodnou dobu řízení pro žalobce ode dne přihlášky jeho pohledávky (6. 12. 2009) do dne výplaty její poměrné části (15. 1. 2024), která byla žalobci vydána v částce 81 656,93 Kč, přičemž se jednalo pouze o 4,837 % vzhledem k celkové výši pohledávek ostatních věřitelů. Rovněž odvolací soud dospěl ke shodnému právnímu závěru ve směru, že doba řízení v trvání cca 14 let a 11 měsíců již není dobou přiměřenou, jakkoliv nepřekračující zásadním způsobem dobu, v níž by bylo lze vzhledem k okolnostem případu skončení řízení očekávat, přičemž k tomuto závěru i odvolací soud vedlo hodnocení jednotlivých kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

22. Žalobci proto přísluší odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik se presumuje podle § 31a odst. 1 OdpŠk. Tento zákon vychází z toho, že zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení se poskytuje zásadně v penězích, pokud již samotné konstatování porušení práva se nejeví dostačujícím prostředkem nápravy. Soud prvního stupně zohlednil všechna relevantní kritéria, zabýval se specifičností konkurzního řízení a postavení žalobce v něm, kdy konkurzní řízení, někdy též nazývané hromadnou exekucí, je vedeno za jediným účelem, a to zpeněžení majetku dlužníka, který se ocitl v konkurzu a následného uspokojení věřitelů podle zákona č. 82/2006 Sb. Postavení žalobce jakožto věřitele v konkurzní věci je však odlišné od postavení účastníka řízení v jiném typu sporu. Věřitel pouze uplatňuje (přihlašuje) svou pohledávku do řízení, jeho aktivním účastníkem však není (tím je pouze dlužník), dokud ho insolvenční správce po zpeněžení majetku dlužníka neuspokojí na základě rozvrhového usnesení. Věřitel tak nemůže být na rozdíl od účastníka jiného (běžného) řízení v nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, jeho nejistota může pramenit nejvýše z toho, zda jím uplatněná pohledávka nebude popřena a poté pouze v rozsahu toho, v jakém rozsahu bude uspokojena.

23. Správný je tedy závěr prvostupňového soudu, že délku konkurzního řízení nelze porovnávat s ostatními typy nalézacích sporů, neboť jeho předmětem je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky, naopak v nalézacích sporech je zásadní to, zda poškozený bude ve sporu procesně úspěšný či nikoliv. Právě otázka úspěšnosti ve sporu působí poškozenému největší nejistotu, která je u insolvenčního řízení eliminována tím, že poškozený již vůči úpadci disponuje konkrétní pohledávkou a jeho nejistota spočívá pouze v tom, v jaké výši bude uspokojena.

24. Soud prvního stupně správně zhodnotil i všechna ostatní relevantní kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud sdílí jeho názor o tom, že posuzované insolvenční řízení bylo složité po stránce skutkové i procesní, zjištění skutkového stavu vyžadovalo vyšší míru složitosti s ohledem na počet věřitelů, kteří do řízení přihlásili své pohledávky, současně probíhalo 9 incidenčních sporů, bez jejichž ukončení nemohlo být skončeno ani insolvenční řízení. Nadto zde byla též instanční složitost, která je dána tím, že věc byla opakovaně u odvolacího soudu, řízení probíhalo též u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Instanční složitost, tedy rostoucí počet soudních instancí, pochopitelně ovlivnila i celkovou délku řízení, kromě toho je třeba vyjít ze základní zásady, že každé řízení musí určitou dobu trvat. Správné je i hodnocení, že v insolvenčním řízení nedocházelo k průtahům, jednotlivé úkony soudu a insolvenčního správce byly činěny řádně a účelně v přiměřených lhůtách tak, aby byl splněn účel insolvenčního zákona a splněna podstata konkurzu. Správný závěr spočívá i v tom, že žalobce se na délce řízení nijak nepodílel.

25. Přestože se tedy odvolací soud s prvostupňovým soudem shodl ve všech kritériích, která mají vliv na výši odškodnění, nakonec uzavřel, že s ohledem na specifika posuzovaného řízení, byť insolvenční řízení trvalo ve vztahu k žalobci nepřiměřeně dlouhou dobu a je tedy dán nesprávný úřední postup soudů spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, jak ostatně konstatovala i žalovaná, je přiměřeným prostředkem nápravy konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

26. Odvolací soud se v této souvislosti zcela ztotožňuje se závěrem prezentovaným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který vyšel z toho, že „konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice výjimečným prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nicméně judikatura Nejvyššího soudu poskytnutí takovéhoto zadostiučinění ve zvlášť odůvodněných případech umožňuje. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž byla podaná ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/11, dovodil, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.

27. Městský soud v Praze v citovaném rozsudku odkázal na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, z něhož dovodil, že „konkurzní řízení je z hlediska odškodnění nesprávného úředního postupu v podobně nepřiměřené délky řízení natolik specifickým, že v něm nelze uplatnit běžná kritéria, která se použijí v případě jiných řízení“. Při svém hodnocení si byl Městský soud v Praze vědom rozhodnutí jiných senátů téhož soudu ve věci odškodnění věřitelů stejného konkurzního řízení, jimiž bylo těmto poškozeným věřitelům přiznáno odškodnění v peněžité podobě, vyšel však z toho, že uvedená rozhodnutí se v převážné míře opírala o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Závěry tohoto rozsudku dovolacího soudu porovnal s hodnocením obsaženým v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. [spisová značka], a shledal vzájemnou rozpornost v nich prezentovaných právních názorů. Byť je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] podstatně aktuálnější, neboť bylo vydáno dne [datum], zatímco rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] bylo vydáno dne [datum], Městský soud v Praze poznamenal, že rozhodnutí z roku 2010 bylo publikováno ve Sbírce Nejvyššího soudu, jedná se proto o rozhodnutí kategorie A, které představuje závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů. Novější rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] takovou korekturou dosud neprošlo, proto jej Městský soud v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka] hodnotil jako excesivní, které není závaznou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, od závěrů v něm vyjádřených se odchýlil a svůj potvrzující rozsudek postavil právě na shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který závaznou judikaturu Nejvyššího soudu představuje a závěry v něm vyjádřené jsou formulovány pregnantně a jednoznačně.

28. S tímto hodnocením závazné judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud plně ztotožňuje, a shodně jako soud ve věci sp. zn. [spisová značka] zaujímá odlišný názor než jiné senáty téhož soudu ohledně odškodnění jiných věřitelů z téhož insolvenčního řízení. Za správný považuje rovněž zde vyjádřený právní názor, že „účelem kompenzačního řízení v případě naříkaného insolvenčního řízení není odškodnit poškozeného za to, že jeho pohledávka byla (převážně) nedobytná; jinými slovy stát neodpovídá za nedobytnost nebo nízkou dobytnost pohledávky přihlášené v konkurzu a tuto nevymahatelnost si věřitel nemůže kompenzovat ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení“. Obdobně se ztotožňuje se závěrem, že „podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za rozhodující kritérium z hlediska určení významu předmětu řízení pro věřitele je třeba považovat částku, které se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], rozhodující tedy je, co je pro něho „ve hře“. V kontextu toho nelze přehlédnout, že uznaná pohledávka žalobce ve výši 1 688 014,69 Kč byla uspokojena jen v rozsahu 4,837 %, tedy v částce 81 656,93 Kč, což však rozhodně nebylo ovlivněno činností insolvenčního soudu, ale pouze a jen dobytností pohledávek u dlužníka“.

29. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

30. Odvolací soud v bodě 26. až 28. tohoto odůvodnění vysvětlil důvody své odchylky od rozhodnutí jiných právních případů, s posuzovanou věcí se shodujících, která spočívá ve shodě s posouzením věci senátem téhož soudu 62 Co.

31. Odvolací soud tak s ohledem na specifika insolvenčního řízení uzavírá, že byť toto řízení trvalo ve vztahu k žalobci nepřiměřeně dlouhou dobu, a je tedy dán nesprávný úřední postup soudů spočívající v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, jak ostatně konstatovala též žalovaná, za přiměřený prostředek nápravy postačuje konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tak, jak to umožňuje § 31a odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 2 věta prvá OdpŠk. K tomu odvolací soud dodává, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice výjimečným prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nicméně citovaná judikatura Nejvyššího soudu poskytnutí takovéhoto zadostiučinění ve zvlášť odůvodněných případech umožňuje.

32. Za tohoto stavu věci proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku I zamítl a zamítavý výrok II podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Protože žalobci se již kompenzace ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dostalo v rámci předběžného projednání nároku u žalované, jakékoliv další odškodnění, zejména ve formě zadostiučinění relutárního, v úvahu nepřichází.

34. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodoval i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 3 o. s. ř., uložil žalobci povinnost, aby úspěšné žalované zaplatil plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na obranu proti neoprávněnému žalobnímu požadavku. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem [správní orgán], a proto při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud vyšel z § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované sestávají ze 7 úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání soudu prvního stupně, odvolání, vyjádření k odvolání žalobce, a přípravu a účast na jednání odvolacího soudu; celkem tak činí 2 100 Kč.