29 A 109/2014 - 117

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce VÍNO-VÍN Morava, s. r. o., se sídlem Brno, Kopečná 940/14, IČ 25564323, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem Brno, Mezírka 1, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Brno, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2014, č. j. SZPI/AC720-30/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2014, č. j. SZPI/AC720-18/2014, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně (dále též „inspektorát“), shledal žalobce vinným ze spáchání tří správních deliktů dle § 39 odst. 1 písm. ff), z toho jednoho ve formě pokračování a jednoho správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. aa) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o vinohradnictví“), ve znění pozdějších předpisů. Uložil mu jednak úhrnnou pokutu ve výši 1 200 000 Kč, jednak povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 115 190 Kč a náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč (tedy celkem žalobci stanovil k úhradě částku 1 316 190 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce zamítl a výrok rozhodnutí inspektorátu potvrdil. Ve věci samé se žalovaný ztotožnil se závěry inspektorátu. Částečně změnil, opravil a doplnil odůvodnění rozhodnutí, které se týkalo výše pokuty, a to v části, kde byly zvažovány majetkové poměry žalobce a jejich vliv na výši pokuty. Jinak se s výší pokuty i se zdůvodněním její výše ztotožnil.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Žalobce konstatoval, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Stručně shrnul průběh správního řízení. Uvedl, že ještě před jeho zahájením stáhnul z oběhu většinu nevyhovujících vín, tedy z celkového množství 2 300 ks lahví stáhl z oběhu 1 978 ks a tyto neprodleně zlikvidoval. Zbytek vín se mu podařilo částečně zajistit u obchodních partnerů, takže tato vína nešla do oběhu a nedostala se ke spotřebitelům. Správní orgány se nevypořádaly se všemi argumenty žalobce, neposoudily správně situaci, udělením nepřiměřené pokuty porušily zásadu předvídatelnosti a vybočily z mezí správního uvážení.

4. Žalovaný poukázal na znění § 40 odst. 2 věty první zákona o vinohradnictví a vinařství, podle kterého je při určení výše pokuty nutno přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Uvádí i podmínky, ze kterých je možno od uložení pokuty upustit. Dle žalobce by bylo možno i v tomto případě uvažovat o upuštění od pokuty.

5. Správní orgán uložil trest za všechny správní delikty dohromady za použití zásady absorpce. V odůvodnění postupoval tak, že vlastně „absorboval“ argumenty, v odůvodnění uvedl pouze některá fakta, vztahující se k některým deliktům, nevypořádal se s každým zvlášť, nedošlo k vypořádání jednotlivých deliktů co do jejich váhy a přitěžujících a polehčujících okolností. Z hlediska spáchání měl žalovaný posoudit okolnosti všech deliktů, což vědomě opomněl. Například s námitkou žalobce, že nebyl viníkem předmětných správních deliktů se vypořádal pouze ve vztahu k tomu deliktu, na který se dle jeho názoru tato námitka nevztahuje. Ve vztahu k nejzávažnějšímu deliktu se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobce, že nebyl pachatelem z hlediska způsobu spáchání, jelikož se nedopustil nepovolených enologických postupů.

6. Vzhledem k analogii s trestním právem by se mělo přihlížet i k zahlazení trestu, jehož důsledkem je, že se zahlazené odsouzení neuvádí. Při následném odsouzení se k němu přihlíží jen výjimečně, nezakládá recidivu. .

7. Další námitky žalobce uvedl ve vztahu k hodnocení jeho majetkových poměrů. Správní orgány se sice s tímto aspektem pokusily vypořádat, ale učinily tak povrchně, pouze s cílem obhájit nepřiměřenou výši pokuty. Inspektorát zaměnil výkaz zisku a ztráty z 31. 4. 2013 za výkaz o rok pozdější a mylně vyšel z toho, že se jedná o výkaz za celý rok. Ve skutečnosti se jednalo jen o první čtvrtletí 2014. Mylně tak vyhodnotil důkazy, které byly podkladem pro jeho rozhodnutí a toto tedy muselo být nesprávné. Žalovaný se pochybení pokusil napravit a obhájil rozhodnutí o výši pokuty svými úvahami. Jednalo se ale o jiné úvahy než v případě inspektorátu. Aby mohl rozhodnutí inspektorátu potvrdit, odmítl vzít v potaz přehled o změnách vlastního kapitálu žalobce ke dni 31. 3. 2014 a další skutečnosti. Úvahy vedl nelogickým způsobem, neboť dle doložených dokladů byl výsledek hospodaření žalobce v minulých letech sestupný. V roce 2011 byl 301 000Kč, od roku 2012 v záporné výši -16 000Kč, v roce 2013 -11 000Kč, v roce 2014 bude také záporný. Výsledek z roku 2011 tedy není dávno relevantní.

8. Žalovaný také v rozporu s logikou věci a jakýmikoliv podklady dovodil, že pokud klesají tržby žalobce, což však v některých souvislostech popírá, klesá i potřeba využití dlouhodobého majetku. Tato úvaha není ničím podložena. Pokud žalobce má v budoucnu generovat zisk, nemůže svoje prostředky prodat ani pronajmout.

9. Správní orgány se zabývaly pouze preventivní a represivní složkou pokuty. Žalovaný nevyváženě přihlédl pouze k přitěžujícím okolnostem, polehčující ignoroval.

10. Správní orgány věděly, že žalobci vznikla škoda v důsledku stažení a likvidace většiny závadného vína, která podstatně zasáhla do jeho majetkových poměrů, i když nebyl přímým viníkem, neboť on neporušil enologické postupy. Utrpěl tak majetkovou újmu dvakrát, poprvé při likvidaci vína, podruhé při uložení pokuty. Tento citelný zásah do majetkových poměrů, kdy žalobce byl vlastně trestán dvakrát, nebere žalovaný v potaz.

11. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, popřípadě aby od pokuty upustil nebo sám rozhodl o její přiměřené výši.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

12. Žalovaný navrhl, aby Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl. Vyjádřil se podrobně k žalobcovým žalobním námitkám.

13. Žalobce v žalobě uvedl, že zbytek nestažených vín z oběhu se mu podařilo částečně zajistit u jeho obchodních partnerů, takže tato vína nešla do oběhu a nedostala se ke spotřebitelům. Přitom v průběhu správního řízení žalobce doložil, že z oběhu stáhl celkem 1 978 ks lahví předmětných vín, což zahrnovalo též vína stažená od jeho odběratelů. Tvrzení žalobce, že ještě další vína nad uvedené stažené množství zajistil u odběratelů, považuje žalovaný za účelové.

14. Žalobce stahoval předmětná vína z oběhu na základě opatření uložených při kontrole, přičemž nebýt zásahu kontrolního orgánu, byla by tato vína spotřebiteli dodána v celém množství. Nesplněním uložených opatření by se žalobce mohl dopustit správního deliktu dle § 11 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb.

15. Inspektorát ve svých úvahách o hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce shledal, že pokud by předmětná vína byla prodána spotřebitelům v celém objemu (2 286 ks lhaví), mohla působit řádově na několik stovek spotřebitelů. Z toho vyplývá závěr o vysokém množství vín a toto bylo při hodnocení okolností protiprávního jednání správně přičteno v neprospěch žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že na stovky spotřebitelů působilo i množství vín, které se již nepovedlo z oběhu stáhnout (cca 300 kusů).

16. Nedůvodnou je námitka, že se správní orgány nevypořádaly se všemi argumenty nebo nesprávně posoudily situaci. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvoláním žalobce dostatečně, což podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Neshledal důvody pro jiný postup nežli zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí.

17. Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobce, že by předmětná pokuta byla nepřiměřeně vysoká a mělo dojít k porušení zásady předvídatelnosti a vybočení z mezí správního uvážení. Správní orgán prvního stupně v souladu s požadavky § 40 odst. 2 věty první zákona o vinohradnictví a vinařství uvedl ve svém rozhodnutí úvahy, kterými byl veden při hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce. Žalovaný v odvolacím řízení tyto úvahy přezkoumal a svůj postup popsal na str. 9 až 11 napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že je plně odůvodněno hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce jako velmi vysoké a tím i uložení pokuty v předmětné výši.

18. Oba správní orgány se zabývaly možností upuštění od uložení pokuty, shledali, že takový postup není na místě s ohledem na přitěžující okolnosti na straně žalobce. Při hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce jako velmi vysoké je dán důvod pro potrestání žalobce takovým způsobem, který by na něj působil v tom smyslu, aby jej od opakování protiprávního jednání napříště odradil, pokud se takového účinku nepodařilo dosáhnout při trestání jeho dřívějších deliktů. Při uložení pokuty žalobci nedošlo k překročení rámce správního uvážení, byla s ohledem k hodnocení závažnosti protiprávního jednání uložena ve výši necelé jedné čtvrtiny horní hranice zákonné sazby.

19. K aplikaci absorpční zásady a hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce došlo správně a v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku č.j. 5 Afs 9/2008 - 328 ze dne 31.10.2008, podle kterého se při ukládání pokuty za sbíhající se delikty postupuje v souladu s absorpční zásadou, tedy vyměří se pokuta za nejpřísněji trestný delikt a zároveň je v rámci hodnocení závažnosti jednání možno přihlédnout jakožto k přitěžující okolnosti i k tomu, že bylo spácháno více deliktů. Navíc je žalovaný názoru, že hodnocením závažnosti pro všechny projednávané delikty jednotlivě by nebylo možno dojít k závěru o nižší celkové závažnosti protiprávního jednání žalobce, tedy k nižší výši úhrnné pokuty. Lze si totiž těžko představit, že by bylo možno přičíst spáchání dalších deliktů ve prospěch trestaného subjektu.

20. Pokud se týká tvrzení žalobce ohledně nedostatečného vypořádání jeho odvolací námitky, že nebyl viníkem předmětných správních deliktů, ani s tím žalovaný nesouhlasí. Na str. 8 napadeného rozhodnutí se uvedenou námitkou žalobce podrobně zabýval. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z kterého citoval. Mimo jiné uvedl, že žalobce nebyl s hledán vinným z toho, že by sám nepovolené enologické postupy na vínech provedl, ale že tato vína lahvoval a uváděl na trh. Za soulad vín uváděných na trh s požadavky právních předpisů žalobce nese objektivní odpovědnost a je na něm, jakým způsobem tento soulad zabezpečí. Objektivní odpovědnosti by se žalobce mohl podle § 40 odst. 1 zákona o vinařství a vinohradnictví zprostit, pokud by prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil. Vynaložení jakéhokoli úsilí žalobce neprokázal, pouze tvrdil, že předmětná vína nakoupil od Ing. J. Š., přičemž nejprve uváděl sídlo této osoby na neexistující adrese, následně toto opravil. V řízení přitom bylo zjištěno, že Ing. J. Š., není zaregistrován v Registru vinic jako výrobce vína ani jako pěstitel. Žalobce sám vína stáčel a lahvoval a určoval jejich označení, které též nevyhovovalo právním předpisům. Inspektorát správně při posuzování závažnosti protiprávního jednání žalobce z hlediska způsobu spáchání protiprávního jednání v neprospěch žalobce přičetl, že to byl právě on, kdo primárně za jakost předmětných vín a správnost jejich označení odpovídal, tím spíše, že tato vína označoval jako jakostní vína odrůdová, u kterých spotřebitel předpokládá záruku jakosti ověřené při zatřídění. Žádné z předmětných vín však ve skutečnosti zatříděno nebylo.

21. Žalobce odkazoval na analogii s trestním právem co do zahlazení trestu, patrně nesouhlasí s tím, že v řízení byla shledána jeho recidiva s ohledem na dřívější rozhodnutí. Žalobce to sice neuvádí explicitně, ale na základě formulace jeho námitky se lze domnívat, že pokládá časový odstup od těchto rozhodnutí do spáchání projednávaného deliktu za natolik veliký, že nemůže recidivu založit. Odvolací orgán má naproti tomu za to, že časová souvislost mezi dřívějšími rozhodnutími a rozhodnutím v předmětné věci je natolik blízká, že lze recidivu žalobce konstatovat.

22. Pokud se týká hodnocení majetkových poměrů žalobce, jsou námitky žalobce zavádějící. Jak správní orgán prvního stupně tak žalovaný dbali o dostatečné zjištění majetkových poměrů žalobce na základě jím dodaných dokumentů, aby pro něj uložená pokuta neměla likvidační následky. Žalovaný k tomu plně odkazuje na str. 11 až 14 napadeného rozhodnutí, kde jsou jeho úvahy v tomto směru podrobně popsány.

23. Žalobce tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí je nutně nesprávné, když správní orgán prvního stupně zaměnil výkaz zisku a ztráty ke dni 31.3.2014 za výkaz zisku a ztráty ke dni 31.4.2013 a vycházel z toho, že se jedná o výkaz roční, i když se jednalo o výkaz za první čtvrtletí roku 2014. Žalovaný tuto nepřesnost v prvostupňovém rozhodnutí zjistil a tuto věc uvedl na pravou míru ve svém rozhodnutí. Nejedná se však o takovou chybu prvostupňového rozhodnutí, která by způsobovala jeho nezákonnost. Na základě přezkoumání stejných dokumentů, jako žalobce předložil prvostupňovému orgánu, došel žalovaný k totožnému závěru, že uložená pokuta nemůže zhoršit majetkové poměry žalobce do té míry, že by to samo o sobě způsobilo jeho ekonomický zánik.

24. Pokud se jedná o námitku žalobce, že žalovaný odmítl vzít v potaz jeho přehled o změnách vlastního kapitálu ke dni 31.3.2014 a dále některá další žalobcova tvrzení, žalovaný trvá na názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí, že tento výkaz byl nadbytečný, když z něj nevyplývaly jiné relevantní informace, nežli ty, které vyplývaly z jiných dokladů k témuž datu, které byly již správním orgánem prvního stupně provedeny jako listinné důkazy.

25. Když žalobce napadá úvahu žalovaného o tom, že žalobce může ekonomicky využít své výrobní kapacity uvolněné v důsledku poklesu tržeb, jedná se toliko o doplňkovou úvahu. I v případě, že by žalobce za účelem úhrady uložené pokuty odprodal část svého dlouhodobého majetku, nepozbyl by tím podstatu své ekonomické existence, neboť uložená pokuta činí cca 5% hodnoty jeho dlouhodobého majetku, který ke dni 31.3.2014 žalobce vykazoval v hodnotě 22 146 000 Kč.

26. Žalobce tvrdil, že je trestán dvakrát – pokutou a škodou způsobenou stažením předmětných vín z oběhu a jejich likvidací. Žalovaný trvá na tom, že pokuta byla žalobci uložena v plně přiměřené výši., což bylo v rozhodnutích obou stupňů náležitě odůvodněno. Pokud jde o škodu v důsledku stahování předmětných vín z oběhu a jejich likvidace, tímto aspektem se žalovaný zabýval již v napadeném rozhodnutí, když shledal, že se jedná o samozřejmý následek protiprávního jednání, který není polehčující okolností. IV. Jednání dne 16. 12. 2016, posouzení věci soudem

27. Ve věci proběhlo dne 16. 12. 2016 jednání před Krajským soudem v Brně. Účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích k věci.

28. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí inspektorátu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná

29. Žalobce v úvodu žaloby poukazoval na to, že ještě před zahájením správního řízení stáhnul z oběhu většinu nevyhovujících vín a tyto neprodleně zlikvidoval. Soud se domnívá, že žalobce touto argumentací směřoval k tomu, že uvedené konání žalobce mělo být zohledněno při stanovení výše pokuty. Jak však správně uvedl žalovaný ve svém vyjádření, a jak rovněž soud zjistil ze správního spisu, stažení předmětných vín z oběhu bylo žalobci uloženo opatřením č. P036-70758/13/D ze dne 14. 3. 2013 a opatřením č. P014-703/94/13/D z 9. 4. 2013. Lze souhlasit se žalovaným, že nebýt těchto opatření, byla by tato vína dodána spotřebiteli. Splnění uložených opatření neznamená bez dalšího povinnost správních orgánů zohlednit tuto skutečnost při ukládání pokuty, představuje jednu z podmínek pro úvahy o možnosti upuštění od potrestání. (§40 odst. 2 věta druhá zákona o vinohradnictví). Správní orgány zdůvodnily, proč v tomto případě od potrestání neupustily. Soud se s jejich závěry ztotožňuje. Vzhledem k dalším okolnostem případu, zejména recidivě a závažnosti deliktu v tomto případě nebylo na místě upustit od potrestání, byla třeba na žalobce působit tak, aby se nedopustil dalšího opakování svého jednání. Soud připomíná, že v případě nesplnění opatření by se žalobce mohl dopustit správního deliktu dle § 11 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů.

30. V souvislosti s uložením uvedených opatřením a následným uložením pokuty žalobce namítal, že mu vlastně „vznikla škoda dvakrát“, což žalovaný nevzal v potaz. Soud konstatuje, že žalobci nebyla způsobena škoda, povinnost plnit uložená opatření a zaplatit pokutu mu vznikla v důsledku porušení povinností. Je zřejmé, že opatření i pokuta se projeví v majetkové sféře žalobce. Jak vyplývá z výše uvedeného odstavce splnění uloženého opaření zákon spojuje s možností upuštění od potrestání. Posouzení, zda je vzhledem k uloženým opatřením na místě i uložení pokuty, proběhlo v rámci úvah o možném upuštění od potrestání.

31. Žalobce v žalobě, stejně jako v odvolání, namítal, že není viníkem předmětných správních deliktů, předmětná vína totiž nevyrobil, nedopustil se nedovolených enologických postupů. Správní orgány však nikdy netvrdily, že by se žalobce sám dopustil nedovolených enologických postupů při výrobě vína. Deliktní jednání, za které byl žalobce postižen, spočívalo v nalahvování a uvedení do oběhu vína, které bylo podrobeno nepovoleným enologickým postupům a došlo tak k porušení čl. 120c odst. 4 Nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“), podle kterého „výrobky, na které se vztahuje toto nařízení a které byly podrobeny enologickým postupům, jež Společenství nebo případně konkrétní stát nepovolují, nebo postupům, jež porušují omezení stanovená v příloze XVb, nelze ve Společenství uvádět na trh“. Tím došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, podle kterého „právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty“. Správní delikt byl v tomto případě spáchán formou pokračování od 18. 1. 2013 do 5. 4. 2013.

32. Deliktní jednání spočívalo i v tom, že žalobce víno v rozporu s ust. §18 odst. 2 písm. f) zákona o vinohradnictví označil jako jakostní odrůdové, i když o jejich zatřídění nebylo rozhodnuto a jejich uváděním do oběhu porušil §27 odst. 4 písm. a) bodu 4 zákona o vinohradnictví, podle kterého „je zakázáno uvádět do oběhu produkt, u něhož nebylo rozhodnuto o jeho zatřídění, podléhá-li zatřídění“ a byla naplněna skutková podstata správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. aa) zákona o vinohradnictví, podle kterého právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, uvede do oběhu produkt v rozporu s § 27 odst. 4, 5 a 6. Dále žalobce víno na etiketě označil evidenčními čísly jakosti, byť o jejich zatřídění nebylo rozhodnuto, vína tedy označil klamavě, čímž porušil čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle kterého „aniž jsou dotčena specifičtější ustanovení potravinového práva, nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace poskytované o nich jakýmkoli médiem uvádět spotřebitele v omyl“. Tím došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví.

33. Odpovědnost právnických osob za správní delikty dle zákona o vinohradnictví je odpovědností objektivní, tedy i za soulad vín uváděných na trh s požadavky právních předpisů žalobce nese objektivní odpovědnost a je na něm, jakým způsobem tento soulad zabezpečí. Správní orgány se s otázkou zavinění u zjištění správních deliktů řádně vypořádaly. Soud dodává, že objektivní odpovědnost není absolutní, neboť zákon obsahuje v § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví liberační důvod, dle kterého se lze této odpovědnosti zprostit, jestliže právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Existenci tohoto liberačního důvodu však musí prokázat delikvent - tedy v tomto případě žalobce. V průběhu řízení žalobce nejenže existenci liberačního důvodu neprokázal, ale ani netvrdil takové skutečnosti, ve kterých by bylo možno liberační důvod spatřovat. To, že předmětná vína nevyrobil, takovým důvodem být nemůže. Muselo by se jednat úsilí, související přímo s předmětnou skutkovou podstatou.

34. Žalobce v žalobě vyslovil nesouhlas s výší pokuty a s tím, jak se správní orgány s odůvodněním výše pokuty vypořádaly. Soud připomíná, že žalobní námitky byly vzneseny z části pouze v obecné rovině a soud se s nimi vypořádal s ohledem na jejich obsah.

35. Výše pokuty byla odůvodněna v souladu s § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví dostatečně i s přihlédnutím k závažnosti správních deliktů, a to především ke způsobu jejich spáchání, jejich následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán (viz str. 9 až 14 napadeného rozhodnutí). Zcela oprávněně správní orgány přihlédly i k recidivě žalobce, je zřejmé, že o předchozích deliktech žalobce bylo inspektorátem rozhodováno v roce 2010 a 2012 a jednalo se o obdobné delikty. Pokud se žalobce v žalobě domáhal, že by mělo být vzhledem k analogii s trestním právem uvažováno o zahlazení, soud konstatuje, že se jednalo o obecnou námitku, žalobce neuváděl žádné konkrétní důvody pro to, aby správní orgány takto postupovaly.

36. Žalobce považoval uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou. Zde je nutno v prvé řadě obecně uvést, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze však dle § 78 odst. 1 s. ř. s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení (v prvé řadě jde ale o meze vyplývající z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality apod.) nebo správní orgán volné uvážení zneužil. Soud tedy posuzuje, zda rozhodnutí správních orgánů nevybočila z mezí stanovených zákonem.

37. Z rozhodnutí správních orgánů je zřejmá poctivá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné zdůvodnění. Správní orgány se zabývaly závažností správních deliktů na základě kritérií obsažených v § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví, kterými jsou způsob spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán. V důvodech rozhodnutí vyložily, jaká konkrétní kritéria byla vzata v úvahu a jaký mají vliv na význam deliktu. Soud nemá důvod vytýkat správním orgánům nedostatky v užití správního uvážení.

38. Při hodnocení podkladů týkajících se majetkové situace žalobce došlo k pochybení inspektorátu, které napravil žalovaný. K pochybení došlo v tom, že inspektorát zaměnil výkaz zisku a ztráty ke dni 31.3.2014 za výkaz zisku a ztráty ke dni 31.4.2013 a vycházel z toho, že se jedná o výkaz roční, i když se skutečně jednalo o výkaz za první čtvrtletí roku 2014. Je nutno zdůraznit, že tento omyl zjistil žalovaný ze své iniciativy, poukázal na tuto vadu a ve svém rozhodnutí ji napravil. Tímto postupem nepochybil. Nic nebránilo žalovanému, aby i po zjištění uvedené chyby dospěl k závěru, že výše pokuty byla určena správně, své závěry důkladně a podrobně odůvodnil. V této souvislosti soud neshledal, že by došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Dvojinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm. Řízení před odvolacím orgánem je pak jen řízením odstraňujícím vady, jichž se správní orgán prvního stupně dopustil. Tak tomu bylo i v daném případě. V souladu s ustálenou judikaturou správní řízení tvoří v zásadě jeden celek (od zahájení řízení až do právní moci konečného rozhodnutí) a není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvního stupně, resp. vady jeho rozhodnutí (k tomu blíže např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010, č. j. 29 Ca 216/2009-64 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009-99).

39. V žalobě i v odvolání žalobce namítal likvidační charakter pokuty. V odvolání poukazoval na to, že žalobce má sice vysoká aktiva, z toho však hodnotu 50% tvoří hodnota staveb, tedy nemovitostí, ve kterých se nachází výrobní a provozní zázemí společnost. Dále jen v obecné rovině uváděl, že ekonomická situace žalobce není dobrá, finanční tok společnosti je záporný a dochází ke snižování peněžních prostředků žalobce, který k zajištění běžného provozu používá krátkodobé úvěry. Koeficienty likvidity jsou nízké, společnost má problémy s placením závazků, udělením pokuty by se její situace zhoršila a pravděpodobně by nebyla schopna hradit závazky vzniklé z provozní činnosti. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se s těmito odvolacími námitkami řádně a podrobně vypořádal, žalobní námitka, že jeho úvahy byly nelogické, je nedůvodná. Zdejší soud je toho názoru, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s tím, co uvedl Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, ohledně uložení likvidační pokuty. Žalovaný si byl vědom toho, že u žalobce došlo k poklesu peněžních toků a k poklesu tržeb. Konstatoval však také, že důvodem snížení peněžních prostředků žalobce v roce 2013 byly výdaje spojené s nabytím stálých aktiv, v prvním čtvrtletí roku 2014 investice do nákupu zásob a úpravy o nepeněžité operace. Tyto konkrétní závěry žalobce nerozporoval. Soud dodává, že vzhledem k závažnosti protiprávního jednání žalobce byla na místě i úvaha žalovaného, že v případě nutnosti může žalobce zpeněžit i část svého dlouhodobého majetku.

40. Závěrem nutno uvést, že použité právní úvahy o výši pokuty nevybočily ze zákonných mezí a ani netrpí vnitřním logickým rozporem. Správní orgány nepochybily ani při užití absorpční zásady, správně se vypořádaly s přitěžujícími i polehčujícími okolnostmi. .

41. Žalobce soudu předložil znalecký posudek Doc. Ing. P. L., CSc. č. 121-001/2015 ve věci posouzení ekonomického dopadu sankce na budoucí fungování žalobce, který však nikterak neprokázal pochybení správních orgánů. Znalec zde vyslovil závěr, že úhrada sankce by s pravděpodobností hraničící s jistotou vedla k likvidaci společnosti. Soud konstatuje, že znalec při svých úvahách vycházel z ocenění majetku žalobce k 31. 12. 2014, zatímco správní orgány vycházely z podkladů, předložených v rámci správního řízení a soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Navíc závěr znalce je sám o sobě neurčitý. Samozřejmě není nezbytné, aby žalobce zpeněžil veškerý dlouhodobý majetek, není také nezbytné, aby žalobce sankci uhradil najednou, vzhledem k aktuální situaci může požádat o splátky, popřípadě si na zaplacení může vzít v úvěr. Jak sám uvedl žalobce, nedostatek finančních prostředků v hotovosti tímto způsobem řešil i v minulosti.

42. Obsah správního spisu jako celku a podaná žaloba nezakládají důvod pro snížení již uložené pokuty. Soud ve svých úvahách vycházel především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36), dostupného na www.nssoud.cz, podle kterého „soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“

43. Vzhledem k výše uvedenému soud neshledal důvodu, pro nějž by měl přistoupit k moderaci uložené sankce. K tomu lze dodat, že smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Tak tomu však v daném případě nebylo (k přiměřenosti sankce rovněž viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000-62.) Vzhledem k tomu, že za předmětné protiprávní jednání bylo možno uložit pokutu podle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví až do výše 5 milionů Kč, má krajský soud za to, že pokuta uložená ve čtvrtině zákonné sazby je přiměřená, nevybočující ze zavedené správní praxe, Výše pokuty a její citelnost pro žalobce jsou vzhledem k okolnostem případu, kterými jsou souběh správních deliktů, množství nepovolených enologických postupů, množství předmětných vín a recidiva žalobce zcela adekvátní.

V. Závěr a náklady řízení

44. Soud tedy shledal žalobcovy námitky neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

45. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.