29 A 87/2017 - 27

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: T. D. zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2017, č. j. MV-15018-7/SO-2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 3. 2017, č. j. MV-15018-7/SO-2017, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám jejího advokáta, Mgr. Marka Sedláka, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „ministerstvo vnitra“), ze dne 9. 12. 2016, č. j. OAM-5253-30/TP- 2015, jímž zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to z toho důvodu, že žalobkyně závažně narušila veřejný pořádek ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, neboť v předchozím povoleném období (konkrétně v období od 1. 6. 2011 do 2. 6. 2013) neplnila účel povolení k dlouhodobému pobytu.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobkyně navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil.

3. Žalobkyně uvádí, že v době provádění výslechu dostatečně neovládala český jazyk, a spoléhala se tak na tvrzení, obsažené v předvolání k výslechu, že v takovém případě jí bude, neobstará-li si tlumočníka sama, tlumočník zajištěn správním orgánem prvního stupně, případně že výslech bude odložen a bude nařízen nový termín s tlumočníkem. Před výslechem již totiž žalobkyně o možnosti využití tlumočníka poučena nebyla. Z tohoto důvodu je protokol o výslechu potřeba považovat za důkaz nepoužitelný, neboť žalobkyně nebyl bezprostředně před výslechem poučen o právu na tlumočníka a správní orgány obou stupňů k němu neměly při svém rozhodování přihlížet. Na základě takto provedeného dokazování dle žalobkyně nelze dojít k závěru, že žalobkyně neplnila předchozí účel povolení k dlouhodobému pobytu.

4. Žalobkyně dále nesouhlasí s výkladem ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. I kdyby skutečně v období od 1. 6. 2011 do 2. 6. 2013 neplnila účel pobytu a dopouštěla se výkonu nelegální práce, nebylo by to možné považovat za tak závažné narušení veřejného pořádku, aby bylo důvodem pro zamítnutí žádosti podle uvedeného ustanovení. Při jeho aplikaci by správní orgány měly postupovat zdrženlivě. Pokud toto jednání skutečně je závažným narušením veřejného pořádku, znamená to, že to žalobkyni bude vždy v povolení trvalého pobytu bránit. Ani uplynutí času totiž na závažnosti již jednou spáchaného jednání nemůže ničeho změnit a bude proto důvodem pro zamítnutí trvalého pobytu až do konce života žalobkyně. Žalobkyně se tak dostává do horšího postavení než odsouzený pachatel trestného činu, jehož odsouzení může být časem zahlazeno a hledí se na něj jako netrestaného. Vzhledem k této skutečnosti proto v případě žalobkyně může být za závažné narušení veřejného pořádku kvalifikováno jen zcela mimořádné protispolečenské a protizákonné jednání. O takové závažnosti však u údajného protiprávního jednání žalobkyně, kterého se měla dopustit bez mála před čtyřmi lety bezúhonného života, však není možné hovořit. Toto jednání dokonce nebylo možné považovat ani za trestný čin.

III. Vyjádření žalované

5. Žalovaná ve svém vyjádření plně odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalované, jakož i předcházející rozhodnutí ministerstva vnitra, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

7. Obsah žalobních námitek a tedy i podstatu nyní projednávané věci tvoří věcná polemika žalobkyně se závěry ministerstva vnitra a žalované, na jejichž základě byla zamítnuta její žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že protokol z výslechu žalobkyně je nepoužitelným důkazem v řízení před správními orgány, neboť žalobkyně nebyla bezprostředně před provedením výslechu poučena o svém právu na tlumočníka. S tímto názorem se krajský soud neztotožňuje, neboť na toto právo byla žalobkyně upozorněna již v předvolání k výslechu ze dne 27. 4. 2015, přičemž v protokolu o výslechu ze dne 18. 5. 2015 je uvedeno, že žalobkyně souhlasí s provedením výslechu v českém jazyce. Za tohoto předpokladu dle krajského soudu není dána podmínka pro stanovení tlumočníka, neboť žalobkyně byla poučena o svém právu na tlumočníka již v předvolání k výslechu, čímž ministerstvo vnitra splnilo svou povinnost ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), a zároveň žalobkyně při jednání neprohlásila, že neovládá český jazyk, což je podmínkou pro uplatnění práva na tlumočníka ve smyslu § 16 odst. 3 správního řádu. Zákon přitom nestanovuje správnímu orgánu povinnost poučit účastníky řízení o jejich právu na tlumočníka bezprostředně před učiněním úkonu ve správním řízení. V takovém případě krajský soud neshledává důvod, proč by protokol o výslechu žalobkyně ze dne 18. 5. 2015 nemohl být použitelným důkazem v řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu. Tuto námitku žalobkyně proto krajský soud shledává nedůvodnou.

9. Krajský soud následně přistoupil k hodnocení námitky žalobkyně, že i kdyby bylo přistoupeno na argumentaci ministerstva vnitra, že žalobkyně neplnila v přechozím období povoleného pobytu jeho účel, intenzita jejího jednání nedosáhla v nyní projednávané věci takové míry, aby jej bylo možno kvalifikovat jako závažné porušení veřejného pořádku.

10. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže „cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.“ 11. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, citované ustanovení je zaměřeno do minulosti. „Není tedy rozhodující, zda z jednání stěžovatele lze dovozovat, že v budoucnosti závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Naproti tomu je však nezbytné, aby jednání stěžovatele bylo možné hodnotit jako vskutku závažné narušení veřejného pořádku. Obdobně je formulován i § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jehož výkladem se zabýval rozšířený senát a ve vztahu k němuž formuloval požadavek skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Není tedy žádný důvod, proč tyto požadavky nevztáhnout i na § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ovšem s tím rozdílem, že především aktuálnost a dostatečnou závažnost ohrožení veřejného pořádku je třeba pro účely trvalého pobytu vykládat odlišně než v případě vyhoštění občana EU či jeho rodinného příslušníka.“ (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz).

12. Jak dále Nejvyšší správní soud konstatoval, „veřejný pořádek je nutno chápat a vykládat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151). Účelem vydání povolení k trvalému pobytu je přiznání vyššího pobytového statusu těm cizincům, kteří již na území České republiky pobývají delší dobu a vytvořili si k ní pevnější vazby. Získáním povolení k trvalému pobytu dochází v mnoha ohledech ke zrovnoprávnění těchto cizinců s občany České republiky, nejedná se však o jediné pobytové oprávnění cizince k pobytu na území České republiky. „Odepření povolení k trvalému pobytu současně neznamená, že by žadatel nebyl nadále oprávněn pobývat na území České republiky. Proto je legitimní požadovat, aby chování uchazeče o povolení k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy, ani ojedinělé“ (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 345/2017-37).

13. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně dne 7. 4. 2015 podala žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dne 13. 5. 2015 byla žádost žalobkyně ministerstvem vnitra zamítnuta rozhodnutím č. j. OAM-5253-20/TP-2015, neboť ministerstvo vnitra shledalo, že žalobkyně neplnila účel předchozího povoleného dlouhodobého pobytu a uvedením nepravdivých skutečností pouze formálně splnila podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu, čímž současně ve svém důsledku dosáhla naplnění podmínky pětiletého nepřetržitého pobytu na území, a tímto jednáním se dopustila obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Na základě odvolání žalobkyně bylo toto rozhodnutí ministerstvo vnitra žalovanou zrušeno rozhodnutím ze dne 4. 12. 2015, č. j. MV-160508-4/SO-2015, z důvodu nedostatečného přezkoumání, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení trvalého pobytu. Z Cizineckého informačního systému ministerstvo vnitra zjistilo, že žalobkyně na území České republiky pobývala od 18. 10. 2007 nejprve na základě dlouhodobého víza uděleného za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě s platností do 30. 9. 2008 a posléze na základě povolení k dlouhodobému pobytu (vydaného pro tentýž účel) s platností od 1. 10. 2008 do 30. 9. 2010. Následně bylo žalobkyni vydáno nové povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s platností od 12. 8. 2010 do 31. 5. 2011. Poté podala žalobkyně žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Této žádosti bylo vyhověno s platností od 24. 6. 2011 do 1. 6. 2013. V době platnosti tohoto povolení podala žalobkyně další žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu, a to za účelem společného soužití rodiny s manželem. Této žádosti bylo vyhověno s platností od 2. 6. 2013 do 1. 6. 2015. Dne 7. 4. 2015 pak žalobkyně podala k ministerstvu vnitra žádost o povolení trvalého pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. Předposlední zmiňované povolení k dlouhodobému pobytu měla žalobkyně uděleno za účelem účasti v právnické osobě TRIKOS s. r. o., která, jak zjistilo ministerstvo vnitra, dle účetních závěrek, zveřejněných ve sbírce listin obchodního rejstříku, v letech 2010 a 2012 nevyplácela svým členům statutárního orgánu žádné odměny, přičemž společnost měla v době šetření ministerstvem vnitra velký počet jednatelů, z čehož ministerstvo vnitra pojalo pochybnosti o reálném fungování této právnické osoby. Na základě výslechu žalobkyně ze dne 18. 5. 2015 dospělo ministerstvo vnitra k závěru, že žalobkyně v předmětné společnosti nikdy jako statutární orgán nepůsobila, neboť neměla povědomí ani o činnosti této společnosti, ani o povinnostech jednatele společnosti. Zároveň ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že žalobkyně nemohla být v období od 24. 6. 2011 do 1. 6. 2013 osobou samostatně výdělečně činnou na základě živnostenského oprávnění, které žalobkyně získala dne 28. 3. 2011 s platností do 2. 10. 2013, neboť žalobkyně nebyla nikdy přihlášena jako osoba samostatně výdělečně činná u Městské správy sociálního zabezpečení Brno (tedy u příslušné správy sociálního zabezpečení), což je povinností každé osoby samostatně výdělečně činné. Ministerstvo vnitra tak s konstatováním, že „ať již účastnice řízení ve skutečnosti na území České republiky po uvedenou dobu nepodnikala nebo podnikala, aniž by byla přihlášena k platbám pojistného na sociálního zabezpečení, obě tato jednání lze dle názoru správního orgánu charakterizovat jako neplnění účelu jejího povoleného dlouhodobého pobytu“, dospělo k závěru, že žalobkyně nebyla v období od 24. 6. 2011 do 1. 6. 2013 jednatelkou společnosti TRIKOS s. r. o., a zároveň neplnila účel podnikání ani jako osoba samostatně výdělečně činná. Jelikož žalobkyni současně ke dni 31. 5. 2011 skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, konstatovalo ministerstvo vnitra, že žalobkyně od 1. 6. 2011 do 1. 6. 2013 neplnila účel dlouhodobého pobytu, což s ohledem na délku takového jednání je možno charakterizovat jako „závažné narušení veřejného pořádku.“ 14. Jak již bylo rekapitulováno, žalobkyně s tímto hodnocením intenzity závažnosti jejího jednání nesouhlasí, přičemž krajský soud shledal tuto námitku žalobkyně za důvodnou. Krajský soud předně uvádí, že ve vztahu k udělování povolení k trvalému pobytu judikatura správních soudů dlouhodobě tenduje k restriktivnímu výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ ve vztahu k jednání, které by pod tento pojem mohlo být podřazeno. Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151 (ve vztahu k problematice správního vyhoštění), zdůraznil, že „[n]arušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnou k jeho celkové životní situaci.“ Ve vztahu k trvalému pobytu pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 1 As 175/2012-34, navázal na svůj předchozí právní názor tak, že „[n]aplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku užitého v § 75 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nelze ztotožnit s jakýmkoliv protiprávním jednáním cizince. Musí jít o jednání vskutku závažné (intenzitou, nebo významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje) a aktuální, byť v porovnání s § 119 odst. 2 písm. b) citovaného zákona naplní tento pojem i jednání méně intenzivní a méně aktuální.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „žalovaný i městský soud nesprávně interpretovali neurčitý právní pojem ‚závažné narušení veřejného pořádku‘. Žalovaný vyložil, že o závažné narušení veřejného pořádku jde pokaždé, když cizinec poruší či obchází právní normu. Městský soud tomuto názoru přisvědčil. Takovýto výklad však dle Nejvyššího správního soudu zcela pomíjí existenci slova ‚závažné‘. To mimo jiné implikuje, že se musí jednat o intenzivní poruchové jednání, nikoliv pouze o bagatelní prohřešek. Normy správního práva trestního a trestního práva hmotného přitom pokrývají často i méně závažná jednání, jimiž dochází k ohrožení zájmů chráněných zákonem (tedy veřejného pořádku). Typová společenská škodlivost (nebezpečnost) správních a trestních deliktů je vyjádřena trestní sazbou. Samotná skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, neznamená, že se dopustil jednání vážně narušujícího veřejný pořádek. V takovém případě je třeba především hodnotit konkrétní společenskou nebezpečnost protiprávního jednání cizince a také jeho jednání po spáchání deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 6/2012-29).“ 15. Tendence k restriktivnímu výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ v judikatuře správních soudů se pak promítly i do právních závěrů, vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval shodnou otázkou, jako v nyní projednávaném případě žalobkyně, tzn. zda skutečnost, že žadatel o povolení trvalého pobytu neplnil účel předchozího povoleného pobytu (účast v právnické osobě) zakládá závažné narušení veřejného pořádku, pro který by bylo možno jeho žádost zamítnout. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „S názorem zákonodárce vyplývajícím z důvodové zprávy, že neplnění účelu pobytu představuje narušení veřejného pořádku, lze v zásadě souhlasit. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se však samo o sobě nejedná o narušení veřejného pořádku potřebné intenzity, tedy o narušení závažné či přesněji řečeno narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak vyžadovalo na věc aplikované ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 3 As 4/2010 - 151 totiž odmítl, že by bylo možné obcházení zákona (v tehdejším případě šlo o účelové uzavření manželství) ztotožňovat s narušením veřejného pořádku, „neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky.“ V případě neudělení povolení k trvalému pobytu lze sice za „závažné narušení veřejného pořádku“ považovat i menší prohřešky než ve vztahu ke správnímu vyhoštění (což bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 71/2010 - 112 za důvod pro neudělení povolení k trvalému pobytu považoval i účelové prohlášení otcovství), nicméně neplnění účelu dlouhodobého pobytu samo o sobě závažným narušením veřejného pořádku není. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl na základě následujících úvah. (…) Cizinec, který neplní účel dlouhodobého pobytu, sice porušuje jednu z povinností, která mu ze zákona o pobytu cizinců vyplývá, avšak neohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Takové jednání sice určitým způsobem koliduje se zájmem státu na regulaci pohybu a pobytu cizinců na jeho území, nelze je však považovat za tak závažný exces, aby bylo způsobilé narušit závažným způsobem veřejný pořádek tohoto státu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel po celou dobu svého pobytu disponoval platným pobytovým oprávněním, přičemž bod 6 preambule směrnice 2003/109/ES zdůrazňuje právě oprávněnost a nepřetržitost pobytu cizince. Není-li závažným porušením veřejného pořádku samotný nelegální pobyt cizince na území České republiky (bod 56 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010 - 151 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013, 6 Azs 345/2017 č. j. 7 As 152/2012 - 51), nemůže jím – samo o sobě – být ani neplnění účelu jinak povoleného (a tedy legálního) dlouhodobého pobytu.“ 16. V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval otázkou udržitelnosti uvedených judikaturních závěrů ve vztahu k novelizaci zákona o pobytu cizinců (provedené zákon č. 222/2017 Sb.), v jejímž důsledku se s účinností od 15. 8. 2017 stal součástí § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nový důvod pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, a to že „cizinec v době platnosti posledního povolení k dlouhodobému pobytu bezprostředně předcházejícího podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 neplnil na území účel, pro který mu povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno.“ [§ 75 odst. 2 písm. d)]. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že „neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu nemůže být „samo o sobě“ kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu v relevantním znění. Uplatnit toto ustanovení by bylo možné jen v případě, že by k onomu (prostému) narušení veřejného pořádku z důvodu neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu přistoupily další individuální okolnosti, jež by umožnily kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku jako závažný, například skutečnost, že již v době podání poslední žádosti o povolení dlouhodobého pobytu žadatel věděl, že účel nebude nebo nehodlá plnit. Některé okolnosti tohoto případu by to sice mohly naznačovat, pro takový závěr však v dané fázi řízení chybí dostatečný a prokázaný skutkový základ (naproti tomu by pro takový závěr nesvědčilo zjištění, že účel pobytu stěžovatel neplnil po tři z pěti let dlouhodobého pobytu předcházejícího podání žádosti o trvalý pobyt).“ 17. Výše popsané tendence k restriktivnímu výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ se zcela logicky promítly i do judikatury samotného krajského soudu (srov. např. rozsudek ze dne 8. 6. 2018, č. j. 31 A 119/2016-39; rozsudek ze dne 17. 9. 2018, č. j. 29 A 109/2016-29; či rozsudek ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55/2017-27) a krajský soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, proč by se měl od těchto judikaturních závěrů odchýlit, přičemž dospěl k závěru, že ve světle výše uvedených aktuálních požadavků judikatury správních soudů napadené rozhodnutí žalovaného (ani ministerstva vnitra) neobstojí. Pokud totiž v řízení o povolení trvalého pobytu ministerstvo vnitra podanou žádost žalobkyně zamítlo s pouhým odkazem na skutečnost, že žalobkyně dva roky neplnila účel předchozího povoleného pobytu, čímž naplnila podmínku pro zamítnutí žádosti pro závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, takové stanovisko se nachází v rozporu s dosavadní judikaturou správních soudů, a proto rozhodnutí na něm založené nelze než považovat za nezákonné. Na rozdíl od jiných případů, které se objevují v judikatuře správních soudů [jako typickou lze například zmínit situaci, kdy cizinec při podání žádosti deklaruje, že bude jednatelem společnosti, která již před tímto datem nevyvíjela žádnou aktivitu – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 188/2017-46; dále se může jednat například o dlouhodobý a soustavný výkon nelegální práce cizincem – srov. citovaný rozsudek krajského soudu č. j. 29 A 109/2016-29], z rozhodnutí ministerstva vnitra, ani z žalobou napadeného rozhodnutí žalované či přímo ze správního spisu nevyplývají skutečnosti, které by ospravedlnily hodnocení jednání žalobkyně jako závažné narušení veřejného pořádku a tedy podřazení pod jeden z důvodů, uvedených v § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

18. Nadto krajský soud za vnitřně rozpornou považuje argumentaci ministerstva vnitra v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle níž „ať již účastnice řízení ve skutečnosti na území České republiky po uvedenou dobu nepodnikala nebo podnikala, aniž by byla přihlášena k platbám pojistného na sociálním zabezpečení, obě tato jednání lze dle názoru správního orgánu charakterizovat jako neplnění účelu jejího povoleného dlouhodobého pobytu.“ Pokud by žalobkyně nevykonávala samostatnou výdělečnou činnost, nemohla by se tudíž ani provinit tím, že nebyla přihlášena k příslušné správě sociálního zabezpečení, anebo samostatně výdělečnou činnost vykonávala a v takovém případě plnila účel předchozího povoleného pobytu, byť se dopustila jiného nezákonného jednání. Tyto skutečnosti však nejsou slučitelné, přičemž jejich rozlišení a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností nelze vnímat pro nyní projednávanou věc jako nepodstatné, jak by mohlo vyplynout z argumentace ministerstva vnitra.

V. Závěr a náklady řízení

19. Krajský soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodnutí žalované zrušil, a to z důvodu nezákonnosti dle § 78 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a bude tedy na ní, aby zajistila nápravu shora vytčených vad.

20. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

21. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Odměna zástupce (advokáta) žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, další podání ve věci samé) ve výši 3 × 3 100 Kč a tři režijní paušály ve výši 3 × 300 Kč, tedy celkem 10 200 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení ve smyslu § 57 odst. 2 soudního řádu správního o částku 2 142 Kč odpovídající dani (21 %), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč. Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalované přiznána náhrada nákladů ve výši 15 342 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.