28 Co 284/2021- 354

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Sýkorové a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19C 25/2020-269, po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 284/2021-312, ve výroku, kterým byl potvrzen výrok o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím, rozsudkem Nejvyššího soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30Cdo 885/2022-239, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje, jinak se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem částku [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zatímco žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala původně zaplacení škody ve výši [částka] a nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, které jí měly vzniknout nesprávným úředním postupem (průtahy) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51Cm 196/2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č j. 19C 25/2020-261, které nabylo právní moci dne [datum], soud vyloučil k samostatnému projednání nárok žalobkyně na zaplacení škody ve výši [částka] s příslušenstvím. Předmětem řízení pak zůstal nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že z dohody o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] (postupitel) a [právnická osoba] (postupník) z [datum] byly postoupeny mimo jiné pohledávky za [právnická osoba], s.r.o., ve výši [částka] s příslušenstvím. Podle čl. III se smluvní strany dohodly, že pohledávky postoupené postupníkovi na základě této dohody bude i nadále vymáhat postupitel sám svým jménem na účet postupníka, když financování vymáhání pohledávek je činěno ze strany postupníka. V čl. IV. byla zohledněna úplata za postoupené pohledávky ve výši 20 % ze skutečně vymožených pohledávek s ohledem na skutečnost, že existence pohledávek je dlužníky v příslušných řízeních rozporována. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 51Cm 196/2006 měl soud prvního stupně za prokázané, že dne [datum] došla soudu žaloba [právnická osoba] s.r.o. proti [právnická osoba], s.r.o., o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, když na základě skutkových tvrzení (původní) žalobkyně nabyl na základě uzavřené dohody o postoupení pohledávek mezi ním a [právnická osoba] ze dne [datum] pohledávky této společnosti ze sporu o náhradu škody proti jejím bývalým zaměstnancům a následně nárok byl žádán ze smlouvy o dílo. Dne [datum] následoval návrh na vstup nového účastníka do řízení, a to nynější žalobkyně, na základě uvedené dohody o postoupení pohledávek. Vyjádření žalobkyně k odvolání soud obdržel [datum] a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], bylo vyhověno změně účastníka na straně žalobkyně. Poslední rozhodnutí ve věci pak nabylo právní moci dne [datum].

4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen odškodňovací zákon, kdy se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51Cm 196/2006. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 odškodňovacího zákona, proto věc mohla být projednána před soudem (§ 15 odst. 2). Celková délka řízení pak činila dvanáct let a pět měsíců, když při stanovení celkové doby řízení vyšel soud prvního stupně z toho, že občanské soudní řízení začíná doručením žaloby soudu a jeho konec pak spadá v jedno s okamžikem nabytí právní moci konečného rozhodnutí (jak uzavřel Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, část III., I., II; dále též„ Stanovisko“, což je doba nepřiměřeně dlouhá. K tomuto závěru vedlo soud prvního stupně právě již hodnocení kritéria § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona, neboť především s ohledem na opakovaná rozhodnutí soudu na více (třech) stupních soudní soustavy dospěl k závěru o nedostatcích v postupu prvoinstančního soudu (Městského soudu v Praze), na základě kterých byla rozhodnutí opakovaně rušena a vracena k dalšímu řízení soudem odvolacím (Vrchním soudem v Praze). Nad rámec toho pak soud prvního stupně shledal i dílčí období procesní nečinnosti, a to průtahů v období od ledna roku [rok] do srpna roku 2007, tedy v trvání sedmi měsíců, průtah v rámci odročení ústního jednání ze dne [datum] na neurčito, když další bylo nařízeno až na [datum], a další dílčí průtah [datum] až [datum] v rámci rozhodování Vrchního soudu v Praze, tedy v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Dále shledal nekoncentrovanost v rámci prováděných úkonů soudu, když odvolání mu bylo doručeno dne [datum], ale až dne [datum] byla adresována účastníkům žádost o vyjádření se k odvolání. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně uvádí nekoncentrovanost soudu na předmět sporu a z toho plynoucí nadbytečné dokazování, případně prodlevy shora uvedené. V neposlední řadě pak uvádí, že k prodloužení řízení taktéž došlo před dovolacím soudem, tj. Nejvyšším soudem v Brně, v období od [datum] do [datum], v období od vrácení spisu z Nejvyššího soudu dne [datum], kdy až [datum] byl ustanoven opatrovník žalující společnosti a taktéž v průběhu jednání Vrchního soudu v Praze, kdy mu byl spis doručen dne [datum], rozhodnuto však bylo až [datum]. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, které negativně poznamenaly délku řízení, soud prvního stupně došel k závěru o existenci odpovědnostního titulu, když v důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, soud prvního stupně neshledal. Za posuzované soudní řízení v trvání dvanácti let a pěti měsíců soud prvního stupně jako adekvátní částku seznal částku [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky pak v částce poloviční. Uvedenou částku zvolil z důvodu, že délka řízení již byla déletrvající a není na místě zvolit částku základní ve výši [částka] za rok řízení, která by nevystihovala délku a náročnost projednávaného řízení. Tuto částku pak soud upravil v důsledku demonstrativně vytčených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, tj. s přihlédnutím k složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud jde o složitost řízení, soud dospěl k závěru, že řízení bylo po skutkové, právní i procesní stránce složitým a částku základní ponižoval o 30 %. Soud poukázal na procesní složitost, kdy bylo nutné se vypořádat se vstupem vedlejšího účastníka do řízení, vstupem nového účastníka do řízení, rozhodoval mezitímním rozsudkem ze dne [datum], řešil odvolání proti procesním rozhodnutím o ustanovení znalce, opakovaně prodlužoval lhůty k vypracování znaleckého posudku, znalecké zkoumání si vyžádalo i doplněk znaleckého posudku a prodloužení lhůty k jeho vypracování, bylo rozhodováno o určení znalečného, o odmítnutí odvolání, opakovaně byli účastníci vyzýváni k zaplacení soudního poplatku, když řádně své poplatkové povinnosti neplnili, a taktéž bylo rozhodováno o rozšíření žaloby. Ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, před nalézacím soudem třikrát, před soudem druhého stupně třikrát a před soudem Nejvyšším jedenkrát. Ze shora uvedeného proto plyne, že v řízení bylo potřeba širšího dokazování, včetně znaleckého zkoumání a řady listinných důkazů, předmětem posuzovaného řízení pak byla náhrada škody a vydání bezdůvodného obohacení, a soud se musel vypořádat taktéž s vysokou procesní aktivitou účastníků, pokud jde o využití opravných prostředků. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, soud nepovyšoval ani neponižoval základní částku přiznaného finančního zadostiučinění. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, soud uvádí, že se na celkové délce řízení negativně promítl nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně, tato skutečnost pak vedla k závěru soudu o nepřiměřené délce řízení a taktéž o volbě finančního zadostiučinění, natož požadované výši vyšší, než je základní částka, tedy ve výši [částka] za rok daného řízení. Soud prvního stupně proto uvedl, že toto kritérium je dostatečně zohledněné již stanovením peněžité formy zadostiučinění a hodnocení uvedeného kritéria nezakládá ani navýšení či snížení hodnoty odškodnění. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, soud jej shledal průměrným. Předmětem řízení bylo zaplacení částky náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení. Soud nedospěl k závěru, že dané řízení mělo pro žalobce značný význam, a to s ohledem na samotnou výši vymáhaných pohledávek (žaloba byla podána právním předchůdcem žalobkyně pro částku [částka] s příslušenstvím). Daný nárok byl nárokem ze smlouvy o postoupení pohledávek, a tedy byl do určité míry rizikový tím, zda bude vymožen v plné výši či nikoliv (uvedené se odrazilo i v ceně za postoupené pohledávky, jak vyplývá z čl. III. dohody o postoupení pohledávek ze dne [datum]). Soud prvního stupně tedy závěrem uvedl, že základní částku ve výši [částka] ponížil o 30 % a dospěl tak k adekvátnosti částky ve výši [částka] jako částky přiměřeného zadostiučinění za dané řízení s ohledem na uvedená specifika projednávaného řízení.

5. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i žalovaná odvolání. Žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o existenci odpovědnostního titulu - nepřiměřené délky soudního řízení. Ačkoliv se celková doba dvanácti let a pěti měsíců může zdá nestandardně dlouhá, je třeba mít na zřeteli, o jaký typ sporu šlo, jaká byla jeho věcná a procesní složitost a jaká byla procesní aktivita účastníků řízení již při posuzování přiměřenosti délky. To, co soud prvního stupně označuje jako dílčí průtahy, podle názoru žalované průtahy nejsou a takové zdržení je způsobeno tím, že o věci rozhodoval soud vyššího stupně, ať již je to jeden ze dvou Vrchních soudů či jediný Nejvyšší soud. V době, kdy běžela převážná část řízení, které je předmětem odškodňování, krajské soudy, které v prvním stupni rozhodovali prakticky všechnu obchodní agendu, byly zahlceny a délka řízení před vrchními soudy pak odpovídala množství agendy, kterou musely rozhodovat jako soudy odvolací. Soud prvního stupně se také nevypořádal s argumentací žalované o významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyní je obchodní společnost, v době postoupení pohledávky byl jedním ze společníků advokát (zakládající partner advokátní kanceláře zastupující žalobkyni v tomto řízení), ze smlouvy o postoupení pohledávky je patrná rizikovost pohledávky, které si postupník i postupitel museli být vědomi, zejména proto, že jako úplatu za postoupení pohledávky sjednali 20 % částky, kterou postupitel vymůže se splatností po vymožení celé postoupené pohledávky. Rizikovost pohledávky soud prvního nepromítl do hodnocení významu řízení pro žalobkyni. Žalovaná poukazovala na to, že kupuje-li žalobkyně problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí jí být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. V tomto ohledu se žalovaná domnívá, že soud prvního stupně nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil otázku významu řízení pro žalobkyni, když poskytnuté zadostiučinění nemodifikoval nejméně o 50 % z důvodu sníženého významu řízení. Ačkoliv žalobkyně vstoupila do odškodňovaného řízení až v prvním odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze dne [datum], byla její účast v řízení posuzována a odškodňována od jeho samotného zahájení, tedy ode dne [datum]. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat, což ovšem není případ žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení v obou stupních.

6. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že v projednávané věci nebyly dány důvody ke snížení základní částky zadostiučinění, ať pro skutkovou, právní a procesní složitost, nebo z jiného důvodu, a žalované měla být uložena povinnost zaplatit žalobkyni toto zadostiučinění přinejmenším ve výši [částka]. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodl tak, že se napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku potvrzuje a v zamítavém výroku o věci samé se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

7. Odvolací soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 284/2021-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3908/2009, z něhož vyplývá, že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Odvolací soud v této souvislosti připomněl„ že uvedený závěr se týká toliko posouzení adekvátní formy či výše přiměřeného zadostiučinění. Naproti tomu při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (tj. existence nesprávného úředního postupu) nelze zcela pustit ze zřetele i dosavadní průběh řízení, neboť přijímá-li procesní nástupce stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. § 107a odst. 3 ve spojení s § 107 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.), pak jistě není důvod hodnotit další průběh řízení jako by počalo běžet znovu od začátku“. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který vzal v úvahu, že žalobkyně se postupníkem, tedy věřitelem pohledávek, které byly uplatněny v posuzovaném řízení, stala již účinností dohody o postoupení pohledávek za [právnická osoba], s.r.o. ze dne [datum] (tedy před zahájením posuzovaného řízení) a [právnická osoba] s.r.o. byla po tomto dni (a po podání žaloby) ve všech úkonech v původním řízení pouze nepřímým zástupcem žalobkyně oprávněným postoupené pohledávky vymáhat svým jménem na účet žalobkyně, a že žalobkyně tak byla věřitelem uplatněných pohledávek po celou dobu trvání řízení a nesla náklady související s jejich uplatněním u soudu. Ve vztahu k významu řízení pro poškozeného odvolací soud dodal, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (řízení trestní, řízení, jehož předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu), je význam předmětu řízení pro účastníka standardní, což nevede k posílení ani k potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. [příjmení] výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.

8. K dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30Cdo 885/2022-329, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 284/2021-312, ve výroku I. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19C 25/2020-269, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a v navazujícím nákladovém výroku, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Předmětem odvolacího řízení tak nyní zůstal pouze vyhovující výrok o věci samé o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím.

9. Dovolací soud vyslovil závěr, že v době, kdy se posuzovaného řízení jako původní žalobkyně účastnila [právnická osoba] s.r.o. (tj. od podání žaloby do okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví), byla zákonem vyžadovaná nezbytná příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a nynější žalobkyní tvrzenou újmou přerušena jejím vztahem k původní žalobkyni (postupitelce), od něhož (a nikoli od nesprávného úředního postupu) svou újmu odvozovala. Dosavadní dobu původního řízení tedy nelze postupníkovi (nynější žalobkyni) připočíst. Ohledně stanovení doby řízení, od které byla odvozována celková výše přiměřeného zadostiučinění, je tak právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Dále shledal, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal v odůvodnění rozsudku s námitkami žalované, že žalobkyní je obchodní společnost, že ze smlouvy o postoupení pohledávky je patrná rizikovost pohledávky, které si postupitel i postupník museli být vědomi, zejména proto, že jako úplatu za postoupení pohledávky sjednali 20 % částky, kterou postupitel vymůže se splatností po vymožení celé postoupené pohledávky, a nikterak se nevyjádřil ani k tvrzení žalované, že kupuje-li žalobkyně problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí jí být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Je proto na odvolacím soudu znovu posoudit existenci odpovědnostního titulu - nepřiměřené délky soudního řízení, a v návaznosti na to, i otázku formy a výše případného přiměřeného zadostiučinění, a to zejména z hlediska kritérií celkové délky řízení a významu řízení pro poškozeného. Vyjde přitom z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tomto kasačním rozhodnutí a zohlední též závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutích ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3908/2009, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3175/2015, na která ve svém odvolání poukázala žalovaná.

10. Odvolací soud znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu, kterým byl jeho rozsudek zrušen dovolacím soudem, tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, postupem podle ust. § 212, § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž je vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými ve zrušujícím rozhodnutí, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

11. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

12. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, soud prvního stupně stručně jasně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce, a jde o rozhodnutí přezkoumatelné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu.

13. Podle § 13 odškodňovacího zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

14. Podle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování poškozeného, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro poškozeného v řízení v sázce. Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě.

15. Ve Stanovisku Nejvyšší soud v návaznosti na již uvedené konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií (§ 31a odst. 3 odškodňovacího zákona), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, také zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly.

16. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle které výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný. K významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud dovodil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (typicky se jedná o trestní řízení, řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu), je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 765/2010).

17. Odvolací soud vázán názorem soudu dovolacího v jeho zrušujícím rozsudku znovu posoudil existenci odpovědnostního titulu, tj. nepřiměřené délky soudního řízení, a v návaznosti na to i otázku formy a výše případného přiměřeného zadostiučinění, a to zejména z hlediska kritérií celkové délky řízení a významu předmětu řízení pro žalobkyni. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu, a z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v kasačním rozhodnutí, zohlednil také závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3908/2009, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3175/2015. Dospěl tak k závěru, že žalobkyni (postupníkovi) nelze připočíst dobu, kdy se posuzovaného řízení jako původní žalobkyně účastnila [právnická osoba] s.r.o. (tj. od podání žaloby do okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví), ale pouze dobu od právní moci usnesení, kterým soud návrhu podle § 107 a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestal být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil), což je devět let a šest měsíců. Tuto délku posuzovaného řízení odvolací soud hodnotil jako nepřípustnou, a to především se zřetelem na nedostatky v postupu soudu prvního stupně, na základě kterých byla rozhodnutí odvolacím soudem opakovaně rušena a vracena k dalšímu řízení, v rámci řízení docházelo i k procesním nečinnostem, tj. průtahům, postup soudem nebyl zcela koncentrovaný, zejména při dokazování. Žalobkyni v důsledku porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích. Za posuzované řízení v trvání devíti let a šesti měsíců shledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně částku [částka] za rok, přičemž zde není důvod přiznat za první dva roky částku poloviční. Základní částka tudíž představuje [částka]. Tuto částku je pak třeba snížit o 30 % pro složitost soudního řízení, jak správně hodnotil soud prvního stupně. Posuzované řízení totiž probíhalo na všech stupních soudní soustavy, byly vypracovány znalecké posudky a bylo třeba provést řadu listinných důkazů, když je zcela nepochybné, že v řízení bylo potřeba širšího dokazování s ohledem na jeho předmět, kterým byla žaloba pro plnění z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení, a soud se vypořádával s vysokou procesní aktivitou účastníků při využití opravných prostředků. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám, že v tomto případě je třeba základní částku snížit o 50 %, jestliže žalobkyně koupila problematickou pohledávku a tudíž jí muselo být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude a soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což sebou nese, jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Je třeba zohlednit i úplatu za postoupené pohledávky ve výši 20 % ze skutečně vymožených pohledávek se zřetelem na skutečnost, že existence pohledávek je dlužníky v příslušných řízeních rozporována. Šlo tedy o rizikovou pohledávku bez ohledu na výsledek posuzovaného řízení. Základní částka [částka] tak byla ponížena o [částka] a výsledná částka přiměřeného zadostiučinění představuje [částka].

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku, potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, jinak ho změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zamítá (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) O odvolání žalobkyně do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně již bylo rozhodnuto potvrzením zamítavého výroku rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 284/2021-312, a to s ohledem na výrok kasačního rozsudku Nejvyššího soudu.

19. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolacím a dovolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud přiznal úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) právo náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] a nákladech právního zastoupení. Tarifní hodnotu soud určil částkou [částka] podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3378/2013). Odměnu advokáta soud stanovil dle § 7 bod 5. advokátního tarifu za 11 úkonů á [částka] (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, čtyři písemná podání z [datum], [datum], [datum] a [datum], účast při jednání u soudu ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]). K odměně advokáta náleží i paušální náhrada hotových výdajů za 11 úkonů právní služby á [částka] dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. K odměně náleží i 21 % DPH, tj. [částka], neboť advokát je plátcem této daně. Za předběžné uplatnění nároku odměna nenáleží (§ 31 odst. 4 zákona) Celkem náklady žalobkyně činí [částka].