45 C 89/2021-54

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 311 667 Kč s příslušentvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 88.667,00 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 88.667,00 Kč od 16.4.2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení 223.000,00 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 223.000,00 Kč od 14.4.2021 do zaplacení, a 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 88.667,00 Kč od 14.4.2021 do 15.4.2021, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 311 667 Kč s příslušenstvím Kč, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce stručně shrnul průběh řízení, které bylo zahájeno 12.9.2003 a v němž se domáhal uznání pravosti své řádně přihlášené pohledávky do konkurzní řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [spisová značka] proti správci konkurzní podstaty úpadce. Posuzované řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, nicméně pro žalobce skončilo dne 27. 6. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2020, č.j. [číslo jednací], kterým soud vyhověl návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupil postupník jeho pohledávky. Soudní řízení o daném případu však dle žalobce v podstatě začalo již 12. 2. 1998, kdy bylo na společný návrh žalobce a dalšího účastníka zahájeno řízení o zaplacení 1 400 000 Kč s příslušenstvím. Řízení vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 230/98, 62 Ro 166/98, bylo v roce 2003 přerušeno z důvodu zahájení konkurzu. Předmětné řízení tak pro žalobce trvalo více než 16 a půl roku (resp. více než 22 roků- viz výše). Délka řízení byla zcela nepřiměřená a byla vícenásobně delší, než je vzhledem k okolnostem případu možné očekávat. V řízení byly zapojeny pouze dvě soudní instance, tj. soud prvního stupně a soud odvolací. Ve věci pak byl rovněž vypracován znalecký posudek, byť dle žalobce zcela nadbytečně. Ohledně předmětu řízení a okolností případu se však jednalo o věc standardní (resp. spíše jednodušší), z hlediska složitosti nikterak odlišující se od věcí stejné materie či obdobných, šlo o běžné civilní řízení, byť související s konkurzem. Rovněž v řízení sp. zn. 11 C 230/98 byly před jeho přerušením zapojeny pouze dvě soudní instance a jednalo se o věc běžnou- žalobu na plnění, resp. o zaplacení peněžité částky. Byť v řízení opakovaně žádal o odročení jednání a rovněž žádal o osvobození od soudních poplatků, má žalobce za to, že toto nemělo významnější vliv na nepřiměřenou délku soudního řízení. Naopak zdůraznil, že zejména extrémní délka posuzovaného řízení a s tím spojené jej vedla k postoupení jeho pohledávky, a tedy ukončení své účasti v řízení. Nepřiměřená délka řízení byla dle žalobce zapříčiněna nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci spočívajících mj. v neodůvodněných průtazích při jejich procesním postupu, zvláště pak patrných ve svém souhrnu, a zejména pak nesprávným vedením soudního procesu ze strany soudu prvního stupně, průtahy při nařízení jednotlivých jednání ve věci, jiným nesprávným vedením řízení (odesílání spisu aj), nedůvodným jmenováním znalce k vypracování znaleckého posudku ve věci, uložením povinnosti zaplatit zálohu na ZP žalobci, dále prodloužením lhůty k předložení znaleckého posudku a zásadním pochybením soudu v případě rozsudku č.j. [číslo jednací] ze dne 27. 8. 2014, resp. celého procesu před ním. Jediné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro vady odvolacím důvodem zrušeno, přičemž i odvolací soud vypracování znaleckého posudku označil za nadbytečné. Přitom právě znalecký posudek byl důvodem dalších průtahů, když původně jmenovaný znalec [jméno] [příjmení] byl dlouhodobě nečinný a byl proto odvolán z funkce. Nově jmenovanému znalci [jméno] [příjmení] pak byla následně prodloužena lhůta k předložení posudku, dle žalobce nadbytečně, což rovněž vedlo k prodloužení délky řízení. Průtahy v řízení byly způsobeny rovněž odvolacím soudem, a to např. při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2015, č.j. [číslo jednací], o znalečném, když odvolací řízení sp. zn. [spisová značka] bylo u odvolacího soudu zahájeno 29. 1. 2016 a k vydání rozhodnutí došlo až dne 23. 3. 2018. Význam předmětu řízení pro svou osobu žalobce označil jako standardní, když nebyl dán zvýšený význam řízení pro žalobce s ohledem na„ druh“ či„ typ“ řízení. Na záladě shora uvedeného žalobce konsatoval, že zásadně nesouhlasí s odůvodněním žalované ohledně nepřiznání peněžitého zadostiučinění uvedené v jejím stanovisku. Naopak se domnívá, že je na místě peněžité zadostiučinění, které vyčíslil na částku 311 667 Kč, tj. na částku 20.000 Kč za jeden rok řízení, resp. cca 1.667 Kč za jeden měsíc trvání řízení (s přihlédnutím ke snížení v prvních dvou letech řízení). Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 15.10.2020, žalovaná však tomuto nároku žalobce co do poskytnut peněžitého zadostiučinění nevyhověla, když pouze konstatovala nepřiměřenou délku řízení. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 15.10.2020 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nemajetkovou újmu ve výši 311 667 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. Zároveň žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a po zhodnocení všech okolností případu došla k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že žalobce u procesního soudu nepodal ani stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, řízení ve věci ve vztahu k žalobci trvalo od září 2003 do června 2020. Celková doba řízení činila 16 let a 9 měsíců. Žádná nemajetková újma však žalobci nevznikla, neboť význam řízení pro něj byl nepatrný a žalobce se o délku řízení zasloužil opakovanými žádostmi o odročení jednání. Zároveň jeho případná újma byla sdílena s újmou [právnická osoba] s.r.o., [IČO], jejímž jediným společníkem a jednatelem je právě žalobce a která vedla u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka] ve stejné době taktéž řízení o určení pravosti pohledávky za úpadcem [jméno] [příjmení] identické s řízením žalobce. Byť obě řízení běžela samostatně, jejich základem byla jedna pohledávka ve výši 800.000 Kč s přísl., kterou si žalobce a [právnická osoba], [IČO], rozdělili, a rozhodnutí o ní tak muselo mít stejný osud. V současné době se [právnická osoba] s.r.o. domáhá vůči žalované taktéž náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu v řízení [spisová značka] a toto řízení je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 75/2021. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce 16 let a 9 měsíců. Ve věci rozhodovalsoud I. stupně dvakrát a soud II. stupně jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a znalecký posudek. Význam řízení byl pro žalobce v namítaném řízení shledán mizivým. Žalobce odvozoval svůj žalovaný nárok od pochybné pohledávky, kterou získal na základě dohody o postoupení s [jméno] [příjmení]. Správce konkurzní podstaty ji zcela popřel. Odškodnění má být poskytováno za pocit nejistoty spojený s výsledkem řízení v objektivním smyslu. Odškodnění nemá složit k saturaci neúspěchu účastníka řízení v řízení. Žalobce se o řízení vůbec nezajímal. Téměř ke každému nařízenému jednání žalobce žádal o odročení jednání. Žalobce dále podával procesní návrhy, které nebyly úspěšné (žádost o přiznání osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek, námitka na podjatost obecné zmocněnkyně žalovaného). Hodnota předmětu řízení a potažmo jeho význam navíc vůbec nedosahovala nominální hodnoty žalované pohledávky. Žalobce v konkursním řízení proti úpadci [jméno] [příjmení] vedeném u Krajského soudu v Plzeni pod sp. zn. [spisová značka] přihlásil pohledávku v celkové výši 183.100 Kč, z toho jistina 100.000 Kč a úrok z prodlení ve výši 83.100 Kč. Tato pohledávka byla popřena při přezkumném jednání konaném dne 20. 8. 2003 správcem konkursní podstaty a žalobce (tehdy v postavení věřitele) byl vyzván, aby do 30 dnů podal proti správci u Krajského soudu v Plzni žalobu. V únoru 2020 pak žalobce svou pohledávku postoupil za úplatu 15.000 Kč [jméno] [příjmení]. Je obecně známou skutečností, že výtěžnost pohledávek v konkursu dosahuje v České republice pouze řádu jednotek procent hodnoty pohledávky. Žalobce si byl této okolnosti nepochybně vědom, a proto také svou pohledávku následně postoupil za úplatu ve výši 15.000 Kč. V této částce se také odráží význam řízení pro žalobce. Žalobce se o řízení vůbec nezajímal a nečinil kroky k jeho skončení, ba právě naopak. Žalobce se na délce řízení významně podílel a opakovaně žádal soud o prodloužení lhůty. Téměř ke každému nařízenému jednání zasílal právní zástupce žalobce omluvu a žádost o odročení jednání (kupř. 12.6.2006, 27.8.2006, 27.6.2012, 15.1.2013, 23.7.2014, 4.8.2014, 6.2.2020). Na jednání dne 9.8.2006 strany žádaly o odročení jednání na říjen 2006 s tím, že si chtějí vyjasnit problematiku nuceného vyrovnání úpadce. Jednání byla opakovaně odročována na žádost stran s tím, že chtějí mimosoudně jednat. K dohodě nikdy nedošlo. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Jestliže však žalobce, resp. jeho právní zástupce, zmařil téměř každé nařízené jednání, byť třeba i z omluvitelných důvodů, a žalobce takový postup toleroval, pak zcela evidentně žádnou nejistotou ohledně výsledku jednání netrpěl a žádná nemajetková újma mu nevznikla. V daném případě je však uvedená domněnku vyvrácena přístupem žalobce a jeho právního zástupce k vedení sporu, ze kterého je evidentní, že cílem žalobce nebylo dosažení včasného rozhodnutí. Proto je třeba mít za to, že ke vzniku nemajetkové újmy nedošlo. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Uplatněním nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, ze dne 15.10.2020 žalobce požadoval po Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění nepřiměřeně dlouhého řízení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. [spisová značka]. Dle košilky datové zprávy, odeslané právním zástupcem žalobce Ministerstvu spravedlnosti, byla datová zpráva téhož dne dodána do schránky Ministerstva spravedlnosti.

4. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 16.10.2020 byla žalobce informován, že ministerstvo obdrželo téhož dne žádost žalobce o předběžné projednání nároku. Dle košilky přijaté zprávy do datové schránky Ministerstvo spravedlnosti do datové schránky právního zástupce žalobce doručilo zásilku 22.10.2020.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 9.4.2021 byla žádost žalobce vypořádána, přičemž Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

6. Přihláškou pohledávky v řízení sp.zn. [spisová značka] u Krajského soudu v Plzni žalobce přihlásil společně s dalším účastníkem ([právnická osoba] s.r.o.) svou přihlášku do konkursního řízení úpadce [jméno] [příjmení], přičemž žalobce uplatnil pohledávku ve výši 100 000 Kč, druhý věřitel pohledávku ve výši 700 000 Kč.

7. Dle výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba] s.r.o., [IČO], je tato v rukou jediného společníka [jméno] [příjmení], přičemž tento je současně statutárním orgánem společnosti.

8. Dle vyrozumění o popření přihlášené pohledávky [číslo] ze dne 20.8.2003 správce konkursní podstaty, JUDr. [jméno] [příjmení], informoval žalobce o popření jeho pohledávky v plném rozsahu.

9. Ze zprávy o předložení konečné zprávy ze dne 26.5.2022 ve věci, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. [spisová značka] vyplývá, že k rozdělení věřitelům zbývá částka 1.365.214,00 Kč, přičemž věřitelé po vypořádání nároku z odděleného uspokojení, budou uspokojeni v rozsahu 4,04059912 %, přičemž se jedná o dva zbývající věřitele.

10. Dle soupisu konkurzní podstaty, který je součástí přílohy dané konečné zprávy, a s tím souvisejícího upraveného seznamu přihlášených pohledávek byl [celé jméno žalobce] přihlášen jako věřitel [číslo] od 17.6.2003 s pohledávkou ve výši 100 000 Kč, přičemž tato byla řešena v incidenčním řízení, vedeném pod sp.zn. [spisová značka]. Tato pohledávka byla postoupena na věřitele [číslo] [jméno] [příjmení].

11. Dle rozpisu z infoSoud-informace o řízení, bylo ve věci sp.zn. [spisová značka], vedené u Krajského soudu v Plzni, zahájeno řízení o opravném prostředku 19.5.2022 a spis byl předán Vrchnímu soudu v Praze pod sp.zn. [spisová značka]. Dle dalšího výpisu řízení před Vrchním soudem v Praze pod sp.zn. [spisová značka] byla věc 23.5.2022 ukončena jedním z tzv. ostatních způsobů vyřízení.

12. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.6.2021, čj. 28 C 75/2021 – 64 soud I. stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ([právnická osoba] s.r.o., [IČO]) částku 94 000 Kč s 8,25 % zákonným úrokem z prodlení ročně od 16. 5. 2021 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 217 667 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 19. 3. 2 021 do 15. 5. 2021 z částky 94 000 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

13. Rozsudkem Městského soudu v Praze, 35 Co 287/2021 – 88 ze dne 19.10.2021 byl odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.6.2021, č.j. 28 C 75/2021 – 64 potvrzen. Soud II. stupně konstatoval, že nalézací soud„ důvodně uzavřel, že je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Rovněž správně rozhodl o odškodnění ve formě finanční, a to s ohledem na celkovou délku řízení, která nebyla zcela přiměřená obsahu projednávané věci, přičemž se přiléhavým způsobem vypořádal s jednotlivými kritérii pro stanovení výše náhrady ve smyslu § 31 odst. 3 zákona (viz odst. 8 napadeného rozsudku) a zcela důvodně uzavřel, že v předmětné věci došlo ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce v rozsahu odpovídajícím částce 94 000 Kč (viz odst. 10 napadeného rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci nelze předmětný nárok odškodnit formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, poskytnutou žalovanou. Posuzované řízení nelze hodnotit jako řízení s nepatrným významem pro žalobce a ani jeho jednání, kterým se podílel na celkové délce řízení, pak nelze hodnotit jako obstrukční, či pro délku řízení převažující. Podle odvolacího soudu nelze odhlédnout od toho, že to byl soud, který se podílel významnou měrou na celkové délce řízení, a proto je přiznání finančního odškodnění namístě. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalované, že žalovaná pohledávka nedosahovala nominální hodnoty, která byla předmětem řízení. V této souvislosti je třeba zohlednit, že řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 700 000 Kč, je sice řízením vyvolaným konkurzem, nelze však na něj hledět ve světle judikaturních závěrů týkajících se výše odškodnění, která je závislá na výši rozvrhového usnesení. Navíc posuzované řízení není dosud skončeno. Žalovaná rovněž pomíjí, že jí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3421/2011 je použitelné toliko výjimečně, jak následně dovodila judikatura (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). V nyní projednávaném případě závěru o možnosti použít jako horní hranici odškodnění částku 35 000 Kč brání jedno z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona, a to podstatná délka posuzovaného řízení. Ze všech těchto důvodů výši přiznaného finančního odškodnění proto nelze limitovat částkou 35 000, za kterou žalobce pohledávku postoupil.“ S ohledem na to proto původní rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné včetně výroku o nákladech řízení.

14. Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalobce dne 12.9.2003 podal žalobu o určení oprávněnosti pohledávky žalobce ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím ke Krajskému soudu v Plzni. Usnesením ze dne 16.9.2003 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 16.9.2003 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný se vyjádřil dne 23.9.2003 s tím, že o pohledávce žalobce rozhodnuto Okresním soudem [okres] rozsudkem ze dne 2.12.1998 ve věci sp.zn. 11 C 230/1998, tento byl však Krajským soudem v Plzni usnesení ze dne 28.6.2000 zrušen. Další rozsudek z 30.11.2000 nalézacího soudu byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30.11.2001 opět zrušen a vrácen k opětovnému projednání, proto je nárok žalobce sporný. Usnesením ze dne 16.1.2004 byli účastníci řízení vyzváni k označení konkrétních důkazů k prokázání svých skutkových tvrzení. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 5.2.2004 a žalovaný podáním došlým soudu dne 6.2.2004, v němž uvedl, že 23.12.2003 byl zamítnut návrh na nucené vyrovnání v konkursní věci, když proti tomuto byla většina věřitelů. Lze však očekávat opakovaný návrh a pro případ změny názoru věřitelů je možné povolení nuceného vyrovnání a zastavení řízení i daného sporu. Dalším podáním ze dne 7.3.2005 konkursní správce požádal, aby soud nenařizoval jednání do jednání o nuceném vyrovnání, které se u konkursního soudu má konat 30.3.2005. Pokynem soudce ze dne 7.6.2006 bylo nařízeno ústní jednání na den 9.8.2006. Žalobce žádal o odročení uvedeného jednání dne 15.6.2006 z důvodu kolize s jiným jednáním. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 28.8.2006. Podáním došlým soudu dne 11.8.2006 požádal žalobce znovu o odročení jednání z totožného důvodu. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 1.11.2006. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil dne 27.10.2006. Žalobce opět požádal dne 30.10.2006 o odročení jednání s odvoláním na mimosoudní jednání účastníků a neúčelnost jeho konání pro avizovaný návrh na ukončení konkurzu nuceným vyrovnáním. K ústnímu jednání nařízenému na den 1.11.2006 se tak účastníci řízení nedostavili. Pokynem soudce ze dne 11.8.2008 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.9.2008. Podáním došlým soudu dne 28.8.2008 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce, když toto bylo již dříve odročeno rovněž na den 17.9.2008. Jednání nařízené na den 17.9.2008 proto bylo soudem 1.9.2008 zrušeno. Pokynem soudcem ze dne 2.4.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 3.7.2012. Žalobce dne 27.6.2012 požádal znovu o odročení ústního jednání pro kolizi s jiným jednáním. Z tohoto důvodu bylo ústní jednání dne 2.7.2012 odročeno. Pokynem soudce ze dne 24.7.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 22.8.2012. Toto jednání pak bylo dne 15.8.2012 z neznámého důvodu odročeno. Pokynem soudce ze dne 13.12.2012 ústní jednání na den 16.1.2013. Přípisem žalobce ze dne 16.1.2013 tento požádal o odročení jednání z důvodu onemocnění jeho právního zástupce, byť současně připustil konání jednání bez jeho účasti. Dne 16.1.2013 se konalo ústní jednání bez účasti právního zástupce žalobce s tím, že účastníci řízení byli vyzváni k předložení návrhu na osobu znalce, včetně otázek. Jednání pak bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 16.1.2013 byl žalobce vyzván k zaplacení zálohy na znalecký posudek a ke sdělení otázek pro znalce. Usnesením ze dne 18.2.2013 byl žalobce znovu vyzván k zaplacení zálohy na znalecký posudek a oba účastníci byli vyzváni ke sdělení otázek pro znalce. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 6.3.2013. Usnesením ze dne 8.3.2013 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Žalobce se ve věci vyjádřil dne 8.3.2013 s tím že úhrada zálohy na znalecký posudek není v jeho momentálních možnostech a žádal, aby soud v řízení pokračoval bez vyhotovení znaleckého posudku. Usnesením ze dne 20.6.2013 byl znalec vyzván k předložení znaleckého posudku. Na to reagoval znalec podáním došlým soudu dne 2.9.2013 s vysvětlením, že znalecký úkol nelze aktuálně splnit a to z důvodu podrobně rozepsaném v tomto přípisu. Dále soud zjišťoval osobu znalce, který by byl schopen v krátké lhůtě vypracovat znalecký posudek, dotazy na jednotlivé znalce. Přípisem ze dne 18.10.2013 navrhl žalovaný osobu dalšího znalce. Usnesením ze dne 23.10.2013 byl dosavadní znalec zproštěn zadání znaleckého úkolu a byl ustanoven znalec nový. K žádosti znalce ze dne 28.11.2013 soud usnesením ze dne 5.12.2013 prodloužil lhůtu k předložení znaleckého posudku do 1.3.2014. Na to následně reagoval 17.12.2013 původní znalec s tím, že obdržel usnesení, kterým soud prodlužuje lhůtu k předložení znaleckého posudku, kdy tento byl vypracování znaleckého posudku zproštěn a byl ustanoven znalec nový. Na to bylo soudem již správnému znalci zasláno prodloužení lhůty k vypracování posudku do 1.3.2014. Dne 14.1.2014 byla věc přidělena jinému soudci s ohledem na zánik funkce soudce dosavadního. Dne 19.2.2014 byl soudu předložen znalecký posudek. Tento byl následně dne 5.3.2014 rozesílán účastníkům řízení s tím, aby se k němu ve lhůtě 15 dnů vyjádřili. Přípisem ze dne 5.3.2014 žádal soud Okresní soud Plzeň-město o zapůjčení spisu 11 C 230/1998. Dle poznámky ve spisu ze dne 10.3.2014 byl tento vyžádán i v související věci sp.zn. 28 C 20/2003. Přípisem došlým soudu dne 28.3.2014 se žalovaný vyjádřil ke znaleckému posudku. Pokynem soudcem ze dne 5.6.2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 25.6.2014. Při tomto jednání si zástupci účastníků sdělili svá procesní stanoviska s tím, že nelze vyloučit zrušení konkursu, když by zbyl jen jediný věřitel a právní zástupkyně úpadce již dříve jednala se žalobcem o možnosti postoupení jeho pohledávky. Jednání bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů na 24.7.2014 E-mailem ze dne 23.7.2014 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu akutní nemoci jeho právního zástupce. Toto jednání bylo 30.7.2014 odročeno na den 12.8.2014. Podáním došlým soudu dne 7.8.2014 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu plánované dovolené. Jednání bylo odročeno na den 27.8.2014. Při tomto jednání byly sděleny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé ve znění, že pohledávka žalobce ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím vůči úpadci není po právu. Písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesláno účastníkům 26.9.2014. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 14.10.2014 odvolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 10.11.2014 bylo jeho odvolání zasláno protistraně. Usnesením ze dne 18.11.2014 byl žalobce vyzván k doložení majetkových poměrů. Podáním došlým soudu dne 26.11.2014 žalobce žádal o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů. Usnesením ze dne 17.12.2014 nebyl žalobce osvobozen od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 30.12.2014 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 11.2.2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.3.2015 bylo napadené usnesení potvrzeno. Usnesením ze dne 29.4.2015 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 27.7.2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2015 byl rozsudek Krajského soudu v Plzni z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Věc poté byla pro zánik funkce dosavadního soudce přidělena dne 14.7.2015 jinému soudci. Dne 9.9.2015 urgoval znalec úhradu znalečného. Usnesením ze dne 8.10.2015 bylo rozhodnuto o přiznání odměny znalci. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 7.12.2015 odvolání. Toto doplnil podáním došlým soudu dne 11.12.2015. Dne 15.12.2015 bylo odvolání zasláno žalovanému. Dne 29.1.2016 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze, který odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 23.3.2018. Pokynem soudce ze dne 15.5.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 2.7.2018. Toto jednání pak bylo za účelem společného návrhu účastníků za účelem mimosoudního řešení sporu odročeno na den 29.8.2018. Žalovaný se následně ve věci vyjádřil dne 24.8.2018. Z důvodu mimosoudních jednání bylo jednání nařízené na den 29.8.2018 odročeno na den 17.10.2018. Toto jednání pak bylo opětovně za účelem možnosti vyřešit věc smírnou cestou odročeno na den 28.11.2018. Při jednání konaném dne 28.11.2018 účastníci řízení sdělili, že mimosoudní řešení sporu nebylo úspěšné a jednání bylo za účelem zahájení důkazního řízení a vypořádání se s námitkou podjatosti vůči obecné zmocněnkyni žalovaného odročeno na den 16.1.2019. Usnesením ze dne 12.12.2018 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného. Další ústní jednání se konalo dne 16.1.2019. Při tomto jednání si účastníci vyjasňovali svá stanoviska, dále bylo provedeno dokazování a jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 25.2.2019. Proti usnesení ze dne 12.12.2018 podal žalobce dne 22.1.2019 blanketní odvolání. Podáním došlým soudu dne 28.1.2019 doplnil žalovaný své odvolání. Podáním došlým soudu dne 1.2.2019 požádal žalovaný o odročení jednání nařízeného na den 25.2.2019. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním dne 25.2.2019. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31.7.2019 odvolání žalobce odmítl. Pokynem soudce ze dne 19.8.2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 9.9.2019. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den 20.11.2019. Z úředního záznamu ze dne 19.11.2019 se podává, že obecná zmocněnkyně nemohla zajistit účast žalovaného [příjmení] z důvodu jeho nemoci. Z tohoto důvodu tedy bylo jednání odročeno na den 6.1.2020. Při tomto jednání si účastníci řízení opětovně sdělili svá stanoviska s tím, že jednání bylo za účelem možnosti vyřešení věci mimosoudní cestou, případně za účelem doplnění dokazování odročeno na den 12.2.2020. Podáním došlým soudu dne 6.2.2020 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu probíhajících jednání o postoupení pohledávky žalobce na třetí osobu. Z tohoto důvodu bylo jednání nařízené na 12.2.2020 odročeno na neurčito. Přípisem ze dne 27.2.2020 dotazoval soud žalobce, zda došlo k postoupení pohledávky žalobce na třetí osobu. Na to žalobce reagoval podáním dne 28.2.2020. Usnesením ze dne 3.3.2020 vyzval soud žalobce k odstranění vad tohoto podání. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 18.3.2020 s návrhem na změnu účastníků řízení. Přípisem ze dne 25.3.2020 žádal soud doložení souhlasu se vstupem nového účastníka na straně žalobce. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 2.4.2020. Usnesením ze dne 8.4.2020 byl připuštěn vstup nového žalobce na místo žalobce původního. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27.6.2020.

15. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

17. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

18. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

20. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

21. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

25. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 12.9.2003 do 27.6.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým na místo žalobce do řízení vstoupil postupník pohledávky, tedy celkem 16 let a 9 měsíců. Předmětem řízení byla žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce. V řízení se vyskytly tři zásadní období průtahů před nalézacím soudem, a to v době od výzvy účastníkům k označení důkazů dne 16.1.2004 do nařízení ústního jednání 7.6.2006 (ú.j. 9.8.2006), dále ode dne jednání 1.11.2006, ke kterému se však účastníci nedostavili, do 11.8.2008, kdy bylo nařízeno jednání nové, a to na 17.9.2008 a dále od zrušení ústního jednání dne 1.9.2008 do nařízení nového dne 2.4.2012 (ú.j. 3.7.2012). Rovněž se třetím odvoláním (odvolání proti odměně znalce) byla věc u Vrchního soudu v Praze nepřiměřeně dlouho od 29.1.2016 do 23.3.2018. Jinak lze říci, že soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Jako další negativum ohledně postupu orgánů státu v rámci řízení soud hodnotil to, že rozsudek soudu I.stupně ze dne 27.8.2014, byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, což je třeba vykládat jako nesprávný úřední postup soudu, který se podílel na celkové délce řízení. Tento postup včetně nečinnosti soudu výrazným způsobem přispěl k celkové délce řízení. Řízení vykazovalo standartní náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní, byť soud musel nechat vypracovat znalecký posudek. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, jednou rozhodoval meritorně soud odvolací, ten dále rozhodoval třikrát procesně ( (neosvobození od SOP, odměna znalci, podjatost zmocněnkyně účastníka řízení). Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce v daném řízení tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení, neboť ve věci obě strany mimosoudně jednali a soudní jednání tak byla opakovaně odročována, sám žalobce požádal 10x o žádost o odročení a musel být soudem opakovaně vyzýván k předložení řádného návrhu na vstup nového účastníka do řízení, když nejprve pouze avizoval postoupení své pohledávky na třetí osobu, následně předložil řádný návrh, avšak absentoval souhlas třetí osoby se vstupem do řízení. Z tohoto postupu lze dospět k závěru, že zcela jistě neměl zájem na tom, aby řízení bylo ukončeno v co nejkratší lhůtě a samotná délka řízení mu proto nemohla způsobovat až tak výraznou nejistotu. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud vzal v potaz i věk žalobce, kterému v době zahájení řízení bylo [číslo] let, nepřekročil tedy hranici vyššího věku [anonymizováno] let (viz. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp.zn. 30 Cdo 4465/2017, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012). Co se týče subjektivního významu řízení pro poškozeného, žalobce nijak netvrdil, že by řízení mělo pro něj zvýšený význam. Soud vzal rovněž v potaz skutečnost, že žalobce svou tvrzenou (a SKP zpochybněnou pohledávku) postoupil za částku 15 000 Kč. Co se postoupení pohledávky týče, je přitom namístě vycházet z toho, že taková úplata odpovídá jak postupované jistině, tak i souvisejícímu příslušenství (úroku či úroku z prodlení, v závislosti na tom, jaká pohledávka a v jaké podobě byla předmětem postoupení). Je tedy zřejmé, že i pro samotného žalobce byla popřená pohledávka spíše pohledávkou nejistou, když byl ochoten ji zpeněžit za přibližně 15% její nominální hodnoty. Byť se jedná o fyzickou osobu, není tato částka v době postoupení pohledávky částkou nijak závratnou. V této souvislosti ohledně hodnocení významu řízení po žalobce soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3028/2011. S ohledem na to soud zhodnotil význam předmětu řízení pro žalobce jako mírně snížený.

27. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není s ohledem na délku řízení namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 16 let a 9 měsíců trvání řízení v rozsahu 16 000 Kč za rok trvání řízení, neboť posuzované řízení trvalo nad 10 let. Soud vyšel z vyšší základní částky než je částka 15 000 Kč (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši) a dospěl k základní částce ve výši 253 333 Kč. Od této částky odečetl 20 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, dále soud ponížil základní částku o 50 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení a nakonec o 15 % z důvodu nižšího významu řízení pro žalobce. Pro skutkovou, právní i procesní složitost věci soud základní částku neshledal důvod jakkoliv moderovat. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 65 % (tzn. 223 000 Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 88 667 Kč. Soud proto žalobě ve výroku ad. I. vyhověl, co do uvedené částky s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou výrokem ad. II. rozsudku zamítl, když úrok z prodlení žalobci náleží v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 15.10.2020, mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem 16.4.2021. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

28. Jen pro úplnost ještě soud doplňuje, že nesdílí názor žalobce, že uvedené řízení začalo již 12.2.1998, neboť toto řízení bylo vedeno u Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 11 C 230/1998 a jedná se tak o zcela odlišné řízení.

29. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž má účastník, který byl ve věci zcela úspěšný právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V této věci byl zcela úspěšný žalobce, protože i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalované. Náklady řízení žalobce se skládají ze 4 úkonů právní služby po 3 100 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí věci, sepsání žaloby a 2x účast u jednání) a z náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (4 úkony téže právní služby), ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z daně z přidané hodnoty ve výši 2 856 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem.