č.j. 29 A 53/2018-118

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: TALIMPORT, s. r. o., IČO 24840734 sídlem Řeznická 1486/5, 110 00 Praha 1 zastoupeného advokátem Mgr. Danielem Hrbáčem sídlem Jaselská 14, 603 00 Brno proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát sídlem Květná 15, 603 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2018, č. j. SZPI/AB763-58/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaná k odvolání žalobce zčásti změnila a ve zbytku podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), potvrdila správnost rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále též „správní orgán prvního stupně) ze dne 12. 6. 2017, č. j. SZPI/AB763-51/2014. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vinařství“), za což mu byla správním orgánem prvního stupně uložena úhrnná pokuta ve výši 640 000 Kč. Žalovanou učiněná změna rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spočívala toliko ve změně formulace výroku o trestu tak, že se slova „v souladu s analogickým použitím absorpční zásady upravené v ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „přestupkový zákon“)“ nahrazují slovy „v souladu s absorpční zásadou upravenou v ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“)“.

2. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že ze skladu pronajatého od společnosti Vinařství Mutěnice, s.r.o., na adrese Mutěnice, Údolní 1174, uváděl do oběhu: a) dne 5. 3. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti Czechoslovak Spirit s.r.o. uvedl do oběhu Víno červené, alk. 10% obj., země původu: Srbsko, výrobek řady COOP Klasik vyrobený pro COOP Centrum družstvo a COOP Morava, s.r.o., šarže č. L29/02/2012, hodnocené množství 21 600 ks, tj. 21 600 l (z podkladů správního orgánu prvního stupně k protokolu č. P048-70758/13 ze dne 29. 4. 2013, zaevidovaných pod poř. č. 29897 vyplývá, že z tohoto množství bylo staženo celkem 3 360 ks), u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž tento není čl. 3 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 606/2009, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o druhy výrobků z révy vinné, enologické postupy a omezení, která se na ně použijí, ve znění účinném v době spáchání deliktu (dále jen "Nařízení č. 606/2009"), resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen; b) dne 30. 3. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti Czechoslovak Spirit s. r. o. uvedl do oběhu Víno bílé, alk. 10% obj., země původu Srbsko, výrobek řady COOP Klasik vyrobený pro COOP Centrum družstvo a COOP Morava, s.r.o., šarže č. L24/03/2012, BRP: 1104/141, hodnocené množství 21 600 ks (tj. 21 600 l), u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž tento není čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen, a u které ve znaku přídavek vody nevyhovělo požadavku stanovenému v příloze č. XVb část A bod 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“), ve znění účinném v době spáchání deliktu (dále jen „Nařízení č. 1234/2007“), když v něm byl laboratorním rozborem prokázán přídavek vody ve výši 20 %; c) dne 16. 5. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti Czechoslovak Spirit s. r. o. uvedl do oběhu Víno červené, alk. 10% obj., země původu: Srbsko, výrobek řady COOP Klasik vyrobený pro COOP Centrum družstvo a COOP Morava, s.r.o., šarže č. L 14/05/2012, BRP: 1104/142, hodnocené množství 21 600 ks (tj. 21 600 l), u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž tento není čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen, d) dne 2. 5. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti Czechoslovak Spirit s.r.o. uvedl do oběhu víno Baronova pečeť, víno červené, země původu Srbsko, alk. 9,5% obj., šarže č. L1104/341, L26/04/2012, hodnocené množství 11 520 ks (tj. 23 040 l), u kterého byl zjištěn celkový obsah kyseliny citronové 1,76 g/l, přičemž čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. příloha č. I A Nařízení č. 606/2009 uvádí, že maximální množství přídavku kyseliny citronové s ohledem na stabilizaci vína v ošetřeném vínu uvedeném na trh nesmí překročit hodnotu 1 g/l, a u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž tento není čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen; e) dne 12. 11. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti WINEPOINT, s.r.o. uvedl do oběhu víno MEDAŠ BELI, bílé víno, země původu: Srbská republika, alk. 11,5% obj., šarže č. 06/06/2012, hodnocené množství 6 ks, tj. 4,5 l (z podkladů k protokolu č. P062-70758/13, doručených správnímu orgánu prvního stupně dne 7. 6. 2013 a zaevidovaných pod poř. č. 38729 vyplývá, že z tohoto množství byly celkem 4 ks staženy), u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž tento není čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen; f) dne 12. 11. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti WINEPOINT, s.r.o. uvedl do oběhu víno MEDAŠ CRNI, červené víno, země původu: Srbská republika, alk. 11,5% obj., šarže č. 05/03/2012, hodnocené množství 6 ks, tj. 4,5 l (z podkladů k protokolu č. P062-70758/13, doručených správnímu orgánu prvního stupně dne 7. 6. 2013 a zaevidovaných pod poř. č. 38729 vyplývá, že z tohoto množství bylo celkem 6 ks staženo), u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, není čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 606/2009, resp. přílohou č. I A Nařízení č. 606/2009 povolen, všechna výše uvedená vína tak byla podrobena nepovolenému enologickému postupu a jejich uváděním do oběhu žalobce porušil ustanovení čl. 120c odst. 4 Nařízení č. 1234/2007, přičemž toto porušení mělo formu pokračování, čímž žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství a v tomto pokračoval po dobu uvádění výše uvedených vín do oběhu, tj. v období mezi 5. 3. 2012 a 12. 11. 2012.

3. Dále pak tím, že dne 4. 7. 2012 formou prodeje svému odběrateli, společnosti Czechoslovak Spirit s.r.o. uvedl do oběhu víno Chardonnay, bílé víno, suché, země původu Srbsko, alk. 11,0% obj., šarže č. (L1) d.F. 03/07/2012, č. partie/výrobní dávka L1104/329, hodnocené množství 14 592 ks (tj. 14 592 l), u kterého byl naměřen skutečný obsah alkoholu 12,1% obj., přičemž na etiketě byl deklarován obsah 11,0% obj., což představuje větší rozdíl, než povoluje čl. 54 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 607/2009, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o chráněná označení původu a zeměpisná označení, tradiční výrazy, označování a obchodní úpravu některých vinařských produktů, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále jen „Nařízení č. 607/2009“).

4. Žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí neztotožnila s odvolacími námitkami žalobce a naopak přisvědčila právnímu názoru správního orgánu prvního stupně, pokud předmětné jednání kvalifikoval jako správní delikt ve smyslu § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství, přičemž zohlednila i skutečnost, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, tj. zákon č. 250/2016 Sb., podle jehož § 112 odst. 4 se zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních zákonů. Z důvodu toho, že řízení bylo zahájeno dne 18. 2. 2014, žalovaná postupovala podle dosavadní procesněprávní úpravy. Během odvolacího řízení v této věci nabyla účinnosti novela zákona o vinařství provedená zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Žalovaná proto uvažovala v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) o tom, zda nová právní úprava není co do trestnosti projednávaných správních deliktů pro žalobce výhodnější a shledala, že nikoliv, když trestnost předmětných deliktů zůstala nezměněna. Žalovaná tedy co do trestnosti správních deliktů vycházela z právní úpravy účinné v době jejich spáchání. S ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb. dále uvažovala o tom, zda úprava odpovědnosti za projednávané správní delikty daná zákonem č. 250/2016 Sb. není pro žalobce příznivější než úprava odpovědnosti daná zákonem o vinařství. Vzhledem k tomu, že zákon č. 250/2016 Sb. neobsahuje pro žalobce příznivější úpravu odpovědnosti, žalovaná shledala, že odpovědnost za předmětné správní delikty je na místě hodnotit nadále podle právní úpravy účinné v době jejich spáchání.

5. Výjimku potom tvoří právní úprava určení druhu a výměry sankce, která je dle žalované pro žalobce výhodnější. Na základě provedených úvah byla správním orgánem prvního stupně zhodnocena závažnost správního deliktu jako vysoká a pokuta vyměřena při dolní hranici zákonem stanoveného limitu. Žalovaná dospěla k závěru, že v napadeném rozhodnutí uvedená pokuta odpovídá povaze a závažnosti správních deliktů i s přihlédnutím k další přitěžující okolnosti (spáchání více deliktů), přičemž rozhodné skutečnosti žalovaná hodnotila z hlediska kritérií dle § 38 zákona č. 250/2016 Sb., nikoliv z hlediska § 40 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb., jak učinil správní orgán prvního stupně. Mnohost deliktů, původně hodnocenou v rámci závažnosti spáchaných správních deliktů, hodnotila žalovaná jako přitěžující okolnost ve smyslu § 40 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb. Souběh správních deliktů, původně hodnocený v rámci závažnosti správních deliktů, hodnotila žalovaná jako kritérium dle § 37 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb. Dle žalované proto správní orgán prvního stupně vyhodnotil všechna zákonná kritéria závažnosti správního deliktu dle právní úpravy účinné v době rozhodování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem rozvedl úvahy, které jej vedly k uložení pokuty ve výši 640 000 Kč. Žalovaná dospěla k závěru, že v napadeném rozhodnutí uvedená pokuta odpovídá povaze a závažnosti spáchaných správních deliktů, zejména s přihlédnutím k okolnosti hodnocené v neprospěch účastníka řízení (uvádění od oběhu velmi vysokého množství nevyhovujících produktů).

6. Žalovaná takto rozhodovala za situace, kdy její předchozí rozhodnutí ze dne 24. 10. 2014, č. j. SZPI/AB763-25/2014, bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 A 106/2014-65 (rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz), věc jí vrácena k dalšímu řízení, jelikož krajský soud shledal jako důvodnou námitku žalobce, že správní orgán prvního stupně i žalovaná mohly vést správní řízení pod sp. zn. SZPI/AB741/2013 a SZPI/AB763/2014 dohromady, protože se jednalo o odběr vína od stejného výrobce ve stejném období se stejnými vadami. Správní orgány tedy žalobci uškodily, protože v samostatných řízeních uložily samostatné pokuty, což byl nespravedlivý postup. Dle krajského soudu měla být v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu i prvostupňového rozhodnutí vzata v potaz skutečnost, že se účastník řízení dopustil všech pochybení před zahájením správního řízení v prvně uvedené věci. Správní orgány naopak dřívější potrestání dávaly žalobci k tíži. V případě, že by správní orgány veškeré správní delikty projednávaly v jednom řízení, je zde pravděpodobnost, že by výše celkové pokuty (za obě správní řízení) byla nižší (než při součtu uložených pokut za obě správní řízení). Dle krajského soudu se správní orgány tímto dopustily takových pochybení, která zakládají nezákonnost jejich rozhodnutí.

7. V návaznosti na to žalovaná vydala dne 28. 4. 2017 rozhodnutí č. j. SZPI/AB763-45/2014, kterým zrušila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 4. 2014, č. j. SZPI/AB763-12/2014 [tímto rozhodnutím byla žalobci za předmětný správní delikt uložena dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinařství pokuta ve výši 800 000 Kč] a věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, přičemž jej zavázala, aby při ukládání sankce bylo vzato v potaz předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 2. 2013, č. j. SZPI/AB741-4/2013 a v něm uložená sankce, která byla potvrzena rozhodnutím žalované ze dne 7. 10. 2013, č. j. SZPI/AB741-14/2013. Žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované byla krajským soudem v rozsudku ze dne 19. 1. 2016, č. j. 29 A 75/2013-43, zamítnuta jako nedůvodná ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s.

8. Po novém projednání tedy správní orgán vydal výše citované rozhodnutí ze dne 12. 6. 2017, které bylo následně žalobou napadeným rozhodnutím žalované shledáno jako věcně správné.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

9. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil.

10. Žalobce v podané žalobě po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení předně namítá pochybení správních orgánů, že předmětný správní delikt nebyl posouzen jako pokračující správní delikt ve vztahu k jednání žalobce projednávaného ve správním řízení pod sp. zn. SZPI/AB741/2013, a proto porušily zásadu ne bis in idem, tedy zásadu doslovně přeloženou jako „ne dvakrát v téže věci.“ Žalobce je toho názoru (podporovaného analogickým použitím zásad trestního řízení, úpravy obsažené v § 45 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a doktrinálních závěrů), že jeho jednání, která byla předmětem řízení vedených pod sp. zn. SZPI/AB763/2014 a sp. zn. SZPI/AB741/2013, jsou dílčími útoky vedenými jednotným záměrem, je tedy mezi nimi subjektivní souvislost, když žalobce předmětné víno zakoupil od jednoho výrobce ve stejném časovém období, dovezl do ČR a zde stejným způsobem prodal, přičemž záměrem žalobce takto bylo generovat zisk nákupem a prodejem totožného zboží. Přičemž nenaplněním jednotného záměru nemůže být to, že žalobce uvedl zboží do prodeje různým subjektům. Podstatou správního deliktu, za který je žalobce postihován, je uvedení do oběhu vinného produktu, bez ohledu na to, kterému subjektu je takto produkt distribuován. Uvedená jednání dále naplňují skutkovou podstatu stejného deliktu, kterým je správní delikt dle § 39 odst. ff) zákona o vinařství. Zmíněná jednání jsou dle žalobce dále spojena blízkou souvislostí časovou, když žalobce takto jednal soustavně v období konce roku 2011 a celého roku 2012, a souvislostí v předmětu útoku, když v uvedených jednáních uváděl do oběhu vinné produkty, které nesplňovaly předpisy Evropské unie upravující oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty. Žalobce uvádí, že tyto námitky vznášel již v předchozím řízení před soudem. Krajský soud se však k otázce pokračujícího správního deliktu nevyjádřil, vyjádřil však přesvědčení, že je nutno dovodit u jednání žalobce vícečinný souběh stejnorodý. Žalobce však má za to, a z právní vědy vyplývá, že má-li jednání naplňující znaky vícečinného souběhu stejnorodého subjektivní znak – společný záměr, musí se nutně jednat o pokračující delikt, přičemž jako na takový je třeba nahlížet jako na jeden správní delikt tvořený jednotlivými dílčími skutky. Právní věda proto dovodila pravidlo, že o vícečinný souběh stejnorodý se nejedná v případech, kdy byl spáchán pokračující trestný čin, respektive správní delikt. Žalobce má dále za to, že je nutné zabývat se taktéž přetržením pokračujícího správního deliktu, které má za následek posouzení dalšího jednání jakožto nového správního deliktu.

11. Žalobce dále namítá, že s ohledem na skutečnost, že zákon č. 250/2016 Sb. představuje příznivější právní úpravu, a proto dle ní měla být posuzována i otázka promlčení skutku dle výroku 1), měl správní orgán prvního stupně řízení o něm zastavit vzhledem k tomu, že dle § 29 zákona č. 250/2016 Sb. uplynula promlčecí doba a uložení sankce za tento přestupek je nezákonné. Na uvedeném závěru dle názoru žalobce nic nemění existence přechodných ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. vylučující použití pozdější příznivější úpravy v otázce lhůt pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt, neboť tato jsou v přímém rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který použití příznivější právní úpravy nijak nepodmiňuje. Žalobce tedy dovozuje, že je třeba aplikovat vždy právní úpravu příznivější pro účastníka řízení, i přes to, že zákonodárce tuto možnost protiústavně omezil v § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb.

12. Žalobce má dále za to, že závěry správních orgánů o výši uložené pokuty nejsou dostatečně odůvodněny, jelikož závěr o „vysoké“ či velmi vysoké závažnosti žalobcova jednání nekoresponduje s výší uložené pokuty, která nedosahuje ani poloviny horní hranice trestní sazby, když žalovaný uvádí, že celková pokuta za jednání dle sp.zn. SZPI/AB763/2014 a sp.zn. SZPI/AB741/2013 činí částku 1.440.000,- Kč a byla tedy uložena sankce na samé spodní hranici zákonné sazby, která odpovídá závažnosti správního deliktu.

13. Žalobce se rovněž domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž poukazuje na to, že vymezení správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství je neurčité, nesrozumitelné, v rozporu s principem předvídatelnosti a protiústavní. Na základě takto vymezeného správního deliktu tedy není možné podnikatelům ukládat sankce. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč bylo jednání žalobce klasifikováno právě jako porušení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství a nikoliv např. jako porušení § 39 odst. 1 písm. y) téhož zákona. Nařízení č. 1234/2007, jehož ustanovení měl žalobce porušit, není předpisem, který by upravoval vinohradnictví a vinařství, a proto § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství na danou věc nedopadá.

14. Správní orgány se dle žalobce dostatečně nezabývaly ani otázkou odpovědnosti žalobce, který postupoval v souladu s § 40 odst. 1 zákona o vinařství tak, že si od svého dodavatele vyžádal veškeré informace o výrobku. Žalobce se domníval, že vlastnosti výrobku odpovídají poskytnutým informacím a za těchto podmínek přistoupil k nákupu a dalšímu prodeji vína. Z ekonomického hlediska není pro běžného podnikatele možné provádět laboratorní analýzy na blíže nezjištěný okruh přídatných látek. Běžným postupem je degustace vzorků kupovaného vína, avšak glycerol prostou degustací není možné odhalit. Po zjištění nepovolených přídatných látek se žalobce okamžitě pokusil stáhnout předmětné víno z prodeje.

15. Dle názoru žalobce nebyl správními orgány ani přesvědčivě zjištěn skutkový stav, v důsledku čehož bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Jediným důkazem, který prokazuje vinu žalobce, jsou protokoly o zkoušce, které jsou však velmi povrchní a formální. Žalovaná výsledky těchto zkoušek pouze mechanicky přejala, aniž by se v rámci odůvodnění s těmito výsledky vypořádal. V odůvodnění chybí popis použitých metod a v rozhodnutí inspektorátu i označení metody. V napadeném rozhodnutí je metoda označena kódem, který je zcela nesrozumitelný. Není zřejmé, jak citlivá metoda byla použita při detekci přítomnosti glycerolu, navíc správní orgány nezjišťovaly množství glycerolu ve víně. Glycerol je látka, která se v prostředí může běžně vyskytovat, a to jak v přírodní, tak syntetické formě. V případě zjištění nadlimitního množství kyseliny citronové není podrobněji popsána metoda zjištění a nejsou uvedeny rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými testovanými vzorky. Žalovaná se nezabývala odchylkou měření, která může podle konkrétní metody standardu Mezinárodní organizace pro révu a víno (OIV) dosahovat 5 až 20 %, a která by byla podstatná vzhledem k mezním hodnotám naměřeným v tomto případě. Nelze dospět k závěru, že zjištěné vady měly všechny lahve celé předmětné šarže vína. Při lahvování vína může dojít (a obvykle dochází) k situaci, že koncentrace určité látky je v některých lahvích vyšší než v jiných. O tom svědčí i skutečnost, že překročení množství kyseliny citronové (mezní hodnota) bylo zaznamenáno pouze v případě jedné šarže, zatímco u ostatních bylo množství kyseliny citronové v normě. Ve správním spise nejsou doklady o tom, že by došlo k ekonomickému poškození spotřebitele. Přídatné látky ovlivňují chuť vína, to však neplatí v případě zcela nepatrného množství. V dané věci nebylo množství syntetického glycerolu určeno a v případě kyseliny citronové došlo pouze k nepatrnému překročení povoleného množství, které se na chuti vína nemohlo nikterak odrazit. Žalovaná navíc hovořila pouze o možném ekonomickém poškození spotřebitele. Odůvodnění ve vztahu k možné ekonomické újmě spotřebitelů je zcela nejasné.

16. Napadené rozhodnutí je dle žalobce rovněž nepřezkoumatelné, neboť v rozporu s § 68 správního řádu neobsahuje srozumitelné odůvodnění a nejsou v něm uvedeny podklady rozhodnutí a úvahy, kterými se žalovaná řídila. Výše uložené pokuty byla odůvodněna nedostatečně, jelikož správní orgány nepřihlédly k délce doby, k okolnostem a k následkům protiprávního jednání dle § 24 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb.

17. V neposlední řadě žalobce namítá, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká. Ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství dopadá na velmi rozlišné a různě závažné povinnosti podnikatelů, přitom stanoví jednotnou pokutu v maximální výši 5 000 000 Kč. V dané věci množství kyseliny citronové pouze nepatrně překračovalo maximální povolenou hodnotu, hodnota glycerolu nebyla zjištěna. Přídatné látky tedy neměly vliv na chuť vína a nepředstavovaly pro spotřebitele žádnou újmu. Žalobce přítomnost přídatných látek nezpůsobil, neměl o nich povědomost, neměl možnost jejich přítomnost zjistit a ani nezanedbal žádnou svoji právní povinnost. Jeho postup při obchodování s předmětnými výrobky byl obvyklý, odpovídající pravidlům běžné obchodní praxe v daném odvětví. Žalobce neměl ze správního deliktu žádný majetkový prospěch. Jednání žalobce je tedy nutno hodnotit jako málo závažné. Uložená pokuta je pro žalobce likvidační, povinnost ji uhradit by vedla k likvidaci obchodní činnosti žalobce. V neprospěch žalobce bylo hodnoceno, že ve shodné věci mu již byla udělena pokuta pod č. j. SZPI/AB763-12/2014. Toto mělo naopak být hodnoceno ve prospěch, vzhledem k tomu, že se jednalo o vína od stejného výrobce a skutky hodnocené napadeným rozhodnutím se udály před zahájením správního řízení ve zmíněné věci. Dle informací žalobce jsou v obdobných případech ukládány pokuty v rozmezí 10 000 Kč až 100 000 Kč, tedy došlo k porušení zásady vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu.

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaná ve vyjádření k žalobě považuje žalobní námitky za nedůvodné, nadto se opakují s námitkami odvolacími, s nimiž se dle jejího názoru dostatečně a srozumitelně vypořádala v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na které ve vyjádření opakovaně odkazuje.

19. Ve vztahu k námitce ohledně porušení zásady ne bis in idem žalovaná trvá na tom, že postupovala v souladu s názorem krajského soudu, který ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že v obou zmíněných věcech sp. zn. SZPI/AB763/2014 a sp. zn. SZPI/AB741/2013 byly řešeny odlišné šarže vína a žalobce tudíž jednoznačně nebyl trestán za jednu věc dvakrát. Vzhledem k tomu, že zde dle krajského soudu není totožnost skutku, nemohlo se jednat o porušení zásady ne bis in idem. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku dále konstatuje, že správní orgány mohly ve věcech žalobce vést proti němu dvě samostatná správní řízení sp. zn. SZPI/AB763/2014 a sp. zn. SZPI/AB741/2013, což samo o sobě dle žalovaného vyvrací tvrzení žalobce, že se jedná o pokračující správní delikt. Nadto žalovaná hojně cituje ze závěrů přijatých krajským soudem v rozsudku ze dne 5. 9. 2016, č. j. 29 A 80/2014-68, v nichž se krajský soud zabýval totožnou námitkou. V nyní projednávané věci má žalovaná za to, že z průběhu předmětných kontrol je zřejmé, že žalobce byl s výsledky kontrol seznámen v různých termínech, na základě samostatně vyhotovených protokolů o kontrole, čímž došlo k přetržení případného pokračování ve správním deliktu ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012- 33. Není tedy naplněn jeden z pojmových znaků pokračování správního deliktu a nemůže se jednat o tuto formu protiprávního jednání. Žalovaná proto uzavírá, že v případě namítaných správních deliktů se nejedná o dílčí útoky pokračujícího správního deliktu, nýbrž o souběh správních deliktů. Žalovaná má dále za to, že v projednávaném případě nebyl naplněn ani další znak pokračujícího správního deliktu a to jednotný záměr, tedy že jednotlivé dílčí útoky jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Žalobce sám v průběhu správního řízení i samotné žalobě (str. 11) tvrdí, že si od svého dodavatele vyžádal veškeré informace o výrobku, jeho původu, použitých enologických postupech a tyto informace odpovídaly platné právní úpravě. Žalobce se tak dle svých slov domníval, že vlastnosti výrobku odpovídají zjištěným informacím a za těchto podmínek přistoupil žalobce k nákupu a dalšímu prodeji vína. Tedy i sám žalobce jednoznačně tvrdí, že vůbec nezamýšlel uvádět na trh vína nevyhovující právním předpisům. Podle žalované tak v jeho jednání nelze shledat od počátku jednotící záměr, který by postupně realizoval. I z toho důvodu je vyloučeno, aby bylo jeho jednání posuzováno jako pokračující správní delikt.

20. K námitce žalobce ohledně promlčení předmětného správního deliktu a tedy zániku odpovědnosti z důvodu nezbytné (ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny) aplikace příznivější úpravy promlčení v zákoně č. 250/2016 Sb., navzdory existenci přechodných ustanovení v jeho § 112 odst. 2, žalovaná namítá, že podle § 40 odst. 3 zákona o vinařství, ve znění účinném do 30. 6. 2017, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. V tomto ustanovení jde o kombinaci subjektivní lhůty pro zahájení řízení a objektivní lhůty pro zahájení řízení. Dle žalované není tedy pochyb o tom, že obě lhůty jsou lhůtami prekluzivními, tedy lhůtami, jejichž uplynutím odpovědnost za správní delikt zaniká. Z citovaného ustanovení dle žalované vyplývá, že nemá-li odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniknout, nesmí marně uplynout subjektivní ani objektivní lhůta pro zahájení správního řízení, to znamená, že správní řízení musí být zahájeno do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl a současně i do pěti let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán. Jestliže bylo řízení řádně zahájeno ve stanovených lhůtách, zákon o vinařství neurčoval žádnou další lhůtu pro zánik odpovědnosti. Pokud se týká zahájení tohoto správního řízení, žalovaná konstatuje, že oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2014. Spáchání správních deliktů bylo správním orgánem zjištěno: (i) z protokolu č. P048-70758/13 ze dne 18. 4. 2013, (ii) z protokolu č. P055-70758/13 ze dne 21. 5. 2013, (iii) z protokolu č. P062- 70758/13 ze dne 6. 6. 2013. Pokud se týká doby spáchání správních deliktů, žalovaná uvádí, že delikt v bodu 1) výroku I. prvostupňového rozhodnutí byl spáchán v období 5. 3. 2012 až 12. 11. 2012; delikt v bodu 2) výroku I. prvostupňového rozhodnutí byl spáchán dne 4. 7. 2012. Z uvedeného je dle žalované zřejmé, že správní orgán zahájil správní řízení ve stanovených lhůtách a odpovědnost žalobce tak nezanikla. Na základě výše uvedeného tedy žalovaná konstatuje, že v daném případě nejde o výhodnost či nevýhodnost nové právní úpravy, nýbrž rozhodující je přechodné ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., v návaznosti na něj dosavadní právní úprava a okamžik zahájení správního řízení. Přechodné ustanovení výslovně stanovuje, že odpovědnost nezaniká dříve, než by zanikla, podle dosavadní právní úpravy. V tomto případě tedy platí, že "Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán". Vzhledem k tomu, že správní orgán řádně zahájil toto správní řízení ve stanovených lhůtách, dle žalované nemohla odpovědnost žalobce v žádném případě zaniknout a nezaniká ani dle nového přestupkového zákona. Žalovaná tedy postupovala zcela v souladu s platnou právní úpravou a neměl ani jinou možnost, když mu dle jeho názoru nepřísluší, aby posuzoval soulad ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. s čl. 40 odst. 6 Listiny.

21. Pokud jde o námitku žalobce ohledně nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o výši uložené sankce, žalovaná poukazuje na skutečnost, že touto námitkou se důkladně zabývala v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Nadto je toho názoru, že postupovala v souladu se zrušujícím rozsudkem, když původní pokutu ve výši 800 000 Kč uloženou zrušeným prvostupňovým rozhodnutí ze dne 18. 4. 2014 snížila, jelikož ve zrušeném rozhodnutí bylo v neprospěch žalobce hodnoceno recidivní jednání (tj. jednání vymezené v rozhodnutí ze dne 15. 2. 2013, č. j. SZPI/AB741-4/2013). Žalovaná úvahu o recidivním jednání z napadeného rozhodnutí vypustila, jelikož se nejednalo o recidivní jednání, nýbrž o vícečinný souběh stejnorodý. Při stanovení výše pokuty žalovaná zohlednila skutečnost, že se žalobce dopustil souběžně s jednáním projednávaným v nyní vedeném správním řízení dalších 2 správních deliktů, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v předcházejícím řízení, a to rozhodnutím správního orgánu prvního stupně č. j. SZPI/AB741-4/2013 ze dne 15. 2. 2013, ve kterém byla uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč a ta byla následně potvrzena rozhodnutím odvolacího orgánu č. j. SZPI/AB741- 14/2013 ze dne 7. 10. 2013. Dle žalované se závažnost jednání žalobce projednávaného v řízení vedeném pod sp. zn. SZPI/AB741/2013 jednáním projednávaným v nyní vedeném správním řízení zvýšila. Závažnost protiprávního jednání proto žalovaná hodnotil jako velmi vysokou, a to zejména s ohledem na souběh více správních deliktů, tedy 2 deliktů v dříve vedeném správním řízení sp. zn. SZPI/AB741/2013, jejichž závažnost byla vysoká a 2 deliktů v tomto řízení, jejichž závažnost byla hodnocena rovněž jako vysoká, a to z důvodu velmi vysokého množství nevyhovujícího vína uváděného do oběhu. Přitom za všechny 4 delikty bylo možno uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč. V souhrnu by protiprávnímu jednání žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. SZPI/AB741/2013 a projednávaném v tomto správním řízení odpovídala v závislosti na aplikaci absorpční zásady pokuta ve výši 1.440.000 Kč. V nyní projednávaném a vedeném správním řízení tak žalovaná žalobci uložila pokutu 640.000 Kč. Pokud se týká aplikace absorpční zásady tzv. mezi řízeními, žalovaná má za to, že postupovala v souladu s platnou judikaturou, např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 As 116/2017-53, či rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, č. j. 62 A 18/2016-99 ze dne 6. 12. 2017, kde soud označil takový postup správního orgánu za správný.

22. Žalovaná za nedůvodné považuje i další žalobní námitky, s nimiž se nadto dostatečně vypořádala v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a které koneckonců byly vypořádány i krajským soudem ve zrušujícím rozsudku č. j. 29 A 106/2014-65. Žalovaná tudíž nesouhlasí s tvrzením žalobce stran neurčitosti vymezení správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství, kdy uzavírá, že právní kvalifikace předmětného porušení je v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodněna a vymezení správního deliktu je určité, srozumitelné, v souladu s principem předvídatelnosti práva a není protiústavní. Stejně tak žalovaná odmítá tvrzení, že by se dostatečně nezabývala otázkou zániku odpovědností žalobce, jenž postupoval v souladu s § 40 odst. 1 zákona o vinařství výslovně, neboť se touto otázkou zabývala v souvislosti s úvahou o způsobu spáchání správního deliktu, kdy ve prospěch žalobce hodnotila skutečnost, že tento nebyl výrobcem předmětné potraviny. Žalovaná však zdůrazňuje, že odpovědnost je v zákoně o vinařství obecně koncipována jako odpovědnost objektivní, nelze se jí proto zprostit poukazem na skutečnost, že výrobcem vína je osoba odlišná, resp. že tato osoba porušila smluvní či jiné právní povinnosti, které jí plynou ze smlouvy nebo ze zákona. Pokud žalobce tvrdí, že se okamžitě po zjištění nepovolených přídatných látek pokusil stáhnout předmětné víno z prodeje, žalovaná sděluje, že takový postup jeho zákonnou povinností žalobce. Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že by rozhodnutí správních orgánů vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaná předně poukazuje na to, že žalobce v průběhu kontrolního řízení proti kontrolním zjištěním nepodal žádné námitky a ani později v průběhu řízení se nikterak v tomto smyslu nevyjádřil. Odůvodnění spočívající v popisu skutků žalobce, jakož i jejich právní hodnocení považuje žalovaná za dostatečné, když popis laboratorní metody není obligatorní součástí popisu skutku. Žalovaná ostatně podotýká, že krajský soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že takovéto odůvodnění ve vztahu k identifikaci (a kontrole) metod provedených zkoušek zcela postačuje. Z právních předpisů dle soudu nevyplývá, že by podrobný popis použitých laboratorních metod byl náležitostí rozhodnutí. Vzhledem ke složitosti dané problematiky by to ani dle názoru soudu nebylo vhodné. U metody pro zjištění obsahu kyseliny citronové byly v protokolech o zkoušce uvedeny i odchylky měření, které byly řádně zohledněny. Nebylo úkolem správních orgánů se těmito odchylkami více zabývat.

23. Žalovaná v neposlední řadě za nedůvodnou považuje i námitku ohledně nepřiměřenosti uložené pokuty, neboť i s touto námitkou se důkladně vypořádala v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Nadto je tato námitka velmi obecná, nijak podložená, což platí obzvláště k tvrzení žalobce ohledně likvidačního účinku pokuty. Dle žalované bylo na žalobci, aby toto své tvrzení odůvodnil a doložil. Pokud ani na výzvu žalované nedoložil žalobce své aktuální majetkové poměry, tímto dle žalované své břemeno neunesl. Žalovaná tudíž dospěla k závěru, že výše pokuty není způsobilá přivodit žalobci sama o sobě platební neschopnost, či jiné důsledky, které by pro něho mohly být likvidační. IV. replika žalobce 24. V replice k vyjádření žalované žalobce setrvává na právním názoru obsaženém v jeho žalobě. Konkrétně pak polemizuje s její argumentací, v níž odmítá tvrzení žalobce, že v předmětné věci se jednalo o pokračující správní delikt. Žalobce je i nadále přesvědčen, že je tu dána totožnost skutku, jednotný záměr i časová souvislost.

V. Posouzení věci soudem

25. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalované, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

26. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že by se jí soud musel zabývat z úřední povinnosti i nad rámec uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35). Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Takové rozhodnutí by bylo nutno zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný).

27. Žalobcem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti je nicméně velmi obecná, aniž by blíže konkretizoval, v čem onu nepřezkoumatelnost spatřuje, když pouze toliko tvrdí, že právní závěry správních orgánů, ať již ve vztahu k samotnému výroku o spáchání správního deliktu, anebo ve vztahu k výroku o uložené pokutě, jsou nedostatečně odůvodněny. S touto námitkou se ovšem krajský soud neztotožňuje, neboť k tomu, aby rozhodnutí správního orgánu bylo považováno za přezkoumatelné, je mimo jiné nezbytné, aby z odůvodnění správního rozhodnutí jednoznačně vyplývalo, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédl i k námitkám strany druhé. Stejně tak z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž takto formulované právní závěry musí být srozumitelné, vnitřně bezrozporné a nacházející oporu právě ve skutkových zjištěních a provedených důkazech. V opačném případě by se jednalo skutečně o rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky vylučující libovůli v rozhodovací činnosti správního orgánu. O takový případ se však u žalobou napadeného rozhodnutí žalované, ani u rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí žalované je totiž jednoznačně zřejmé a seznatelné, na základě jakých důvodů dospěla k závěru, že odvolací námitky žalobce jsou nedůvodné a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně správné. Na rozdíl od žalobce je tak krajský soud toho názoru, že se žalovaná dostatečně a srozumitelně vypořádala se všemi jím uplatněnými námitkami, a to v míře odpovídající jejich relevanci pro podstatu projednávané věci, a není tak zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaná zde důkladně a podrobně vymezila, proč lze jednání žalobce kvalifikovat jako správní delikt ve smyslu § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství, resp. na základě jakých úvah bylo přistoupeno k uložení dané pokuty za jeho spáchání. Krajskému soudu jsou nosné důvody, na nichž tato rozhodnutí stojí, zcela jasně patrné. Totéž lze ostatně konstatovat i ve vztahu k žalobci, neboť jím předestřená argumentace v žalobě představuje toliko věcnou polemiku s těmito důvody.

28. Podstatu nyní projednávané věci totiž tvoří nesouhlasná polemika žalobce s právními závěry správních orgánů, v nichž konstatovaly, že žalobce spáchal správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství. Žalobce ve své polemice přednáší celou řadu námitek zpochybňujících jejich správnost a tedy i zákonnost, ať již ve vztahu k samotnému výroku o spáchání správního deliktu, anebo ve vztahu k výroku o uložené pokutě, přičemž tyto námitky se do značné míry (v některých případech dokonce zcela doslovně) shodují s námitkami, uplatněnými žalobcem v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 29 A 106/2014, ústícího do vydání citovaného rozsudku č. j. 29 A 106/2014-65, a představují tak pokračující polemiku žalobce s procesním postupem, resp. s právními závěry správních orgánů. Nadto se mnohé námitky shodují i s námitkami uplatněnými žalobcem v jím podaném odvolání.

29. Krajský soud proto považuje za nezbytné zdůraznit, že při právním posouzení téměř shodných námitek žalobce (shoda je dána i totožnou osobou právního zástupce žalobců) bude vycházet z právních závěrů přijatých ve výše citovaných rozsudcích krajského soudu č. j. 29 A 106/2014- 65, č. j. 29 A 75/2013-43 a č. j. 29 A 80/2014-68, tím spíše, že první dva zmíněné rozsudky vycházejí ze stejného skutkového základu, týkají se téhož žalobce, a nyní projednávaná věc na ně tudíž navazuje. Ani v nyní projednávaném případě krajský soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit či jakkoliv je revidovat, tím spíše, že právní zástupce žalobce v řízeních před správními soudy používá ve skutkově podobných případech téměř totožného argumentačního schématu (jako v nyní projednávaném případě žalobce).

30. Uvedené platí kupříkladu ve vztahu k námitce, že správní orgány nesprávně posoudily otázku objektivní odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, resp. otázku naplnění liberačního důvodu pro zproštění se odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 40 odst. 1 zákona o vinařství ze strany žalobce. Jak již bylo rekapitulováno, žalobce byl shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství, dle něhož „právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty.“ V případě deliktů uvedených v § 39 zákona o vinařství tak zákon zakotvil objektivní odpovědnost, přičemž výslovně nepožaduje, aby pachatel správní delikt zavinil, a nezmiňuje ani žádnou konkrétní formu zavinění. V oblasti veřejného práva je totiž (na rozdíl od oblasti práva soukromého) odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob koncipována převážně na principu objektivní odpovědnosti, ve většině případů tedy zákon pro vznik odpovědnosti nevyžaduje zavinění subjektu. Ke vzniku odpovědnosti za správní delikt tak postačuje, jsou-li naplněny znaky deliktu stanovené zákonem bez ohledu na to, zda lze v daném případě přičíst odpovědnému subjektu jednu z forem zavinění, či nikoliv [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007-59: „Odpovědnost právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikání nebo v souvislosti s podnikáním za správní delikt ve veřejném právu má převážně objektivní charakter a nastupuje naplněním skutkové podstaty příslušného deliktu. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby (nebo fyzické osoby jako podnikatelského subjektu) tedy v naprosté většině případů není zavinění. Platná právní úprava zpravidla nezná liberační důvody, jejichž uplatněním by se tato osoba zprostila odpovědnosti. K vyvození odpovědnosti stačí pouhý fakt porušení či nesplnění povinností stanovených zákonem nebo uložených na jeho základě. Tato odpovědnost, někdy označovaná jako absolutní, však s sebou vždy přináší riziko nepřiměřené tvrdosti a možné nespravedlnosti (Mates P. a kol.: Základy správního práva trestního, C.H. Beck, 3. vydání, Praha 2002, s. 102). Proto v souladu s judikaturou správních soudů v obecné rovině nelze možnost liberace odpovědného subjektu (zproštění odpovědnosti za určitých okolností) zcela vyloučit.“]. Není-li tedy v případě správního deliktu výslovně stanoveno zavinění jako znak skutkové podstaty, jedná se o odpovědnost objektivní, u níž zavinění není nutné zkoumat. Pachatel se správního deliktu dopustí bez ohledu na to, zda porušení právní povinnosti zavinil. Nejedná se však o odpovědnost absolutní, neboť zákon o vinařství obsahuje v § 40 odst. 1 liberační důvod, dle kterého se lze této odpovědnosti zprostit, jestliže právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Existenci tohoto liberačního důvodu však musí prokázat delikvent – tedy v tomto případě žalobce. V nyní projednávané věci nicméně žalobce v průběhu řízení nejenže existenci liberačního důvodu neprokázal, ale ani ji netvrdil. Tento nedostatek nelze napravit až ve fázi soudního přezkumu. Z odpovědnosti za správní delikt by se i tak nebylo možné liberovat pouze s poukazem na to, že se žalobce spoléhal na údaje uváděné dodavatelem. Takové jednání nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, tedy za skutečně aktivní činnost žalobce, jež by daný stav odvrátila. Žalobce žádné speciální úsilí, na základě něhož by se dalo uvažovat o zproštění jeho odpovědnosti, nevynaložil, resp. jeho vynaložení neprokázal a ani jím neargumentoval. Krajský soud se nadto ztotožňuje s názorem žalované, že pokud žalobce tvrdí, že se okamžitě po zjištění nepovolených přídatných látek pokusil stáhnout předmětné víno z prodeje, takový postup jeho zákonnou povinností.

31. Stejně tak žalobní námitky, v nichž je zpochybňován samotný zjištěný skutkový stav, žalobce v totožném znění předkládal již v žalobě v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 106/2014 a rovněž v průběhu odvolacího řízení, přičemž krajský soud i nadále ztotožňuje se způsobem, jakým se krajský soud i žalovaná s nimi vypořádaly. Krajský se proto shoduje s jejich právním závěrem, že odůvodnění spočívající v popisu skutků žalobce, jakož i jejich právní hodnocení je založeno na dostatečně zjištěném skutkového stavu a nelze v tomto ohledu spatřovat jakékoliv pochybení ze strany správních orgánů. Pro stručnost považuje krajský soud za vhodné odkázat na relevantní části odůvodnění svého předchozího rozsudku č. j. 29 A 106/2014-65 (viz body 50 až 56), přičemž nelze než opětovně zdůraznit, že pokud žalobce považoval provedené zkoušky a protokoly o nich za nedostačující či vadné, měl možnost proti protokolům o zkouškách podat námitky, stejně tak mohl požádat při odběru vzorků v souladu s § 16 odst. 3 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, o duplikátní vzorek. Ani jeden z uvedených kroků však žalobce neučinil.

32. Obdobným způsobem se krajský soud vypořádal i s námitkou žalobce ohledně nesprávného právního posouzení věci spočívajícím v tom, že § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství je neurčité a protiústavní, a proto na jeho základě nelze ukládat podnikatelům sankce, neboť totožnou námitkou se podrobně zabýval krajský soud v citovaném rozsudku č. j. 29 A 80/2014- 68. V něm krajský soud dovodil, že v § 39 zákona o vinařství je právně zakotven přehledný výčet správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob. V případě tohoto výčtu byl zvolen obdobný postup jako např. v zákoně o potravinách (viz jeho § 17 až § 17h), v rámci jednotné metodiky a zásad právní úpravy přestupků a jiných správních deliktů v právních předpisech upravujících výkon veřejné správy. Předmětný výčet správních deliktů zahrnuje i § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství, jež bylo v dané věci aplikováno, a které ve vztahu k ostatním skutkovým podstatám, vztahujícím se k porušení evropských právních předpisů obsažených v § 39 zákona o vinařství představuje tzv. zbytkovou skutkovou podstatu. Zahrnuje totiž porušení veškerých ostatních povinností stanovených právními předpisy EU, upravujícími oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty, které nejsou obsaženy v jiných ustanoveních. Krajský soud v citovaném rozsudku č. j. 29 A 80/2014-68 konstatoval, že „počet předmětných předpisů EU je sice široký, přičemž předpisy stanoví právní povinnosti v různé míře obecnosti a jde o různý stupeň závažnosti jejich porušení, to však nic nemůže změnit na tom, že předmětná skutková podstata [§ 39 odst. 1 písm. ff) zákona] je formulována jednoznačným způsobem a lze podle ní ukládat sankce ve správním řízení. V případě skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství není dublována jiná skutková podstata uvedená ve výčtu správních deliktů v § 39 téhož zákona.“ I v nyní projednávaném případě tak z dikce § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství: „jako výrobce či osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí se správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie1) upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty“, plyne jednoznačná podřaditelnost nyní zkoumaného jednání žalobce, který svým jednáním porušil čl. 3 odst. 2 nařízení č. 606/2009; čl. 52 odst. 1 nařízení č. 607/2009 a čl. 120c odst. 4 nařízení č. 1234/2007, na které mimo jiné toto zákonné ustanovení odkazuje v poznámce pod čarou. Ustanovení není neurčité, nesrozumitelné, v rozporu s principem předvídatelnosti práva, ani protiústavní. Rozporované ustanovení je součástí platného právního řádu ČR a v dané věci nebylo pochyb o tom, která konkrétní jednání lze pod tuto skutkovou podstatu podřadit. Pro úplnost krajský soud dodává, že se podrobněji k určitosti (a tedy) i ústavnosti§ 39 odst. 1 písm. ff) vyjádřil již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 A 39/2013-50, kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 9 As 57/2016-44. Neobstojí ani argumentace, že § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství nedopadá na porušení nařízení č. 1234/2007. Žalobci lze přisvědčit v tom, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1234/2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty, není předpisem, který upravuje pouze vinohradnictví a vinařství, ale je obecným předpisem upravujícím oblast zemědělství. Víno je však nepochybně zemědělským produktem, musí se tak na něj vedle speciálních požadavků vztahovat i požadavky práva upravujícího obecně oblast zemědělství. V čl. 1 odst. 1 písm. l) předmětného nařízení je výslovně uvedeno, že tímto nařízením se stanoví mimo jiné společná organizace trhů s produkty vína. Čl. 120c odst. 4 nařízení č. 1234/2007 stanoví, že „výrobky, na které se vztahuje toto nařízení a které byly podrobeny enologickým postupům, jež Společenství nebo případně konkrétní stát nepovolují, nebo postupům, jež porušují omezení stanovená v příloze XVb, nelze ve Společenství uvádět na trh.“ Žalobce právě toto ustanovení porušil, když se dopustil jednání spočívajícího v uvádění výrobků podrobených nepovoleným enologickým postupům (překročení povoleného množství přidané vody, překročení povoleného množství ethanolu z přidaného cukru, překročení množství přídavku kyseliny citronové) na trh. Ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinařství je tedy i s odkazem na nařízení č. 607/2009 a č. 1234/2007 normou určitou a dostatečně konkrétní. Použití odkazů či odkazovacích norem je běžnou legislativně technickou metodou, slouží k přehlednosti a provázanosti právních předpisů. Správní orgány jednání žalobce v dané věci podřadily pod předmětné ustanovení správně.

33. Pokud žalobce namítá nedostatečně odůvodněné úvahy správních orgánů ohledně stanovení dané výše pokuty, ani s tímto tvrzením žalobce se krajský soud neztotožňuje, neboť výše pokuty byla dle krajského soudu žalovanou odůvodněna správně nikoliv z hlediska § 40 odst. 2 zákona o vinařství, ale z důvodu přijetí nové, pro žalobce příznivější právní úpravy z hlediska kritérií dle § 38 zákona č. 250/2016 Sb., a to dostatečně i s přihlédnutím k závažnosti správního deliktu, především ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, i s přihlédnutím k další přitěžující okolnosti (spáchání více deliktů). Zde je nutno v prvé řadě obecně uvést, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze však dle § 78 odst. 1 s. ř. s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení (v prvé řadě jde ale o meze vyplývající z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality apod.) nebo správní orgán volné uvážení zneužil. Soud tedy posuzuje, zda rozhodnutí správních orgánů nevybočila z mezí stanovených zákonem.

34. Dle krajského soudu správní orgány v „novém“ projednání věci plně respektovaly závazný právní názor, vyslovený ve zrušujícím rozsudku krajského soudu č. j. 29 A 106/2014-65, když mnohost deliktů, původně hodnocenou v rámci závažnosti spáchaných správních deliktů, hodnotila žalovaná jako přitěžující okolnost ve smyslu § 40 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb. Souběh správních deliktů, původně hodnocený v rámci závažnosti správních deliktů, hodnotila žalovaná jako kritérium dle § 37 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb. Dle krajského soudu proto žalovaná vyhodnotila všechna zákonná kritéria závažnosti správního deliktu dle právní úpravy účinné v době rozhodování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem rozvedla úvahy, které ji vedly k uložení pokuty ve výši 640 000 Kč, které dle jejího názoru odpovídá povaze a závažnosti spáchaných správních deliktů, zejména s přihlédnutím k okolnosti hodnocené v neprospěch účastníka řízení (uvádění od oběhu velmi vysokého množství nevyhovujících produktů). Nelze se tak ztotožnit ani s tvrzením žalobce, že žalovaná hodnotila v neprospěch žalobce skutečnost, že ve shodné věci již byla žalobci pokuta uložena ve správním řízení č. j. SZPI/AB763-12/2014, neboť napadené rozhodnutí žádnou úvahu o recidivním jednání žalobce neobsahuje, nýbrž je v souladu se zrušujícím rozsudkem aplikována absorpční zásada mezi předmětnými řízeními, v důsledku čehož byla pokuta v napadeném rozhodnutí snížena z 800 000 Kč na 640 000 Kč, oproti původnímu rozhodnutí. Závěrem nutno uvést, že použité právní úvahy o výši pokuty nevybočily ze zákonných mezí a ani netrpí vnitřním logickým rozporem. Obsah správního spisu jako celku a podaná žaloba nezakládají důvod pro snížení již uložené pokuty. Vzhledem k tomu, že za předmětné protiprávní jednání bylo možno uložit pokutu podle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinařství až do výše 5 milionů Kč, má krajský soud za to, že pokuta uložená při spodní hranici zákonné sazby je přiměřená, nevybočující ze zavedené správní praxe, a plně odpovídající předmětnému porušení povinností a okolnostem, za kterých k tomuto porušení došlo, přitom její uložení bylo správními orgány řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Jestliže měl žalobce za to, že v jeho prospěch svědčí nějaké polehčující okolnosti, měl tuto námitku vznést primárně v průběhu správního řízení, aby se s ní mohly správní orgány vypořádat.

35. Ohledně žalobcem namítané likvidačnosti pokuty krajský soud předně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Platí přitom však, že správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Pravomoci správních orgánů při zjišťování majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry omezené, proto záleží především na účastníkovi řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky.“ 36. V daném případě z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalovaná vyzvala dne 6. 12. 2017 žalobce k doložení jeho aktuálních majetkových poměrů. Žalobce dne 19. 12. 2017 sdělil, že nebude předkládat žádné doklady o své finanční situaci. Vzhledem k tomu, že žalobce žádné dokumenty žalované neposkytl, vycházela žalovaná výhradně z podkladů, které měla k dispozici, tedy z účetních výkazů za poslední ukončené účetní období, které jsou veřejně dostupné v obchodním rejstříku ve sbírce listin. Žádnou konkrétní a důkazně podloženou argumentaci svědčící likvidačnímu dopadu sankce tedy žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil. Aby žalobce totiž mohl před soudem úspěšně uplatnit tuto námitku, musí dát správnímu orgánu prvního stupně, potažmo odvolacímu orgánu, nejdříve možnost zabývat se jeho situací a tvrzeními, které je povinen i řádně doložit. Žalobce nemůže v tomto směru ponechávat dokazování těchto skutečností až na řízení před soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 Afs 9/2013-25). Ostatně nutno podotknout, že v řízení před soudem žalobce zmínil likvidační potenciál pokuty pouze okrajově a zcela obecně. Uplatněná námitka tak nebyla důvodná.

37. Další žalobní námitkou, kterou žalobce předestřel rovněž v předchozích řízeních, je tvrzení žalobce, že v předmětné věci se jednalo o pokračující správní delikt, neboť je tu dána totožnost skutku, jednotný záměr i časová souvislost. Obdobnou námitku krajský soud posuzoval již v citovaném rozsudku č. j. 29 A 80/2014-68, přičemž i v tomto případě považuje krajský soud za vhodné na jeho relevantní závěry odkázat a zde je jen stručně rekapitulovat, neboť v nyní projednávané věci krajský soud neshledal důvod se o nich jakkoliv odchýlit. Krajský soud v citovaném rozsudku č. j. 29 A 80/2014-68 vycházel ze závěrů trestněprávní teorie, která pod pokračováním v deliktu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného deliktu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Uvedená doktrinální a judikatorní definice byla posléze zachycena rovněž v zákonné úpravě, a to v § 116 trestního zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1289-1290). Pokračování v přestupku je pak pojmem běžně aplikovaným též judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 As 35/2009-69, a ze dne 1. 3. 2012, č. j. 8 As 66/2011-74). Dle trestněprávní doktríny je rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Dále platí, že jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat (Šámal, P. a kol., op. cit., str. 1290).

38. V daných souvislostech je třeba se věnovat vymezení skutku předmětných deliktů, tzn. určením momentu, který představuje mezník oddělující jeden pokračující přestupek od dalšího. Zákon o vinařství [a obecně ani např. zákon č. 250/2016 Sb. ve vztahu k problematice přestupků či další předpisy v oblasti správního trestání] výslovně neupravuje moment, kdy je ukončen skutek při pokračujícím správním deliktu. Jak dovozuje Nejvyšší správní soud, je proto nutno „při posuzování dané otázky vyjít z analogické aplikace § 12 odst. 11 trestního řádu [zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád], podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Trestní řád zajisté není bez dalšího použitelný na každý jednotlivý dílčí problém, který procesní normy zákona o přestupcích neřeší. Na druhou stranu v elementárních věcech přestupkovým právem neřešených musí nutně nastupovat postulát jednoty právního řádu. Jak přitom upozorňuje trestněprávní nauka, „hranice, kdy je pokračující trestný čin přetržen, existovat musí“ (Kučera, P. „Pokračující trestný čin v trestním řádu“ In: Trestní právo, č. 10/2007, s. 7). Stejný závěr musí platit též ve vztahu k pokračujícím přestupkům“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012-33).

39. V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012-33, přitom Nejvyšší správní soud dovodil, že „[v] případě pokračujícího trestného činu je skutek ukončen sdělením obvinění, které je obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání; rozhodujícím momentem je tak doručení uvedeného usnesení obviněnému. Podezřelému ze spáchání přestupku se však nesděluje obvinění, takový institut zákon o přestupcích nezná. Správní orgán pouze zahájí řízení o přestupku podle § 67 uvedeného zákona, případně lze přestupek projednat uložením pokuty v blokovém řízení (§ 84 a násl. téhož zákona), nebo bez dalšího řízení vydáním příkazu o uložení napomenutí nebo pokuty (§ 87 zákona). Obviněným z přestupku je občan od momentu, kdy vůči němu správní orgán učinil první procesní úkon (§ 73 odst. 1 zákona o přestupcích). […] Vzhledem k odlišnostem úpravy v přestupkovém zákoně a v trestním řádu je tedy třeba identifikovat úkon, který pro potřeby přestupkového řízení nejblíže odpovídá tomu, jaký smysl a účel má v oblasti trestního řízení sdělení obvinění. Jedním z důvodů, proč dochází k přetržení pokračování v trestném činu, je preventivní působení deliktního řízení „na samotného pachatele, kdy se mu dostává varování ohledně jeho současného i budoucích skutků“ (Kučera, cit. dílo, s. 7). Dle názoru Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přestupkovému řízení uvedenou roli splní jakýkoliv úkon ze strany policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, který přestupek projednává, kterým je obviněný z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. V nynějším případě by tak k ukončení předmětného skutku došlo již v momentu, kdy s žalobcem sepsali oznámení přestupku příslušníci Městské policie hl. m. Prahy. Již v tuto chvíli se mu relevantním způsobem dostalo „varování“ ohledně jeho skutku; takový úkon ze strany policejního orgánu je proto možné považovat za mezník ukončující daný skutek“.

40. Shodně jako učinil krajský soud v citovaném rozsudku č. j. 29 A 80/2014-68, i v nyní projednávané věci lze závěry vyplývající z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu uplatnit přiměřeně (kdy se nejedná o problematiku přestupku, nýbrž správního deliktu právnické osoby). V projednávaném případě tak žalobce dovozuje, že jednání, za které mu byla uložena pokuta dle rozhodnutí č. j. SZPI/AB763-51/2014 je pokračováním v jednání, za které byla žalobci uložena pokuta rozhodnutím č. j. SZPI/AB741-14/2013. Soud k tomu uvádí, že i kdyby shledal, že se v případě posuzovaného jednání z hlediska znaků pokračujícího správního deliktu jednalo o jednotlivé útoky takového správního deliktu, je rozhodné, že ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 49/2012-33, došlo k přetržení pokračování správního deliktu již seznámením žalobce s výše citovanými protokoly o výsledku kontrol ze dne 13. 9. 2012, 3. 12. 2012 a a 9. 1. 2013. Právě v tomto úkonu shledává zdejší soud analogii ke zmíněnému a judikaturně dovozenému úkonu, jímž je dotčená osoba zpravena o tom, že je důvodně podezřelá ze spáchání správního deliktu. Krajský soud tedy za takový úkon nepovažuje až zahájení správního řízení ve věci vedené pod sp. zn. SZPI/AB763-51/2014. Již tyto zprávy o kontrole je možné považovat za akty, jimiž se žalobci dostalo „varování ohledně jeho skutku“, který je mezníkem ukončujícím daný skutek. V nynějším případě zpráva (protokol) o kontrole představuje jasný, formalizovaný a podrobný akt, z něhož lze seznat povahu podezření, resp. „varování“, které směřuje vůči možnému „delikventovi“, přičemž dotčená osoba je s takovým aktem rovněž seznámena. Nadto v daném případě koná kontrolu stejný orgán, který následně také vede správní řízení. Pokud tedy mohou obecně vznikat jisté více či méně oprávněné pochyby o správnosti závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012-33, v daném případě tomu tak není, protože podmínky posuzovaného správního řízení se podstatně odlišují od podmínek správních řízení, která byla v souvislosti s kritikou citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu zvažována. Ve vztahu k problematice dvojího trestání v případě předmětného správního deliktu tak krajský soud uzavírá, že se jednalo o jiný skutek (správní delikt), než v případě jednání postiženého rozhodnutím inspektorátu ze dne 15. 2. 2013, č. j. SZPI/AB741-4/2013; zásada ne bis idem tak nebyla porušena.

41. Krajský soud s ohledem na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, které (ovšemže s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé jednotlivé věci) vychází z toho, že úzká souvislost časová je obecně dána, dělí-li jednotlivé útoky přestávky v délce dnů či týdnů, zcela výjimečně měsíců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2014, č. j. 4 Ads 123/2013-23), uznává, že v případě jednání uvedených v bodě 1) písm. a) až písm. d) rozhodnutí inspektorátu se mohlo jednat o dílčí útoky jednoho správního deliktu, i když vyjadřuje pochybnosti o tom, zda zde byl dán jednotný záměr, když žalobce na jednu stranu uvádí, že předmětné produkty uváděl do oběhu v rozporu s právními předpisy za účelem zisku, když zároveň uváděl, že se domníval, že předmětná vína požadavkům právních předpisů vyhovují s ohledem na to, že si od svého dodavatele vyžádal veškeré informace o výrobku, jeho původu, použitých enologických postupech, přičemž tyto informace odpovídaly platné právní úpravě. Nadto je navýsost sporné, zda jednotný záměr lze shledat v případě deliktů nedbalostních, resp. takových, kterých se zavinění nevyžaduje vůbec a zda není namístě uvažovat spíše o vícečinném souběhu, a to navíc v případě deliktní odpovědnosti právnických osob (právě nynější případ objektivní odpovědnosti žalobce) (srov. Bursíková, L., Venclíček, J. Otázky související s pokračujícími správními delikty. Správní právo, 5/2014, s. 290-291). I za předpokladu, že by o pokračujícím správním deliktu bylo možno hovořit i v případě objektivní odpovědnosti právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 9 Afs 55/2013-43), a to i v konkrétním případě žalobce, který si v rámci žaloby a jejího doplnění protiřečí ohledně svých motivů pro vytýkané jednání, je ovšem třeba si klást otázku skutečného dotčení veřejných subjektivních práv žalobce. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že ne každá nezákonnost nutně musí vést ke zrušení správního rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 As 23/2011-82, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 As 229/2014-48). Úkolem správních soudů přitom je mj. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.). Žalobce však v daném případě nijak konkrétně neuváděl, jakým způsobem byl dotčen na svých právech tím, že správní orgány jednotlivá jednání uvedená v bodě 1) písm. a) až písm. d) rozhodnutí inspektorátu posuzovaly nikoli jako jednotlivé útoky v rámci jediného pokračujícího správního deliktu, nýbrž jako jednotlivé správní delikty; žalobce tedy nijak neuvádí, v čem spočívalo ono bis (tedy dvojí trestání), o kterém hovoří. Dotčení na příslušném právu neshledává ani soud.

42. V posuzované věci tedy lze přiměřeně aplikovat závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62, v němž Nejvyšší správní soud k problematice společného řízení o přestupcích dle § 57 odst. 1 zákona o přestupcích uvedl, že „[s]amotné porušení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích však nelze považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Uvedené ustanovení je totiž pouhou procesní cestou vedoucí k naplnění § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, zakotvujícího pro účely trestání sbíhajících se přestupků princip absorpce, jehož podstata tkví v absorpci sazeb (poena maior absorbet minorem, tedy přísnější trest pohlcuje mírnější; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004 - 54, publ. pod č. 772/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)“. Dle Nejvyššího správního soudu tak nemusí správní orgán zcela nutně spojit jednotlivá řízení, pokud příslušná rozhodnutí dostatečně vyjadřují uplatnění zásady absorpce (viz Bursíková, L., Venclíček, J. op. cit, s. 293).

43. Ostatně ke shodnému závěru dospěl i krajský soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 29 A 106/2014- 65, v němž krajský soud nevyloučil možnost, aby správní orgány ve věcech žalobce mohly vést proti němu dvě správní řízení, přestože se v nynějším případě jednalo o vícečinný souběh stejnorodý. Avšak zdůraznil, že „v odůvodnění napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí by skutečnost, že se žalobce dopustil všech pochybení před zahájením správního řízení v prvně uvedené věci, měla být vzata v potaz (zejména zmíněna při ukládání sankce).“ Dle kontextu přezkoumávaných rozhodnutí dávaly správní orgány naopak dřívější potrestání ve svých rozhodnutích žalobci k tíži, čímž zatížily řízení vadou, pro kterou bylo také rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2014, č. j. SZPI/AB763-25/2014 zrušeno. Tuto vadu, jak již bylo výše konstatováno, v „novém“ řízení již správní orgány napravily, a to právě důsledným uplatněním zásady absorpce při úvaze o uloženém trestu. Podobně lze v případě institutu pokračujícího správního deliktu uvést, že jedním z jeho účelů je, aby nedocházelo ke kumulaci trestů, ale aby byl ukládán trest „úhrnný“, který respektuje zmíněnou absorpční zásadu a aby nedocházelo ke vzpomínanému dvojímu trestání. Jak již bylo řečeno, v daném případě není zřejmé, jak byla procesním postupem správních orgánů zhoršena právní pozice žalobce a jak byl žalobce vlastně „dvojitě“ potrestán. Ve věci je totiž zřejmé, že dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství bylo možné za všechny žalobci připisované delikty uložit pokutu až 5 000 000 Kč. V rámci tohoto rozpětí se správní orgány pohybovaly, když pokutu uložily v méně než jedné pětině možné maximální výše. Jak již bylo konstatováno, správní orgány nehodnotily v neprospěch žalobce skutečnost, že ve shodné věci již byla žalobci pokuta uložena ve správním řízení č. j. SZPI/AB763-12/2014, neboť napadené rozhodnutí žádnou úvahu o recidivním jednání žalobce neobsahuje, nýbrž je v souladu se zrušujícím rozsudkem aplikována absorpční zásada mezi předmětnými řízeními, v důsledku čehož byla pokuta v napadeném rozhodnutí snížena z 800 000 Kč na 640 000 Kč, oproti původnímu rozhodnutí.

44. Z odůvodnění správních orgánů obou stupňů vyplývá, že se snažily poctivě aplikovat všechna kritéria pro ukládání sankcí dle § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví a vinařství, vzaly v potaz i majetkové poměry žalobce a snažily se dbát dodržení opakovaně připomínané absorpční zásady, přičemž rovněž určily, který z vytýkaných deliktů považují za nejzávažnější [žalovaný za něj označil delikt uvedený pod č. 8) rozhodnutí inspektorátu] a z něj při určení výše pokuty vyšly. Těmto podrobným úvahám žalovaného (resp. inspektorátu) nemá soud co by vytknul a především konstatuje, že na základě výše uvedeného je přesvědčen, že k namítanému dvojímu trestání žalobce nedošlo a nebyla ani porušena jeho subjektivní veřejná práva. Co se pak týká skutku uvedeného v bodě 2) rozhodnutí inspektorátu, je možné v tomto případě zmínit určitou jejich vzájemnou odlišnost. Zatímco v případě deliktu sub 1) porušil žalobce povinnost stanovenou v čl. 52 odst. 1 nařízení č. 607/2009, v případě deliktu sub 2) porušil čl. 54 odst. 1 nařízení č. 607/2009, došlo tedy k porušení jiných ustanovení předpisů Evropské unie.

45. V neposlední řadě se krajský soud neztotožňuje ani s námitkou žalobce ohledně promlčení předmětného správního deliktu a tedy zániku odpovědnosti z důvodu nezbytné (ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny) aplikace příznivější úpravy promlčení v zákoně č. 250/2016 Sb., navzdory existenci přechodných ustanovení v jeho § 112 odst. 2, dle něhož „ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Krajský soud sice nepopírá, že z hlediska ústavněprávní teorie může citované ustanovení vyvolávat jité pochybnosti ohledně jeho souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny („Pro úplnost ovšem dodáváme, že toto ustanovení může být diskutabilní s ohledem na ústavní požadavek používat pozdější právní úpravu, je-li pro pachatele příznivější dle čl. 40 odst. 6 LPS.” - srov. Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; Zákon o některých přestupcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 963). Nicméně krajský soud se v tomto případě přidržuje judikaturních závěrů i doktrinálního výkladu, které zastávají opačný názor, tj. že od 1. 7. 2017, kdy nabyl účinnosti nový přestupkový zákon č. 250/2016 Sb., se použije úprava promlčecí doby v obecné úpravě (případně odchylná promlčecí doba ve zvláštním právním předpise zakotvená zákonem č. 183/2017 Sb.); pouze na protiprávní jednání, ke kterým došlo před 1. 7. 2017, se bude vztahovat pravidlo, že odpovědnost nezanikne dříve, než by uplynula některá z lhůt podle dosavadní právní úpravy. „Důvodem je zamezení znemožnění potrestání v důsledku změny právní úpravy promlčecích dob. V některém konkrétním případě může naopak přechodné ustanovení vést k tomu, že odpovědnost zanikne později, než by uplynula lhůta podle dosavadní právní úpravy; ani to však nelze podle judikatury Ústavního soudu považovat za porušení zákazu retroaktivity, neboť podle Ústavního soudu se čl. 40 odst. 6 Listiny zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 – blíže k tomu srov. Bohadlo, D. a kol. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, § 112).

46. Nejvyšší správní soud se otázkou použití příznivější právní úpravy ve vztahu k prekluzi odpovědnosti za přestupek podle § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 As 84/2017-19, ve kterém konstatoval, že „skutková podstata (nyní) přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné sankce,“ a dále, že „odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější, se tak výše uvedené závěry uplatní vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost.“ V rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017 - 39, Nejvyšší správní soud uvedl, že „nově přijatá právní úprava kontinuálně navázala na předcházející právní úpravu a žádný prostor pro příznivější právní úpravu, kterou by mohl soud ve prospěch stěžovatele uplatnit, tudíž nevznikl.“ Současně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 339/2018 - 59, „pokud nedošlo k prekluzi odpovědnosti stěžovatelky podle právní úpravy účinné do 1. 7. 2017, nezanikla její odpovědnost ani po nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.“ K totožným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud například také v rozsudcích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016-28, ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017-32, a ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019-42).

47. Výše uvedené závěry lze plně využít také v nyní posuzované věci, a krajský soud proto neshledal, že by v případě žalobce došlo k prekluzi odpovědnosti za správní delikt. Jak správně zdůraznila žalovaná, podle § 40 odst. 3 zákona o vinařství, ve znění účinném do 30. 6. 2017, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. V tomto ustanovení jde o kombinaci subjektivní lhůty pro zahájení řízení a objektivní lhůty pro zahájení řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že nemá-li odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniknout, nesmí marně uplynout subjektivní ani objektivní lhůta pro zahájení správního řízení, to znamená, že správní řízení musí být zahájeno do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl a současně i do pěti let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán. Jestliže bylo řízení řádně zahájeno ve stanovených lhůtách, zákon o vinařství neurčoval žádnou další lhůtu pro zánik odpovědnosti. V nyní projednávané věci žalobce ze správního spisu vyplývá, že oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2014. Spáchání správních deliktů bylo správním orgánem zjištěno: (i) z protokolu č. P048-70758/13 ze dne 18. 4. 2013, (ii) z protokolu č. P055-70758/13 ze dne 21. 5. 2013, (iii) z protokolu č. P062-70758/13 ze dne 6. 6. 2013. Pokud se týká doby spáchání správních deliktů, delikt v bodu 1) výroku I. prvostupňového rozhodnutí byl spáchán v období 5. 3. 2012 až 12. 11. 2012; delikt v bodu 2) výroku I. prvostupňového rozhodnutí byl spáchán dne 4. 7. 2012. Z uvedeného dle krajského soudu (ve shodě s žalovanou) vyplývá, že správní orgán zahájil správní řízení ve stanovených lhůtách a odpovědnost žalobce tak nezanikla. Vzhledem k tomu, že správní orgán řádně zahájil toto správní řízení ve stanovených lhůtách, nemohla odpovědnost žalobce v žádném případě zaniknout a nezaniká ani dle nového přestupkového zákona.

VI. Závěr a náklady řízení

48. Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

49. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.