28 Co 420/2022 - 157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 89 355,42 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. června 2022, č. j. 6C 451/2021-54, po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 28Co 420/2022-87, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2024, č. j. 29Cdo 3714/2023-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 34 622,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 89 355,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 51 105,16 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že je věřitelem dlužníka [jméno FO], za nímž má pohledávku ze smlouvy o úvěru, podle níž její právní předchůdkyně [právnická osoba]., poskytla společnosti [právnická osoba]., krátkodobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 840 000 Kč. Pohledávka byla ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně přiznaná rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 8. 2009, č. j. [spisová značka], ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 26. 1. 2010, č. j. [spisová značka]. Ke splnění pohledávky byla usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 16. 2. 2011 nařízena exekuce na majetek povinných, tedy na majetek společnosti [právnická osoba]., a dlužníka [jméno FO], který vystupoval jako třetí povinný. V průběhu trvání exekuce byl usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 23. 12. 2016 zjištěn úpadek dlužníka a povoleno jeho řešení oddlužením. Do tohoto insolvenčního řízení žalobkyně pohledávku přihlásila a ta byla zaevidována pod číslem [hodnota]. K oddlužení nedošlo a usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 bylo oddlužení dlužníka zrušeno a insolvenční řízení bylo zastaveno. Výrokem V. tohoto usnesení byla insolvenčnímu správci, tedy žalované, uložena povinnost zaslat do 15 dnů od právní moci usnesení, která nastala 19. 12. 2020, dlužníkovi dosud deponovanou částku z majetkové podstaty. Po zastavení insolvenčního řízení soudní exekutor vydal dne 29. 12. 2020 exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, jímž byla postižena pohledávka dlužníka vůči žalované plynoucí z usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 a žalované bylo zakázáno od okamžiku doručení exekučního příkazu dlužníku pohledávku vyplatit, provést na ni započtení, či s ní jinak nakládat a zejména jí byla uložena povinnost splnit dluh od jeho doručení přímo soudnímu exekutorovi. Žalovaná dne 8. 3. 2021 sdělila soudnímu exekutorovi, že po 30. 12. 2020 byla dlužníku vyplacena částka 89 355,42 Kč. Žalovaná měla podle exekučního příkazu povinnost vyplatit žalobkyni, resp. soudnímu exekutorovi pohledávku, jakmile se stala splatnou, tj. nejpozději dne 3. 1. 2021, což neučinila, a údajné vyplacení částky je absolutně neplatným jednáním, neboť toto jednání odporovalo § 580 občanského zákoníku. V souladu s exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky ze dne 29. 12. 2020 mělo být plněno soudnímu exekutorovi a nikoliv dlužníku. Z těchto důvodů je žalobkyně oprávněna domáhat se splnění závazku žalované jako insolvenčního správce, vůči dlužníkovi. Dle názoru žalobkyně žalovaná porušila povinnost v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, žalovaná reagovala žádostí o posečkání s podáním žaloby, neboť čekala na stanovisko své pojišťovny a na opětovnou výzvu poté sdělila, že profesní pojišťovna žalované, jakožto insolvenčního správce neshledala jednání žalované protiprávním. Žalovaná nárok žalobkyně tedy nijak nerozporovala. Žalobkyně došla k závěru, že výrokem V. tohoto usnesení se insolvenční správce stal dlužníkem dlužníka [jméno FO], neboť i přes specifické postavení insolvenčního správce, jí výrokem V. zmíněného usnesení byla uložena vůči dlužníku platební povinnost, pro kterou by bylo možné nařídit výkon rozhodnutí.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a učinila nesporným, že jako insolvenční správkyně dlužníka [jméno FO] převedla z účtů majetkové podstaty dlužníka v dispozici žalované na bankovní účet sdělený dlužníkem žalovanou částku, a to na základě výroku V. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020, které nabylo právní moci dne 19. 12. 2020. Postupovala v souladu s pravomocným pokynem insolvenčního soudu, který pro ni byl závazný, a nemohla se od něho nijak odchýlit. Pokud s tímto usnesením žalobkyně nesouhlasila, mohla jako řádně přihlášený věřitel podat odvolání, aby insolvenční řízení ve věci úpadku dlužníka nebylo zastaveno, ale aby byl prohlášen na jeho majetek konkurs. Žalovaná poukazovala na vadnost či nicotnost exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 29. 12. 2020, č. j. [spisová značka], k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, neboť dlužník nikdy za žalovanou neměl jakoukoliv pohledávku, která by byla postižitelná exekučním příkazem přikázáním jiných peněžních pohledávek ve smyslu § 312 o. s. ř. Žalovaná částka vždy představovala pouze majetkovou podstatu dlužníka, tedy faktický jeho majetek. Sepsaný majetek je nadále vlastnictvím dlužníka a nestává se vlastnictvím insolvenčního správce. Skutečnost, že se podle insolvenčního zákona změní dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka, není a nemůže být skutečností, která zakládá vznik jakékoliv jiné peněžité pohledávky postižitelné ve smyslu § 312 o. s. ř., která by i z insolvenčního správce činila dlužníka povinného, v této věci [jméno FO]. Výrok V. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 nemá žádné konstitutivní účinky pro vznik jakékoliv pohledávky a žalovaná jako insolvenční správce dlužníka by musela podle insolvenčního zákona zajistit dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka, tj. včetně převodu deponovaných prostředků dlužníka z bankovního účtu v dispozici žalované i bez tohoto výroku.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a obsahem e-mailové komunikace mezi účastníky. Po právní stránce odkázal na § 313 odst. 1, 3, § 314a odst. 1, 3, § 315 odst. 1 o. s. ř., dále postupoval podle § 36 odst. 1, § 109 odst. 1 písm. c), § 418 odst. 1, 8 insolvenčního zákona a na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a tato ustanovení citoval.

5. Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované byla usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 19. 12. 2020, uložena povinnost vyplatit dlužníkovi deponovanou část majetkové podstaty ve výši 89 355,42 Kč, čímž dlužníkovi vznikla pohledávka vůči žalované. Tato pohledávka představovala jinou peněžitou pohledávku vůči dlužníkovi. Soudní exekutor vydal po skončení insolvenčního řízení dne 29. 12. 2020 exekuční příkaz č. j. [spisová značka], jímž postihl předmětnou pohledávku dlužníka vůči žalované. Exekuční příkaz byl vydán až po skončení insolvenčního řízení, a proto nebyl obcházen zákaz provedení exekuce. Exekuční příkaz byl žalované doručen dne 30. 12. 2020 a téhož dne nabyl právní moci, od tohoto data tak žalovaná nesměla s pohledávkou nakládat, resp. byla povinna deponovanou část majetkové podstaty zaslat přímo soudnímu exekutorovi, s ohledem na své postavení a výkon funkce insolvenčního správce si toho musela být vědoma. Žalovaná vyplacením předmětné částky dlužníkovi porušila zákaz vyplatit dlužníkovi jeho pohledávku nebo s ní jakkoliv jinak nakládat. Žalovaná se nezprostila své povinnosti tím, že vyplatila část deponované majetkové podstaty dlužníkovi a je stále povinna postiženou pohledávku vyplatit žalobkyni. Žalovaná si měla počínat svědomitě a s odbornou péčí, aby předešla nezákonnému postupu, a proto nejen postupovat v souladu s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020, ale rovněž v souladu s následně vydaným rozhodnutím exekutorského úřadu. Z těchto důvodů bylo žalobě zcela vyhověno.

6. Protože žalovaná nezaplatila žalovanou částku žalobkyni řádně a včas, bylo přiznáno rovněž požadované příslušenství s odkazem na § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

7. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle procesního úspěchu žalobkyně ve sporu. Soud nepřiznal žalované separaci nákladů řízení podle § 147 odst. 1 o. s. ř., neboť pro takový postup nebyly shledány podmínky.

8. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, neboť nesouhlasila s právními závěry žalobkyně a soudu prvního stupně, který se s jejími námitkami dostatečně nevypořádal. Dle jejího názoru žalovaná částka vždy představovala pouze majetkovou podstatu dlužníka [jméno FO] v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa], tedy fakticky jeho majetek. Dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka nijak nemění majetkový režim sepsaného majetku a sepsaný majetek je nadále vlastnictvím dlužníka a nestává se vlastnictvím insolvenčního správce. Skutečnost, že se podle insolvenčního zákona změní dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka, není a nemůže být skutečností, která zakládá vznik jakékoliv jiné peněžité pohledávky postižitelné ve smyslu § 312 o. s. ř., a která by z insolvenčního správce činila dlužníka povinného, v projednávaném případě [jméno FO]. Exekuční příkaz č. j. [spisová značka] byl vadný či nicotný, neboť dlužník [jméno FO] nikdy za žalovanou neměl jakoukoliv pohledávku, která by byla postižitelná exekučním příkazem přikázáním jiných peněžitých pohledávek podle § 312 o. s. ř. V exekučním příkazu je chybné i vymezení postižené pohledávky co do důvodu jejího vzniku a chybí vymezení výše její jistiny, protože na základě výroku V. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 žádná pohledávka dlužníka [jméno FO] za žalovanou nevznikla, když bylo Krajským soudem v [adresa] jako insolvenčním soudem dlužníka [jméno FO] pouze deklarováno a uloženo, jak má žalovaná jako insolvenční správce tohoto dlužníka naložit s peněžními prostředky tvořícími zbývajícími majetkovou podstatu dlužníka [jméno FO]. Krajským soudem v [adresa] jako insolvenčním soudem dlužníka [jméno FO] bylo žalované, jako insolvenční správkyni dlužníka [jméno FO], uloženo, aby deponovanou částku na účtu majetkové podstaty dlužníka [jméno FO] k dispozici žalované zaslala dlužníkovi [jméno FO]. Žalovaná postupovala v souladu s pravomocným pokynem insolvenčního soudu, který pro ni byl závazný, a nemohla se od něho nějak odchýlit. Ve věci nakládání s majetkovou podstatou podle insolvenčního zákona je insolvenční správce vázán pouze pokyny insolvenčního soudu a nemůže být vázán pokyny a příkazy soudních exekutorů. Žalobkyně v případě, že nesouhlasila s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020, mohla jako přihlášený věřitel do insolvenčního řízení, tedy jako účastník tohoto řízení, podat odvolání, aby insolvenční řízení nebylo zastaveno a aby byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka [jméno FO] a tím by deponované částky na účtu majetkové podstaty dlužníka [jméno FO] byly podle pravidel insolvenčního řízení poměrně rozvrženy mezi všechny přihlášené věřitele dlužníka [jméno FO], tedy i mezi žalobkyni. Jiným postupem či výkladem by byl fakticky obcházen zákaz provedení exekuce po dobu trvajícího insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Soud prvního stupně věc proto nesprávně právně posoudil. Navíc žalovaná uvedla, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť došlo k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. K tomu uvedla, že žalobkyně žalobu stavěla na skutečnosti, že žalovaná porušila exekuční příkaz a těžištěm tvrzení a důkazů žalobkyně mělo být, zda a kdy byl tento exekuční příkaz žalované doručen. Žalobkyně v rámci žaloby ani v rámci repliky ze dne 19. 2. 2022 netvrdila, ani neprokazovala, zda a kdy byl exekuční příkaz č. j. [spisová značka] žalované doručen a žalovaná rovněž netvrdila, kdy jí měl být tento exekuční příkaz doručen, tj. zda před, nebo po vyplacení dotčené částky 89 355,42 Kč. Sám soud prvního stupně doplnění daných tvrzení a důkazů před poučením účastníků podle § 119a o. s. ř., po žalobkyni rovněž nevyžadoval. Na tuto skutečnost poukázal až právní zástupce žalované v rámci závěrečné řeči na jednání konaném dne 26. 5. 2022, které bylo odročeno na den 2. 6. 2022 pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Na jednání dne 2. 6. 2022 však k vyhlášení rozsudku nedošlo a soud prvního stupně vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k doplnění žalobních tvrzení o rozhodné skutečnosti, týkající se doručení exekučního příkazu a věc odročil na den 30. 6. 2022 a následně přeodročil na den 29. 6. 2022 za účelem doplnění žalobních tvrzení a důkazů, a dne 29. 6. 2022 došlo k vyhlášení rozsudku. Závěrečná řeč právního zástupce žalované na jednání konaném dne 26. 5. 2022 byla tedy využita k tomu, aby žalobkyně mohla zhojit nedostatky žalobních tvrzení a důkazů, což je porušení rovnosti zbraní účastníků řízení a principů, na nichž stojí civilní sporné řízení, včetně porušení koncentrace řízení. Soud prvního stupně proto rovněž rozhodl nesprávně o návrhu na separaci nákladů řízení za jednání, které bylo konáno dne 30. 6. 2022, o kterou žalovaná žádala. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl a požadovala náklady řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a nesouhlasila s odvolacími námitkami žalované. Není pravdou, že by se žalovaná nemohla od usnesení insolvenčního soudu jakkoliv odchýlit. Insolvenční řízení končí právní moci usnesení o zastavení insolvenčního řízení, usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 nabylo právní moci dne 19. 12. 2020 a insolvenční řízení vedené ve věci dlužníka bylo zastaveno a jako takové nebylo proto na překážku výkonu exekučního příkazu. Nelze souhlasit s tím, že exekuční příkaz ze dne 29. 12. 2022 je nicotný. Pohledávka přiznaná výrokem V. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2020 je pohledávkou ve smyslu § 312 a násl. o. s. ř., tj. pohledávkou postižitelnou a dále exekuční příkaz byl soudním exekutorem vydán v mezích jeho zákonných pravomocí, a proto nemůže být nicotný. Podstatou pohledávky není převod vlastnického práva, nýbrž povinnost něco plnit, kterou je v posuzovaném případě převod peněžních prostředků do dispozice dlužníka [jméno FO]. Změnou dispozičního oprávnění sice nedošlo k převodu vlastnického práva, ale dlužník přišel o možnost s peněžními prostředky nakládat. Po skončení insolvenčního řízení má dlužník právo na jejich vrácení v rozsahu, v jakém nebyly v insolvenčním řízení použity, má tedy pohledávku za insolvenčním správcem na vrácení těchto prostředků. Pohledávka dlužníka vůči insolvenčnímu správci je peněžitou pohledávkou, neboť jejím předmětem jsou peněžní prostředky. Takto specifikovaná pohledávka je jinou peněžitou pohledávkou ve smyslu § 312 a násl. o. s. ř., a tudíž mohla být postižena exekučním příkazem, který byl vydán. Ohledně doručení exekučního příkazu nedošlo k porušení rovnosti účastníků soudního řízení. V odvolání žalovaná sama tvrdí, že po celou dobu řízení netvrdila a nenamítala prokázání doručení exekučního příkazu žalované. Na tuto skutečnost žalovaná účelově poukázala až v rámci závěrečného návrhu při jednání dne 26. 5. 2022. Pokud by tuto námitku přednesla dříve, žalobkyně by bez problémů svá tvrzení, včetně dokazování doplnila a bylo možné rozhodnout bez odročení jednání a prodlužování řízení. Odročení jednání za účelem doplnění tvrzení a dokazování na pokyn soudu nemohlo být ze strany soudu straněním jedné či druhé straně, naopak soud si tím zajistil zjištění všech rozhodných skutečností pro účely správného rozhodnutí ve věci.

10. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. [spisová značka], změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nárok žalobkyně posuzoval jako nárok na náhradu škody, který vůči žalované může být úspěšně uplatněn v případě, jestliže žalobkyně nedosáhne uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo k ní byl jinak povinen, což je v projednávané věci dlužník. Dále odvolací soud uvedl, že není zřejmé, zda soudní exekutor vyplacenou částku vymáhal po dlužníkovi a s jakým výsledkem a zda exekuční řízení trvá nebo bylo skončeno. Přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně toto netvrdila a neprokázala a k jednání, ač řádně předvolána, se nedostavila a bylo jednáno v její nepřítomnosti a tak se poučení vzdala.

11. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek Městského soudu v [adresa] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu, že již z obsahu žaloby ze dne 21. 10. 2021 plyne, že žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky a poukazovala mimo jiné na to, že v souladu s exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky měla žalovaná povinnost pohledávku vyplatit soudnímu exekutorovi a nikoliv dlužníkovi a odkazovala na § 314a odst. 2 a § 315 odst. 1 o. s. ř. Tvrzení obsažená v žalobě a vylíčení rozhodných skutečností po skutkové stránce jednoznačně popisovala skutkový děj tak, že požadovaného plnění se žalobkyně domáhá proto, že nebyla uspokojena její pohledávka z úkojného práva. Jestliže žalobkyně v žalobě rovněž uvedla, že uplatňuje předmětnou žalobou svůj nárok na náhradu škody po insolvenčním správci, když žalovaná porušila povinnost v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce, pak touto právní kvalifikací nebyl odvolací soud vázán.

12. Odvolací soud následně znovu přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by měla vést ke zrušení napadeného rozsudku, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř.

14. Před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování a náležitě byl zjištěn skutkový stav, který byl správně posouzen rovněž po stránce právní. Na správné odůvodnění napadeného rozsudku lze odkázat a odvolací námitky odvolací soud nepovažuje, vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, za důvodné.

15. V poměrech nyní projednávané věci bylo zjištěno, že v průběhu exekuce vedené k vymožení úvěrové pohledávky žalobkyně za dlužníkem [jméno FO] bylo proti [jméno FO] zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn jeho úpadek, jeho insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná, té insolvenční soud uložil (po zrušení oddlužení [jméno FO] a zastavení insolvenčního řízení) zaslat [jméno FO] deponovanou částku z majetkové podstaty [jméno FO]. Insolvenční správce vyplatil [jméno FO] částku 89 355,42 Kč, avšak učinil tak až poté, co mu byl doručen exekuční příkaz ze dne 29. 12. 2020, jímž mu bylo uloženo (mimo jiné) splnit dluh soudnímu exekutorovi.

16. Podle § 313 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoliv nakládal a uloží mu, aby soudu do 15 dnů od doručení usnesení oznámil, zda pohledávku nabyl jako substituční jmění, a pokud jde o takovou pohledávku, zda má právo s ní volně nakládat a zda jsou výkonem rozhodnutí vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy související s nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění, a doložil tyto skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popř. též veřejnými listinami notáře. Doložil-li povinný, že pohledávku z účtu nabyl jako substituční jmění, a nedoloží-li další skutečnosti, které mají být podle věty první doloženy nebo nevyjdou-li tyto skutečnosti najevo jinak, soud výkon rozhodnutí zastaví. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (odst. 1). Povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (odst. 3).

17. Podle § 314a o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (odst. 1). Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému (odst. 3).

18. Podle § 315 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popř. podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popř. v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému (odst. 1).

19. Provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného (poddlužníku). Dlužník povinného (poddlužník) proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v § 314a o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Oprávněný žaluje svým jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (např. splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29Cdo 921/2003, uveřejněný pod č. 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29Cdo 1947/2021, uveřejněné pod č. 85/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na http://www.nsoud.cz).

20. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud považuje v této věci za rozhodující, že exekuční příkaz ze dne 29. 12. 2020, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2020, byl žalované doručen a žalovaná až poté vyplatila deponovanou část majetkové podstaty dlužníkovi [jméno FO] s tvrzením, že tuto povinnost jí uložil insolvenční soud a ona je tím vázána. Žalovaná však měla povinnost tuto částku zaslat exekutorovi, což neučinila.

21. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

22. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V této fázi řízení byla žalobkyně procesně úspěšná a vznikly jí náklady za zastoupení advokátem. V prvním odvolacím řízení vznikly náklady dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ ve výši 17 494,25 Kč (2 úkony právní služby po 4 700 Kč a 2x 300 Kč paušální náhrada a dále cestovné [adresa] a zpět (216 km x 2) na jednání dne 22. 2. 2023 vozem [nazev] RZ [SPZ], průměrná spotřeba 6,36 l na 100 km, cena nafty ve výši 44,10 Kč na litr, to je 2,80 Kč na 1 km, tedy 1 211,66 Kč, dále paušální částka náhrady ve výši 5,20 Kč za 1 km, to je 2 246 Kč, a náhrada za ztrátu času ve výši 100 Kč za půl hodiny při cestě na jednání, tedy 10 půlhodin ve výši 1 000 Kč, celkem 17 494,25 Kč, včetně DPH 3 036,19 Kč. Dále vznikly náklady za dovolací řízení za podané dovolání 4 700 Kč a 300 Kč paušální náhrada a DPH 21 % ve výši 1 050 Kč, tedy celkem 6 050 Kč. Za druhé odvolací řízení vznikly náklady dle AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 11 078 Kč za účast u ústního jednání dne 12. 3. 2025 ve výši 4 700 Kč a paušální náhrada ve výši 450 Kč, dále vznikly náklady za cestovné z [adresa] a zpět ve výši 2 505,60 Kč stejným osobním vozem při průměrné spotřebě 6,36 l na 100 km, přičemž dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. je cena nafty 34,70 Kč za litr a dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. je paušální částka náhrady ve výši 5,80 Kč za 1 km. Za ztrátu času pak náleží za deset půl hodin po 150 Kč, tedy 1 500 Kč a 21% DPH ve výši 1 922,60 Kč. Celkové náklady představují částku 34 622,25 Kč.

Poučení