25 CO 261/2022 - 109

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 22/2021-79, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (I.) co do částky [částka] s příslušenstvím z této částky a co do úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] potvrzuje, co do částky [částka] s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, zatíženého průtahy vedeného Ministerstvem vnitra ČR pod sp. zn. OAM [číslo] 2013, jehož předmětem bylo zrušení trvalého pobytu žalobce na území České republiky. V doplnění žaloby (čl. 62 a násl.) žalobce uvedl, že nepřiměřenou délkou řízení psychicky trpěl, neboť se obával o svůj pobyt na území České republiky, kde dlouhodobě s rodinou žije. Má za to, že každé řízení vedené v rámci výkonu veřejné moci podléhá aplikaci čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) se všemi aplikačními pravidly při odškodňování nepřiměřené délky řízení. Žalovaná řízení jen zahájila a ukončila, přičemž v mezidobí neučinila nic. V dalším doplnění (č. l. 65 a násl.) uvedl, že je ženatý s [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] a z jejich manželství se narodily dvě děti, ročník 1998 a 1999, obě děti jsou v současné době občany České republiky a celá rodina žije spolu na adrese uvedené v záhlaví, kde žalobce s manželkou vlastní nemovitost.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť správní řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, vedené podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákona č. 326/1999 Sb.“), nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proto nelze uvažovat o poskytnutí nemajetkové újmy automaticky za celkovou délku správního řízení. Postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy či série průtahů podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Uvedla, že Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra zahájil dne [datum] řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu občana třetího státu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., na základě podnětu - rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], kterým byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce 2 roků se zkušební dobou v délce 4 let. Protože byl tento rozsudek Vrchním soudem v Praze zrušen, tak bylo rozhodnuto o přerušení správního řízení do pravomocného skončení trestního řízení (§ 64 odst. 1 písm. c/ zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) Městský soud v Praze vydal dne [datum] nový odsuzující rozsudek, odvolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]; žalobce byl tímto rozhodnutím pravomocně odsouzen pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zkušební dobou v trvání 5 let a k peněžitému trestu ve výměře [částka]. Dne [datum] správní orgán správní řízení zastavil podle § 66 odst. 2 správního řádu, neboť dospěl k názoru, že zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce. Žalobce nebyl po celou dobu předmětného správního řízení nijak omezen na svých právech, nebylo nijak zasaženo do jeho pobytového statusu, dne [datum] mu byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana ČR s platností do [datum]. Žalovaná považuje za nemorální a neetické žádat finanční satisfakci po České republice, když se žalobce dopouštěl závažné trestné činnosti.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne [datum], žalovaná stanoviskem ze dne [datum] nárok žalobce zamítla (stanovisko č. j. MV 54269 -5/P- 2021). Žalobce na území České republiky dlouhodobě žije a má zde děti, které jsou občany České republiky.

5. K odškodňovanému řízení pak obvodní soud zjistil, že správní řízení sp. zn. OAM [číslo] 2013 o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce trvalo od [datum] do [datum], žalobce byl o zahájení řízení vyrozuměn dne [datum]. Řízení bylo zahájeno dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1909 Sb. proto, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo práva a svobody jiných, podnětem pro zahájení řízení byl nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Správní řízení bylo dvakrát přerušeno na dobu určitou z důvodu vyčkání na pravomocné rozhodnutí v trestní věci (usnesením ze dne [datum] a usnesením ze dne [datum] do doby [datum]) a bylo zastaveno usnesením ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [anonymizováno] [rok].

6. Žalobci byl dne [datum] na jeho žádost vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky č. ZC [číslo] s platností do [datum], který nahradil jeho dosavadní doklad o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu, jehož zrušení bylo předmětem odškodňovaného správního řízení.

7. Rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2 let se zkušební dobou v délce 4 roků za spáchání úmyslného trestného činu, tento rozsudek odvolací soud zrušil, Městský soud v Praze dne [datum] žalobce opětovně odsoudil pro trestný čin neoprávněného podnikání, účasti na zločinném spolčení k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zkušební dobou v trvání 5 let, k peněžitému trestu [částka] a zabrání věci. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 69/2017 ze dne 16. 3. 2018 odvolání žalobce zamítl a věc se stala pravomocnou.

8. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal jednak na § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců (dále jen cizinecký zákon) a jednak na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2 a § 31a OdpŠ a uzavřel, že celková délka odškodňovaného správního řízení nebyla přiměřená (již jen proto, že od okamžiku právní moci trestního rozsudku správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce rozhodl, což ale učinil až po 3 letech v roce [rok]), ale v důsledku nepřiměřené délky odškodňovaného správního řízení žalobci nemohla vzniknout újma, kterou by bylo třeba odškodňovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3849/2014).

9. Obvodní soud uzavřel, že žalobce, jakožto cizinec, není nositelem žádného„ základního lidského práva trvalého pobytu“ a nemůže se tak na jeho právo pobývat na území České republiky vztahovat judikatura, která se týká základních lidských práv a svobod. Správní řízení vůči žalobci ohledně zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky bylo zahájeno z jiného důvodu, než který tvrdil žalobce v žalobě, a byl to právě žalobce, který svým jednáním zahájení správního řízení zapříčinil, když na území České republiky páchal trestnou činnost, za níž byl pravomocně odsouzen. Prvostupňový soud akcentoval to, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce bylo zahájeno důvodně a že to byl právě žalobce, jehož protiprávního jednání bylo příčinou zahájení trestní řízení s tím, že pokud by žalobce na území České republiky nepáchal úmyslnou trestnou činnost, nedošlo by ani k zahájení napadeného správního řízení, jež bylo závislé na pravomocném rozhodnutí v trestní věci, a proto správní orgán musel vyčkat takového rozhodnutí. Žalobce během správního řízení nebyl nijak na svém pobytu v České republice omezen a mohl rovněž i cestovat.

10. Tvrzení žalobce, že byl během správního řízení v nejistotě ohledně své další budoucnosti v České republice a že toto řízení pro něj mělo zvýšený význam, je v rozporu s jeho nečinností v rámci správního řízení, kdy během celého správního řízení neučinil žádný procesní úkon, vůbec se nevyjádřil, ani nežádal jeho zastavení, proti nečinnosti správního orgánu nijak nebrojil. V pochopitelné nejistotě ohledně svého dalšího pobytu v České republice mohl být žalobce jen po dobu trestního řízení, což jde plně k tíži samotného žalobce, který svým protiprávním jednáním zahájení trestního řízení zapříčinil. Žalobce si musel být vědom skutečnosti, že pokud páchá na území České republiky úmyslný trestný čin, vystavuje se nebezpečí zrušení povolení k pobytu, a proto pocity nejistoty žalobce ohledně jeho dalšího pobytu na území ČR byly především důsledkem jeho protiprávního jednání. Po právní moci trestního řízení žalobce během necelých šesti měsíců obdržel nový průkaz o povolení k trvalému pobytu, čímž nejistota žalobce ohledně jeho dalšího pobytu v České republice každopádně skončila, neboť minimálně od září 2018 nemohl být žalobce v nejistotě ohledně svého budoucího pobytu. Žalobce měl vydané nové povolení k trvalému pobytu z jiného důvodu, než pro který byl vydán jeho původní průkaz o povolení k pobytu, jenž byl předmětem napadeného správního řízení. Správní řízení se tak od září 2018 již stalo pouze formálním a nemělo žádný vliv na další pobytový status žalobce.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), kdy zcela úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., za každý ze tří úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to písemné podání, příprava účasti na jednání a účast na jednání před soudem (výrok II.).

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné blanketní odvolání, následně odůvodněné tím, že soud nepochopil podstatu práva na spravedlivý proces. Namítl, že správní orgán odškodňované řízení přerušil 2 x na časově omezené období z důvodu probíhajícího trestního řízení. Soud tak v tomto řízení nemohl bez provedení dokazování trestním spisem posoudit otázku, zda trestní řízení bylo průtažné a zda se do celkové doby řízení včítá i přerušení správního řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010, týkající se přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Soud tak měl provést dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 41/2019, když v tomto řízení se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku uvedeného trestního řízení. Dále žalobce zopakoval, že na uvedené řízení se vztahuje čl. 6 Úmluvy ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/20. Žalobce předložil rozhodnutí, týkající se odškodnění nemajetkové újmy způsobené poškozenému nepřiměřenou délkou řízení o odnětí autorizace k provádění posouzení podle zákona č. 114/1992 Sb. jako předpokladu výkonu pracovní činnosti (podnikání), kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na takové správní řízení je aplikovatelný čl. 6 Úmluvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2199/2020 a související rozhodnutí odvolacího soudu). Má za to, že je zcela vyloučeno, aby nesprávný úřední postup zavinil poškozený, odkázal na judikaturu, týkající se stran povinnosti státu ohledně organizace soudnictví a s ohledem na zahájení řízení ex officio je vyloučeno i to, že by zahájení řízení žalobce zavinil. Následně rozvádí argumentaci založenou na tvrzení, že správní řízení bylo zahájeno podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Má za to, že soud hledí na žalobce jako na bezectnou osobu, která již na území ČR nikdy nebude požívat práva, která mají obecně všichni. Následně odkazuje na judikaturu ESLP, týkající se trestního řízení, resp. kompenzace za jeho nepřiměřenou délku. Ohledně významu odškodňovaného řízení pro žalobce opakuje, že význam řízení pro něj byl zvýšený, neboť pobyt na území ČR je spojen s právem na realizaci na rodinný život a práva na vlastnictví ve smyslu jeho užívání, odkázal na judikaturu, podle které trestní řízení mají pro účastníky zvýšený význam a ten je presumován (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017), odůvodnění rozhodnutí je též v rozporu s judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013), týkající se nedostatečnosti jiné formy satisfakce, než relutárního odškodnění. K postupu státního orgánu zopakoval, že řízení nemělo být vůbec zahájeno, což staví na § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. s tím, že žalobci byl uložen jen podmíněný trest, a proto zahájení takového řízení je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Obvodní soud si neodpověděl na otázky, proč bylo v roce 2013 zahájeno řízení o zrušení trvalého pobytu, když bylo následně 2x přerušeno, přičemž důvody dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. jsou nezávislé na trestním řízení, a proč ve spisovém materiálu nejsou žádné úkony správního orgánu, vyjma dvou přerušení řízení a zastavení řízení, ani listiny, prokazující materiální důvod zahájení řízení. Postup správního orgánu byl účelový, došlo ke zneužití práva, o čemž svědčí i zastavení řízení bez provedení dokazování, což vede k závěru, že nebyly materiální důvody pro zahájení správního řízení podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., neboť v případě jejich naplnění by správní orgán nemusel vyčkávat na pravomocné skončení trestního řízení. Žalobce se domnívá, že správní orgán uvažoval o postupu podle § 77 odst. 2 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., k čemuž rovněž nebyly zákonné důvody, a z tohoto dovozuje, že tento postup se vymyká čl. 2 odst. 3 Ústavy čl. 2 odst. 2 Listiny. Dále žalobce namítl, že vedle zmatečnosti je správní řízení stiženo i průtahy, odkázal na § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5440/2014. Posléze žalobce své odvolání ještě dvakrát doplnil – nejprve o informaci o tom, že žalobci v řízení vedeném u městského soudu bylo v řízení sp. zn. 17 Co 246/2022 odškodnění přiznáno a odkazem na judikaturu, týkající se daňových řízení (sp. zn. 30 Cdo 3118/2020). V dalším doplnění pak přiložil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 246/2022- 74 a ocitoval z něj některé pasáže.

13. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za věcně správný.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

15. Odvolací soud ohledně skutkového stavu zcela odkazuje na závěry obvodního soudu, jen dodává, že správní řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy žalobce byl o jeho zahájení informován (viz § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.).

16. Nad rámec uvedených zjištění pak odvolací soud dodává, že tvrzení žalobce o tom, že paní [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] je jeho manželkou (viz č.,l. 65) a oba vlastní nemovitost, ve které rodina bydlí, nebyla mezi účastníky sporná a odvolací soud tak vzal tato tvrzení za svá skutkové zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.).

17. Z obsahu spisu pak vyplývá (viz rozhodnutí z trestního řízení na č. l. 10 a násl. a č. l. 20 a násl.) a mezi účastníky rovněž nebylo sporné, že manželka žalobce [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] byla rovněž trestně stíhána ve stejném trestním řízení jako žalobce a rovněž ona byla v této souvislosti odsouzena (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp zn. 43 T 2/2010 založený na č. l. 20 a násl.).

18. Žalobce tedy pobývá v České republice od 1997 (tvrzení žalobce na č. l. 65 odpovídající i lustraci osob, která je součástí správního spisu, a usnesení o zastavení správního řízení z [datum]) a aktuálně má od [datum] uděleno povolení k trvalému pobytu z důvodu sloučení s občanem ČR. V České republice pobývají, vyjma jeho manželky, i jejich 2 dospělé děti, které nabyly občanství ČR. S ohledem na délku pobytu, přítomnost rodinných příslušníků a uplynulou dobu od spáchání trestného činu již podle správního orgánu nelze považovat narušení veřejného pořádku ze strany žalobce za dostatečně závažné a zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce. Vedle toho žalobce již není držitel povolení k trvalému pobytu občana 3. státu, a tudíž je pokračování správního řízení bezpředmětné, proto bylo odškodňované řízení dle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. zastaveno pro bezpředmětnost. O zastavení řízení byl žalobce informován dne [datum]. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 1109/2010).

19. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění.

20. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností (bez ohledu na zavinění), které se stát nemůže zprostit (§ 2 OdpŠk), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (žalobci), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či 29 Cdo 1482/2013).

21. K vázanosti nálezy Ústavního soudu lze obecně uvést, že právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu (má-li obecnou povahu) je obecně závazný při řešení typově shodných případů. Sám Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 570/20, a to v bodě 47. odůvodnění vyložil, že se nevyjadřuje k otázce, zda se právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem není základní právo či svoboda, a proto je závaznost uvedeného nálezu v tomto řízení limitována. Základní otázkou tak je, zda se v posuzovaném případě jedná o typově shodný případ jako v případě řízení podle zákona č. 106/199 Sb., o svobodném přístupu k informacím (věc přímo řešená Ústavním soudem), tedy zda správní řízení o zrušení trvalého pobytu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. zda správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, bod 55., obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).

22. To, zda je určité základní právo či svoboda předmětem (správního) řízení, či zda takové řízení svým předmětem spadá do působnosti takového práva či svobody, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení (zpravidla ve formě individuálního aktu aplikace práva) zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo, může-li jím být potencionálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn. Přitom je nutno uvést, že podstatou základního práva nebo svobody je myšleno to, na čem je základní právo či svoboda založeno a smyslem je to, k čemu slouží (viz např. [jméno], J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. [obec]: [ulice] univerzita, 2001, s. 90). Vždy je též třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem individuálního případu a nelze vyloučit, že k zásahu do základního práva dojde v důsledku vedení určitého řízení i tehdy, pokud samo toto právo nebude striktně vzato předmětem daného řízení (srov. právo na informační autonomii a zásah do něj v důsledku daňové kontroly v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).

23. Podle § 11 odst. 1 Listiny každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

24. K zásahu do vlastnického práva žalobce dojít nemohlo již jen proto, že vlastnictví nemovitostí v České republice není podmíněno existencí trvalého pobytu a ani faktickým pobytem v ČR. Žalobce zjevně směšuje hrozby, kterým čelil v trestním řízení, kde existuje trest v podobě propadnutí majetku či propadnutí věci a rovněž peněžitý trest, které mu mohly být uloženy; tato pociťovaná újma však nemá žádnou souvislost s řízením o zrušení trvalého pobytu. Protože vlastnické právo k nemovitosti není závislé na existenci trvalého pobytu cizince v České republice, tak by zrušením trvalého pobytu mohlo maximálně dojít k tomu, že by žalobce jako vlastník nemohl realizovat své vlastnické právo k nemovitosti jejím užíváním; sama podstata vlastnického práva však odškodňovaným řízením dotčena nebyla.

25. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

26. Z textu této normy je evidentní, že se nejedná o právo neomezené, ale naopak sama Listina připouští, že oprávněný zásah do soukromého a rodinného života je povolen. Každý jednotlivec je chápán jako osoba uvědomující si odpovědnost vůči celku (viz preambule Ústavy, kterou je třeba využít jako interpretační prostředek při výkladu postavení jednotlivce). Z toho lze pak dovodit, že každý musí akceptovat pro všechny osoby platné a obecně spravedlivě vyžadované (zákonné) podmínky a omezení své svobody realizované v rámci soukromí.

27. Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva již dříve zhodnotily, že na řízení ohledně povolení k trvalému pobytu se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, publikované pod R 42/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť rozhodnutí o udělení povolení k trvalému pobytu je v diskreci veřejné moci konkrétního státu, tudíž v daném řízení nemůže být zasaženo do žádného soukromého práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne [datum], stížnost [číslo]) a právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje ani ústavně chráněné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne [datum]). Ke shodnému závěru o právní povaze řízení o udělení/zrušení trvalého pobytu pak dospěla i odborná literatura (srov. např. [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 309).

28. V tomto případě však žalobce žil v České republice od roku 1997, měl zde manželku i děti (které se nejpozději v roce 2018 staly českými občany), správní orgán se tak měl zabývat též otázkou, zda zrušení trvalého pobytu bude či nebude mít dopad do jeho soukromého a rodinného života (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]), přičemž odvolací soud v toto konkrétním případě dospěl k závěru, že zrušení trvalého pobytu mohlo mít dopad do soukromého života žalobce, že se tedy jedná o řízení o základních právech.

29. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

30. Nejvyšší soud již také vyložil, že existence zákonných lhůt, jimiž je vázáno správní řízení, nemá žádný vliv na plnou aplikovatelnost stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010, viz např. rozhodnutí vydané ve věci označené žalobcem vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1535/2022-378, které obstálo i v ústavněprávním přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1721/22).

31. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Není pochyb o tom, že správní řízení trvalo od [datum] (a žalobce se o něm dozvěděl [datum]) do [datum], tedy 7 let a 8 měsíců, neboť doba přerušení řízení se zásadně započítává do celkové doby řízení (viz stanovisko Cpjn 206/2010 a navazující judikatura), přičemž odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že též trestní řízení (pro které bylo odškodňované řízení přerušeno) bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým a žalobci byla poskytnuta satisfakce již v rámci daného trestního řízení zohledněním délky řízení při úvaze o trestu (odkaz na řízení o odškodnění žalobce za nepřiměřenou délku trestního řízení učinil sám žalobce v odvolání, u odvolacího sudu bylo řízení vedeno pod sp. zn. 19 Co 282/2020).

33. Složitost řízení byla obvyklá dané problematice, přičemž nebyl podán žádný opravný prostředek a aplikováno bylo české právo, dokazování neproběhlo žádné, přítomnost mezinárodního prvku byla daná charakterem řízení. Z hmotně právního i procesně právního hlediska se tak jednalo o řízení jednoduché, toto kritérium tak nemělo vliv na délku řízení a není ani důvod modifikovat finanční satisfakci.

34. Žalobce byl v řízení zcela pasivní, svým chováním tak délku řízení nijak neovlivnil, ani toto hledisko tak nemělo žádný vliv na délku řízení či výpočet satisfakce.

35. Pokud jde o postup státního orgánu, tak lze konstatovat, že se nejednalo o svévolně zahájené řízení, podnětem byl nepravomocný odsuzující rozsudek vydaný v trestním řízení proti žalobci. Postup státního orgánu rozhodně nebyl plynulý, nesměřoval k urychlenému rozhodnutí ve věci, za celé řízení vydal jen dvě usnesení o přerušení řízení na dobu určitou a i po uplynutí dob přerušení zůstal nečinný, přičemž však ani doby přerušení zásadním způsobem délku řízení neovlivnily. Státní orgán nevyvíjel kroky k ukončení řízení a ve skutečnosti vyčkával na úplné skončení trestního řízení (včetně ústavní stížnosti), ačkoliv již v září [rok] udělil žalobci jiný typ trvalého pobytu a sám správní orgán shledal odškodňované řízení o zrušení trvalého pobytu založeného na jiném právním důvodu za bezpředmětné. Postup státního orgánu měl tak zásadní negativní vliv na celkovou délku řízení v podobě jejího prodloužení.

36. Význam řízení pro žalobce se v průběhu řízení měnil. Žalobce byl od roku [rok] trestně stíhán jako účastník zločinného spolčení a nejpozději zahájením trestního stíhání tak byl vystaven hrozbě nuceného opuštění České republiky. Nelze také pominout, že společně se žalobcem byla trestně stíhána (a odsouzena) i jeho manželka a samo toto trestní řízení vystavovalo žalobce i jeho manželku obavám o jejich pobyt v České republice. Až do roku [rok] tak právě trestní řízení působilo uvedené psychické utrpení, a proto v době vedení trestního řízení neexistovala reálná hrozba ukončení trvalého pobytu žalobce vyvolaná právě odškodňovaným řízením. Navíc v odškodňovaném správním řízení byl žalobce opakovaným přerušením správního řízení utvrzen v tom, že do doby pravomocného skončení nebude ze strany státní orgánů nic ve věci řízení o zrušení trvalého pobytu učiněno, proto ani neexistovala reálná hrozba zásahu do jeho práva na respektování soukromého života. V tomto případě nehrozilo odloučení žalobce od zbytku rodiny, neboť stejné hrozbě byla vystavena též manželka, proto výsledek řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu nebyl způsobilý omezit či ovlivnit výkon práva na respektování rodinného a soukromého života. Hrozbou vyhoštění obou manželů totiž v trestním řízení nemohlo být zasaženo do jejich práva na rodinný život správním řízením, navíc by tak ani nemohlo dojít k rozdělení rodiny, zasaženo mohlo být maximálně právo na volbu státu bydliště, které však nelze považovat za základní lidské právo. Újma spojená se zrušením trvalého pobytu, kterou tedy žalobce a jeho manželka pociťovali v době vedení trestního řízení, byla nejen společně sdílená, ale zároveň v tomto období byl význam odškodňovaného správního řízení pro žalobce zcela zanedbatelný. Tento tlak a stres z případného vyhoštění vyvolaný zahájením trestního stíhání pominul až právní mocí odsuzujícího rozsudku. Následně od 3/ 2018 byl žalobce vystaven této hrozbě jen v souvislosti s odškodňovaným řízením, avšak jen do [datum], kdy obdržel povolení k trvalému pobytu z důvodu sloučení s občanem ČR; v této době byl pak význam odškodňovaného řízení pro žalobce standardní, následně se pak odškodňované řízení stalo bezpředmětným a význam řízení pro žalobce odpadl.

37. K tomu nutno připomenout, že zadostiučinění za řízení přesahující svou délkou přiměřenou lhůtu se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Samotné kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy (a případné výše) odškodnění. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu (viz např. nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1320/10) i Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Může být dán jednak typově, jednak může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, v každém případě se vznik újmy pro tento typ odškodňovaného řízení nepresumuje. Na posouzení míry nejistoty lze analogicky aplikovat uvedené závěry o významu řízení pro poškozeného, a to i na základě toho, že dle judikatury je mezi těmito veličinami vztah přímé závislosti. [jméno] nejistoty obdobně jako význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).

38. Žalobce přitom uplatnil tvrzení o své újmě odkazem na judikaturu, která se však týká trestního řízení a svědčí o tom, že žalobce byl traumatizován trestním řízení, nikoliv však odškodňovaným řízením. Stejně tak shora bylo vysvětleno, že správní řízení nemohlo mít (na rozdíl od trestního řízení) dopad do jeho práva vlastnit majetek. Po celou dobu vedení správního řízení byl žalobce opakovaně ujištěn, že do pravomocného skončení trestního řízení nebude jeho pobyt v České republice zrušen, a to bylo utvrzeno rovněž tím, že mu byl vydán průkaz o povolení trvalého pobytu platný. V období od roku [rok] až do [datum] tak žalobce v souvislosti s odškodňovaným řízením nemohl pociťovat žádnou nejistou, která by byla v příčinné souvislosti s odškodňovaným řízením, neboť tato újma mu byla způsobena již trestním řízením (za jehož nepřiměřenou délku byl odškodněn); v tomto období mu nehrozila v souvislosti s odškodňovaným řízením žádná újma, nebyl nijak omezen v žádném ze svých práv, souvisejících s trvalým pobytem, nebylo nijak zasaženo do jeho soukromého života či vlastnického práva, navíc své pocity v daném období plně sdílel se svou manželkou.

39. Argumentace, týkající se nepřípustného zahájení správního řízení dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., zcela pomíjí zjištěný skutkový stav, podle kterého řízení bylo zahájeno dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. a v tomto směru je tak odvolací argumentace zcela nepřiléhavá. Z pouhého textu § 77 zákona č. 326/1999 Sb. je pak zjevné, že zrušení trvalého pobytu není vždy spojeno jen se spácháním trestného činu, tato sankce může být uložena i za jiné jednání, takže úvahu o tom, že řízení o zrušení trvalého pobytu nelze zahájit, dokud není žadatel pravomocně trestně odsouzen, je nutno odmítnout jako lichou. Navíc pokud pak žalobce tvrdí, že mu újma vznikla, protože řízení vůbec nemělo být zahájeno, tak v takovém případě by odpovědnostním titulem mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 430/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Za zrušení rozhodnutí však nelze považovat usnesení o zastavení řízení proto, že plynutím času pominuly důvody pro jeho vedení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

40. Rovněž tak poukazování na judikaturu, týkající se procesních závad spočívajících ve zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost nedopadá na posuzovaný případ, kde žádné rozhodnutí nikdy zrušeno nebylo.

41. Lze tak (ve shodě se soudem prvého stupně) uzavřít, že doba 7 let a 8 měsíců, po kterou odškodňované řízení trvalo, byla nepřiměřená okolnostem a povaze posuzovaného řízení a jsou tak dány zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalované, když újma žalobce je presumována (viz stanovisko Cpjn 206/2010, bod 3). Pokud jde o formu satisfakce, tak právě s ohledem na postup správního orgánu nelze konstatování porušení práva v tomto případě považovat za dostačující satisfakci (viz stanovisko Cpjn 206/2010, bod 3 a navazující judikatura).

42. Základní částka odškodnění se dle stanoviska Cpjn 206/2010 v poměrech České republiky pohybuje zpravidla v rozmezí mezi [částka] až [částka] za jeden rok řízení, avšak adekvátní zadostiučinění lze stanovit i mimo uvedené rozpětí (viz stanovisko Cpjn 206/ 2010, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1599/13). Odvolací soud dospěl k závěru (ve shodě se závěry uvedenými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co246/2022-74, kterého se v tomto řízení dovolával žalobce), že v projednávané věci nemůže být žalobci přiznána základní částka odškodnění ve shora uvedeném rozmezí, neboť jsou dány okolnosti vedoucí ke snížení základní částky - žalobce se domáhá odškodnění za nejistotu spojenou s jeho pobytem na území ČR, a to za situace, kdy tato jeho nejistota plynula, jak sám uváděl, jednak z probíhajícího trestního řízení a jednak z probíhajícího správního řízení. Soud vzal rovněž v úvahu, že trestní řízení a jeho možný výsledek má významnější dopady do osobního života a dovodil, že základní částka odškodnění za rok správního řízení je představována částkou [částka], a to i z důvodu, aby v případě přiznání částky [částka] za rok řízení touto cestou nedocházelo i k odškodnění újmy – nejistoty, která pro žalobci plynula z trestního řízení (ačkoliv za nepřiměřenou délku trestního řízení byl již žalobce odškodněn). Dále je nutno zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, což je vyjádřeno tím, že první dva roky řízení jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší (ke snížení odškodnění za první dva roky správního řízení viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1535/2022-378 a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1721/22).

43. Výše základního odškodnění tak činí 2 x [částka] ([částka]) + 5 x [částka] ([částka]) + 8 x [částka] (tj. [částka]), tj. celkem [částka].

44. Následně pak odvolací soud přistoupil k modifikaci této základní částky dle shora rozepsaných kritérií § 31a OdpŠk. Hledisko složitosti řízení a jednání poškozeného vliv na výpočet relutární satisfakce nemá. Postup orgánu významnou měrou přispěl k celkové délce řízení, a proto odvolací soud z tohoto důvodu přistoupil k navýšení základní částky o 20 %. Význam řízení pro žalobce kolísal; do [datum] ve skutečnosti žádný reálnou újmu způsobenou právě odškodňovaným řízením cítit nemohl, neboť s ohledem na společné stíhání obou manželů u nich nemohla vznikat žádná obava z rozdělení rodiny v souvislosti právě jen s odškodňovaným řízením. [příjmení] a obavu tak žalobce reálně mohl pociťovat v období do vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu sloučení s občanem ČR, tj. do [datum], pak znovu význam řízení pro žalobce zásadně poklesl, neboť v průběhu odškodňovaného řízení byl ujištěn, že splňuje všechny podmínky pro povolení trvalého pobytu a že je tedy odškodňované řízení zcela bezpředmětné, což bylo následně stvrzeno i usnesením o zastavení řízení. Odvolací soud proto s ohledem na zcela minimální význam řízení pro žalobce shledal důvod pro ponížení základní částky o 50 %. S ohledem na to, že odvolací soud vyhodnotil jako význam řízení pro žalobce v období vedení trestního řízení jako zcela nulitní, nepřistoupil již k další modifikaci základní částky pro sdílení újmy s manželkou právě proto, že dle závěru odvolacího soudu v tomto období újma žalobci reálně nevznikala s ohledem na nízký význam správního řízení. Takto vypočtené odškodnění žalobce za nepřiměřenou délku správního řízení činí [částka] (tj. [částka] + 20% z [částka] – 50 % z [částka]), kterou odvolací soud považuje za odpovídající zásahu do jeho práv a obecně sdílené představy o spravedlnosti s ohledem na shora popsané konkrétní okolnosti (nález Ústavního soudu ze dne [datum] [anonymizována dvě slova], sp. zn. I. ÚS 4227/12).

45. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ve zbytku změnil postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř., tak že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci [částka], včetně zákonného úroku z prodlení od [datum] do zaplacení, když teprve dnem [datum] uplynula žalované šestiměsíční lhůta k plnění, počítaná ode dne předběžného uplatnění nároku dne [datum] (srov. stanovisko Cpjn 206/2010 bod 10, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Argumentace žalobce, že přiměřenou dobou k projednání předběžně uplatněného nároku jsou dva měsíce, je v rozporu s § 15 odst. 1 OdpŠk, kterým je soud vázán (čl. 95 Ústavy).

46. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, podle kterého poškozený má - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - ve věci v zásadě plný úspěch, byť by mu bylo zadostiučinění přiznáno jen z části, pokud lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, neboli podařilo se mu prokázat základ nároku). Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, byla tarifní hodnota [částka] určena podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění, dále je„ AT“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), takže odměna za jeden úkon právní služby činí [částka] (§ 7 bod 5 AT) Odvolací soud však přiznal odměnu pouze za účelné úkony právní služby, tj. pokud byly potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Kritérium účelnosti je třeba aplikovat i s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv (§ 2 o. s. ř.), srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, ze dne 29. 7. 2015. Právní zástupce poskytl žalobci v řízení před soudem prvního stupně celkem 3 účelné úkony právní služby a 2 účelné úkony právní služby v řízení odvolacím podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) AT (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], sepis odvolání, včetně jeho odůvodnění a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]). Opakovaná doplnění žalobních tvrzení a odvolání považuje odvolací soud za neúčelné, resp. účelově navyšující náklady řízení, neboť i odkaz na rozhodnutí jiného senátu zdejšího soudu mohl být učiněn při jednání odvolacího soudu a nebylo nutné jej nejprve avizovat a poté bezprostředně před nařízeným soudním jednáním předkládat s podáním obsahujícím pouze citace z tohoto rozhodnutí. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů ve výši [částka], a to zaplacený soudní poplatek [částka] (č. l. 8), odměna advokáta ve výši [částka], náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT [částka] (tj. 5 x [částka]) a náhrada daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši [částka].

47. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř., s tím, že odvolací soud vychází z toho, že o 12 dnů delší než zákonná lhůta není pro žalobce nadměrně zatěžující a neúměrně jej neznevýhodňuje, když úrok z prodlení je mu přiznán až do úplného zaplacení dluhu; zohlednil též to, že tato lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, a že rozsudek odvolacího soudu, kterým byla povinnost k plnění nově určena oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, nabývá právní moci ihned doručením. O místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení