31 A 119/2016 - 39

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobkyně: D. B. zastoupená advokátem JUDr. Filipem Mochnáčem sídlem Heršpická 5, 639 53 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2016, č. j. MV-92828-4/SO-2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 10. 2016 doručenou zdejšímu soudu dne 17. 10. 2016 domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2016, č. j. MV-92828-4/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „Ministerstvo“ nebo „prvostupňový orgán“), ze dne 25. 4. 2016, č. j. OAM-21193-18/TP-2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž Ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť podle ní žalovaná dospěla na podkladě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž následně dovodila nesprávné právní závěry, když shromážděné podklady hodnotila nesprávně, čímž překročila meze správního uvážení. Skutkový stav, jak k němu dospěla žalovaná, nemá podle žalobkyně oporu ve spisu. Žalobkyně má také za to, že se žalovaná s jejími odvolacími námitkami dostatečně nevypořádala.

3. V důsledku výše uvedených skutečností žalobkyně setrvává na svých námitkách uplatněných již v rámci odvolacího řízení u žalované. Především nesouhlasí s tím, že závažným způsobem narušila veřejný pořádek, když podle ní ze shromážděných podkladů v žádném případě nevyplývá, že by žalobkyně neplnila úkoly jednatelky společnosti ARM STAV, s.r.o. v letech 2011-2013. Žalobkyni není zřejmé, ani z čeho by takový závěr měl vyplývat. Navíc se správní orgány neměly ani působením žalobkyně ve jmenované společnosti zabývat, neboť je z veřejně dostupných databází zřejmé její vymazání coby jednatelky uvedené společnosti již dne 13. 9. 2013.

4. Dále je žalobkyně přesvědčena, že v případě žádosti o trvalý pobyt nemusí cizinec dokládat účel pobytu na území, neboť je tato skutečnost v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu irelevantní. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí žalované ve věcech č. j. MV- 158792-3/SO-2013 a MV-103596-3/SO-2014. Dále žalobkyně odkázala na rozhodnutí ve věci č. j. MV-103700-3/SO-2015, z něhož vyplývá absence kompetentnosti prvostupňového orgánu k posuzování činnosti cizince, zda se jedná o výkon funkce jednatele či nikoli.

5. Žalobkyně nesouhlasí s narušením veřejného pořádku jakýmkoli způsobem, když se žalovaný podrobněji nezabýval intenzitou narušení veřejného pořádku či porušováním právních předpisů v minulosti. Prvostupňový orgán při vyřčení závěru o nelegální práci žalobkyně překročil svoji pravomoc, neboť takový závěr je oprávněn vyslovit příslušný inspektorát práce, což vyplývá mimo jiné také z rozhodnutí žalované ve věci č. j. MV-102940-3/SO-2013. Žalobkyni není ani zřejmé, z jakého ustanovení právního předpisu správní orgány opírají svůj postup. Postup správních orgánů je proto nezákonný, neboť při zjišťování stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, překročily svou pravomoc.

III. Vyjádření žalované

6. Žalovaná se k předmětné žalobě vyjádřila svým podáním ze dne 28. 11. 2016, v němž uvedla shodu žalobních námitek s námitkami odvolacími.

7. Skutkový stav byl podle žalované zjištěn dostatečně, přičemž z výslechu žalobkyně provedeného dne 13. 1. 2016 jasně vyplývá, že žalobkyně funkci jednatelky uvedené společnosti nevykonávala.

8. Současně je žalovaná přesvědčená, že za závažné narušení veřejného pořádku nelze považovat pouze spáchání nebagatelního trestného činu. V této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151. Žalobkyně po delší dobu neplnila účel povoleného pobytu, vědomě klamala správní orgány, v souhrnu je proto potřeba označit takové chování za závažné narušení veřejného pořádku.

9. Žalovaná je přesvědčena, že vůči žalobkyni nebyla porušena ani zásada legitimního očekávání a princip právní jistoty. Rozhodnutí žalované, na které odkazuje žalobkyně, byla založena na odlišném právním stavu věci. Navíc se správní orgány mohou od své praxe odchýlit a změnit ji, pakliže jsou jejich rozhodnutí řádně odůvodněna.

10. Důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně nebylo zjištění o nelegální práci konané žalobkyní. Žádné takové závěry z napadeného rozhodnutí neplynou. Zcela nepřípadné je i poukazování na jiná rozhodnutí žalované, která se týkají jiného právního stavu věci.

11. Žalovaná odkázala také na své napadené rozhodnutí, které se s těmito námitkami také vypořádává, jelikož žalobní námitky jsou shodné s těmi odvolacími.

IV. Doplnění žaloby a replika žalobkyně

12. Dne 14. 12. 2016 žalobkyně doručila zdejšímu soudu doplnění žaloby ze dne 12. 12. 2016, v němž poukázala na to, že správní orgány postupovaly v její věci formalisticky a nijak nezohlednily její osobní, rodinné a majetkové poměry, v důsledku čehož je tak ohrožena nejen osoba žalobkyně, ale také její dcera a vnuk, kteří jsou odkázáni na finanční pomoc žalobkyně a jejího manžela. Dále žalobkyně doložila pracovní smlouvu s počátkem vzniku pracovního poměru po udělení povolení k trvalému pobytu, smlouvu o ubytování a platební výměr, z něhož je zřejmé dosahování řádného a legálního příjmu. Žalovaná měla podle žalobkyně tyto okolnosti pečlivěji zkoumat a zohlednit je ve svém rozhodování.

13. Poté dne 29. 12. 2016 byla zdejšímu soudu doručena replika žalobkyně k vyjádření žalované. S obsahem vyjádření žalované zcela nesouhlasí a plně odkazuje na svůj žalobní návrh.

V. Posouzení věci krajským soudem

14. Žaloba byla podána v zákonné lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

15. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.

16. Ze spisového materiálu vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně podala dne 2. 12. 2015 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců (po 5 letech nepřetržitého pobytu). Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobkyně zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobkyně v minulosti neplnila účel povoleného dlouhodobého pobytu, když měla na území s platností ode dne 1. 2. 2011 do dne 23. 11. 2012 povolen pobyt za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“, na základě provedeného výslechu se žalobkyní ze dne 13. 1. 2016 však bylo zjištěno, že jako jednatelka společnosti ARM STAV, s.r.o. byla v obchodním rejstříku zapsána až ode dne 3. 11. 2011, v uvedené společnosti působila asi jen měsíc a v podstatě pro tuto společnost nic nedělala, navíc nebyla žádným způsobem odměňována a v době, kdy měla vykonávat funkci jednatelky, se živila jako elektromechanička, k čemuž měla vydáno i pracovní povolení. Takové jednání prvostupňový orgán vyhodnotil za závažné narušení veřejného pořádku, když zároveň zkoumal přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života.

17. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně podala prostřednictvím zmocněnce nejprve blanketní odvolání, které následně doplnila, když odvolací námitky v zásadě korespondují s námitkami uplatněnými nyní v žalobě. O podaném odvolání rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaná poukázala na nepravdivé informace uvedené žalobkyní ohledně svých výdělečných aktivit na území. Nevykonávání funkce jednatelky vyplývá z výslechu samotné žalobkyně ze dne 13. 1. 2016. Dále se žalovaná zabývala dopadem rozhodnutí do osobního a rodinného života. Konstatovala existenci určitých vazeb na území České republiky, na druhé straně na Ukrajině žijí nejbližší rodinní příslušníci žalobkyně vyjma manžela, žalobkyně na Ukrajině pravidelně za svou rodinou jezdí a vlastní zde byt. Nelze proto shledat nepřiměřený dopad napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně. Ve vztahu k rozhodnutím, na něž žalobkyně v odvolání poukázala, žalovaná uvedla odlišnost ustanovení, podle nichž byly jednotlivé případy posuzovány, když v těchto rozhodnutích se jednalo o zamítnutí žádosti podle § 75 odst. 2 písm. f) či § 75 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, nikoliv dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, jak je tomu nyní. Žalovaná v této souvislosti připomněla zaměřenost ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců do minulosti. Zároveň při posouzení dané věci nebylo důležité, zda se žalobkyně dopustila nelegální práce. Žalobkyně neplnila účel dlouhodobého pobytu, což je žalovaná bezpochyby oprávněna posuzovat. Zároveň se prvostupňový orgán nemohl nevypořádat s připomínkami zmocněnce žalobkyně ve správním řízení, jelikož v průběhu řízení žádné připomínky či námitky tento zmocněnec nevznášel. Otázka příjmu žalobkyně od uvedené společnosti nebyla vůbec posuzována.

18. Spornou otázkou je v projednávané věci zejména to, zda žalobkyně závažně narušila veřejný pořádek neplněním stanoveného účelu dlouhodobého pobytu.

19. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu se povolení k trvalému pobytu na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.

20. Dle § 75 odst. 2 písm. g) Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

21. Citované ustanovení je zaměřeno do minulosti. „Není tedy rozhodující, zda z jednání stěžovatele lze dovozovat, že v budoucnosti závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Naproti tomu je však nezbytné, aby jednání stěžovatele bylo možné hodnotit jako vskutku závažné narušení veřejného pořádku. Obdobně je formulován i § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jehož výkladem se zabýval rozšířený senát a ve vztahu k němuž formuloval požadavek skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Není tedy žádný důvod, proč tyto požadavky nevztáhnout i na § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ovšem s tím rozdílem, že především aktuálnost a dostatečnou závažnost ohrožení veřejného pořádku je třeba pro účely trvalého pobytu vykládat odlišně než v případě vyhoštění občana EU či jeho rodinného příslušníka“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, č. 2835/2013 Sb. NSS, nebo také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37).

22. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, konstatoval, že „veřejný pořádek je nutno chápat a vykládat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu.“ Účelem vydání povolení k trvalému pobytu je přiznání vyššího pobytového statusu těm cizincům, kteří již na území České republiky pobývají delší dobu a vytvořili si k ní pevnější vazby. Získáním povolení k trvalému pobytu dochází v mnoha ohledech ke zrovnoprávnění těchto cizinců s občany České republiky, nejedná se však o jediné pobytové oprávnění cizince k pobytu na území České republiky. „Odepření povolení k trvalému pobytu současně neznamená, že by žadatel nebyl nadále oprávněn pobývat na území České republiky. Proto je legitimní požadovat, aby chování uchazeče o povolení k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy, ani ojedinělé“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37).

23. Předmětná žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu byla zamítnuta z důvodu neplnění účelu dlouhodobého pobytu, neboť žalobkyně v minulosti nevykonávala funkci jednatelky, za jejímž účelem měla pobytové oprávnění vydáno.

24. Žalobkyně ve svém žalobním návrhu tvrdí, že ze shromážděných podkladů v žádném případě nevyplývá, že by neplnila úkoly jednatelky společnosti ARM STAV, s.r.o. v letech 2011-2013. Soud však s takovým tvrzením nemůže souhlasit, neboť z výslechu žalobkyně ze dne 13. 1. 2016 jasně vyplývá, že žalobkyně v této společnosti působila pouze krátkou dobu, nevykonávala v ní téměř žádnou činnost, nevzpomíná si, že by jménem této společnosti uzavírala smlouvy, a nevěděla o společnosti žádné bližší údaje, které by jako jednatelka společnosti měla podle názoru soudu vědět, příkladně znalost jiných jednatelů, vznik společnosti, její sídlo a další informace. Z těchto informací tak podle krajského soudu zcela vyplývá neplnění úkolů jednatelky společnosti ARM STAV, s.r.o. v letech 2011-2013.

25. Pokud žalobkyně tvrdí, že se tímto neměly správní orgány ani zabývat, jelikož žalobkyně byla jako jednatelka uvedené společnosti vymazána již dne 13. 9. 2013, připomíná zdejší soud, že žalobkyně podala žádost o vydání trvalého pobytového oprávnění, na základě předchozího dlouhodobého pobytu o délce minimálně 5 let. Správní orgány následně zkoumaly splnění podmínek pro udělení trvalého pobytového oprávnění, přičemž posuzovaly neexistenci některého z důvodů pro zamítnutí žádosti. Z dikce ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) vyplývá posuzování tohoto důvodu vedoucího k zamítnutí žádosti cizince o povolení k trvalému pobytu do minulosti („cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek“). V takovém postupu prvostupňového orgánu a žalované zdejší soud nespatřuje jakékoliv pochybení.

26. Soud souhlasí s tvrzením žalobkyně, že v případě žádosti o trvalý pobyt nemusí cizinec dokládat účel pobytu na území, nicméně v předmětné věci účel povoleného pobytu hraje jinou roli, než jakou se žalobkyně snaží navodit. Účel stanoveného pobytu měl v daném případě vliv na posouzení, zda žalobkyně ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců narušila závažným způsobem veřejný pořádek, nikoliv za jakým účelem jí má být trvalý pobyt udělen.

27. Odkazuje-li žalobkyně na některá rozhodnutí žalované s cílem zpochybnit její kompetentnost, případně kompetentnost prvostupňového orgánu, k posouzení, zda se jedná o výkon funkce jednatele či nikoli, je krajský soud toho názoru, že tato kompetence prvostupňového orgánu a žalované vyplývá ze samotného zákona o pobytu cizinců, když tyto správní orgány mají mimo jiné posoudit plnění účelu stanoveného pobytu. Žádá-li pak cizinec o pobytové oprávnění za účelem výkonu funkce jednatele či jakkoliv jinak nazvaný účel korespondující s výkonem funkce jednatele (v případě žalobkyně formulovaný účel dlouhodobého pobytu „výkonný manažer – účast v právnické osobě“), vyplývá z logiky posouzení plnění účelu stanoveného pobytu zkoumání toho, zda funkci jednatele skutečně vykonává. V této souvislosti soud připomíná, že správní orgány jakýmkoliv způsobem nekonstatovaly jednání žalobkyně za výkon nelegální práce, ani ji za takové jednání jakkoliv nesankcionovaly, tudíž nelze v daném případě uvažovat o překročení pravomoci ze strany správních orgánů.

28. Výše rozebrané žalobní námitky vyhodnotil zdejší soud za nedůvodné. Současně z výše uvedených skutkových okolností daného případu je evidentní, že žalobkyně svým jednáním soustavně porušovala účel dlouhodobého pobytu, čímž narušovala veřejný pořádek. Krajský soud se však dále zabýval tím, zda se jedná o závažné narušení veřejného pořádku, jak ostatně žalobkyně ve své žalobě rovněž rozporuje.

29. Úvaha zdejšího soudu koresponduje se závěry Nejvyššího správního soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37: „

18. S názorem zákonodárce vyplývajícím z citované důvodové zprávy, že neplnění účelu pobytu představuje narušení veřejného pořádku, lze v zásadě souhlasit. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se však samo o sobě nejedná o narušení veřejného pořádku potřebné intenzity, tedy o narušení závažné či přesněji řečeno narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak vyžadovalo na věc aplikované ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 3 As 4/2010 - 151 totiž odmítl, že by bylo možné obcházení zákona (v tehdejším případě šlo o účelové uzavření manželství) ztotožňovat s narušením veřejného pořádku, „neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky.“ V případě neudělení povolení k trvalému pobytu lze sice za „závažné narušení veřejného pořádku“ považovat i menší prohřešky než ve vztahu ke správnímu vyhoštění (což bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 71/2010 - 112 za důvod pro neudělení povolení k trvalému pobytu považoval i účelové prohlášení otcovství), nicméně neplnění účelu dlouhodobého pobytu samo o sobě závažným narušením veřejného pořádku není. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl na základě následujících úvah.

19. Cizinec, který neplní účel dlouhodobého pobytu, sice porušuje jednu z povinností, která mu ze zákona o pobytu cizinců vyplývá, avšak neohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Takové jednání sice určitým způsobem koliduje se zájmem státu na regulaci pohybu a pobytu cizinců na jeho území, nelze je však považovat za tak závažný exces, aby bylo způsobilé narušit závažným způsobem veřejný pořádek tohoto státu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel po celou dobu svého pobytu disponoval platným pobytovým oprávněním, přičemž bod 6 preambule směrnice 2003/109/ES zdůrazňuje právě oprávněnost a nepřetržitost pobytu cizince. Není-li závažným porušením veřejného pořádku samotný nelegální pobyt cizince na území České republiky (bod 56 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010 - 151 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013, 6 Azs 345/2017 č. j. 7 As 152/2012 - 51), nemůže jím – samo o sobě – být ani neplnění účelu jinak povoleného (a tedy legálního) dlouhodobého pobytu.“ 30. V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud dále zabýval novelou zákona o pobytu cizinců (zákon č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), když do § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců přibyl nový důvod pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, a sice že cizinec v době platnosti posledního povolení k dlouhodobému pobytu bezprostředně předcházejícího podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 neplnil na území účel, pro který mu povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno [písm. d) citovaného ustanovení ve znění účinném od 15. srpna 2017].

31. S ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu a novelizaci předmětného ustanovení zákona o pobytu cizinců proto Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37, uzavřel, že „neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu nemůže být „samo o sobě“, jak nesprávně v části V./ad 2) uzavřel krajský soud, kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu v relevantním znění. Uplatnit toto ustanovení by bylo možné jen v případě, že by k onomu (prostému) narušení veřejného pořádku z důvodu neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu přistoupily další individuální okolnosti, jež by umožnily kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku jako závažný, například skutečnost, že již v době podání poslední žádosti o povolení dlouhodobého pobytu žadatel věděl, že účel nebude nebo nehodlá plnit. Některé okolnosti tohoto případu by to sice mohly naznačovat, pro takový závěr však v dané fázi řízení chybí dostatečný a prokázaný skutkový základ (naproti tomu by pro takový závěr nesvědčilo zjištění, že účel pobytu stěžovatel neplnil po tři z pěti let dlouhodobého pobytu předcházejícího podání žádosti o trvalý pobyt)“ (pozn. zvýraznění provedeno zdejším soudem).

32. Krajský soud v dané věci seznal právě přistoupení dalších individuálních okolností případu, které umožňují kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku za závažný.

33. Tyto individuální okolnosti případu souvisí s dlouhodobým pobytovým oprávněním za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě, přičemž ve svém souhrnu mají za následek právě závažné narušení veřejného pořádku. Žalobkyně účel dlouhodobého pobytu neplnila opakovaně a při jeho neplnění neučinila ničeho, čím by se pokusila narušení veřejného pořádku zmírnit. Podle názoru soudu je legitimní požadovat po žalobkyni jako uchazečce o povolení k trvalému pobytu, aby její chování nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy, ani ojedinělé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017-37).

34. Soud ověřil ze správního spisu, že žalobkyně měla udělené oprávnění k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě opakovaně, když jí první takové oprávnění bylo uděleno na období od 1. 8. 2008 do 31. 7. 2010 a následně na období od 1. 2. 2011 do 23. 11. 2012. Již v případě prvního období však nijak ze správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně v tomto období vykonávala funkci výkonné manažerky – účast v právnické osobě (jednatelky). Žalobkyně měla na období od 1. 8. 2008 do 31. 7. 2010 povoleno na základě rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Brno město ze dne 22. 4. 2009, č. j. BMA-2915/2009- za, zaměstnání u družstva KOVEKS, IČ 26261499, sídlem Anenská 9/9, 602 00 Brno v profesi „91329 pomocník, uklízeč jinde neuvedený“. Skutečnost, že žalobkyně pro družstvo KOVEKS pracovala jako uklízečka, přitom vyplývá i z provedeného výslechu ze dne 13. 1. 2016. Naproti tomu v průběhu výslechu ze dne 13. 1. 2016 žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti nasvědčující závěru, že by vykonávala funkci výkonné manažerky. Z těchto skutečností, nacházejících se ve správním spisu, tak vyplývá, že žalobkyně neplnila účel dlouhodobého pobytu již v případě období od 1. 8. 2008 do 31. 7. 2010. Ve vztahu ke druhému období, na něž měla žalobkyně povolen dlouhodobý pobyt za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“, tj. období od 1. 2. 2011 do 23. 11. 2012, soud pro úplnost (nad rámec skutečností uvedených výše) uvádí, že součástí správního spisu je rozhodnutí o povolení k zaměstnání Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 22. 6. 2011, č. j. BMA-716/2011-za, a to pro zaměstnavatele – družstvo Stavec.cz, IČ 26246449, se sídlem Lipová 370/6, 602 00 Brno, s druhem výkonu práce „provozní elektromechanici“, a to na dobu ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do 31. 12. 2011. Následně bylo toto povolení k zaměstnání prodlouženo rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 15. 11. 2011 č. j. BMA-716-1/2011-za na dobu od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 a rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 30. 5. 2012, č. j. BMA-716-1/2011-za, na dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neplnila účel uděleného pobytového oprávnění opakovaně.

35. Nadto si žalobkyně musela být vědoma své povinnosti disponovat platným pobytovým oprávněním za tím účelem, který skutečně na území České republiky realizuje, jak naznačují četné změny účelu pobytového oprávnění. Přesto však žalobkyně po ukončení svého působení ve společnosti ARM STAV, s.r.o. neučinila ničeho, nepožádala o změnu účelu dlouhodobého pobytu a nadále si ponechávala dlouhodobé pobytové oprávnění za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“, i když již pracovala jako zaměstnanec pro jinou společnost. Tvrdí-li žalobkyně v provedeném výslechu ze dne 13. 1. 2016, že ve společnosti ARM STAV, s.r.o. setrvala jeden měsíc, možná o něco déle, pak téměř další rok udržovala ve vztahu k udělenému pobytovému oprávnění stav, který neodpovídal realitě. Žalobkyně tak po delší dobu obcházela a porušovala právní předpisy České republiky.

36. Ve své úvaze zdejší soud zohlednil rovněž charakter trvalého pobytového oprávnění, jehož získáním dochází v mnoha ohledech ke zrovnoprávnění těchto cizinců s občany České republiky. Nejedná se však o jediné pobytové oprávnění cizince k pobytu na území České republiky. Žalobkyně po vydání zamítavého rozhodnutí o její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu mohla nadále na základě pobytového oprávnění k dlouhodobému pobytu setrvat na území České republiky.

37. Žalobní námitku týkající se posouzení neplnění účelu dlouhodobého pobytu jako závažného narušení veřejného pořádku proto soud pokládá za nedůvodnou.

38. Nedůvodnou zdejší soud vyhodnotil také žalobní námitku spočívající v absenci zohlednění osobních, rodinných a majetkových poměrů žalobkyně. Prvostupňové rozhodnutí se dopadem zamítavého rozhodnutí o žádosti do rodinného a soukromého života žalobkyně zabývalo. Jelikož tyto skutečnosti nebyly následně namítány jako odvolací důvody, žalovaná se jimi zabývat ani nemohla. Nicméně podle názoru zdejšího soudu je způsob, jakým se s těmito okolnostmi vypořádal prvostupňový orgán, dostatečný, když žalobkyně ve svém doplnění žaloby neuvádí žádné důkazy a ani nijak detailně netvrdí, jakým způsobem je v důsledku napadeného rozhodnutí ohrožena nejen žalobkyně, ale také její dcera a vnuk. Soud znovu připomíná, že žalobkyně nebyla napadeným rozhodnutím vyhoštěna z České republiky, nýbrž jí bylo toliko zamítnuta žádost o přiznání nejvyššího pobytového oprávnění, které může cizinec na území České republiky získat.

39. Z výše uvedeného má krajský soud za to, že žalovaná na podkladě provedených důkazů dospěla ke správným skutkovým zjištěním, z nichž dovodila správné právní závěry. Skutkový stav vyjádřený v napadeném rozhodnutí má oporu ve spisu, jedná se o stav v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž soud neshledal jakékoliv odlišnosti mezi skutkovým stavem zjištěným ve správním spisu a uvedeným v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí. Shromážděné podklady byly podle soudu hodnoceny žalovanou správně a při tomto nebyly překročeny meze správního uvážení. Namítané odvolací námitky byly v napadeném rozhodnutí žalovanou vypořádány, a to podle soudu zcela dostatečně. Krajský soud neshledal ani žalobní námitky směřující proti těmto skutečnostem za důvodné.

VI. Shrnutí a náklady řízení

40. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalované, kterým bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobkyní nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

41. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalované, která měla v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.