28 Co 197/2024 - 109

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [právnická osoba] [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za niž jedná [název] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2023, č. j. 25C 170/2022-65, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III.).

2. Žalobkyně se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, žalobou ze dne [datum] domáhala na žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou dědického řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum], a to s odůvodněním, že jako věřitel v dědickém řízení po zesnulém [tituly před jménem] [jméno FO] uplatnila přihláškou dne [datum] svou pohledávku, když dne [datum] bylo rozhodnuto o tom, že dědictví je předluženo a následně dne [datum] s právní mocí ke dni [datum] bylo rozhodnuto o likvidaci dědictví. Žalobkyně již byla v souvislosti s posuzovaným řízením odškodněna za období od [datum] do [datum] částkou [částka] a za období od [datum] do [datum] částkou [částka], avšak s ohledem na výsledek v jiném obdobném řízení požadovala další vyšší předmětné odškodnění. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne [datum], žalovaná však tomuto nároku žalobkyně nevyhověla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně byla již dvakrát odškodněna a že se žalobkyně stala účastníkem posuzovaného řízení až dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace, tj. od [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o nařízení likvidace ze dne [datum], když do doby právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace dědictví tak žalobkyně nebyla účastníkem řízení a za toto období jí odškodnění za délku naříkaného řízení proto nenáleží. Vznesla též námitku promlčení, neboť žalobkyni nic nebránilo nad rámec dobrovolného odškodnění za toto prvé období žalovat odškodnění vyšší, jak požadovala až předmětnou žalobou. Žalovaná dále namítala, že pokud se žalobkyně nedomáhala v roce 2012 vyššího odškodnění, pak bylo třeba poskytnuté zadostiučinění považovat za dostačující.

4. Dne [datum] žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky do částky [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], a proto v této části soud prvního stupně podle § 96 o. s. ř. řízení zastavil.

5. Po provedeném dokazování, na základě prokázaných skutečností podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně s odkazem na § 1 odst. [právnická osoba] odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. [právnická osoba], § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31 odst. 1 OdpŠk, a také na § 175b o. s. ř. a § 117 odst. 1 z. ř. s., jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) dospěl k následujícím závěrům.

6. Posuzované řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno, tudíž žalovanou vznesená námitka promlčení byla zcela nedůvodná. Je nerozhodné, zda se žalobkyně „až nyní“ rozhodla „dožalovat“ odškodnění, které jí žalovaná mimosoudně poskytla již v roce 2012 za první fázi podkladového řízení, když měla jí přiznané zadostiučinění za nedostatečné. Žalobkyně má nárok požadovat své odškodnění vždy za určitou část proběhnuvšího řízení a nemusí vyčkávat na ukončení řízení, aby poté mohla podat žalobu na odškodnění řízení jako celku.

7. Žalobkyně v rozhodném období nebyla účastníkem posuzovaného řízení, neboť tím se stala až právní mocí usnesení o nařízení likvidace dědictví. Pokud tedy žalobkyně svou pohledávku vůči zůstaviteli do dědického řízení přihlásila již v počátku dědického řízení, tj. dne [datum], mohla jí nemajetková újma založena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vznikat až od okamžiku, kdy se účastníkem tohoto řízení skutečně stala, přičemž i v rámci jednoho řízení se může jeho význam pro účastníky měnit. Žalobkyně v prvotní fázi dědického řízení, tedy do vydání usnesení o nařízení likvidace dědictví (odhlédnuto od toho, že nebyla účastnicí řízení), ani nemohla mít na výsledku řízení žádný zájem, resp. tato fáze řízení pro ni byla zcela bezvýznamná. Význam pro ni řízení získalo až v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o nařízení likvidace dědictví, ona se stala účastníkem řízení a byla projednávána její pohledávka uplatněná v rámci dědického řízení.

8. Posuzované řízení v rozsahu 21 let a 6 měsíců co do své délky bylo řízením zjevně nepřiměřeným, čemuž odpovídala základní částka finančního zadostiučinění ve výši [částka] za rok trvání daného řízení (za první dva roky v částce poloviční), přičemž s ohledem na složitost řízení bylo nutné základní částku snížit o 40 %.

9. Žalobkyně se stala účastníkem posuzovaného řízení až dne [datum], právní mocí usnesení o nařízení likvidace dědictví, přičemž žádala odškodnění za období od [datum] do [datum], tudíž jí zůstala reálně k odškodnění pouze doba tří měsíců od [datum] do [datum], za což jí náleží odškodnění ve výši [částka]. Pokud by se počítalo celé období, za které žalovaná již žalobkyni odškodnila svým prvním stanoviskem, tj. období od [datum] do [datum], přestavovalo by odškodnění částku [částka].

10. Žalovaná již žalobkyni odškodnila za období od [datum] do [datum] částkou [částka], tedy částkou významně převyšující náhradu, která byla stanovena soudem prvního stupně.

11. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

13. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu výroků II. a III., podala žalobkyně včas odvolání, ve kterém namítla, že bylo opakovaně konstatováno žalovanou samotnou, soudem prvního stupně, i soudem odvolacím, že posuzované řízení je stiženo nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení a že bylo také konstatováno, že žalobkyni má jako i ostatním poškozeným náležet zadostiučinění v penězích. Současně zdůraznila, že za období následujících přibližně deseti let jí bylo přiznáno zadostiučinění v podstatně vyšší částce, než jaké se jí dostalo v prvním období odvolacího soudu. Odkázala dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Akcentovala rovněž, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená odškodňovacím zákonem dosud ještě ani nezapočala svůj běh, a proto jí uplatněný nárok nemůže být promlčený. Vyjádřila též názor, že dědické řízení tvoří jeden celek, resp. že se jedná o jedno jediné řízení, přičemž nařízením likvidace pozůstalosti není založeno nové řízení, jedná se pouze o zvláštní postup soudu (soudního komisaře) v případech stanovených zákonem, přičemž zadostiučinění se poskytuje vždy za řízení jako jeden celek, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3553/15, a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Uvedla také, že její nejistota byla zjevně dána již od zahájení dědického řízení, resp. již od uplatnění pohledávky v dědickém řízení dne [datum], a to bez ohledu na to, zda následně bylo rozhodnuto o likvidaci pozůstalosti, či nikoli, že již dne [datum] podala žalobu k Městskému soudu v Brně proti okruhu dědiců zůstavitele o zaplacení dlužné pohledávky za zůstavitelem, a že ani jedno z uvedených řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Podotkla také, že odškodňovací zákon sám požadavek na účastenství v řízení, pro případ vzniku nároku na odškodnění nesprávného úředního postupu, nestanoví, a že jí nyní uplatňované období průtahů v posuzovaném řízení se téměř výlučně týká období dědického řízení před nařízením likvidace. Dle jejího názoru odkaz na soudem prvního stupně citovanou judikaturu, která se týká výlučné právě likvidace pozůstalosti (s odkazem na insolvenční či konkursní řízení), byl zjevně nepřiléhavý a že i po nařízení likvidace, tj. kdy již věřitelé věděli, že nedosáhnou plného uspokojení svých pohledávek, byl pro ně význam řízení standardní. Podle žalobkyně by jí mělo za předmětné (první) rozhodné období přiznáno nejméně tolik, kolik jí bylo přiznáno za druhé období. Nepřiléhavý byl také odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], neboť nyní bylo posuzováno období posuzovaného řízení před nařízením likvidace. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, aby jejímu návrhu bylo plně vyhověno. Současně s ohledem na skutečnost, že je jednou z desítek věřitelů zůstavitele, kteří se stejně jako ona domáhají odškodnění za průtahy v naříkaném dědickém řízení a žalované nároky těchto ostatních věřitelů, kteří jsou v řízení zastoupení tím stejným právním zástupcem, mají stejný právní základ a týkají se téhož naříkaného dědického řízení, tak vzhledem k zachování zásady procení ekonomie navrhla přerušení řízení skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], neboť je v něm řešena otázka významná pro rozhodnutí soudu v tomto řízení.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že odkaz žalobkyně na tzv. pilotní rozsudek nebyl přiléhavý, neboť setrvala na své argumentaci, že za předmětné období žalobkyni žádná satisfakce nenáleží především z důvodu absence jejího účastenství v posuzovaném řízení. Zdůraznila dále, že věřitel zůstavitele není automaticky účastníkem dědického řízení, jeho účast je omezena jen na určité části dědického řízení a jen na určité úkony, přičemž se o případy, kdy jde o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů, o likvidaci dědictví a samotné přihlášení pohledávky do dědictví nečiní z věřitele účastníka řízení, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Podle jejího názoru též poskytnuté peněžité zadostiučinění, které bylo žalobkyni v posuzované věci celkově již poskytnuto, bylo více než dostačující, a to především s ohledem procesní i skutkovou složitost řízení a nepatrný význam řízení pro žalobkyni, jakož i na sdílenou újmu několika desítek věřitelů. Poukázala také na to, že z obsahu posuzované spisové materie bylo zřejmé povědomí věřitelů o tom, že dluhy zůstavitele dosahují řádu desítek milionů a že majetek zůstavitele bude nedostačující k jejich uspokojení, což svědčilo o nepatrném významu. V této souvislosti akcentovala, že žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši [částka] a že dle rozvrhového usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bude žalobkyně uspokojena do částky pouhých [částka], tj. v řádu jednotek procent (cca 3,5 %). Akcentovala rovněž, že z průběhu posuzovaného řízení nijak nevyplývalo, že by věřitelé mohli očekávat nějaké významnější uspokojení svých pohledávek, spíše naopak bylo zjevné, že věřitel dědictví bude předluženo, což je i nakonec realitou. Zdůraznila též, že celkové odškodnění, které se žalobkyni za posuzované řízení již dostalo, mnohonásobně převýšilo míru uspokojení dle rozvrhového usnesení. Na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle s § 212 odst. 1 písm. b) § 212a odst. 1 a 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

16. V daném případě odvolací soud neshledal důvody pro přerušení řízení, neboť dne [datum] Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. [spisová značka], kterým odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

17. V poměrech projednávané věci vzal odvolací soud za relevantní, že shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodoval v obdobné věci, kdy se žalobce žalobou podanou dne [datum] domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], tedy shodného posuzovaného řízení jako v této věci, kdy řízení bylo zahájeno dne [datum] a žalobce jako věřitel v něm dne [datum] a dne [datum] uplatnil pohledávku ve výši [částka]; dne [datum], s právní mocí ke dni [datum], bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, v rámci které byla žalobci vyplacena částka [částka], přičemž žalobce byl již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn, a to za období od [datum] do [datum] částkou [částka] a podanou žalobou se následně domáhal zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím za období od [datum] do [datum] s tím, že výši finančního zadostiučinění odvozoval, jako v nyní projednávaném případě, od výše zadostiučinění přiznaného jinému věřiteli zůstavitele. Obvodní soud pro [adresa] jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobu zamítl a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle Nejvyššího soudu Městský soud v Praze správně dovodil, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Současně Nejvyšší soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyšel z názoru, že za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku, a to zejména proto, že oznámení pohledávky za zůstavitelem je čistě procesním úkonem bez hmotněprávních účinků, a předmětem dědického řízení v dané fázi proto žádná práva a povinnosti věřitele zůstavitele nejsou, tudíž není důvod, aby měl věřitel zůstavitele jakoukoli obavu o výsledek dědického řízení, k čemuž dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], body 39 a 40, a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], také uzavřel, že Městský soud v Praze na základě skutkových zjištění dospěl ke správnému závěru, že není důvodné, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovalo peněžité plnění, které se žalobci dostalo na uspokojení pohledávky v posuzovaném řízení, a k tomu Nejvyšší soud pak shodně s Městským soudem v Praze zdůraznil, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění (žalobci bylo vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení za dobu od [datum] do [datum], tedy za započatých 19 měsíců, zadostiučinění ve výši [částka]) je vyšší než částka, které se žalobci dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, a výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy, k čemuž poukázal na část VI. Stanoviska.

18. V návaznosti na shora uvedené, s ohledem na § 13 o. z., odvolací soud přihlédl k závěrům uvedeným v již shora zmíněném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým byl k odvolání žalobce potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve věci o zaplacení [částka] s příslušenstvím. V daném řízení totiž Městský soud v Praze posoudil otázku účastenství žalobce v dědickém řízení shodně jako soud prvního stupně dle § 175b o. s. ř., ve znění účinném do [datum], s tím, že dle současné právní úpravy je účastenství v řízení o pozůstalosti upraveno v § 110 a násl. z. ř. s., a uzavřel, že se žalobce stal účastníkem dědického řízení nejdříve až dne [datum], kdy byl konstatován soupis aktiv a pasiv a ze strany zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byla navržena likvidace dědictví, tudíž nejdříve od tohoto okamžiku mohla žalobci vznikat újma odškodnitelná z titulu vytrpěné nepřiměřené délky dědického řízení, když se míra jeho uspokojení až od tohoto okamžiku přímo odvíjela od výsledku dědického řízení. Městský soud dále vyšel z názoru, že i když se žalobce do dědického řízení „přihlásil“ již v jeho počátku, tj. dne [datum], nemajetková újma založená nepřiměřenou délkou řízení mu mohla vznikat až od okamžiku, kdy se stal jeho účastníkem, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že žalobci byla v dědickém řízení přiznána částka [částka]. V tomto ohledu, stejně jako soud prvního stupně, při svém rozhodnutí vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], tedy z tzv. zásady proporcionality, a srovnal danou věc s obdobnými případ s tím, že žalobce měl za žalované období nárok na odškodnění újmy za dobu 19 (započatých) měsíců, kdy byl v žalovaném období účastníkem dědického řízení, a jelikož celková výše přiměřeného zadostiučinění činila [částka] (při základní částce [částka] za rok, ponížené za první dva roky o 50 % a ponížené o 40 % z důvodu složitosti dědického řízení) a před zahájením řízení poskytla žalovaná žalobci jako přiměřené zadostiučinění za první období částku [částka], byl v době podání žaloby oprávněný nárok žalobce v plné výši uspokojen, a proto bylo třeba žalobu zamítnout. Současně Městský soud v Praze shledal důvod pro zamítnutí žaloby v tom, že žalobci se v rámci likvidace dědictví dostalo částky [částka], přičemž touto částkou byl definován význam předmětu řízení pro žalobce, od nějž se výše peněžitého nároku na zadostiučinění odvíjela, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Uzavřel pak, že s ohledem na to, že v rámci likvidace dědictví se žalobci dostalo celkově [částka], měla by dle uvedených závěrů Nejvyššího soudu i výše přiměřeného zadostiučinění činit [částka]. Žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění bylo přitom násobně vyšší.

19. Odvolací soud při svém rozhodování rovněž vzal v úvahu závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým byl k odvolání žalobce potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 2. 023, č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. V obdobné věci Městský soud v Praze uzavřel, že žalobci odškodnitelná újma vznikala až počínaje dnem [datum], tudíž se se v uvedeném řízení jednalo o odškodnění za dobu od [datum] do [datum], tj. za 11 měsíců a při základní částce [částka] za rok, ponížené za první dva roky o 50 % a ponížené o 40 % z důvodu složitosti dědického řízení by se mu mělo dostat odškodnění ve výši [částka], žalovaná však žalobci již odškodnění za tuto dobu poskytla ve výši [částka], tedy vyšší částkou, a proto byla žaloba zamítnuta. Otázku účastenství žalobce v posuzovaném dědickém řízení posoudil Městský soud v Praze stejně jako soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a dospěl k závěru, že i když žalobce svoji pohledávku do dědického řízení přihlásil v roce 2002, nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení mu mohla vznikat až v okamžiku, kdy se stal jeho účastníkem, tedy až od [datum], kdy byla navržena likvidace dědictví. Městský soud v Praze se pak zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částka [částka], které se žalobci za rozhodné období v délce 11 měsíců dostalo, významně přesáhla částku, které by se mu mělo dostat, tedy, že žalobou uplatněný nárok nebyl důvodný.

20. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněného nároku, na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout. Odvolací soud pak přihlédl k závěrům uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], včetně judikatury v něm uvedené, přičemž neměl v daném případě důvodu se odchýlit od závěrů uvedených ve shora uvedených rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

21. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z názoru, že s ohledem na 175b o. s. ř., ve znění účinném do [datum], se žalobkyně nestala účastníkem dědického řízení již od [datum], nýbrž, jak Městský soud v Praze dovodil ve shora citovaných rozsudcích, nejdříve až dne [datum], kdy byl konstatován soupis aktiv a pasiv a ze strany zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byla navržena likvidace dědictví, tudíž nejdříve od tohoto okamžiku mohla žalobkyni vznikat újma odškodnitelná z titulu vytrpěné nepřiměřené délky dědického řízení, přičemž míra jejího uspokojení se až od tohoto okamžiku přímo odvíjela od výsledku dědického řízení.

22. V tomto případě pak žalobkyni odškodnitelná újma vznikala až počínaje dnem [datum] (nikoli od právní mocí usnesení o nařízení likvidace dědictví dne [datum], jak dovodil soud prvního stupně), tudíž se s ohledem na vymezení rozhodného období v žalobě jednalo o odškodnění za dobu od [datum] do [datum], tj. za 4 měsíce a 19 dnů. V tomto ohledu odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně vyšel ze základní částky [částka] za rok, ponížené za první dva roky o 50 % a následně ponížené o 40 % z důvodu složitosti dědického řízení a dospěl k výsledné částce [částka] jako odškodnění, kterého by se mělo žalobkyni dostat. Nebylo ale možné přehlédnout, že žalovaná žalobkyni již na odškodnění nemajetkové újmy za žalované období poskytla částku [částka], tedy vyšší částkou, a proto soud prvního stupně správně žalobu zamítl.

23. Současně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že usnesením Městského soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jehož podstatným obsahem odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl důkaz při jednání dne [datum], bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni jako 86. účastnici z celkem [hodnota] účastníků daného řízení byla z výtěžku likvidace dědictví ve výši [částka] přiznána k uhrazení částka [částka], a to na částečnou úhradu její pohledávky ve výši [částka]. [adresa] 710 Kč byla v poměrech dané věci relevantní v tom smyslu, že jí byl definován význam předmětu řízení pro žalobkyni, od nějž se výše peněžitého nároku na zadostiučinění odvíjela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovanou již poskytnuté odškodnění za rozhodné období ve výši [částka] je vyšší než částka, které se žalobkyni dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, čímž byl dán také důvod pro zamítnutí žaloby.

24. Vzhledem k tomu, že veškeré odvolací námitky žalobkyně nebyly shledány důvodnými, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované v odvolacím řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. vznikly náklady za písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, za přípravu na jednání a za účast na jednání odvolacího soudu, tedy celkem ve výši [částka].

26. Výrok I. zůstal odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení