28 Co 205/2023 - 470

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] obhospodařující [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o povolení služebnosti - nezbytné cesty, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2023, č. j. 73 C 103/2015-373, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. a II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 348 003 Kč k rukám její zástupkyně, advokátky [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 29 366 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 30 492 Kč k rukám její zástupkyně, advokátky [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně povolil nezbytnou cestu jako služebnost spočívající v právu průchodu a průjezdu osobními i nákladními vozidly bez časového omezení přes pozemek parc. č. [Anonymizováno] zapsaný na LV č. [Anonymizováno] pro obec [adresa], k. ú. [adresa], a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. [Anonymizováno] ze dne 11. 1. 2019 zhotoveným společností [právnická osoba]., [adresa], který je nedílnou součástí rozsudku, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno], zapsaných na LV č. [Anonymizováno] pro obec [adresa], k. ú. [adresa] (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované úplatu za zřízení práva nezbytné cesty ve výši 1 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 357 078 Kč (výrok III.) a konečně žalované uložil povinnost zaplatit České republice, na účet Městského soudu v Brně, náhradu nákladů řízení s tím, že přesná specifikace bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV.).

2. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalovaná. Podle žalované soud prvního stupně nesprávně vyhověl žalobnímu návrhu, přičemž žalobkyně si nedostatek přístupu k nemovité věci způsobila sama hrubou nedbalostí a úmyslným jednáním. Žalobkyně si předmětné nemovitosti, v jejichž prospěch se domáhá zřízení nezbytné cesty, koupila s vědomím, že k nim není přístup z veřejné cesty. Před koupí nemovitostí jednala o zřízení služebnosti pouze se správcem nemovitostí, ředitelem společnosti [právnická osoba]., která na základě mandátní smlouvy spravovala objekty žalované, ten však výslovně žalobkyni upozornil na skutečnost, že není oprávněn uzavírat takové dohody a žalobkyně se v této věci musí obrátit na vlastníka areálu, tedy na žalovanou. Žalobkyně se nezbytné cesty domáhá i proto, že plánuje opravy stávajících objektů, soud prvního stupně zcela pominul, že pozemky žalobkyně jsou přístupné přes železniční vlečku, která může být pro rekonstrukci využita. Soud prvního stupně dále nezohlednil, že žalovaná nabízela žalobkyni mimosoudní řešení, například zřízení obligačního věcného břemene, či odkoupení nemovitostí. Nezbytná cesta neměla být povolena, neboť je žádána zejména za účelem údržby či obhospodařování v rozsahu spadajícím pod ustanovení § 1021, § 1022 o. z., podle kterých si žalobkyně mohla přístup zajistit. Splnění obdobného účelu lze dosáhnout také ve sféře veřejného práva postupem § 141 odst. 1 stavebního zákona. Soud prvního stupně neprovedl za účelem zjištění jiných možností cesty znalecký posudek, nepřihlédl k možným alternativním cestám uvedeným jak ve Studii dopravního napojení areálu žalobkyně na veřejnou komunikační síť, vypracované [tituly před jménem] [jméno FO], tak ve vyjádření společnosti [Anonymizováno]. Pokud existuje možnost, aby byl přístup k pozemku nebo stavbě realizován jiným způsobem, aniž by bylo zasaženo do vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku, měla a mohla žalobkyně podat žalobu proti vlastníkům všech pozemků, přes něž by mohla nezbytná cesta vést. Soud prvního stupně rovněž nesprávně určil výši úplaty za zřízení práva nezbytné cesty, z částky 1 000 000 Kč je částka ve výši 180 463 Kč určena na zvýšené náklady žalované na údržbu soukromé cesty, přičemž tržní hodnota práva odpovídající věcnému břemeni byla stanovena na částku 819 537 Kč. Částka na zvýšené náklady na údržbu soukromé cesty je zcela nedostatečná. Znalec dále při stanovení úplaty nevzal v potaz újmu, která je zřízením nezbytné cesty žalované způsobena. Soud prvního stupně dále nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, žalovaná z hlediska hmotného práva neporušila žádnou svou povinnost a nebyla iniciátorem sporu. Řízení o zřízení nezbytné cesty se řadí mezi výjimky ze zásady vázanosti soudu v žalobě vymezeným nárokem dle § 153 odst. 2 o. s. ř. a soud může překročit návrhy účastníků, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky, soud měl postupovat podle § 143 o. s. ř. a neměl žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení. I pokud by byly důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, pak při výpočtu odměny advokáta měl soud vycházet z tarifní hodnoty 35 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu za vyhotovení geometrického plánu a zálohy ve výši 7 840,80 Kč a zálohy ve výši 10 000 Kč na vyhotovení znaleckého posudku, kdy žalovaná nijak nezapříčinila vznik soudního řízení. Nesprávně byly přiznány žalobkyni i náklady řízení za promeškaný čas při úkonech prováděných v místě, které není sídlem kanceláře advokátky dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 18 půlhodin na cestě k jednání a zpět po 100 Kč, když sídlo kanceláře advokátky žalobkyně je v Brně, stejně jako sídlo soudu prvního stupně. V neposlední řadě žalobkyně žalované neposlala předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. Žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila, ztotožnila se s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření zejména zdůraznila, že nemovitosti, ke kterým žádá přístup, užívala dříve, než je koupila, a to na základě nájemní smlouvy již od roku 2004, pozemky odkoupila až v roce 2012, kupní cena odpovídala jejich stavu a nutným investicím do opravy. O získání přístupu k nemovitostem žalobkyně s žalovanou jednala již v době, kdy je měla pronajaty, jednání trvala minimálně 4 roky, jednání vedla zejména se správcem areálu žalovaného, který vždy vystupoval tak, že je oprávněn s žalobkyní jednat. Před odkupem nemovitostí se pokusila jednat žalobkyně přímo s hlavním majitelem žalované, který byl i předsedou představenstva, a to s [tituly před jménem] Rulíškem, jednání však bylo neúspěšné.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou z 25. 5. 2015 domáhala zřízení nezbytné cesty jako služebnosti – práva chůze a jízdy přes pozemek žalované parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (pozemek žalované), a to v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem specifikovaným ve výroku rozsudku, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku žalobkyně parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a parc. č. [Anonymizováno]/6 v k. ú. [adresa] (pozemky žalobkyně). Žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem uvedených pozemků, pozemky dlouhodobě využívala za účelem provozování své podnikatelské činnosti, tj. provozování dráhy, drážní dopravy a opravy drážních vozidel, k těmto nemovitostem neexistuje přístup z veřejné cesty. Historicky, i v době podání žaloby, byl přístup k pozemkům realizován přes pozemek žalované. Před koupí předmětných nemovitostí jednatel žalobkyně řešil situaci se správcem dotčených pozemků žalované, který mu přislíbil souhlas s průjezdem na základě dohody stran za měsíční poplatek 1 500 – 2 000 Kč. K uzavření dohody však nedošlo. Přístup přes jiné sousední pozemky není v daných poměrech reálně možný. Přes pozemek žalované v části, ve které se žalobkyně nezbytné cesty domáhá, je cesta využívána mnoha nájemci areálu žalované za účelem chůze a jízdy, cesta je již zbudována a byla zde i historicky realizována, nejedná se tedy o nepřiměřený zásah do práv vlastníka dotčeného pozemku. Žalobkyně pro postoj žalované nemůže své pozemky využívat. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s odkazem, že žalobkyně při odkoupení svých nemovitostí jednala s hrubou nedbalostí, když si nezajistila řádný přístup ke svým nemovitostem a nyní se jej domáhá na úkor žalované. Areál žalované je využíván k pronájmu skladovacích prostor, došlo by k ohrožení bezpečnosti i dalších komerčních zájmů žalované. Žalobkyně před nákupem pozemků nejednala s žalovanou, ale pouze se zástupcem nájemce objektu, který upozorňoval na nutnost uzavřít dohodu s majitelem, tedy žalovanou, to bylo v roce 2011. Žalobkyně však kontaktovala žalovanou až v polovině roku 2014. Žalobkyně zakoupila své nemovitosti za nižší cenu než žalovaná, tedy účelově levně, neboť k ní měla omezený přístup. Existují jiná řešení pro zřízení přístupu k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty, která vyplývají z Vyjádření k alternativní možnosti přístupu, které žalovaná předložila v řízení. Žalobkyně žádá cestu pouze pro účely opravy stávajících objektů, přičemž tohoto účelu lze dosáhnout postupem dle § 1021 či 1022 o. z.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako vlastník ze služebnosti oprávněných nemovitostí nemá k těmto přístup z veřejné cesty, a proto nemůže na svých nemovitostech řádně hospodařit a užívat je, přičemž je obchodní společností, jejímž předmětem činnosti je mj. oprava ostatních dopravních prostředků a pracovních strojů a provozování dráhy a drážní dopravy. Historicky předmětné nemovitosti v souvislosti se svou podnikatelskou činností využívala, a to přibližně od roku 2004 na základě nájemní smlouvy, následně v roce 2012 se na základě kupní smlouvy stala jejich vlastníkem. Přístup k pozemkům a drážní budově byl v minulosti vždy zajišťován jednak po kolejích a dále byl zaměstnanci žalobkyně uskutečňován také přes areál žalované, a to v místech zřizované služebnosti vymezené geometrickým plánem. Na zatěžovaném pozemku žalované byl v 60. letech 20. století vybudován a sídlil zde skladovací areál podniku Ovoce–Zelenina, v 70. letech byla do areálu zavedena železniční vlečka, o jejíž údržbu se starala také žalobkyně. Tato vlečka byla přibližně v roce 2009 poté, kdy se vlastníkem zatíženého pozemku stala žalovaná, zrušena. Žalovaná je investiční společností, její areál je využíván komerčně za účelem pronájmu skladových prostor různým nájemcům, je oplocený, u vjezdu je závora a nepřetržitá hlídací služba. Příjezd pro vozidla byl vždy uskutečňován po stávající zpevněné vnitroareálové komunikaci, která je stále za účelem vjezdu všech typů vozidel takto využívána. Mezi pozemkem žalobkyně a pozemkem žalované se nachází další pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], které jsou ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. a na těchto pozemcích byla ve prospěch předmětných pozemků žalobkyně (i vlastníků budoucích) smluvně zřízena časově neomezená služebnost stezky a cesty. Na hranici pozemku žalované a pozemků [právnická osoba]. se nachází uzamykatelná brána, areál žalované je z důvodu bezpečnosti opatřen také kamerovým systémem, tímto způsobem je zajišťována bezpečnost a zřízením služebnosti nebude významným způsobem zhoršena. Jednatel žalobkyně v době koupě nemovitosti v roce 2012 vycházel z daných historických poměrů a snažil se zajistit přístup ke svým nemovitostem prostřednictvím správce dotčených nemovitostí žalované, k uzavření dohody o povolení služebnosti však nedošlo. Soud prvního stupně nesdílel námitku žalované, že žalobkyně si absenci přístupu k nemovitostem zavinila sama z hrubé nedbalosti, když své nemovitosti nabyla, aniž by k nim měla přístup z veřejné cesty, dále že nemovitosti účelově nabyla za nižší cenu. Žalovaná přehlíží podstatné okolnosti případu, za nichž žalobkyně nemovitosti nabývala, například konkrétní podmínky kupních smluv, závazky a povinnosti pro žalobkyni z nich plynoucí, způsob využití nemovitostí a historický vývoj událostí. Z důvodu nemožnosti nalézt smírného řešení žalobkyně byla a doposud je fakticky vyloučena z možnosti řádného užívání svých nemovitostí a hospodaření na nich. Rozsah služebnosti vymezený geometrickým plánem je pro žalovanou nejméně zatěžující, její areál bude i nadále fungovat ve stejném rozsahu, cesta byla a je stále využívána jako obslužná vnitroareálová komunikace pro všechny typy vozidel. Při stanovení výše úplaty za omezení vlastnického práva žalované zřízením služebnosti přihlížel soud prvního stupně ke specifickým okolnostem dané věci a zohlednil částku stanovenou na základě znaleckého posudku, dále přihlédl k ceně a smluvním podmínkám služebnosti zřizované na nemovitostech [právnická osoba]. ležících mezi dotčenými pozemky ve prospěch pozemků žalobkyně, přičemž v částce úplaty 1 000 000 Kč je zahrnuta částka 200 000 Kč zahrnující zvýšené náklady na údržbu soukromé cesty. Soud prvního stupně proto rozsudkem povolil nezbytnou cestu jako služebnost tak, jak je specifikovaná ve výroku I. napadeného rozsudku, přičemž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované úplatu za zřízení práva nezbytné cesty ve výši 1 000 000 Kč. Náhradu nákladu řízení uložil zaplatit procesně neúspěšné žalované v celkové výši 357 078 Kč. Při stanovení tarifní hodnoty soud prvního stupně vycházel z přisouzené výše náhrady za zřízení nezbytné cesty ve výši 1 000 000 Kč s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž odměna za jeden úkon právní služby tak činí 12 300 Kč, odměna v plné výši byla přiznána za 18 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, 4 písemná vyjádření ve věci, 1 návrh na záměnu účastníka, 11 krát účast na jednání, odměna v poloviční výši byla přiznána za 7 úkonů právní služby, a to za stručná vyjádření ve věci ve smyslu § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas při úkonech prováděných v místě, které není sídlem kanceláře advokátky ve smyslu § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 advokátního tarifu za 18 půlhodin na cestě k jednání a zpět po 100 Kč, 25 režijních paušálů ke každému úkonu právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. z částky 273 750 Kč (úkony, režijní paušály, náhrada za promeškaný čas) ve výši 57 487,50 Kč. Dále soud prvního stupně na nákladech řízení žalobkyni přiznal částku 7 840,80 Kč vynaloženou na geometrický plán nezbytný pro rozhodnutí a částku 10 000 Kč, která byla zaplacena na záloze na znalecký posudek ve věci vyhotovený. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobkyně má právo na náhradu nákladu řízení i přesto, že žalované nezaslala formální předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech státu, které uložil zaplatit žalované s tím, že přesná výše bude specifikována samostatným usnesením.

7. Pokud jde o skutkovou stránku věci, soud prvního stupně přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. Jasně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Pečlivý rozsah dokazování byl plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně. Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že pozemky žalobkyně, ve prospěch kterých se domáhá zřízení služebnosti spočívající v právu průchodu a průjezdu přes pozemek žalované, nejsou spojeny s veřejnou cestou. Bylo prokázáno, že žalobkyně tak na svých pozemcích nemůže řádně hospodařit a užívat je, žalobkyně tak nemůže naplňovat svůj předmět podnikání, kterým je mj. oprava dopravních prostředků a pracovních strojů a provozování dráhy a drážní dopravy. Nezbytnost napojení na veřejnou cestu vyplývá ze stanoviska stavebního úřadu, který v rámci projektu pro územní řízení „Opravna drážních vozidel“, který plánoval opravu objektu č. p. [Anonymizováno] na pozemku žalobkyně za účelem užívání stavby s funkcí opravárensko-administrativní se zaměřením oprav na železniční kolejová vozidla, po žalobkyni vyžadoval vyřešení napojení na veřejnou dopravní infrastrukturu. V řízení bylo prokázáno, že historicky byla žalobkyní využívána cesta přes pozemek žalované v rozsahu, v jakém je žádáno zřízení nezbytné cesty (z počátku od roku 2004 žalobkyní jako nájemcem předmětných pozemků, následně jako jejich vlastníkem po uzavření kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2012), jak vyplývá zejména z výpovědi svědků (svědek [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO]). S nástupem žalované jako vlastníka pozemku došlo, s ohledem na nesouhlas žalované s využíváním cesty žalobkyní, k utlumení užívání pozemků žalobkyně právě z důvodu nemožnosti přístupu na veřejnou cestu. I to svědčí o tom, že řádné užívání pozemků žalobkyně není z tohoto důvodu možné. Žalobkyně se tak oprávněně domáhá spojení svých pozemků s veřejnou cestou. Z provedeného dokazování dále nepochybně vyplynulo, že spojení s veřejnou cestou je možné právě a pouze přes pozemek žalované, to vyplynulo zejména z Vyjádření k alternativní možnosti přístupu k areálu žalobkyně (které předložila žalovaná v řízení a které bylo zpracováno společností [Anonymizováno]) a ze Studie dopravního napojení areálu žalobkyně na veřejnou komunikační síť vypracované [tituly před jménem] [jméno FO] (které předložila žalobkyně). Zejména z těchto listin, dále z výpovědí svědků a místního šetření nepochybně vyplývá, že napojení na veřejnou cestu je dobře možné pouze přes pozemek žalované cestou tzv. směr jihovýchod od [adresa], kdy tato cesta přes pozemek žalované je již zbudována, není tedy třeba jakýchkoliv stavebních zásahů, cesta je běžně užívána nájemci žalované jako vnitroareálová komunikace, byla v minulosti běžně využívána i žalobkyní. Napojení tzv. od severozápadu by vedlo přes pozemky více subjektů, podle [tituly před jménem] [jméno FO] dokonce není možné z důvodu rozvětveného kolejiště vlečkových tratí, podle společnosti [Anonymizováno] by předpokládalo úpravu terénu a cesta by byla průjezdná maximálně osobním automobilem, ve srovnání s požadovanou cestou přes pozemek žalované tak takové řešení není vhodné. Ani napojení tzv. jihovýchodním či severovýchodním směrem není vhodné, jak je podrobně popsáno v napadeném rozsudku (zejména odst. 19-24 odůvodnění). Pokud žalovaná se zřízením nezbytné cesty nesouhlasila z důvodu, že do budoucna může mít jiné plány s částí svého pozemku, která by cestou byla zatížena, pak tato námitka není důvodná, jak vyplývá ze znaleckého posudku společnosti [Anonymizováno], který určoval obvyklou cenu předmětné služebnosti, neboť aby areál žalované dobře fungoval, je předmětná obslužná vnitroareálová komunikace nezbytná, nelze tedy uvažovat, že by předmětná část pozemku žalované představující cestu byla zastavěna (strana 7. posudku). Ostatně žalovaná v průběhu celého řízení nijak nedoložila, že by předmětnou část pozemku skutečně hodlala využít jiným způsobem. Odvolací soud se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, pokud neprovedl dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění možných způsobů napojení pozemků žalobkyně na veřejnou cestu, takové dokazování bylo nadbytečné a způsoby napojení na veřejnou cestu nepochybně vyplývají z výše provedeného dokazování.

8. Soud prvního stupně dále správně uzavřel, že žalobkyně při nákupu nemovitostí nejednala nedbale, ani účelově na úkor žalované. Žalobkyně na svých pozemcích prováděla podnikatelskou činnost nejdříve jako nájemce, dále předmětné pozemky ke své podnikatelské činnosti koupila, takový vývoj podnikatelského jednání nelze shledávat jako účelovým na úkor žalované. Žalobkyně při své podnikatelské činnosti cestu přes pozemek žalované běžně používala do doby, než tato praxe byla ze strany žalované ukončena. Žalobkyně se před nákupem nemovitosti pokoušela zajistit si přístup ze svých pozemků k veřejné cestě přes pozemek žalované, a to jednak jednáním s ředitelem správy nemovitostí společnosti [právnická osoba] ([tituly před jménem] [jméno FO]), která spravovala objekty žalované, který ho odkázal na [tituly před jménem] [Anonymizováno] jako osobu ovládající jak žalovanou, tak společnost [právnická osoba], který však povolení nezbytné cesty ve prospěch žalobkyně odmítl. Schůzka jednatele žalobkyně s [tituly před jménem] [Anonymizováno] proběhla v době před nákupem předmětných nemovitostí žalobkyní, jak nepochybně vyplynulo z výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Odvolací námitka žalované, že [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl osobou oprávněnou jednat za žalovanou, se jeví jako účelová ve světle skutečnosti, že [tituly před jménem] [jméno FO] zastupoval žalovanou v rámci mediačního řízení v průběhu tohoto civilního sporu, jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi. Je tak nepochybné, že absenci přístupu k veřejné cestě ze svých pozemků si žalobkyně sama nezavinila, nýbrž taková absence je objektivní skutečností a žalobkyně jako nabyvatel předmětných nemovitostí do ní vstoupila. Rovněž, s ohledem na charakter průmyslového areálu, ve kterém se nacházejí nemovitosti jak žalobkyně, tak žalované, není výjimkou, že jednotlivé pozemky jsou ve vlastnictví mnoha různých subjektů a z důvodu historického vývoje není nic neobvyklého, že některé z pozemků přístup k veřejné cestě nemají, tak to historicky bylo i u pozemků žalobkyně. V tomto smyslu soud prvního stupně rozhodoval v souladu s aktuální judikaturou vyšších soudů, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II ÚS 1587/20. Z uvedeného nálezu vyplývá, že nepovolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. by měl být ze strany soudů postup zcela výjimečný, obecně nelze bez dalšího omezit vlastnické právo věc držet a s věcí disponovat tak, že vlastníkovi pozemku bude odepřeno spojení s veřejnou cestou, takový postup je možný pouze při úmyslném či hrubě nedbalém zavinění situace, že pozemek ztratil spojení s veřejnou cestou. S ohledem na výše uvedené se však o takový úmyslný či nedbalý postup žalobkyně v dané věci nejedná. Je sice pravdou, že v daném případě žalobkyně o problému věděla, otázkou však zůstává, jaké alternativy měla k dispozici, aby tento problém vyřešila, kdy její snahy před zakoupením předmětných pozemků o zajištění si cesty přes pozemek žalované byly zcela neúspěšné, ostatně rezolutně odmítavý postoj požadavku žalobkyně si žalovaná zachovala i v celém průběhu tohoto řízení. Tento postoj rovněž vyvrací námitku žalované uvedenou v odvolání, že bylo možné vyřešení věci zřízením obligačního věcného břemene či odkoupením nemovitosti, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že takové řešení bylo ze strany žalované žalobkyni reálně nabídnuto, žádný konkrétní návrh dohody účastníků soudu předložen nebyl a negativní postoj žalované k mimosoudnímu řešení situace přijatelným způsobem pro obě strany vede odvolací soud k závěru, že tato námitka je pouze účelová.

9. Nedůvodná je rovněž odvolací námitka, že nezbytná cesta je žádána pouze za účelem údržby nemovitostí v rozsahu spadajícím pod ustanovení § 1021, případně § 1022 o. z., neboť z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty za účelem plného výkonu svého vlastnického práva ke svému pozemku, který chce využívat k pravidelnému výkonu své podnikatelské činnosti, nikoliv za účelem pouhé stavby či příležitostnému přístupu ke svému pozemku z pozemku sousedního, jak mají na mysli uvedená ustanovení § 1021 a § 1022 o. z. Takovému účelu nepochybně nemůže posloužit ani postup ve smyslu veřejného práva, jak namítá žalovaná v odvolání odkazem na § 141 odst. 1 stavebního zákona. Z konstantní soudní judikatury vyplývá, že nezbytná cesta by se naopak zpravidla měla povolovat jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Zřídit právo nezbytné cesty jako obligaci lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvláštní důvody, takové okolnosti v předmětném sporu nenastaly s ohledem na absenci konstruktivního přístupu ze strany žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016).

10. Podle § 1029 o. z., vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat, pro to, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

11. Podle ustanovení § 1030 odstavec 1 o. z., za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se z používání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

12. Podle § 1032 odstavec 1 o. z., soud nepovolí nezbytnou cestu a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

13. Podle § 1021 o. z., vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tímto způsobenou.

14. Podle § 1022 odstavec 1 o. z., nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.

15. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožňuje i pokud jde o jeho právní posouzení s výhradou posouzení újmy, která není kryta úplatou, viz níže. V daném případě byly nepochybně naplněny požadavky shora citovaných zákonných ustanovení pro povolení požadované nezbytné cesty jako služebnosti ve prospěch pozemků žalobkyně zatěžující pozemek žalované. Za zřízení služebnosti byla soudem stanovena i adekvátní náhrada, při jejímž určení soud prvního stupně vyšel zejména ze znaleckého posudku s přihlédnutím ke všem specifickým okolnostem daného sporu, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje (zejména shrnutí v odstavcích 25, 26 a 39 odůvodnění). Znalecký posudek zpracovaný společností [právnická osoba]. určil výši obvyklé ceny zatížení pozemku žalované služebností práva chůze a jízdy v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem. Věcné břemeno ocenil na tržní bázi, kdy pro výpočet užitku je služebnost přirovnávána k pronájmu pozemků, znalecký posudek vychází ze srovnávací metody, znalec shromáždil dostatečný vzorek srovnávacího materiálu, své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil, z posudku je patrné, z jakých podkladů při jeho vypracování znalec vycházel, přičemž zohlednil všechny podstatné parametry, zejména rozsah věcného břemene, náklady na zachování věci, podíl na užívání pozemku, dobu trvání služebnosti a míru kapitalizace, výpočet ocenění věcného břemene přehledně a srozumitelně vysvětlil a došel k závěru, že tržní hodnota práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to služebnosti práva chůze a jízdy přes pozemek žalované v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem činí 819 537 Kč. Pro srovnání předložil i ocenění věcného břemene dle zákona o oceňování majetku, které dosáhlo výše 790 381 Kč, tedy hodnoty srovnatelné. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce, soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy, všem uvedeným náležitostem znalecký posudek dle názoru odvolacího soudu vyhověl (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2388/2024-996). Soud prvního stupně stanovil úplatu za zřízení práva nezbytné cesty ve výši 1 000 000 Kč, kdy dále zohlednil částku 200 000 Kč (přesněji se jedná o částku 180 463 Kč /1 000 000 minus 819 537/) zahrnující zvýšené náklady za údržbu soukromé cesty. Takový postup však dle názoru odvolacího soudu není souladný s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, dle kterého náhrada poskytovaná oprávněným z práva nezbytné cesty za zvýšené náklady na údržbu při spoluužívání cizí soukromé cesty není v zásadě součástí úplaty za povolení nezbytné cesty a nelze o ní rozhodnout již v rozsudku, kterým se nezbytná cesta povoluje. Částku 180 463 Kč lze však podle názoru odvolacího soudu ztotožnit s újmou, která není kryta úplatou stanovenou znaleckým posudkem (ve smyslu § 1030 odst. 1 o. z.), kdy tato újma představuje zejména užívání nezbytné cesty nad rámec jejího využití stávajícími nájemci služebného pozemku a eventuální snížení tržní ceny pozemku žalované, které však dle vyjádření znalce bude minimální, když zřízení služebnosti by se promítlo do tržní ceny pro jiné kupující v minimální míře. Dle vyjádření znalce zřízení služebnosti nebude mít zásadní vliv na výši tržní ceny pro jiné kupující, kteří by areál kupovali, neboť potenciální kupující zájemce by kupoval areál tak, jak je doposud užíván a s největší pravděpodobností by nedošlo k účelové změně využití areálu. Pokud znalec přihlédl k poměrným nákladům na zachování cesty při stanovení tržní hodnoty služebnosti, pak je takový postup ve prospěch odvolatelky a korekce ze strany odvolacího soudu není možná ve smyslu zásady zákazu reformatio in peius v civilním soudním řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1238/23).

16. Není důvodná ani námitka žalované, že nezbytnou cestu nelze povolit, neboť pozemek žalované je oplocený za účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Pozemek žalované je průmyslovým areálem, ve kterém se nacházejí skladovací prostory a je využíván tím způsobem, že je pronajímán většímu počtu různých subjektů (ze zjištění znalce vyplývá, že pro celý areál je uzavřeno cca 50 nájemních smluv, viz strana 27. posudku), kteří předmětnou cestu využívají za stejným účelem, jakým bude využívána žalobkyní, tedy jako obslužnou vnitroareálovou komunikaci. Na tuto situaci tak citované ustanovení § 1032 odstavec 2 o. z. nepochybně necílí.

17. Pokud odvolatel u jednání před odvolacím soudem namítal, že náležitostí rozsudku o zřízení nezbytné cesty jako služebnosti má být i uložení povinnosti vlastníkovi služebného pozemku, aby nezbytnou cestu respektoval, přičemž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 22 Cdo 903/2016 a 22 Cdo 5235/2014, pak tato námitka není důvodná, neboť citovaná rozhodnutí takovou povinnost jako nezbytnou náležitost výroku rozhodnutí nestanoví.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil výrok I. a II. napadeného rozsudku.

19. Stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, soud prvního stupně tyto, s jedinou výhradou (viz níže), správně vyčíslil a specifikoval, jak je uvedeno v odst. 6 odůvodnění tohoto rozsudku, a odvolací soud pro stručnost dále odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku v jeho odstavcích 40. až 42. Odvolání lze přisvědčit potud, že do nákladů řízení byla nesprávně zahrnuta náhrada za promeškaný čas při úkonech prováděných v místě, které není sídlem kanceláře advokátky žalobkyně, v rozsahu 18 půlhodin po 100 Kč ve výši celkem 2 178 Kč (1 800 Kč a DPH ve výši 378 Kč). Z obsahu spisu však vyplývá, že veškeré úkony byly prováděny ve městě Brně, přičemž advokátka žalobce má sídlo na adrese [adresa], náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14odst. 1 písm. a) advokátního tarifu jí tak nepřísluší. Částku 2 178 Kč je tak nutné od částky přiznané na nákladech řízení soudem prvního stupně odečíst, výsledná částka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou bude žalovaná povinna nahradit žalobkyni tak činí 354 900 Kč. V tomto smyslu byl v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn výrok III. napadeného rozsudku.

20. K odvolacím námitkám žalobkyně proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud uvádí následující. Žalovaná se mylně domnívá, že v předmětném sporu se jedná o řízení, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a soud měl rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 404/2022, I. ÚS 262/20). Řízení o povolení nezbytné cesty tímto typem řízení není a žalovanou uváděná judikatura se týká výhradně řízení o vypořádání spoluvlastnictví, ať již podílového či společného jmění manželů, bylo tak na místě rozhodnout podle úspěchu žalobkyně ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Za souladný s judikaturou považuje odvolací soud i postup soudu prvního stupně, pokud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení i přesto, že žalobkyně nezaslala žalované formální předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., svůj postup soud prvního stupně přiléhavě odůvodnil a odvolací soud na jeho odůvodnění odkazuje. V dané věci je třeba přihlédnout k jejím specifickým okolnostem, v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se s žalovanou ve věci pokoušela opakovaně jednat, žalovaná však nabízela setrvale odmítavé stanovisko, za takové situace by předžalobní výzva neměla valný význam (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015). Odvolací soud se dále shoduje se soudem prvního stupně, pokud tarifní hodnotu určil za použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu a vyšel z částky stanovené náhrady za zřízení nezbytné cesty ve výši 1 000 000 Kč, hodnotu práva bylo možné vyjádřit v penězích a je tak na místě z ní primárně vycházet, aplikace § 9 advokátního tarifu by přicházela v úvahu až při nemožnosti stanovení hodnoty práva (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1117/2018). Správné bylo i přiznání náhrady za vyhotovený geometrický plán a zálohy na znalecký posudek, jedná se o náklady důkazů, které žalobkyně v řízení účelně vynaložila, a soud prvního stupně postupoval v souladu s § 137 odst. 1 o. s. ř.

21. Pokud jde o náklady řízení státu, pak výrok IV. napadeného rozsudku odvolací soud změnil tak, že náklady řízení státu vyčíslil částkou 29 366 Kč, která se skládá ze zaplaceného znalečného (písemný posudek, za který stát vynaložil 26 099 Kč, posudek poskytnutý znalcem u jednání, za který soud vynaložil částku 3 267 Kč) ve smyslu § 220 odstavec 1 o. s. ř. Náklady státu byly správně uloženy procesně neúspěšné žalované ve smyslu § 148 odstavec 1 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. za použití § 224 odstavec 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Tyto představují a náklady na právní zastoupení vypočtené podle advokátního tarifu, a to odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání dle § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu) po 12 300 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 citované vyhlášky při tarifní hodnotě 1 000 000 Kč), dva režijní paušály po 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 292 Kč, celkem 30 492 Kč.

Poučení