5 C 436/2023 - 318

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem Mgr. Radkem Hladinou sídlem Vinohradská 35/25, 120 00 Praha o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Zrušuje se podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. [Anonymizováno] zahrada, pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, všem zapsaným u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa].

II. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] zahrada, pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], a pozemek parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, všechny zapsané u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa], se přikazují do výlučného vlastnictví žalované 2).

III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 3 817 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalovanému 1) na vypořádacím podílu částku ve výši 1 272 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu ve výši 5 503,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu ve výši 5 503,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. [Anonymizováno] zahrada, pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, všem zapsaným u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila tím, že dne 25. 9. 2000 byla formou notářského zápisu mezi žalovanými jako manželi uzavřena smlouva o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů, na jejímž základě měly předmětné nemovitosti připadnout do výlučného vlastnictví žalované 2). Nicméně vzhledem k tomu, že uvedený notářský zápis nebyl nikdy zapsán do katastru nemovitostí, jeho právní účinky nenastaly, a žalovaná se tudíž výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí nestala. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020 ve věci sp. zn. [spisová značka] byl přitom žalovanému 1) uložen trest propadnutí majetku, čímž došlo k zániku společného jmění manželů žalovaných 1) a 2). Jelikož nebylo zaniklé společné jmění manželů v zákonné lhůtě vypořádáno, staly se předmětné nemovitosti předmětem podílového spoluvlastnictví, kdy každý ze žalovaných má mít stejný podíl. Žalobkyni, které na základě uloženého trestu připadly 3/4 majetku žalovaného 1), tak připadají 3/8 na celkovém podílu k předmětným nemovitostem. Žalobkyně se pak domáhala nařízení prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě jako způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví.

2. Žalovaní popírali důvodnost podané žaloby, neboť výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná 2). Žalovaní v řízení nepopírali, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], byl žalovanému 1) uložen trest propadnutí majetku. Žalovaní taktéž nepopírali, že notářský zápis ze dne 25. 9. 2000 o smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebyl zavkladován do katastru nemovitostí. Ačkoliv byly předmětné nemovitosti žalovanými zakoupeny v roce 1997 (již za trvání manželství), vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno toliko ve prospěch žalované 2). Předmětné nemovitosti tak sice byly součástí společného jmění manželů, ale pouze do roku 2000, kdy se na základě shora uvedeného notářského zápisu stala výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí žalovaná 2). Žalovaní se totiž prostřednictvím notáře [tituly před jménem] [jméno FO] obrátili na příslušný katastrální úřad s návrhem na vklad smlouvy o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že v evidenci katastru nemovitostí by zápisem vlastnického práva dle uvedeného notářského zápisu nedošlo ke změně vlastníka předmětných nemovitostí dle evidovaného stavu, vklad notářského zápisu proveden nebyl. Ačkoliv tak nedošlo k vkladu uvedené smlouvy do katastru nemovitostí, žalovaní měli s ohledem ke všem okolnostem smlouvu za platnou a účinnou již dnem jejího sepsání a od roku 2000 se nacházeli v dobré víře, že předmětné nemovitosti byly vyloučeny ze společného jmění manželů, čemuž odpovídá právě i stav v katastru nemovitostí. Žalovaná 2) se tak na základě těchto skutečností v roce 2000 chopila držby předmětných nemovitostí. Kromě zákonných předpokladů řádného vydržení předmětných nemovitostí žalovanou 2) jsou pak i splněny podmínky mimořádného vydržení, kdy vydržecí doba v takovém případě uplynula dnem 25. 9. 2020, přičemž žalobkyně začala stav dle evidence v katastru nemovitostí sporovat až v roce 2023. Žalovaná 2) předmětné nemovitosti po celou dobu užívala bez nepoctivého úmyslu (který by byla případně povinna prokazovat žalobkyně) a její vlastnické právo, zapsané i v katastru nemovitostí, nebylo právě do roku 2023 předmětem pochybností. Pokud by soud nicméně dospěl k závěru, že žalovaná 2) se nestala výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (mimořádným) vydržením, navrhovali žalovaní z opatrnosti jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované 2).

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení, a znaleckým posudkem, z nichž zjistil následující skutečnosti a po postupu dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), i následující skutkový stav:

4. Žalovaná 2) je v evidenci katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] zahrada, pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, všech zapsaných u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa], a to na základě kupních smluv č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] a stavebního povolení č. [Anonymizováno] (prokázáno výpisy z katastru nemovitostí).

5. Žalovaní smlouvou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřenou formou notářského zápisu ze dne 25. 9. 2000 prohlásili, že předmětné nemovitosti jsou navzdory stavu evidovanému v katastru nemovitostí součástí jejich společného jmění, přičemž společné jmění manželů v rozsahu uvedených nemovitostí zúžili tak, že se předmětné nemovitosti měly stát výlučným majetkem žalované 2). Smlouva měla nabýt účinnosti jejím vkladem do katastru nemovitostí (prokázáno notářským zápisem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 25. 9. 2000, [Anonymizováno]).

6. Žalovaný 1) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2019, č.j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], uznán vinným ze spáchání v rozsudcích specifikovaných trestných činů a byl potrestán mj. propadnutím jeho majetku (prokázáno citovanými rozsudky).

7. Ze znaleckého posudku č. [č. účtu] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 16. 7. 2024 byla zjištěna obvyklá cena předmětných nemovitostí, přičemž soud (stejně jako účastníci řízení) neměl výhrad k závěrům znaleckého posudku. Dům č.p. [Anonymizováno] se sestává z jednoho podzemního podlaží, dvou nadzemních podlaží a podkroví. Ačkoliv jsou obě nadzemní podlaží vybaveny sociálním zařízením (WC, koupelna), kuchyní je vybaveno pouze první nadzemní podlaží. Další části nemovitosti jsou prosty sociálního zařízení. Jednotlivá podlaží jsou přitom propojena schodištěm. Vytápění nemovitosti je zajištěno ústředním plynovým kotlem. Znalec pak kromě uvedení zdrojů použitých při zpracování posudku a výše uvedeného popisu objektu včetně uvedení výměr podlahové plochy jednotlivých prostor domu č.p. [Anonymizováno] popsal jednotlivé metody možného ocenění, a to včetně metody porovnávací jím použité ke stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Obvyklá cena byla stanovena na základě porovnání s kupní cenou třech realizovaných prodejů obdobných nemovitostí v [Anonymizováno]. Zjištěná jednotková cena realizovaných prodejů byla znalcem dále upravena za použití koeficientů zohledňujících velikost srovnávacích nemovitostí ve vztahu k oceňované, polohu srovnávacích nemovitostí ve vztahu k oceňované, provedení, vybavení, celkový stav a stáří srovnávacích nemovitostí ve vztahu k oceňované, velikost náležejícího pozemku a datum realizace transakce zohledňující vývoj cen na trhu s realitami od doby prodeje do doby zpracování znaleckého posudku. Na základě porovnáním upravené jednotkové ceny u jednotlivých srovnávacích nemovitostí a jejich průměru byla stanovena právě ve výši tohoto průměru jednotková cena předmětných nemovitostí. Obvyklá cena předmětných nemovitostí tak činí 10 180 000 Kč. Dle znalce předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek a rozdělení nemovitostí mezi spoluvlastníky za podmínek stálého účelného využívání není možné. Ačkoliv znalec nezodpověděl, jaké by mělo reálné dělení předmětných nemovitostí mezi spoluvlastníky vliv na jejich cenu, a ohledně reálného dělení nemovitostí se v rámci svých závěrů dopustil právního hodnocení, které přísluší výlučně soudu, soud s ohledem na již shora uvedená zjištění ohledně předmětných nemovitostí neshledal důvody pro doplnění znaleckého posudku či nutnost dalšího dokazování týkajícího se předmětných nemovitostí.

8. U [právnická osoba]., je ve prospěch osoby [jméno FO], nar. [datum] veden bankovní účet č. [č. účtu], přičemž ke dni 18. 11. 2024 se na tomto účtu nacházel zůstatek ve výši 2 034 690,07 Kč. U [právnická osoba]., je ve prospěch osoby [tituly před jménem] [jméno FO], RČ [Anonymizováno] veden bankovní účet č. [č. účtu], přičemž ke dni 18. 11. 2024 se na tomto účtu nacházel aktuální použitelný zůstatek 1 931 970,28 Kč (prokázáno potvrzeními uvedených bankovních institucí ze dne 18. 11. 2024). Obě shora jmenované osoby se přitom zavázaly v případě, že žalované 2) bude uložena povinnost uhradit vypořádací podíl ve výši 3/8 z předmětných nemovitostí, poskytnout žalované 2) finanční prostředky ve výši 3 817 500 Kč do sedmi dnů od právní moci takového rozhodnutí (prokázáno písemným prohlášením).

9. Po právní stránce soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přičemž při posuzování okolností týkajících se nabytí původních nemovitostí a uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů včetně absence jejího vkladu do katastru nemovitostí, majících případně vliv na právní režim předmětných nemovitostí, věc posuzoval při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 o.z., podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „s.o.z.“).

10. Podle § 130 odst. 1 s.o.z. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

11. Podle § 134 odst. 1 s.o.z. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

12. Podle § 143 odst. 1 s.o.z. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

13. Podle § 143a odst. 1 s.o.z. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

14. Podle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

15. Podle § 1098 o.z. mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti, zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro poručníka a poručence.

16. Podle § 1140 odst. 1, 2 o.z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

17. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

18. Podle § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

19. Podle § 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

20. Podle § 3066 o.z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

21. Ve smyslu shora citovaného ustanovení § 1140 o.z. je patrné, že o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li jej rozdělit, nebo o jeho zrušení může žádat každý ze spoluvlastníků. Pakliže mezi spoluvlastníky nedojde ve smyslu § 1143 o.z. k dohodě o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud. Z textu citovaných ustanovení i z logiky věci se podává, že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má tedy některý ze spoluvlastníků společné věci. K tomu je přitom třeba připomenout, že zápis věcného práva do katastru nemovitostí nijak nebrání zjištění, že věcné právo svědčí ve prospěch jiné osoby. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti a případně se při posuzování této otázky i odchýlit od stavu zapsaného v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010). V případě žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem tak soud při posuzování věcné legitimace, ať již aktivní či pasivní, (a tím i okruhu osob, které mohou žalobu podat a musí být účastníky řízení) není bez dalšího vázán zápisem v katastru nemovitostí, nasvědčují-li tvrzení účastníka řízení a zjištěné skutečnosti jinému okruhu (spolu)vlastníků společné věci, která je předmětem žaloby.

22. K účinkům vkladu do katastru nemovitostí, a to i v souvislosti s povinností vkladu ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 s.o.z. je potřeba uvést, že samotným uzavřením smlouvy, byť formou notářského zápisu, vzniká nabyvateli „jen“ závazkový (obligačněprávní) nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci. Samotné vlastnické právo či jiné věcné právo k nemovitosti ovšem vznikne (konstituuje se), neboli věcněprávní - translační účinky uzavřené smlouvy nastanou až vkladem takového práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu, tj. přistoupením modu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 473/2020). Trvání obligačněprávních účinků uzavřené smlouvy přitom samo o sobě nemůže mít vliv na případnou otázku dobré víry nabyvatele a s ní spojeného případného vydržení věcného práva, pokud nebylo právo zavkladováno do veřejného seznamu, vyžaduje-li tak zákon. Ve vztahu k projednávané věci nutno doplnit, že předpokladem oprávněné držby, jako jednoho ze zákonných požadavků na případné vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 s.o.z., je právě dobrá víra držitele. Jedná se o psychický stav držitele, který se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Jinými slovy je držba v dobré víře založena na omylu držitele, přičemž takový omyl musí být omluvitelný. Omyl je tedy omluvitelný, jestliže držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem a povaze daného případu po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo nepatří. Omyl držitele může být skutkový i právní, přičemž právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. při nejasném znění zákona). Proto právní omyl držitele vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, nemůže být omluvitelný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006).

23. Při zohlednění shora uvedených závěrů v nyní projednávané věci je nepochybné, že samotná skutečnost, že žalovaná 2) je v evidenci katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, nemohla vést bez dalšího k učinění závěru, že předmětné nemovitosti nejsou předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, a tudíž k zamítnutí žaloby. Žalovaná 2) je jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí na základě nabývacích právních titulů z roku 1997, tj. z doby, kdy již oba žalovaní byli manželi. Jelikož došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalovanými za trvání manželství, tyto se ve smyslu § 143 odst. 1 s.o.z. staly součástí společného jmění žalovaných. Ostatně tyto závěry nepopírali žalovaní v tomto řízení ani v době po nabytí předmětných nemovitostí, neboť ač měla být dle katastrálního zápisu vlastníkem předmětných nemovitostí toliko žalovaná 2), sami žalovaní si byli vědomi toho, že zápis v evidenci katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, a proto v roce 2000 přistoupili k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ve vztahu k předmětným nemovitostem. V řízení přitom bylo zjištěno, že notářský zápis o smlouvě uzavřené mezi žalovanými nebyl nikdy zavkladován do katastru nemovitostí. S ohledem na znění § 143a odst. 1 s.o.z. je tedy patrné, že věcněprávní účinky smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů samotným uzavřením smlouvy bez dalšího nemohly nastat.

24. Vznesli-li žalovaní v řízení námitku řádného vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanou 2), je třeba ve vztahu k této námitce poukázat na shora uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Žalovaná 2) nemohla s ohledem na soudem učiněná zjištění splnit podmínky vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 s.o.z., neboť soud její držbu předmětných nemovitostí nemohl shledat oprávněnou pro absenci dobré víry. I pokud by si totiž žalovaná 2) nebyla vědoma toho, že zákon účinnost smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 s.o.z. týkající se nemovité věci spojuje s vkladem takové smlouvy do katastru nemovitostí, její případná nevědomost (právní omyl) by nemohla být vzhledem k jednoznačnému znění zákona omluvitelnou. Nadto by případnou nevědomost žalované 2) nebylo možné omluvit i s ohledem na obsah samotné smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, jejíž znění s odkazem na ustanovení § 143a odst. 1 s.o.z. podmiňovalo právě účinnost smlouvy jejím vkladem do katastru nemovitostí. Nejen, že by tedy případná nevědomost žalovanou 2) neomlouvala, ale naopak vše nasvědčuje tomu, že sama žalovaná 2) musela o nutnosti vkladu do katastru nemovitostí k účinnosti smlouvy vědět. Soud proto uzavřel, že žalovaná 2) se nemohla stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí dle ustanovení § 134 odst. 1 s.o.z.

25. Konečně soud konstatuje, že neshledal důvodnou ani námitku žalovaných o mimořádném vydržení předmětných nemovitostí žalovanou 2) ve smyslu § 1095 o.z. V případě této námitky nemůže jít oproti podmínkám řádného vydržení žalované 2) k tíži, že tu nebyl právní důvod, na jehož základě se chopila držby předmětných nemovitostí. Je třeba dále přisvědčit žalovaným, že počala-li se žalobkyně svého práva k předmětným nemovitostem domáhat až v roce 2023 (případné dřívější období spadající do vydržecí doby by byla povinna prokazovat žalobkyně), mimořádného vydržení by se tato skutečnost nemohla dotknout, neboť by doba potřebná k mimořádnému vydržení uplynula podle § 1095 o.z. ve spojení s § 3066 o.z. již v roce 2020. Soud nicméně dospěl k závěru, že žalovaná 2) nebyla držitelem předmětných nemovitostí po dobu 20 let, resp. doba nutná k mimořádnému vydržení ani nepočala běžet, neboť žalovaní byli v roce 2000, tj. v roce, ve kterém se měla žalovaná 2) chopit držby předmětných nemovitostí, manželi (srovnej § 1098 o.z.). Aplikace § 1098 o.z. není podmíněna žádnou skutečností a z citovaného ustanovení nevyplývají žádné okolnosti, za kterých se citované ustanovení neuplatní, a proto je dle soudu nutno § 1098 o.z. vykládat tak, že toto ustanovení se nevztahuje pouze na výlučný majetek některého z manželů ve vztahu k druhému z manželů, nicméně i na majetek ve společném jmění manželů a majetek, který manželé mají v podílovém spoluvlastnictví (majetek, k němuž má již práva a povinnosti i druhý z manželů).

26. Došlo-li pak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020 k uložení trestu propadnutí majetku žalovaného 1), právní mocí tohoto rozsudku (dne 18. 6. 2020), došlo ve smyslu § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k zániku společného jmění žalovaných. Soud se ztotožnil s žalobkyní v tom směru, že pokud nedošlo ve lhůtě tří let od zániku společného jmění žalovaných k vypořádání jejich společného majetku (tj. i předmětných nemovitostí), staly se předmětné nemovitosti ve smyslu § 741 písm. b) předmětem jejich podílového spoluvlastnictví, přičemž podíly obou žalovaných ke společné věci jsou stejné. Jelikož žalobkyně na základě shora uvedeného rozhodnutí vstoupila do majetkových práv a povinností žalovaného 1), vyplývají jí z této skutečnosti i práva k podílu na předmětných nemovitostech ve výši 3/8, a to včetně oprávnění domáhat se žalobou zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud proto neshledal žalovanými uplatněné námitky vedoucí k zamítnutí žaloby důvodnými, a proto přistoupil přímo k samotnému projednání a rozhodnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví včetně způsobu jeho vypořádání.

27. Ve smyslu shora citovaných ustanovení §§ 1140 a 1143 o.z. za situace, kdy žalobkyně neměla nadále zájem setrvat v podílovém spoluvlastnictví a zároveň účastníci řízení nedospěly k dohodě, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl na návrh soud. Nutno dodat, že v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny okolnosti (srovnej § 1140 odst. 2 o.z.), které by případné rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví za současné situace vylučovaly.

28. Jde-li o otázku samotného vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, i současná úprava dle o.z. stanoví nejen možné způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Soud rozhodující o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak není vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), a proto byl v projednávané věci povinen nejprve zkoumat, zda je rozdělení společných věcí možné, neboť soud je povinen hledat cestu, aby - pokud je to možné - byly věci ve spoluvlastnictví účastníků reálně rozděleny, byť i takové řešení nevyhoví všem účastníkům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015). Reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016).

29. V řízení soud přitom zjistil takové skutečnosti, na jejichž základě uzavřel, že reálné dělení samotné stavby č.p. [Anonymizováno] není možné. Ačkoliv se stavba sestává ze tří podlaží a podkroví a výměra podlahové plochy stavby není nezanedbatelná, je stavba s ohledem na její zařízení koncipována jako jedna bytová jednotka. Byť jsou první i druhé nadzemní podlaží vybaveny sociálním zařízením, celá stavba je vybavena „pouze“ jednou kuchyní, jednotlivá podlaží jsou pak propojena jedním schodištěm. Za takových zjištění nelze uvažovat o reálném dělení stavby na tři části odpovídající výši spoluvlastnických podílů, neboť jednotlivé části by bez dalšího nadále nemohly sloužit k dosavadnímu účelu, tj. plnohodnotnému bydlení. Případné náklady na stavebnětechnické úpravy nemovitosti za účelem možnosti jejího rozdělení na tři samostatné jednotky sloužící k bydlení (vybudovat samostatný vchod, případně samostatná schodiště pro každou jednotku, sociální zařízení a kuchyň) by byly neúměrně vysoké. Ke stejným závěrům přitom musel soud dospět i ve vztahu k pozemkům parc. č. [Anonymizováno] které samy o sobě nemohou plnit jinou funkci, neboť slouží jako zahrada a další prostory a společně se zastavěným pozemkem parc. č. [Anonymizováno] tvoří jeden funkční celek. Za takové situace není možné nějakým způsobem docílit toho, aby reálným dělením předmětných nemovitostí vznikly tři samostatné věci sloužící dosavadnímu účelu a zároveň se tímto způsobem podstatně nezasáhlo do jejich hodnoty (byť na tuto otázku znalec neodpověděl, jak je uvedeno výše). Proto soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti reálně dělit ve smyslu ustanovení § 1144 odst. 1 o.z. nelze.

30. Za shora uvedeného se soud tedy zabýval tím, zda jsou při nemožnosti dělení společných věcí ve smyslu ustanovení § 1147 o.z. splněny podmínky pro to, aby byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví některého ze současných spoluvlastníků. Ačkoliv z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, je nutné také zkoumat jeho solventnost, neboť judikatura tuto skutečnost dovodila jako další podmínku. Tímto způsobem se totiž každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Neprokáže-li pak účastník, který má o společnou věc zájem, že má finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, je naplněn předpoklad pro prodej věci a rozdělení výtěžků podle podílů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Solventnost účastníka má být přitom dána v zásadě již k okamžiku vydání rozhodnutí. Proto je účastník žádající přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví povinen s finančními prostředky odpovídajícími výši vypořádacího podílu disponovat, případně je povinen prokázat, že je schopen si tyto finanční prostředky skutečně opatřit (např. formou úvěru).

31. Žalovaná 2) přitom v řízení prokázala, že může disponovat peněžními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, alespoň ve vztahu k žalobkyni. Z prohlášení doloženého žalovanou 2) se totiž podává, že byly by jí přikázány předmětné nemovitosti, budou jí poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 817 500 Kč, což právě odpovídá výši vypořádacího podílu, který náleží žalobkyni. Dále bylo žalovanou 2) doloženo, že prohlašující osoby skutečně takovými prostředky již v současné době disponují. Ač z výroků tohoto rozhodnutí vyplývá povinnost žalované 2) zaplatit vypořádací podíl i žalovanému 1), přičemž žalovaná 2) nedoložila, že by byla případně schopna i tento vypořádací podíl v blízké budoucnosti zaplatit, vzal soud tuto skutečnost s ohledem k okolnostem projednávané věci a k vzájemnému vztahu obou žalovaných s rezervou a důsledně na prokázání solventnosti k zaplacení podílu žalovaného 1) netrval. Podstatným pro soud bylo, zda žalovaná 2) prokáže solventnost k zaplacení podílů žalobkyně, což učinila. Za shora uvedeného proto soud předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované 2). Jde-li o výši vypořádacích podílů, soud tyto stanovil právě dle obvyklé ceny předmětných nemovitostí v daném místě a čase, která činí 10 180 000 Kč (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007). Žalobkyni vzhledem k jejímu spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech náleží vypořádací podíl ve výši 3/8, tj. 3 817 500 Kč, a žalovanému 1) vypořádací podíl ve výši 1/8, tj. 1 272 500 Kč. Lhůtu pro jejich zaplacení soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. žalované 2) vzhledem k výši a možnostem faktické dispozice žalované 2) s peněžními prostředky k zaplacení stanovil delší, než je pariční lhůta stanovená pro splnění takové povinnosti zákonem.

32. Výrok V. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žádný z účastníků řízení neměl ve věci úspěch oproti neúspěchu druhé strany řízení. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou zvláštním druhem řízení (tzv. iudicium duplex), v němž všichni účastníci řízení (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19). Tento druh řízení je tak charakteristický tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám, ledaže by pro jiné rozhodnutí byly dány zvláštní důvody. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka. Soud musí podrobně vyložit důvody pro použití uvedeného ustanovení, neboť v opačném případě takové rozhodnutí soudu porušuje ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS - 59/23). Soud v projednávané věci neshledal zvláštní důvody pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení, když nebyly shledány důvody a způsob uplatňování práv shora uvedenými nekonstruktivními jednáními některého z účastníků, aby mohlo jiné rozhodnutí o nákladech řízení v této konkrétní věci obstát. S ohledem na uvedené tak do posouzení (ne)úspěchu ve věci nemohl zohlednit nedůvodnost námitek žalovaných k podané žalobě, kteří primárně navrhovali zamítnutí žaloby.

33. O povinnosti každé z procesních stran zaplatit státu na náhradě nákladů státu částku 5 503,70 Kč (výroky VI. a VII. tohoto rozsudku), soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., neboť stát má toto právo s ohledem na výsledek řízení vůči oběma účastníkům rovným dílem. Náklady státu se pak rovnají znalečnému, které bylo ustanovenému znalci [tituly před jménem] [jméno FO] pravomocně přiznáno usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2024, č.j. [spisová značka], a vyplaceno. Procesní strany jsou tak povinny zaplatit každá částku 5 503,70 Kč (tj. polovinu z celkového znalečného ve výši 11 007,40 Kč).

Poučení