28 C 71/2021-95

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 16.1.2021 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 26 065,56 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [titul] [jméno], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění představující nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí – nezákonně vedeného trestního stíhání. Žalobkyně uvedla, že usnesením Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 18.10.2017, čj. NCOZ -610-3290/ 2016 -417801 bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin sjednávání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, které měla spáchat ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesením Vrchního státního zastupitelství, v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 3.4.2020, čj. 4 VZV 4/2015-2276 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zastaveno, neboť skutek nebyl trestným činem a nebylo důvodu k postoupení věci. Toto usnesení nabylo právní moci dne 18.4.2020. Žalobkyni v souvislosti s nezákonně trestním stíháním vznikla nemajetková újma. Žalobkyně byla stíhána pro podezření ze spáchání shora uvedených zločinů, za jehož spáchání je stanoven trest odnětí svobody při nejpřísnější sazbě na 5 až 10 let. Trestní stíhání žalobkyně pak trvalo dva roky a šest měsíců. Před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí bylo vůči žalobkyni zahájeno pro týž skutek trestní stíhání již jedenkrát, a to usnesením Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV ze dne 15.9.2016, čj. NCOZ -610-2503/ TČ- 2016 -417706. Toto usnesení pak bylo ke stížnosti žalobkyně usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22.6.2017, čj. 2 Nzt 26/2015-404 zrušeno. I toto„ první“ trestní stíhání bylo vůči žalobkyni vedeno po dobu více než devíti měsíců. Podle názoru žalobkyně tak byla stíhána pro podezření ze shora uvedeného zločinu po dobu tří let a tří měsíců. Žalobkyně se po celou dobu trestního stíhání potýkala s psychickými obtížemi, které se projevovaly potížemi se spánkem, emoční nestabilitou, zvýšenou vznětlivostí, plačtivostí apod. Toto jí pak přimělo v únoru 2018 vyhledat odbornou pomoc. Zásadní vliv na psychiku měla také skutečnost, že jako matka tehdy šestileté dcery byla vystavena riziku nepodmíněného trestu odnětí svobody. Žalobkyně velmi trpěla představou, že by snad v důsledku svého odsouzení mohla být na dobu minimálně pěti let odloučena od své rodiny a zejména malé dcery, která vzhledem ke svému věku matku ve svém životě nezbytně potřebovala. Tato představa u žalobkyně vyvolávala silné stavy úzkosti a beznaděje. Žalobkyně také v důsledku své emoční nestability častokrát nepřiměřeně reagovala na chování své dcery, čímž docházelo k narušení jejich vzájemné vazby. Trestní stíhání mělo rovněž vliv na vztahy žalobkyně s jejími rodiči, širší rodinou i přáteli, jelikož se tato styděla přiznat, že je trestně stíhána, tím spíše, když se jednalo o trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu, vedené Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Také měla obavy, že by tato informace negativně ovlivnila zdravotní stav jejích rodičů, kteří jsou již staršího věku. Z tohoto důvodu se tedy žalobkyně snažila kontakt se širší rodinou i přáteli omezit na minimum, což se negativně projevilo na kvalitě jejích vztahů. Žalobkyně v době jejího trestního stíhání také trojnásobně zvýšila svou denní spotřebu cigaret (z 10 kusů cigaret před zahájením trestního stíhání kouřila až 30 kusů cigaret denně). S následky zvýšené závislosti na kouření se žalobkyně potýká dodnes. Zcela zásadním důsledkem stresu způsobeného trestním stíháním byla postupně se zvyšující spotřeba alkoholu žalobkyní. Před zahájením trestního stíhání byla žalobkyně pouze příležitostným konzumentem alkoholu, v průběhu trestního stíhání se však spotřeba alkoholu zvýšila na jednu láhev vína denně. Tento stav setrvával po mnoho měsíců, kdy se žalobkyně snažila stres a negativní myšlenky způsobené trestním stíháním zahánět alkoholem. Trestní stíhání také paralyzovalo jakýkoliv profesní rozvoj poškozené. Tato v důsledku svých psychických problémů způsobených trestním stíháním rezignovala na jakýkoliv rozvoj a prohlubování svých profesních znalostí, neboť ztratila jakoukoliv motivaci. Rovněž ze strany zaměstnavatele nebyl žalobkyni jakýkoliv profesní rozvoj umožněn (na rozdíl od kolegů) a trestní stíhání tak znemožnilo její karierní postup či změnu zaměstnavatele, neboť mezi IT společnostmi v [obec] a okolí bylo obecně známo, že někteří zaměstnanci [právnická osoba] a.s., kde byla žalobkyně zaměstnána, jsou trestně stíháni. Žalobkyni se podařilo najít zaměstnání až 1.9.2020. Žalobkyně se předběžně se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na žalovaného obrátila dne 15.7.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobkyně předběžně dne 15.7.2020 uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání. Žalovaný do doby podání žaloby nezaujal žádné stanovisko. Právo na zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vzniká tehdy, je-li prokázáno, že proti poškozenému bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo jinak než pravomocným odsuzujícím rozsudkem a jsou-li rovněž prokázány nějaké konkrétní závažné negativní zásahy do osobnostních správ poškozeného, k níž došlo v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Žalovaný tak sporoval všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to existenci nezákonného rozhodnutí, vznik nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně svůj nárok na nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti její osobě uplatnila u žalovaného dne 15.7.2020.

4. Soud provedl dokazování usnesením Policie ČR ze dne 15.9.2016, čj. NCOZ -610-2503/ 2016 -417706, usnesením Policie ČR ze dne 18.10.2017, č.j. NCOZ – 610 – TČ- 2016 -417801, usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 3.4.2020, č.j. 4 VZV 4/2015 – 2276, usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22.6.2017, čj. 2 Nzt 26/2015 a potvrzením Úřadu práce ČR ze dne 3.9.2020. Z těchto listinných důkazů má za prokázané, že proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ostrava ze dne 15.9.2016 zahájeno trestní stíhání pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži o veřejné dražbě podle ustanovení § 256 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení předpisů a o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4, písm. a) trestního zákoníku a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, které spáchala ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesením nejvyššího státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22.6.2017, čj. 2 Nzt 26/2015-404 bylo usnesení Policie ČR ze dne 15.9.2016 zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal o rozhodl. Proti žalobkyni bylo znovu usnesením policejního orgánu ze dne 14.10.2017, čj. NCOZ -610-3290/ TČ- 2016 -417801 zahájeno trestní stíhání pro stejné trestné činy (specifikované shora). Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 3.4.2020, čj. 4 VZV 4/2015-2276 bylo trestní stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno, neboť uvedený skutek nebyl trestným činem a nebylo důvodu k postoupení věci.

5. Z výslechu žalobkyně má soud za prokázané, že trestní stíhání špatně snášela, a to již pokud se jednalo o první trestní stíhání tj. související s vydáním prvního usnesení o zahájení trestního stíhání. Nicméně po té, co bylo znovu proti její osobě zahájeno trestní stíhání, byť jí advokát upozorňoval na to, že se tak stane, ji to psychicky„ srazilo“. Napadaly jí katastrofické scénáře, myslela na to, že trestní sazba, která byla až 12 let, byla příliš vysoká, přičemž v té době měla nezletilé dítě, kterému bylo 6 let. Obávala se, že nezletilé dítě uvidí například až u maturity apod. V této souvislosti začala více pít alkohol, každodenně si otvírala láhev vína, kterou také vypila. Takovouto spotřebu alkoholu předtím neměla, pila pouze příležitostně. V době trestního stíhání začala pít denně, v této souvislosti jí manžel začal upozorňovat na to, že může mít s alkoholem problém, aby vyhledala odbornou pomoc. Také začala více kouřit, předtím kouřila cca 10 cigaret denně, po zahájení trestního stíhání vykouřila i 40 cigaret denně. Posléze vyhledala odbornou pomoc – psycholožku, která ji naučila určitá dechová cvičení na uvolnění a uklidnění, což jí částečně pomohlo. V té době také byla hodně podrážděná, často křičela i na nezletilou dceru. Pokud jde o rodinné příslušníky, její rodiče o trestním stíhání nevěděli, neboť je nechtěla stresovat. Ve firmě, kde pracovala, se o jejím trestním stíhání vědělo, obdobně i v ostatních IT firmách, neboť se tato informace roznesla. V této souvislosti se přístup vedení této firmy k její osobě změnil, předtím běžně dostávala projekty, které se týkaly Evropské unie, po zahájení trestního stíhání, již tyto projekty nezpracovávala. Také předtím byla vysílána na různá školení, firemní angličtinu apod., tedy na projekty, kde se mohla dále a více vzdělávat. Poté, co bylo zahájeno trestní stíhání, se již těchto akcí neúčastnila, resp. firma jí na školení přestala vysílat. V té době tedy měla horší pozici ve firmě, než tomu bývalo dříve a rovněž i než její spolupracovníci. Rovněž v této souvislosti jí bylo vedením naznačeno, že projekty týkající se Evropské unie nedostává právě z důvodů, že její trestní stíhání se týkalo trestného činu spojeného s Evropskou unií. Od kolegů negativní reakce nezaznamenala. Rovněž ani od přátel, naopak tito ji„ drželi palce“, avšak stávala se více společensky uzavřenou, méně docházela do společnosti. Upřesnila, že první trestní stíhání bylo od roku 2016 do roku 2017 a druhé trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2017 a trvalo do roku 2020. Poté z IT firmy, kde byla zaměstnána, odešla, nyní je zaměstnána u [právnická osoba], kde prodává podlahové konvektory, tudíž pracuje mimo svůj obor.

6. Výpověď žalobkyně potvrdil svědek [jméno] [příjmení], z jehož svědecké výpovědi vzal soud za osvědčené, že žalobkyně je jeho životní partnerkou, má s ní nezletilou dceru. Trestní stíhání jak již první, tak druhé, žalobkyně nenesla dobře, měla psychické obtíže, byla hodně náladová, začala více popíjet alkohol, cca láhev červeného vína denně a více kouřit - až dvě krabičky cigaret denně. I vztahy mezi nimi byly napjaté, více docházelo k hádkám, žalobkyně byla hodně náladová, což se někdy projevilo i ve vztahu k jejich nezletilé dceři. O trestním stíhání věděli lidé ve [právnická osoba], kde byla zaměstnána, v té době měla ve firmě horší postavení. Také ve firmě, již od nadřízených, nedostávala tu samou projektovou práci, kterou jí zadávali, před započetím trestního stíhání Následně z firmy odešla. O trestním stíhání žalobkyně se vědělo i v dalších firmách, zabývajících se softwarovými řešeními. Sousedé, přátelé ani rodina žalobkyně o trestním stíhání nevěděli. Žalobkyně také v době trestního stíhání zhubla.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na nesporná tvrzení účastníků, která soud vzal ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. za svá skutková zjištění, činí tento závěr o skutkovém stavu: proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR ze dne 15.9.2016 zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu podle § 256 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem podle § 248 odst. 2 a linea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a s trestným činem podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, které měla spáchat ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesením Nejvyššího státní zastupitelství ČR ze dne 3.4.2020, bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno. Opětovně proti žalobkyni pro stejné trestné činy bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 18.10.2017 trestní stíhání. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 22.6.2017 bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno. Žalobkyně v důsledku vedeného trestního stíhání trpěla stresem, obavou, že bude odsouzena, začala v nadměrném množství požívat alkohol a její spotřeba cigaret se výrazně zvýšila. Také došlo k zásahům do jejích osobnostních sfér – do rodinného a pracovního života. Trestní stíhání žalobkyně, resp. druhé trestní stíhání žalobkyně trvalo dva roky a šest měsíců. Žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na nemajetkovou újmu u žalovaného dne 15.7.2020.

8. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že usnesení o zastavení trestního stíhání je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

10. U existence odpovědnostního předpokladu, představované vznikem nemajetkové, morální újmy v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání, je pak situace složitější, neboť„ zatímco v případě nepřiměřené délky řízení (a platí to i v případě vazby) se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). V poměrech dané věci vychází soud z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno vždy s jistým individuálním diskomfortem trestně stíhaných osob, viz k tomuto například rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak, jako intenzitu případné újmy, odůvodňující peněžní odškodnění. Vzhledem k tomu, že nebyla sporná existence nezákonného rozhodnutí, tedy odpovědnostního titulu, zůstalo tak otázkou posouzení rozsah vzniku nemajetkové újmy v osobnostní sféře žalobkyně a s tím spojená přiměřenost poskytnutého zadostiučinění k její nápravě.

11. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012 či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012) jež formují zásadní závěr, že při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby. Žalobkyně byla stíhána pro podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů, za což jí hrozil trest odnětí svobody v rozsahu pět až deset let pro nejpřísněji ohodnocený trestný čin. U žalobkyně však jako u osoby do té doby bezúhonné, nebylo pravděpodobné, že by byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Také povaha trestného činu, pro který byla žalobkyně trestně stíhána, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví, či proti lidské důstojnosti, které jsou obecně lidmi vnímány jako jednání vysoce zavrženíhodná. Tato skutečnost proto částečným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobkyni v důsledku trestního stíhání vznikla. Trestní stíhání v případě žalobkyně netrvalo nepřiměřeně dlouho, celkem se jednalo o dobu dvou let a šesti měsíců, tedy žalobkyně nebyla negativům trestního stíhání vystavena po výrazně delší dobu. Na druhou stranu je však nutné konstatovat, že vedeným trestním stíháním došlo k zásahu do osobnostních sfér života žalobkyně, zejména do oblasti duševního zdraví, neboť žalobkyně v době vedeného trestního stíhání trpěla stresem a obavami, jakým způsobem trestní stíhání dopadne, zejména s přihlédnutím i k situace, že žalobkyně v té době měla malé nezletilé dítě. Žalobkyně v důsledku stresu zapříčiněného vedeným trestním stíháním začala více požívat alkohol (až lahev vína s obsahem 0,7l denně) a měla vyšší spotřebu cigaret (někdy až dvě krabičky denně). Také v době trestního stíhání docházelo mezi ní a manželem k větším hádkám, žalobkyně byla nervózní, podrážděná, často se utrhovala i na svou nezletilou dceru. Tyto zásahy lze tedy přiřadit k zásahům do rodinného života, neboť vedeným trestním stíháním byl narušen do té doby poklidný rodinný život žalobkyně. Další zásah soud zjistil v oblasti profesního života, kdy v řízení bylo prokázáno, že v důsledku vedeného trestního stíhání, žalobkyně od vedení [právnická osoba], kde pracovala, nedostávala takové projekty, které běžně dostávala před zahájením trestního stíhání, zejména nedostávala projekty týkající se Evropské unie. Obdobně pak nebyla vysílána na školení a programy zvyšující kvalifikaci pracovníků, jako tomu bylo před uvedeným trestním stíháním. Její pozice v této firmě, zejména vztaženo k pracovní a odborné kvalifikaci žalobkyně, se po dobu vedeného trestního stíhání snižovala. Jinak k dalším zásahům do života žalobkyně nedošlo.

12. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si pak soud opatří odpovídající zjištění. Žalobkyně by pak primárně měla zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého její újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Soud v dané věci zvolil srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 246/2015, kde se poškozenému dostalo přiměřeného zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 34 000 Kč. Poškozený byl stíhán pro trestný čin krácení daně podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání až deset let. Trestní řízení pak trvalo celkem jeden rok a osm měsíců. Zásahy do osobního života byly prokázány v oblasti rodinného života, v oblasti zdraví (psychické obtíže) a v oblasti společenské, neboť v případě tohoto poškozeného začalo docházet k častějším hádkám s rodinnými příslušníky, tento přestal docházet do společnosti a objevily se u něj psychické obtíže. Také soud v rámci tohoto řízení přihlédl vyššímu věku žalobce, kterému v době trestního stíhání bylo 67 let. Dále soud zvolil komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 72/2016, kdy v tomto řízení byla poškozenému na nemajetkové újmě v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání přiznána částka ve výši 80 000 Kč. V tomto případě byl poškozený stíhán pro trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku s trestní sazbou od 6 měsíců do 5 let. Trestní stíhání trvalo jeden rok a devět měsíců. V důsledku trestního stíhání došlo k zásahům do pracovního života, do života společenského, kdy v rámci svého okolí, byl žalobce dehonestován a vystaven negativnímu chování ze strany okolí, dále se u poškozeného objevily psychické obtíže, což vedlo k vyššímu požívání alkoholu. Také byl zasažen jeho rodinný život, neboť došlo k narušení rodinných vztahů, kdy po určitou dobu se nesměl stýkat se svými vnoučaty. Dále ve vztahu k tomuto poškozenému se jednalo o druhé nezákonně vedené trestní stíhání. Podle názoru soudu se tak komparované případy v podstatných znacích shodují. Pokud jde o věc vedenou pod sp. zn. 28 C 246/2015, hrozila poškozenému stejná trestní sazba jako žalobkyni, avšak trestní stíhání trvalo kratší dobu než v případě žalobkyně a došlo v podstatě k stejným zásahům do osobnostních sfér života poškozeného, jako v případě žalobkyně. Ve druhém komparovaném případě tj. ve věci 28 C 72/2016, hrozila poškozenému nižší trestní sazba než žalobkyni a rovněž i jeho trestní stíhání trvalo kratší dobu než v případě žalobkyně, avšak v tomto případě došlo k podstatnějším a horším zásahům do osobního života poškozeného, neboť byly částečně zpřetrhány rodinné vazby, když se nesměl stýkat se svými vnuky, také ve svém okolí, zejména ve městě, kde žil, byl žalobce dehonestován a trestní stíhání mělo vliv i na podnikání tohoto poškozeného, neboť část jeho klientů s ním odmítla nadále spolupracovat. Podobně tento poškozený jako žalobkyně byl podruhé trestně stíhán, avšak v daném případě tato skutečnost byla horší, neboť předtím byl stíhán pro jiný skutek, což v případě žalobkyně nenastalo. Podle názoru soudu je třeba přihlédnout k tomu, že i v případě žalobkyně se v podstatě jednalo o„ druhé“ trestní stíhání, neboť intenzita nemajetkové újmy se v důsledku navazujícího nezákonně vedeného trestního stíhání prohloubila. Nejedná se tak o odškodnění i za předešlé trestní stíhání, nicméně v rámci poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba k této skutečnosti (tj., že se jednalo o druhé nezákonně vedené trestní stíhání), přihlédnout. Soud tedy uzavírá, že jelikož v porovnání s věcí vedenou pod sp. zn. 28 C 246/2015 trvalo trestní stíhání delší dobu a došlo v podstatě k obdobným zásahům do osobnostních sfér života žalobkyně, avšak navíc se jednalo u žalobkyně o již druhé trestní stíhání a ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 72/2016 sice poškozenému hrozila nižší trestní sazba, avšak došlo k výraznějším zásahům do osobnostních sfér života poškozeného se zohledněním stejné skutečnosti (druhého trestního stíhání, pro které byl poškozený zproštěn), přistoupil soud k odškodnění žalobkyně částkou vyšší než ve věci 28 C 246/2015, avšak částkou nižší než ve věci 28 C 72/2016. Jako odpovídající proto zvolil částku ve výši 50 000 Kč, kterou žalobkyni přiznal výrokem I. rozsudku.

13. Úrok z prodlení žalobkyni náleží v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalovaného dne 15.7.2020, mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem 16.1.2021. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobkyně ve věci. Žalobkyně má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 12 400 Kč podle ust. § 11 odst. 1 ust. § 7 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (4 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 2x účast u jednání), z náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (4 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 2x účast u jednání), z náhrady za promeškaný čas ve výši 2 000 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (20 započatých půlhodin á 100 Kč v souvislosti s cestou k jednání konaném dne 23.8. 2021 a dne 23.9. 2021 na trase Brno – Praha a zpět), z cestovného ve výši 4 636 Kč dle ust. § 1 písm. a), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. (při cestě Brno – Praha a zpět, ke shora uvedeným ústním jednáním tj. 2x207 km, spotřebě 4,4 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 27,20 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,40 Kč/km), zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 3 829,56 Kč (21%), jíž je právní zástupkyně žalobce plátcem.

Poučení