28 C 84/2024 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátkou Mgr. Veronikou Ščukovou sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 2 x 203 057 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 203 057 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 203 057 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

IV. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované zaplacení každý 203 057 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 23/2008. Uvedli, že v tomto řízení se v postavení žalobců domáhali odstranění závadného stavu nebo zaplacení 130 000 Kč jako slevy z ceny díla, které si u žalovaného v roce 2002 objednali, konkrétně výrobu dveří a plovoucích podlah do svého rodinného domu. Žalovaný dílo částečně zhotovil, ale nikdy nebylo dokončeno ani předáno, žalovaný nevyhověl požadavkům žalobců na předání díla bez vad. Žalobci podali dne 29. 1. 2008 žalobu k Okresnímu soudu ve Vyškově a řízení bylo pravomocně skončeno dne 3. 8. 2023 rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, čj. 16 Co 130/2022-267, celkem tedy trvalo 186 měsíců. Žalobci dále podrobněji shrnuli procesní průběh celého řízení a domnívají se, že v důsledku průtahů na straně soudu bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci uplatnili dne 2. 10. 2023 nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 507 602 Kč pro každého z nich u žalované. Žalovaná každému z žalobců přiznala částku 232 000 Kč, což považují žalobci za nedostatečné. Mají za to, že by každému z nich měla náležet částka 435 087 Kč, proto žádají po žalované doplacení rozdílu v žalované výši.

2. Výši přiměřeného zadostiučinění určili žalobci podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010. S ohledem na celkovou délku řízení, která byla podle nich násobně delší, než bylo možné vzhledem k jeho průměrné náročnosti a okolnostem očekávat, vyšli žalobci ze základní maximální částky 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1667 Kč za měsíc, celkem 290 058 Kč pro každého z žalobců. Tuto částku požadovali zvýšit o maximálních 50 % podle kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Celá věc byla podle žalobců průměrně složitá, po skutkové stránce vykazovala spíše jednoduchost, přičemž žaloba byla nakonec zamítnuta z důvodu, pro který mohla být zamítnuta už na počátku řízení. Na délce řízení se podílely zejména jednotlivé soudy, u nichž se vyskytovala jednak dlouhá nečinnostní období (přitom obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu považují 3 měsíce), řízení navíc skončilo bez vyřízení věci (žalovaný z původního řízení dne 30. 6. 2022 zemřel) a soud prvního stupně se během něj dopustil řady formálních vad a chyb, pro které odvolací soud následně jeho rozhodnutí rušil. Současně mělo řízení pro žalobce zásadní význam, protože jim více než 15 let znemožňovalo užívat jejich dům bez vad.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok žalobců neuznala a navrhla, aby soud žalobu zamítl. Při mimosoudním projednání shledala nepřiměřenou délku uvedeného soudního řízení (15 let a 6 měsíců) a poskytla každému z žalobců zadostiučinění ve výši 232 000 Kč, která podle ní odpovídá okolnostem případu. To následně žalobcům sdělila stanoviskem ze dne 27. 3. 2024 a na svém stanovisku nadále setrvala. I žalovaná určila základní částku přiměřeného zadostiučinění podle stanoviska Nejvyššího soudu jako 20 000 Kč za rok řízení, resp. 1667 Kč za měsíc s výjimkou prvních dvou let, za které určila částku v poloviční výši. Tuto částku však snížila celkem o 25 %, konkrétně o 10 % kvůli složitosti věci (právní i skutkové - bylo provedeno širší dokazování listinami a výslechy svědků, řešila se otázka promlčení a předání díla), o 5 % kvůli četnosti rozhodování soudů (soud prvního a druhého stupně ve věci samé rozhodoval každý třikrát) a o 10 % z důvodu sdílené újmy žalobců jako manželů a procesní strany. Žalovaná současně základní výši zadostiučinění zvýšila o 5 % vzhledem k opakovaným průtahům v řízení (např. meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno zhruba po 1,5 roce od doručení spisu, rozsudek prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost). Význam řízení pro žalobce vyhodnotila žalovaná jako standardní.

4. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobci dne 2. 10. 2023 předběžně uplatnili u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 507 602 Kč, pro každého z nich, za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 23/2008. Žalovaná po projednání žádosti žalobců dospěla k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a poskytla každému z žalobců zadostiučinění ve výši 232 000 Kč, což jim sdělila stanoviskem ze dne 27. 3. 2024.

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 23/2008. Z tohoto spisu vzal soud za prokázané, že žaloba byla k tomuto soudu podána dne 29. 1. 2008, žalobci v řízení vystupovali v procesním postavení žalobců a předmětem řízení byla sleva z ceny díla ve výši 130 000 Kč in eventum, jinak povinnost odstranit závady na nemovitosti. Z úředního záznamu ze dne 1. 10. 2008 vyplývá, že věc byla předsedou soudu přidělena k vyřízení soudkyni Mgr. Růžové. Z úředního záznamu ze dne 13. 4. 2010 se podává, že následně byla věc předsedou soudu přidělena k vyřízení JUDr. Ševčíkovi. Usnesením ze dne 19. 4. 2010 byli žalobci vyzváni k úhradě soudního poplatku za žalobu. Usnesením ze dne 19. 4. 2010 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 25. 5. 2010. Pokynem soudce ze dne 8. 6. 2010 bylo nařízeno ústní jednání na den 28. 6. 2010. Podáním ze dne 24. 6. 2010 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu onemocnění jeho právního zástupce. Přípisem ze dne 15. 7. 2010 činil soud dotaz na právního zástupce žalovaného, zda již došlo k ukončení pracovní neschopnosti. Na to reagoval právní zástupce žalovaného tak, že pracovní neschopnost ukončil, avšak dne 12. 10. 2010 se měl podrobit operačnímu zákroku. Pokynem soudce ze dne 12. 8. 2010 bylo nařízeno ústní jednání na den 20. 9. 2010. Při tomto ústním jednání byli žalobci soudem vyzváni podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., bylo provedeno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání dne 17. 2. 2011. Usnesením ze dne 14. 4. 2011 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Následně byl vyzván žalovaný, aby se vyjádřil k odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 20. 6. 2011. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 27. 6. 2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 5. 9. 2012. Toto jednání bylo odročeno za účelem seznámení se s vyjádřením žalovaného k odvolání žalobců, které bylo bezprostředně před jednáním odvolacímu soudu doručeno, a to na den 26. 9. 2012. Při ústním jednání konaném dne 26. 9. 2012 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu vyřízení. Pokynem soudce ze dne 1. 11. 2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 26. 11. 2012. Přípisem ze dne 8. 11. 2012 žádali žalobci o odročení jednání z důvodu kolize jejich právní zástupkyně. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 7. 12. 2012. Při tomto ústním jednání si účastníci řízení sdělovali svá procesní stanoviska a žalobci byli vyzváni k doplnění skutkových tvrzení (za účelem posouzení námitky promlčení). Jednání pak bylo odročeno na den 4. 2. 2013. Toto jednání bylo následně odročeno na den 4. 3. 2013 z důvodu, že žalobcům bylo dáno poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. se stanovením lhůty s tím, že z důvodu pozdějšího přepsání protokolu by pro ně nebyla zachována lhůta. Dne 4. 3. 2013 se konalo ústní jednání, při kterém byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem případného nařízení dalšího jednání, popř. zadání znaleckého posudku. Současně byl žalovaný soudem vyzván ke splnění procesní povinnosti – doložení účetní evidence týkající se daného sporu. Na to žalovaný reagoval podáním ze dne 8. 3. 2013 a rovněž i svědek [Anonymizováno], kteří sdělili, že uvedené podklady již nemají k dispozici. Žalobci se k danému vyjádřili podáním ze dne 20. 3. 2013. Pokynem soudce ze dne 30. 9. 2013 bylo nařízeno ústní jednání na den 18. 11. 2013. Dne 18. 11. 2013 se konalo ústní jednání, při kterém byli vyslechnuti svědci, a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem nabytí právní moci usnesení o koncentraci řízení. Usnesením ze dne 10. 1. 2014 bylo řízení zkoncentrováno podle § 118c o.s.ř. Na to žalobci reagovali podáním ze dne 29. 1. 2014 a žalovaný podáním ze dne 7. 2. 2014. Přípisem ze dne 10. 2. 2014 žádal soud žalobce o předložení stavebních deníků. Na to žalobci reagovali podáním došlým soudu dne 25. 2. 2014. Pokynem soudce ze dne 6. 6. 2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 30. 6. 2014. Přípisem ze dne 16. 6. 2014 žádali žalobci o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejich právní zástupkyně. Toto jednání bylo odročeno na 11. 7. 2014. Při ústním jednání dne 11. 7. 2014 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku ve věci samé odročeno na den 18. 7. 2014. Při jednání konaném dne 18. 7. 2014 byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žalovanému uložena povinnost odstranit závady v nemovitosti, a návrh žalobců na zaplacení částky 130 000 Kč byl zamítnut. Dne 2. 7. 2015 bylo k rozsudku vydáno opravné usnesení. Proti uvedenému rozsudku podali žalobci odvolání ze dne 15. 7. 2015. Usnesením ze dne 17. 7. 2015 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu dne 29. 9. 2015. Tento věc vrátil dne 20. 12. 2017 bez věcného vyřízení s tím, že nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu představující svědečné. Usnesením ze dne 11. 1. 2018 (kdy toto datum je přeškrtnuto a na originále je uvedeno datum 18. 11. 2013) bylo rozhodnuto o svědečném pro svědka [Anonymizováno]. Doplňujícím usnesením ze dne 19. 4. 2018 bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu – České republice. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání ze dne 20. 4. 2018. Dne 31. 5. 2018 bylo vydáno opravné usnesení ve vztahu k usnesení ze dne 11. 1. 2018. Věc byla znovu předložena odvolacímu soudu dne 9. 8. 2018. Usnesením ze dne 19. 12. 2018 bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně ze dne 19. 4. 2018 (týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu ke státu) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Toto usnesení bylo zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti. Dne 2. 4. 2019 bylo vydáno nové doplňující usnesení týkající se náhrady nákladů řízení pro stát. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 22. 5. 2019. Toto usnesení bylo usnesením ze dne 28. 2. 2020 částečně změněno, jinak bylo potvrzeno. Dne 22. 4. 2020 bylo vydáno opravné usnesení k usnesení ze dne 2. 4. 2019. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně s odvoláním dne 17. 6. 2020. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 24. 11. 2021 bylo nařízeno ústní jednání na den 19. 1. 2022. Při tomto jednání bylo rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z tohoto usnesení se mimo jiné podává, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen i z důvodu nepřezkoumatelnosti. Pokynem soudce ze dne 17. 3. 2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 8. 4. 2022. Při tomto ústním jednání bylo provedeno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání dne 3. 5. 2022. Usnesením ze dne 23. 5. 2022 byli žalobci vyzváni k odstranění vad odvolání. Na to žalobci reagovali podáním ze dne 26. 5. 2022. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu dne 15. 6. 2022. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 2. 2. 2023 bylo nařízeno ústní jednání na den 1. 3. 2023. Podáním ze dne 15. 2. 2023 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Toto jednání pak bylo odročeno na den 29. 3. 2023. Při tomto jednání byl rozsudek soudu I. stupně rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 8. 2023.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále také jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, se přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

8. Soud určil délku podkladového řízení pro oba žalobce ode dne, kdy žaloba došla soudu, tedy od 29. 1. 2008 do dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, tj. 3. 8. 2023. Soud proto ve shodě s účastníky dospěl k závěru, že řízení trvalo 15 let a 6 měsíců (celkem 186 měsíců). Následně hodnotil, zda byla celková délka podkladového řízení přiměřená, či nikoli a zda je žalovanou poskytnuté peněžité zadostiučinění ve výši 232 000 Kč pro každého z žalobců dostatečné. Soud přihlédl k jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a tato níže podrobněji rozebírá: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení: 9. z provedeného dokazování soud zjistil, že řízení před Okresním soudem ve Vyškově i před Krajským soudem v Brně bylo zatíženo průtahy, a to v období od 29. 1. 2008 do 13. 4. 2010, kdy soud první úkon ve věci směrem k účastníkům řízení (výzva k zaplacení soudního poplatku) učinil až dva a čtvrt roku po podání žaloby, další průtah byl zjištěn od 20. 6. 2011 do 27. 6. 2012, kdy se věc nacházela u Krajského soudu v Brně, kterému byla předložena s odvoláním ve věci samé dne 20. 6. 2011 a tento až pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 27. 6. 2012 nařídil odvolací jednání na září 2012, obdobně tak v období od 29.9.2015 do 20.12. 2017, kdy byla věc s dalším odvoláním předložena Krajskému soudu v Brně dne 29. 9. 2015, který ji až dne 20.12.2017 vrátil bez věcného vyřízení soudu I. stupně, neboť nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu představující svědečné. Další průtahové období u Krajského soudu v Brně následovala v období od 22. 5. 2019 do 28.2.2020, od 17.6.2020 do 24.11.2021 a od 15.6.2022 do 2.2.2023, kdy se u něj věc nacházela vždy s podaným odvoláním. Za nesprávný úřední postup, který se podílel na délce řízení lze pokládat i zrušení rozhodnutí nadřízeným soudem, tj. Krajským soudem v Brně z důvodu nepřezkoumatelnosti (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010), k čemuž v popsaném případě došlo dvakrát.

10. Řízení tedy bylo zatíženo jak dlouhými obdobími nečinnosti soudu prvního a druhého stupně, tak nepřezkoumatelností vydaných rozhodnutí, která následně odvolací soud na základě úspěšných odvolání rušil. Toto se výrazně negativně podílelo na celkové délce řízení, kterou lze přičítat zejména postupu orgánů státu v podkladovém řízení. Na tomto kritériu proto soud základní částku zvýšil o 20%. Kritérium početu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela: 11. věc byla řešena soudy na dvou stupních soudní soustavy, tj. nalézacím a odvolacím soudem, a to opakovaně. Celkem byla věc předložena odvolacímu soudu šestkrát, přičemž tento o ní pětkrát rozhodoval a jednou spis vrátil okresnímu soudu bez věcného vyřízení. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve svém stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022). Při zhodnocení kritéria počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, proto soud snížil základní částku o 10 %. Kritérium složitosti věci: 12. předmětem řízení byla sleva z ceny díla a povinnost odstranit závady na nemovitosti, věcně se v ní řešily otázky promlčení a předání díla. Věc nevykazovala po stránce skutkové zvýšenou obtížnost, neboť v řízení bylo provedeno pouze dokazování listinami a byl vyslechnut svědek. Ani po právní či procesní stránce nebyla věc nikterak obtížná. Kritérium složitosti věci proto soud ponechal bez procentuálního ohodnocení. Kritérium významu předmětu řízení pro poškozené: 13. zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Obecně ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Nejvyššího soudu není s tímto typem řízení – žalobou na peněžité plnění, spojen vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010).

14. V nynější věci šlo o vady díla - dveří a plovoucích podlah, resp. o peněžité plnění ve výši 130 000 Kč. Typově se tedy nejednalo o druh řízení, který se své samotné podstaty účastníků řízení více dotýká. Soud ani nezjistil, že by osobní stav a poměry žalobců odůvodňovaly intenzivnější zájem na přednostním rozhodnutí v jejich věci. Ostatně nejednalo se o takové vady, pro které nebylo možné nemovitost užívat a pokud žalobci uváděli, že na ně působilo, že museli vést soudní jednání (nad to dlouhotrvající), oproti tomu, aby si mohli užívat radosti z nového domu, soud sděluje, že to byl především zhotovitel díla, který dílo provedl způsobem, že jej žalobci nemohli řádně užívat a psychická nepohoda žalobců z dlouhotrvajícího řízení je zohledněna právě v poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

15. Podle stanoviska Nejvyššího soudu platí, že v případě většího počtu poškozených je jim přiznávána nižší částka odškodnění na osobu, než by bylo přiznáno v případě jediného poškozeného, neboť v případě více poškozených může být jejich újma do určité míry – jako procesními stranami – sdílena. Vzhledem k tomu, že žalobci jsou manželé, kteří vedli spor o vady na díle na jejich společně užívaném domě, je evidentní, že negativní dopady dlouhotrvajícího řízení mohli společně sdílet. Soud proto s ohledem na jejich sdílenou újmu snížil základní částku o 20 %.

16. Vzhledem k popsanému průběhu podkladového řízení soud ve shodě s účastníky nynějšího řízení konstatuje, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť délka posuzovaného řízení (15 let a 6 měsíců) neodpovídala průběhu a složitosti podkladového řízení a byla tak jednoznačně nepřiměřená, čímž došlo k porušení práva žalobců na přiměřené dlouhé řízení a tento závěr je bez dalšího spojen se vznikem nemajetkové, morální újmy na jejich straně (srov. rozsudek ESLP ve věci Appicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, § 93), minimálně v důsledku jejich právní nejistoty vyvěrající z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jak spor dopadne. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva připadá v úvahu jen za zcela výjimečných okolností (například tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (viz právní věta pod bodem 9 stanoviska Nejvyššího soudu).

18. V posuzované věci výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za 15 let a 6 měsíců trvání řízení stanovil soud při horní hranici rozmezí vymezeného Nejvyšším soudem na 19 000 Kč za rok trvání řízení, neboť se již jednalo o výraznou dobu řízení (nikoli však extrémní); za první dva roky trvání řízení ji pak určil v poloviční výši, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat. Základní částka proto činí celkem 275 500 Kč. Od této částky soud odečetl celkem 10 % (přičetl 20 % za postup orgánů státu, odečetl 10 % za počet stupňů soudní soustavy a odečetl 20 % za sdílenou újmu žalobců) a dospěl k tomu, že každému ze žalobců by měla na přiměřeném zadostiučinění náležet částka 247 950 Kč (tj. 90 % základní částky). Nicméně jsou zde další okolnosti, pro které nelze předmětnou částku, resp. rozdíl mezi touto částkou a částkou, kterou žalovaná žalobcům mimosoudně vyplatila, přiznat.

19. Z judikatury Nejvyššího soudu však současně vyplývá, že poskytované odškodnění v penězích musí být přiměřené kritériím § 31a odst. 3 zákona č. č. 82/1998 Sb. a nelze je stanovit mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb.

20. Z těchto závěrů vyšel Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017. Zopakoval, že závěry o limitaci žalovanou částkou neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčilo některé z kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Současně zdůraznil, že není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by při výpočtu na základě stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3554/2021).

21. Soud má za to, že na nynější věc je třeba užít závěry Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 3412/2011. Žalovaná mimosoudně přiznala každému ze žalobců 232 000 Kč. Hodnota podkladového sporu však činila 130 000 Kč se zohledněním možných nákladů podkladového řízení. I tak žalobci obdrželi na přiměřeném zadostiučinění nepoměrně více, než čehož se domáhali v původním sporu (tj. než byla hodnota sporu). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Soud v nynější věci podrobně rozebral kritéria § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídající okolnostem této věci a po jejich vzájemném zvážení snížil výchozí částku zadostiučinění celkem o 10 %. Pro vyšší zadostiučinění přitom nejvíce svědčilo kritérium postupu orgánů státu, který byl zatížen opakovanými průtahy a nesprávným úředním postupem spočívajícím ve vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí. Význam předmětu řízení pro poškozené přitom soud shledal standardní a nijak zvlášť mimořádný. Podle názoru soudu proto není důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, předmět podkladového řízení. Jelikož žalobci již při mimosoudním vyrovnání obdrželi od žalované podstatně více, než kolik činila hodnota sporu, což soud s ohledem na okolnosti věci a popsaná kritéria považuje za dostatečné, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I a II rozsudku a žalobu pro neopodstatněnost zamítl.

22. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1, 3 odst. 1 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání), tedy celkem 900 Kč, z čehož soud uložil každému z žalobců zaplatit polovinu.