28 Co 168/2022-541

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 700 000 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. března 2022, č. j. 13 C 58/2017-508, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku II. tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a ve výroku III. tak, že výše nákladů činí 66 478 Kč; ve zbývající části výroku III. a ve výroku I. se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 162 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení]

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal zaplacení 700 000 Kč s tím, že je na základě darovací smlouvy z [datum] vlastníkem pozemků p. [číslo] v katastrálním území Kamýk nad Vltavou, jeho právní předchůdkyně (manželka) nabyla pozemky kupní smlouvou uzavřenou [datum]. Na těchto pozemcích se nachází vodní dílo žalovaného, pozemky s evidovaným způsobem využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené jsou ve vodní ploše a přímo se dotýkají hráze, jeden z nich částí tvoří břeh a je hraničním pozemkem hráze (vodního díla) přehrady. Částku ve výši 700 000 Kč požadoval jako náhradu za povinnost vodní dílo žalovaného na svých pozemcích strpět dle § 59a vodního zákona, pohledávka na tuto náhradu mu byla postoupena dne [datum]. Nárok se dle názoru žalobce promlčuje, nebyl-li uplatněn do [datum], námitka promlčení navíc koliduje s dobrými mravy.

2. Žalovaný namítal, že předmětné pozemky byly v záborovém území pro vyvlastnění pro stavbu přehrady, v roce [rok] byly už ve vlastnictví státu, právní předchůdkyně žalobce nabyla pozemky již zaplavené, za cenu, ve které bylo zatížení pozemku povinností strpět vodní dílo zohledněno (63 136 Kč), a věděla o skutečném stavu. Vznesl také námitku promlčení, a to s poukazem na ust. § 50 písm. c vodního zákona.

3. V části týkající se 274 900 Kč byla žaloba zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně z 26. 3. 2019, č. j. 13 C 58/2017-237, a který nabyl v této zamítavé části dne [datum] právní moci.

4. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu v části týkající se 425 100 Kč zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 23 336 Kč (výrok II.) a do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného, náhradu nákladů řízení ve výši 384 178 Kč (výrok III.).

5. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Žalobce je vlastníkem pozemků [číslo] a [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], které oba přiléhají k hrázi [anonymizována dvě slova], tvoří koryto vodního toku a jsou evidovány jako vodní plocha se způsobem využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Tyto pozemky nabyla manželka žalobce kupní smlouvou z [datum] od [anonymizována dvě slova] [obec] v likvidaci za 63 136 Kč, žalobci byly pozemky darovány smlouvou z [datum] Smlouvou z [datum] byla žalobci postoupena také pohledávka dárkyně pozemku na náhradu újmy za strpění omezení vlastnického práva k pozemkům vodním dílem žalovaného, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Manželé [příjmení], původní vlastníci pozemků [číslo] a [číslo] vedených dříve jako [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] [číslo], jsou v seznamu jmen a obydlí vyvlastněných v [katastrální uzemí] z roku [rok]. Zřízení vodního díla [obec] [anonymizována dvě slova] bylo povoleno rozhodnutím z [datum], podle kterého měly být s dotčenými vlastníky uzavřeny dohody, jinak byly podmínky pro vyvlastnění. [jméno] [příjmení] nabídla k bezplatnému převodu mimo jiné i předmětné pozemky a pohledávku na výkup pozemků za podmínky úhrady dlužních úpisů týkajících se pohledávek soustředěných u [anonymizována dvě slova] v [obec], která na ni naléhala, aby pozemky darovala, a dluh ve výši 53 000 Kč tak mohl být uhrazen ze státního rozpočtu; její nabídka bezplatného převodu byla přijata. V roce 2004 svědčilo dle katastru nemovitostí vlastnické právo k těmto pozemkům České republice, správu vykonával [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Předmětné pozemky nelze využít jinak, než pro využití vodní nádrže, součástí vodní nádrže je i břeh vodního díla, pro vodní dílo i hráz jsou předmětné pozemky strategické.

6. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil dle § 55 odst. 1 písm. a) vodního zákona (dále jen v. z.), § 59a v. z., přechodných ustanovení k zákonu č. 303/2013 Sb., § 60 v. z., § 50 písm. c) v. z., čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s odkazem na § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle § 100 a 101 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále je obč. zák.), poukázal dále na závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 a dovodil, že ust. § 50 písm. c) je ve vztahu k § 59a v. z. ustanovením speciálním, ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva dle § 50 písm. c) v. z. tak došlo již k [datum], od kdy také započala běžet tříletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že pozemky žalobce se nacházejí v korytě vodního toku, ve kterém bylo vodní dílo vybudováno před [datum], jde o pozemky dle § 50 písm. c) v. z., u kterých bylo třeba případnou náhradu za omezení vlastnického práva takovým vodním dílem uplatnit v tříleté promlčecí době běžící od [datum]. Žaloba byla podána v roce [rok], uplatněná námitka promlčení je důvodná, a žalobu je třeba zamítnout. Uvedl také, že uplatněnou námitku nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy. Dodal, že pokud by nárok žalobce promlčen nebyl, mohla by být přiznána jen náhrada ve výši jedné či dvou desetin žalované částky, a to s ohledem na skutečnost, že pozemky byly nabyty již zatížené vodním dílem, a to za kupní cenu, která takové zatížení zohledňovala, a ke koupi bylo přistoupeno ze spekulativních důvodů. Nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně procesním úspěchem žalovaného, který vynaložil náklady na soudní poplatky, zálohu na důkaz a na právní zastoupení advokátem a vynaložením nákladů státu na znalečné.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Uvedl, že byl učiněn skutkový závěr, že již v roce [rok] bylo s žalovaným jednáno a byl dokonce podepsán koncept smlouvy o směně pozemků a že jeho manželka, od které pozemky nabyl, pozemky kupovala právě za účelem směny s jinými pozemky, nikoli ze spekulativních důvodů. Při svém prvním rozhodnutí přitom soud prvního stupně posuzoval zjištěné skutečnosti podle § 59a v. z., stejně jako odvolací soud, dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu nižších stupňů proto, že se nezabývaly tím, zda převodem pozemků na žalobce mohl být převeden i nárok na náhradu dle § 59a v. z. Námitka promlčení byla žalovaným vznesena bez konkrétních skutkových tvrzení a bez důkazních návrhů, ačkoli je to dle žalobce povinností žalovaného. Soud prvního stupně dospěl původně k závěru, že nárok žalobce promlčen není, právně jej posoudil dle § 59a v. z., nyní však v rozporu se svým původním názorem, názorem odvolacího i dovolacího soudu posuzuje nárok žalobce dle § 50c v. z, u kterého tříletá promlčecí doba uplynula [datum]. Nezabýval se přitom rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, ačkoli na tento rozpor žalobce poukazoval a lze k němu vztáhnout celou řadu tvrzení žalobce, zejména dlouholetý postup žalovaného, který nakonec donutil manželku žalobce k podání žaloby. Pozemky byly získány ve veřejné dražbě od státu, žalobce zjevně včas nereagoval na nabídku odkupu. Již v roce [rok] byly žalovaným činěny kroky k uzavření dohody o směně pozemků, což svědčí o přesvědčení žalovaného, že vlastnický nárok žalobce (jeho manželky) je legitimní. V roce [rok] navrhoval žalovaný koupi pozemků, když návrh manželky žalobce na uzavření pachtovní smlouvy vyhodnotil jako nevhodný. Až tento postup vedl k podání žaloby. Jednání mezi účastníky se žalovaný dovolával i v průběhu řízení a nárok vlastníků pozemku na majetkové vypořádání nerozporoval, účastníci se neshodovali jen na způsobu a výši takového vypořádání, probíhala četná jednání mezi účastníky, a to za setrvalého právního stavu vtěleného do § 50c v. z., kterého si žalovaný musel být jistě vědom, a bez toho, aby dal najevo jakékoli možné promlčení nároku na náhradu. Tento postup žalovaného vnímá žalobce jako postup, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť jednání žalovaného mělo zásadní vliv na běh času a v jeho rámci na uplatnění práv před soudem. Dále žalovaný namítal, že není žádný důvod, aby byl státní podnik zastoupen advokátem, což by mělo být reflektováno v nákladovém výroku pro případ procesního úspěchu žalovaného, a že výše celkových nákladů byla ovlivněna nesprávným postupem soudů, které původně vydaly zcela opačné rozhodnutí na základě stejného skutkového stavu. Navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci 425 100 Kč a náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že promlčení namítal už při jednání dne [datum], a to výslovně s odkazem na § 50c v. z., a že nebylo třeba k této námitce doplňovat jakákoli skutková tvrzení nad rámec zjištěného skutkového stavu. Žalovaný od počátku řízení nabízel, že předmětné pozemky odkoupí za obvyklou cenu, neboť zákon mu uzavření úplatné smlouvy s jinou než obvyklou cenou ani nedovoluje, žalobce, jehož manželka nabyla pozemky smlouvou za 37 506,80 Kč, na jeho nabídky reagoval zcela neúměrnými požadavky v řádu stovek tisíc až milionů korun a při své výpovědi uvedl„ …budeme stále účastníkem stavebního řízení, třeba ohledně výměny turbín. Všechno jim to můžeme shodit…“. Žalovaný dodal, že žalobci zůstává holé vlastnictví pozemků, avšak nikoli vinou žalobce. K náhradě nákladů řízení žalovaný dodal, že sám zástupce žalobce uváděl, že odvolání písemně odůvodní ve lhůtě 40 dnů, a to pro mimořádně složitou skutkovou a právní stránku věci vyžadující studium obsáhlé dokumentace, a žalobce se postupu dle § 150 občanského soudního řádu nedovolával. Žalobce je státním podnikem, provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost, a musí tak důsledně využívat všechny právní prostředky při uplatňování či hájení svých práv a práv státu jako vlastníka. V případě sporu má proto také právo uzavřít smlouvu o zastupování s advokátem, neboť je věcí každého podnikatelského subjektu, zda bude mít k dispozici zaměstnance, který bude řešit tyto soudní spory, či zda bude výhodnější uzavřít pro konkrétní případ smlouvu o zastupování s advokátem. Judikatura, na kterou žalobce odkazuje, se týká státních orgánů či organizací, žalovaný je ale samostatným podnikatelským subjektem. Nepřiznáním nákladů na zastoupení advokátem by došlo k diskriminaci žalovaného. Navrhoval, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, jsou však dány důvody pro změnu nákladových výroků rozsudku soudu prvního stupně.

10. Podle § 50 písm. c) v. z. (který nebyl za dobu účinnosti vodního zákona nikdy novelizován) vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni pozemku strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.

11. Podle § 59a v. z. ve znění od [datum] vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

12. Podle § 44 odst. 1 v. z. protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku toku tento pozemek.

13. Přehrady, hráze, vodní nádrže, jezy a zdrže jsou podle § 55 odst. 1 písm. a) v. z. vodním dílem.

14. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (přechodná ustanovení ke změně vodního zákona) nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

15. Podle § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

16. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

17. Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

18. Podle § 100 odst. 2 věta první obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

19. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

20. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Soud prvního stupně také zjištěné skutečnosti správně právně posoudil. Pozemky žalobce, na kterých je vodní dílo, se kterým žalovaný hospodaří, tvoří koryto vodního toku, vodní dílo bylo vybudováno před [datum], tedy před účinností vodního zákona. [příjmení] uvedených pozemků byl tedy povinen toto dílo na svém pozemku strpět (nejméně) od [datum].

21. Ustanovení § 59a i § 50c v. z. zakládají existenci zákonného věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). V rozsudku z 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c) v. z.) a obecnosti (§ 59a v. z.) s tím, že v případě § 50 písm. c) v. z. jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před [datum], která se nacházejí v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před [datum], tedy i na ta, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí, a dopadá proto na širší okruh případů. Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene (§ 50 písm. c) v. z., začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k [datum], a uplynula [datum] (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020). Nejvyšší soud neshledal důvod pro změnu této judikatury ani ve své nedávné rozhodovací praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1609/2021), uvedené závěry opakovaně shledává jako ústavně konformní také Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 22 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 605/22, nebo ze [datum], sp. zn. II. ÚS 2145/21, vydané ve skutkově obdobných případech).

22. K výstavbě vodního díla na předmětných pozemcích došlo ještě před účinností vodního zákona, nejpozději ke dni účinnosti vodního zákona tak mohlo dojít ke vzniku nároku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva vodním dílem. Promlčecí doba k uplatnění nároku na takovou náhradu (vznikl-li by na ni nárok) tak běžela od [datum] a k [datum] marně uplynula. Žaloba byla podána [datum], tedy více než 15 let od vzniku nároku. Právo vlastníka pozemku na jednorázovou náhradu je proto promlčeno, námitku promlčení žalovaný uplatnil.

23. Odvolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, nebo jeho rozsudek z 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

24. Právní předchůdkyně žalobce, která žalobci pohledávku na jednorázovou náhradu za umístění vodního díla postoupila, nabyla pozemky až v roce 2008, tedy již po uplynutí promlčecí doby. Jednání, která žalovaný s žalobcem a jeho právní předchůdkyní vedl o možné směně pozemků, ani vstřícná snaha žalovaného vyřešit vztahy mezi účastníky odkoupením pozemků za cenu řádově vyšší, než za kterou právní předchůdkyně žalobce pozemky nabyla, tedy nemohla běh promlčecí doby nijak ovlivnit. Žalovaný uplatnil námitku promlčení již při jednání [datum]. To následovalo po připuštění změny žaloby při jednání [datum], kterou došlo ke změně žaloby z požadavku na roční platby za období tří let od podání žaloby a dále do budoucna na požadavek na zaplacení jednorázové náhrady. Odvolací soud neshledal žádné důvody pro závěr o tom, že námitka promlčení představuje zneužití práva ze strany žalovaného nebo že by žalovaný marné uplynutí promlčecí doby zavinil. Žalovanému nelze přičítat ani nesprávné právní posouzení ze strany soudu prvního stupně a soudu odvolacího při předchozích rozhodnutích ve věci (zejména když se žalovaný aplikace § 50 písm. c) v. z. ještě před prvním rozhodnutím ve věci dovolával). Nejvyšší soud pak své závěry výslovně formuloval pro případ, že skutečně půjde o nárok dle § 59a v. z. a povahou žalobcem uplatněného nároku se s ohledem na rozsah a povahu dovolacího přezkumu nezabýval.

25. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobu i v části týkající se 425 100 Kč jako nedůvodnou zamítl, a správně také poznamenal, že výše jednorázové náhrady by za daných okolností stejně nemohla dosáhnout požadované výše ani řádově. Nejvyšší soud totiž už ve svém rozsudku z 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020, vydaném v této věci uvedl, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva je nutné zohlednit veškeré rozhodné skutečnosti, tedy zcela jistě i to, zda osoba, které právo na náhradu dle vodního zákona vzniklo, o existenci (faktického) zatížení věděla a zda tato skutečnost byla při převodu nějakým způsobem zohledněna, např. ve výši kupní ceny. Právní předchůdkyně žalobce musela o tom, že na pozemcích se nachází vodní dílo, vědět, tomu odpovídala i výše kupní ceny. Výše náhrady by za těchto okolností nemohla být v řádu sta tisíců.

26. Je třeba dodat, že žalobce ani netvrdil, že by pohledávka na jednorázovou náhradu, která musela vzniknout nejpozději k [datum], byla postoupena na jeho právní předchůdkyni nebo že by ji jeho právní předchůdkyně nabyla jiným způsobem, a že tedy postoupenou pohledávkou skutečně disponovala. Nejvyšší soud přitom již ve svém rozsudku z 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020, vydaným v této věci uvedl, že nikdo na druhého nemůže převést více práv, než sám má a že závěr, že na nabyvatele vlastnického práva bylo převedeno i právo na náhradu za omezení vlastnického práva dle vodního zákona nelze bez dalšího učinit. Ačkoli se závěry Nejvyššího soudu vztahovaly k náhradě dle § 59a v. z., uplatní se i ve vztahu k náhradě dle § 50 písm. c) v. z., která má stejnou povahu jednorázové finanční náhrady ze zákona. Při jednoznačném závěru o promlčení žalobou uplatněné pohledávky však bylo nadbytečné vyzývat žalobce k prokázání skutečnosti, že jeho právní předchůdkyně postoupenou pohledávkou skutečně disponovala.

27. Soud prvního stupně také správně přiznal procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů, jejich výši však nesprávně určil.

28. Žalovaný je státním podnikem založeným dle zákona č. 305/2000 Sb., o povodích. Podle § 4 odst. 1 zákona o povodích hlavním předmětem činnosti [anonymizováno] je správa vodohospodářsky významných vodních toků, vodních toků tvořících státní hranici, jakož i provoz a údržba vodohospodářských děl ve vlastnictví státu. [anonymizováno] vykonávají dále činnosti s hlavním předmětem činnosti související a činnosti svěřené jim tímto zákonem a zvláštními právními předpisy (§ 4 odst. 2 zákona o povodích). [anonymizováno] hospodaří s majetkem státu a disponuje právním oddělením. K hájení svých zájmů je tedy vybaven příslušnou organizační složkou finančně i personálně zajištěnou ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na jiný subjekt (kupř. na advokáta). Pokud tak přesto učiní, presumuje se, že není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 2402/10). Právo státu nechat se zastoupit advokátem tím není dotčeno, je však třeba zkoumat, zda náklady na zastoupení advokátem jsou účelně vynaložené. Je-li předmětem sporu, jehož účastníkem je státní podnik, problematika, která přímo nesouvisí s oblastí jím spravovanou daným, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., pak v takových výjimečných případech lze shledat náklady na zastoupení advokátem, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za účelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 3198/19).

29. Předmětem řízení byl nárok plynoucí z umístění vodního díla, se kterým žalovaný hospodaří, na cizím pozemku na základě zákonného věcného břemene, tedy nárok, který plyne přímo z vodního zákona a který musel žalovaný při správně vodních toků v příslušném povodí řešit nikoli ojediněle. Náklady vzniklé žalovanému na zastoupení advokátem proto nelze v této věci považovat za účelně vynaložené. Povahu věci, která nesouvisí s oblastí spravovanou státním orgánem či podnikem, je třeba posuzovat dle předmětu řízení, potřebu advokáta nelze založit na úvaze, že pracovníci příslušné organizační složky nejsou specialisty na procesní právo. Případný není ani odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2013, neboť to se zabývá aplikací § 150 o. s. ř. u státního podniku. Náhrada nákladů na právní zastoupení státní organizace advokátem je otázkou účelnosti nákladů na právní zastoupení, nikoli postupu dle § 150. Není tedy důvod nepřiznat žalovanému náhradu nákladů řízení jen proto, že udělil plnou moc k zastupování advokátovi, je však třeba se zabývat tím, zda náklady na zastoupení advokátem byly účelně vynaložené, neboť jen náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva se dle § 142 odst. 1 o. s. ř. nahrazují.

30. Náklady žalovaného vynaložené k účelnému bránění práva spočívají v zaplacených soudních poplatcích (49 000 Kč), zálohách (2 000 Kč), cestovném, které soud prvního stupně správně určil na 5 578 Kč a paušálních nákladech ve výši odpovídající paušální náhradě nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za celkem 33 úkonů po 300 Kč dle § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 citované vyhlášky (vyjádření k žalobě, vyjádření ke změněné žalobě, 4x vyjádření nebo sdělení na výzvu soudu, písemné podání, závěrečný návrh z [datum], odvolání proti usnesení, odvolání proti rozsudku, dovolání, 9x příprava na jednání, 12x započaté dvě hodiny ústního jednání, účast při vyhlášení rozsudku), celkem 66 478 Kč.

31. Státu vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady na znalečné, znalecké posudky však byly zadány v důsledku nesprávného právního názoru soudu. Odvolací soud považuje postup soudu směřující k dokazování právně nevýznamné skutečnosti za zvlášť závažný důvod, pro který bylo namístě státu podle § 150 o. s. ř. výjimečně náhradu nákladů nepřiznat.

32. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a výrok III. tak, že výši nákladů určil na 66 478 Kč; ve zbývající části výroku III. (určení povinné a oprávněné osoby, lhůty a místa k plnění) a v zamítavém věcném výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1. § 142 odst. 1, 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce v odvolacím řízení z části uspěl s odvoláním proti nákladovým výrokům. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalobci uložena povinnost k zaplacení celkem 832 614 Kč, po změně nákladových výroků jde o celkem změně 491 578 Kč, což odpovídá 59% procesnímu úspěchu žalovaného. Odvolací soud proto žalovanému přiznal právo na náhradu 18 % ([číslo]) účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, a to 3 paušální náhrady po 300 Kč dle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. – vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání, účast u jednání), celkem náklady činí 900 Kč, z toho 18 % činí 162 Kč Náklady na zastoupení žalovaného advokátem odvolací soud za účelně vynaložené náklady nepovažoval, a to z důvodů uvedených v odst. 29 a 30 tohoto rozsudku.

34. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. [obec] plnění náhrady nákladů řízení u žalovaných 2, 5 a 6 byla určena dle § 149 odst. 1 o. s. ř.