29 Ca 216/2009 - 65

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobce: Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, zast. JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem, se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, proti žalovanému: Ústřední inspektorát Státní zemědělské a potravinářské inspekce, se sídlem v Brně, Květná 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 10. 9. 2009, č.j. AQ994-3/72/9/2009-SŘ, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2009, č.j. AQ994-3/72/9/2009-SŘ, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2009, č.j. AO516-2/225/5/2009-SŘ, kterým byla žalobci podle § 17a odst. 2 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o potravinách“), uložena pokuta ve výši 60.000,- Kč a náhrada nákladů řízení. Označené rozhodnutí napadl žalobce včasnou žalobou, ve které dovozoval jeho nezákonnost, a to z těchto obecných důvodů: žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí přesto, že pro jeho potvrzení nebyly splněny podmínky stanovené zákonem; rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci; rozhodnutí nemá náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné; napadeným rozhodnutím byla žalobci uložena nepřiměřená pokuta. Žalobce má za to, že k nezákonnosti napadeného rozhodnutí došlo v důsledku zkrácení žalobce na jeho právech, jakožto účastníka řízení, a to zejména na právu, aby bylo o jeho právech a oprávněných zájmech rozhodováno na základě přesně a úplně zjištěného skutečného stavu věci. Žalobce napadl prvoinstanční rozhodnutí v celém rozsahu, tj. do všech jeho částí, neboť měl a má za to, že prvoinstanční rozhodnutí je věcně a právně nesprávné, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemá náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné. Současně má žalobce za to, že v důsledku těchto nedostatků mu byla uložena pokuta v nepřiměřené výši. Konkrétně žalobce v žalobě uváděl, že závěr žalovaného o porušení právní povinnosti z důvodu neoznámení zahájení výkonu předmětu činnosti (čímž mělo dojít k porušení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách), je v rozporu se skutečným stavem věci. Tato činnost (rozpékání pečiva) byla dle názoru žalobce řádně ohlášena příslušnému orgánu, jelikož v obchodním rejstříku má žalobce uvedeno pekařství a cukrářství jako předmět podnikání. Navíc předmětná činnost je žalobcem vykonávána v 56 provozovnách. Od doby zahájení této činnosti žalovaný již několikrát prováděl kontrolu přímo na úseku rozpékání pekařských výrobků a porušení předmětné právní povinnosti nekonstatoval. Podle žalobce se dále žalovaný dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Hledisko závažnosti jednání bylo správním orgánem prvního stupně odůvodněno počtem spáchaných správních deliktů a způsobem jejich spáchání, resp. skutečnostmi, které jsou již znaky skutkové podstaty správních deliktů. Toto jsou však skutečnosti rozhodné pouze pro posouzení, zda ke správnímu deliktu došlo či nikoli, a nelze k nim přihlížet při rozhodování o konkrétní výši pokuty. Podle žalobce zákon o potravinách stanoví podle důležitosti chráněných zájmů sazby pokut. Jestliže závažnost zásahu do práv spotřebitele nachází výraz v sazbě pokuty, nelze ji k tíži účastníka řízení přičítat podruhé při ukládání konkrétní výše pokuty. Takový postup je v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí shledal odvolací námitku dovozující porušení zásady dvojího přičítání důvodnou, avšak úvahu orgánu prvního stupně pouze napravil a potvrdil výši pokuty. Takový postup se žalobci jeví jako nesprávný, neboť se jedná o vadu rozhodnutí, kterou pouhým doplněním odůvodnění zhojit nelze. Takovým postupem nemůže být zhojená každá vada řízení, ale pouze vada takto odstranitelná, což není předmětný případ. Dle názoru žalobce tedy prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje žádné relevantní skutečnosti, které by byly řádně podřazeny pod zákonná hlediska a na jejichž základě by tato hlediska byla hodnocena. Z toho důvodu nemá rozhodnutí dle názoru žalobce náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal řádně a odpovědně s podaným odvoláním a že rozhodnutí žalovaného je věcně a právně nesprávné a nebyly jím zhojeny vady prvoinstančního správního rozhodnutí (bez bližší specifikace – pozn. soudu). S ohledem na charakter uvedených nedostatků má žalobce za to, že se jedná o vady, které nebylo možno zhojit rozhodnutím žalovaného, jakožto odvolacího orgánu. Žalobce má za to, že v daném případě bylo možno prvoinstanční rozhodnutí toliko zrušit a nikoliv jeho vady napravit. V opačném případě došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Navrhl zrušení napadaných rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že považuje námitku žalobce o neporušení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách za účelovou. Žalovaný má i nadále za to, že zákonná povinnost, která pro provozovatele potravinářského podniku vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách, není splněna uvedením předmětu činnosti v obchodním rejstříku. Údaj z obchodního rejstříku totiž neobsahuje adresu provozovny, tedy konkrétní místo, kde k výkonu předmětu činnosti dochází, tak jak to vyžaduje citované ustanovení zákona. Žalobce svoji zákonnou povinnost splnil až na základě uloženého opatření, a to dopisem ze dne 27. 3. 2009. Co se týče námitky stran porušení zásady zákazu dvojího přičítání, žalovaný uvedl, že ve svém rozhodnutí pouze uvedl úvahu orgánu prvního stupně týkající se závažnosti na pravou míru, když konstatoval, že závažnost protiprávního jednání žalobce je dána faktem, že žalobce uváděl do oběhu potraviny, jež zpravidla podléhají rychlé zkáze a jejichž požití může u spotřebitele vyvolat tzv. alimentární onemocnění. Úvahou žalovaného tedy bylo odstraněno dvojí přičítání, přičemž žalobce jako odvolací orgán neshledal důvod pro snížení pokuty, která je zcela přiměřená závažnosti protiprávního jednání žalobce. Žalovaný má za to, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního orgánu je v souladu se skutečným stavem věci, který byl zdokumentován v rámci kontrolního zjišťování příslušnými protokoly o kontrole, jejichž stejnopisy zástupce žalobce převzal. Všechna tvrzení žalovaného, jež uvedl v napadeném rozhodnutí, mají oporu ve správním spise. Žalovaný má rovněž za to, že se řádně zabýval všemi námitkami žalobce. Navrhl zamítnutí žaloby. Ze správního a soudního spisu vyplynuly pro zdejší soud následující podstatné skutečnosti: Rozhodnutím prvoinstančního orgánu ze dne 3. 7. 2009, č.j. AO516- 2/225/5/2009-SŘ, byla žalobci za podrobně popsané porušení právních povinností uložena pokuta ve výši 60.000,- Kč podle zákona o potravinách. Mj. měl žalobce porušit § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách, když měl v provozovně Kaufland Česká republika v.o.s., Bohosudovská 1882, 415 01 Teplice dne 25. 3. 2009 rozpékat pekařské výrobky ze zmrazených polotovarů (chléb, běžné a jemné pečivo), resp. rozmrazovat již hotové koblihy, a toto neoznámit správnímu orgánu. Tímto jednáním měl naplnit skutkovou podstatu správní deliktu uvedeného v § 17 odst. 1 písm. f) zákona o potravinách. Výši pokuty odůvodnil správní orgán následovně: „Závažnost protiprávního jednání účastníka řízení je spatřována správním orgánem v počtu spáchaných správních deliktů a ve způsobu jejich spáchání. K tíži účastníka řízení je hodnocena skutečnost, že tento spáchal vícečinný souběh pěti různých správních deliktů, Správní delikt uvedený v § 17a odst. 1 písm. f) zákona č. 110/1997 Sb. spáchal účastník řízení formou vícečinného souběhu různorodých protiprávních jednání tím, že porušil povinnosti stanovené v § 10 odst. 1 písm. c), 11 odst. 2 písm. a) bod 5 zákona č. 110/1997 Sb., současně účastník řízení spáchal tento správní delikt formou vícečinného souběhu stejnorodých protiprávních jednání tím, že porušil povinnosti stanovené v § 11 odst. 2 písm. a) bod 5. Správní delikt uvedený v § 17a odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb. spáchal účastník řízení formou vícečinného souběhu různorodých protiprávních jednání (…), současně účastník řízení spáchal tento správní delikt formou vícečinného souběhu stejnorodých protiprávních jednání. Spáchání těchto správních deliktů formou vícečinných souběhů stejnorodých, nebo různorodých protiprávních jednání je také správním orgánem hodnocen k jeho tíži. Účastník řízení uváděl do oběhu potraviny při nevhodných úchovných teplotách, u kterých došlo k přerušení chladícího řetězce. Potraviny byly uchovávány při teplotě prostředí vyšší o více jak 200%, v porovnání s teplotou deklarovanou výrobcem (skladujte při teplotě 0 až +6°C), tedy rozdíl mezi zjištěnou teplotou prostředí a teplotou deklarovanou výrobcem je správním orgánem hodnocen jako velký a je hodnocen k tíži účastníka řízení, jelikož uchovávání potravin při takto nevyhovujících úchovných teplotách by mohlo zapříčinit vznik škodlivého následku. Účastník řízení uváděl do oběhu čtyři druhy potravin, u kterých došlo k prodloužení DMT. K tíži účastníka řízení je správním orgánem hodnoceno to, že spotřebitel si správný údaj o DMT nemohl sám ověřit a byl odkázán na údaj poskytnutý prodejcem. Ve prospěch účastníka řízení je správním orgánem hodnoceno uvádění do oběhu malého množství nevhodných potravin. Následkem je v tomto případě ohrožení zájmů chráněných zákonem č. 110/1997 Sb. Závažnost ohrožení je obsažena v jednotlivých skutkových podstatách spáchaných správních deliktů, tedy správní orgán nepřiznal následku význam přitěžující, nebo polehčující. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny další okolnosti související s pácháním protiprávního jednání, které byly správním orgánem hodnoceny jako okolnosti polehčující nebo přitěžující. Pokuta v tomto správním řízení je ukládána jako úhrnný trest při aplikaci zásady absorpční. Její podstata tkví v absorpci sazeb, kdy přísnější trest pohlcuje mírnější. Sbíhající se delikty jsou pak postiženy pouze trestem stanoveným pro nejtěžší z nich, což při stejných sazbách pokut znamená, že správní orgán posoudí závažnost deliktu a úhrnný trest uloží podle sazby za nejzávažnější z těchto deliktů. V tomto správním řízení správní orgán posoudil jako nejzávažnější správní delikt uvedený v § 17a odst. 1 písm. f) zákona č. 110/1997 Sb., jelikož účastník řízení spáchal tento správní delikt formou vícečinného souběhu protiprávních jednání. Podle § 17a odst. 2 písm. d) zákona č. 110/1997 Sb. se za tento správní delikt uloží pokuta provozovateli potravinářského podniku, který uvádí potraviny a tabákové výrobky do oběhu, až do výše 50 000 000,- Kč. K souběhu správních deliktů uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí správní orgán přihlédl při určení konkrétní výše ukládané pokuty a to z hlediska hodnocení společenské nebezpečnosti protiprávního jednání účastníka řízení. Při rozhodování o výši pokuty prvoinstanční správní orgán přihlížel podle ustanovení § 17 zák. č. 110/1997 Sb., k závažnosti správních deliktů, zejména ke způsobu jejich spáchání a jejich následkům a k okolnostem, za nichž byly spáchány. Veškeré zákonem dané parametry pro uložení pokuty posuzoval správní orgán jednotlivě i ve vzájemném kontextu. Správní orgán se zabýval i možností upuštění od uložení pokuty ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 110/1997 Sb., ale neshledal důvody pro upuštění od uložení pokuty. Správní orgán neupustil od uložení pokuty, jelikož účastník řízení spáchal více správních deliktů, některé formou vícečinného souboru protiprávních jednání, tedy závažným způsobem a dále upuštění od uložení pokuty brání zákonný důvod, jelikož účastník řízení uváděl do oběhu potravinu s plísní na povrchu viditelnou pouhým okem, tedy potravinu jinou než zdravotně nezávadnou. Správní orgán se současně zabýval i majetkovými poměry účastníka řízení (dostupné informace vedené obchodním rejstříkem) se zaměřením na úměrnost výše ukládané pokuty k těmto majetkovým poměrům a to vzhledem k riziku zvlášť nepříznivého účinku vysoké pokuty na podnikatelskou činnost účastníka řízení. Správní orgán je toho názoru, že výše uložené pokuty je přiměřená, nemá likvidační charakter a plně odpovídá závažnosti spáchaného protiprávního jednání. Jde o finanční postih znatelný v majetkové sféře účastníka řízení, tedy není pro něho zanedbatelný a obsahuje i represivní složku, jelikož v opačném případě by finanční postih postrádal smysl. Uložená sankce zde plní také preventivní úlohu a měla by přispět k zamezení opakování protiprávního jednání.“ Ze správního a soudního spisu dále plyne, že proti označenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které zamítl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění ve vztahu k námitce, ve které žalobce vyslovil nesouhlas s tím, že porušil ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách, neboť jeho činnost byla řádně ohlášena příslušnému orgánu (v obchodním rejstříku má uveden jako předmět podnikání - pekařství, cukrářství) uvedl, že zákonná povinnost uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách není splněna uvedením předmětu činnosti v obchodním rejstříku, neboť údaj z obchodního rejstříku neobsahuje adresu provozovny, tedy konkrétní místo, kde k výkonu předmětu činnosti dochází. Oznamovací povinnost zajišťuje příslušnému orgánu dozoru přehled o provozovnách, ve kterých dochází k výrobě potravin, a to za účelem zajištění efektivního státního dozoru nad bezpečností potravin. Zahájení výkonu předmětu činnosti bylo inspektorátu v Ústí nad Labem řádně oznámeno až na základě uloženého opatření dopisem ze dne 27. 3. 2009, který byl na inspektorát v Ústí nad Labem doručen dne 31. 3. 2009. K námitce poukazující na porušení zásady zákazu dvojího přičítání žalovaný uvedl, že shledává tuto námitku účastníka řízení částečně důvodnou. Napadené tvrzení je dle názoru odvolacího orgánu v rozporu se zásadou dvojího přičítání. Odvolací orgán proto úvahu orgánu prvního stupně týkající se výše pokuty napravil a doplnil, přičemž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, č.j. 7 A 124/2000-39, kde je mimo jiné uvedeno, že „Správní řízení tvoří jeden celek do pravomocného rozhodnutí, vady prvostupňového řízení i rozhodnutí lze odstranit v řízení odvolacím“. Odvolací orgán přesto shledal, že výše pokuty uložené prvostupňovým orgánem je přiměřená. Odvolací orgán dále uvádí, že orgán prvního stupně postupoval při rozhodování o výši pokuty plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek č.j. 4 As 47/2004-87 ze dne 22. 12. 2005, v němž se uvádí, že „při použití per analogiam legis absorpční zásady přísnější trest pohlcuje mírnější a sbíhající se delikty jsou postiženy pouze trestem stanoveným pro nejtěžší z nich úhrnným trestem. Dominantním se tak stává nejzávažnější delikt; sankční ohodnocení ostatních deliktů se nesčítá, nicméně je lze chápat jako přitěžující okolnosti“. Z rozhodnutí orgánu prvního stupně jasně vyplývá, že výše pokuty je stanovena za skutkovou podstatu správního deliktu nejpřísněji postižitelného, což je patrné z hodnocení kritéria závažnosti, kde je jako přitěžující okolnost brána skutečnost, že účastník řízení spáchal více správních deliktů. Při posouzení výše pokuty uložené napadeným rozhodnutím zohlednil odvolací orgán ve smyslu ustanovení § 17a odst. 2 zákona o potravinách jednotlivá hlediska protiprávního jednání, a to závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Závažnost ve vztahu k porušené povinnosti stanovené v § 10 odst. 1 písm. c) zákona o potravinách a v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 178/2002 je dána faktem, že účastník řízení uváděl do oběhu potraviny, jež zpravidla podléhají rychlé zkáze a jejichž požití může spotřebiteli způsobit tzv. alimentární onemocnění, což bylo hodnoceno k tíži. Závažnost protiprávního chování byla dále umocněna tím, že účastník řízení svým protiprávním jednáním spáchal vícero správních deliktů (ve vícečinném souběhu), což odvolací orgán hodnotil v jeho neprospěch. Při úvaze o způsobu protiprávního jednání odvolací orgán přihlédl k tomu, že se jednalo o nedostatky ovlivnitelné a také snadno zjistitelné samotným účastníkem řízení a tyto nedostatky mohly být odstraněny v rámci vnitřní kontroly, nikoliv až na základě zjištění orgánu státního dozoru, což bylo hodnoceno k tíži účastníka řízení. Následky protiprávního jednání nebyly zjištěny, což hovoří ve prospěch účastníka řízení. Další okolnosti související s protiprávním jednáním nebyly odvolacím orgánem zjištěny. Odvolací orgán konstatuje, že vzhledem k tomu, že účastník řízení spáchal více správních deliktů a uváděl do oběhu mj. i potraviny, které nebyly bezpečné, nebylo od uložení pokuty upuštěno, neboť dle ustanovení § 17 a odst. 6 může orgán dozoru od uložení pokuty upustit pouze v případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o jinou než zdravotně nezávadnou potravinu nebo o klamání spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví. Ohledně přiměřenosti pokuty a možnosti jejího snížení odvolací orgán konstatuje, že obojí záleží na uvážení správního orgánu. Výsledky šetření byl skutečný stav spolehlivě zjištěn a porušení uvedených povinností účastníkem řízení bylo dostatečně prokázáno. Pokuta byla účastníku řízení uložena na základě absorpční zásady analogicky k ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a podle § 17a odst. 2 písm. d) zákona o potravinách, podle které je orgán dozoru oprávněn uložit pokutu až do výše 50 000 000,- Kč, což představuje 0,12 % z nejvýše přípustné hranice. Odvolací orgán se přitom zabýval majetkovými poměry účastníka řízení (dostupné informace vedené obchodním rejstříkem) se zaměřením na úměrnost výše ukládané sankce k majetkovým poměrům účastníka řízení, a to vzhledem k riziku zvlášť nepříznivého účinku vysoké pokuty na podnikatelskou činnost účastníka řízení. Odvolací orgán konstatuje, že pokuta byla uložena při spodní hranici rozmezí stanoveného zákonem a odvolacímu orgánu se nejeví jako nepřiměřená, ani likvidační, nýbrž s ohledem na intenzitu porušených povinností jako adekvátní. Výše pokuty byla shledána přiměřená, splňující svůj preventivní účel (zabránění protiprávnímu jednání ve vztahu k účastníkovi řízení i ve vztahu k ostatním subjektům pohybujícím se v daném tržním prostředí individuální a generální prevence) a mající ve vyvážené míře represivní charakter (zásah do majetkové sféry účastníka řízení). Žalovaný uzavřel, že vzhledem k tomu, že nezjistil závady v postupu orgánu prvního stupně v řízení ani v napadeném rozhodnutí, které by odůvodňovaly změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl podané odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit v plném rozsahu. Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce primárně namítal, že závěr žalovaného o porušení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách je v rozporu se skutečným stavem věci. Žalobce řádně ohlásil příslušnému orgánu rozpékání pečiva, jelikož v obchodním rejstříku má uvedeno pekařství a cukrářství jako předmět podnikání. Podle § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách je povinností provozovatele potravinářského podniku oznámit v listinné podobě nebo způsobem umožňujícím dálkový přenos dat zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti podle tohoto zákona nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru s uvedením svého jména, příjmení nebo obchodní firmy, místa podnikání a adresy provozovny, jde-li o osobu fyzickou, nebo obchodní firmy nebo názvu, sídla a adresy provozovny, jde-li o osobu právnickou, dále identifikačního čísla osoby a předmětu činnosti nebo podnikání. Podle § 17 odst. 1 písm. f) se provozovatel potravinářského podniku dopustí správního deliktu tím, že nesplní oznamovací povinnost podle § 3 odst. 1 písm. i) téhož zákona. Z dikce označených ustanovení tak pouhým jazykovým výkladem plyne, že povinností provozovatele potravinářského podniku je oznámit příslušnému orgánu dozoru zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti podle zákona o potravinách s uvedením obchodní firmy nebo názvu, sídla a adresy provozovny, jde-li o osobu právnickou, dále identifikačního čísla osoby a předmětu činnosti nebo podnikání, a to v listinné podobě nebo způsobem umožňujícím dálkový přenos dat a nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly. Pokud tak neučiní, dopouští se správního deliktu. Jak přitom plyne z napadeného rozhodnutí žalovaného, ten se obdobnou námitkou zahrnutou v odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí zabýval, když uvedl, že zákonná povinnost uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách není splněna uvedením předmětu činnosti v obchodním rejstříku, neboť údaj z obchodního rejstříku neobsahuje adresu provozovny, tedy konkrétní místo, kde k výkonu předmětu činnosti dochází. Oznamovací povinnost, která pro provozovatele potravinářského podniku vyplývá z § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách zajišťuje příslušnému orgánu dozoru přehled o provozovnách, ve kterých dochází k výrobě potravin, a to za účelem zajištění efektivního státního dozoru nad bezpečností potravin. Zahájení výkonu předmětu činnosti bylo inspektorátu v Ústí nad Labem řádně oznámeno až na základě uloženého opatření dopisem ze dne 27. 3. 2009, který byl na inspektorát v Ústí nad Labem doručen dne 31. 3. 2009. S těmito závěry žalovaného se krajský soud ztotožňuje, neb mají oporu ve správním spisu a právní úpravě. I podle krajského soudu žalobce označenou povinnost nesplnil pouhým uvedením předmětu činnosti v obchodním rejstříku, neboť údaj z obchodního rejstříku neobsahuje adresu provozovny, tedy neobsahuje údaj o konkrétním místě, kde k výkonu předmětu činnosti dochází. Žalobce tuto povinnost splnil až dopisem ze dne 27. 3. 2009, který byl prvoinstančnímu orgánu doručen dne 31. 3. 2009. Z těchto důvodů proto krajský soud nemůže souhlasit se žalobcem, že závěr žalovaného o porušení § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách je v rozporu se skutečným stavem věci. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce označenou povinnost porušil, neboť oznámení ve smyslu § 3 odst. 1 písm. i) zákona o potravinách správnímu orgánu učinil až po provedené kontrole, při které bylo zjištěno porušení zákona. Žalobce tedy jednoznačně porušil označené ustanovení zákona. Na porušení zákona přitom ničeho nemění ani tvrzení žalobce, že správní orgány několikrát prováděly kontrolu přímo na úseku rozpékání pekařských výrobků, či že rozpékání pečiva je žalobcem vykonáváno na 56 provozovnách. Zákon o potravinách nestanoví, že by se v takových případech nemělo jednat o porušení zákona. V další části žaloby žalobce brojil proti porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Podle žalobce prvoinstanční orgán odůvodnil hledisko závažnosti protiprávního jednání počtem spáchaných správních deliktů a způsobem jejich spáchání, resp. znaky skutkové podstaty příslušných správních deliktů. Dle názoru žalobce tedy prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje žádné relevantní skutečnosti stran hlediska závažnosti. Z tohoto důvodu nemá rozhodnutí dle názoru žalobce náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné. Žalovaný tak měl prvoinstanční rozhodnutí zrušit. Pokud tak neučinil, porušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení. S těmito závěry nemůže krajský soud souhlasit. Je sice pravdou, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí ve vztahu k hodnocení kritéria závažnosti protiprávního jednání (jeho text shora podrobně rekapitulován) bezezbytku nerespektovalo zásadu zákazu dvojího přičítání (což ostatně sám shledal i žalovaný v napadeném rozhodnutí), tuto vadu však žalovaný jako odvolací orgán napravil, když s odkazem na judikaturu uvedl, že správní řízení tvoří jeden celek do pravomocného rozhodnutí, resp. že vady prvostupňového řízení i rozhodnutí lze odstranit v řízení odvolacím. Z rozhodnutí orgánu prvního stupně jasně vyplývá, že výše pokuty je stanovena za skutkovou podstatu správního deliktu nejpřísněji postižitelného, což je patrné z hodnocení kritéria závažnosti, kde je jako přitěžující okolnost brána skutečnost, že účastník řízení spáchal více správních deliktů. Při posouzení výše pokuty uložené napadeným rozhodnutím zohlednil odvolací orgán ve smyslu ustanovení § 17a odst. 2 zákona o potravinách jednotlivá hlediska protiprávního jednání, a to závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Závažnost ve vztahu k porušené povinnosti stanovené v § 10 odst. 1 písm. c) zákona o potravinách a v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 178/2002 je dána faktem, že účastník řízení uváděl do oběhu potraviny, jež zpravidla podléhají rychlé zkáze a jejichž požití může spotřebiteli způsobit tzv. alimentární onemocnění, což bylo hodnoceno k tíži. Závažnost protiprávního chování byla dále umocněna tím, že účastník řízení svým protiprávním jednáním spáchal vícero správních deliktů (ve vícečinném souběhu), což odvolací orgán hodnotil v jeho neprospěch. Podle krajského soudu tak žalovaný pochybení správního orgánu prvního stupně k odvolací námitce žalobce napravil, když řádně odůvodnil kritérium závažnosti protiprávného jednání, čímž odstranil vadu prvoinstančního rozhodnutí. Krajský soud je přitom názoru, že postup žalovaného byl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č.j. 5 Afs 16/2003-56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č.j. 4 As 48/2007-80, rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č.j. 9 As 64/2007-98, rozsudek ze dne 28. 5. 2003, č.j. 7 A 124/2000-39, či rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2010, č.j. 29 Ca 221/2008-48), ze které vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek, přičemž je možné, aby za stejného skutkového i právního stavu odvolací orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvního stupně, stejně jako vady rozhodnutí v něm vydaného. Pro podporu výše uvedených závěrů odkazuje krajský soud i na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č.j. 4 Ads 123/2009-110, ve kterém tento uvedl, že „Skutečnost, že žalovaný doplnil a upřesnil právní úvahu správního orgánu prvního stupně, týkající se závažnosti správního deliktu stěžovatele, nelze považovat za porušení zásady dvouinstančnosti. (…) Tato zásada znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), přičemž řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu. Dvouinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm. Jedná se tedy o pojistku proti přijímání nezákonných a nesprávných rozhodnutí. Primárním účelem této zásady je zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního účinku, tedy toho, aby věc byla přezkoumána správním orgánem vyššího stupně a aby byla odložena realizace obsahu výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo. Prostřednictvím zásady dvouinstančnosti správního řízení je dále realizováno subjektivní právo účastníků správního řízení napadnout rozhodnutí vydané v prvním stupni řádným opravným prostředkem, kterým je odvolání, za podmínek stanovených příslušným právním předpisem (zde § 81 - § 93 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), přičemž o odvolání rozhoduje správní orgán nadřízený tomu, který napadené rozhodnutí vydal. Ani toto právo stěžovatele nebylo v posuzované věci porušeno, neboť o odvolání stěžovatele rozhodl správní orgán (žalovaný), jenž je nadřízený správnímu orgánu prvního stupně, čímž došlo rovněž k naplnění smyslu této zásady, kterým není pouze to, aby o odvolání rozhodl jiný (nadřízený) správní orgán, ale také to, aby o odvolání rozhodla jiná osoba, která doposud neměla s případem nic společného a není tak zatížena a ovlivněna úvahami a názory správního orgánu prvního stupně.“ Podle krajského soudu tak správní řízení tvoří v zásadě jeden celek (od zahájení řízení až do právní moci konečného rozhodnutí) a není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvního stupně, resp. vady jeho rozhodnutí. Došlo-li k takovéto změně za naprosto stejného důkazního a právního stavu věci, což je i souzený případ (ve kterém se navíc s touto změnou odvolací správní orgán argumentačně řádně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí) k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení dojít nemohlo. V předmětné věci tedy nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti, jak namítal žalobce v žalobě. Podle krajského soudu by žalobcem v žalobě zastávaný výklad vedl k tomu, že odvolací orgán by nemohl napravit žádnou vadu prvoinstančního rozhodnutí a vždy by musel jeho vadné rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Takový postup by však byl jednoznačně v rozporu se zásadou ekonomie řízení, neboť by vedl pouze k prodloužení řízení. Aplikovat bez dalšího zásadu dvojinstančnosti by krajský soud považoval za nutné např. tehdy, pokud by odvolací orgán na základě odvolací námitky poukazující na nedostatky v dokazování zásadně doplnil podklady rozhodnutí a bez dalšího rozhodl, nikoliv však v případě, kdy správní orgán mění odůvodnění jednoho z kritérií pro uložení sankce a vychází přitom ze stejného skutkového a právního stavu. Shora označeným námitkám dovozujícím nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného z důvodu údajného porušení zásady dvojinstančnosti proto krajský soud nemohl přisvědčit. Konečně co se týče námitek, ve kterých žalobce obecně uváděl, že rozhodnutí žalovaného je věcně nesprávné, nebyly jím zhojeny vady prvoinstančního správního rozhodnutí, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byla jím uložena nepřiměřená pokuta, žalovaný se nevypořádal řádně s podaným odvoláním, atp. konstatuje krajský soud, že tyto námitky žalobce nijak nespecifikoval, a proto se jimi krajský soud nemohl pro jejich nekonkrétnost zabývat. Krajský soud k těmto obecným tvrzením žalobce odkazuje na § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z něhož vyplývá povinnost žalobce přesně specifikovat žalobní body, a to tak, aby z nich bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadané rozhodnutí za nezákonné. Pro podporu tohoto závěru viz judikaturu, např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, čj. 6 Azs 22/2004-42, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004-52, všechny přístupné na www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Žalobní body tak musí obsahovat jak právní, tak zpravidla i skutkové důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné, což není předmětný případ. Z procesní opatrnosti krajský soud rozhodnutí žalovaného (resp. správního orgánu prvního stupně) v obecné rovině přezkoumal, avšak neshledal, že by bylo vadné či nezákonné. Rozhodnutí splňuje náležitosti stanovené zákonem, neboť obsahuje jak řádný výrok, tak i odůvodnění, resp. poučení o odvolání. Podrobněji k náležitostem rozhodnutí odkazuje krajský soud na § 68 a násl. správního řádu. Výrok přitom podle krajského soudu splňuje i náležitosti vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006-73) ukládají specifikovat protiprávní jednání z hlediska věcného, časového a místního. Ostatně žalobce explicitně proti výroku žalovaného ani nebrojí. V odůvodnění se přitom žalovaný dostatečně vypořádá s uplatněnými námitkami, jak mu to ukládá procesní předpis - správní řád, podle něhož je úkolem odvolacího orgánu přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. Jak přitom plyne z napadeného rozhodnutí, žalovaný řádně posoudil jak soulad napadeného rozhodnutí prvoinstančního orgánu s právními předpisy, tak se řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s uplatněnými námitkami. Krajský soud se přitom se závěry žalovaného zcela ztotožňuje a odkazuje na ně, neboť mají oporu ve správním spisu a právní úpravě. S ohledem na výše uvedené proto krajskému soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce úspěšný ve věci nebyl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení