28 Co 45/2025 - 604

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Jaroslavy Homolové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], o odvolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], č. j.[Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zahrada, parc. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], ostatní plocha, vše zapsáno u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále jen „nemovité věci“, výrok I.); přikázal nemovité věci do výlučného vlastnictví druhé žalované (výrok II.) s tím, že jí uložil zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu žalobkyni částku [částka] (výrok III.) a prvnímu žalovanému částku [částka] (výrok IV.); rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.); a uložil účastníkům povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit na nákladech řízení státu na účet Okresního soudu v Kutné Hoře žalobkyni [částka] (výrok VI.) a žalovaným společně a nerozdílně [částka] (výrok VII.).

2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým závěrům. Druhá žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník nemovitých věcí, které nabyla na základě kupních smluv do katastru nemovitostí vložených pod č. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a stavebního povolení č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalovaní dne [datum], formou notářského zápisu (sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]), uzavřeli smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů, ve které prohlásili, že předmětné nemovité věci jsou navzdory stavu evidovanému v katastru nemovitostí součástí jejich společného jmění, přičemž společné jmění manželů zúžili tak, že se předmětné nemovité věci měly stát výlučným majetkem druhé žalované. Smlouva měla nabýt účinnosti vkladem do katastru nemovitostí, ale návrh na tento vklad nebyl podán. Dále soud prvního stupně zjistil, že na základě odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byl prvnímu žalovanému mimo jiné uložen trest propadnutí tří čtvrtin (3/4) majetku. Obvyklá cena nemovitých věcí byla stanovena znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši [částka]. Taktéž bylo zjištěno, že nemovité věci tvoří jeden funkční celek. Dům č. p. [Anonymizováno] se sestává z jednoho podzemního podlaží, dvou nadzemních podlaží a podkroví. Obě nadzemní podlaží jsou vybavena sociálním zařízením, kuchyní je vybaveno pouze první nadzemní podlaží. Soud prvního stupně učinil i zjištění ohledně solventnosti druhé žalované, která projevila zájem o nabytí spoluvlastnických podílů. [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] byly podle svého prohlášení připraveny poskytnout druhé žalované k vyplacení spoluvlastnického podílu v rozsahu 3/8 finanční prostředky ve výši [částka] do sedmi dnů od právní moci rozhodnutí. Podle potvrzení [právnická osoba]. disponoval na svém účtu [jméno FO] ke dni [datum] částkou [částka] a [tituly před jménem] [adresa] k témuž dni u [právnická osoba]. částkou [částka].

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 1140, § 1143, § 1144 odst. 1, § 1147, § 1095, § 1098 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), okolnosti týkající se nabytí nemovitých věcí a uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů podle § 130 odst. 1, § 134 odst. 1, § 143 odst. 1 a § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“). Soud prvního stupně neshledal důvody pro zamítnutí žaloby pro neexistenci podílového spoluvlastnictví. Vyšel přitom z úvahy, že nemovité věci byly nabyty za trvání manželství žalovaných. Samotná skutečnost, že v evidenci katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník zapsána toliko druhá žalovaná, nemohla bez dalšího vést k závěru, že předmětné nemovité věci se nestaly součástí společného jmění manželů žalovaných. Naopak sami žalovaní v roce 2000 přistoupili k zúžení rozsahu společného jmění manželů o nemovité věci na základě smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu v souladu s § 143a odst. 1 obč. zák. Smlouva však nenabyla účinnosti, neboť nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, a tudíž nemohly nastat věcněprávní účinky smlouvy. V návaznosti na uvedené se soud prvního stupně dále podrobně zabýval námitkou řádného vydržení vlastnického práva k nemovitým věcem druhou žalovanou ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., kterou pro absenci dobré víry vyhodnotil jako nedůvodnou. Dovodil, že druhá žalovaná si musela být vědoma toho, že smlouva o zúžení rozsahu společného jmění nabývá účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, což se podávalo i ze samotného obsahového znění smlouvy, když dobrá víra se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, tedy i k existenci platné smlouvy. Soud prvního stupně k námitce žalovaných dále zkoumal, zda byly naplněny podmínky mimořádného vydržení nemovitých věcí druhou žalovanou ve smyslu § 1095 o. z. S odkazem na ustanovení § 1098 o. z. dospěl k závěru, že nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení, neboť mezi manžely neběží vydržecí doba. Soud prvního stupně proto uzavřel, že došlo-li rozsudkem Vrchního soudu v [jméno FO] k uložení trestu propadnutí 3/4 majetku prvního žalovaného, došlo ve smyslu § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoník (dále jen „tr. zák.“), dnem právní moci tohoto rozsudku (dne [datum]) k zániku společného jmění žalovaných. Jelikož ve lhůtě tří let od jeho zániku nedošlo k vypořádání jejich společného majetku, staly se nemovité věci ve smyslu § 741 písm. b) o. z. předmětem jejich podílového spoluvlastnictví s tím, že podíly obou žalovaných ke společné věci jsou stejné. Žalobkyně tím, že vstoupila do 3/4 majetkových práv a povinností prvního žalovaného, nabyla na nemovitých věcech spoluvlastnický podíl v rozsahu 3/8. Žalobkyně neměla zájem setrvávat v podílovém spoluvlastnictví, účastníci nedospěli k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, žalobkyně se proto obrátila na soud. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda je možné rozdělení společných věcí a dospěl k závěru, že reálné rozdělení stavby domu není možné s ohledem na skutečnost, že stavba je koncipována jako jedna bytová jednotka. Rozdělit nelze ani pozemky, které tvoří jeden funkční celek a slouží jako zahrada. Následně se proto soud prvního stupně zabýval solventností druhé žalované, která jediná projevila zájem o nabytí nemovitých věcí a dospěl k závěru, že druhá žalovaná v řízení prokázala, že může disponovat peněžními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, alespoň ve vztahu k žalobkyni. Vyšel přitom z prohlášení doložených druhou žalovanou o tom, že jí budou poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], což odpovídá přiměřené náhradě za spoluvlastnický podíl připadající na žalobkyni. Rovněž uzavřel, že prohlašující osoby takovými prostředky v současné době disponují. Soud prvního stupně dále vyslovil názor, že vzhledem k vzájemnému vztahu obou žalovaných není třeba důsledně trvat na prokázání solventnosti druhé žalované k vyplacení přiměřené náhrady prvnímu žalovanému. Nemovité věci proto přikázal do výlučného vlastnictví druhé žalované, které uložil povinnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobkyni ve výši [částka] a prvnímu žalovanému ve výši [částka]. Lhůtu k plnění stanovil soud prvního stupně v souladu s § 160 odst. 1 větou první za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), delší, a to s ohledem na celkovou výši přiměřené náhrady a možnosti faktické dispozice druhé žalované s peněžními prostředky na její zaplacení.

4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žádný z účastníků řízení neměl ve věci úspěch oproti neúspěchu druhé strany řízení. Vysvětlil podstatu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako zvláštního druhu řízení (tzv. iudicium duplex), které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 572/19, a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS - 59/23 (uveřejněné jako i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). Neshledal zvláštní důvody pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení, když nebyly shledány důvody a způsob uplatňování práv nekonstruktivními jednáními některého z účastníků. Uzavřel, že do posouzení (ne)úspěchu ve věci nelze zohlednit nedůvodnost námitek žalovaných k podané žalobě, kteří primárně navrhovali zamítnutí žaloby.

5. Při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. vycházel soud prvního stupně z výsledku řízení, a proto každému z účastníků uložil nahradit rovným dílem náklady, které spočívají v zaplaceném znalečném v celkové výši [částka]. Žalobkyni tedy uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu [částka] a žalovaným společně a nerozdílně rovněž [částka].

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobkyně a žalovaní včasná odvolání.

7. Žalobkyně své odvolání výslovně směřovala proti výrokům II. až VII. napadeného rozsudku. Předně uvedla, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že nemovité věci patřily do společného jmění manželů žalovaných, i ohledně následného vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků a ničeho nenamítala ani proti jeho zrušení. Nesouhlasila však se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť soud prvního stupně v rámci dokazování zjišťoval solventnost druhé žalované pouze ve vztahu k ní a nikoliv též k prvnímu žalovanému. Poukazovala na to, že soudu prvního stupně musí být z úřední činnosti známo (řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka]), že první žalovaný má závazky vůči Celnímu úřadu pro Středočeský kraj v řádu milionů korun českých. Namítala, že solventnost druhé žalované měla být prokázána celkově již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Taktéž brojila proti tomu, že jí nebyly přiznány náklady řízení, když soud prvního stupně pominul okolnosti vzniku spoluvlastnictví z její strany, které vzniklo jako trest v důsledku spáchaného [podezřelý výraz]. Úkolem žalobkyně bylo tento trest ve formě majetkové [podezřelý výraz] sankce realizovat a první žalovaný se mu bránil tím, že neměl zájem na uzavření dohody. Podle jejího názoru má žaloba v daném případě charakter vykonávacího řízení. Tyto okolnosti měly vést soud prvního stupně k tomu, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení; poukázala v této souvislosti na odůvodnění bodu 27. rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Ve výsledku požadovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bude nařízen prodej nemovitých věcí a žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení včetně nákladů státu.

8. Žalovaní rozsudek soudu prvního stupně napadli v celém rozsahu. Namítali, že smlouva o zúžení společného jmění manželů nebyla do katastru nemovitostí vložena s ohledem na tehdejší praxi katastru nemovitostí, který i přes žádost notáře neprovedl její vklad, neboť druhá žalovaná byla v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník již zapsána. Po celou dobu měli za to, že společné jmění manželů o nemovité věci zúžili a jejich vlastníkem je toliko druhá žalovaná, čemuž odpovídal i zápis v katastru nemovitostí. Z opatrnosti proto namítali vydržení nemovitých věcí druhou žalovanou za podmínek řádného, případně i mimořádného vydržení. Polemizovali s právními závěry soudu prvního stupně ohledně nesplnění podmínek řádného i mimořádného vydržení. Nesouhlasili se závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace ustanovení § 1098 o. z., pokud šlo o to, že mezi manžely neběží vydržecí doba. Vzhledem k tomu, že k započetí a běhu vydržecí doby došlo za účinnosti předchozího občanského zákoníku, bylo namístě aplikovat ustanovení § 114 a § 134 odst. 4 obč. zák. V té souvislosti měli za to, že tato ustanovení, na rozdíl od § 646 o. z., nebránila, aby k promlčení nebo vydržení došlo mezi osobami žijícími ve společné domácnosti. Žalovaní vyslovili názor, že ustanovení § 114 obč. zák. a § 1098 o. z. se uplatní toliko jako ochrana namířená „inter partes“ a na řešený případ je není možné aplikovat. Konečně soudu prvního stupně vytýkali, že se nezabýval splněním podmínek pro mimořádné vydržení, ač jeho podmínkou není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu. S ohledem na uvedené navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně se k odvolání žalovaných vyjádřila tak, že má za to, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, věc i správně posoudil a řízení nebylo stiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní neprokazují své tvrzení, že katastrální úřad neprovedl vklad notářského zápisu o zúžení společného jmění manželů do katastru nemovitostí, protože druhá žalovaná byla po celou dobu v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník. I kdyby tvrzení žalovaných bylo pravdivé, nemělo by to vliv na stav, že k vypořádání společného jmění u nemovitých věcí nedošlo. Dále zpochybnila žalobkyně tvrzení žalovaných ohledně dobré víry a nedostatku nepoctivého úmyslu druhé žalované s ohledem na vedení [podezřelý výraz] řízení proti prvnímu žalovanému po více jak polovinu mimořádné vydržecí lhůty.

10. Žalovaní se k odvolání žalobkyně vyjádřili tak, že soud prvního stupně správně a v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-59/23, rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle žalovaných se soud prvního stupně rovněž správně vypořádal i s otázkou solventnosti druhé žalované ve vztahu k prvnímu žalovanému, když zohlednil všechny okolnosti projednávané věci a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Žalovaní dále uvedli, že přes uvedené trvají na argumentaci, již uplatnili ve svém odvolání, a kterou založili na tom, že nemovité věci nebyly v jejich společném jmění manželů a posléze ani v jejich podílovém spoluvlastnictví.

11. V odvolacím řízení žalovaní doplnili svou argumentaci tak, že nemovité věci byly od jejich koupě v roce 1997 vždy ve výlučném vlastnictví druhé žalované. Poukazovali na to, že nemovité věci byly nabyty na základě dvou kupních smluv, a to vždy v rozsahu ideální poloviny od původních vlastníků. Ke každému návrhu na vklad vlastnického práva byly katastru nemovitostí vždy předloženy kupní smlouva, prohlášení prodávajícího a prohlášení prvního žalovaného, že souhlasí se zápisem nemovitých věcí do výlučného vlastnictví druhé žalované, neboť byly pořízeny z jejích výlučných prostředků. Ostatně v souladu s tehdejší praxí by katastrální úřad neprovedl zápis výlučného vlastnictví, pokud by nebylo doloženo, že nejde o společné jmění manželů. Také namítali, že jejich tvrzení, že prostředky ke koupi nemovitých věcí pocházely z výlučných prostředků druhé žalované, nebyla v rámci řízení věnována žádná pozornost. Jelikož prohlášení smluvních stran, jež byla přílohou návrhů na vklad, nejsou s ohledem na skartační lhůty již k dispozici, navrhovali žalovaní doplnění dokazování sdělením či výslechem pracovníků [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], návrhy na vklad do katastru nemovitostí z roku 1997, které podle jejich textu zahrnovaly i prohlášení prvního žalovaného, že nemovité věci jsou kupovány z výlučných prostředků druhé žalované.

12. Krajský soud v [jméno FO] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalovaných jsou nedůvodná.

13. Odvolací soud předně konstatuje, že odvoláním žalobkyně proti výroku II. o způsobu vypořádání spoluvlastnictví je napaden i výrok I. o zrušení spoluvlastnictví, neboť předmět řízení je nedělitelný (srovnej § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 315/05).

14. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze shora uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedeném dokazování, a na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

15. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování dále uvedenými listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti:

16. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve spojení s příslušnou poštovní dodejkou, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala prvního žalovaného, s ohledem na uložený trest propadnutí 3/4 majetku v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], aby jí zaslal přehled majetku, který byl ke dni [datum] ve společném jmění manželů, včetně výpisů z bankovních účtů, vše ve lhůtě nejpozději do [datum].

17. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve spojení s příslušnou poštovní dodejkou, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala druhou žalovanou, s ohledem na prvnímu žalovanému uložený trest propadnutí 3/4 majetku v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], aby jí zaslala přehled majetku, který byl ke dni [datum] ve společném jmění manželů, včetně výpisů z bankovních účtů, vše ve lhůtě nejpozději do [datum].

18. Z listiny datované dnem [datum], adresované žalobkyni, bylo zjištěno, že advokát [tituly před jménem] [jméno FO] převzal zastoupení žalovaných s tím, že v odpovědi na dopisy žalobkyně ze dne [datum] jen sdělil, že ohledně společného jmění žalovaných ve vztahu k předmětným nemovitým věcem byla formou notářského zápisu uzavřena smlouva o zúžení jejich společného jmění ze dne [datum] pod sp. zn. N 277/2000, NZ 269/2000.

19. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve spojení s příslušnou poštovní dodejkou, bylo zjištěno, že vyzvala druhou žalovanou, aby jí zpřístupnila nemovité věci za účelem jejich ocenění pro vypořádání společného jmění manželů. Žalobkyně uvedla i kontakty na znalce s tím, aby mu druhá žalovaná sdělila termín pro místní šetření.

20. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve spojení s příslušnou poštovní dodejkou, bylo zjištěno, že prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalované, aby jí zpřístupnili nemovité věci za účelem jejich ocenění pro vypořádání společného jmění manželů. Žalobkyně uvedla kontakty na znalce s tím, aby mu žalovaní sdělili termín pro místní šetření.

21. Z listiny ze dne [datum], nadepsané jako vyjádření k dopisu ze dne [datum], bylo zjištěno, že žalovaní mají za to, že nemovité věci v katastrálním území [adresa] jsou ve výlučném vlastnictví druhé žalované. Není tudíž namístě poskytovat součinnost k jejich zpřístupnění za účelem jejich ocenění.

22. Z výpisu z účtu u [právnická osoba]., č. [č. účtu] bylo zjištěno, že jeho majitelem je [jméno FO], [tituly před jménem], který ke dni [datum] na svém běžném účtu disponuje částkou [částka].

23. Ze screenshotu obrazovky počítače bylo zjištěno, že [jméno FO] má u investiční společnosti [právnická osoba]., investiční nástroj v podobě fondu vysoce úročených dluhopisů s tržní hodnotou ke dni [datum] ve výši [částka] s tím, že celková hodnota portfolia činí [částka].

24. Z výpisu z účtu u [právnická osoba]. č. [č. účtu] bylo zjištěno, že jeho majitelem je [jméno FO], který ke dni [datum] na svém spořícím účtu disponoval částkou [částka].

25. Z listiny datované dnem [datum] bylo zjištěno, že [jméno FO] a [jméno FO] se zavázali poskytnout druhé žalované finanční prostředky až do výše [částka] ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, jímž jí budou přikázány nemovité věci do vlastnictví a uložena tomu odpovídající povinnost vyplatit vypořádací podíl v rozsahu 4/8.

26. Podle § 1098 o. z. mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti, zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro poručníka a poručence.

27. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2).

28. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

29. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

30. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

31. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

32. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

33. Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.

34. Podle § 134 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odst. 1). Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby (odst.4).

35. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

36. Podle § 143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

37. Pokud jde o právní posouzení věci, odkazuje odvolací soud na správné a velmi podrobné a pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně, který se vypořádal se všemi podstatnými námitkami žalovaných a odkázal i na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

38. Odvolací soud souhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že nemovité věci se podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. staly součástí společného jmění manželů žalovaných, neboť byly získány za trvání manželství, byť se tak stalo na základě kupních smluv, které jako kupující uzavírala toliko druhá žalovaná, která proto byla do katastru nemovitostí zapsána jako jejich výlučný vlastník. Tento závěr je podporován i tím, že žalovaní následně dne [datum] uzavřeli smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů formou notářského zápisu (veřejná listina, která je nadána presumpcí pravosti a správnosti), v níž výslovně deklarovali, že navzdory stavu evidovanému v katastru nemovitostí jsou nemovité věci součástí jejich společného jmění, přičemž jejím prostřednictvím rozhodli o tom, že nemovité věci nebudou v režimu společného jmění manželů, nýbrž se stanou výlučným majetkem druhé žalované. Věcněprávní účinky takové smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů nastávaly až vkladem do katastru nemovitostí (§ 143a odst. 1 obč. zák.). Uvedená smlouva však do katastru nemovitostí vložena nikdy nebyla.

39. Jestliže žalovaní v odvolacím řízení změnili svá tvrzení o vlastnictví nemovitých věcí (o jejich nabytí z výlučných prostředků druhé žalované) a navrhli k nim důkazy (např. výslech pracovníků katastrálního úřadu, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí s přílohami) s tím, že jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205a písm. b) o. s. ř.], a má být jimi zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a písm. c) o. s. ř.], odvolací soud konstatuje, že se ve skutečnosti o žádné takové skutečnosti a důkazy nejedná. Naopak se jedná o nově uplatněné skutečnosti a důkazy, které mají prokázat jiný skutkový stav, než který byl soudem prvního stupně zjištěn, což je v rozporu s § 205a písm. e) o. s. ř. a contrario, když se jedná o v odvolacím řízení tzv. nepřípustné novoty (tvrzení a důkazy), jestliže se účastníkům při posledním jednání soudu prvního stupně dostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

40. Stran námitky žalovaných, že jejich tvrzení, že peníze na koupi nemovitých věcí pocházely z výlučných prostředků druhé žalované, nebyla soudem prvního stupně věnována žádná pozornost, lze jen uvést, že se tímto jejich tvrzením soud prvního stupně nemohl zabývat, neboť je učinili až v odvolacím řízení. Nemohl se vyjádřit ani k prohlášení prvního žalovaného o nabytí nemovitých věcí pouze druhou žalovanou pro účely vkladového řízení, neboť nebylo soudu prvního stupně žalovanými předloženo; ostatně žalovaní současně uvádí, že je nemají k dispozici. Žalovaným přitom nic nebránilo v tom, aby toto své nové tvrzení uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně, jestliže měli za to, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí je žalovaná, protože je koupila za své výlučné prostředky. Oba museli vědět, za jaké peníze byly nemovité věci za trvání jejich manželství pořízeny, zvláště učinil-li první žalovaný pro vkladové řízení prohlášení o původu kupní ceny, jak tvrdí, a druhá žalovaná je připojila k návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí.

41. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud jde o při odvolacím jednání předložené rozhodnutí [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], ze dne [datum], o zamítnutí návrhu žalobkyně na vklad práva na základě výše citovaných rozhodnutí trestních soudů, jež bylo doručeno i druhé žalované, nemůže na výše uvedených závěrech odvolacího soudu cokoli změnit. K zamítnutí návrhu došlo jen z důvodu, že navrhovaný vklad nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí. Rozhodnutí rovněž obsahuje názor, že smlouva o zúžení společného jmění manželů účastníků je platná. Platnost uvedené smlouvy však nebyla v tomto řízení soudem prvního stupně ani odvolacím soudem zpochybněna. Rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na tom, že nenastala její účinnost.

42. V návaznosti na výše uvedenou skutečnost, že nebyl proveden vklad smlouvy o zúžení společného jmění manželů do katastru nemovitostí, proto žalovaní uplatnili argumentační linii, podle které nemovité věci druhá žalovaná řádně vydržela ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., případně naplnila podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně se naplněním podmínek vydržení na straně druhé žalované ve smyslu citovaných zákonných ustanovení podrobně zabýval a uzavřel, že k jejich naplnění ani v jednom případě nedošlo a druhá žalovaná nemovité věci nevydržela.

43. K odvolacím námitkám žalovaných, zpochybňujícím řešení otázky vydržení ze strany soudu prvního stupně, odvolací soud uvádí, že zásadní okolností pro správné posouzení běhu vydržecí doby v projednávané věci je vzájemný vztah obou žalovaných, kteří jsou manželé.

44. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl zabývat se otázkami dílčími či specifickými, jejichž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné. V dané věci je nadbytečné rozvíjet úvahy o tom, zda byly či nebyly naplněny podmínky řádného vydržení v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. nebo mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Posouzení těchto dílčích otázek tak je bez jakéhokoliv významu ve vztahu k posouzení, zda je možné vydržet vlastnické právo k věci ve vztahu mezi manžely (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

45. Ve vztahu k řádnému vydržení všechny rozhodné skutečnosti měly nastat před 1. lednem 2014, a proto soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. Z jeho výše citovaných ustanovení vyplývá, že počátek a trvání běhu promlčecí a vydržecí doby ovlivňuje, mimo jiného, i vzájemný vztah osob, mezi nimiž účinky promlčení či vydržení mají nastat. K těmto osobám zákon řadí i manžele. Brání se tak tomu, aby za trvání manželství započala či běžela promlčecí či vydržecí doba, jejíž uplynutí by mělo vliv na soudní uplatnitelnost nároku nebo nabytí subjektivního práva jednoho z manželů na úkor druhého manžela. V judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu § 114 obč. zák. Konstantně se proto vychází ze závěru, že ustanovení § 114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Shodný výklad zastává i právní teorie (viz Knappová, M., Tégl, P., Eliáš, K. v Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. [adresa]: [právnická osoba], 2008. s. 447-448; obdobně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. [adresa] : [právnická osoba]. Beck 2008, 570 s. a 704 s.) a ostatně vyplývá i z literatury a důvodových zpráv, které v odvolání citují žalovaní.

46. Ve vztahu k naplnění podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 odst. 1 o. z. je situace jednoznačná, neboť se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 1098 o. z., ze které vyplývá, že mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství trvá.

47. Lze tak uzavřít, že námitka žalovaných, že „ustanovení § 114 obč. zák. a § 1098 o. z. je třeba vykládat jako ochranu namířenou jen inter partes“ není důvodná, neboť zákonná úprava, konstantní judikatura a odborná literatura takový závěr vylučují.

48. Z uvedeného se podává, že za trvání manželství nemůže započít či běžet vydržecí doba, jejíž uplynutí by mělo vliv na soudní uplatnitelnost nároku nebo nabytí subjektivního práva jednoho z manželů na úkor druhého manžela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

49. Konečně pro úplnost je třeba zdůraznit, že vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby, která působí proti všem, tudíž je pojmově a z logiky věci vyloučeno, aby druhá žalovaná jako vlastník, tj. nikoliv jako „pouhý detentor“, nemovité věci vydržela.

50. V poměrech projednávané věci tedy platí závěr (řešení této předběžné otázky), že nemovité věci byly nabyty do společného jmění manželů žalovaných podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a společné jmění nebylo modifikováno ve smyslu § 143a obč. zák.

51. Podle § 66 odst. 4 tr. zák. výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů. Podle odst. 5 propadlý majetek připadá státu. Zástavní práva k propadlému majetku nezanikají.

52. Odvolací soud se dále ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně okolností, které vedly ke vzniku spoluvlastnictví na straně žalobkyně. Bylo mimo vší pochybnost prokázáno, že rozsudkem Vrchního soudu v [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci téhož dne, byl prvnímu žalovanému mimo jiné uložen trest propadnutí 3/4 majetku. Současně s právní mocí rozsudku došlo ze zákona ve smyslu shora citovaného ustanovení [podezřelý výraz] zákoníku k zániku společného jmění manželů žalovaných, tj. dne [datum], a žalobkyně současně vstoupila do majetkových práv a povinností prvního žalovaného v rozsahu 3/4. Jestliže do tří let od zániku společného jmění manželů žalovaných nedošlo k jeho vypořádání dohodou, ani za tím účelem nebylo zahájeno řízení u soudu, pak nastupuje nevyvratitelná domněnka, podle které mimo jiné platí, že nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví obou manželů a jejich podíly jsou stejné (§ 741 o. z.). V poměrech souzené věci tato skutečnost vedla k tomu, že účastníci se stali podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to žalobkyně spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 3/8, první žalovaný spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 1/8 a druhá žalovaná spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 4/8.

53. Již ze shora uvedených závěrů se podává, že odvolání žalovaných není opodstatněné a bylo nadbytečné se zabývat námitkami ohledně toho, z jakého důvodu nedošlo k zahájení vkladového řízení na podkladě smlouvy o zúžení společného jmění ze dne [datum] u příslušného katastrálního úřadu, či ohledně trvání dobré víry založeného na tom, že dobrá víra nemohla být „přerušena“ rozhodnutími trestních soudů [rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Vrchního soudu v [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]], neboť nemovité věci nebyly výslovně specifikovány ve výroku o uložení trestu propadnutí majetku, ani ohledně splnění dalších podmínek pro řádné či mimořádné vydržení. Nadbytečným by tak bylo doplnění dokazování výslechem žalovaných či svědka notáře [tituly před jménem] [jméno FO] k uvedeným otázkám.

54. Co se týče zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, jak správně uvedl již soud prvního stupně, žalobkyně nemůže být v souladu s § 1140 odst. 1 o. z. nucena setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanými, tj. má právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. O zrušení spoluvlastnictví je v souladu s § 1140 odst. 2, věty druhé, o. z. možné nerozhodnout pouze pokud o ně žalobce žádá v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. V dané věci žádné okolnosti, které by (pro tentokrát) měly zabránit zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, jak již správně konstatoval i soud prvního stupně, nebyly tvrzeny ani zjištěny.

55. Žalobkyně ve svém odvolání věcně polemizovala a nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně ohledně solventnosti druhé žalované, měla za to, že tato otázka byla soudem prvního stupně posouzena neúplně a tudíž nesprávně. V návaznosti na uvedené brojila proti stanovenému způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, když žádala, aby odvolací soud nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě, což navrhovala již v samotné žalobě.

56. Za situace, kdy mezi účastníky není dána shoda o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, je namístě se zabývat jednotlivými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovenými ve shora citovaných ustanoveních § 1144 a § 1147 o. z., soud je zároveň při úvaze o vhodném způsobu vypořádání vázán zákonným pořadím tam upravených způsobů.

57. Při vypořádání podílového spoluvlastnictví autoritativním konstitutivním soudním rozhodnutím je na prvním místě úvaha o reálném rozdělení věci – nemovitých věcí. Není-li rozdělení věci dobře možné, je namístě věc přikázat za přiměřenou náhradu jednomu či více spoluvlastníkům, a teprve tehdy, nechce-li věc žádný z nich, lze nařídit prodej věci ve veřejné dražbě. Jako další z možných způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví přichází obecně v úvahu i postup podle § 1165 o. z. – zřízení jednotek a jejich přikázání do vlastnictví spoluvlastníkům – tento postup má v pořadí jednotlivých způsobů vypořádání místo hned za reálným rozdělením věci.

58. Je správný závěr soudu prvního stupně, že nemovité věci nejsou reálně dělitelné ve smyslu § 1144 o. z., jenž zohlednil jednak způsob funkčního využití nemovitých věcí, které slouží k uspokojování potřeb bydlení, a tvoří funkční celek, jakož i stavebně technickou dispozici stavby. Navíc ani žádný z účastníků tento způsob vypořádání v odvolacím řízení nepožadoval.

59. Jako další v pořadí podepsaný soud zvažoval vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitých věcí za přiměřenou náhradu některému ze spoluvlastníků. O přikázání nemovitých věcí projevovala od začátku řízení zájem toliko druhá žalovaná, odvolací soud se proto zabýval tím, zda je dostatečně solventní k vyplacení přiměřené náhrady.

60. Stran uplatněné námitky o nesprávně vyřešené otázce solventnosti je odvolací soud ve shodě s žalobkyní, že soud prvního stupně nesprávně solventnost druhé žalované k vyplacení přiměřené náhrady posuzoval jen ve vztahu k žalobkyni. Podle ustálené judikatury je jednou z podmínek přikázání věci dostatečná solventnost zájemce ve vztahu k ceně vypořádávané věci. Solventnost musí být dána k okamžiku soudního rozhodnutí, kdy účastník mající zájem o nemovitou věc musí prokázat, že dostatečné finanční prostředky odpovídající vypořádacímu podílu má již k dispozici (např. výpisem z účtu), anebo že je schopen si je v přiměřené době opatřit (např. závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Výjimkou z takového postupu je jedině situace, kdy v řízení z dokazování jednoznačně vyplyne, že účastník potřebné prostředky zcela jistě získá v přiměřené době (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že solventnost musí být dána k celé přiměřené náhradě bez ohledu na vzájemný vztah účastníků, byť stojí na téže procesní straně sporu.

61. K výzvě odvolacího soudu ze dne [datum] a po následném poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., kterého se druhé žalované dostalo při odvolacím jednání dne [datum], doložila druhá žalovaná prohlášení [jméno FO] a [jméno FO] ze dne [datum]. Jak vyšlo v řízení najevo, jde o syny druhé žalované, kteří tímto prohlášením potvrdili svou ochotu poskytnout své matce zápůjčku až do výše [částka] (ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí). Současně bylo prokázáno, že [jméno FO] na svém běžném účtu disponuje částkou [částka], [jméno FO] má u investiční společnosti vklad v celkové hodnotě [částka] a na spořícím účtu disponuje částkou [částka]. Odvolací soud tedy uzavřel, že druhá žalovaná prokázala svou solventnost (k celé přiměřené náhradě) cizími prostředky – zápůjčkou od svých synů, když lze mít za prokázanou i její reálnost a proveditelnost.

62. S ohledem na shora uvedený závěr ohledně solventnosti druhé žalované je proto namístě nemovité věci přikázat do jejího výlučného vlastnictví a uložit jí povinnost vyplatit vypořádací podíl – přiměřenou náhradu jak žalobkyni, tak prvnímu žalovanému. Přiměřená náhrada, jak správně uzavřel soud prvního stupně, má svůj základ v obvyklé ceně celku vypořádávaných nemovitých věcí. Odvolací soud proto vycházel z obvyklé ceny nemovitých věcí, kterou zjistil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], ve výši [částka]. Přiměřená náhrada odvozená od velikosti spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech z jejich obvyklé ceny představuje pro žalobkyni (ideální 3/8) částku [částka] a pro prvního žalovaného (ideální 1/8) částku [částka].

63. Dále se odvolací soud zabýval lhůtou ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta), která je zpravidla podle § 160, část věty před středníkem, o. s. ř. tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (uveřejněný pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě.

64. V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro stanovení delší lhůty k plnění v trvání jednoho měsíce. Tyto důvody spatřuje odvolací soud rovněž v celkové výši přiměřené náhrady, jakož i v tom, že její získání je vázáno na smluvní vztah s třetími osobami. Současně lze doplnit, že stanovená lhůta není nepřiměřená ani s ohledem na zájmy žalobkyně, potažmo prvního žalovaného, neboť zpravidla nelze předpokládat, že takto vysokou částku bude mít spoluvlastník ihned k dispozici. Ostatně je v zájmu samotné druhé žalované dodržení této lhůty proto, aby se případně nevystavila riziku nuceného výkonu rozhodnutí nebo exekuce při nesplnění uložené povinnosti.

65. Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobkyně ohledně náhrady nákladů řízení. Žalobkyně přes vědomí o povaze řízení jako řízení iudicium duplex jejich náhradu opakovaně požadovala s tím, že ve skutkových poměrech věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Ty spatřovala v okolnostech vzniku podílového spoluvlastnictví (majetková [podezřelý výraz] sankce uložená prvnímu žalovanému) s tím, že předmětné řízení tak svým charakterem lze vnímat jako vykonávací řízení. Odvolací soud nemá tuto námitku za opodstatněnou. Je toho názoru, že by tím u prvního žalovaného došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, tedy zákazu být potrestán dvakrát za stejnou věc. V případě druhé žalované by v podstatě šlo o uplatnění nepřípustné zásady kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti. K odkazu žalobkyně na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], při veškerém respektu k rozhodnutí uvedeného soudu, podepsaný soud už jen uvádí, že rozhodnutí jiných soudů nepředstavují určující prejudikaturu. K sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud.

66. Plénum Ústavního soudu přijalo dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 stanovisko, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Ústavní soud dále uvedl, že v odůvodněných, a spíše výjimečných, případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu mohou být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací.

67. Pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud neshledal žádnou z popsaných specifických okolností (postoj účastníků, kteří se neshodli na způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, nelze v tomto případě hodnotit jako nezájem o konstruktivní vyřešení věci či jako obstrukční chování), má tedy za to, že jsou dány důvody pro postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků.

68. K náhradě nákladů řízení státu odvolací soud podotýká, že v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a že v souladu se shora rozebíraným stanoviskem pléna Ústavního soudu je třeba na procesní úspěch všech účastníků pohlížet jako na stejný. Z těchto důvodů byla soudem prvního stupně povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu účastníkům uložena rovným dílem zcela správně.

69. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

70. Odvolací soud dále rozhodoval podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud má za to, že i o těchto nákladech je na místě rozhodnout podle základního principu vysloveného podle shora uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu. Žalovaní sice i v odvolacím řízení brojili proti žalobě jako takové a požadovali její zamítnutí, avšak ani v tomto postupu nelze spatřovat nic, co by vybočovalo z běžné míry uplatňování či bránění práv. Byť se odvolací soud s námitkami žalovaných neztotožnil, nelze je zároveň hodnotit jako šikanózní či obstrukční jednání, které by mělo mít za následek uložení povinnosti žalovaným hradit náklady odvolacího řízení.

Poučení