28 C 75/2021-64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 311 667 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 94 000 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 16.5.2021 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 217 667 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 19.3.2021 do 15.5.2021 z částky 94 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 342 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném v záhlaví uvedené částky představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/2003. Žalobce uvedl, že k danému soudu podal dne 12.9.2003 žalobu, jejímž předmětem bylo určení pravosti pohledávky ve výši 700 000 Kč. Posuzované řízení nebylo dosud skončeno, nicméně pro žalobce skončilo dne 8.5.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15.4.2020, kterým soud vyhověl návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupil postupník jeho pohledávky. Předmětné řízení tedy pro žalobce trvalo více jak 16 a půl roku, přičemž uvedená délka je zcela nepřiměřená a vícenásobně delší, než je vzhledem k okolnostem případu možné očekávat. Věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy, před soudem I. stupně a soudem odvolacím. Dále byl ve věci vypracován znalecký posudek, který však žalobce považuje za zcela nadbytečný. Věc tedy byla standardního charakteru, nikterak složitá. U chování žalobce v rámci řízení, tento sice žádal o odročení jednání a osvobození od soudních poplatků, avšak toto nemělo významnější vliv na nepřiměřenou délku soudního řízení. Nepřiměřená délka uvedeného řízení byla dána postupem orgánů státní moci v podobě nesprávného vedení řízení ze strany soudu I. stupně. Průtahy v řízení také byly způsobeny odvolacím soudem, neboť tento například při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu I. stupně rozhodoval celkem tři roky a to od 28.4.2015 do 19.3.2018. Také rozsudek soudu I. stupně bylo odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, což je třeba hodnotit jako další nesprávný úřední postup soudu I. stupně. Význam řízení pro žalobce pak byl standardní. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění, vycházel žalobce z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení a za celou dobu trvání řízení proto žalobci náleží částka ve výši 311 667 Kč. Pro úplnost ještě žalobce uvedl, že předmětné soudní řízení bylo v podstatě zahájeno, resp. započalo již 12.2.1998, kdy byl podán společný návrh žalobce a dalšího účastníka zahájeného řízení o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím, a to u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. 11 C 230/98, které bylo v roce 2003 přerušeno z důvodu zahájení konkurzu.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 311 667 Kč, v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/2003, dne 15.10.2020. Žalovaný po projednání popsaného nároku konstatoval nepřiměřenost délky uvedeného řízení, avšak peněžitou náhradu žalobci nepřiznal. Žalovaný vyšel z toho, že řízení bylo zahájeno v září 2003 u Krajského soudu v Plzni a ukončeno na základě usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým do řízení na místo žalobce vstoupil jiný účastník, a to dne 8.5.2020, kdy usnesení nabylo právní moci. V předmětném řízení bylo možné konstatovat průtahy v celkové délce 7 let a 7 měsíců, avšak žalobce u soudu nepodal stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Celková délka řízení pak činila 16 let a 7 měsíců. Dále bylo řízení vedeno před dvěma stupni soudní soustavy, ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát a odvolací soud jedenkrát. Po skutkové i právní stránce bylo řízení složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vypracován znalecký posudek. Význam předmětu řízení pro žalobce žalovaný shledal jako mizivý, neboť žalobce odvozoval svůj žalovaný nárok od pochybné pohledávky, kterou získal na základě dohody o postoupení s [jméno] [příjmení]. Tuto pohledávku pak správce konkurzní podstaty zcela popřel. Také v podstatě téměř ke každému nařízenému jednání žalobce žádal o odročení jednání, podával procesní návrhy, které nebyly úspěšné (žádost o osvobození od soudního poplatku, námitka podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného). Nízký význam řízení žalovaný spatřoval také v tom, že žalobce je jen prázdnou skořápkou, která nevykonává žádnou podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku. Hodnota předmětu řízení a potažmo jeho význam tedy vůbec nedosahoval nominální hodnoty žalované pohledávky. Z tohoto důvodu dospěl žalovaný k tomu, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je dostatečným odškodněním pro žalobce.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 311 667 Kč obrátil na žalovaného dne 15.10.2020, v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 C 20/2003. Žalovaný po projednání tohoto nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, peněžitá náhrada žalobci nepřiznal, což mu sdělil stanoviskem ze dne 18.3.2021.

4. Soud provedl dokazování spisem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 28 Cm 20/2003. Z tohoto spisu se podává, že žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení bylo určení oprávněnosti pohledávky žalobce ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce žalobu podal ke Krajskému soudu v Plzni dne 12.9.2003. Usnesením ze dne 16.9.2003 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 16.9.2003 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný se vyjádřil dne 23.9.2003. Usnesením ze dne 16.1.2004 byli účastníci řízení vyzváni k označení konkrétních důkazů k prokázání svých skutkových tvrzení. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 5.2.2004 a žalovaný podáním došlým soudu dne 6.2.2004. Pokynem soudce ze dne 7.6.2006 bylo nařízeno ústní jednání na den 9.8.2006. Při tomto ústním jednání účastníci řízení shodně navrhli odročení jednání z důvodu vyjasnění problematiky nuceného vyrovnání úpadce. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 30.10.2006. Podáním došlým soudu dne 30.10.2006 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu neúčelnosti jeho konání pro avizovaný návrh na ukončení konkurzu nuceným vyrovnáním. K ústnímu jednání nařízenému na den 30.10.2006 se účastníci řízení nedostavili. Pokynem soudce ze dne 11.8.2008 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.9.2008. Podáním došlým soudu dne 28.8.2008 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Toto jednání bylo odročeno na den 17.9.2008. Jednání nařízené na den 17.9.2008 bylo zrušeno. Pokynem soudcem ze dne 2.4.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 3.7.2012. Přípisem ze dne 26.6.2012 požádal žalobce o odročení ústního jednání. Z tohoto důvodu bylo ústní jednání odročeno. Pokynem soudce ze dne 24.7.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 22.8.2012. Toto jednání pak bylo odročeno. Pokynem soudce ze dne 13.12.2012 ústní jednání na den 16.1.2013. Přípisem žalobce ze dne 15.1.2013 tento požádal o odročení jednání z důvodu onemocnění jeho právního zástupce. Dne 16.1.2013 se konalo ústní jednání bez účasti právního zástupce žalobce s tím, že účastníci řízení byli vyzváni k předložení návrhu na osobu znalce, včetně otázek. Jednání pak bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 18.2.2013 byl žalobce vyzván k zaplacení zálohy na znalecký posudek a ke sdělení otázek pro znalce. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 6.3.2013. Usnesením ze dne 8.3.2013 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Usnesením ze dne 20.6.2013 byl znalec vyzván k předložení znaleckého posudku. Na to reagoval znalec podáním došlým soudu dne 2.9.2013 s vysvětlením, že znalecký úkol nelze aktuálně splnit a to z důvodu podrobně rozepsaném v tomto přípisu. Dále soud zjišťoval u společnosti A zda by bylo možné v krátké lhůtě vypracovat znalecký posudek. Na to tato společnost reagovala negativním sdělením dne 18.9.2013. Přípisem ze dne 18.10.2013 navrhl žalovaný osobu dalšího znalce. Usnesením ze dne 23.10.2013 byl dosavadní znalec zproštěn zadání znaleckého úkolu a byl jmenován resp. ustanoven znalec nový. K žádosti znalce ze dne 25.11.2013 soud usnesením ze dne 5.12.2013 prodloužil lhůtu k předložení znaleckého posudku do 1.3.2014. Na to následně reagoval původní znalec s tím, že obdržel usnesení, kterým soud prodlužuje lhůtu k předložení znaleckého posudku, kdy tento byl vypracování znaleckého posudku zproštěn a byl ustanoven znalec nový. Na to bylo soudem již správnému znalci zasláno prodloužení lhůty k vypracování posudku do 1.3.2014. Dne 21.2.2014 byl soudu předložen znalecký posudek. Tento byl následně rozesílán účastníkům řízení s tím, aby se k němu ve lhůtě 15 dnů vyjádřili. Přípisem ze dne 5.3.2014 žádal soud Okresní soud Plzeň-město o zapůjčení spisu 11 C 230/1998. Tento byl soudu zapůjčen dne 18.3.2014. Přípisem došlým soudu dne 28.3.2014 se žalovaný vyjádřil ke znaleckému posudku. Pokynem soudcem ze dne 5.6.2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 25.6.2014. Při tomto jednání si zástupci účastníků sdělili svá procesní stanoviska, která byla totožná jako ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 a jednání bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů na den 24.7.2014. Přípisem ze dne 23.7.2014 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu akutní nemoci jeho právního zástupce. Toto jednání bylo odročeno na den 12.8.2014. Podáním došlým soudu dne 7.2.2014 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu plánované dovolené. Jednání bylo odročeno na den 27.8.2014. Při tomto jednání byly sděleny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé ve znění, že pohledávka žalobce ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím vůči úpadci není po právu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 14.10.2014 odvolání. Usnesením ze dne 18.11.2014 byl žalobce vyzván k doložení majetkových poměrů. Podáním došlým soudu dne 26.11.2014 žalobce žádal o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů. Usnesením ze dne 17.12.2014 nebyl žalobce osvobozen od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 30.12.2014 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 13.2.2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.3.2015 bylo napadené usnesení potvrzeno. Usnesením ze dne 7.4.2015 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 28.4.2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.3.2018 byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z tohoto rozhodnutí se mimo jiné podává, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti. Usnesením ze dne 23.3.2018 Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.11.2015. Opatřením místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni ze dne 14.7.2015 byla věc přidělena k vyřízení nové soudkyni. Usnesením ze dne 5.11.2015 bylo rozhodnuto o přiznání odměny znalci. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 14.12.2015 odvolání. Toto doplnil podáním došlým soudu dne 11.12.2015. Pokynem soudce ze dne 15.5.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 2.7.2018. Toto jednání pak bylo za účelem možnosti vyřešení věci mimosoudně odročeno na den 29.8.2018. Žalovaný se následně ve věci vyjádřil dne 24.8.2018. Z důvodu mimosoudních jednání bylo jednání nařízené na den 29.8.2018 odročeno na den 17.10.2018. Toto jednání pak bylo opětovně za účelem možnosti vyřešit věc smírnou cestou odročeno na den 28.11.2018. Při jednání konaném dne 28.11.2018 účastníci řízení sdělili, že mimosoudní řešení sporu nebylo úspěšné a jednání bylo za účelem zahájení důkazního řízení a vypořádání se s námitkou podjatosti vůči obecné zmocněnkyni žalovaného odročeno na den 28.11.2018. Usnesením ze dne 12.12.2018 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného. Další ústní jednání se konalo dne 16.1.2019. Při tomto jednání si účastníci vyjasňovali svá stanoviska, dále bylo provedeno dokazování a jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 25.2.2019. Proti usnesení ze dne 12.12.2018 podal žalobce dne 22.1.2019 odvolání. Podáním došlým soudu dne 1.2.2019 požádal žalovaný o odročení jednání nařízeného na den 25.2.2019. Podáním došlým soudu dne 14.2.2019 doplnil žalovaný návrhy na dokazování. Podáním ze dne 15.2.2019 doplnil žalobce skutková tvrzení a označil důkazy. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním dne 25.2.2019. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7.5.2019 odvolání žalobce odmítl. Pokynem soudce ze dne 24.6.2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 29.7.2019. Podáním došlým soudu dne 1.7.2019 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené jeho zástupkyně – obecné zmocněnkyně. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 9.9.2019. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den 20.11.2019. Z úředního záznamu ze dne 19.11.2019 se podává, že obecná zmocněnkyně nemohla zajistit účast žalovaného [příjmení] z důvodu jeho nemoci. Z tohoto důvodu tedy bylo jednání odročeno na den 6.1.2020. Při tomto jednání si účastníci řízení opětovně sdělili svá stanoviska s tím, že jednání bylo za účelem možnosti vyřešení věci mimosoudní cestou, případně za účelem doplnění dokazování odročeno na den 12.2.2020. Podáním došlým soudu dne 6.2.2020 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu probíhajících jednání o postoupení pohledávky žalobce na třetí osobu. Z tohoto důvodu bylo jednání nařízené na 12.2.2020 odročeno. Přípisem ze dne 24.2.2020 dotazoval soud žalobce, zda došlo k postoupení pohledávky žalobce na třetí osobu. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 27.2.2020. Usnesením ze dne 3.3.2020 vyzval soud žalobce k odstranění vad tohoto podání. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 13.3.2020 s návrhem na změnu účastníků řízení. Přípisem ze dne 26.3.2020 žádal soud doložení souhlasu se vstupem nového účastníka na straně žalobce. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 27.2.2020. Usnesením ze dne 15.4.2020 byl připuštěn vstup nového žalobce na místo žalobce původního. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8.5.2020.

5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

7. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od 12.9.2003 do 8.5.2020, tedy od doby podání žaloby ke Krajskému soudu v Plzni do doby, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým na místo žalobce do řízení vstoupil postupník pohledávky, tedy celkem 16 let a 8 měsíců. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení byla žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím.

8. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihédl, uvádí následující: kritérium postupu orgánu státu v rámci řízení Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci posuzovaného řízení docházelo k mnohočetným a dlouhotrvajícím průtahům. Tyto průtahy v řízení se jednak vyskytovaly opakovaně, a jednak trvaly dlouhou dobu. Například s odvoláním u Vrchního soudu v Praze se věc nacházela od 28.4.2015 do 19.3.2018, tedy tento průtah trval tři roky. Vzhledem k tomu, že ve věci byly shledány opakované a dlouhotrvající průtahy, nelze uzavřít, že by postup soudů směřoval k rychlému ukončení věci. Jako další negativum ohledně postupu orgánů státu v rámci řízení soud hodnotil to, že rozsudek soudu I.stupně ze dne 27.8.2014, byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, což je v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu třeba vykládat jako nesprávný úřední postup soudu, který se podílel na celkové délce řízení. Tento postup včetně nečinnosti soudu výrazným způsobem přispěl k celkové délce řízení. kritérium počtu soudní soustavy S procesními rozhodnutími se věc nacházela dvakrát u odvolacího soudu, kdy žalobce podal odvolání do rozhodnutí o přiznání odměny znalci a dále podal odvolání do rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného. Ve věci samé dvakrát rozhodoval nalézací soud a jedenkrát soud odvolací. V této souvislosti soud doplňuje, že samozřejmě nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že se toto může podílet na celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze posuzovat ani k tíži žalovaného. kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou ani po stránce skutkové, byť ve věci byl vypracován znalecký posudek, ani po stránce právní, ani po stránce procesní. kritérium chování žalobce v rámci řízení Stran posouzení chování žalobce v rámci řízení soud uvádí, že žalobce se na celkové délce řízení významným způsobem podílel, neboť mnohokrát žádal soud o odročení jednání (celkem 7x) a z důvodu této žádosti byla nařízená jednání posouvána a přeodročována na další pozdější termín. Účastníci řízení také mimosoudně v rámci řízení jednali a i v této souvislosti žádali soud o odročení nařízených jednání (celkem 3x), což rovněž přispělo k oddálení rozhodnutí ve věci samé. Lze tedy uzavřít, že samotný postup žalobce v rámci řízení přispěl k tomu, že řízení trvalo pro žalobce takto dlouhou dobu, kdy navíc z uvedeného lze vysledovat, že žalobce neměl zájem na tom, aby řízení bylo ukončeno v co nejkratší době. Soud proto v tomto kontextu uzavřel, že posuzovaná délka řízení nemohla žalobci působit nejistotu, když svým jednáním přispíval k prodloužení řízení. Zde ještě soud uvádí, že i postup znalce se částečně promítl do celkové doby řízení, kdy prvotně ustanovený znalec se až po určité době vyjádřil, že není schopen zadané zadání splnit a z tohoto důvodu byl soudem ustanoven znalec nový, který opakovaně žádal soud o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Tedy i tato skutečnost, na které se nepodílel ani žalobce, ani orgány státu, přispěla k popsané délce řízení. kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního pohledu soud zjistil, že žalobce v rámci řízení nepostupoval žádným procesním způsobem za účelem urychlení věci, například podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, stížností na průtahy v řízení či dotazem na předsedu senátu stran možného ukončené řízení, avšak vzhledem k tomu, že orgány státu jsou povinny jednat v přiměřených lhůtách, tedy bez intervence ze strany účastníků řízení, nehodnotil tuto skutečnost soud k tíži žalobce. Nicméně, jak soud naznal již shora, vzhledem k tomu, že žalobce mnohokrát žádal o odročení nařízeného jednání, je z tohoto postupu třeba vysledovat, že zcela jistě neměl zájem na tom, aby řízení bylo ukončeno v co nejkratší lhůtě a samotná délka řízení proto žalobci nemohla způsobovat až tak výraznou nejistotu. U kritéria významu řízení pro žalobce je pak rovněž nutné zmínit, že význam řízení se odvíjí nejen od výše peněžitého plnění, jež byl předmětem naříkaného řízení, ale a zde zejména též od osoby žalobce. Judikatura ESLP umožňuje přiznat zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení i právnické osobě (korporace), zejména za předpokladu, že tím došlo ke konkrétním újmám, jako např. zásahu do její pověsti, nejistotě v plánování, rozkolu ve vedení společnosti, popř. úzkosti a potížím členů vedení (viz např. rozhodnutí ve věci Comingersoll S.A. c.a. Portugalsko, č. 35385/97). Je tomu tak zejména proto, že Úmluva chrání především práva osob fyzických (člověka). V tomto směru žalobce žádné konkrétní dopady ani netvrdil. Předpokládá se, že dopad takového nesprávného úředního postupu je u právnické osoby zpravidla nižší, viz např. rozh. NS ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3326/2009. Dále je třeba rozlišovat dle formy korporace v tom směru, zda má povahu osobní, kdy její společníci odpovídají za její závazky svým majetkem (jako např. veřejná obchodní společnost, společnost komanditní) nebo jde o korporace plně či částečně kapitálové (jako např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost). U posledně jmenovaných je nejistota a míra zásahu do psychiky společníků či statutárních zástupců opět nižší, než u korporací povahy osobní, jak dovodil ESLP například ve věci Centrum stavebního inženýrství proti ČR nebo L.C.I. proti ČR. V daném případě lze tedy uzavřít, že poškozenému nevznikly žádné obtíže uváděné, či obdobné jako ve věci Comingersoll, a význam předmětu řízení pro žalobce byl proto snížený.

9. Celkově shrnuto a s odkazem na popsaný průběh řízení, soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93).

10. Soud pak na rozdíl od žalovaného, dospěl k závěru, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že je na místě přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy nikoliv pouze v morální formě, nýbrž ve formě relutární, neboť ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze přistoupit pouze za předpokladu, že význam předmětu řízení pro poškozeného byl zanedbatelný, nebo že se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, a to zejména v podobě obstrukčního jednání. Byť soud zhodnotil, že se žalobce podstatným způsobem podílel na uvedené délce řízení a že význam předmětu řízení pro jeho osobu byl snížený, nedospěl k závěru, že by jednání žalobce vykazovalo obstrukční jednání, nebo, že význam předmětu řízení pro žalobce byl zanedbatelný. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska. Výpočet soudu v dané věci proto vypadá následovně: soud vyšel ze základní částky za rok trvání řízení 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši. Soud stanovil částku 15 000 Kč za rok trvání řízení (byť toto trvalo pro žalobce téměř 17 let), zejména s ohledem na skutečnost, že význam řízení pro žalobce byl nižší. Celkem tedy za 16 let a 8 měsíců trvání řízení dospěl k základní částce ve výši 235 000 Kč. Od této částky odečetl 50 % z důvodu chování žalobce v rámci posuzovaného řízení (viz odst. 8), 20 % z důvodu počtu soudní soustavy, na které se věc nacházela (viz odst. 8), a 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce (viz odst. 8). Základní částku naopak navýšil o 20 % pro postup orgánů státu v rámci řízení (viz odst 8). Celkem tedy od základní částky odečetl 60 %, což je částka ve výši 141 000 Kč a žalobci přiznal na přiměřeném zadostiučinění částku ve výši 94 000 Kč, výrokem I. rozsudku.

11. Nad rámec rozhodného pak soud doplňuje, že nesdílí názor žalobce, že uvedené řízení začalo již 12.2.1998, neboť toto řízení bylo vedeno u Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 11 C 230/1998 a jedná se tak o zcela odlišné řízení.

12. Úrok z prodlení žalobcům náleží v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 15.10.2020, mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem 16.4.2021. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 9 300 Kč, podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání) a z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání), ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z daně z přidané hodnoty ve výši 2 142 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem.

14. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalovaného jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení