29 A 39/2013 - 50

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce Vinařství Mutěnice, s.r.o., se sídlem v Mutěnicích, Údolní 1174, zast. Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Brně, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 6. 2013, č.j. BL980-9/124/9/2012-SŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí rozhodnutí správních orgánů

1. Rozhodnutím ze dne 4.7.2012, č.j. BO766-7/045/7/2012-SŘ, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně (dále též „inspektorát“), uložil dle § 39 odst. 6 písem. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vinohradnictví“), žalobci pokutu ve výši 500 000 Kč za to, že se dopustil správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, jelikož porušil povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty. Konkrétně šlo o uvádění vína do oběhu, klamavě označeného na etiketě dominantním výrazem „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, doplněného údajem o odrůdě vinné révy, přičemž skutečnou proveniencí (původem) vína bylo Maďarsko, Slovensko, Itálie nebo Rumunsko, což bylo uvedeno na zadní etiketě u vín o objemu 0,75l, resp. na přední etiketě u vín o objemu 1l, zde však velmi drobným písmem, umístěným kolmo k výrazu „Vinné sklepy Hodonín“, což mohlo ve spotřebiteli evokovat dojem, že jde o víno původem z České republiky. Uváděním do oběhu klamavě označeného vína porušil žalobce čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28.1.2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „NR 178/2002“). Podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla žalobci rovněž uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč (výrok II. rozhodnutí).

2. Konkrétně měl žalobce dle inspektorátu naplnit skutkovou podstatu předmětného deliktu tím, že ve své provozovně na adrese Mutěnice, Údolní 1174, uváděl do oběhu dne 9.11.2011 vína Veltlínské zelené, bílé víno suché, země původu Maďarsko o objemu 0,75l v počtu celkem 10 630 ks lahví (blíže označených šarží) i o objemu 1l v počtu celkem 2 788 ks lahví v rozhodnutí blíže označených šarží (počet lahví konkrétních šarží a druhů vína vyplynul z přehledu předloženého žalobcem); Müller Thurgau, bíle víno suché, země původu Maďarsko, o objemu 0,75l v počtu lahví uvedených do oběhu celkem 32 328 ks (blíže označených šarží) a o objemu 1l v celkovém počtu 6 110 ks lahví (blíže označených šarží); Rulandské šedé, bílé víno suché, země původu Slovensko, o objemu 0,75l v celkovém počtu 79 722 ks lahví (blíže označených šarží); Modrý Portugal, červené víno suché, země původu Maďarsko o objemu 0,75l v celkovém počtu 64 360 ks lahví (blíže označených šarží) i objemu 1l v celkovém počtu 5 389 ks lahví (blíže označených šarží); Cabernet Sauvignon, červené víno suché, Vino da Tavola rosso Veneto indicazione geografica tipica Cabernet, země původu Itálie, o objemu 0,75l v celkovém počtu 46 378 ks lahví (blíže označených šarží); Svätovavrinecké, červené víno suché, země původu Slovensko o objemu 1l (ze zaslaného přehledu nevyplynulo množství prodaného vína); Frankovka, červené víno suché, Vin Colinele Dobrogei rosu, země původu Rumunsko, o objemu 1l v celkovém počtu lahví 3 596 ks blíže označených šarží.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí inspektorátu potvrdil. Žalovaný se ztotožnil se závěry inspektorátu, pouze z odůvodnění vypustil úvahu, že jako polehčující okolnost bylo inspektorátem hodnoceno splnění uloženého opatření. Zákon splnění opatření samozřejmě předpokládá a pokud by k němu nedošlo, došlo by k dalšímu správnímu deliktu dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb. o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále též „zákon o SZPI“). Žalovaný rovněž odmítl odvolací námitku žalobce, že etikety nemohly vyvolávat dojem, že víno je původem z ČR, a přisvědčil závěrům inspektorátu v tom, že informaci o provenienci je třeba poskytnou tak, aby ke klamavému dopadu na spotřebitele nedocházelo, čemuž v dané věci podoba etikety neodpovídá a označení spotřebitelům sugestivně podsouvá nepravdivou představu o původu předmětných vín, přitom použitý údaj na etiketě nemá žádné opodstatnění (není např. registrovanou ochrannou známkou), a tak použitý údaj je způsobilý evokovat ve spotřebiteli mylnou představu o tom, co je mu nabízeno. Má tedy značně klamavý potenciál.

4. Vzhledem k odvolací námitce, zpochybňující hodnocení majetkových poměrů žalobce, se žalovaný detailně zabýval ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010, č.j. 1 As 9/2008-133, osobními a majetkovými poměry žalobce tak, aby ověřil, že uložená pokuta nemohla mít likvidační charakter. Vycházel primárně z listinných podkladů, které ke svému hospodaření a majetkovým poměrům žalobce předložil buď samostatně, nebo na výzvu žalovaného, popř. inspektorátu. Vycházel též z údajů uvedených v katastru nemovitostí, obchodním rejstříku a webové stránce žalobce. Po seznámení se všemi doklady a skutečnostmi žalovaný zjistil a uzavřel, že uhrazení sankce ve výši 500 000 Kč by neměla mít pro žalobce za následek platební neschopnost, kvůli níž by musel ukončit podnikatelskou činnost. Sankci musí naopak ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítit.

5. Pokud žalobce v odvolání uváděl, že jednal v dobré víře na základě souhlasu vlastníka ochranné známky, pak k tomu z databáze ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví zjistil, že ochranná známka ve tvaru „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ není registrována a toto označení nemá výhradního vlastníka. Navíc odpovědnost je v potravinovém právu koncipována jako objektivní, bez ohledu na zavinění a údajné jednání v dobré víře nemohlo být důvodem zproštění sankční odpovědnosti žalobce. Vyvinění nemůže přinést ani tvrzení, že takto nezákonně jednají i jiné subjekty na tuzemském trhu s vínem. Žalovaný rovněž přisvědčil inspektorátu, že při hodnocení způsobu spáchání správního deliktu hodnotil zcela v souladu s požadavky kladenými na správní úvahy jako přitěžující okolnost (v neprospěch žalobce), že žalobce byl výrobcem předmětného vína, a měl tak zajistit, aby etikety, kterými víno opatřoval, nevyvolávaly ve spotřebiteli dojem, že jde o vína tuzemského původu. Používané etikety naopak byly způsobilé uvádět spotřebitele v omyl. Preference vín, která jsou původem z ČR, je obecně známou skutečností, což potvrzuje i fakt, že zahraniční vína jsou falšována a označována tak, aby vypadala jako vína z ČR.

6. Žalovaný se dále ztotožnil s hodnocením inspektorátu o možném ekonomickém poškození spotřebitele, nicméně šlo o hodnocení následků správního deliktu v pasáži hodnocení způsobu spáchání správního deliktu, a tak tuto jinak zcela logickou úvahu žalovaný přesunul a spojil se zbytkem úvahy inspektorátu o následcích správního deliktu (nesystematicky se objevila v rámci kritéria způsobu spáchání deliktu). Poškození oprávněných zájmů spotřebitele v ekonomické rovině, když spotřebitel předpokládá, že původ vína je tuzemský a jeho očekávání vůči produktu tak nejsou naplněna, je nutno hodnotit v neprospěch žalobce, když samotná možnost poškození spotřebitele je již škodlivým následkem protiprávního jednání v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.

7. V jinak správně provedeném hodnocení způsobu protiprávního jednání (inspektorátem) žalovaný nalezl obecná tvrzení bez zjevného vztahu k závažnosti takového jednání, proto podle něj neměly být součástí úvahy o výši pokuty a tuto část odůvodnění inspektorátu žalovaný vypustil („klamaní spotřebitele je v rozporu s poctivou a etickou obchodní praxí; potřeby a očekávání spotřebitele stále rostou; řádné označení produktů musí spotřebiteli umožnit výběr podle jeho možností a potřeb“).

8. V otázce hodnocení okolností, za nichž byl správní delikt spáchán, se žalovaný shodl s inspektorátem, když považovali množství předmětného vína za velmi vysoké (celkem 251301 ks lahví), přičemž při koupi jedné lahve vína spotřebitelem mohlo toto množství vína působit až na 250 000 spotřebitelů. Tato okolnost byla posouzena v neprospěch žalobce, s čímž se žalovaný ztotožnil. Lze předpokládat, že prodejem jedné lahve vína žalobce dosáhl zisku většího než 2 Kč a bylo-li do oběhu uvedeno celkem 250 301 ks lahví předmětného vína, pak i přes ukládanou sankci 500 000 Kč byla stále činnost žalobce zisková. Žalovaný vypustil z úvah o výši pokuty hodnocení žalovaného ve prospěch žalobce, že žalobce splnil uložené opatření, neboť to byla ze zákona jeho povinnost (viz. rozebráno výše).

9. Vzhledem k výše provedeným drobným změnám v úvahách (vypuštěna pouze jedna úvaha ve prospěch žalobce o splnění uloženého opatření; dále obecná tvrzení bez zjevného vztahu k závažnosti a způsobu protiprávního jednání) dospěl žalovaný k závěru, že změny v hodnocení celkové závažnosti či výše pokuty nebyly na místě, neboť vypuštěná část nebyla určující, resp. vypuštěním nedošlo k nijak podstatné změně hodnocení celkové závažnosti správního deliktu a úvaha o výši pokuty i po provedené změně plně odůvodňovala její uložení ve výši 500 000 Kč (jak ji uložil inspektorát při hodnocení střední závažnosti deliktu). Při naplnění předmětné skutkové podstaty správního deliktu bylo možno žalobci uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč, uložená sankce ve výši 500 000 Kč tak představuje 10% z maximálního limitu. S ohledem na skutečnosti hodnocené v neprospěch žalobce nemohlo dojít k upuštění od uložení pokuty. Žalobcem navrhovaná sankce ve výši 75 000 Kč by byla bagatelní s nedostatečným represivním i preventivním účinkem. Uložená pokuta je přiměřená, odpovídající hodnocení závažnosti protiprávního jednání a též zohledňující provedené posouzení majetkových poměrů žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Hodnocením, které ke správnímu deliktu poskytl žalovaný v napadeném rozhodnutí, bylo upřesněno vyhodnocení zákonem stanovených hledisek způsobu, okolností a následků deliktu v rámci jediného správního řízení.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

10. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nebyl dostatečně zjištěn stav věci, byla jím uložena nepřiměřená pokuta a v řízení došlo k vadám.

11. Konkrétně namítal, že označení vína nebylo klamavé a neuvádělo spotřebitele v omyl. Na všech lahvích byl čitelným způsobem uveden údaj o zemi původu vína, u 1l lahví byl tento údaj kolmo k nápisu „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ což bylo zřetelné i při povrchním prohlédnutí etikety. Podle žalovaného byl údaj „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ dominantní a neměl u zahraničních vín opodstatnění. Žalovaný se však dostatečně nezabýval přístupem spotřebitelů při koupi nové značky vína. Z psychologických publikací o ekonomickém chování spotřebitele totiž dle žalobce plyne, že spotřebitel kupuje obvykle stejné značky zboží, v případě nové značky si zjišťuje dostupné informace o produktu. Podle žalobce si tak běžný spotřebitel přečte údaje na předmětné etiketě, včetně údaje o zemi původu vína. Označení „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ používal žalobce jako jednotící označení pro jím distribuovaná vína, přičemž u těchto vín dbal o zajištění jejich kvality a vyvážené chuti. Použité označení tak mělo svůj význam. Žalobce má zeměpisné označení přímo ve svém názvu (obchodní firmě), pokud by pak tímto názvem označoval jím distribuovaná vína, šlo by též o tuzemské zeměpisné označení na etiketě předmětných vín.

12. Jednání žalobce bylo nesprávně právně posouzeno jako porušení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, neboť jde o ustanovení neurčité a protiústavní, a proto podle něj nebylo možno ukládat sankce za správní delikt. V ust. § 39 je zakotveno velké množství správních deliktů a § 39 odst. 1 ff) většinu z nich dubluje, přičemž umožňuje uložení vysoké pokuty za bagatelní opomenutí. Z textu ustanovení nelze určit, na co má dopadat, neboť předpis EU je široký pojem, přitom není specifikován ani konkrétním orgánem EU. Předpisy EU upravující vinohradnictví, vinařství nebo obchod s produkty jsou velmi obsáhlé a zahrnují jak povinnosti jen obecně stanovené, tak i přesně vymezené. Výše sankce není stanovená v závislosti na závažnosti porušené povinnosti, nýbrž dle původu předpisů, které ji stanoví. Obdobné vymezení správního deliktu je tak dle žalobce neurčité, nesrozumitelné, v rozporu s principem předvídatelnosti práva a protiústavní. Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 178/2012 (poznámka soudu: mělo jít zřejmě o č. 178/2002) jehož čl. 16 měl být porušen, není předpisem upravujícím vinohradnictví a vinařství, nýbrž obecně upravuje bezpečnost a obchod s potravinami, tedy potravinové právo. Ust. § 39 odst. 1 ff) zákona o vinohradnictví tak na porušení tohoto předpisu EU nedopadá. Navíc z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, proč bylo jednání žalobce posouzeno dle § 39 odst. 1 ff) zákona o vinohradnictví a nikoliv jako porušení např. § 39 odst. 1 písm. b) nebo § 39 odst. 1 písm. z) zákona o vinohradnictví, přičemž pro toto podřazení nezmiňuje žádné úvahy. Vysvětlení dle žalobce je, že nebyly naplněny zmíněné skutkové podstaty správních deliktů, tedy např. ve smyslu § 39 odst. 1 písm. z) zákona o vinohradnictví, nebylo jednání žalobce způsobilé mu zjednat prospěch v hospodářské soutěži vůči jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.

13. Žalobce dále namítal, že skutkový stav nebyl přesvědčivě zjištěn, neboť žalovaný vycházel ze závěrů, které nebyly ve správním řízení prokázány, přičemž nešlo ani o tzv. notoriety. V neprospěch žalobce tak použil např. závěry o chování spotřebitelů při nákupu vína, jejich preference tuzemského vína, vyšší cenu vín původem z ČR, ekonomické poškození spotřebitele, vysoký počet poškozených spotřebitelů, nákup jednoho spotřebitele obvykle jedné lahve vína atd. Rovněž učinil nesprávný odhad zisku, kterého měl žalobce prodejem předmětného vína dosáhnout.

14. Správní orgány nebyly oprávněny uzavřít, že předmětné označení vína uvádí spotřebitele v omyl bez dostatečného zdůvodnění tohoto závěru, přestože označení vína bylo dominantním údajem na etiketě. Údaj o zemi původu byl na etiketě zřetelně umístěn. Podle žalobce průměrný spotřebitel zaregistruje, že víno není původem z ČR a nedomnívá se, že kupuje české víno. Rozhoduje-li se o koupi nové značky, pak si o ní získává přiměřené informace a přečte si i etiketu s údajem o původu zboží. O to více to platí u vín, vzhledem k jejich rozmanitosti a specifické chuti. Podle žalobce měl být zpracován znalecký posudek o tom, zda označení bylo způsobilé uvádět spotřebitele v omyl a na jak velkou část spotřebitelů mohlo označení vína působit tak, že je uvádělo v omyl.

15. Žalobce nesouhlasil ani se závěry žalovaného v tom, že spotřebitelé preferují tuzemské víno, neboť vína prodávaná žalobcem pocházela ze zemí EU, které mají dlouhou vinařskou historii a mnohdy lepší zeměpisné podmínky pro vinařství než Morava (např. více hodin slunečního svitu a vyšší cukernatost; běžně prodávaná v českých vinotékách za ceny shodné s cenami českých vín). Žalovaný nebyl oprávněn učinit závěr o tom, že česká vína jsou českými spotřebiteli preferována a prodávána za vyšší cenu, aniž by to podložil odpovídajícími důkazy (např. průzkumy trhu).

16. Ve správním spise nebyly doklady o tom, že došlo k ekonomickému poškození spotřebitele, žalovaný tak neměl z tohoto závěru vycházet. Žalovaný uvádí v neprospěch žalobce pouze možné ekonomické poškození spotřebitele, což je stejně nepodložený závěr jako to, že by si spotřebitel měl kupovat průměrně jednu láhev vína.

17. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v rozporu s § 68 správního řádu neobsahuje srozumitelné odůvodnění a nejsou v něm uvedeny podklady rozhodnutí a úvahy správního orgánu. Pojmy klamavě označený a uvádění spotřebitele v omyl jsou užívány jako synonyma a není zcela jasné odůvodnění možné ekonomické újmy spotřebitelů.

18. Při stanovení výše pokuty vycházel žalovaný z nesprávného odhadu zisku žalobce z prodeje předmětných vín. Uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká, dle informací žalobce jsou v obdobných případech ukládány pokuty v rozmezí od 10 000 do 100 000 Kč. Správní orgány navíc neodůvodnily výši uložené pokuty, jelikož nepřihlédly k délce doby porušování povinností, k okolnostem a k následkům protiprávního jednání dle § 24 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb. Označení vína uvádějící spotřebitele v omyl totiž nepřináší žalobci žádný majetkový prospěch a ze strany žalobce nebyl údajný omyl ani úmyslně vyvolán. Při ukládání pokuty nebylo zohledněno ani to, že ust. § 39 odst. 1 ff) zákona o vinohradnictví dopadá na mnoho různě závažných povinností podnikatelů, mezi nimiž k nejzávažnějším patří mj. ochrana zdraví spotřebitelů před závadnými produkty, a v porovnání s tím je nyní posuzované jednání žalobce málo závažné. Mělo být zohledněno též, jak velká část spotřebitelů mohla být uvedena v omyl, tedy zda vnímala etiketu jako uvádějící v omyl většina spotřebitelů, či spíše jejich menší část. Nutno zohlednit i to, že šlo o distribuci vína původem pouze z EU, a to vína kvalitního. O značením nebylo dosahováno majetkového prospěchu.

19. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

21. Ve vyjádření k žalobě žalovaný především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve shodě s ním opětovně reagoval na jednotlivé žalobní body. Žalovaný nezpochybnil, že údaj o zemi původu jako takový bylo možné na obalu vína (etiketa) nalézt, nicméně žalobcem zvolený celkový způsob označení mohl reálně ve spotřebiteli evokovat dojem, že jde o víno původem z ČR. Takový dojem však byl nepravdivý, neboť není sporu o tom, že produkty pocházely z Maďarska, Slovenska, Itálie či Rumunska. Posláním žalovaného, jakožto orgánu dozoru v oblasti potravinového práva je ochrana spotřebitele před různými nežádoucími praktikami provozovatelů potravinářských podniků. Prevence klamání spotřebitele je primárním smyslem evropské a potažmo i národní právní úpravy. Použité označení „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ nemělo na etiketě žádné opodstatnění, nešlo ani o registrovanou ochrannou známku. Údaj pouze sugestivně podsouval spotřebitelům, že původ vína je z moravských vinic.

22. V § 39 zákona o vinohradnictví je zakotven přehledný výčet správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob. Součástí tohoto výčtu je i § 39 odst. 1 písm. ff) cit. zák., které se vztahuje k porušení evropských právních předpisů (tzv. zbytková skutková podstata). Zahrnuje tak porušení veškerých ostatních povinností stanovených právními předpisy EU upravujícími oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty. Předmětná skutková podstata je formulována jednoznačně a ustanovení nelze označit za neurčité či protiústavní. Žalobcem namítaná ust. § 39 odst. 1 písm. b) nebo písm. z) cit. zák. na nyní posuzované jednání nedopadají.

23. Zpracování znaleckého posudku považoval žalovaný za nadbytečné. Škodlivým následkem jednání žalobce je již sama možnost ohrožení spotřebitele. Skutečnost, že vína původem z ČR jsou spotřebiteli preferována, lze považovat za obecně známou. Upřednostňování českých potravin spotřebiteli před zahraničními vyplývá např. z průzkumu provedeného Ministerstvem zemědělství (viz. tisková zpráva ze dne 13.2.2012, k dispozici na internetových stránkách ministerstva). Úvahu o ziskovosti prodeje předmětných produktů i přes uloženou pokutu považoval žalovaný za logickou (smyslem činnosti žalobce je produkt výhodně prodat a za jednu láhev získat alespoň 2 Kč). V optimálním případě by měla ukládaná sankce zcela pokrýt nezákonný zisk z prodeje předmětných produktů, protože sankci za spáchaný správní delikt musí pachatel ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítit. Žádné námitky žalobce nemohly nic změnit na závěru, že tuzemská vína jsou spotřebiteli v ČR preferována a současně žádné úvahy na téma vyšší ceny vín s původem v ČR nebyly ve správních rozhodnutích rozváděny. Podle žalovaného byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti tak, jak to požaduje § 3 správního řádu.

24. Podle žalovaného obsahuje odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů náležitosti vymezené v § 68 správního řádu, a jsou tak plně přezkoumatelná.

25. K námitce neúmyslného jednání žalovaný uvedl, že odpovědnost za protiprávní jednání v dané věci je koncipována jako objektivní (bez ohledu na zavinění). Na skutečnosti týkající se uvádění spotřebitele v omyl ohledně země původu produktu neměla vliv žalobcem tvrzená kvalita předmětného vína. Žalovaný v rozhodovací praxi postupuje konstantně a mezi obdobnými případy nečiní neodůvodněné rozdíly. Skutečnost, že dosud žalovaný ukládal žalobci pokuty nepřesahující částku 150 000 Kč, neznamená, že za každé další jednání bude žalobci ukládána pokuta při spodní hranici zákonem stanovené sazby. Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí inspektorátu v obdobné věci ze dne 30.10.2009, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 62 000 Kč za uvádění do oběhu vín klamavě označených na etiketě (jednalo se o údaje o skutečném obsahu alkoholu, zbytkového cukru a v jednom případě o původu vína). Rozhodnutí inspektorátu bylo posléze dne 8.1.2010 potvrzeno rozhodnutím žalovaného (právní moc dne 18.1.2010). Z uvedeného je zřejmé, že pokuta v nižší výši nezamezila žalobci v tom, aby uváděl spotřebitele v omyl, a proto i v nyní posuzovaném případě bylo na místě uložit pokutu vyšší. Navíc vždy je třeba posoudit konkrétní okolnosti daného případu, neboť jednotlivé případy se mezi sebou liší.

26. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

27. Soud bez nařízení jednání, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí inspektorátu, včetně řízení předcházejících jejich vydání a shledal, že „žaloba není důvodná“.

28. Pokud jde o obecně uplatněné žalobní body, soud je neshledal důvodnými. Rozhodnutí správních orgánů jsou po formální i obsahové stránce v souladu se zákonem, nepostrádají žádnou ze zákonných náležitostí. Výroky rozhodnutí o jiném správním deliktu přitom splňují i požadavky kladené na tento typ rozhodnutí judikaturou (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, ve věci „AQUA SERVIS, a. s.“, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Rovněž tak nelze rozhodnutí žalovaného považovat za nepřezkoumatelné. Žalovaný se pečlivě zabýval odvoláním žalobce, ve svém rozhodnutí se vyjádřil ke všem odvolacím námitkám a své závěry náležitě odůvodnil.

29. Rozhodnutím inspektorátu ze dne 4.7.2012 byla žalobci ve správním řízení uložena pokuta dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví ve výši 500 000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, kterého se žalobce dopustil tím, že v letech 2010 – 2011 uvedl na trh celkem 291 301 ks lahví vína, které byly označeny na přední etiketě, zákazníkovi nejlépe patrné, výrazem „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, přičemž jejich skutečná provenience byla Maďarsko, Slovensko, Itálie nebo Rumunsko. Tímto jednáním žalobce porušil čl. 16 NR 178/2002 a naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví. Žalovaný napadeným rozhodnutí potvrdil dne 6.4.2013 rozhodnutí prvostupňového inspektorátu a odvolání žalobce zamítl.

30. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, kterým odmítal klamavost označení vína. Žalobce uváděl na trh produkty v baleních o objemu 0,75l a 1l. Soud ze správního spisu ověřil podobu etiket používaných u obou balení. V obou případech bylo na přední etiketě (orientace ke konečnému spotřebiteli v prodejním regále marketu) láhve vína, zákazníkovi nejlépe patrné, uvedeno označení „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“. Přitom skutečná provenience produktů (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Itálie) byla uvedena spolu s dalšími doplňujícími informacemi na zadní etiketě láhve (o objemu 0,75l), resp. na přední etiketě, avšak v jejím bočním okraji a velmi drobným písmem, navíc umístěným kolmo k výraznému označení „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, což ztěžovalo přístupnost a čitelnost údaje o skutečné provenienci (vína o objemu 1l). Stejná zjištění byla popsána např. v Protokolu ze dne 9.11.2011, č. P070-70394/11, a opatření ze dne 9.11.2011, č. P070-70394/11/D, která jsou součástí správního spisu. Součástí správního spisu je též tištěná nabídka vína (včetně podoby lahví) od společnosti „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, kterou na svých webových stránkách v rozhodném období nabízela společnost BUDA-MONT, spol. s r.o., jako výhradní odběratel vína. Obrázky nabídky lahví vína odpovídají podobě přiložených etiket v originálu.

31. Žalovaný nezpochybňoval, že údaj o zemi původu bylo možné na obalu produktu nalézt, avšak zvolený způsob označení mohl reálně ve spotřebiteli vyvolat dojem, že jde o víno původem z ČR. K tomuto závěru se rovněž přiklání zdejší krajský soud. Vyvolaný dojem o původu vína však nebyl pravdivý, neboť víno pocházelo z Maďarska, Slovenska, Itálie či Rumunska. Konkrétní umístění, velikost nebo barevné provedení údaje o původu vína není právními předpisy stanoveno, avšak informaci o provenienci je nutné poskytnout takovým způsobem, aby ke klamavému dopadu na spotřebitele nedocházelo. Podoba etiket, používaná žalobcem na zkoumaných produktech, uvedenému požadavku neodpovídá. Svým označením „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ spotřebitelům sugestivně podsouvá nepravdivou představu o původu předmětných vín, a sice o původu z moravských vinic, proto má označení v daném kontextu klamavý potenciál. Z obsahu správního spisu též vyplynulo, že označení „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ nemělo na etiketě žádné opodstatnění, neboť není např. registrovanou ochrannou známkou, kterou by byl žalobce oprávněn používat. Označení vína tak nemělo pro spotřebitele relevantní vztah s dotčenými víny. Takový údaj na etiketách u vín pocházejících z Maďarska, Slovenska, Itálie či Rumunska, které žalobce stáčí, vyvolává ve spotřebiteli mylnou představu o tom, co je mu nabízeno. Jistě lze přisvědčit žalobci v tom, že pro podnikatelské subjekty (obchodní subjekty) je důležitá rovněž psychologie ekonomického chování spotřebitele, jak namítal v žalobě, ale nutno zdůraznit, že posláním inspektorátu a žalovaného, jako orgánů dozoru v oblasti potravinového práva, je ochrana spotřebitele před různými nežádoucími praktikami provozovatelů potravinářských podniků. Prevence klamání spotřebitele je primárním smyslem evropské a též národní právní úpravy. Žalobce sice v žalobě uvedl důvody pro ospravedlnění použitého označení produktů (jednotící označení jím distribuovaných vín; zajištění kvality a vyvážené chuti vína; pokud by označoval víno svým názvem, pak i v obchodní firmě se nachází zeměpisné označení – Vinařství Mutěnice), ale s ohledem na již shora uvedené tomu soud nemohl přisvědčit. Celkový způsob označení vína mohl reálně ve spotřebiteli vyvolat dojem, že jde o víno původem z ČR a nikoliv z Maďarska, Slovenska, Itálie či Rumunska, odkud skutečně víno pocházelo. Žalobce toto svojí argumentací nevyvrátil. K tomu soud rovněž odkazuje na čl. 8 NR 178/2002, v němž je formulován cíl potravinového práva, kterým je ochrana zájmu spotřebitelů a poskytování jím základu, který jim umožní vybírat se znalostí věci potraviny, které konzumují. Cílem je též zabránit podvodným nebo klamavým praktikám, falšování potravin a jakýmkoliv jiným praktikám, které mohou spotřebitele uvést v omyl. V souladu s těmito cíli potravinového práva bylo též upraveno poctivé jednání v obchodu s potravinami v čl. 5 odst. 1 NR 178/2002.

32. Žalobce dále rozporoval právní posouzení věci, že v této věci nemohlo dojít k porušení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, neboť jde o ustanovení neurčité a protiústavní, pročež na jeho základě nelze ukládat podnikatelům sankce za takto vymezený správní delikt. Krajský soud nemohl těmto námitkám žalobce přisvědčit s následujícím odůvodněním.

33. V § 39 zákona o vinohradnictví je právně zakotven přehledný výčet správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob. V případě tohoto výčtu byl zvolen obdobný postup jako např. v zákoně č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů (viz. jeho § 17 až § 17h), v rámci jednotné metodiky a zásad právní úpravy přestupků a jiných správních deliktů v právních předpisech upravujících výkon veřejné správy. Předmětný výčet správních deliktů zahrnuje i ust. § 39 odst. 1 písm. ff) cit. zák., jenž bylo v dané věci aplikováno, a které ve vztahu k ostatním skutkovým podstatám, vztahujícím se k porušení evropských právních předpisů obsažených v § 39 cit. zák. představuje tzv. zbytkovou skutkovou podstatu. Zahrnuje totiž porušení veškerých ostatních povinností stanovených právními předpisy EU, upravujícími oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty, které nejsou obsaženy v jiných ustanoveních. V dané věci bylo možno aplikovat pouze skutkové podstaty správních deliktů uvedené v § 39 odst. 1 cit. zák., neboť v ostatních odstavcích uvedeného § 39 jsou zakotveny skutkové podstaty správních deliktů, kterých se mohou dopustit jen pěstitelé, výrobci či prodávající, které tak nelze v nyní posuzované věci aplikovat. Zbývá tak pouze výčet skutkových podstat uvedený v § 39 odst. 1 cit. zák., v němž pouze pod písm. e), y), ff) a gg) je zahrnuto porušení povinností stanovených právními předpisy EU. Z nich lze v nyní posuzované věci použít pouze skutkovou podstatu formulovanou pod písm. ff). V ostatních správních deliktech totiž jde o uvedení do oběhu vína bez přidělení kódu, resp. s přidanou látkou bez průvodního dokladu nebo jde o uvedení do oběhu vinných hroznů sklizených na vinici vysazené v rozporu s předpisy EU, či uvedení do oběhu produktů vyrobených z těchto hroznů. Lze souhlasit se žalobcem, že počet předmětných předpisů EU je široký, přičemž předpisy stanoví právní povinnosti v různé míře obecnosti a jde o různý stupeň závažnosti jejich porušení, to však nic nemůže změnit na tom, že předmětná skutková podstata (§ 39 odst. 1 písm. ff) cit. zák.) je formulována jednoznačným způsobem a lze podle ní ukládat sankce ve správním řízení. V žádném případě nejde o ustanovení neurčité či protiústavní. Rozporované ustanovení je součástí platného právního řádu ČR a v dané věci nebylo pochyb o tom, které konkrétní jednání lze pod tuto skutkovou podstatu podřadit. Přitom podřaditelným jednáním bylo i nyní posuzované jednání žalobce (v souladu s Ústavou ČR může případnou neústavnost zákona či jeho konkrétního ustanovení vyslovit pouze Ústavní soud).

34. V případě skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví rozhodně není dublována jiná skutková podstata uvedená ve výčtu správních deliktů v § 39 cit. zák. Z dikce § 39 odst. 1 písm. ff) cit. zák. „jako výrobce či osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí se správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie 1) upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty“, plyne jednoznačná podřaditelnost nyní zkoumaného jednání žalobce, který porušil svým jednáním právě čl. 16 NR 178/2002, na které mimo jiné toto zákonné ustanovení odkazuje (soudu je současně známa judikatura Ústavního soudu o odkazech a poznámkách pod čarou). Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 178/2002 stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, tedy jde o stěžejní evropský předpis obecného potravinového práva (není tedy předpisem, který by upravoval jen vinohradnictví a vinařství, jak uváděl žalobce). Víno jako takové je však potravinovým produktem. Musí se tak na něj vztahovat vedle požadavků speciálních vinařských i požadavky obecného potravinového práva. Žalobci tedy nelze dát za pravdu, že v oblasti vína nelze aplikovat požadavky obecného potravinového práva (např. NR 178/2002). Nařízení EU mají aplikační přednost před zákony a i vinařské produkty se bezpochyby řadí mezi potraviny. Čl. 16 NR 178/2002 stanoví, že „nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jako i informace poskytované o nich jakýmkoliv médiem, uvádět spotřebitele v omyl“. Žalobce právě předmětné ustanovení porušil, když se dopustil jednání, kterým uváděl spotřebitele v omyl při uvádění do oběhu vína, jehož označení mohlo vyvolávat ve spotřebiteli dojem, že je původem z ČR. Z výše opakované dikce ust. § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a čl. 16 NR 178/2002 konkrétně plyne rozsah uložených povinností a formulace konkrétní skutkové podstaty správního deliktu, přitom nejde o bagatelní porušení povinnosti, a tak z hlediska koncepce potravinového práva, s nímž je zcela v souladu i zákon o vinohradnictví, plyne z § 39 odst. 6 písm. c) cit. zák. možnost uložení poměrně vysoké pokuty za toto porušení. Vzhledem k vysoké závažnosti protiprávního jednání žalobce lze za předmětný správní delikt uložit pokut až do výše 5 000 000 Kč. Nelze tak přisvědčit žalobci v tom, že z textu právního předpisu nelze určit, na co má předmětné ustanovení dopadat. Ustanovení není neurčité, nesrozumitelné, v rozporu s principem předvídatelnosti práva a ani protiústavní. Rozporoval- li žalobce, že výše sankce do 5 000 000 Kč není v zákoně stanovena v závislosti na závažnosti porušené povinnosti, pak k tomu soud uvádí, že částka 5 000 000 Kč představuje maximálně možnou horní hranici uložené pokuty za předmětný delikt, neznamená to však, že v této maximální výši bude uložena pokuta za každé podřaditelné jednání. Jak bude v dalším výkladu uvedeno, správní orgány se musí snažit o individualizaci pokuty v každém konkrétním případě a o její řádné zdůvodnění. Před uložením pokuty v konkrétní výši musí posoudit závažnost protiprávního jednání a porušené povinnosti a veškeré své úvahy (delikventovi přitěžující a polehčující), svědčící pro uložení pokuty v konkrétní výši, musí přezkoumatelným způsobem sdělit.

35. Ust. § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví i s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady ES 178/2002 je normou určitou a dostatečně konkrétní. Použití odkazů či odkazovacích norem je běžnou legislativně technickou metodou, slouží k přehlednosti a provázanosti právních předpisů. Správní orgány jednání žalobce v dané věci podřadily pod předmětné ustanovení správně.

36. Soud dále nemohl přisvědčit žalobci ani v tom, že mělo být jeho jednání podřazeno pod skutkovou podstatu uvedenou v § 39 odst. 1 písm. b) nebo písm. z) zákona o vinohradnictví. Podle § 39 odst. 1 písm. b) zákona o vinohradnictví se dopustí správního deliktu ten, kdo označí produkt v rozporu s § 16 odst. 1 cit. zák. Podle § 39 odst. 1 písm. z) cit. zák. se dopustí správního deliktu ten, kdo uvede do oběhu produkt v rozporu s § 27 odst. 3 cit. zák. Podle krajského soudu lze posledně dvě citované právní kvalifikace aplikovat bez dalšího především na ty vinařské produkty, jejichž celý proces výroby proběhl na území ČR. Jelikož v dané věci žalobce uváděl na trh vína, jejichž provenience byla mimo ČR, bylo na místě vycházet z obecně závazného a přímo použitelného evropského právního předpisu, kterým je NR 178/2002 a podřadit jednání žalobce pod tzv. zbytkovou skutkovou podstatu zakotvenou v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví (ve spojení s porušením čl. 16 NR 178/2002). Pro úplnost lze ještě konstatovat, že pokutu ve výši 5 000 000 Kč dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví lze uložit i za tyto dva namítané správní delikty (podle § 39 odst. 1 písm. b) a z) zákona o vinohradnictví). Právní kvalifikace jednání žalobce podle § 39 odst. 1 písm. ff) cit. zák. tedy žalobce v uvedeném ohledu nijak neznevýhodňuje.

37. Krajský soud nemůže přisvědčit žalobci ani v tom, že v posuzované věci nebyl přesvědčivě zjištěn skutkový stav. Žalobce namítal, že žalovaný vycházel ze závěrů, které nebyly ve správním řízení prokázány, přičemž nešlo o notoriety. Podle krajského soudu však žalobce neupřesnil, které konkrétní závěry, neprokázané ve správním řízení, měl na mysli. Soud je za žalobce dovozovat nemohl (v souladu s judikaturou), současně takový nesprávný postup správních orgánů neshledal. Pokud žalobce rozporoval použití závěrů žalovaného v neprospěch žalobce (chování spotřebitelů při nákupu vína, preference tuzemského vína, vyšší cena vína původem z ČR, ekonomické poškození spotřebitele, vysoký počet poškozených spotřebitelů, jedna láhev zakoupená jedním spotřebitelem atd.), tak v tomto soud odkazuje na dále provedený výklad k výši uložené pokuty.

38. Sám žalobce přiznal, že označení (VINNÉ SKLEPY HODONÍN) bylo na etiketě předmětných vín dominantním údajem. Výklad k právnímu posouzení protiprávního jednání žalobce poskytl soud již výše, a proto na něj odkazuje i při nyní vypořádávané námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný (též inspektorát) dostatečně řádně zdůvodnil svůj závěr o naplnění skutkové podstaty správního deliktu, tedy, že zvoleným způsobem označení vína uváděl spotřebitele v omyl o zemi původu vína. Údaj o skutečném původu vína nebyl dostatečně zřetelně umístěn na etiketě posuzovaného vína, přitom nebylo zpochybňováno, že tam tento údaj nebyl. Žalobce sice v žalobě tvrdil, že jakmile spotřebitel zaregistruje při nákupu vína, že není původem z ČR, pak se nedomnívá, že kupuje české víno, avšak toto své tvrzení nijak nedoložil. Soud k tomu zejména uvádí, že sporné nebylo chování spotřebitele při jeho zaregistrování netuzemského původu vína, nýbrž vůbec zjištění, že víno není původem z ČR (vzhledem k použitému klamavému označení). Zavádějící bylo právě označení vína údajem „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, které mohlo mylně ujišťovat spotřebitele, že jde o víno z ČR. Pak totiž nebude spotřebitel provádět hlubší kontrolu etikety zboží a pátrat po zemi původu zboží. Zpracování znaleckého posudku pro zjištění, zda bylo označení vína způsobilé uvádět spotřebitele v omyl, by bylo v dané věci nadbytečné. Znalecký posudek je jedním z možných důkazů, poskytující pro řízení podstatné informace, které však závisí na odborných znalostech. Možnost ovlivnění spotřebitele a uvedení jej v omyl, v důsledku použitého označení vína, tu jednoznačně byla a nebylo proto třeba zpracovávat znalecký posudek, v němž by bylo hodnoceno i to (navrhoval žalobce), na jak velkou část spotřebitelů by dané označení vína působilo tak, že by je uvádělo v omyl. Takové zjištění nelze rozumně požadovat. Pro správní řízení nebyl jakkoli podstatný přesný počet spotřebitelů, kteří by byly jednáním žalobce uvedeni v omyl. Jak bude uvedeno v později provedeném výkladu, již jen možnost ohrožení či poškození spotřebitele je škodlivým následkem protiprávního jednání žalobce. Postačuje tedy pouhé potencionální ohrožení spotřebitele (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.2004, č.j. 29 Ca 245/2002- 69).

39. Soud považuje úvahu, ohledně běžné obchodní praxe, kdy si spotřebitel kupuje průměrně jednu láhev vína, za úvahu pohybující se v mezích běžné logiky. Ačkoliv lze souhlasit s žalobcem v tom, že nejen ČR, ale i další země EU mají dlouhou vinařskou historii, přičemž mohou mít i lepší zeměpisné podmínky pro vinařství než ČR, nemění to nic na závěru žalovaného, že tuzemská vína jsou spotřebiteli v ČR preferována. Tuto skutečnost lze považovat za obecně známou. Zahraniční vína bývají někdy falešně označována tak, aby vypadala jako vína z ČR, což může také potvrzovat učiněný závěr. Informace o obecném upřednostňování potravin českého původu ze strany spotřebitelů plyne z medií, od politických představitelů státu a poukazují na to i průzkumy prováděné Ministerstvem zemědělství. Pokud jde o úvahu inspektorátu, že smyslem činnosti žalobce má být výhodný prodej produktu s tím, že by za jednu láhev vína mohl získat alespoň 2 Kč, z čehož dovodil, že prodej předmětných produktů byl pro žalobce i přes uloženou pokutu ziskový, lze považovat za nevybočující z mezí logického uvážení. V optimálním případě by měla ukládaná sankce nezákonný zisk zcela pokrýt, neboť významem ukládané pokuty je potrestání delikventa, jenž musí sankci adekvátním způsobem ve své právní i majetkové sféře pocítit. Žádné rozvahy či úvahy k otázce vyšší ceny vína s původem z ČR nebyly v napadených rozhodnutích obsaženy, a proto je uvedená námitka nedůvodná. K možnému ekonomickému poškození spotřebitele se bude soud vyjadřovat v další části odůvodnění. Podle krajského soudu byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu.

40. Hlavními podklady rozhodnutí inspektorátu byl především protokol č. P070-70394/11 ze dne 9.11.2011, v němž týž den bylo zaznamenáno kontrolní zjištění o označení předmětných lahví vína, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že na první pohled (přední strana láhve – etiketa) se spotřebitel nedozví skutečnou provenienci vína. Dále šlo o Opatření č. P070-70394/11/D ze dne 9.11.2011 k odstranění zjištěných nedostatků – uložení povinnosti žalobci stáhnout od svého výhradního odběratele BUDA-MONT spol. s r.o. veškeré množství všech šarží a balení produktů s označením „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“ a též odběrateli sdělit, že označení je klamavé, a proto je nezbytné stáhnout vína z tržní sítě. Termín splnění uloženého opatření byl do 11.11.2011. Součástí správního spisu byly též originály jednotlivých etiket (jak pro lahve o obsahu 0,75 l, tak i o obsahu 1 l) a dále fotografické zachycení webových stránek odběratele BUDA-MONT spol. s r.o. s informacemi o obchodní nabídce VINNÝCH SKLEPŮ HODONÍN. Součástí správního spisu byly mj. podání žalobce a listiny osvědčující jeho majetkové poměry.

41. Žalobce měl možnost proti protokolům podat námitky, ale neučinil tak.

42. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obsahují náležitosti stanovené v § 68 správního řádu a jsou přezkoumatelná. Rozhodnutí obsahují srozumitelná a velmi pečlivě provedená odůvodnění. Pokud jde o podklady rozhodnutí, pak ty např. inspektorát citoval v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 (4. odst. shora). Jednalo se o Oznámení zahájení správního řízení ze dne 22.5.2012, včetně poučení o právech účastníka řízení, protokol o kontrole ze dne 9.11.2011, výzvu k vrácení vín, e- mailovou komunikaci inspektorátu s výrobním ředitelem žalobce, opatření ze dne 9.11.2011 a sdělení žalobce k němu ze dne 23.11.2011. Pro posouzení majetkových poměrů žalobce inspektorát označil v odůvodnění svého rozhodnutí další podklady, a to především v 5. odstavci na str. 4 rozhodnutí. Inspektorát shromáždil řadu listin osvědčujících majetkové poměry žalobce. K podkladům rozhodnutí obdobně přistoupil žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k potřebě doložení majetkových poměrů v době rozhodování žalovaného vyzval žalovaný žalobce k doložení kompletní účetní závěrky za rok 2012, včetně dalších dokumentů sloužících k prokázání jeho majetkových poměrů. Žalobce na výzvu žalovaného dne 22.4.2013 doručil sdělení, jehož přílohou byly dokumenty prokazující jeho majetkové poměry, avšak s výjimkou přehledu dlouholetého majetku podle skupin k datu 22.4.2013 šlo o dokumenty, prokazující jeho poměry za rok 2011, kterými se již zabýval v prvním stupni inspektorát. Vzhledem k obsahu žalobních bodů, v nichž žalobce nerozporoval posouzení jeho majetkových poměrů a jednotlivých dokumentů, dokládajících jeho majetkové poměry, soud poukazuje na přehled těchto podkladů rozhodnutí, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného na str. 6, 7 a 8 (4. odstavec). Současně doplňuje, že prvostupňové a druhostupňové správní řízení tvoří jednotný celek, přičemž odvolací orgán je oprávněn provést nápravu případných vad prvostupňového rozhodnutí. Pro úplnost ještě krajský soud doplňuje zjištění ze správního spisu, že žalobce byl písemností ze dne 20.5.2013 informován o ukončení shromažďování podkladů pro rozhodnutí o odvolání s tím, že byl i poučen o právu vyjádřit se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí. Tohoto práva však žalobce nevyužil.

43. V napadeném rozhodnutí žalovaného jsou obsaženy rovněž úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních předpisů. Bližší rozbor použitých úvah bude proveden dále (vypořádání námitky nepřiměřenosti stanovené pokuty).

44. Žalobce dále namítal užití pojmu „klamavě označený“ jako synonyma k „uvádění spotřebitele v omyl“. Z aplikovaného právního předpisu však nevyplývaly rozdílné nároky na tyto pojmy. Z gramatického i logického hlediska jde o synonyma se stejným účinkem na spotřebitele, tedy spotřebitel je buď klamán anebo uváděn v omyl použitým označením produktů.

45. Výše pokuty byla odůvodněna v souladu s § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví dostatečně i s přihlédnutím k závažnosti správního deliktu, a to především ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán (viz str. 10-12 napadeného rozhodnutí). Jelikož tato zákonná kritéria byla v obou správních rozhodnutích hodnocena, byl dodržen zákonem předvídaný postup při ukládání sankce. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, na které v žalobě odkazoval žalobce, se v dané věci neaplikuje.

45. K tvrzení žalobce, že jeho jednání nebylo úmyslné, soud uvádí, že odpovědnost právnických osob za správní delikty dle zákona o vinohradnictví je odpovědností objektivní. Nejedná se však o odpovědnost absolutní, neboť zákon obsahuje v § 40 odst. 1 liberační důvod, dle kterého se lze této odpovědnosti zprostit, jestliže právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Existenci tohoto liberačního důvodu však musí prokázat delikvent – tedy v tomto případě žalobce. V průběhu řízení žalobce netvrdil existenci liberačního důvodu, ani neprokázal. Žalobce v posuzovaném případě neprokázal žádnou aktivní činnost nad rámec svých zákonných povinností, nezbytnou ke zproštění se objektivní odpovědnosti. Tento nedostatek nelze napravit až ve fázi soudního přezkumu. Z odpovědnosti za správní delikt se žalobce nemohl liberovat pouze s odkazem na to, že víno klamavě neoznačoval. V tomto ohledu není rozhodné ani tvrzení žalobce, že šlo o vína kvalitní, původem pouze z EU, a že tímto označením nebylo dosahováno majetkového prospěchu. K ospravedlnění jednání žalobce nemůže přispět ani tvrzení, že obdobně nezákonně jednají i jiné subjekty na tuzemském trhu s vínem. Soud se ztotožnil s takto vypořádanou odvolací námitkou žalovaným.

46. Žalobce opakovaně v žalobě rozporoval, že by došlo k ekonomickému poškození spotřebitele s tím, že pro takový závěr neměl žalovaný podklady. Krajský soud k tomu uvádí, že již inspektorát ve svém rozhodnutí při úvaze o výši sankce hodnotil jako polehčující tu skutečnost, že konkrétní škodlivý následek v dané věci nebyl prokázán. Současně však uvedl, že k poškození oprávněných zájmů spotřebitele mohlo dojít při nákupu produktu v ekonomické rovině tím, že nebylo naplněno jeho očekávání, které ve vztahu k předpokládanému původu vín mohl mít. V rozhodnutí inspektorátu však k tomu nebylo výslovně uvedeno, zda tuto okolnost hodnotí ve prospěch či v neprospěch žalobce. Žalovaný tak v souladu s judikaturou tento nedostatek napravil ve svém rozhodnutí a skutečnost posoudil v neprospěch žalobce (podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2003, č.j. 7 A 124/2000-39, tvoří správní řízení jeden celek do pravomocného rozhodnutí; vady prvostupňového řízení i rozhodnutí lze odstranit v řízení odvolacím). Rovněž Krajský soud v Brně judikoval tak, že za škodlivý následek správního deliktu lze považovat i jen možnost ohrožení práv spotřebitelů, tj. jen potencionální ohrožení spotřebitele. Hledisko následku protiprávního jednání je třeba chápat v širších souvislostech, než pouze v rovině poškození zdraví spotřebitele, tedy i z pohledu dalších zájmů spotřebitele v oblasti potravinového práva. Zdejší krajský soud v obdobných případech také již judikoval, že spotřebitelé, kteří si posuzovaný produkt zakoupili nebo zakoupit mohli, byli na svých právech v ekonomické rovině poškozeni již tím, že vydali své finanční prostředky, za které měli právo dostat produkt odpovídající hledaným či požadovaným parametrům, místo toho však získali nebo mohli získat produkt bez těchto očekávaných vlastností. Závěrům žalobce tak soud nemohl přisvědčit.

47. Úvahy správních orgánů ohledně možné ekonomické újmy spotřebitelů byly zcela logické a přezkoumatelné. Množství vína, uvedeného do oběhu, bylo velmi vysoké (celkem 251 301 ks lahví), a tak při běžné obchodní praxi, kdy si spotřebitel průměrně kupuje jednu láhev vína, mohlo toto celkové množství vína působit až na 250 000 spotřebitelů. Lze tak předpokládat, že mohly být poškozeny či ohroženy zájmy mnoha desítek tisíc spotřebitelů. Ti si za své peněžní prostředky vyberou na základě klamavých údajů potravinu, jejíž vlastnosti či původ neodpovídají skutečnosti. Spotřebitel mnohdy nekonzumuje láhev vína sám, nýbrž s rodinou či přáteli, čímž se okruh konečných poškozených spotřebitelů může ještě rozšířit. Rovněž úvaha správních orgánů o výši možného zisku uváděním do oběhu klamavě označených vín byla zcela logická a přezkoumatelná. Správní orgány vycházely z toho, že prodejem jedné láhve předmětného vína žalobce mohl jednoznačně dosáhnout zisku většího než 2 Kč, což při celkovém počtu 251 301 ks lahví vína uvedeného do oběhu znamenalo i přes ukládanou sankci ve výši 500 000 Kč, že jeho podnikatelská činnost byla zisková. Podle soudu si lze jistě představit zisk vyšší než 2 Kč na jednu láhev vína a provedené úvaze nelze vytknout nelogický základ.

48. Žalobce tvrdil nepřiměřenost udělené pokuty, přičemž podle něj nebyly zohledněny některé skutečnosti. Pokud jde o tvrzení, že ust. § 39 odst. 1 ff) zákona o vinohradnictví dopadá na rozličné a různě závažné povinnosti podnikatelů, pak krajský soud k tomu odkazuje na výklad provedený výše. Pokud žalobce tvrdí, že nyní posuzovaný delikt a jednání žalobce jsou méně závažné ve srovnání s delikty dopadajícími na ochranu zdraví spotřebitelů před zdravotně závadnými produkty, pak k tomu soud uvádí, že i nyní posuzovaný správní delikt o klamání spotřebitele patří mezi závaznější delikty (inspektorát i žalovaný vyhodnotili delikt jako středně závažný). O závažnosti správního deliktu svědčí též zákonem stanovená sazba finanční sankce, kterou byl v daném případě delikvent (žalobce) ohrožen až do výše 5 mil. Kč (§ 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví). V dané věci nebylo třeba přesně zjišťovat (pak ani zohledňovat), jak velká část spotřebitelů by mohla být označením předmětného vína uvedena v omyl, zda šlo o většinu spotřebitelů nebo jen o jejich menší část, jak navrhoval žalobce. Krajský soud zde odkazuje na výklad provedený výše (že za škodlivý následek správního deliktu lze považovat již jen možnost ohrožení práv spotřebitelů, tedy pouhé potencionální ohrožení spotřebitele). Není tak nutno, a v praxi by to nebylo ani rozumně možné, prokazovat přesný počet spotřebitelů, kteří by byli nebo nebyli jednáním žalobce uvedeni v omyl. Na uvedení spotřebitele v omyl ohledně země původu produktu pak nemůže mít žádný vliv ani tvrzení žalobce o kvalitě či jakosti předmětného vína, stejně tak tvrzení, že šlo pouze o vína původem z EU.

49. Žalobce namítal porušení zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle které jsou správní orgány povinny dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikly nedůvodné rozdíly. Žalobce však nekonkretizoval své tvrzení o porušení zásady legitimního očekávání, a protože ani nekonkretizoval žádný případ s konkrétními srovnatelnými okolnostmi, není možné se kvalifikovaně vyjádřit k jeho tvrzení o tom, že v uvedených případech jsou ukládány pokuty v rozmezí od 10 000 do 100 000 Kč. Z dosavadní soudní praxe soud dovozuje konstantní rozhodování žalovaného, aniž by činil mezi podobnými případy neodůvodněné rozdíly. Blíže se však krajský soud nemůže k této námitce vyjadřovat. Jednotlivé případy se samozřejmě liší, a proto je třeba individuálně posoudit konkrétní okolnosti každého případu. Obecně však platí, pokud dosud ukládané sankce na dolní hranici zákonné sazby za podobné protiprávní jednání nezjednaly nápravu, je třeba v případě dalších porušení právních předpisů uložit pokutu vyšší. Uložená pokuta musí naplňovat svůj preventivní i represivní účel a delikvent ji musí adekvátním způsobem pocítit ve své právní a majetkové sféře.

50. Namítal-li žalobce, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká, je nutno k tomu obecně uvést, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje.

51. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze však dle § 78 odst. 1 s. ř. s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení (v prvé řadě jde ale o meze vyplývající z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality apod.) nebo správní orgán volné uvážení zneužil. Soud tedy posuzuje, zda rozhodnutí správních orgánů nevybočila z mezí stanovených zákonem.

52. Z rozhodnutí správních orgánů je zřejmá poctivá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné zdůvodnění. Správní orgány se zabývaly závažností správních deliktů na základě kritérií obsažených v § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví, kterými jsou způsob spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán. V důvodech rozhodnutí vyložily, jaká konkrétní kritéria byla vzata v úvahu a jaký mají vliv na význam deliktu. Soud nemá důvod vytýkat správním orgánům nedostatky v užití správního uvážení.

53. Závěrem nutno uvést, že použité právní úvahy o výši pokuty nevybočily ze zákonných mezí a ani netrpí vnitřním logickým rozporem. Žalovaným provedená úprava (vypuštění) části úvah inspektorátu není určující z hlediska hodnocení celkové závažnosti protiprávního jednání, resp. jejich vypuštěním nedojde k podstatné změně dosud provedeného hodnocení celkové závažnosti správního deliktu. Provedené úvahy o výši pokuty plně odůvodňují její uložení ve výši 500 000 Kč, za delikt podle § 39 odst. 1 ff) zákona o vinohradnictví bylo možno uložit žalobci pokutu až do výše 5 mil. Kč. Sankce 500 000 Kč pak představuje 10% z maximálního zákonem stanoveného limitu (dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví). S ohledem na shora uvedené skutečnosti v provedeném výkladu, které byly hodnoceny v neprospěch žalobce, nebylo možno upustit od uložení pokuty. Uložená pokuta naplňuje jak složku preventivní, tak dostatečně represivní. Obsah správního spisu jako celku a podaná žaloba nezakládají důvod pro snížení již uložené pokuty. Žalobce v žalobě nenavrhoval její moderaci. Pokutu tak lze považovat za přiměřenou a odpovídající vyhodnocení závažnosti protiprávního jednání a též zohledňující majetkové poměry žalobce (viz str. 6-8 rozhodnutí žalovaného). Pokuta nevybočuje ze zavedené správní praxe a odpovídá porušení povinností a okolnostem, za nichž k tomuto porušení došlo, přitom uložení pokuty bylo správními orgány řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno.

V. Závěr a náklady řízení

54. Soud tedy shledal žalobcovy námitky neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

55. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení