29 C 22/2021- 79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní Mgr. Markétou Vodákovou v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [PSČ] [obec a číslo], právně zastoupen Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem, AK se sídlem: [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] 3, [PSČ] [obec a číslo], o peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 200.000Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25.5.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 200.000Kč s příslušenstvím představující peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky vedené žalovanou pod sp. zn. OAM - [číslo] - 2013, které bylo zahájeno dne 15.7.2013 a pravomocně skončeno dnem 22.3.2021. Žalobce tvrdil, že správní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, během které žalobce psychicky trpěl, neboť se obával o svůj pobyt na území České republiky a to především s ohledem na skutečnost, že na území České republiky dlouhodobě žije a má zde rodinu a považuje Českou republiku za svůj domov. Dle žalobce bylo správní řízení jediným velkým průtahem. Žalobce zdůrazňoval, že postupem správního orgánu bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny s tím, že vzniklá nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základního práva či svobody. Navíc podle žalobce správní řízení nemělo být vůbec zahajováno, jelikož bylo zahájeno dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., podle kterého může Ministerstvo zrušit platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující tři roky, anebo byl cizinec opakovaně pravomocně soudem České republiky odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V daném případě však takovéto podmínky nebyly splněny. Žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1536/11, který uzavřel, že ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. platí vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují. Je věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Žalobce tvrdil, že správní řízení pro něho mělo zvýšený význam, neboť v České republice žije velmi dlouho a žijí zde i jeho děti, které jsou občany České republiky. Žalobce rovněž poukazoval na skutečnost, že nepřiměřená délka správního řízení nemá žádnou spojitost s jeho odsouzením v rámci trestního řízení, neboť žalovaný toto trestní řízení nevedl a není ani předmětem nároku, který je žalobou uplatňován. Žalobce namítal, že se žalovaný svými„ jedovými“ slovy o odsouzení žalobce snaží pouze odvést pozornost od své odpovědnosti za nepřiměřenou délku správního řízení, za kterou odpovídá. Samotné trestní řízení bylo vedeno od roku 2005 až do roku 2020, kdy skončilo rozhodnutím Ústavního soudu, což je nutno promítnout i do správního řízení. Žádosti žalobce o odškodnění průtahů v uvedeném trestním řízení nebylo vyhověno.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhovala žalobu zamítnout z následujících důvodů. Předně zdůrazňovala, že pro oprávněnost nároku uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba naplnění tří předpokladů, kterými jsou vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup orgánu státu, vznik škody respektive nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vznikem škody respektive nemajetkové újmy a nesprávným úředním postupem nebo vydáním nezákonného rozhodnutí, přičemž je na žadateli, aby prokázal splnění uvedených předpokladů. Současně musí žadatel spolehlivě prokázat i výši nemajetkové újmy či škody. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu občana třetího státu bylo v případě žalobce zahájeno podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zák.č 326/1999 Sb. (cizineckého zákona), které nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nelze uvažovat o poskytnutí nemajetkové újmy automaticky za celkovou délku správního řízení, když postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy či série průtahů podle ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Existenci nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správních řízení nelze presumovat u těch správních řízení, která nespadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti žalovaná poukazovala zejména na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II.ÚS 570/20 ze dne 14.10.2010, ve kterém soud dovodil, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle názoru žalované se však v případě správního řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky nejednalo o základním právu či svobodě žalobce dle Listiny ani Úmluvy. Je totiž svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka. Proto úvaha žalobce, že v každém správním řízení o pobytovém režimu cizince na území České republiky resp. o zrušení trvalého pobytu podle cizineckého zákona je rozhodováno o základních právech cizinců, je podle právního názoru žalované nesprávná a takový výklad žalobce nemá oporu ani v zákoně ani v ústavním pořádku. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůrazňoval, že Ministerstvo vnitra zahájilo dne 15.7.2013 z moci úřední řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu občana třetího státu podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona a to na základě obdrženého podnětu – rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012, kterým byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce dvou let se zkušební dobou v délce 4 roků. Správní řízení tak bylo zahájeno v souladu se zákonem, neboť žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012 byl následně napaden odvoláním, přičemž byl odvolacím Vrchním soudem v Praze zrušen v celém rozsahu a trestní věc byla vrácena k novému projednání. Městský soud v Praze pak dne 22.1.2016 vydal ve věci sp. zn. 43 T 2/2010 nový odsuzující rozsudek, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze č.j. 3 To 69/2017 dne 16.3.2018, když odvolání žalobce zamítl, čímž se věc stala pravomocnou. Žalobce byl tímto rozhodnutím pravomocně odsouzen jednak pro trestný čin neoprávněného podnikání a jednak pro trestný čin účasti na zločinném spolčení a to k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání pěti roků a současně k peněžitému trestu ve výměře 500.000Kč a zabrání věci. Dle názoru žalované tak podmínka pro zrušení povolení k trvalému pobytu občana třetího státu zůstala nadále naplněna. Žalovaná také poukazovala na to, že ukončení správního řízení záviselo na rozhodnutí v trestní věci žalobce a proto žalovaný opakovaně správní řízení přerušil, aby vyčkal rozhodnutí v trestní věci, která však skončila dne 16.3.2018 tj. až 4,5 roku od zahájení správního řízení. Délka správního řízení tak závisela na délce soudního řízení a vydání pravomocného rozhodnutí v trestní věci. Dne 22.3.2021 bylo správní řízení zastaveno podle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný dospěl k názoru, že zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života účastníka řízení. Žalovaná v tomto kontextu poukazovala na skutečnost, že žalobci byl již v září 2018 vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, tedy jiný druh pobytového oprávnění než ten, který mu měl být správním řízením vedeným pod sp. zn. OAM - [číslo] 2013 potenciálně zrušen. Pokračování správního řízení o zrušení trvalého pobytu občana třetího státu bylo tudíž již bezpředmětné a bylo formálně zastaveno. Žalovaná zdůrazňovala, že žalobce nebyl po celou dobu předmětného správního řízení nijak omezen na svých právech, nebylo nijak zasaženo do jeho pobytového statusu a možnosti cestování, ani nebylo zasaženo do práv a pobytových statusů jeho rodinných příslušníků. Naopak Ministerstvo vnitra vydalo dne 10.9.2018 žalobci na jeho žádost průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky s platností do 19.1.2026, který nahradil jeho dosavadní doklad o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu. Žalovaný konečně namítal i skutečnost, že žalobce ani jeho právní zástupce se během celého správního řízení nijak nevyjádřili, nežádali přerušení nebo zastavení správního řízení a nevyužili žádné možnosti ochrany před nečinností, které jim dává k dispozici správní řád v ust. § 80 a nečinili žádné úkony vůči správnímu orgánu. Požadavek žalobce uvedený v žalobě žalovaná navíc považovala za nemorální a neetický, když žádá satisfakci po České republice v situaci, kdy se tu žalobce dopouštěl závažné úmyslné trestné činnosti, kdy z trestního rozsudku vyplývá, že žalobce byl členem zločinného spolčení a zúčastňoval se jeho činnosti a tato organizovaná skupina páchala závažnou trestnou činnost na území České republiky. V důsledku jejich činnosti na úseku peněžních služeb prováděla skupina osob nelegální převody finančních částek ve výši nejméně 103.807.395,72 USD a [číslo] Eur, přičemž z této částky získala čistý zisk minimálně ve výši 22.9810,50 Kč.

3. Nejprve soud vycházel z tvrzení, která během řízení učinili účastníci nesporným. [příjmení] byla skutečnost, že dne 15.7.2013 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu v České republice vedené pod sp.zn. OAM [číslo] - 2013 a pravomocně bylo toto řízení skončeno dnem 22.3.2021, dále byla nesporná skutečnost, že žalobci byl dne 10.9.2018 vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky č. ZC [číslo] s platností do 19.1.2026 a konečně je nesporná i skutečnost, že žalobce na území České republiky dlouhodobě žije a má zde děti, které jsou občany České republiky. Nebylo sporu ani o tom, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zaplacení peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dne 24.3.2021 a že žalovaná se k požadovanému nároku vyjádřila stanoviskem ze dne 14.9.2021 pod č.j. MV 54269 -5/P- 2021.

4. Ke sporným tvrzením provedl soud dokazování, ze kterých zjistil následující skutečnosti. Z rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012 soud zjistil, že žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let se zkušební dobou v délce 4 roků za spáchání úmyslného trestného činu. Tento rozsudek byl napaden odvoláním a odvolacím Vrchním soudem v Praze byl zrušen v celém rozsahu a trestní věc byla vrácena Městskému soudu k novému projednání, přičemž Městský soud v Praze vydal dne 22.1.2016 ve věci sp. zn. 43 T 2/2010 nový odsuzující rozsudek, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze č.j. 3 To [číslo] dne 16.3.2018, kdy bylo odvolání žalobce zamítnuto a věc se stala pravomocnou. Žalobce byl tímto rozhodnutím pravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání, trestný čin účasti na zločinném spolčení a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zkušební dobou v trvání pěti let a k peněžitému trestu 500.000Kč a zabrání věci.

5. Z usnesením ze dne 30.8.2013 č.j. OAM- 1525-7/ZR-2013 soud zjistil, že žalovaná přerušila správní řízení na dobu 180 dnů ode dne doručení usnesení, které bylo žalobci doručeno dne 11.9.2013.

6. Z usnesení ze dne 27.5.2014 soud zjistil, že bylo přerušeno správní řízení na dobu nejdéle do 31.12.2014.

7. Z výzvy ze dne 10.11.2012 soud zjistil, že žalovaný vyrozuměl žalobce o možnosti nahlédnout do spisu č.j. OAM 1525/ZR 2013.

8. Z dopisu ze dne 12.8. 2013 soud zjistil, že žalobce požádal o stanovení termínu pro nahlédnutí do spisu č.j. OAM 1525/ZR – 2013.

9. Z žádosti o zaslání trestního příkazu ze dne 30.7.2013 soud zjistil, že žalovaný požadoval po Městském soudu v Praze pro potřeby správního řízení zaslání rozsudku v trestní věci sp. zn. 43 T 2/2010.

10. Z žádosti adresované Vrchnímu soudu v Praze dne 15.8.2013 soud zjistil, že žalovaný žádal o zaslání odvolání k rozsudku 43 T 2/2010 s vyznačením doložky právní moci mimo jiné k osobě žalobce a dále soud zjistil, že žalovaný dne 21.3.2017 zaslal Vrchnímu soudu v Praze žádost o zaslání odvolání k rozsudku sp. zn. 43 T 2/2010 s vyznačenou právní moci.

11. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti důležité pro rozhodnutí soudu v této věci. Nad rámec provedených důkazů žalobce požadoval, aby soud provedl důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 2/2010, což však soud důvodu nadbytečnosti zamítl, neboť z nesporných skutečností a dosud provedených důkazů učinil skutková zjištění dostačující pro právní posouzení a rozhodnutí ve věci.

12. Z provedeného dokazování a skutečností, které účastníci mezi sebou učinili nespornými, vyplynuly následující skutková zjištění. Dne 15.7.2013 bylo žalovaným zahájeno správní řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1909 Sb. z důvodu, že cizinec (žalobce) opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo práva a svobody jiných. Zahájení tohoto řízení bylo doručeno žalobci dne 2.8.2013. Podnětem pro zahájení tohoto řízení byl původně nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012, kterým byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce dvou roků se zkušební dobou v délce 4 roků. V průběhu správního řízení žalovaný dvakrát správní řízení přerušil z důvodu vyčkání na pravomocné rozhodnutí v trestní věci. Naposledy tak učinil usnesením ze dne 27.5.2014 a to do doby 31.12.2014. Správní řízení nakonec bylo ukončeno až usnesením ze dne 22.3.2021 č.j. OAM 1525 16/ZR- 2013, kterým bylo správní řízení zastaveno. Žalobci byl dne 10.9.2018 na jeho žádost vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky č. ZC [číslo] s platností do 19.1.2006, který nahradil jeho dosavadní doklad o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu, jehož zrušení bylo předmětem napadeného správního řízení. Během správního řízení tj. od roku 2013 až do roku 2021, kdy bylo zastaveno, žalobce žádným způsobem nebrojil proti nečinnosti správního orgánu, nepožadoval přerušení či zastavení řízení a jeho jediný počin v této věci byla žádost o určení termínu nahlédnutí do správního spisu, přičemž ve správním spise absentuje jakýkoliv záznam o tom, že by žalobce nakonec do spisu kdy vůbec nahlédl.

13. Podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců (dále jen cizinecký zákon) inisterstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek práva a svobody druhých, nebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.

14. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škody (odst. 2).

16. Podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za níž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne-li se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánu veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. V daném případě se žalobce domáhá peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu tj. porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.. S ohledem na výsledky dokazování má soud za to, že správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce v České republice bylo žalovanou zahájeno dne 15.7.2013 ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona důvodně, když žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.6.2012 č.j. 43 T 2/2010 nepravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Je třeba zdůraznit, že to byl právě žalobce, jehož protiprávního jednání bylo příčinou zahájení trestní řízení. Pokud by žalobce na území České republiky nepáchal úmyslnou trestnou činnost, nedošlo by k zahájení napadeného správního řízení, které z logiky věci bylo závislé na pravomocném rozhodnutí v trestní věci a proto správní orgán musel vyčkat takového rozhodnutí, které však bylo učiněno až ke dni 16.3.2018. Přestože správní orgán správní řízení dvakrát přerušil, je třeba přisvědčit žalobci, že celková délka správního řízení přiměřená nebyla. Minimálně totiž od okamžiku právní moci trestního rozsudku tj. od března 2018 žalovanému nic nebránilo v tom, aby ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce rozhodl, což ale učinil až po třech letech v roce 2021. I přes zjevně nepřiměřenou délku správního řízení soud uzavřel, že nárok žalobce není po právu a to z vícero důvodů. Předně není žalobce jakožto cizinec nositelem žádného„ základního lidského práva trvalého pobytu“. Ústava ani Listina žádné základní lidské právo pobývat na území cizího státu nezná. Z tohoto důvodu se nemůže na žalobce a na jeho právo pobývat na území České republiky vztahovat judikatura, která se základních lidských práv a svobod týká. Současně je třeba upozornit na to, že správní řízení vůči žalobci ohledně zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky bylo zahájeno z jiného důvodu, než který tvrdil žalobce v žalobě, kde uváděl, že správní řízení bylo zahájeno na základě ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) cizineckého zákona, což není pravdou, neboť správní řízení bylo zahájeno na základě ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona a to ze shora popsaných zákonných důvodů. Byl to právě žalobce, který svým jednáním zahájení správního řízení zapříčinil, když na území České republiky páchal trestnou činnost, za níž pak byl následně stíhán. Navíc žalobce během celého správního řízení nebyl nijak na svém pobytu v České republice omezen, mohl zde neomezeně pobývat a mohl rovněž i cestovat, což ostatně žalobce ani nesporoval. Tvrzení žalobce, že byl během správního řízení v nejistotě ohledně své další budoucnosti v České republice a že toto řízení pro něj mělo zvýšený význam, je v rozporu s jeho nečinností v rámci správního řízení, kdy v podstatě během celého správního řízení od roku 2013 až do roku 2021 neučinil žádný krok k tomu, aby takové správní řízení (o němž nyní tvrdí, že zásadním způsobem ovlivňovalo jeho pocit jistoty a ohrožovalo jeho rodinný a osobní život) ukončil, neboť během celých osmi let trvání správního řízení se k němu nijak nevyjádřil ani nežádal jeho zastavení. Pokud by skutečně toto řízení mělo pro žalobce tak zásadní význam, nepochybně by kroky proti nečinnosti správního orgánu učinil, jelikož takové nástroje měl ze zákona k dispozici. Proti nečinnosti však nijak nebrojil. Další významnou skutečností, pro kterou soud uzavřel, že žalobci nepřiměřeně dlouhým správním řízením nevznikla nemajetková újma, jak žalobce tvrdí, je skutečnost, že po právní moci rozhodnutí v trestní věci dne 10.9.2018 byl žalobci na jeho žádost vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, který platí až do 19.1.2026. Minimálně tedy od září 2018 nemohl být žalobce v nejistotě ohledně svého budoucího pobytu, neboť měl vydané nové povolení k trvalému pobytu z jiného důvodu, než pro který byl vydán jeho původní průkaz o povolení k pobytu, jenž byl předmětem napadeného správního řízení. Správní řízení se tak od září 2018 již stalo pouze formálním a nemělo žádný vliv na další pobytový status žalobce. Lze tedy shrnout, že i když délka správního řízení byla nepřiměřená, nemohla žalobci v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení vzniknout újma, kterou by bylo třeba odškodňovat. Napadené správní řízení tak dle názoru soudu nemělo pro žalobce tvrzený zvýšený význam, neboť v opačném případě by bezpochyby činil aktivní kroky k ukončení správního řízení, což však, jak bylo řečeno výše, žalobce neučinil. V daném případě soud aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2015 sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 (o tom, že lze nemajetkovou újmu, která je dána vnitřními prožitky člověka prokazovat jen obtížně, pročež se zpravidla její vznik dovodí tehdy, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla vnímat výkon veřejné moci úkorně) a má tudíž za to, že pokud by jakákoliv osoba, proti níž by se vedlo řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, takovéto řízení vnímala natolik intenzivně, jak popisuje žalobce, nepochybně by činila kroky k ukončení takového správního řízení. Přestože zde existovaly nástroje k odstranění průtahů řízení a i když využití takovýchto instrumentů je žalobcovým právem nikoliv povinností, v rámci hodnocení případné újmy je třeba přihlédnout i k aktivitě účastníka v řízení, jak plyne z ustanovení § 31 a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1999 Sb..

18. S ohledem na shora uvedené proto soud uzavřel, že žalobci nepřiměřenou délkou správního řízení nevznikla nemajetková újma a pokud by vznikla domněnka vzniku nemajetkové újmy, byla tato úspěšně vyvrácena, jelikož žalobce byl od září 2018 držitelem nového průkazu o povolení k pobytu na území České republiky a proto ani žalobce ani jiná osoba v jeho postavení by nemohla pociťovat jakoukoli újmu spočívající ve formálním přetrvávání správního řízení, které mělo zrušit jeho povolení k pobytu vydané z jiného důvodu. Pokud byl žalobce v určité pochopitelné nejistotě ohledně jeho dalšího pobytu v České republice po dobu trestního řízení, tzn. od zahájení řízení v roce 2013 do roku 2018, kdy bylo pravomocně v trestní věci rozhodnuto, pak to jde plně k tíži samotného žalobce, který svým protiprávním jednáním zahájení trestního řízení zapříčinil. Žalobce si musel být vědom skutečnosti, že pokud páchá na území České republiky úmyslný trestný čin, celkem pochopitelně se vystavuje nebezpečí zrušení povolení k pobytu či takové jednání pro něj může mít jiné nepříjemné důsledky. Jakékoli pocity nejistoty žalobce ohledně jeho dalšího pobytu na území ČR proto byly především důsledkem jeho protiprávního jednání. Po právní moci trestního řízení žalobce během necelých šesti měsíců obdržel nový průkaz o povolení k trvalému pobytu, čímž dle názoru soudu nejistota žalobce ohledně jeho dalšího pobytu v České republice každopádně skončila. Ze všech shora uvedených důvodů soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by na jeho straně vznikla nemajetková újma, kterou by bylo třeba odškodňovat, a proto soud žalobu zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný a proto má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900Kč představující 3x částku 300Kč dle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží podle § 2 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb. částka 300Kč za každý úkon, což v daném případě spočívá ve vyjádření k žalobě, přípravě na jednání soudu a účast na jednání před soudem.

Poučení