29 A 45/2014 - 66

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobkyně: obec Moravany, se sídlem Moravany, Vnitřní 49/18, PSČ 664 48, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2014, č. j. 21371/2014-15111, sp. zn. 42 VH 9384/2014-15111, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 2014, č. j. 21371/2014-15111, sp. zn. 42 VH 9384/2014-15111, se zrušujea věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám jejího advokáta JUDr. Radka Ondruše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 2. 2014, č. j. JMK 114872/2013, sp. zn. S- JMK 114872/2013 OŽP-Mou, jímž byla žalobkyně výrokem I. uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 33 odst. 1 písm. e) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, tím, že v období září 2013 – leden 2014 neudělením písemného souhlasu neumožnila napojení provozně související kanalizace zajišťující odkanalizování obytného souboru 7 rodinných domů „K Pegasu“, katastrální území Moravany u Brna, na stávající kanalizaci pro veřejnou potřebu ve vlastnictví žalobkyně, a tím došlo k porušení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Výrokem II. pak krajský úřad uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 33 odst. 2 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích tím, že v období září 2013 – leden 2014 neudělením písemného souhlasu neumožnila připojení vodovodních přípojek pro 7 rodinných domů obytného souboru „K Pegasu“, katastrální území Moravany u Brna, na stávající vodovod pro veřejnou potřebu ve vlastnictví žalobkyně, a tím došlo k porušení § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. Ve včas podané žalobě žalobkyně v prvé řadě uvedla, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil a napadené rozhodnutí je proto nezákonné. Žalovaný potvrdil rozhodnutí prvního stupně, ačkoliv žalobkyně jednáním specifikovaným ve výroku I. a II. rozhodnutí prvního stupně neporušila § 8 odst. 4 ani odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, a nenaplnila tak pojmové znaky správního deliktu podle § 33 odst. 1 písm. e) ani podle § 33 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Žalovaný interpretoval zákon o vodovodech a kanalizacích tak, že každý vlastník vodovodu a kanalizace sloužících k veřejné potřebě je povinen řídit se ustanoveními zákona o vodovodech a kanalizacích v každé etapě realizace rozvoje, výstavby i v době provozování vodovodu, kanalizace nebo jejich přípojek. Z výslovně stanovené povinnosti umožnit napojení vodovodu, vodovodní přípojky nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti, dovodil také povinnost udělit písemný souhlas s napojením kanalizace, vodovodu a vodovodních přípojek dokonce ještě před tím, než jsou vybudovány či dokonce stavebně právně povoleny (či je alespoň prokázáno, že je o nich veden jakýkoliv druh územního nebo stavebního řízení). Zákon ovšem takovou povinnost neobsahuje, stejně tak výslovně neoznačuje jako správní delikt neudělení písemného souhlasu s napojením vodovodu či kanalizace jiného vlastníka. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné, zcela v rozporu s ústavně chráněnými právy žalobkyně ve smyslu čl. 39 Listiny základních práv a svobod, analogicky aplikovaného i na správní delikty.

3. Výše uvedeným postupem žalovaný zcela nahradil úvahy krajského úřadu svým odůvodněním, které s odůvodněním správního orgánu prvního stupně nekoresponduje. Takový postup žalovaného je však v rozporu s § 90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. I z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné. Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil nedostatečně odůvodněné a proto nepřezkoumatelné prvostupňové rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti vytýká napadenému rozhodnutí vnitřní rozpornost. Ačkoliv podle žalovaného každý vlastník vodovodu a kanalizace sloužících k veřejné potřebě je povinen se řídit zákonem o vodovodech a kanalizacích v každé etapě realizace rozvoje, výstavby i v době provozování vodovodu, kanalizace i přípojek, neaplikoval tuto povinnost na uzavření dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů a kanalizací mezi žalobkyní a společností UNIVERZ building s. r. o. podle § 8 odst. 3 citovaného zákona.

4. Interpretace žalovaného je navíc účelová. Zákon o vodovodech a kanalizacích upravuje pouze některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě. Stejně tak se působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku vztahuje právě a pouze na ty vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, které jsou v tomto zákoně uvedeny. Rozšiřování působnosti orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku na jiné vztahy by bylo v rozporu s ústavně garantovanou zásadou dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

5. Výroky I. a II. rozhodnutí krajského úřadu jsou v elementárním rozporu s odůvodněním. Na jedné straně krajský úřad rozhodl, že žalobkyně se dopustila správního deliktu tím, že neudělením písemného souhlasu neumožnila napojení provozně související kanalizace a vodovodních přípojek (výrok rozhodnutí), na straně druhé v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlas/nesouhlas vlastníka veřejného vodovodu nebo veřejné kanalizace je nezbytné vydat pro potřeby stavebního povolení právě v době plánování těchto staveb, a to před vydáním stavebního povolení. Žalovaný se k tomuto odvolacímu důvodu vůbec nevyjádřil, a takto logicky vadné a právně neodůvodněné rozhodnutí potvrdil.

6. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

7. Žalovaný věc dílem nesprávně právně posoudil, dílem se nevypořádal se všemi argumenty odvolání. Žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s odvolacím důvodem, že následkem neudělení písemného souhlasu rozhodně není neumožnění napojení/připojení na vodovod a kanalizaci. Pro takovou logickou či právní souvislost mezi neudělením písemného souhlasu a neumožněním napojení není v obsahu zákona o vodovodech a kanalizacích žádného základu. Citovaný zákon nepodmiňuje umožnění napojení vodovodů ani kanalizací písemným souhlasem. Napojení vodovodů i kanalizací je skutečnost, která se buď stane, protože je umožněna, nebo nestane, protože není umožněna, a nevyžaduje písemného souhlasu.

8. Dle krajského úřadu je souhlas vlastníka s připojením vodovodu a napojením kanalizace požadovaným dokumentem pro vydání územního souhlasu, územního rozhodnutí a stavebního povolení, zamítavý neodůvodněný postoj vlastníka vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu má negativní vliv na možný další rozvoj lokality a ztěžuje plánování výstavby ostatním subjektům, souhlas musí být udělen ještě před podáním žádosti o územní rozhodnutí. I kdyby souhlas vlastníka s připojením vodovodních přípojek a napojením kanalizace byl podmínkou pro vydání územního souhlasu, jak zcela od věci odůvodnil krajský úřad, nespadá tato věc do věcné působnosti správního orgánu prvního stupně. Ten rozhodně není příslušný k vedení řízení dle stavebního zákona, ani k vytváření podmínek pro úspěšnost třetích osob (v tomto případě společnosti UNIVERZ building s. r. o.) v řízení dle stavebního zákona. S tímto argumentem se žalovaný vůbec nevypořádal.

9. Řízení před krajským úřadem fatálním způsobem nesplňovalo základní požadavky správního řádu. V době nahlížení žalobkyně do spisu vedeného krajským úřadem absentoval spisový soupis a listiny v tomto spisu nebyly žádným způsobem číslovány a byly volně vyjímatelné. Součástí spisu navíc byly listiny získané ještě před zahájením správního řízení sankčního, které tak nemohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí ve věci.

10. Rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje zákonné požadavky na správní rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu, zejména v otázce označení účastníků řízení. Rozhodnutí prvního stupně neobsahuje žádný podklad pro skutková zjištění, napadené rozhodnutí odkazuje pouze na podnět společnosti UNIVERZ building s. r. o. ze dne 4. 10. 2013. Žalovaný se s uvedenými odvolacími námitkami vůbec nevypořádal.

11. Krajský úřad se dále nezabýval rozhodnou právní úpravou. Ačkoliv se žalobkyně měla dopustit správního deliktu v období září 2013 – leden 2014, krajský úřad rozhodl dle úpravy účinné do 31. 12. 2013. Od 1. 1. 2014 navíc došlo ke změně právní úpravy. Tvrzení žalovaného, že správní delikty se posuzují podle právní úpravy platné v době jejich spáchání a v době zahájení řízení, které bylo v dané věci přede dnem účinnosti zákona, tedy před 1. 1. 2014, představuje nesprávné právní posouzení věci, navíc aplikované až žalovaným jako odvolacím orgánem, tedy nepřípustně. Napadené rozhodnutí je v důsledku této vady nezákonné. Právní úprava platná v době zahájení řízení se odlišuje od právní úpravy platné v době dokonání jednání, které se klade žalobci za vinu. Napadené rozhodnutí je v důsledku této vady nepřezkoumatelné a proto nezákonné. Napadené rozhodnutí se také zcela vyhnulo posouzení odvolací námitky spočívající v odkazu na právní povinnost dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném po 1. 1. 2014.

12. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného i krajského úřadu zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný předně uvedl, že § 8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ukládají povinnost umožnit napojení vodovodu či kanalizace jiného vlastníka, případně připojení dalšího uživatele, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Sleduje se tím naplnění práva na příznivé životní prostředí, zásobování pitnou vodou a odvádění odpadních vod. K dosažení těchto cílů nestačí umožnit připojení pouze na technické úrovni, ale v prostředí právního státu je třeba vydat i nezbytné souhlasy administrativní, tak aby vůbec mohla být povolena realizace stavby. Pokud by tato povinnost nezahrnovala povinnost vydat příslušné vyjádření, jak tvrdí žalobkyně, stalo by se celé ustanovení fakticky neaplikovatelným a byla by zmařena či podstatně ztížena možnost naplnění cílů právní úpravy vodovodů a kanalizací. Žalobkyně se správních deliktů nepochybně dopustila, neboť odmítla udělit souhlas, aniž by pro to uvedla zákonný důvod (kapacitní a technické důvody). Námitky uplatněné v žalobě byly obsaženy již v odvolání a odvolací orgán je vypořádal.

14. Záměrem společnosti UNIVERZ building s. r. o. bylo zabezpečit zásobování obytného souboru vodou a zajistit odvádění odpadních vod z něj. Tato povinnost vyplývající z § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, má být splněna tím, že vodohospodářská infrastruktura obytného souboru bude napojena na vodohospodářskou infrastrukturu žalobkyně. V podmínkách přirozeného monopolu dodávání vody, jejího odvádění a čištění jsou zákonem o vodovodech a kanalizacích stanoveny povinnosti vlastníků vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu. Mezi ně patří mj. povinnost umožnit napojení/připojení, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Uvedené nelze podmiňovat vyžadování finančních nebo jiných plnění (např. sepsáním plánovací smlouvy). Ustanovení § 8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích je nutno posuzovat v souvislosti s předmětem a účelem vodního a stavebního zákona. K realizaci plánovaného záměru zákonným způsobem nemůže dojít bez příslušného řízení, které vyžaduje projektovou přípravu a projednání se subjekty dotčenými stavbou. Pokud vlastník vodohospodářské infrastruktury nedá souhlas s napojením, nemůže stavební úřad takové řešení ani povolit. Bez patřičného povolení pak nelze stavbu legálně realizovat. Žalobkyně se dopustila správních deliktů, neboť neudělením souhlasu neumožnila napojení/připojení, aniž by tomu bránily kapacitní a jiné technické požadavky. Vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 275/2013 Sb. (novela zákona o vodovodech a kanalizacích) by se správní delikty měly posuzovat dle právní úpravy účinné v době zahájení správního řízení.

15. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Další podání žalobkyně a žalovaného

16. Žalobkyně v podání ze dne 30. 9. 2014 mimo jiné vytkla žalovanému nepřiměřené prosazování zájmů developera. V rozporu se svou působností a statusem odvolacího orgánu vyvíjel na žalobkyni tlak a použil k tomu i bezprávnou výhružku opětovného uložení sankce. Žalovaný si protiřečí, není-li povolena a realizována stavba, není komu zajišťovat zásobování pitnou vodou. Žalovaný výslovně přiznal, že v zájmu povolení výstavby dovodil právní povinnost žalobkyně i její deliktní odpovědnost za nesplnění takové povinnosti. Tím však správní orgány nedůvodně převzaly působnost správních orgánů na úseku územního řízení a suplovaly vypořádání stanoviska vlastníka technické infrastruktury dle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Stanovisko vlastníka technické infrastruktury se přikládá k žádosti o vydání územního rozhodnutí. Nedojde-li k takovému připojení stanoviska, dotčený orgán jej může uplatnit nejpozději při veřejném ústním jednání. V případě vydání negativního stanoviska je namístě postup dle § 149 správního řádu. Ve všech těchto případech se jedná o jiné řízení vedené jiným orgánem, a to stavebním úřadem. Jak vyplývá ze správního spisu, developer dosud neuplatnil žádný návrh na vydání územního rozhodnutí. Žalovaný dovodil povinnost žalobkyně kladně se vyjádřit k neidentifikovanému vodovodu a kanalizaci. Pokud by správní orgány trvaly na svém právním posouzení, měl výrok rozhodnutí krajského úřadu znít tak, že žalobkyně neudělením písemného souhlasu neumožnila nikoliv napojení na vodovod a kanalizaci, nýbrž vydání územního rozhodnutí pro obytný soubor. Žalovaný demonstroval svůj technický přístup, nikoliv aplikaci a interpretaci právní úpravy.

17. Žalovaný v podání ze dne 12. 11. 2014 nad rámec již vyřčeného uvedl, že pouze v souladu se stanoviskem zástupce veřejného ochránce práv (žalovaný odkázal na zprávu o šetření č. 6477/2016/VOP/SN, ale zřejmě měl na mysli č. 6477/2013/VOP/SN) upozornil na skutečnost, že odepření vydání souhlasu v rámci stavebního řízení tam, kde to technické a kapacitní možnosti stávajícího vodovodu a kanalizace umožňují, lze považovat za neoprávněný zásah do práv žadatele o vydání stavebního povolení. Za takové jednání je pak v souladu se zákonem o vodovodech a kanalizacích možné uložit sankci. Je prokázané, že žalobkyně obdržela žádosti o napojení dne 9. 9. 2013 a dne 19. 2. 2014.

18. Žalobkyně v podání ze dne 21. 11. 2014 doplnila, že pokud by bylo příslušným správním úřadem zahájeno územní nebo stavební řízení, a pokud by tento správní úřad vyzval žalobkyni k vyjádření ke konkrétní žádosti, žalobkyně by tak učinila. Teprve pokud by za těchto podmínek žalobkyně vyjádřila nedůvodný nesouhlas s napojením, provedla by tak neoprávněný zásah do práv žadatele o vydání stavebního povolení.

V. Posouzení věci soudem

19. Soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí krajského úřadu včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

20. Žalobkyně uplatnila několik žalobních bodů, mimo jiné namítala, že se žalovaný nevypořádal s některými odvolacími námitkami. Bylo-li by tomu tak, soud by napadené rozhodnutí musel zrušit pro nepřezkoumatelnost. Soud se proto těmito žalobními body zabýval přednostně.

21. Zde však shledal, že žalovaný se, ač někdy stroze, vyjádřil ke všem odvolacím bodům, napadené rozhodnutí tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné není. K údajnému rozporu výroků a odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu se žalovaný vyjádřil na straně 8 napadeného rozhodnutí, v druhém odstavci od konce. Tamtéž žalovaný vysvětlil i souvislost mezi neudělením písemného souhlasu a neumožněním napojení na technickou infrastrukturu a rovněž nepřekročení působnosti krajského úřadu. Na straně 8 shora se žalovaný zabýval předložením správního spisu k nahlížení. Co se týká neuvedení podkladů, z nichž krajský úřad vycházel, ani této výtce nelze přisvědčit. Žalovaný odkázal na spisovou dokumentaci, na jednotlivé podklady na str. 7–8 napadeného rozhodnutí, na straně 7 např. cituje přípis provozovatele vodovodu ze dne 28. 1. 2013, jenž je součástí spisové dokumentace, ze které krajský úřad vycházel. Je tak zřejmé, z jakých podkladů krajský úřad vycházel. K povinnosti dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích se pak žalovaný vyjádřil na straně 8 v posledním odstavci.

22. V dalším žalobkyně namítala především nesprávné právní posouzení věci a chybějící oporu ve správním spisu.

23. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobkyně je vlastníkem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu, přičemž provozovatelem vodovodu je společnost Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., a provozovatelem kanalizace je sama žalobkyně. Společnost UNIVERZ building s. r. o. podala dne 2. 9. 2013 žádost o napojení kanalizace a připojení vodovodních přípojek, a to pro obytný soubor 7 rodinných domů „K Pegasu“ v Moravanech u Brna. Obě strany shodně uvádějí, že obdobné žádosti byly podány již dříve, tyto žádosti ovšem nejsou součástí spisu.

24. Jak vyplývá ze spisu, žalobkyně neudělila souhlas s napojením vodovodu a kanalizace, ani neuvedla kapacitní a technické možnosti napojení/připojení na její vodovod a kanalizaci. Pouze v dopise ze dne 9. 7. 2013 vyjádřila nesouhlas s umístěním kanalizačního řadu ve vlastnictví obce v soukromém pozemku a v dopise ze dne 20. 10. 2013 vyjádřila nesouhlas s návrhem odvádění splaškových vod (ovšem nikoliv z kapacitních nebo jiných technických, ale pro nejasnost smluvního vztahu mezi odběratelem a dodavatelem služby), přičemž k vodovodním přípojkám se do doby opravy návrhu kanalizačního napojení odmítla vyjádřit. Ve vyjádření ze dne 5. 12. 2013 adresovaném krajskému úřadu žalobkyně k výše uvedeným žádostem konstatovala, že zákon o vodovodech a kanalizacích neumožňuje domáhat se vydání souhlasu s napojením ještě před zhotovením technické infrastruktury, jediné, o co lze žádat, je informace o kapacitních a technických možnostech napojení, což by žalobkyně k žádosti sdělila, dále pak navržená kanalizace není po technické stránce v souladu se zákonem o vodovodech a kanalizacích. Ještě před zahájením správního řízení vyzval krajský úřad žalobkyni k podání vysvětlení dle § 137 správního řádu. Poněvadž odpověď na tuto výzvu nepřinesla žádné objasnění, proběhlo ústní jednání, během něhož se žalobkyně nevyjádřila, později zaslala výše uvedený dopis ze dne 2. 12. 2013.

25. Společnost Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., odsouhlasila již dne 28. 1. 2013 připojení vodovodních přípojek na vodovod žalobkyně po technické stránce, platnost vyjádření byla jeden rok od data odeslání.

26. Společnost UNIVERZ building s. r. o. podala ke krajskému úřadu podnět k šetření porušení zákona o vodovodech a kanalizacích, na jehož základě bylo oznámením ze dne 16. 12. 2013 zahájeno řízení se žalobkyní.

27. Na tomto místě je dále nezbytné provést přehled relevantní právní úpravy, soud zde přitom vycházel z úpravy aplikované správními orgány (k otázce správnosti aplikované úpravy ovšem viz níže).

28. Podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a další technické požadavky. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení nesmí být podmiňována vyžadováním poplatků nebo jiných finančních plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.

29. Podle § 8 odst. 5 téhož zákona vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci, pokud to umožňují kapacitní a další technické požadavky. Možnost napojení nesmí být podmiňována vyžadováním poplatků nebo jiných finančních plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky na vodovod nebo kanalizaci hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace, pokud se nedohodnou jinak.

30. Podle § 33 odst. 1 písm. e) citovaného zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník vodovodu nebo kanalizace dopustí správního deliktu tím, že neumožní napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka podle § 8 odst. 4, a podle § 33 odst. 2 písm. a) právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník vodovodu nebo kanalizace nebo jako provozovatel dopustí správního deliktu tím, že neumožní připojení na vodovod nebo kanalizaci podle § 8 odst.

5. Dle § 33 odst. 9 se za prvně uvedený správní delikt uloží pokuta do 1 000 000 Kč, za druhý správní delikt pokuta do 500 000 Kč.

31. Jak vodovodní přípojka, tak kanalizace jsou stavbami (§ 2 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích), kanalizace je dokonce vodním dílem (§ 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona). Kanalizace vyžaduje územní rozhodnutí, u vodovodní přípojky postačí územní souhlas (§ 79 odst. 2, § 96 odst. 2 písm. a) a § 103 odst. 1 písm. e) bod 10 stavebního zákona).

32. Podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013, k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem. Stejnou přílohu musí obsahovat i žádost o územní souhlas [§ 96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona].

33. Vlastníci technické infrastruktury jsou povinni vést o ní evidenci, která musí obsahovat polohové umístění a ochranu, a v odůvodněných případech, s ohledem na charakter technické infrastruktury, i výškové umístění. Na žádost pořizovatele územně analytických podkladů, územní studie nebo územně plánovací dokumentace, obecního úřadu, žadatele o vydání regulačního plánu nebo územního rozhodnutí, stavebníka nebo osoby jím zmocněné sdělí vlastník technické infrastruktury ve lhůtě do 30 dnů údaje o její poloze, podmínkách napojení, ochrany a další údaje nezbytné pro projektovou činnost a provedení stavby. Informace mohou být poskytnuty v digitální podobě. Vlastník technické infrastruktury je oprávněn požadovat na žadateli úhradu nákladů spojených s poskytnutím požadovaných údajů, nejvýše však do výše nákladů na pořízení jejich kopií, nosičů dat a nákladů na doručení (§ 161 odst. 1 stavebního zákona). Porušením této povinnosti se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako vlastník technické infrastruktury dopustí správního deliktu, za nějž se uloží pokuta do 500 000 Kč.

34. Při výkladu uvedených ustanovení nutno vycházet z premisy, že je zde rozumný zákonodárce a jednotný, konzistentní právní řád. V takové situaci nutno výše uvedené interpretovat následujícím způsobem. Ten, kdo usiluje o výstavbu kanalizace a vodovodní přípojky, musí k žádosti o vydání územního rozhodnutí/územní souhlas přiložit mj. stanovisko vlastníka technické infrastruktury (zde vodovodu a kanalizace), je-li v dané lokalitě takový. Je logické, že tuto povinnou přílohu se bude zájemce o výstavbu snažit získat ještě před podáním žádosti o územní rozhodnutí/souhlas, aby uvedená žádost byla pokud možno co nejdříve úplná a stavební úřad o ní mohl rozhodnout.

35. Ačkoliv stavební zákon výslovně neuvádí, že by stanovisko požadované jako příloha žádostí o územní rozhodnutí/souhlas bylo současně sdělením ve smyslu shora citovaného § 161 odst. 1 stavebního zákona, lze dospět k závěru, že § 161 odst. 1 se na uvedené stanovisko ve smyslu § 86 odst. 2 písm. c) i § 96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona vztahuje, a to i před podáním žádosti o územní rozhodnutí/souhlas. Opačný výklad by postrádal logiku. Ustanovení § 161 stavebního zákona totiž skýtá důležitý mantinel – třicetidenní lhůtu a implicitně sankci za její překročení. Je evidentní, že sdělení vlastníka stávající technické infrastruktury k možnostem napojení má největší význam především coby stanovisko (příloha) k žádosti o územní rozhodnutí/souhlas. Nedávalo by smysl, aby pro vydání dotčeného stanoviska nebyla žádná lhůta, resp., aby tato lhůta byla použitelná až po podání (neúplné) žádosti o územní rozhodnutí/souhlas, zatímco pro jakousi neurčitou žádost o možnostech napojení by tato lhůta platila (k tomu viz shodně Rubeš, P. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, k § 8 bod 28., dostupné v ASPI).

36. Pokud žádost o vydání územního rozhodnutí/souhlas tuto přílohu postrádá, stavební úřad žadatele vyzve k doplnění žádosti. Nevyhoví-li žadatel této výzvě, stavební úřad správní řízení zastaví (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 31 A 49/2012-104).

37. Neposkytne-li vlastník technické infrastruktury své stanovisko včas, znemožní tak samo napojení, resp. připojení na technickou infrastrukturu, neboť bez potřebného územního rozhodnutí/souhlasu nelze novou technickou infrastrukturu vybudovat, a tedy ani napojit/připojit. Jak plyne z § 8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, vlastník technické infrastruktury je povinen umožnit napojení/připojení, pokud tomu nebrání kapacitní nebo další technické požadavky.

38. Otázkou je, v jakém časovém okamžiku lze mluvit o naplnění skutkové podstaty žalobkyni vytčených správních deliktů. To je v posuzované věci klíčové. Zdejší soud má za to, že žádost o napojení/připojení k vodovodu anebo kanalizaci, ať už je podána před podáním žádosti o územní rozhodnutí/souhlas nebo po jejím podání, nutno vnímat jako žádost dle § 161 stavebního zákona, a proto se k ní váže třicetidenní lhůta. Pokud takto oslovený vlastník stávající infrastruktury v stanovené lhůtě nesdělí informace o podmínkách napojení/připojení, dopouští se správního deliktu dle § 181 odst. 4 písm. a) stavebního zákona. Na základě uvedeného ovšem nelze automaticky (bez dalšího) konstatovat spáchání nyní projednávaných správních deliktů. Deliktní odpovědnost plynoucí z nesplnění povinností uložených § 8 odst. 4, 5 zákona o vodovodech a kanalizacích totiž nastává později a v jiné kvalitě, totiž až prostá nečinnost spočívající v nesdělení informace v zákonné lhůtě přeroste v nečinnost kvalifikovanou, např. s důsledkem zmaření investičního záměru tazatele. V tomto ohledu lze ovšem o spáchání uvedených deliktů žalobkyní v daném případě hovořit.

39. Lze tak shrnout, že klíčový právní názor žalobkyně je mylný, k porušení povinností dle § 8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích (umožnit napojení/připojení na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu) může dojít i ve fázi před vybudováním nového vodovodu a kanalizace, příp. jejich přípojek. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci žalovaného ohledně výkladu zákona o vodovodech a kanalizacích a jeho provázanosti s vodním a stavebním zákonem.

40. Co se týká dalších žalobních bodů, předně k námitce, že rozhodnutí krajského úřadu je rozporné a žalovaný neoprávněně nahradil odůvodnění krajského úřadu svým odůvodněním. Soud neshledal údajný rozpor mezi výroky a odůvodněním rozhodnutí krajského úřadu. K postupu žalovaného pak nutno uvést, že platí zásada jednoty správního řízení, odvolací orgán tedy může zhojit vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a případně rozhojnit, doplnit, či dokonce i částečně nahradit jeho odůvodnění.

41. K ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, ve znění před i po 31. 12. 2013, je třeba konstatovat, že zákon zde výslovně určuje povinnosti vlastníků souvisejících vodovodů a kanalizací uzavřít dohodu upravující vzájemná práva a povinnosti. Tato povinnost ovšem není předmětem nynějšího řízení. Pouze krátce soud uvádí, že zákon o vodovodech a kanalizacích se vztahuje na některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, to ovšem neznamená, že každý jím upravený vztah se nutně vztahuje ke všem třem uvedeným fázím, tj. k rozvoji, výstavbě i k provozu. Proto tvrzení, že uvedená povinnost uzavřít dohodu se vztahuje pouze k již vybudovaným vodovodům a kanalizacím nijak nepopírá tvrzení, že umožnit napojení/připojení je třeba i u ještě nevybudovaných vodovodů a kanalizací.

42. Námitku neúplného správního spisu považuje soud za zcela účelovou. Jak tvrdí žalovaný, listy ve spisu jsou řádně očíslovány, po nahlížení do protokolu následuje již rozhodnutí krajského úřadu. Zpětně lze pouze stěží prokázat tvrzení žalobkyně, pokud zástupce žalobkyně protokol o nahlížení do spisu podepsal a proti spisu ničeho nenamítal. Soud tak má za to, že žalobkyně byla se všemi podklady řádně seznámena, údajně absentující spisový soupis nemohl mít na zákonnost rozhodnutí vliv.

43. Co se týká údajných vad řízení před správním orgánem prvního stupně, ani zde nelze žalobkyni přisvědčit. Působnost krajského úřadu byla dána § 34 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, dle něhož správní delikty podle § 33 odst. 1 až 5 v prvním stupni projednává v přenesené působnosti krajský úřad, v jehož správním obvodu došlo ke spáchání správního deliktu, ve spojení s přechodným ustanovením v čl. II bodem 1. zákona č. 275/2013 Sb. Soud nespatřuje v postupu krajského úřadu žádné vážné pochybení, za účelem prošetření podnětu si vyžádal vysvětlení, svolal ústní jednání. Je zřejmé, že krajský úřad vycházel z jiných podkladů, než z vyjádření žalobkyně dle § 137 správního řádu, které bylo navíc velmi strohé. Poukaz na § 53 odst. 2 i § 55 odst. 4 správního řádu není namístě, neboť žalobkyně neměla v řízení o správním deliktu postavení svědka, na nějž se citovaná ustanovení vztahují. K údajnému porušení § 51 odst. 2 správního řádu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, dle něhož správní orgán není povinen postupovat dle tohoto ustanovení, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou. Označení účastníka řízení, žalobkyně, je dle soudu dostatečné jak v rozhodnutí krajského úřadu, tak v rozhodnutí žalovaného.

44. Důvodnou tak soud shledal pouze námitku nesprávného určení rozhodné právní úpravy. Mezi stranami není sporu o tom, že řízení bylo zahájeno v roce 2013 (oznámení o zahájení řízení ze dne 16. 12. 2013 bylo vypraveno dne 20. 12. 2013). Rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v roce 2014, tedy po změně právní úpravy provedené novelou č. 275/2013 Sb. účinnou od 1. 1. 2014. Zároveň správní orgány správně posoudily dotčené správní delikty jako trvající, a to v obou případech „v období září 2013 – leden 2014“. Trvajícím jiným správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. U trvajícího správního deliktu pak platí, že se posuzuje dle právní úpravy účinné v době jeho ukončení. Považoval-li tedy krajský úřad správní delikty za ukončené až v lednu 2014 (a to celkem logicky, neboť rozhodnutí vydal dne 3. 2. 2014), měl je hodnotit dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Na tom nic nemění ani přechodné ustanovení v čl. II bodu 1. zákona č. 275/2013 Sb., neboť to směřuje k procesním normám a nemůže uvedenou trestněprávní zásadu suspendovat.

45. Navíc, i kdyby tento právní názor nebyl správný, a na základě přechodného ustanovení se měla uplatnit v plném rozsahu předchozí právní úprava (účinná do 31. 12. 2013), nebyla by její aplikace v daném případě automaticky možná. I při správním trestání je totiž nutno přihlížet k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější. V daném případě skutkové podstaty správních deliktů zůstaly stejné, změnilo se pouze jejich zákonné označení [nově § 33 odst. 2 písm. f) ve vztahu k porušení § 8 odst. 4, a § 33 odst. 3 písm. a) ve vztahu k porušení § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích]. Došlo však k markantní úpravě zákonných sazeb pokut za uvedená deliktní jednání, přičemž horní hranice příslušných pokut byly zásadním způsobem sníženy. Konkrétně v prvém případě (ve vztahu k porušení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích) z částky 1 000 000 na částku 200 000 Kč [původně § 33 odst. 9 písm. e), nově písm. d)] a 100 000 Kč), ve druhém případě (ve vztahu k porušení § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích) pak z částky 500 000 Kč na částku 100 000 Kč [původně § 33 odst. 9 písm. d), nově písm. c)]. Správní orgány však na základě přechodného ustanovení postupovaly dle předchozí právní úpravy, aniž by zohlednily čl. 40 odst. 6 Listiny, a zabývaly se tím, zda pozdější úprava není pro žalobkyni jako celek příznivější.

VI. Závěr a náklady řízení

46. Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. Proto jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

47. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

48. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika) a tři režijní paušály, ve výši 3 x 3 100 Kč a 3 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 10 200 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 142 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Soud nepovažoval podání žalobkyně (vyjádření) ze dne 21. 11. 2014 za důvodně vynaložený náklad, vyjádření bylo stručné a neobsahovalo žádné další relevantní tvrzení, proto za něj náhradu nepřiznal. Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč.

49. Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 15 342 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.