28 Co 238/2021- 164

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]

2. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 3. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]

4. Ing. [příjmení] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neúčinnosti smlouvy o manželském majetkovém režimu, smlouvy o zřízení služebnosti a darovací smlouvy, o odvolání žalobkyně a o odvolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 4. 2021, č. j. 14 C 18/2020-86, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích V. a VI. se mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným [číslo] [číslo] rovným dílem náklady řízení ve výši 16 943,60 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaných [číslo] [číslo]; ve výrocích I., II., III., IV. a VII. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným [číslo] [číslo] náklady odvolacího řízení ve výši 11 106,60 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaných [číslo] [číslo].

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému [číslo] náklady odvolacího řízení ve výši 6 328,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet České republiky – Okresního soud v Kolíně.

IV. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou [číslo] nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č.j. 14 C 18/2020-86, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalovaným 4) a žalovanou 1) o manželském majetkovém režimu spočívající v zúžení společného jmění manželů je vůči ní právně neúčinná (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o zřízení služebnosti uzavřená dne [datum] mezi žalovaným 4) a žalovanou 1) o zřízení bezplatného a doživotního užívání nemovitosti je vůči ní právně neúčinná (výrok II.) a zamítl i žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že darovací smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalovanou 1) jako dárkyní a žalovanými 2) a 3) jako obdarovanými je vůči ní právně neúčinná (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), aby zaplatila žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 26 295 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované 2) (výrok V.), aby zaplatila žalovanému 3) náhradu nákladů řízení ve výši 26 295 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného 3) (výrok VI.) a nakonec aby státu zaplatila náhradu nákladů žalovaného 4), na účet Okresního soudu v Kolíně, ve výši, kterou soud prvního stupně vyhradil samostatnému usnesení (výrok VII.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný 4) spáchal vůči žalobkyni (a dalším poškozeným) zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 018 989,80 Kč. Žalovaná 1) a žalovaný 4) uzavřeli dne [datum] smlouvu o zúžení společného jmění manželů, podle níž se výlučnou vlastnicí pozemku parc.č.st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc.č.st. [číslo], jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., a pozemku parc. [číslo] zapsaných pro obec a [katastrální uzemí], stala žalovaná 1). Dále uzavřeli smlouvu o zřízení služebnosti, podle níž je žalovaný 4) oprávněn popsané nemovité věci bezplatně užívat, a to v rozsahu uvedeném ve smlouvě. Darovací smlouvou ze dne [datum] žalovaná 1) darovala předmětné nemovité věci žalované 2) a žalovanému 3) s tím, že v její prospěch byla zřízena služebnost doživotního bezplatného užívání předmětných nemovitých věcí.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 589 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále podle § 737 odst. 1 o. z.. Vzhledem k tomu, že žalovaní vznesli námitku promlčení, se soud prvního stupně v první řadě zabýval touto námitkou. Soud prvního stupně uvedl, že institut relativní neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů a„ obecná“ odpůrčí žaloba jsou přes svou zřejmou podobnost danou stejným účelem (ochranou věřitele před poškozujícím jednáním dlužníka) rozdílnými právními instituty. Právo uplatnit žalobu o určení neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů podle § 737 odst. 1 o. z. se podle soudu prvního stupně promlčuje ve stejné obecné promlčecí lhůtě jako jiná majetková práva. Právo podat uvedenou žalobu se tedy podle soudu prvního stupně promlčuje ve tříleté lhůtě, která počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť právní účinky všech tří smluv nastaly již v roce 2015, kdy se o nich žalobkyně mohla dozvědět z katastru nemovitostí, kam se práva k nemovitým věcem zapisují, a kdy jim již mohla odporovat. Dále uvedl, že pokud nelze odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů z důvodu promlčení, nelze odporovat ani navazujícím právním jednáním, jimiž bylo zřizování služebnosti a další převody na právní nástupce. Soud prvního stupně se dále zabýval argumentem žalobkyně, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že sice nelze přehlédnout skutečnost, že vykonatelná pohledávka žalobkyně je pohledávkou na náhradu škody z trestné činnosti žalovaného 4), ale i taková pohledávka se promlčuje a promlčuje se i možnost odporovat jednání žalovaného 4), kterým uspokojení takové pohledávky ztěžuje. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je výjimkou, která musí být odůvodněna konkrétními výjimečnými okolnostmi, v posuzovaném případě však podle soudu prvního stupně žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok u soudu uplatnila včas.

4. Nakonec soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3) je nutné žalobu zamítnout z důvodu promlčení nároku žalobkyně, vůči žalovanému 4) z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť žalobu na určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění je nutné podat proti osobě, která měla z odporovatelného jednání prospěch, nikoli proti dlužníkovi.

5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V případě žalované 1) rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalobkyně nahradit náklady nezastoupeného účastníka. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně při stanovení výše nákladů řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení účastníka advokátem, pro stanovení tarifní hodnoty vyšel z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že určení neplatnosti právního jednání je nejbližší předmětu řízení, jímž bylo určení neúčinnosti právního jednání, a to pro každé z požadovaných určení (v řízení šlo o určení neúčinnosti tří právních jednání). Ve vztahu k žalovanému 4) rozhodl soud prvního stupně co do základu, neboť žalovaný 4) byl v řízení zastoupen ustanoveným zástupcem z řad advokátů, o jehož odměně a náhradě hotových výdajů je třeba rozhodnout samostatným usnesením.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně a žalovaní 2) a 3) včasné odvolání.

7. Žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval promlčecí lhůtu v délce tří let na případ vypořádání společného jmění manželů dle § 737 o. z., neboť podle jejího názoru se lze dovolat relativní neúčinnosti i vůči vypořádání společného jmění, pokud takové jednání zároveň naplňuje znaky zkrácení věřitele, a to v úmyslné formě, která byla druhé straně známa. Podle žalobkyně soudem zvolená interpretace vede k naprosté nevyváženosti v přístupu ke zkracujícím jednáním, a to pouze na základě způsobu krácení, podle žalobkyně však nelze takto zkracující formy jednání selektovat, když jejich záměr a důsledek je prakticky totožný. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že v případě všech uvedených jednání žalovaných nešlo prakticky o úkony bezplatné, neboť tato jednání měla svůj hospodářský význam spočívající v přímém či nepřímém obohacení všech zúčastněných žalovaných. Žalobkyně dále uvedla, že je nadále přesvědčena o tom, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy; všichni žalovaní se na krácení žalobkyně podíleli stejným dílem s cílem zmařit uspokojení pohledávky žalobkyně. Pokud by proběhlo dokazování, jak žalobkyně navrhovala, bylo by toto jednání v rozporu s dobrými mravy jednoznačně prokázáno. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, žalobkyně uvedla, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v tomto případě nelze stanovit hodnotu plnění z napadených smluv, nemůže však souhlasit s použitým způsobem výpočtu nákladů řízení žalovaných. Namítla, že v první řadě soud prvního stupně vůbec neměl žalovaným právo na náhradu nákladů řízení přiznat, neboť minimálně jednání žalovaného 4), ale pravděpodobně i dalších žalovaných, by bylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu krácení věřitele, a pouze z důvodu promlčení trestního stíhání není tato otázka prověřována orgány činnými v trestním řízení. Nicméně i tak je třeba přihlédnout k obzvlášť zavrženíhodným pohnutkám, které žalované vedly ke krácení uspokojení žalobkyně. Proto by mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. a žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Dále žalobkyně uvedla, že pokud soud přesto k náhradě nákladů řízení přistoupil, náklady řízení nepřiměřeně zvýšil, a to násobně. Ani jeden z právně zastoupených žalovaných nebyl účastníkem ve více než jedné smlouvě a přiznání nákladů trojnásobně každému z žalovaných je podle žalobkyně nezákonné. Nelze navyšovat ani tarifní základ projednávané věci, neboť se jedná o žalobu na určení, tarifní základ by měl být stále stejný, a to 35 000 Kč (nikoliv 3x 35 000 Kč). Nakonec žalobkyně uvedla, že žalovanému 4) neměl být zástupce soudem přidělen, neboť do stavu nemajetnosti se uvedl účelově a pouze z důvodu zmaření realizace výkonu rozhodnutí svých věřitelů. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaní 2) a 3) k odvolání žalobkyně uvedli, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a věc po právní stránce správně posoudil. Klíčový pro právní posouzení věci je podle žalovaných § 737 o. z., podle kterého se žalobkyně mohla domáhat, aby soud určil, že je vypořádání společného jmění mezi žalovanou 1) a žalovaným 4) vůči ní neúčinné. Tato neúčinnost nenastupuje automaticky, ale je spojena s aktivitou dotčené osoby a právo na stanovení neúčinnosti podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě. V této lhůtě žalobkyně nestihla podat žalobu a ze strany žalovaných byla vznesena námitka promlčení. Žalovaní 2) a 3) připomněli, že se žalobkyně domáhala po žalovaných neúčinnosti tří smluv, a to i když nebyli účastníky smlouvy o zúžení společného jmění a smlouvy o zřízení služebnosti. Žalovaní 2) a 3) nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a ztotožnili se naopak s argumentací soudu prvního stupně. Žalovaní se ohradili proti tvrzení žalobkyně, že se podíleli na krácení pohledávky žalobkyně. Nakonec uvedli, že použití § 150 o. s. ř., na nějž žalobkyně odkazovala, by mělo být zcela výjimečné, a v tomto případě zcela absentují důvody pro jeho použití. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení by bylo zasaženo do majetkových poměrů žalovaných, kteří byli nuceni vynaložit náklady na právní zastoupení v rámci obrany proti podané žalobě.

9. Žalovaný 4) k odvolání žalobkyně uvedl, že vztah § 589 a násl. o. z., o nějž se primárně opírá žaloba, a § 737 o. z., o nějž zejména opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, je vztahem obecné a speciální úpravy. Nelze však souhlasit s názorem žalobkyně, že speciální úprava § 737 o. z. nedopadá na jednání, jimiž došlo ke zkrácení věřitele, a je třeba se opřít o obecnou úpravu § 589 a násl. o. z.. Podmínka„ dotčení práva třetí osoby“ je podle žalovaného 4) bezpochyby širší než podmínka„ zkrácení věřitele“, zahrnuje i situace, kdy je třetí osobou věřitel a dotčení jeho práva spočívá ve zkrácení možného uspokojení. Žalobkyně podle žalovaného 4) dovozuje použitelnost obecné úpravy primárně ve vztahu k lhůtám, v nichž se lze neúčinnosti dovolat, upozornil však, že neúčinnosti právního jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou se lze dovolat podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. v prekluzivní lhůtě dvou let, která uplynula v lednu 2017, tedy tři roky před podáním žaloby. I kdyby soud akceptoval argumentaci žalobkyně stran nepoužitelnosti speciální úpravy, zamítl by žalobu z důvodu uplynutí dvouleté prekluzivní lhůty. Žalovaný 4) dále uvedl, že námitku promlčení nelze považovat za nemravnou, neboť žalobkyni nic nebránilo své právo uplatnit dříve – o svém nároku vůči žalovanému 4) věděla již v době, kdy došlo k zúžení společného jmění manželů. Nemovitá věc, kterou v rámci vypořádání převzala žalovaná 1), byla vedena ve veřejné evidenci katastru nemovitostí. Pokud žalobkyně zůstala po dobu pěti let zcela pasivní, nemůže se nyní podle žalovaného 4) dovolávat nemravnosti obrany spočívající v uplynutí dlouhé doby, neboť právo slouží bdělým. Proto žalovaný 4) navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výrocích týkajících se žalovaného 4) potvrdil.

10. Žalovaní 2) a 3) brojili pouze proti výrokům V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně. Uvedli, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši nákladů řízení žalovaných 2) a 3). Podle jejich názoru je předmět řízení penězi ocenitelný. Žalobkyně se žalobou domáhala neúčinnosti tří smluv, jejichž předmětem byly nemovité věci specifikované v podané žalobě. Tyto nemovité věci jsou penězi ocenitelné a při stanovení náhrady nákladů řízení by se mělo vycházet z hodnoty těchto nemovitých věcí. Hodnota nemovitých věcí sice nebyla v řízení stanovena, nicméně žalobkyně se domáhala neúčinnosti smluv, jejichž uzavřením měla být zkrácena její pohledávka ve výši 3 018 989,80 Kč, proto by se z této částky mělo při stanovení odměny vycházet. Pokud by se soud neztotožnil s tímto názorem žalovaných a setrval na stanovisku, že předmět řízení je penězi neocenitelný, měl by při stanovení tarifní hodnoty vyjít z § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť se v tomto případě jedná o věc uvedenou v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a zároveň se týká vztahu k nemovitým věcem.

11. Žalobkyně k odvolání žalovaného 2) a 3) uvedla, že nelze vycházet z pohledávky vyplývající z trestné činnosti žalovaného 4). V tomto konkrétním případě nelze stanovit hodnotu plnění z napadených smluv, a to bez ohledu, zda šlo o smlouvy úplatné či nikoliv. Podle žalobkyně je otázkou, zda by žalobkyně byla úspěšná v realizaci svého kráceného plnění za situace, kdy nedošlo k řádnému vypořádání společného jmění manželů, které by bylo jeho předpokladem, a dále za situace, kdy žalovaní 1) a 4) zatížili nemovité věci účelovou pohledávkou rodinného příslušníka žalovaných. Při určování takového punkta by muselo být jako předběžná otázka řešeno, v jaké míře by bylo při určení neplatnosti napadených smluv možné pohledávku žalobkyně uspokojit. Podle žalobkyně je tak jednoznačné, že nelze vycházet z výše celkové pohledávky žalobkyně, neboť ta ani není předmětem této žaloby.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že podaná odvolání jsou přípustná, byla podána oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

13. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí pro list vlastnictví [číslo] z něhož zjistil, že vlastníky pozemku parc.č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc.č.st. [číslo], jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., a pozemku parc. [číslo] jsou žalovaní 2) a 3), a to na základě smlouvy darovací ze dne [datum], přičemž právní účinky zápisu nastaly k [datum], zápis byl proveden dne [datum]. Dále odvolací soud zjistil, že nemovité věci jsou zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného 4) na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne [datum], právní účinky zápisu nastaly ke dni [datum], zápis byl proveden dne [datum]. Dále jsou nemovité věci zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalované 1) na základě smlouvy darovací ze dne [datum], právní účinky zápisu nastaly ke dni [datum], zápis byl proveden dne [datum].

14. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a nedoznaly změny ani po doplnění dokazování odvolacím soudem, odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Soud prvního stupně se správně vypořádal s tím, že věc je nutné posuzovat podle nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), s ohledem na to, kdy došlo k uzavření smluv, jejichž neúčinnosti se žalobkyně domáhá, správně aplikoval jednotlivá ustanovení zákona při posouzení věci; odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně o tom, že vyloučit účinky dohody o vypořádání společného jmění manželů vůči třetí osobě (typicky věřiteli), jejíž práva jsou takovou dohodou dotčena, lze podle § 737 odst. 1 o. z., jak vyplývá i ze soudem prvního stupně citované důvodové zprávy k uvedenému ustanovení.

16. Třetí osoba může namítat neúčinnost vypořádání tam, kde se vypořádáním mění vlastnická struktura věcí tvořících dosud součást společného jmění manželů. Ustanovení § 737 o. z. je třeba interpretovat nikoli jako úpravu izolovanou (tedy zcela nahrazující § 589 a násl. o. z.), ale jako úpravu doplňkovou, která nevylučuje subsidiární aplikaci obecných ustanovení o relativní neúčinnosti tam, kde to není v rozporu s § 737 o. z. V režimu § 737 je tedy podmínkou dovolání se neúčinnosti vypořádání vykonatelná pohledávka věřitele (věřitel má možnost uplatnit beneficium plynoucí z § 593 o. z.), neúčinnosti se lze dovolávat bez ohledu na to, zda zde existoval zkracující úmysl manželů (či jednoho z nich), nepoužije se proto úprava jednotlivých skutkových podstat v § 590 a § 591 o. z. Požadavek zkrácení („ dotčení“) práva třetí osoby je však nutný i zde. Právo dovolávat se neúčinnosti nebude prekludovat ve lhůtách stanovených v § 590 a § 591 o. z., ale bude podléhat promlčení v obecné promlčecí lhůtě (§ 629 o. z.). I na případy vypořádání podle § 737 jsou aplikovatelné § 592 – § 599 o. z. (viz Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 737, [obec], [anonymizováno], 2016, s. 559 - 562). Odpůrčí žaloba směřuje vůči nedlužnému manželovi, jenž získal do svého výlučného vlastnictví věc, jejíž hodnota by mohla sloužit k uspokojení věřitelovy pohledávky, kterou má vůči druhému (dlužnému) manželovi.

17. Podle § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Podle odst. 2 téhož ustanovení neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

18. Podle § 592 o. z. se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

19. Podle § 594 odst. 1 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Podle odst. 2 téhož ustanovení vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže a) právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo c) je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.

20. Podle § 595 odst. 1 o. z. neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.

21. Občanský zákoník tedy oproti úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozšiřuje okruh osob, vůči kterým lze neúčinnost namítat. Odpůrcem je primárně ten, kdo byl druhou stranou odporovatelného právního jednání, dovolat se neúčinnost lze ale i vůči osobám, jež od původního odpůrce nabyly právo, které tento získal odporovatelným právním jednáním, se zohledněním podmínek uvedených shora v § 594 o. z.. Odpůrce se však nemůže o své vůli zprostit svého ručení, nemůže se vůči věřiteli vyvázat tím, že věc nabytou od dlužníka dále převede nebo k ní zřídí nějaké právo. Převede-li věc, bude věřiteli povinen peněžitou náhradou (§ 595 odst. 1 věta druhá o. z.), zatímco nabyvatel bude muset strpět exekuci na věc (§ 595 odst. 1 věta prvá o. z.). Věřitel si může vybrat, zda podá odpůrčí žalobu vůči jednomu či druhému nebo oběma.

22. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

23. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle odst. 2 téhož ustanovení se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí dobu.

24. Subjektivní promlčecí doba nezačne plynout před počátkem běhu objektivní promlčecí lhůty, neboť objektivní promlčecí lhůta je napojena na vznik právní skutečnosti, ze které plyne rozhodné právo. Jinak jsou však subjektivní a objektivní promlčecí lhůta na sobě navzájem nezávislé, každá promlčecí lhůta má samostatný běh, a pokud uplyne, právo se promlčí.

25. V tomto konkrétním případě došlo k uzavření smlouvy mezi žalovanou 1) a žalovaným 4) o manželském majetkovém režimu spočívajícím v zúžení společného jmění manželů dne [datum]. [příjmení] dne byla mezi nimi uzavřena i smlouva o zřízení služebnosti bezplatného a doživotního užívání bytu v přízemí stavby [adresa] na pozemku parc.č.st. [číslo], pozemku parc.č.st. [číslo] a pozemku parc. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] (obě smlouvy byly sepsány formou notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. [jméno] [příjmení], sp. zn. N 16/2015, NZ 11/ 2015). Podle výpisu z katastru nemovitostí právní účinky vkladu nastaly ke dni [datum], zápis byl proveden [datum]. Podle odvolacího soudu měla žalobkyně od doby zápisu této skutečnosti do katastru nemovitostí jako veřejného seznamu možnost se s touto skutečností seznámit. Zároveň sama žalobkyně v průběhu řízení konstatovala, že si nechala zpracovat audit účetnictví, který měla k dispozici v září 2013, ze kterého zjistila, že došlo k odčerpání finančních prostředků žalovaným 4), v květnu 2014 bylo všemi poškozenými podáno trestní oznámení. Žalobkyně uvedla, že žalovaného 4) seznámila s částkou, kterou vyčíslila auditorka, on tuto částku odmítl uznat. Několikrát ho vyzvala, aby dlužnou částku zaplatil, i její bývalý advokát, žalovaný 4) na to však nereagoval a nic neuhradil, proto následně podali trestní oznámení. Pokud jde o výši zpronevěřené částky, uvedla, že finanční kontrola nakonec přišla na vyšší částku, než vyplývala z auditu, a tato vyšší částka se podle jejího názoru shodovala s tím, co jí následně bylo přiznáno v trestním řízení. Povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 018 989,80 Kč byla žalovanému uložena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2017, č.j. 8 T 148/2016-2471, který nabyl právní moci dne [datum].

26. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že žalobkyně měla informace o tom, že žalovaný 4) jí dluží finanční prostředky, již v roce 2013, v roce 2014 podala trestní oznámení na žalovaného 4), na jehož základě bylo zahájeno trestní řízení, ukončené vydáním shora uvedeného rozsudku. Za této situace mohla sledovat kroky žalovaného 4), týkající se jeho majetku, neboť bylo možné předpokládat, že mu bude uložena povinnost k úhradě finančních prostředků. Mohla se tak seznámit na základě údajů v katastru nemovitostí s tím, že žalovaný 4) uzavřel dohodu o manželském majetkovém režimu spočívajícím v zúžení společného jmění manželů, že nemovité věci nejsou dále součástí společného jmění manželů a že byly zatíženy služebností bydlení a doživotního užívání žalovaným 4). Pokud žalobu vůči žalované 1) a žalovanému 4) podala dne [datum], učinila tak po uplynutí subjektivní tříleté lhůty.

27. Shodnou úvahu lze vztáhnout i na navazující jednání žalovaných a na žalobu, jíž se žalobkyně domáhala neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanými 2) a 3) dne [datum], přičemž právní účinky zápisu nastaly ke dni [datum] a zápis byl proveden dne [datum]. Převod či přechod prospěchu na právního nástupce nemá vliv na běh původní lhůty, nezačíná běžet nová lhůta k odporu (viz [obec], J., Výtisk, M., [příjmení], V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 638). Žaloba ohledně tohoto právního jednání byla rovněž podána po uplynutí stanovené lhůty.

28. Pokud jde žalovaného 4), odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, neboť i v případě určení neúčinnosti dohody o manželském majetkovém režimu spočívajícím v zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se vlastníkem předmětných nemovitých věcí stala žalovaná 1), stejně jako v případě určení neúčinnosti podle § 589 o. z., žaloba směřuje proti osobě, která s dlužníkem právně jednala, nikoli proti dlužníku samotnému. V případě dohody o manželském majetkovém režimu spočívajícím v zúžení společného jmění manželů, jíž došlo k vypořádání společného jmění manželů k předmětným nemovitým věcem, ani v případě darovací smlouvy tedy není žalovaný 4) ve sporu pasivně legitimován. Pro úplnost lze ještě uvést, pokud jde o smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne [datum], že právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené ve prospěch dlužníka, nepředstavuje takovou hodnotu, z níž by věřitel mohl požadovat (při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci) uspokojení své vymahatelné pohledávky. Právnímu jednání, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, již z tohoto důvodu není možné samostatně odporovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3130/2012). Nicméně i v opačném případě by žaloba o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené v návaznosti na uzavření dohody o vypořádání společného jmění žalované 1) a žalovaného 4), byla podána, shodně jako u zbylých smluv, po uplynutí promlčecí doby.

29. Žalobkyně v odvolání namítala nesprávnost posouzení uvedené otázky soudem prvního stupně s odůvodněním, že se lze dovolat relativní neúčinnosti i vůči vypořádání společného jmění manželů a že nelze tímto způsobem favorizovat jeden způsob právního jednání nad jiným jen na základě způsobu krácení věřitele. Akcentovala otázku úmyslného krácení věřitele, z čehož lze dovodit, že zřejmě uvažovala o naplnění skutkové podstaty dle § 590 odst. 1 písm. a) o. z., podle které se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám. Žalobkyně však přehlíží, že smlouvy byly uzavřeny mezi žalovanou 1) a žalovaným 4) jako manžely a darovací smlouva mezi žalovanou 1) a žalovanými 2) a 3), tedy mezi rodičem a potomky, tedy mezi osobami blízkými, a proto by v případě odlišného právního hodnocení (a neuplatnění § 737 o. z.) byla věc posuzována podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z., který za rozhodnou dobu považuje poslední dva roky od doby, kdy dlužník učinil právní jednání.

30. Dále odvolací soud, s ohledem na odvolací námitky žalobkyně, uvádí, že se ztotožňuje s posouzením argumentu žalobkyně, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, jak je učinil soud prvního stupně. Je nepochybné, že jednání žalovaného 4), na jehož základě vznikla pohledávka žalobkyně, s dobrými mravy koliduje. Zde je však třeba posuzovat uplatnění námitky promlčení práva domáhat se neúčinnosti právních jednání, která zkracují uspokojení žalobkyně z hlediska dobrých mravů, nikoli samotné jednání žalovaného 4) jako dlužníka žalobkyně.

31. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). V tomto případě však žalobkyně žádnou takovou okolnost v řízení netvrdila a své přesvědčení o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy vystavěla na tvrzení, že jednání žalovaných je jednáním proti dobrým mravům, neboť se na krácení žalobkyně podíleli stejným dílem s cílem zmařit uspokojení její pohledávky. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy svědčící o popsaném jednání žalovaných; odvolací soud však postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz výslechem svědků [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a výslechem účastníků, považoval za správný. Pro posouzení, zda námitka promlčení byla v řízení uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je prokázání toho, že jednotliví žalovaní byli informováni o probíhajícím trestním řízení, podle názoru odvolacího soudu při absenci tvrzení žalobkyně o tom, co jí bránilo ve včasném uplatnění práva, nadbytečné.

32. Dále v této souvislosti žalobkyně namítala, že žalovaný 4) oddalováním rozhodnutí v trestní věci již zjevně konal tak, aby k dosažení exekučního titulu došlo v době limitní pro jakékoliv odporování jeho zkracující činnost. Zde je však nutné upozornit na úpravu obsaženou v § 593 o. z., podle které vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane. Stejně tak bylo možné podat odpůrčí žalobu ještě před tím, než žalobkyně disponovala vykonatelnou pohledávkou; požadavek vykonatelnosti pohledávky musí být dán nejpozději v době vydání rozsudku, není-li pohledávka věřitele během řízení ještě vykonatelná, avšak věřitel ji vůči dlužníku v jiném řízení vymáhá, soud zpravidla řízení o odpůrčí žalobě přeruší. Uvedené lze uplatnit i v řízení o neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů podle § 737 o. z.

33. Žalobkyně nakonec vyslovila v odvolání své přesvědčení, že by odvolací soud měl postupovat podle § 150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení žalovaným nepřiznat.

34. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

35. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015).

36. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva či právem chráněné zájmy (a v řízení byl úspěšný), obdržel náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 727/2000).

37. V tomto případě odvolací soud důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal, neboť takovým důvodem není bez dalšího pouze skutečnost, že pohledávka, jejíž uspokojení může být právním jednáním žalovaného 4) zkráceno, má základ v jednání žalovaného 4), který spáchal vůči žalobkyni (a dalším poškozeným) zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a kterému byla v trestním řízení uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 018 989,80 Kč. Stejně tak takovým důvodem podle odvolacího soudu není přesvědčení žalobkyně, že se žalovaný 4), ale pravděpodobně i ostatní žalovaní, svým jednáním dopustili trestného činu krácení věřitele, a pouze z důvodu promlčení není tato otázka prověřována orgány činnými v trestním řízení.

38. Za této situace odvolací soud hodnotí jako správné rozhodování soudu prvního stupně o nákladech řízení podle principů uvedených v § 142 odst. 1 a násl. o. s. ř..

39. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) soud prvního stupně správně posoudil povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované 1) jako v řízení nezastoupenému účastníku správně přiznal právo na náhradu nákladů spočívající v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

40. Soud prvního stupně v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 4) správně rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 155 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalobkyně zaplatit úspěšnému žalovanému 4) jeho náklady řízení, které vznikly zastupováním žalovaného 4) advokátem. Protože se v tomto případě jednalo o zástupce ustanoveného rozhodnutím soudu prvního stupně a o výši odměny za zastupování nebylo v době rozhodnutí soudu prvního stupně dosud rozhodnuto, soud prvního stupně správně rozhodl pouze o základu nároku, přičemž konkrétní výši nákladů řízení ponechal do samostatného usnesení, které bylo ve věci následně vydáno.

41. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rovněž správně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud se však neztotožnil s tím, v jaké výši soud prvního stupně náklady řízení určil. Pokud jde o určení tarifní hodnoty, která slouží za základ pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, totiž nelze vycházet z hodnoty nemovitých věcí, které byly předmětem smluv, jejichž neúčinnosti se žalobkyně domáhala, ani z výše plnění vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2017, č.j. [číslo jednací], jak namítali žalovaní, ale ani z tarifní hodnoty určené v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, jak učinil soud prvního stupně, či v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, jak požadovali žalovaní 2), 3) i 4).

42. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

43. Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Podle odst. 4 písm. b) téhož ustanovení se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odst. 3 písm. a), jde-li o právní [anonymizováno] k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.

44. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Podle odst. 4 téhož ustanovení jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%.

45. Předmětem řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní úkon, kterým tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinný. Takový předmět řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit penězi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014, které sice bylo přijato v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., je však podle odvolacího soudu v tomto případě nadále použitelné).

46. Náklady řízení žalovaných 2) a 3) v řízení před soudem prvního stupně tak představuje odměna advokáta stanovená z tarifní hodnoty 30 000 Kč (3x 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu) ve výši 1 840 Kč (2 300 Kč sníženo o 20%) za každou zastupovanou osobu za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne [datum]), náhrada hotových výdajů za uvedené úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu (celkem 900 Kč), částka 600 Kč jako náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, částka 1 463 Kč jako náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za cestu k jednání dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 250 km, osobním vozem [registrační značka], při průměrné spotřebě ve výši 5,3 l [číslo] km, průměrné ceně pohonných hmot 27,2 Kč za 1 litr a za použití základní sazby náhrady za 1 km jízdy, která podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč. Dále náklady řízení představuje náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 940,60 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., celkem náklady žalovaných 2) a 3) v řízení před soudem prvního stupně činí 16 943,60 Kč.

47. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV. a VII. podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, pokud jde o výroky V. a VI. o nákladech řízení žalovaných 2) a 3), ty podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalovaným 2) a 3) přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně pouze ve výši 16 943,60 Kč.

48. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným 2) a 3) přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 11 106,60 Kč, které představuje odměna advokáta ve výši 1 840 Kč za každou zastupovanou osobu za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání dne [datum]), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, částka 400 Kč jako náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, částka 819 Kč jako náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za cestu k jednání dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 140 km, osobním vozem [registrační značka], při průměrné spotřebě ve výši 5,3 l [číslo] km, průměrné ceně pohonných hmot 27,20 Kč za 1 litr a za použití základní sazby náhrady za 1 km jízdy, která podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč. Dále náklady řízení představuje náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 927,60 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalovaným 2) a 3) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v sepisu odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3), neboť odvolací soud neshledal jejich argumentaci správnou a nebyli tak se svým odvoláním úspěšní.

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 4) bylo rovněž rozhodnuto podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo přiznáno v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému 4). Náklady řízení spočívají v odměně ustanoveného zástupce podle § 6, § 7, § 9 odst. 1 a § 12a odst. 2 advokátního tarifu ve výši 1 840 Kč (2 300 sníženo o 20%) za dva úkony právní služby § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]), paušální náhradě podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby, náhradě za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, náhradě cestovních výdajů dle § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za cestu k jednání dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 24 km, osobním vozem [registrační značka], při průměrné spotřebě ve výši 6,2 l [číslo] km, průměrné ceně pohonných hmot 27,20 Kč za 1 litr a za použití základní sazby náhrady za 1 km jízdy, která podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč, celkem ve výši 146 Kč, a náhradě cestovních výdajů ve výši 130 Kč za jízdné vlakem na trase [obec] – [obec] a zpět. Dále náklady řízení představuje náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 082,80 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., celkem náklady činí 6 328,80 Kč.

50. Pokud jde o náklady řízení žalované 1), žalobkyně sice nebyla se svým odvoláním úspěšná, žalované 1) však v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

51. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.).