28 C 72/2016-285

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobci b) částku ve výši 70 000, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) a b) částku ve výši 1 415 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a b) náklady řízení ve výši 52 716 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Původní žalobce [celé jméno původního účastníka] (zemř. dne [datum]) se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 1.500.000 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě. Žalobce ve svým tvrzení uvedl, že trestní stihaní byl zahájeno na základě usnesení policie České republiky, Krajského ředitelství policie středočeského kraje, Územní odbor Kladno ze dne 5.6.2013, pro přečin lichvy podle § 218 odst.1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost. Následně byla u Okresního soudu v Kladně podána obžaloba, kdy Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 12.11.2014, č.j. 5 T 243/2013-429 podle § 226 písm. b) trestního řádu, zprostil žalobce obžaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.2015, čj. 10 To 36/2015-508 pak bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Předmětné trestní stíhání pak negativním způsobem zasáhlo do života žalobce, kdy utrpěl újmu na své cti a dobré pověsti a bylo tak zasaženo do jeho soukromého a osobního života. Dále trestním stíháním došlo k narušení obchodního vztahu s partnery a také se žalobce nemohl naplno věnovat své rodině a koníčkům. Místo toho musel řešit svou obhajobu a účastnit se nařizovaných výslechů a soudních stání. V noci špatně spal a projevovaly se u něj stavy úzkosti a stresu pramenící z nejistoty ohledně výsledku jeho trestního stíhání. Žalobce ještě zdůraznil, že se jednalo již o druhé nezákonně vedené trestní stíhání proti jeho osobě, kdy v předchozí věci byl trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,3 písm. b) trestního zákona a souzen u Okresního soudu v Ostravě, v řízení vedeném pod sp. zn. 15 T 19/2005 Trestní stíhání skočilo až po 7 letech zproštěním obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Žalobce dále ve svých tvrzeních uvedl, že nejprve byl cca 7 let trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,3 písm. b) trestního zákona. Toto stíhání skončilo rozsudkem, kterým žalobce zproštěn obžaloby (projednáváno u Okresního soudu v Ostravě). Zmíněné trestní stíhání hrubě zasáhlo do jeho života a zanechalo na jeho osobě nepříznivé následky. Následně po pravomocném zproštění obžaloby však bylo proti žalobci zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 5.6.2013 další trestní stíhání pro přečin lichvy, jež je předmětem této žaloby. I v tomto případě došlo ke zproštění obžaloby. Pokud šlo o zásah do osobnostních práv, žalobce doplnil, že když v průběhu trestní řízení začalo vycházet najevo, že veškerá obvinění jsou lichá, policejní organ neváhal kontaktovat žalobcovy obchodní partnery, kterým bezdůvodně sděloval citlivé informace o žalobci, za účelem rozšířit povědomí o jeho trestním stíhaní mezi co největší okruh osob a tím žalobce zdiskreditovat. Tyto zásahy do soukromí vedly k narušení vztahu s jeho obchodními partnery a k poškození jeho dobrého jména v podnikání. Žalobce také jak již uvedl, byl nucen veškerý svůj čas a energii věnovat trestnímu řízení, vzdát se svých zájmu a volnočasových aktivit a nemohl trávit dostatek času s rodinou, což vedlo k dlouhodobému narušení jeho soukromí. U žalobce došlo k ochlazením vztahu v rodinně pramenící z jeho statutu osoby trestně stíhané. Žalobce také byl vystaven neustálému stresu ze strachu o svou budoucnost, svou rodinu, společenské postavení, z následků možného odsouzení a s tím spojeného společenského stigmatu a odvrácení se rodiny a přátel. Zažíval proto strach, napětí, smutek, stres, pocit ponížení.

2. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nesporuje skutečnost, že žalobce se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání u Okresního soudu v Kladně, pod sp. zn. 5 T 243/2013, v celkové výši 1. 500.000 Kč, předběžně na něj obrátil dne 20.9.2015, přičemž pro jednání této žádosti žalovaný dospěl k závěru, že v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zák. č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvil a poskytnul mu přiměřené zadostiučinění ve výši 10.000 Kč, což mu sdělil stanoviskem ze dne 5.9.2016. Žalovaný dále zdůraznil, že vznik a zejména intenzita nemajetkové újmy v případě nezákonného rozhodnutí se prokazuje. Ze strany žalobce pak byl zásah do osobních sfér tvrzen obecně a nebyl ničím doložen. V tomto směru žalovaný vycházel ze základního vodítka pro zhodnocení intenzity vzniklé nemajetkové újmy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, a to: povaze trestní věci, délky trestního stíhaní a následkům způsobené trestním stíháním v osobnosti sféře stíhané osoby. K danému uvedl, že žalobce byl stíhán pro přečin lichvy, kde je trestní sazby odnětí svobody od 6 měsíců do 5 let, přičemž vzhledem k trestnímu rejstříku žalobce, který byl veden do té doby bez záznamu, nebylo reálné mu uložit trest nepodmíněný. Dokonce i státní zástupce při své závěrečné řeči navrhoval žalobci pouze uložení trestu zákazu činnosti. Trestní stíhání pak trvalo 1 rok a 9 měsíců a tato doba není dobou nepřiměřenou. Dále žalovaný přihlédl k tomu, že žalobce se zmiňuje o tom, že finanční prostředky běžně půjčuje více lidem, přičemž díky tomu vede více soudních sporů v oblasti občanskoprávní (viz. protokol o hlavním líčení ze dne 11.9.2014). Tato skutečnost pak prokazuje, že sám žalobce se dostává do stresových situací právě vedením soudních sporu, proto není podle názoru žalovaného v žádném případě prokázáno, že psychický stav a poruchy spánku vyplývají právě z namítaného trestního řízení. Na základě shora uvedeno pak žalovaný dospěl k závěru, že je na místě přiznat žalobci zadostiučinění v peněžité formě, proto mu poskytl částku ve výši 10.000 Kč. Pokud pak žalobce tvrdí, že se jedná již o druhé nezákonné trestní stíhání, přičemž ani za to první nebyl žalovaným odškodněn, je tato skutečnost irrelevantní, neboť k tomu nelze jakýmkoliv způsobem přihlížet. Nemajetková újma musí být posuzována ke každému konkrétnímu řízení zvlášť.

3. Zdejší soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3.5.2017, čj. 28 C 72/2016-120, kterým zastavil řízení co do žalobcem požadované písemné omluvy od žalovaného za nezákonné trestní stíhání (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15 000 Kč (výrok II.), žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1 485 000 Kč zamítl (výrok III.) a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23 256 Kč (výrok IV.) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2017, čj. 25 Co 331/2017-150, kterým byl rozsudek soudu I.stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok III.) a ve výroku o nákladech řízení (výrok IV.) potvrzen.

4. K žalobcem podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.9.2020, čj. 30 Cdo 4703/2018-187 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2017, čj. 25 Co 331/2017-150 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3.5.2017, čj. 28 C 72/2016-120 ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku přisvědčil žalobci, že s narůstajícím počtem trestních řízení, které následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu tj. žalobcem tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením. Nejvyšší soud také v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, v němž je uvedeno, že skutečnost, že vedle posuzovaného nezákonně vedeného trestního stíhání probíhalo též další nezákonné trestní stíhání, může mít vliv na pociťování újmy způsobené posuzovaným nezákonně vedeným trestním stíháním, a to jak ve směru umocňujícím újmu, tak výjimečně i ve směru újmu omezujícím. V tomto rozhodnutí však nebylo posuzováno nezákonné trestní stíhání časově navazující na skončení předchozího nezákonného trestního stíhání, jak tomu bylo v projednávané věci (rozhodnutí řešilo skutkově odlišnou situaci dvou souběžně probíhajících trestních řízení). Výše citované závěry však lze mutatis mutandis aplikovat i v poměrech zde souzené věci. Skutečnost, že vůči poškozenému je krátce po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání, je způsobilá projevit se na jeho subjektivním prožívání útrap odlišným způsobem, než by tomu bylo v případě jediného nezákonného trestního stíhání. Oproti přesvědčení žalobce však obecně nelze určit, že existence druhého nezákonného trestního stíhání v krátké časové době po skončení předchozího též nezákonného trestního stíhání vždy povede k umocnění újmy poškozeného a měla by být proto důvodem k navýšení peněžitého zadostiučinění. Nelze vyloučit, že újmu způsobenou druhým nezákonným trestním stíháním bude poškozený naopak vnímat v nižší míře právě z důvodu, že se bude jednat již o druhé trestní stíhání, zejména půjde-li o skutek obdobný tomu, pro který byl již jednou obžaloby zproštěn. Soud je proto vždy povinen na základě tvrzení žalobce a jím označených důkazů zkoumat, jakým způsobem se v daném individuálním případě tato skutečnost na nemajetkové újmě poškozeného projevila a zjištěné závěry poté zhodnotit při určení formy a výše zadostiučinění. V projednávané věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, učinil skutkové zjištění, že již první trestní stíhání způsobilo zásah do osobnostní sféry žalobce a druhé navazující trestní stíhání tento zásah ještě prohloubilo. Toto zjištění však soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily při úvahách o výši přiznaného zadostiučinění, nepřihlédly k němu ani v rámci porovnání s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud pak vyslovil závěr, že je vhodné, aby soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Nalézací soud pak není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se svým nárokem na přiměřené zadostiučiní ve výši 1.500.000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u okresního soudu v Kladně, pod sp. zn. 5T 243/2013, předběžně dne 24.9.2015 obrátil na žalovaného. Žalovaný pak po projednání této žádosti dospěl k závěru, že v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 odškodňovacího zákona, za což se žalobci omluvil a na přiměřeném zadostiučinění mu poskytnul částku ve výši 10.000 Kč. Toto pak žalobci sdělil stanoviskem ze dne 30.8.2016.

6. Soud provedl dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce], [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Z těchto svědeckých výpovědí má za prokázané, že v důsledku (obou) trestních stíhání žalobce se u žalobce začaly projevovat poruchy chování. Žalobce byl nesoustředěný, docházelo u něj k výbuchům vzteku, začal být agresivní a začal ve zvýšené míře pít. Hůře pak snášel druhé trestní stíhání, jež bylo vedeno na Kladně. Jeho trestní stíhání vešlo v obecnou známost v městě [obec]. Žádné četné negativní reakce ze strany ostatních lidí ve vztahu k žalobci, zaznamenány nebyly (vyjma„ divných pohledů“). V důsledku trestního stíhání pak s žalobcem někteří obchodní partneři ukončili obchodní styky, ač s ním předním pravidelně obchodovali. Také svědci (vyjma svědka [jméno] [příjmení]) zaznamenali nestandardní chování orgánů činných v trestním řízení, kdy vyšetřovatel začal obvolávat osoby, se kterými žalobce spolupracoval a které si zjistil z internetu a začal u nich zjišťovat, zda nemají nějaké poznatky vůči žalobci (tzn. zda se vůči nim nedopustil podvodu). Toto probíhalo v době, kdy již vyšetřování bylo ukončeno, a k Okresnímu soudu v Kladně byla podána obžaloba. V důsledku trestní stíhání také došlo k částečnému narušení vztahů mezi rodinou manželky svědka [celé jméno žalobce] (syn žalobce), které vyústily, že k návštěvám žalobce rodinou [celé jméno žalobce] nedocházelo již tak často. Jiné rodinné vztahy pak narušeny nebyly a v současné době se i popsaná situace začíná zlepšovat. Nezákonně vedené trestní stíhání mělo na žalobce podle svědků dopad i tak, že se stal zatvrzelým, zahořklým a místo toho, aby se věnoval jiným věcem (podnikání, zájmům, rodině apod.), začal vést„ soukromou válku“ proti státu.

7. Z výslechu žalobce vzal soud za prokázané, že (obě) trestní stíhání špatně snášel, cítil bezmoc, pociťoval nesoustředěnost, začal ve zvýšené míře pít. Odbornou pomoc v podobě návštěvy psychiatra vyhledal po prvním trestním stíhání, někdy v roce 2011. Účastnickou výpovědí potvrdil výpovědi svědků v tom směru, že v důsledku trestního stíhání přišel o některé obchodní partnery, přičemž toto vešlo ve všeobecnou známost jak ve městě [obec] tak ve městě [obec], kde se rovněž pohyboval. Jeho známí se od něj počali odvracet, nastalo ochlazení vztahů. Zůstalo mu pouze pár známých a kamarádů. V době trestních stíhání byl také nervózní, agresivní, protivný, s manželkou docházelo k častějším hádkám. Potvrdil i částečně narušené vztahy se svojí snachou a její rodinou, tak jak již popsali svědci. Toto ochlazení nastalo již v době prvního trestního stíhání a druhým trestním stíháním se pouze umocnilo. Potvrdil, že vztahy se postupně napravují. Také měl obavu, že bude odsouzen, avšak na druhou stranu cítil, že argumentace orgánů činných v trestním řízení je tzv.„ na vodě.“ Věděl, že se ničeho nedopustil. V této souvislosti pak pociťoval zejména strašnou bezmoc.

8. Ohledně nestandardního postupu orgánů činných v trestním řízení (konkr. vyšetřovatele) potvrdila svědecké výpovědi i účastnickou výpověď čestná prohlášení dalších osob, konkrétně [jméno] [příjmení] ze dne 27.2.2015, [jméno] [příjmení] ze dne 12.2.2015, [jméno] [příjmení] ze dne 30.3.2015, [jméno] [příjmení] ze dne 11.11.2014 a pana [příjmení]. Z nich proto vzal soud za prokázané, že tyto osoby kontaktoval někdo od Policie s tím, že zjišťoval záležitosti stran obchodních kontraktů s žalobcem, tedy zda konkrétně někdo neměl s žalobcem v obchodní sféře problémy.

9. Z lékařské zprávě MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 6.10.2014 a znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 22.1.2017 má soud za osvědčené, že žalobce vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc již v souvislosti s prvním trestním stíháním, které bylo proti jeho osobě nezákonně vedeno. Jeho stav se začal zlepšovat počátkem roku 2012, kdy bylo ukončeno uvedené trestní stíhání. Následně od roku 2012 k lékařce nedocházel. U žalobce byla znalcem zjištěna závislost na alkoholu, jež by vyžadovala léčbu. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22.5.2015, č.j. 12C 80/2013-386, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.1.2016, č.j. 55CO 336/2015-422 a žaloby ze dne 31.10.2012, sp. zn. 12C 81/2013 soud zjistil, že žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s prvním trestním stíháním, vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1519/2005, kdy jeho nárok byl zamítnut s o odůvodněním, že je již promlčen.

10. Z podnětu obviněného ze dne 10.3. 2014, trestního oznámení ze dne 24.10.2013, zprávy o plnění oddlužení ([jméno] [příjmení]), protokolu o jednání ze dne 6.4.2017 u Krajského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] [anonymizována dvě slova], vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 20.11.2013 a internetového článku ze dne 23.9.2016, soud pro tento spor nevzal za podstatné žádné skutečnosti, neboť není důvodné a obecně se této věci bezprostředně nedotýká, že [jméno] [příjmení], jež byl oznamovatel předmětného trestného činu, podléhá oddlužení a rovněž není podstatné že v některých věcech, v nichž vystupoval jako státní zástupce, státní zástupce, který vystupoval i v případě žalobce, došlo k několika zproštěním obžaloby. Pokud žalobce těmito důkazy napadl i skutečnost, že jeho trestní oznámení ze dne 24.10.2013 bylo posouzeno jako jeho obrana proti zahájenému trestnímu stíhání proti jeho osobě, soud uvádí, že mu nepřísluší posuzovat, jakým způsobem se orgány činné v trestním řízení s podanými trestními oznámeními vypořádají a jak je posoudí. Proto tyto důkazy nemají pro soud v této věci žádnou vypovídací hodnotu.

11. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Proti žalobci bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kladno ze dne 5.6.2013 zahájeno trestní stíhaní pro přečin lichvy podle § 218 odst. 1,2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl rozsudkem Okresního osudu v Kladně ze dne 12.11.2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.2015 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Ve vztahu k žalobci se jednalo o již druhé nezákonně vedené trestní stíhání, kdy první trestní stíhání bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 15 T 19/2005, a i v tomto případě byl žalobce obžaloby zproštěn. V souvislosti s tímto prvním nezákonně vedeným trestním stíháním, žalobce podal u zdejšího soudu nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Věc byla vedena pod spzn. 12 C 81/2013. Tato žaloba však byla rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta, neboť nárok žabce byl již promlčen. Obě trestní stíhání pak u žalobce vyvolala stav nejistoty, stresu, agresivity, nervozity a zvýšeného požívání alkoholu. Trestní stíhání částečně ovlivnilo i vztahy v rodině žalobce, neboť jeho snacha s rodinou (tj. synem žalobce a vnoučaty), se s žalobcem počala méně stýkat. Vedené trestní stíhání také vešlo v obecnou známost v městě [obec] a městě [obec], přičemž žádných zvýšených negativních reakcí se žalobci ze strany okolí nedostalo. V důsledku trestního stíhání se od žalobce odvrátili někteří obchodní partneři a v této souvislosti byli nestandardně kontaktováni vyšetřovatelem trestného činu ještě v době, kdy vyšetřování bylo ukončeno, a ve věci byla podána obžaloba. Žalobce v souvislosti s prvním vedeným trestním stíháním vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc, avšak na léčbu dále nedocházel. Vyjma psychických problémů žádné zdravotní obtíže neměl. Žalobce se svým nárokem na poskytnutí přiměřeno zadostiučinění v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání obrátil na žalovaného, který konstatoval, že došlo vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvil a poskytnul mu částku ve výši 10.000 Kč jakožto odškodnění.

12. Vzhledem k tomu, že v mezidobí žalobce dne 29.3.2020 zemřel, rozhodl soud usnesením ze dne 21.1.2021, č.j. 28 C 72/2016 - 254 o procesním nástupnictví po zemřelém a na jeho místo tak nastoupili žalobce a) a b).

13. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Mezi účastníky není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, nejen k náhradě škody (majetkové újmy), ale i náhradě újem nemajetkové povahy vztahovaných jak k tzv. nezákonnému (v odškodňovacím smyslu) trestnímu stíhání, tak i omezení osobní svobody (trestně stíhané osoby typicky vazbou) v rámci trestního stíhání. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (jako v tomto případě) je právě jedním z těch rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonným“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jak zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání zavinil sám, ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestní čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Ne existenci jakýkoliv shora vyjmenovaný skutečností vylučující odpovědností titul, však žalovaný neodkazoval. Odpovědností titul představovaný nezákonným či nedůvodným trestním stíháním je tedy v rámci této věci nepochybně založen a vzhledem k tomu, že žalovaný v tomto směru plnil žalobci částku ve výši 10.000, zůstalo na posouzení soudu, zda se jednalo o částku odpovídající vzniklé nemajetkové újmě v osobní sféře žalobce. Jak již bylo vyloženo shora odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je ve věci dán, když žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán. Pokud se jedná o existenci dalšího odpovědnostního předpokladu představovaného vznikem (nemajetkové, morální) újmy, je zde situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby) a musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). Za tímto účelem proto soud vedl žalobce k tomu, aby doplnil svá skutková tvrzení stran konkrétního zásahu trestním stíháním do jeho osobnostních sfér, neboť v souzené věci soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním„ diskonfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV US 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat a stejně tak intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012 či sp.zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

15. Soud veden závazným právním názorem Nejvyššího soudu, předestřel žalobcům při ústním jednání konaném dne 7.4.2021 obdobné případy, které byly vedeny u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 205/2012, sp.zn. 28 C 304/2014, sp.zn. 18 C 17/2012.

16. Na to konto žalovaný, který se ústního jednání neúčastnil, reagoval vyjádření ze dne 20.4.2021, ve kterém uvedl, že zásadně nesouhlasí s postupem soudu I. stupně, který v souvislosti s výše uvedeným závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyhledal obdobná rozhodnutí, kde však byli poškození zproštěni až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu či na základě obnovy řízení. Toto však není případ žalobce. Kompenzační řízení v souvislosti s prvním trestním stíháním žalobce bylo vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 81/2013 a bylo pravomocně skončeno zamítnutím žaloby, neboť požadavek na odškodnění byl vznesen až po uplynutí promlčecí doby a žalovaný tak vznesl námitku promlčení. Jedná se tedy o překážku věci rozsouzené a nynější rozhodnutí nemůže nahradit kompenzaci, která by se původnímu žalobci dostala nebýt vydání zamítavého rozhodnutí v dané věci Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9.9.2020 uvedl, že nemajetková újma by měla být umocněna, tedy měla by být zvýšena částka soudem I. stupně a žalovaným přiznaná, nikoliv však o více než 200 %. Soud I. stupně v rámci svého rozhodnutí ze dne 3.5.2017 uvedl příhodná obdobná rozhodnutí. Jednalo se o trestnou činnost majetkového charakteru jako v případě žalobce. Soud zhodnotil veškerá kritéria, která v rámci dokazování vyšla najevo. Nyní soudem předestřena rozhodnutí provedená pod sp. zn. 15 C 205/2012 a 28 C 304/2014 absolutně nedoléhají na trestnou činnost, která byla kladena žalobci za vinu. V případě vedeném pod sp. zn. 15 C 205/2015 se jedná dokonce o trestnou činnost proti životu a zdraví, kdy došlo k úmrtí člověka.

17. Žalobci argumentovali případy vedenými u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 93/2014 a 29 C 174/2016, v nichž se poškozeným dostalo podstatně vyššího zadostiučinění, než v jaké výši předestřel při ústním jednání soud I.stupně.

18. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že původní žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu lichvy ve stádiu pokusu, za který bylo možno v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let nepodmíněně, tedy trest svou délkou středního charakteru, nicméně u původního žalobce jakožto bezúhonné osoby, jejíž předešlé trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, nebylo reálné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V případě odsouzení by spíše musel očekávat trest podmíněný, navíc při spodní hranici trestní sazby. Touto skutečností je proto intenzita nemajetkové újmy u původního žalobce výrazně snížena. Také povaha trestné činnosti (majetkový trestný čin), pro který byl původní žalobce stíhán, zpravidla nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného, jak by tomu mohlo být například u trestného činu proti životu a zdraví, proti svobodě a lidské důstojnosti apod. Trestní stíhání také trvalo kratší dobu – 1 rok a 9 měsíců a jednalo se proto o dobu přiměřenou. Původní žalobce byl v této souvislosti vystaven nejistotě a tlaku trestního stíhání jen po krátké období. Původní žalobce také nebyl vazebně stíhán a jeho trestní stíhání neprošlo medializací jako je tomu např. u jiných poškozených. Tyto všechny okolnosti hovoří o nižší intenzitě nemajetkové újmy, která mohla původnímu žalobci v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání vzniknout.

19. Na druhou stranu je však nutné vzít v potaz, že nezákonně vedeným trestním stíháním, jak bylo v řízení zejména svědeckými výpověďmi prokázáno, bylo částečně zasaženo do osobnostních práv původního žalobce. Jeho situace je pak obtížnější, neboť již před naříkaným trestním stíháním, byl již jednou trestně stíhán, kdy i toto trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby. V důsledku sděleného je proto těžké odlišit, které zásahy do osobnostních sfér byly v kontextu s prvním trestním stíháním a které v souvislosti s druhým trestním stíháním. Jak potvrdili svědci, k zásahům do osobnostních sfér původního žalobce došlo již souvislosti s prvním vedeným trestním stíháním, přičemž v souvislosti s druhým trestním stíháním, se tyto zásahy ještě prohloubily. Z uvedeného, tedy z provedeného dokazování lze uzavřít, že i první trestní stíhání se podstatným způsobem podílelo na vzniku žalobcem tvrzené nemajetkové újmy, která byla vlivem druhého nezákonně vedeného trestního stíhání ještě umocněna. Tyto skutečnosti proto svědčí o vyšší intenzitě a míře nemajetkové újmy, která původnímu žalobci v souvislosti s druhým trestním stíháním vznikla a jež byla právě umocněna skutečností, že se jednalo už o druhé trestní stíhání, u kterého došlo ke zproštění obžaloby. Je tedy pochopitelné, že tato„ neobvyklá“ situace u původního žalobce prohloubila míru stresu, nejistoty a podílela se na změně jeho osobnosti, a s tím spojeného nadměrného užívání alkoholu. To, že původní žalobce byl již podruhé zproštěn obžaloby, v podstatě v „ navazujícím trestním řízení“ svědčí o tom, že intenzita jeho újmy byla vyšší a jako taková by měla být, ostatně v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu, zohledněna a odškodněna. V tomto směru je proto nesprávná úvaha žalovaného, který namítal, že takto budou žalobci odškodněni i za první nezákonně vedené trestní řízení, když v daném případě žalovaný s úspěchem vznesl námitku promlčení. Soud je závěru, žalobci nebudou odškodnění i za první vedené trestní stíhání, nýbrž bude soudem přihlédnuto k tomu, že intenzita nemajetkové újmy (v důsledku zásahu do osobních práv původního žalobce) se v důsledku navazujícího nezákonně vedeného trestního stíhání, prohloubila. Jinak řečeno, skutečnost, že původní žalobce byl před posuzovaným trestním stíháním již jednou obžaloby zproštěn, se promítla do vnímání a prožívání druhého nezákonně vedeného trestního stíhání a umocnila tak u žalobce újmu, která má být odškodněna v tomto řízení (tj. z titulu v pořadí druhého nezákonně vedeného trestního stíhání).

20. Dále soud k posouzení jednotlivých kritérií sděluje, že pokud měl původní žalobce obavu o svou budoucnost a trpěl stresem a nejistotou, jednalo se v podstatě o„ běžný stav“ indikovaný trestním stíháním, kterým trpí všichni (většina) trestně stíhaných osob. U původního žalobce v důsledku vedeného trestního stíhání, došlo, jak soud zjistil, ke změně jeho osobnosti - začal být nervóznější, nesoustředěný, agresivní, začal více požívat alkohol. Podle závěru znaleckého posudku šlo u původního žalobce o závislost na alkoholu, s indikací k léčbě. Také v souvislosti s vedeným trestním stíháním se projevila určitá psychická labilita původního žalobce, neboť tento se událostí stále zabýval, nebyl schopen se od ní oprostit a v podstatě vedl jakýsi„ boj proti státním orgánům,“ jak nastínil svědek [příjmení].

21. Pokud šlo o další zásahy do osobnostních sfér života původního žalobce, soud zaznamenal, že částečně bylo zasaženo do jeho rodinného života, když jeho snacha omezila kontakt s původním žalobcem a rovněž i jeho kontakt s vnuky Na druhou stranu se však situace nijak výrazně nevyhrotila, rodinné vazby nebyly zcela a nevratně zpřetrhány, naopak posléze docházelo k jejich zlepšení a obnovení. K nejvýraznějšímu zásahu podle názoru soudu, jak ostatně potvrdili svědci, kteří vypovídali zcela shodně a ve vzájemné korelaci, došlo v oblasti podnikání původního žalobce, neboť část jeho klientů se od něj odvrátila a odmítla s ním nadále obchodně spolupracovat. Tento zjištěný stav byl zapříčiněn, což ostatně bylo rovněž prokázáno, i nestandardním chováním vyšetřovatele, který na obchodní subjekty, s nimiž původní žalobce spolupracoval, činil dotazy„ zvláštním“ způsobem. Jeho jednání jednak způsobilo, že se obchodní partneři dozvěděli o trestním stíhání původního žalobce, a jednak se ze společné obchodní spolupráci vymanili. Soud je proto závěru, že vedeným trestním stíháním bylo poškozeno dobré jméno původního žalobce a také došlo k jeho veřejné dehonestaci ve městech, v nichž žalobce působil. Ze strany okolí pak nebyly zjištěny žádné výraznější negativní projevy ve vztahu k původnímu žalobci.

22. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014 jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp.zn. 30 Cdo 2813/2001, je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si pak soud opatří (a to i s využitím § 118a o.s.ř.) odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Žalobce v této souvislosti nabídl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 93/2014, kde bylo poškozenému soudem I. stupně ve spojení s Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím na nemajetkové újmě přiznána celkem částka ve výši 875 000 Kč. Soudem I. stupně byla přiznána částka 200 000 Kč a odvolacím soudem tato částka byla navýšena ještě o 675 000 Kč. V této souvislosti soud uvádí, že zmíněnou věc ke komparaci nepoužil, neboť Městský soud v Praze jako soud odvolací přiznal přiměřené zadostiučinění, které vypočítal z částky, jež stanovil za rok trvání řízení a tuto vynásobil počtem let trvání řízení. Takto stanovená částka však není v souladu s ustanovením § 31a odst. 2 o.s.ř. zákona a judikaturou Nejvyššího soudu, neboť uvedený výpočet se použitá pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení podle ust. § 31a odst. 3 zákona a sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010. Odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání se však řídí jinými kritérii, které jsou uvedeny v § 31 odst. 2 zákona a které soud podrobně rozebral v odstavci 14 rozsudku. Ani srovnání s další věci, kterou nabídli žalobci, vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 C 174/2016, soud nepoužil. V této věci zdejší soud rozsudkem ze dne 20.5.2019, č.j. 29 C 174/2016 – 473 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2019, č.j. 70 Co 340/2019 - 511 přiznal poškozenému na nemajetkové újmě za nezákonně vedené trestní stíhání částku ve výši 460 000 Kč. Soud v uvedené věci vyšel z toho, že poškozený v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání byl vazebně stíhán a to v rozsahu 92 dnů, trestní stíhání trvalo tři roky a deset měsíců a poškozený byl stíhán pro trestný čin přijímání úplatků podle § 160 odst. 1,4 písm. a) trestního zákoníku a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání dvou až osmi let. Soud uzavřel, že hrozba trestu nepodmíněného v tomto případě byla relativně vysoká, neboť žalobce měl způsobit škodu v rozsahu 337 milionů Kč. V souvislosti s trestním stíháním poškozený trpěl stresem, a bylo zasaženo do jeho pracovního, rodinného, společenského života. Poškozený dále v důsledku trestního stíhání ztratil respekt v oblasti své profese, avšak, co bylo nejpodstatnější, jednání, které bylo poškozenému kladeno za vinu, se měl dopustit jako [anonymizována dvě slova] v čele [anonymizováno], tj. ve velké státní příspěvkové organizaci zřízené Ministerstvem dopravy, tj. v souvislosti s touto veřejnou funkcí. Tato skutečnost podstatným způsobem ovlivnila dehonestaci poškozeného ve společenském a profesním životě. Trestní stíhání tohoto poškozeného pak bylo zásadním způsobem medializováno a to jednak na regionální tak i na celorepublikové úrovni. Ani tento popsaný případ pak podle názoru soudu není vhodný ke komparaci s věcí původního žalobce, neboť v popsaném případě poškozenému hrozil vyšší trest odnětí svobody než původnímu žalobci, navíc zde byla reálná hrozba v podobě nepodmíněného výkonu trestu z důvodu vysoké škody. Trestní stíhání poškozeného také trvalo podstatně delší dobu než u původního žalobce. Poškozený byl navíc vazebně trestně stíhán po dobu tří měsíců, což podstatným způsobem zasáhlo do jeho osobního života se všemi důsledky spojenými s omezením osobní svobody, jakožto zásahem nejpodstatnější. Také v uvedeném případě bylo poškozený stíhán v souvislosti s výkonem své funkce, přičemž působil ve vysokém postavení ve státní sféře, tedy ve veřejné funkci a byl osobou veřejně známou. S tímto souvisel i fakt, že jeho věc byla výrazně medializována a to jak na regionální, tak celostátní úrovni. Celkově shrnuto protože v případě tohoto poškozeného došlo k výraznějším a podstatnějším zásahům do jeho osobního života, tj. do osobní svobody, profesního, rodinného života a jeho vážnosti ve společnosti, než v případě původního žalobce, nezvolil soud tuto věc jako vhodnou pro komparaci.

23. Vzhledem k tomu, že soud nenašel žádný obdobný případ srovnatelný s případem původního žalobce, týkající se již druhého a navazujícího nezákonně vedené trestní stíhání, což prohloubilo intenzitu nemajetkové újmy pociťované žalobcem, zvolil soud srovnání s věcí, kde intenzita nemajetkové újmy byla rovněž navýšena, avšak jiným faktorem. Tímto faktorem pak bylo pravomocné odsouzení poškozeného. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 205/2012 bylo poškozenému v souvislosti s rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 4.7.2013, č.j. 15 C 205/2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.4.2014, č.j. 53 Co 476/2013 – 120 přiznáno odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 76 300 Kč. V popsané věci byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 160 odst. 1, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání až 5 let. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 1 měsíc. V důsledku trestního stíhání bylo zasaženo do oblasti zdraví poškozeného, neboť tento trpěl úzkostí. Také byla zasažena jeho společenská vážnost, neboť došlo k odsouzení jeho osoby širším okolím. V této věci pak byl poškozený zproštěn až v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (a to dvakrát), tedy v posuzovaném případě byl poškozený dvakrát pravomocně uznán vinným z uvedeného trestného činu a dvakrát zproštěn. Stran porovnání obou případů soud uvádí, že si je vědom toho, že u komparované věci byl poškozený trestně stíhán v souvislosti s ublížením na zdraví a původní žalobce pak v souvislosti s majetkovou trestnou činností, avšak hrozba trestu odnětí svobody byla v obou případech stejná. Také délka trestního stíhání byla podobná. I stran zásahu do osobních sfér života poškozených, tyto byly obdobné - v podobě úzkosti a zvýšené míry špatného prožívání dané situace, což navíc u žalobce vedlo ke změně osobnosti a následnému k alkoholismu. V obou případech také byli oba poškození dehonestováni svým okolím. V případě původního žalobce nad to došlo i k rodinným zásahům a k zásahům do profesního života, jak bylo popsáno v odstavci 21, tj. v jeho případě došlo k podstatnějším zásahům do osobního života, než v případě zmíněného poškozeného. Fakt, že původní žalobce byl zproštěn obžaloby v obou trestních stíháních, přirovnal soud právě k faktu, že poškozený v komparovaném případě byl dvakrát pravomocně uznán vinným (a následně zproštěn na základě podaného dovolání).

24. Dále je možné věc komparovat s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 304/2014, kde byla poškozenému rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10.4.2017, č.j. 28 C 304/2015 - 215 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2018, č.j. 23 Co 422/2017 – 231 přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. V daném případě byl poškozený stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v rozsahu dvou až osm let nepodmíněně. Trestní stíhání trvalo celkem sedm let a tři měsíce a vlivem trestního stíhání došlo u poškozeného k zásahu do pracovní oblasti, neboť byl dehonestován ve svém pracovním oboru, trpěl stresem a obavami, došlo k narušení rodinného života a byly narušeny vztahy s jeho okolím. Poškozený pak byl zproštěn obžaloby až na základě obnovy řízení, tj. šest let po svém odsouzení a po celou tu dobu byl vnímán a v rejstřících veden jako pachatel uvedené trestné činnosti. U tohoto případu soud uvádí, že byl poškozený stíhán obdobně jako původní žalobce pro majetkovou trestnou činnost, avšak hrozil mu trest odnětí svobody vyššího charakteru a trestní stíhání trvalo výrazně delší dobu než v případě původního žalobce. V uvedeném případě pak došlo k obdobným zásahům do osobnostních sfér života poškozeného jako u původního žalobce, avšak co je podstatné zmínit, v komparovaném případě byl poškozený po dobu šesti let vnímán jako pachatel trestné činnosti, měl zápis v rejstříku trestů a svým okolím, tak i v zaměstnání byl brán jako pachatel popsaného trestného činu, což byl samozřejmě výrazný zásah do všech osobních sfér života tohoto poškozeného s dalšími negativy s tímto stavem vyplývající a související. Soud tedy uzavírá, že v případě původního žalobce došlo k výraznějším zásahům do osobnostních sfér života než v případě vedeným pod sp.zn. 15 C 205/2012, avšak k podstatně nižším zásahům do osobního života než v případě poškozeného ve věci vedené pod sp.zn. 28 C 304/2014. Žalobcům jakožto právním nástupcům původního žalobce by se proto mělo dostat vyššího odškodnění než v případě vedeném pod sp. zn. 15 C 205/2012, avšak toto odškodnění by nemělo dosahovat výše odškodnění ve věci 28 C 304/2014. Soud proto žalobcům přiznal o jednu třetinu vyšší odškodnění než v případě 15 C 205/2012 a dvakrát tak nižší odškodnění než v případě 28 C 304/2014, tj. dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění ve výši 95 000 Kč. Jelikož rozsudkem soudu I. stupně ze dne 3.5.2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2017 byla původnímu žalobci přiznána částka ve výši 15 000 Kč výrokem II. rozsudku a; žalovaný mimosoudně hradil částku ve výši 10 000 Kč, náleží žalobcům ještě částka ve výši 70 000 Kč, kterou jim soud přiznal výrokem I. tohoto rozsudku.

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobci proto mají ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají: a) z nákladů před soudem I. stupně mimosmluvní odměna ve výši 18 600 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (6 úkonů právní služby po 3 100 Kč - převzetí věci, sepsání žaloby, 4x účast u jednání), náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (6 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 4x účast na jednání) a daň z přidané hodnoty ve výši 2 856 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem (přiznáno pouze ve vztahu k zastupování původním advokátem [titul] [jméno] [příjmení], kde bylo doloženo osvědčení o registraci DPH, tj. za 4 úkony právní služby, včetně 4 režijních paušálů). b) z nákladů před odvolacím soudem mimosmluvní odměna ve výši 6 200 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 3 100 Kč – sepsání odvolání a účast při odvolacím jednání), náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 300 Kč – sepsání odvolání a účast na odvolacím jednání). c) z nákladů před dovolacím soudem mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 3 100 Kč – sepsání dovolání), náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 300 Kč – sepsání dovolání) a zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč. d) z nákladů před soudem I. stupně po zrušení rozhodnutí mimosmluvní odměna ve výši 4 960 Kč (sníženo o 20%) podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) za použití ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 3 100 Kč (pro každého z žalobců) – účast na jednání), náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkony právní služby po 300 Kč – účast u jednání).

Poučení