29 A 149/2015 - 69

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce F. B., proti žalovanému Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně, se sídlem Brno, Moravské náměstí 1/1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město M. B., se sídlem M. B., n. M. 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. ZKI BR-O-87/728/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 25. 5. 2015, č. j. OR-32/2015-741, kterým Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště M. B., nevyhověl nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy chyby spočívající v evidenci vlastnického práva u pozemků parc. č. x, x a x a v evidenci druhu pozemku u pozemků parc. č. x a x, vše v katastrálním území M. B., neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu dle § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

2. Žalobce požadoval, aby místo dosud evidovaného vlastníka dotčených pozemků (osoby zúčastněné na řízení) byli jako skuteční vlastníci uvedeni jeho zesnulí rodiče A. a F. B. Současně žádal, aby pozemky parc. č. x a x nebyly vedeny jako ostatní komunikace, ale zemědělský půdní fond.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že předmětné pozemky nabyl jeho zesnulý otec zhruba v polovině šedesátých let a užíval je jako oprávněný vlastník až do své smrti v roce 1987. Při projednávání dědictví se zjistilo, že čtyři pozemky (včetně tří nyní dotčených) nebyly u střediska geodezie jako vlastnictví zesnulého otce vedeny. Čtvrtý, nyní neposuzovaný pozemek, byl na zásah státního notářství znovu zaevidován jako vlastnictví otce, zbylé tři nikoliv. Dle sdělení notářství ke změně vlastnictví v evidenci nemovitostí mělo dojít místním šetřením, provedeným za účelem udržování evidence nemovitostí v souladu se skutečným stavem, které proběhlo v katastrálním území M. B. v období let 1984 až 1987. V roce 1990 se žalobce neúspěšně obrátil na Městský národní výbor M. B. se žádostí o protokol z onoho místního šetření.

4. Žalovaný nepřihlédl k tomu, že při rozsáhlé výstavbě bytových jednotek a komunikací v M. B. v šedesátých až osmdesátých letech minulého století docházelo ke změnám ve vlastnictví. Rodiče odkoupili pozemky od fyzické osoby, které byly tyto pozemky poskytnuty jako náhradní v souvislosti s rozsáhlou výstavbou.

5. Žalobci je vytčeno, že nepředložil žádnou listinu prokazující vlastnické právo zesnulých rodičů, přitom sám katastrální úřad není schopen předložit tyto požadované dokumenty: a) z místního šetření z let 1984–1987; b) na základě kterého byla provedena změna v evidenci vlastnictví dotčených pozemků v roce 1987; c) na základě kterého byla provedena změna u pozemku, k němuž existuje kupní smlouva z roku 1977; d) souhlas rodičů se změnou hranic u dalších pozemků [na něž je smlouva z roku 1977, na katastru nemovitostí mají o 164 m2 menší výměru oproti výměře uvedené v kupní smlouvě].

6. Žalovaný poukázal na to, že nyní posuzované námitky byly žalobcem uplatněny již při obnově katastrálního operátu M. B. v roce 2005. Již tenkrát nebylo žalobci vyhověno. Krajský soud v Brně jeho žalobu zamítl s tím, že jde o spor o vlastnické právo, jenž nelze řešit před katastrálním úřadem. K tomu žalobce uvedl, že některé nynější důkazy v předchozí žalobě chyběly. Žalobce navíc kvůli špatnému postupu advokáta nemohl uplatnit opravný prostředek proti rozsudku krajského soudu. V daném případě se přitom nejedná o spor o vlastnické právo, který by měl být řešen v občanském soudním řízení. Během dědického řízení žalobce prokázal, že majetek zesnulých rodičů je katastrálním úřadem špatně evidován. Jako dědic tak byl žalobce poškozen na svých ústavně a mezinárodními smlouvami zaručených vlastnických právech, do dnešního dne nemůže nakládat s veškerým majetkem, který rodiče až do své smrti prokazatelně vlastnili.

7. V řízení před správními orgány byly porušeny zásady materiální pravdy, legality a legitimního očekávání. Žalovaný taktéž nepřihlédl ke všem námitkám a důkazům, čímž porušil § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

8. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí katastrálního úřadu, zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný úvodem připomněl, že v téže věci, tj. ve věci vlastnického práva k předmětným pozemkům parc. č. x, xax bylo již rozhodováno v rámci žalobcem uplatněné námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu v katastrálním území M. B. Krajský soud v Brně v zamítavém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 29 Ca 162/2005-52, uvedl, že podstatou námitek je spor o vlastnické právo, ten však nemůže být vyřešen katastrálním úřadem. Spor o vlastnictví náleží do kompetence obecných soudů v občanském soudním řízení.

10. V nynější věci správní orgány zcela vyčerpávajícím způsobem popsaly retrospektivní vývoj vlastnických práv pro osobu zúčastněnou na řízení, a to od roku 1907 až do současnosti. Příslušné listiny jsou ve spisech a žalobce se s nimi mohl seznámit. V průběhu řízení žalobce nepředložil žádnou listinu, jíž by prokázal nabytí vlastnického práva pro sebe ani pro zesnulé rodiče. Zápisy práv jsou v katastru nemovitostí zapisovány na základě listin, které vlastnické právo k nemovitosti osvědčují. Od rozhodnutí uvedených v prvním odstavci nedošlo ke změně vlastnického práva.

11. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

12. V podání ze dne 15. 2. 2016 žalobce setrval na již dříve uplatněné argumentaci. Skutečnost, že středisko geodezie, nyní katastrální úřad, provádí změny v evidenci nemovitostí bez vědomí majitelů, dle žalobce potvrzují i jiné jeho věci vedené u zdejšího soudu (sp. zn. 29 A 75/2015, 29 A 91/2015 a 31 A 51/2014).

13. Osoba zúčastněná na řízení se k věci nevyjádřila. V. Jednání soudu konané dne 17. 10. 2017

14. K jednání se bez omluvy nedostavil řádně předvolaný žalovaný, ani řádně vyrozuměná osoba zúčastněná na řízení.

15. Žalobce pak při jednání v prvé řadě vznesl námitku podjatosti vůči všem členům senátu. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že o věci má rozhodovat nestranný soud, přičemž osoba soudce má poskytovat dostatečné záruky nestrannosti z hledisek objektivních i subjektivních. V daném případě existuje objektivní nedostatek nestrannosti vzhledem k dřívější rozhodovací činnosti senátu 29 A Krajského soudu v Brně ve věcech žalobce.

16. K takto podané námitce podjatosti soud nepřihlížel a nepředkládal ji tedy Nejvyššímu správnímu soudu, a to z následujících důvodů. Žalobce v průběhu let podal zdejšímu soudu řadu žalob vůči různým žalovaným správním orgánům. Z toho v roce 2015 brojil čtyřmi žalobami proti rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, vždy ve věcech opravy chyb v katastrálním operátu. Řízení o těchto žalobách jsou či byla u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 29 A 75/2015, 29 A 91/2015, 29 A 149/2015 (nyní projednávaná věc), a 29 A 170/2015. V každé z těchto věcí žalobce minimálně jednou uplatnil námitku podjatosti členů senátu 29 A, odůvodněnou vždy předchozí rozhodovací činností tohoto senátu ve věcech žalobce. V nyní souzené věci tak učinil podáními ze dne 20. 11. 2015 a ze dne 12. 9. 2016. O těchto námitkách podjatosti rozhodl Nejvyšší správní soud usneseními ze dne 11. 12. 2015, č. j. Nao 315/2015-33, a ze dne 19. 10. 2016, č. j. Nao 253/2016-59, tak, že tam označení soudci Krajského soudu v Brně nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.

17. Podle § 8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), může účastník řízení namítnout podjatost soudce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud. Zároveň je v § 8 odst. 1 in fine s. ř. s. výslovně stanoveno, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

18. Námitka podjatosti uplatněná při jednání dne 17. 10. 2017 byla v prvé řadě zjevně opožděná. Žalobce poukazoval zejména obecně na dřívější rozhodnutí senátu 29 A v jeho věcech. Poslední takové věci (vedené pod sp. zn. 29 A 75/2015 a 29 A 91/2015) byly projednány a rozhodnuty v totožném složení senátu jako nyní souzená věc dne 20. 6. 2017, rozsudky nabyly právní moci dne 7. 7. 2017. Uplatnil-li tedy žalobce rozhodnutí v předmětných věcech jako důvod podjatosti až více než tři měsíce poté, co obdržel příslušné rozsudky, je zjevné, že nedodržel lhůtu stanovenou v § 8 odst. 5 s. ř. s. ani ve vztahu k těmto posledním jeho věcem, natož pak ve vztahu k věcem rozhodnutým dříve.

19. Navíc, i kdyby byla námitka podjatosti včasná, nemohla by být důvodná, protože „rozhodování v jiných věcech“ je v zákoně výslovně uvedeno jako důvod, který nevede k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci.

20. Zjevně opožděnou a nedůvodnou námitku podjatosti, podanou při jednání, a obsahově shodnou s námitkami podjatosti, jež byly již dříve posouzeny nadřízeným soudem, zdejší soud ve smyslu § 15b odst. 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s., nepředkládal k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, neboť by to bylo ve zřejmém rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, a dále k ní nepřihlížel (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. Nao 122/2017-136, a ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 As 146/2016-366; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), přičemž proti nyní vydanému rozsudku může žalobce brojit kasační stížností, v níž může mimo jiné argumentovat i podjatostí jmenovaných soudců.

21. K uvedenému ovšem nutno dodat, že projednávání a rozhodnutí dané věci se neúčastnila JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., nýbrž JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., jenž se stal dalším členem senátu 29 A na základě změny rozvrhu práce Krajského soudu v Brně účinné od 1. 4. 2016. S možností změny složení senátu a o tom, že příslušné informace v tomto ohledu lze nalézt v rozvrhu práce, jenž je dostupný též elektronicky (www.justice.cz), byl žalobce seznámen přípisem ze dne 5. 11. 2015 (č. l. 20).

22. Z uvedených důvodů soud současně nevyhověl ani návrhu žalobce na odročení jednání do doby, než bude o vznesené námitce podjatosti rozhodnuto. Stejně tak soud jako důvod pro odročení jednání neshledal tvrzení žalobce, že proti blíže neupřesněnému rozhodnutí zdejšího soudu v jeho věci podal ústavní stížnost a případně podá též stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, tudíž by měl zdejší soud vyčkat na rozhodnutí těchto institucí. V obou případech se jedná o mimořádné prostředky nápravy, přitom, jak uvedeno již výše, proti nyní vydanému rozsudku může žalobce brojit kasační stížností.

23. K věci samé pak žalobce při jednání setrval na svých již dříve písemně uplatněných argumentech. Soud podrobně konstatoval obsah soudního a správního spisu.

VI. Posouzení věci soudem

24. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí katastrálního úřadu včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

25. V souzené věci je klíčové porozumět podstatě institutu opravy chyby v katastrálním operátu, který je upraven v § 36 katastrálního zákona. Účelem tohoto institutu je odstraňování rozporu mezi jednotlivými částmi katastrálního operátu, nikoliv rozporu evidovaných údajů se skutečným stavem.

26. Postupem podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona lze opravit chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, či b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.

27. Z uvedeného je zřejmé, že účelem postupu podle § 36 katastrálního zákona je oprava zjevných omylů a nesprávností, ke kterým může dojít ve dvou typových případech: a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru (k pojmu „zřejmý omyl“ srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007-103, č. 2098/2010 Sb. NSS), nebo b) nepřesností zaměření či zobrazení v katastrální mapě, resp. nesprávným výpočtem výměry parcel.

28. Ve všech případech je pak samozřejmou podmínkou, že jde o omyly či nesprávnosti, které jsou zřejmé, tj. takové, o kterých nemůže být jakýchkoli pochybností, či sporů. Z § 50 odst. 2 katastrálního zákona pak vyplývá, že zpřesněním evidenčních údajů katastru o geometrickém a polohovém určení pozemku nedochází ke změně práv k pozemku. Předchozí katastrální zákon (č. 344/1992 Sb.) k tomu v § 5 odst. 7 příhodně stanovil, že opravou chyb v katastrálním operátu nemohou být dotčeny právní vztahy, pokud jejich změna není doložena listinou.

29. Otázkou opravy chyby katastru se zabýval i Nejvyšší správní soud, a to např. v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012-31, v němž k důvodům opravy uvedl: „Je potřeba zdůraznit, že omyl ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Postupem podle ust. § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Závěr o tom, že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru nemovitostí není zřejmým omylem, tedy sám o sobě nemůže být považován za odmítnutí spravedlnosti. Subjekt dotčený touto chybou má vždy otevřenu cestu, jak se u soudu domoci věcného přezkumu toho, zda mu dané právo svědčí či nikoliv. Je přitom na něm, aby správně vyhodnotil, pro který procesní postup jsou splněny zákonné podmínky.“ Dále v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012-32, č. 2902/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[ř]ízení o opravě chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko soulad zakreslení hranice v katastrální mapě s podklady, které má k dispozici, a za stav katastru a v něm uvedené údaje odpovídá.“ Ačkoliv se citovaná judikatura vztahuje k předchozí právní úpravě, je použitelná i na novou právní úpravu použitou v nynější věci, neboť obsahově se právní úprava opravy chyby v katastrálním operátu takřka nezměnila.

30. Katastrální úřad je tedy oprávněn (a povinen) opravit pouze takové údaje katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu či nesprávnosti. To znamená, že musí existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru je podmíněn jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah a že z jejího obsahu vyplývá závěr o existenci či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících se k nemovitosti. Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje katastru nemůže katastrální úřad vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení. Proto katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky.

31. V řízení o opravě chyb v katastrálním operátu jde tedy o rozhodování, jehož účelem je zajištění pořádku ve veřejné evidenci a nikoliv o rozhodování, kterým by mohlo být zasahováno do vlastnických práv k nemovitostem. Případným provedením opravy chyby v katastru tedy nelze měnit právní vztahy k nemovitostem, jelikož rozhodnutí v řízení o opravě chyby má pouze evidenční účinky a nemůže zasahovat do soukromoprávních vztahů.

32. Žalobce dne 10. 12. 2014 podal návrh na opravu chyby v katastrálním operátu ve vztahu k pozemkům parc. č. 2741/1, 2741/2 a 4209/3 v katastrálním území M. B. U všech parcel požadoval místo dosavadního vlastníka (osoby zúčastněné na řízení) uvést své zesnulé rodiče, přičemž u posledních dvou parcel požadoval rovněž změnu v druhu pozemku (místo ostatní komunikace zapsat zemědělský půdní fond). K tomuto návrhu připojil výzvu Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, Pobočky Třebíč, ze dne 27. 11. 2014 k doložení dokladů dle § 4a odst. 3 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Z výzvy vyplývá, že žalobce je na základě žádosti z roku 1992 veden pozemkovým úřadem jako domnělá oprávněná osoba, protože svůj nárok na dotčené pozemky nemůže prokázat výpisem z úřední evidence. Dále je z výzvy patrné, že svůj údajný nárok nebyl žalobce za celou tu dobu schopen prokázat ani žádným jiným, náhradním způsobem.

33. Správní orgány opodstatněnost tohoto návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu neshledaly. Poté, co podrobně popsaly vývoj evidence vlastnického práva k dotčeným pozemkům, a to zpětně až do roku 1907, uvedly, že nabývací listiny pro současně evidovaného vlastníka katastrální úřad ve své dokumentaci má. Naopak nenalezly žádné listiny, které by svědčily o zápisu vlastnického práva pro zesnulé rodiče žalobce. Stejně tak evidovaný druh pozemku u pozemků parc. č. 2741/2 a 4209/3 je podložen listinami uloženými u katastrálního úřadu. Současně katastrální úřad poznamenal, že případnou změnu druhu pozemku zapíše na základě ohlášení vlastníka, kterým je osoba zúčastněná na řízení. Osoba zúčastněná na řízení projevila vůli na zachování evidovaných údajů jak o vlastníkovi, tak o druhu pozemku. Soud ověřil, že uvedená tvrzení mají oporu ve správním spisu.

34. Žalobce se tedy domáhal opravy chyby, ačkoliv katastrální operát v napadené části žádné chyby nevykazoval (naopak, evidence je vnitřně souladná) a sám žalobce žádné jiné listiny (a to ani ohledně vlastnictví, ani ohledně druhu pozemku) nepředložil. Je tedy evidentní, že za daných podmínek nemohl být návrh na opravu chyby v katastrálním operátu úspěšný.

35. Žalobce namítal, že zápis o vlastnictví zesnulých rodičů chybí, protože o koupi realizované v polovině šedesátých let minulého století neproběhlo zápisové řízení. Jak ovšem poukázaly správní orgány, tato námitka nepůsobí věrohodně, neboť jiné kupní smlouvy zesnulých rodičů zaknihovány byly (kupní smlouvy z let 1958 a 1961). I kdyby zápisové řízení skutečně neproběhlo, nemění to ničeho na skutečnosti, že listiny u katastrálního úřadu svědčí pro nyní evidovaný stav. Naopak žalobce nedoložil ničeho a pouze se vytrvale dovolává předložení listin, na jejichž základě byli jeho rodiče zbaveni vlastnického práva. Požadovat takovou listinu ovšem za daného skutkového stavu nedává valného smyslu, protože nic (kromě tvrzení žalobce) nesvědčí o tom, že zesnulí rodiče předmětné pozemky někdy vlastnili.

36. Soud z podání žalobce nabyl dojmu, že žalobce je na základě údajné chyby v katastrálním operátu (jež by měla plynout z taktéž žalobcem nepředloženého sdělení státního notářství z 80. let minulého století) nyní přesvědčen, že všechny údaje (alespoň jím namítané) jsou automaticky rovněž nesprávné. Takové mínění by bylo ovšem zkratkovité. Jako důkaz špatného postupu katastrálního úřadu pak rozhodně neslouží ani žalobcem odkazované žaloby, neboť všechny byly zdejším soudem zamítnuty (a to rozsudky ze dne 14. 12. 2016, č. j. 31 A 51/2014-126, a ze dne 20. 6. 2017, č. j. 29 A 75/2015-68, a č. j. 29 A 91/2015-70).

37. Stejně tak zaslání ustanovení občanského zákoníku týkajících se vydržení správním orgánům svědčí spíše o nesprávném pochopení institutu opravy chyby v katastrálním operátu ze strany žalobce. Jak totiž správní orgány zcela správně reagovaly, o nabytí vlastnického práva vydržením rozhoduje soud v občanském soudním řízení, nikoliv katastrální úřad.

38. Podpůrně lze zmínit, jak to učinily i správní orgány, že žalobce nynější tvrzení uplatnil již během námitkového řízení proti obsahu obnoveného katastrálního operátu v roce 2004 (viz podání ze dne 13. 12. 2004 založené ve správním spisu). Již tenkrát správní orgány tyto námitky (přesněji námitku nesprávně vedeného vlastníka, k námitce týkající se druhu pozemku se správní orgány nevyjádřily) zamítly z obdobných důvodů jako v nynější věci (rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. OR-222/2004-741/4, a žalovaného ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. O-45/186/2005). Postup správních orgánů následně potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č. j. 29 Ca 162/2005-52. V odůvodnění uvedl, že podstatou žalobcových námitek je spor o vlastnické právo k předmětným nemovitostem, takový spor ovšem náleží do kompetence soudu v občanském soudním řízení. Kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 24. 9. 2008, č. j. 6 As 32/2008-80, na čemž ničeho nezměnilo ani tvrzení žalobce o pasivitě jeho advokáta. Dle zdejšího soudu žalobce v nyní projednávané věci nepředložil žádné relevantní důkazy, kvůli nimž by závěry z námitkového řízení neměly být v současnosti využitelné.

39. Katastrální úřad vychází pouze z listin, které mu byly předloženy nebo které má ve své dispozici. Pro evidovaný stav má katastrální úřad podklady. Pokud žalobce trvá na tom, aby byl evidován stav jiný, musí katastrálnímu úřadu předložit podklady nové, které správnost těch dosavadních vyvrátí. Takovými podklady může být např. pravomocné rozhodnutí civilního soudu o určení vlastnického práva.

VII. Závěr a náklady řízení

40. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

42. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobě zúčastněně na řízení neuložil žádnou povinnost, současně pak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejích dalších nákladů řízení (ostatně osoba zúčastněná na řízení takové důvody ani netvrdila).

Poučení