29 A 83/2013 - 466

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., ve věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, IČO: 484 60 915 sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava zastoupený advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, sídlem Kvestorská 5, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava za účasti: statutární město Jihlava sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava zastoupeno advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2013, čj. KUJI 79781/2013, sp. zn. OOSČ 699/2013 OOSC/13, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 26. 11. 2013, č. j. KUJI 79781/2013, sp. zn. OOSČ 699/2013 OOSC/13, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Oldřicha Chudoby do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský úřad Vysočina, oddělení ostatních správních činností (dále jen „žalovaný“), rozhodl napadeným rozhodnutím spor vyplývající z veřejnoprávní smlouvy podle § 169 odst. 1 ve spojení s § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) mezi osobou zúčastněnou na řízení (navrhovatel) a žalobcem (odpůrce). Napadeným rozhodnutím vyhověl návrhu osoby zúčastněné na řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit jí částku 52 189 015,03 Kč včetně úroků z prodlení (výrok I.). Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II.).

2. Osoba zúčastněná na řízení požadovala úhradu výše specifikované částky, jelikož se jednalo o poměrný podíl na peněžitém majetku žalobce ke dni 30. 11. 2012, přičemž nárok na tento podíl jí vznikl v souvislosti s jejím vystoupením z žalobce.

3. Žalovaný dospěl k závěru, že nárok vyplývá z veřejnoprávní smlouvy o založení žalobce, resp. ze stanov žalobce, které jsou její nedílnou součástí. Jelikož shledal nárok za oprávněný, rozhodl se mu vyhovět.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

4. V žalobě doručené soudu dne 27. 12. 2013 žalobce označil rozhodnutí za nicotné. Dle jeho názoru žalovaný neměl zákonnou pravomoc napadené rozhodnutí vydat, protože řešená otázka nebyla sporem vyplývajícím z veřejnoprávní smlouvy. Osoba zúčastněná na řízení se domáhala přiznání výše specifikované částky na základě veřejnoprávní smlouvy o založení svazku obcí. Požadovaná částka ovšem nevznikla z důvodu veřejné smlouvy, ale naopak z důvodu provozní činnosti žalobce, tedy v důsledku působnosti norem soukromého práva.

5. Pravomoc žalovaného byla zpochybněna i samotnými úkony osoby zúčastněné na řízení, která podala proti žalobci u Okresního soudu v Jihlavě žalobu o zaplacení nájemného za užívání vodohospodářského majetku, který byl současně předmětem souvisejícího sporného řízení vedeného pod čj. KUJI 45035/2013, sp. zn. OOSC 467/2013 OOSC/3. Pokud je dána pravomoc obecných soudů k rozhodnutí ve věci nájemného za užívání vodohospodářského majetku, měla by být dána pravomoc obecných soudů i k rozhodnutí o vydání tohoto vodohospodářského majetku.

6. Rozhodnutí označil rovněž za nepřezkoumatelné z nedostatku důvodů, jelikož z něho není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel.

7. V podání ze dne 16. 2. 2015 žalobce uvedl další argumenty poukazující na soukromoprávní charakter sporu.

8. Dále dne 10. 7. 2019 zaslal soudu odborné právní stanovisko, které si nechal zpracovat v řízení s jinou obcí, nicméně je věnováno výkladu stejných stanov žalobce. Na základě odborného stanoviska argumentoval o tom, že nároky osoby zúčastněné na řízení nemají oporu ani v zákoně ani ve stanovách žalobce. Obec, která vystoupila z žalobce, má právo pouze na převod vlastnického práva k majetku podle čl. 12.6 stanov žalobce, přičemž se jedná o synallagmatický nárok k nároku žalobce na finanční vypořádání podle čl. 12.7 a 12.8 stanov žalobce. Aby bylo možné ze strany žalovaného návrhu vyhovět, musí obsahovat oba vzájemné nároky. Dále se žalobce vyjádřil k povaze usnesení 47. valné hromady, jehož prostřednictvím nemohlo dojít ke změně stanov žalobce. Uvedl, že bylo v rozporu s těmito stanovami, příslušné body tohoto usnesení nebyly předmětem jednání a nebyly ani uvedeny v programu jednání. Usnesení bylo následně překonáno a zrušeno za členství osoby zúčastněné na řízení v žalobci. Toto usnesení má povahu interního usnesení orgánu žalobce a nemá účinky vůči členským obcím. Principy byly přitom navrženy osobou zúčastněnou na řízení, která měla v době jejich přijetí v žalobci rozhodující vliv.

9. Dne 20. 9. 2019 zaslal žalobce soudu rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterými byla v přezkumném řízení zrušena jiná rozhodnutí žalovaného ve věci dalších obcí, které z žalobce vystoupily (konkrétně se jednalo o obce Luka nad Jihlavou, Kozlov, Bítovčice, Vysoké Studnice). Dle žalobce tato rozhodnutí potvrzují, že žalovaný postupoval nezákonně a přiznával finanční nároky, které neměly oporu ve stanovách, zakladatelské smlouvě ani zákoně.

10. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo označeno za nicotné, eventuálně aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.

III. Vyjádření žalovaného

11. V podání ze dne 6. 5. 2014 žalovaný uvedl, že k otázce věcné příslušnosti žalovaného se vyjádřilo i Ministerstvo vnitra v přípisu ze dne 27. 2. 2014, kterým byl vyřízen podnět na zahájení přezkumného řízení napadeného rozhodnutí. Ohledně pasivní legitimace žalobce byl žalovaný vázán návrhem osoby zúčastněné na řízení, nadto žalobce svou pasivní legitimaci nezpochybňoval. K tvrzené nepřezkoumatelnosti uvedl, že se zabýval pouze otázkou důvodnosti nároku a nezabýval se námitkami, které s předmětem řízení přímo nesouvisely.

12. Z výše uvedeného důvodu navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

13. V podání ze dne 26. 2. 2014 uvedla, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, jelikož netvrdí, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Žalobce povinnost, o níž bylo vedeno řízení, nikdy a žádným způsobem nezpochybnil. Svou pasivitu ve sporném řízení nemůže kompenzovat v rámci žalobního bodu. Z žaloby navíc vyplývá, že není zpochybněna meritorní správnost napadeného rozhodnutí. Zmínku o absenci pasivní legitimace žalobce neformuloval do žalobního bodu.

14. Rovněž podrobně argumentovala veřejnoprávním charakterem sporu. Jelikož žalobce navrhl prohlášení nicotnosti a v případě jiného názoru soudu navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jednalo se o podmíněný úkon, ke kterému se nepřihlíží.

15. V podání ze dne 12. 2. 2015 předložila další argumenty o tom, že smlouva o vytvoření dobrovolného svazku obcí představuje koordinační veřejnoprávní smlouvu.

16. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby žaloba byla odmítnuta nebo zamítnuta.

V. Rozhodnutí o odkladném účinku

17. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2014, čj. 29 A 83/2013-142, nepřiznal žalobě odkladný účinek, jelikož v daném případě žalobce konkrétně nespecifikoval a neprokázal, že by mu výkonem nebo jinými právními následky rozhodnutí hrozila nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Žalobce pouze obecně tvrdil, že by se ho výkon rozhodnutí mohl závažným způsobem dotknout a způsobit mu značnou újmu při zajišťování jeho provozních činností (splácení úvěrů, provozních nákladů atd.), aniž by blíže specifikoval okolnosti této újmy a doložil soudu svoje majetkové poměry.

VI. Posouzení věci soudem

18. Krajský soud v Brně (dále také „soud“) shledal, že žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou. Neshledal přitom důvodné námitky směřující proti projednatelnosti žaloby, které uplatnila osoba zúčastněná na řízení. Ve smyslu § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“) rozhodl soud bez nařízení jednání. V souladu s § 75 odst. 2 soudního řádu správního přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

19. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, čj. 10 As 213/2014-187, je třeba vyjít ze závěru, že nároky plynoucí ze stanov svazku či plynoucí z usnesení valné hromady svazku nejsou nezávislé na (veřejnoprávní) zakladatelské smlouvě, a nepředstavují tudíž „soukromoprávní prvek“ uvnitř zakladatelské smlouvy. Ve věci je tudíž založena pravomoc soudů ve správním soudnictví.

20. V první řadě soud vypořádal stěžejní sporný bod mezi účastníky spočívající v zodpovězení otázky, zda v posuzovaném případě byla založena pravomoc rozhodovat pro správní orgány, nebo nikoliv. Ačkoliv žalobce i osoba zúčastněná na řízení v tomto směru navrhovali k podpoře svých závěrů řadu důkazů, soud je pro nadbytečnost neprováděl. Otázka pravomoci správních orgánů byla totiž v mezidobí zcela jednoznačně vyřešena relevantní judikaturou správních soudů, o kterou může své závěry opřít i soud v nynější věci.

21. Napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 29. 6. 2015, čj. MV-36438- 11/ODK-2015, prohlášeno nicotným z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti žalovaného pro vydání rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení proti tomuto rozhodnutí podala správní žalobu, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu ze dne 30. 11. 2017, čj. 9 A 186/2015–148, který rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel přitom zejména ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, čj. 11 A 148/2015-83, ve kterém byl vysloven závěr, že rozhodování sporů mezi obcí a svazkem obcí o vypořádání majetkového podílu po vystoupení obce ze svazku obcí je v pravomoci příslušného krajského úřadu podle § 169 odst. 1 písm. b) správního řádu. Kasační stížnost byla následně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2018, čj. 4 As 269/2017. Z tohoto rozhodnutí vyplývá závěr, že smlouva o založení dobrovolného svazku obcí uzavřená dle § 20a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v rozhodném znění (dále jen „starý zákon o obcích“), jejímž předmětem činnosti bylo zabezpečení zásobování pitnou vodou a čistění odpadních vod, je smlouvou veřejnoprávní a o nárocích plynoucích z této smlouvy je oprávněn rozhodovat správní orgán. Mezi nároky z takové smlouvy patří rovněž nároky vyplývající ze stanov dobrovolného svazku, rovněž nároky založené valnou hromadou dobrovolného svazku. Ústavní stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1929/18.

22. Zejména výše citovaná rozhodnutí správních soudů a v nich odkazovaná judikatura (např. usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11) tedy poskytují dostatečný základ pro závěr o tom, že žalovaný měl pravomoc vydat v posuzované věci napadené rozhodnutí. Stěžejní citovaná rozhodnutí jsou zároveň vysoce relevantní, jelikož mají úzkou (věcnou i procesní) souvislost s nyní řešenou věcí. V podrobnostech soud odkazuje na jejich obsah, nicméně je ještě vhodné upozornit na skutečnost, že v nich soudy nerozhodovaly ve věci samé, tj. o existenci nároků žalobce na jím požadované peněžité plnění, nýbrž zkoumaly „pouze“ otázku pravomoci, tj. zda ve spojených věcech o plnění byl oprávněn rozhodnout správní orgán (krajský úřad, resp. žalovaný) nebo civilní soud.

23. Dále soud upozorňuje na to, že pravomocí rozhodnout o vypořádacím podílu obce, která vystoupila z jiného svazku obcí (Svazek obcí pro hospodaření s odpady – Bystřice pod Hostýnem, IČO: 479 34 379), se zabýval i zvláštní senát, přičemž v usnesení ze dne 19. 6. 2018, čj. Konf 9/2018-8, dospěl k závěru, že o tomto nároku vycházejícím z právních vztahů založených na základě veřejné práva a z veřejnoprávní smlouvy je oprávněn rozhodnout správní orgán.

24. Napadené rozhodnutí tedy není nicotné z důvodu absence pravomoci žalovaného správního orgánu.

25. Dále se soud zabýval obsahem podání žalobce uplatněných po lhůtě pro podání žaloby, resp. po lhůtě pro řádné uplatnění žalobních bodů ve smyslu § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 soudního řádu správního. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soudní řízení správní je ovládáno zásadou dispoziční spojenou s prvkem koncentrace řízení. Vymezení předmětu řízení je tudíž v rukou žalobce, s čímž se pojí i odpovědnost žalobce za úplnost tohoto vymezení v zákonem stanovené lhůtě. Koncentrace řízení přitom nemá význam pouze pro soud, který následně zaměřuje svou přezkumnou činnost pouze na jasně vymezené žalobní body, ale má svou významnou roli rovněž ve vztahu k žalovanému, který má díky tomu možnost soustředit svou argumentaci pouze na otázky, které byly jednoznačně vymezeny jako předmět sporu před správním soudem. Případná další vyjádření činěná žalobcem by v zásadě měla obsahovat pouze upřesnění či podrobnější rozvinutí argumentace včas řádně uplatněné, a to zejména ve vazbě na argumentaci předloženou žalovanou stranou.

26. K této otázce lze odkázat například na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/2005-43, ze kterého vyplývá, že žalobce je povinen vylíčit alespoň v základních rysech žalobní body, které může po lhůtě pouze upřesňovat či rozvádět, aniž by ale došlo k jejich rozšíření. Dále lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, čj. 1 Afs 41/2011-178, kde stěžovatelka uplatnila v řízení o žalobě včas žalobní bod spočívající v tvrzení nesprávných postupů při dokazování a nevyhovění návrhům na provedení důkazů, přičemž později tento žalobní bod „doplnila“ tím, že daň neměla být stanovena dokazováním, nýbrž za pomoci pomůcek. Vzhledem k tomu, že se jednalo o námitku kvalitativně (obsahově) zcela odlišnou, nejednalo se o včas uplatněný žalobní bod.

27. V nynější věci žalobce v žalobě tvrdil zejména nicotnost rozhodnutí z důvodu absence pravomoci žalovaného. Dále tvrdil nezákonnost rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ačkoliv se v žalobě objevuje v nadpisu této části i sousloví „absence pravomoci žalovaného“, žalobce v tomto směru v obsahu žaloby ničeho neuvedl, tudíž tuto otázku soud nepovažuje za řádný žalobní bod.

28. V podání ze dne 16. 2. 2015 žalobce dále doplnil argumentaci související s podstatou sporu a související otázku pravomocného orgánu k vydání rozhodnutí. Naopak v rámci v rámci vyjádření ze dne 10. 7. 2019 uvedl množství nově uplatněných žalobních bodů rozporujících věcnou správnost napadeného rozhodnutí a směřujících proti usnesení 47. valné hromady. Pro jejich opožděnost se jimi soud nezabýval. Obdobné platí i o podání ze dne 20. 9. 2019, které rovněž souvisí s žalobním bodem zpochybňujícím věcnou správnost napadeného rozhodnutí a existenci sporného nároku.

29. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřoval žalobce jednak v jeho vnitřní kvalitě (rozpor s požadavky na odůvodnění, které vyplývají z § 68 odst. 3 správního řádu), jednak svou námitku vztáhl na vypořádání se s námitkami a návrhy účastníků. Vzhledem k tomu, že obě části tohoto žalobního bodu byly uplatněny v obecné podobě, omezil se soud pouze na zkoumání skutečností zřejmých ze spisu tzv. prima facie.

30. Žalovaný rozhodoval o sporu z veřejnoprávní smlouvy v tzv. sporném řízení podle § 141 správního řádu, které vykazuje několik specifik oproti klasickému správnímu řízení. Toto řízení je vedeno za účelem rozhodnutí sporu mezi stranami, které se v řízení nacházejí v rovném (kontradiktorním) postavení. V tomto řízení se tedy oslabuje zásada vyšetřovací ve vztahu ke správnímu orgánu a zvyšuje se odpovědnost účastníků řízení za výsledek sporu akcentováním zásady projednací, důkazní břemeno se ve sporném řízení dělí mezi účastníky řízení podobně jako v civilním soudním řízení sporném (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, čj. 5 A 142/2013-68). Zjišťování skutkového stavu ve sporném řízení upravuje § 141 odst. 4 správního řádu, který ukládá správnímu orgánu, aby primárně vycházel z důkazů, které uvedou účastníci, popřípadě může skutková zjištění založit i na shodných tvrzeních účastníků. Vyšetřovací zásada ovšem ve sporném řízení neabsentuje zcela, jelikož citované ustanovení správnímu orgánu umožňuje provést i další jiné důkazy, pokud je to potřeba ke zjištění stavu věci.

31. V nynější věci osoba zúčastněná na řízení požadovala zaplacení částky 52 189 015,03 Kč (s příslušenstvím), která představovala podíl na peněžitém majetku žalobce ke dni 30. 11. 2012. Konkrétní výši finančních prostředků doložila zápisem č. 11/2012 ze schůze představenstva žalobce, která se konala 4. 12. 2012, ve kterém je uveden stav účtů ke dni 30. 11. 2012 v bodě 2. Výpočet konkrétního podílu odvodila z klíče stanoveného v čl. 12.8 stanov žalobce ve spojení s usnesením 47. valné hromady.

32. Podstatou sporu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení byl zejména výklad stanov a usnesení 47. valné hromady. Zatímco osoba zúčastněná na řízení tento nárok na jejich textu zakládá, žalobce jej na základě stejných dokumentů rozporoval, resp. brojil proti jeho „izolované“ důvodnosti. To ostatně dokumentuje několik podání žalobce (ve sporném řízení odpůrce) obsažených ve správním spise. Ve vyjádření ze dne 20. 8. 2013 uvedl, že dle usnesení 47. valné hromady byly stanoveny zásady vyrovnání mezi účastníky. Aby mohlo dojít ke spravedlivému vyrovnání, je nutné provést ocenění majetku a zápočtu závazku navrhovatele vůči odpůrci. Ve vyjádření ze dne 11. 10. 2013 uvedl, že uplatněný nárok je v rozporu s čl. 12.4 stanov. Zároveň poukázal na to, že vypořádání je nutno provést komplexně, tedy ocenit majetek odpůrce a navrhovatele, přičemž rozdíl bude jednou stranou vyrovnán. Ve vyjádření ze dne 23. 10. 2013 argumentoval jednak nedostatkem pravomoci správního orgánu, jednak zpochybňoval zvolený způsob vyrovnání, přičemž z opatrnosti proti uplatněnému nároku započítal vlastní pohledávku za osobou zúčastněnou na řízení. Ve vyjádření ze dne 29. 10. 2013 uvedl, že usnesení 47. valné hromady stanovilo postup vypořádání (identifikaci majetku a znalecký odhad jeho tržní ceny), přičemž uplatněný nárok je s tímto postupem v rozporu. Zároveň poukázal na to, že valná hromada vzala na vědomí, že neuzavření dohody o vypořádání není zapříčiněno ani ze strany žalobce ani osoby zúčastněné na řízení.

33. Žalovaný bez detailního vyhodnocení povahy těchto dokumentů v zásadě pouze uvedl, že nárok byl doložen a měl být vyplacen k 31. 1. 2012, přičemž o něm rozhodla i 47. valná hromada na svém zasedání. Zároveň uvedl, že tento nárok osoby zúčastněné na řízení je opřen o čl. 12.4 stanov žalobce.

34. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že žalobce nepoukazoval pouze na nutnost komplexního vypořádání, ale rovněž zpochybňoval důvodnost uplatněného nároku. Žalovaný se ovšem výše uvedenými námitkami víceméně odmítl zabývat, jelikož je v podstatě en block odmítl jako nerelevantní pro rozhodnutí ve věci uplatněného nároku. Přestože žalobce uvedl, že v usnesení 47. valné hromady je uvedeno, že neuzavření smlouvy o vypořádání v předvídaném termínu není kladeno za vinu ani jedné ze stran, tak i tuto okolnost žalovaný vyhodnotil za nerelevantní. Soud se naopak domnívá, že vyhodnocení této otázky může mít vliv na existenci prodlení žalobce (resp. na otázku důvodnosti nároku na úroky z prodlení). Nadto soud posoudil jako jednoznačné pochybení žalovaného okolnost, že v napadeném rozhodnutí přihlédl rovněž k tomu, že žalobce měl sporný nárok uznat. Dle soudu tato skutečnost nemá oporu ve spisovém materiálu a rovněž zapříčinila nedostatečně odůvodněné rozhodnutí žalovaného.

35. Napadené rozhodnutí tedy vychází z několika nesprávných předpokladů, které ve svém důsledku způsobují jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

36. Dle soudu se nejedná o odůvodnění úplné, jelikož se žalovaný v dostatečném rozsahu nevypořádal se spornou otázkou, kterou byl výklad předložených dokumentů a soulad uplatněného nároku s nastaveným mechanismem. Dále se žalovaný nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že valná hromada žalobce vzala na vědomí, že neuzavřením smlouvy o vypořádání není vinou ani jedné ze zúčastněných stran – naopak vyšel automaticky z předpokladu, že pokud ke dni 31. 1. 2013 nebyl v tomto řízení uplatněný nárok „vyplacen“, jde o prodlení žalobce. Soud se rovněž neztotožnil s tím, že žalovaný striktně odmítl jakkoliv reflektovat možné vzájemné nároky z titulu vystoupení obce.

37. Tím, že žalovaný vyloučil většinu argumentace žalobce předloženou ve sporném řízení a považoval sporný nárok za uznaný, v podstatě porušil rovnost účastníků sporného řízení ve prospěch navrhovatele. Žalovaný měl dle soudu výše uvedenou argumentaci v souladu se zásadou rovného postavení účastníků dostatečným způsobem zohlednit ve svém rozhodnutí a pochybil, pokud tak neučinil.

38. Žalobce jednoznačnou vůli uznat sporný nárok nevyjádřil, tudíž tento závěr žalovaného nemá oporu v obsahu spisového materiálu. Z něho je naopak zřejmé, že žalobce existenci tohoto nároku důrazně popírá – ostatně v tom také spočívá podstata nynějšího sporného řízení. Pokud by žalobce nárok skutečně uznával, nebylo by nutné vést sporné řízení. Ačkoliv žalobce uváděl, že nároky je třeba vypořádat vzájemně v komplexním procesu, takto nelze považovat za implicitní uznání sporného nároku – naopak tímto tvrzením žalobce zpochybňoval jeho důvodnost, je-li uplatněn izolovaně. Aby se jednalo o shodná tvrzení účastníků, která by správní orgán mohl vzít v souladu s § 141 odst. 4 správního řádu za svá skutková zjištění, nesmělo by být o jejich shodnosti pochyb. V nynější věci tomu ovšem zjevně nebylo. Ani zamýšlený akt „započtení“, vyslovený „z procesní opatrnosti“ nelze považovat za uznání nároku v jeho plné výši.

39. Výše uvedené důvody vedou soud k závěru o nutnosti napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, jelikož nebyla řádně zohledněna argumentace účastníků (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, čj. 3 As 51/2007-), čímž dle soudu došlo k závažnému narušení kontradiktornosti sporného řízení. Nicméně s ohledem na délku trvání tohoto sporu, způsobenou zejména tím, že v době jeho vzniku byly sporné i základní procesní otázky týkající se pravomoci správních orgánů rozhodovat o tomto typu sporu a následně i otázka pravomoci správních soudů k soudnímu přezkumu těchto typů rozhodnutí, a s ohledem na význam této problematiky (soudu je z úřední činnosti známo, že obdobné nároky uplatňuje řada dalších obcí, které z žalobce v pozdějším období rovněž vystoupily), soud z důvodů efektivity soudního přezkumu a hospodárnosti řízení přiměřeně odkazuje na své závěry vyjádřené v související věci v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, čj. 29 A 54/2014-230, kde se vyjádřil i k podstatě sporné otázky.

40. Na tomto místě považuje za účelné zdůraznit, že se nedomnívá, že by žalovaný měl být limitován dispoziční zásadou sporného řízení v takové míře, že by nemohl provést komplexní posouzení vzájemných nároků, což žalovaný vyvozuje z ustanovení § 141 odst. 7 správního řádu. Tohoto komplexního zohlednění se ostatně žalobce od počátku sporného řízení dovolává, přičemž žalovaný tyto požadavky nijak nevyslyšel. Soud se domnívá, že tento přístup ve svém důsledku vede k tomu, že strany jsou nuceny k uplatňování svých nároků izolovaně v jednotlivých sporných řízeních, která by po jejich pravomocném ukončení v souhrnu představovala komplexní „vypořádání“ z důvodu vystoupení obce z žalobce. Soud tento přístup nepovažuje za zcela přiléhavý nastalé situaci.

41. Spor z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 169 správního řádu může mít povahu, která si vyžádá modifikovaný přístup ke spornému řízení podle § 141 správního řádu, jehož prostřednictvím má tento spor být vyřešen. Přestože byl v nynější věci uplatněn návrh na zaplacení určité finanční částky z titulu nároku na podíl na finančních prostředcích na účtech žalobce, materiální podstata sporu z veřejnoprávní smlouvy v nynější věci spočívá ve sporu o „vypořádání z důvodu ukončení členství“. Vyjde-li najevo, že spor mezi účastníky spočívá v nutnosti provést vypořádání, je v zájmu všech veřejnoprávních účastníků (a v zájmu právní jistoty), aby veškeré související vzájemné sporné nároky byly předmětem jednoho (společného) sporného řízení o tomto vypořádání. Naopak nemá mnoho praktického smyslu trvat na tom, aby v případě sporu byly všechny dílčí sporné nároky nutně uplatňovány v samostatných a na sobě nezávislých řízeních. Soud má tedy za to, že žalovaný není v tomto ohledu charakterem sporného řízení nijak omezen a může vzít v potaz i související nároky uplatňované protistranou, případně řízení rozšiřovat o další nároky navrhovatele. Jak napovídá i termín „vypořádání“ – svou povahou jde o komplex nároků, které by měly být „vyrovnány“ v jeden moment. Ostatně tomu také napovídá řada „vypořádacích institutů“, které mají svůj původ v soukromém právu. Nadto se typicky jedná o oblasti, ve kterých civilní soud (jako rozhodující orgán) může na základě § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, překročit návrhy účastníků. Vzhledem k tomu, že izolovaný nárok, který má být součástí vypořádání, může být sám o sobě důvodný, nicméně v procesu vzájemného vypořádání může být oslaben prostřednictvím protinároku, je komplexní vypořádání rovněž otázkou řádného zjištění stavu rozhodované věci. Soud má tedy za to, že správní orgán by se měl v případě rozhodování tohoto typu sporu s ohledem na zásady činnosti orgánů veřejné správy situovat do role arbitra obdobně jako civilní soud ve vypořádacím řízení. Pokud se žalovaný odmítl tvrzenými komplexními nároky a priori jakkoliv zabývat, odmítl zjišťovat skutečný stav věci a zatížil řízení rovněž procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

42. Soud tedy shrnuje, že za situace, kdy konkrétní a úplná podoba vypořádání nevyplývá ze stanov, bude primárně předmětem vzájemné shodné vůle obou dotčených stran. Ostatně s tím také stanovy i usnesení 47. valné hromady výslovně počítají, když uvádí jako předpoklad uzavření smlouvy. Teprve v případě, kdy nebude ohledně jejího obsahu nalezena shoda, bude možné konkrétní podobu vypořádání označit za spor z veřejnoprávní smlouvy. V takovém případě lze podobu smlouvy o vypořádání považovat za mezeru právní úpravy stanov. Je to potom orgán řešící spor z veřejnoprávní smlouvy (v nynějším případě žalovaný krajský úřad), který se musí na návrh zhostit zodpovědného úkolu a měl by toto vypořádání za součinnosti stran svým (pokud možno jediným) rozhodnutím suplovat. S ohledem na sporný charakter tohoto řízení to jsou ovšem stále primárně strany sporu, které jsou odpovědné za řádné zjištění stavu věci a tudíž za řádné uplatnění svých domnělých nároků a označení potřebných důkazů – s ohledem na nutnost zjištění stavu věci ovšem není vyloučena ani přiměřená aktivita žalovaného. Žalovaný by měl posoudit důvodnost uplatněných nároků, přičemž pokud absentuje dostatečná relevantní zákonná či smluvní úprava, měl by při vypořádání přihlédnout k analýze obdobných institutů obsažených v soukromém právu, z nichž by bylo možné vyvozovat obecné principy soukromého práva uplatnitelné na tuto problematiku, a to za účelem nalezení spravedlivého rozhodnutí. V této věci také není vyloučeno, že zásady spravedlivého vypořádání byly dostatečně konkretizovány prostřednictvím usnesení valné hromady.

43. I pokud byl předmětem návrhu na zahájení sporného řízení pouze jeden „izolovaný“ nárok, který ovšem má být součástí komplexního vypořádání „z důvodu vystoupení“, tak povaha sporného řízení žalovanému nebrání, aby do řízení nechal vstoupit i další související i vzájemné nároky, které by měly být předmětem „smlouvy o vypořádání“, a fakticky vedl společné sporné řízení o vypořádání obou stran – navrhovatele a odpůrce. Účelem jeho rozhodnutí by totiž mělo být konečné a komplexní vypořádání vztahu mezi stranami. Právě v tom totiž dle soudu spočívá v nynější věci podstata sporu z veřejnoprávní smlouvy.

VII. Závěr a náklady řízení

44. Při přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 věta první soudního řádu správního soud shledal podanou žalobu jako důvodnou, přičemž shledal závažné vady. Proto napadené rozhodnutí zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) až c) soudního řádu správního pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, pro rozpor se spisovým materiálem a pro podstatné porušení ustanovení o řízení. Soud zrušil napadeného rozhodnutí v celém rozsahu, v souladu se žalobním návrhem, jelikož výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na meritorním vyřešení věci. Odmítnutí žaloby pro nepřípustnost v rozsahu napadení výroku o náhradě nákladů řízení tedy nebylo možné. Současně soud podle § 78 odst. 4 soudního řádu správního soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude žalovaný podle § 78 odst. 5 soudního řádu správního právním názorem soudu vázán.

45. Žalovaný by měl při posuzování důvodnosti nároku vyjít z obecných zásad a principů soukromého práva tak, aby vypořádání odpovídalo jednak citovaným ustanovením stanov a jednak spravedlivému uspořádání společenských vztahů. Mimo jiné by se měl zabývat tím, zda obsah usnesení 47. valné hromady stanovám a spravedlivému uspořádání odpovídá a jedná se tedy o jejich konkretizaci, nebo naopak z tohoto rámce vybočuje. Rovněž by se v navazujícím řízení měl vyjádřit k vlivu tohoto usnesení na případné prodlení účastníků. Povaha sporného řízení žalovanému nebrání rozhodnout o vypořádání komplexně a posoudit všechny předložené vzájemné nároky a jejich důvodnost, přičemž by neměl opomenout případně přihlížet i k nárokům, o kterých již pravomocně rozhodl v jiných sporných řízeních.

46. O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Dle § 60 odst. 5 soudního řádu správního má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

47. Žalobce měl ve věci plný úspěch, tudíž má právo na náhradu nákladů vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce představují zaplacené soudní poplatky za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (3 000 Kč) a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě (1 000 Kč) v celkové výši 4 000 Kč a náklady na zastoupení.

48. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, takže se pro určení výše nákladů na zastoupení použije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v řízení o žalobě učinil několik úkonů, přičemž za dva z nich – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] – mu dle soudu náleží mimosmluvní odměna vypočtená podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu a paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud tedy přiznal advokátovi stěžovatelky odměnu ve výši 2 × 3 100 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 × 300 Kč, dohromady tedy 6 800 Kč. Advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, tudíž se odměna a paušální náhrada ve smyslu § 57 odst. 2 soudního řádu správního zvyšuje o částku odpovídající příslušné sazbě daně (21 %), kterou je povinen odvést dle daňových předpisů, konkrétně o 1 428 Kč.

49. Celkem náklady řízení na straně žalobce činí 12 228 Kč. K zaplacení soud žalovanému určil přiměřenou lhůtu.

50. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil plnění žádné povinnosti, ve věci se rovněž nevyskytovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Poučení