29 C 93/2016-598

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 019 352,33 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 019 352,33 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou původně domáhala zaplacení částky ve výši 11 359 070,33 Kč skládající se z odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 240 000 Kč, dále částky ve výši 1 019 352,33 Kč (skládající se z jistiny ve výši 539 881 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005 ve výši 359,59 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 539 881 Kč od 5. 7. 2005 do 8. 4. 2016 ve výši 479 111,74 Kč), dále odškodnění nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, částky 78 118 Kč za náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči (dále též„ OS“) pod sp. zn. 8 C 303/2008 (dále též„ původní řízení“) a částky ve výši 21 600 Kč za soudní poplatek uhrazený v původním řízení. Dlužno poznamenat, že žalobkyně se těchto částek domáhala z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008.

2. Toto rozhodnutí je již v pořadí třetím rozhodnutím prvostupňového soudu v projednávané věci. První rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 9. 2017, č. j. 29 C 93/2016-83, kterým soud I. stupně žalobu v celém rozsahu zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019, č. j. 91 Co 12/2019-335. Dále ve věci rozhodoval zdejší soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 29 C 93/2016-364, přičemž i v pořadí druhým rozsudkem soud I. stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, druhý rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil (co do částky 10 268 468 Kč), částečně změnil (ohledně částky 71 250 Kč) a částečně vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (ohledně částky 1 019 352,33 Kč). Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 102/2021-493.

3. Po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, tak zůstává předmětem tohoto řízení částka ve výši 1 019 352,33 Kč. Podle žalobkyně přitom platí, že s ohledem na nepřiměřenou délku původního řízení se této částky po žalovaném (v původním řízení) nemohla domoci, tudíž by nyní tuto částku měla zaplatit žalovaná, coby náhradu majetkové újmy. Předmětem řízení je proto nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě žalované (uplatněné) pohledávky. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 1 019 352,33 Kč, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

4. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že v původním řízení se domáhala proti svému bývalému manželovi zaplacení částky 539 881 Kč s úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005 a s úrokem z prodlení z částky 539 881 Kč od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005. Žalobkyně upozorňovala na to, že OS opakovaně původní řízení zastavoval, neboť se dle jeho názoru mělo jednat o závazek, který byl součástí společného jmění manželů. Ve věci společného jmění manželů rozhodl OS unesením ze dne 26. 1. 2007, č. j. 8 C 58/2006-107. Až Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2013, č. j. 22 Cdo 4776/2010-86, vyjasnil, že se jedná o tzv. absolutní obchod. Původní řízení pak pokračoval až do 14. 12. 2015, kdy bylo zastaveno usnesením OS, č. j. 8 C 303/2008-173, když žalovaný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno, neboť žalovaný zanechal majetek nepatrné hodnoty (toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 1. 2016).

5. Podle žalobkyně řízení z ručitelského závazku nepředstavovalo skutkově ani právně složitý spor, přesto však trvalo přes 7 let, tj. nepřiměřeně dlouho. Žalobkyni přitom měla v souvislosti s tímto nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vzniknout škoda ve výši 1 019 290,21 Kč, jak bylo uvedeno shora. Zaplacení této částky, jakož i náhrady nákladů řízení se proto svoji žalobou inter alia domáhala.

6. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2017 uvedla, že u ní žalobkyně dne 11. 4. 2016 uplatnila nárok na náhradu újmy z důvodu a ve výši jako v projednávané věci. Žalovaná této žádosti rozhodla svým stanoviskem ze dne 9. 11. 2016, když jí shledala nedůvodnou.

7. Dále žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že hodnotí délku původního řízení vzhledem k okolnostem případu jako přiměřenou. S ohledem na absenci odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu) pak žalovaná navrhla žalobu zamítnout. K žalované částce 1 019 290,21 Kč žalovaná uvedla, že původní řízení bylo pravomocně zastaveno; není proto ani zřejmé, zda by byla žalobkyně se svoji žalobou v řízení úspěšná. Pohledávku žalobkyně ve výši 1 019 290,21 Kč požadovanou v žalobě nelze považovat za škodu. Nadto žalovaná obecně konstatovala, že ani nelze shledat příčinnou souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.

8. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 29 C 93/2016-83, soud I. stupně žalobu zamítl. K požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 019 290,21 Kč pak soud konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny žádné průtahy, tj. není dána existence odpovědnostního titulu. Nadto soud uvedl, že žalobkyně nemohla očekávat kladný výsledek sporu, jestliže rozhodující soud vyslovil názor o nemajetnosti bývalého manžela žalobkyně. Žalobkyní tvrzená dobytnost pohledávky tak byla dle soudu I. stupně diskutabilní.

9. V odvolání ze dne 4. 10. 2017 žalobkyně inter alia uvedla, že bývalý manžel vyváděl veškeré peníze z jejich společné společnosti. Zároveň zdůrazňovala, že v okamžiku podání žaloby byl bývalý manžel žalobkyně majetný, když měl vlastnit nemovitosti v ulici [ulice] v [obec] a dále vozidla [anonymizováno]. Žalobkyni také mělo být známo, že měl žalobce další stroje a přístroje, jakož i sbírku mincí; pouze pak v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení došlo k převedení majetku bývalého manžela žalobkyně na další osoby.

10. Usnesením Městského soudu v Praze dne 22. 3. 2019, č. j. 91 Co 12/2019-335, bylo zrušeno rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 18. 9. 2017 a uloženo soudu I. stupně, aby se pokusil odstranit vady žaloby. Dále pak odvolací soud soudu I. stupně uložil, aby se zabýval otázkou, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu – nepřiměřené délce naříkaného řízení; v kladném případě se pak soud měl zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzenou nepřiměřenou délkou naříkaného řízení.

11. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 29 C 93/2016-364, soud I. stupně žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že není naplněna existence nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení. Zároveň ve vztahu k požadavku majetkové škody ve výši 1 019 352,33 Kč soud uvedl, že má za to, že již na základě žalobních tvrzení není dána existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody. Žalobkyně totiž měla žalovanou částku zaplatit jedině z důvodu, že byla ručitelkou v dotčeném smluvním vztahu, nikoliv z důvodu nepřiměřené délky původního řízení.

12. V odvolání ze dne 16. 12. 2019 žalobkyně pak mimo jiné uvedla, že názor soudu I. stupně stran příčinné souvislosti (pokud jde o žalovaný nárok ve výši 1 019 352,33 Kč) zcela ignoruje skutečnost, že žalobkyně nebyla s ohledem na délku řízení schopna domoci se svého nároku, který měla z titulu splněného ručení vůči původnímu dlužníkovi (svému bývalému manželovi).

13. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, druhý rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil (co do částky 10 268 468 Kč), částečně změnil (ohledně částky 71 250 Kč) a částečně vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (ohledně částky 1 019 352,33 Kč). Konstatoval přitom, že bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (viz bod 22 tohoto rozsudku). Dále uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu I. stupně ohledně skutečností významných pro posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Podle odvolacího soudu sice lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že prvotně žalobkyni vznikla škoda v důsledku toho, že jako ručitelka za úvěr svého manžela zaplatila [právnická osoba] dluh na základě svého ručitelského závazku. Soud I. stupně se však již podle odvolacího soudu žádným způsobem nezabýval tím, zda se její pohledávka za bývalým manželem z titulu tzv. ručitelského regresu stala v důsledku nepřiměřené délky řízení nedobytnou (viz bod 29 tohoto rozsudku). Soudu prvního stupně pak uložil, aby postupem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vedl žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení o tom, do jakého konkrétního data by byla délka řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 dle jejího názoru s ohledem na veškeré okolnosti případu přiměřená, z jakého důvodu se domnívá, že by byla v uvedeném řízení zcela úspěšná, a z jakého majetku bývalého manžela by svou pohledávku včetně příslušenství po svém bývalém manželovi vymohla a aby ke svým tvrzením předložila důkazy (viz bod 31 tohoto rozsudku).

14. Podáním ze dne 24. 9. 2020 navrhla žalobkyně doplnit dokazování. Dále v tomto podání dotvrdila, že by její žaloba vůči manželovi v původním řízení byla úspěšná. K tomu zdůraznila, že kdyby nebylo původní řízení nepřiměřeně dlouhé, měl by dlužník (bývalý manžel) dostatek majetku, aby mohla být žalobkyně uspokojena.

15. Podáním ze dne 7. 10. 2020 pak žalobkyně doplnila své návrhy na doplnění dokazování.

16. Usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 102/2021-493, odmítl Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393 17. Po rozhodnutí dovolacího soudu se ve věci konala jednání ve dnech 3. 3. 2022, 31. 3. 2022 a dne 16. 5. 2022. Na jednáních dne 3. 3. 2022 a 31. 3. 2022 byly dány žalobkyni výzvy podle § 118a o. s. ř. a byly provedeny důkazy. Na jednání dne 3. 3. 2022 přitom žalobkyně v reakci na výzvu soudu mimo jiné dotvrdila, že s ohledem na veškeré okolnosti případu mělo původní řízení skončit nejpozději dne 8. 9. 2010. Na výše zmiňované výzvy ve smyslu § 118a o. s. ř. reagovala žalobkyně rovněž svým podáním ze dne 26. 4. 2022. V tomto podání žalobkyně dotvrdila, původní řízení mělo skončit ke dni 15. 2. 2014. Upozornila přitom na průtah, ke kterému mělo dojít v řízení před Nejvyšším soudem při vyřizování jejího dovolání ze dne 16. 11. 2010. Na to žalovaná reagovala vyjádřením ze dne 12. 5. 2022, ve kterém uvedla, že nesouhlasí s výpočtem průtahů v dovolacím řízení. Navíc poukázala na bod 19 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393. Rozsudek byl vynesen na jednání dne 16. 5. 2022.

III. Skutková zjištění

18. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila u žalované dne 11. 4. 2016 nárok ve stejné výši a ze stejných důvodů jako v projednávané žalobě. O této žádosti rozhodla žalovaná svým stanoviskem ze dne 9. 11. 2016 tak, že konstatovala, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle OdpŠk a náhradu újmy nepřiznala.

19. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

20. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, vedeným pod sp. zn. 8 C 303/2008, soud zjistil následující skutečnosti: -) Dne 10. 9. 2008 žalobkyně (dříve pod jménem [jméno] [příjmení]) podala žalobu proti svému bývalému manželu [jméno] [příjmení] o zaplacení částky ve výši 539 553,50 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě uváděla, že žalovaný si půjčil od [obec] spořitelny částku ve výši 1 800 000 Kč, žalobkyně vystupovala jako ručitelka s tím, že po dohodě s bankovním ústavem závazek zaplatila a nyní tuto částku požaduje po žalovaném. -) Žalobkyně byla usnesením ze dne 27. 10. 2008 vyzvána k doplnění žaloby, usnesení jí bylo doručeno 20. 11. 2008. -) Žalobkyně pak doplnila skutečnosti podáním doručené soudu 11. 12. 2008. -) Žaloba byla doručena žalovanému s usnesením s uložením lhůty k vyjádření dne 20. 2. 2009. -) Žalovaný se vyjádřil dne 19. 3. 2009. -) Vyjádření žalovaného bylo doručeno žalobkyni dne 6. 4. 2009 s tím, aby se k tomuto vyjádřila. -) Žalobkyně se vyjádřila dne 8. 4. 2009. -) Vyjádření žalobkyně pak bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného, který se vyjádřil k výzvě soudu, která byla dávána opakovaně, po několikáté dne 28. 5. 2009. -) Ve věci pak bylo řízení dne 16. 6. 2009 zastaveno, když soud zjistil, že ve věci účastníků jako manželů byl schválen smír o vypořádání společného jmění manželů, bylo rozhodnuto i o závazku z předmětné smlouvy, dle soudu se pak jednalo o věc pravomocně rozhodnutou. -) Usnesení bylo účastníkům doručeno v červenci 2009 s tím, že proti tomuto usnesení si žalobkyně dne 7. 8. 2009 podala odvolání. -) Stejnopis odvolání s výzvou k vyjádření byl doručen protistraně dne 31. 8. 2009 a věc předložena odvolacímu soudu 24. 9. 2009. -) Krajský soud v Brně pak usnesení soudu I. stupně dne 26. 10. 2009 zrušil, a uložil soudu I. stupně, aby se věcí znovu zabýval. -) Po doručení usnesení stranám 11. a 19. 11. 2009 soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení ve vztahu k zjištění předmětu závazku usnesením ze dne 2. 2. 2010. -) Žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním doručeném soudu 25. 2. 2010, ze strany soudu byla žalobkyně opětovně vyzvána k doplnění dalších skutečností usnesením ze dne 29. 3. 2010, s tím, že toto usnesení bylo žalobkyni doručeno 9. 4. 2010. Zároveň si soud vyžádal od [právnická osoba] smlouvu, na základě které žalobkyně požadovala částku uvedenou v žalobě. -) [právnická osoba] smlouva byla zaslána 2. 4. 2010. -) Žalobkyně doplnila skutečnosti podáním doručeném soudu 23. 4. 2010. Usnesením ze dne 29. 4. 2010 řízení bylo zastaveno s tím, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou. -) Proti tomuto usnesení žalobkyně dne 14. 6. 2010 podala odvolání, po zaslání odvolání protistraně byl spis předložen odvolacímu osudu dne 8. 7. 2010, který dne 30. 8. 2010 usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil. -) Žalobkyně si podala dovolání k Nejvyššímu soudu dne 26. 11. 2010, dovolání pak Nejvyšším soudem bylo postoupeno soudu I. stupně dne 23. 11. 2010. -) Věc byla předložena Nejvyššímu soudu 9. 12. 2010, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 pak bylo usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě zrušeno a věc vrácena soudu II. stupně k dalšímu řízení. Usnesení nabylo právní moci 11. 3. 2013. -) Okresní soud v Třebíči po vyznačení právní moci na rozhodnutí Nejvyššího soudu věc postoupil Krajskému soudu v Brně 4. 4. 2013, který usnesením ze dne 16. 4. 2013 rozhodl tak, že usnesení soudu I. stupně změnil s tím, že řízení se nezastavuje. -) Usnesení nabylo právní moci 6. 5. 2013, na základě přípisu soudce ze dne 14. 6. 2013 ve věci bylo nařízeno jednání na 10. 9. 2013. -) Žalobkyně požádala o odročení jednání dne 17. 6. 2013 z důvodu kolize termínu s jiným jednáním jejího právního zástupce. -) Ze strany soudu pak jednání bylo odročeno na 12. 9. 2013. Následně pak protistrana požádala o odročení jednání z důvodu kolize s jiným jednáním právního zástupce žalovaného. -) Na základě žádosti soud jednání odročil na 26. 9. 2013, kdy opět právní zástupce žalobkyně požádal o odročení jednání z důvodu kolize s jiným soudním jednáním. -) Jednání pak ze strany soudu bylo odročeno na 8. 10. 2013. -) Žalobkyně následně dne 21. 8. 2013 podala námitku podjatosti rozhodující soudkyně a rovněž celého Okresního soudu v Třebíči, když zástupce žalovaného byl bývalým soudcem Okresního soudu v Třebíči. Soudce požádal ředitelku správy soudu o sdělení, kdy došlo k ukončení činnosti soudce – právního zástupce žalovaného. -) Správa soudu sdělila, že činnost soudce ukončil právní zástupce žalovaného dne 31. 12. 1992, rozhodující soudkyně byla přijata Okresním soudem v Třebíči jako čekatelka od 1. 9. 1993, ve funkci předsedkyně senátu byla jmenována 7. 2. 1996. -) Po vyjádření rozhodující soudkyně spis byl postoupen Krajskému soudu v Brně – pobočka [obec] dne 4. 9. 2013, krajský soud rozhodl dne 2. 9. 2013 tak, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednávání. -) Ve věci dne 8. 10. 2013 proběhlo jednání, byly čteny listinné důkazy, jednání bylo odročeno na 15. 10. 2013 za účelem vyhlášení rozsudku. -) Žaloba dne 15. 10. 2013 byla zamítnuta. -) Proti rozsudku si žalobkyně dne 15. 10. 2013 podala odvolání, po zaslání odvolání protistraně byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 21. 11. 2013, žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků 25. 11. 2013. -) Ze strany soudu byla žalobkyně vyzvána 29. 11. 2013 k doložení svých majetkových a osobních poměrů, majetkové poměry žalobkyně doložila 9. 12. 2013, osvobození od soudních poplatků jí bylo přiznáno dne 20. 12. 2013 a spis byl předložen odvolacímu soudu 16. 1. 2014. -) Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil dne 18. 6. 2014, usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 17. 7. 2014, ze strany soudu na základě přípisu ze dne 5. 9. 2014 bylo jednání nařízeno na 7. 10. 2014. -) Při jednání 7. 10. 2014 pak žalobkyně uvedla, že chce, aby věc byla vyřešena v rozumném časovém horizontu a nebylo vše třeba složitě prokazovat, jak na to poukázal soud. Oba pak uvedli, že se nevyhýbají možnosti mediace. Věc byla odročena na neurčito za účelem nařízení prvního setkání s mediátorem, které soud nařídil téhož dne. -) K výzvě soudu ze dne 12. 1. 2015 pak mediátor sdělil, že žalovaná strana při jednání pak sdělila po 40 minutách, že nemá zájem o mediaci, k dohodě mezi účastníky nedošlo. -) Účastníci pak ze strany soudu vyzváni ke sdělení stavu projednávané věci, žalobkyně sdělila dne 19. 2. 2015, že věc není možno řešit smírně. -) Ze strany soudu zjištěno, že žalovaný zemřel dne 24. 2. 2015, ze strany soudu právní zástupce žalobkyně vyzván v březnu 2015 ke sdělení procesního stanoviska s tím, že řízení bude přerušeno z důvodu dědického řízení. -) Dne 20. 4. 2015 soud řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení po žalovaném. Usnesení nabylo právní moci 20. 1. 2016. -) Ze strany soudu pak dán dotaz na dědické oddělení, zda došlo k ukončení dědického řízení, kdy soudní komisař sdělil, že jediný dědic přichází ze závěti pozůstalých syn [jméno] [příjmení], kterého se nedařilo vyrozumět. -) K výzvám soudu pak soudní komisař sděloval průběh dědického řízení s tím, že dne 10. 12. 2015 sdělil, že dědické řízení bylo zastaveno z důvodu skutečnosti, že majetek nepatrné hodnoty byl vydán osobě, která se postarala o pohřeb zůstavitele. -) Usnesením ze dne 14. 12. 2015 pak řízení bylo zastaveno z důvodu skutečnosti, že není právního nástupce po žalovaném. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 1. 2016, čímž došlo k pravomocnému skončení věci.

21. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 19 D 358/2015 soud zjistil, že Okresní soud v Třebíči zastavil dědické řízení o pozůstalosti po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození] (bývalém manželovi žalobkyně), a to pro nemajetnost usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 19 D 358/2015-106.

22. Z kupní smlouvy a smlouvy o zřízení práva odpovídající věcnému břemenu ze dne 30. 12. 2009 a kupní smlouvy o smlouvy zřízení osobní služebnosti ze dne 5. 12. 2014 soud zjistil, že žalobce ke dni 30. 12. 2009 vlastnil nemovitosti v katastrálním území obce Třebíč, přičemž tyto nemovitosti byly prodány za kupní cenu ve výši 3 500 000 Kč, a že žalobce ke dni 5. 12. 2014 vlastnil nemovitosti v katastrálním území obce Třebíč, přičemž tyto nemovitosti byly prodány za kupní cenu ve výši 2 000 000 Kč.

23. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

24. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování, neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu. Výslovně se rovněž zdůrazňuje, že z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné, pro projednávanou věc významné skutečnosti (technický průkazu vozidla [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], přehled inzerátů obdobných vozidel, splátkový kalendář, faktura za doplňky, příjmový pokladní doklad, zánik pojistného, protokol o místním šetření [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], přehled narůstajících obratů a kniha vydaných faktur, znalecký posudek [číslo]).

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

25. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

26. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

27. Podle § 3 písm. a), b), c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

28. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

29. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

30. Jak je uvedeno shora, po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, zůstává předmětem tohoto řízení částka ve výši 1 019 352,33 Kč. Tato částka odpovídá částce (jistině a kapitalizovanému úroku z prodlení) žalované v původním řízení. Jinak řečeno, předmětem řízení je nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě žalované (uplatněné) pohledávky. V takovém případě je pak odpovědnostním titulem nikoliv nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, tj. nepřiměřená délka řízení jako celku, ale toliko jednotlivé průtahy v řízení, tj. nedůvodná nečinnost soudu. Tyto průtahy je nutno odečíst od celkové délky řízení, a tak určit okamžik, kdy mělo řízení správně skončit, a k němuž má žalobce následně tvrdit a prokazovat bonitu dlužníka.

31. Bez dalšího proto nelze vyjít z rozhodnutí odvolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, konstatoval, že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (viz bod 22 tohoto rozsudku). Jak totiž judikoval Nejvyšší soud:„ (…) zatímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, a tam provedený odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013).

32. Z citovaného plyne, že pro hmotněprávní posouzení nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů, jsou právně významnou skutečností konkrétně vymezené průtahy namítaného řízení. Od těchto konkrétně vymezených průtahů se pak odvíjí vše další, tj. předně stanovení okamžiku ideálního konce řízení, k němuž je pak zkoumána bonita dlužníka.

33. Řízení v souzené věci je nepochybně ovládáno zásadami dispoziční a projednací; bylo tak na žalobkyni, aby odečitatelné průtahy tvrdila. Je to totiž právě žalobkyně, kdo z existence průtahů, v jejichž důsledku mělo původní řízení trvat delší dobu, vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (bonitu dlužníka).

34. V projednávané věci byla žalobkyně vyzývána soudem I. stupně na jednání dne 3. 3. 2022 podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby dotvrdila (a ke svým tvrzením navrhla důkazy), k jakému datu mělo původní řízení vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 skončit. Žalobkyně k tomu dotvrdila, že původní řízení mělo skončit dne 8. 9. 2020. Dále žalobkyni soud vyzval k doplnění jejich tvrzení a důkazních návrhů, pokud jde o datum, ke kterému mělo původní řízení podle žalobkyně skončit, na jednání dne 31. 3. 2022, a to poté, co jí výslovně upozornil na závěry plynoucí z relevantní judikatury Nejvyššího soudu. Žalobkyně poté svým podáním ze dne 26. 4. 2022 dotvrdila, že původní řízení mělo skončit dne 15. 2. 2014.

35. V podání ze dne 26. 4. 2022 dále uvedla, že v řízení u dovolacího soudu došlo ke značnému průtahu, když dovolání bylo podáno dne 16. 11. 2010, doručeno Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2010, a usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 26. 2. 2013. Podle žalobkyně tak byla délka řízení u Nejvyššího soudu 810 dnů. V této souvislosti žalobkyně poukázala na délku dovolacího řízení v Rakousku, jakož i na délku řízení zahájených u téhož senátu Nejvyššího soudu téhož dne (tj 9. 12. 2010). Dále poukázala na to, že v původním řízení dne 19. 2. 2015 soudu sdělila, že mediace nebyla úspěšná a žádala soud o pokračování v řízení. Dne 24. 2. 2015 však zemřel žalovaný v naříkaném řízení. Žalobkyně měla za to, že tato skutečnost by nemohla ovlivnit řízení, kdyby nedošlo k výše uvedenému průtahu, neboť řízení by bylo již pravomocně skončeno, což se však nestalo. Při dalším postupu stanovení délky řízení považovala žalobkyně za nutné výše uvedené úmrtí odmyslet a dotvořit časovou osu tak, jako by k úmrtí nedošlo, neboť bylo-li by rozhodováno bez průtahů, pohybovalo by se řízení ve zcela jiném časovém období, tj. za života žalovaného v naříkaném řízení. S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že soud měl již věc opakovaně nastudovanou, bylo podle žalobkyně možné o věci rozhodnout při jediném jednání nařízeném řádově v měsíci; pro úvahu však žalobkyně navrhla počítat s 2 měsíci, přičemž také tvrdila, že je třeba uvážit, že rozsudek by měl být doručen ve lhůtě 30 dnů. Podle žalobkyně by tak původní řízení před soudem I. stupně muselo být skončeno k datu 19. 5. 2015 (nedošlo-li by k úmrtí žalovaného, resp. bývalého manžela žalobkyně). Následně se podle žalobkyně dalo předpokládat podání odvolání, kdy délka od podání odvolání do rozhodnutí ve věci samé by činila cca 3 měsíce (k tomu žalobkyně odkázala na již proběhlá odvolací řízení v dotčené věci). Odečte-li se ode dne 19. 8. 2015 délka průtahů řízení (podle žalobkyně 550 dnů), je možné se dostat dle názoru žalobkyně k datu 15. 2. 2014. K tomuto datum přitom měl být dlužník v původním řízení (bývalý manžel žalobkyně) bonitní.

36. Opakovaně se zdůrazňuje, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě žalované (uplatněné) pohledávky. V takovém případě je pak odpovědnostním titulem nikoliv nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, tj. nepřiměřená délka řízení jako celku, ale toliko jednotlivé průtahy v řízení, tj. nedůvodná nečinnost soudu. Jinými slovy řečeno, aby vůbec mohla být žalobkyně se svojí žalobou úspěšná, musí tvrdit a prokázat existenci průtahů v původním řízení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5454/2016). Podle zdejšího soudu přitom v původním řízení nebyla prokázána existence průtahů, a to z následujících důvodů.

37. Zaprvé, soud nepovažuje za relevantní tvrzení žalobkyně o délce dovolacího řízení v Rakousku. Stejně tak podle zdejšího soudu nelze brát v úvahu tvrzení žalobkyně o tom, jak dlouho byly vyřizovány jiné věci dotčeným senátem Nejvyššího soudu, které tomuto senátu napadly ve stejný den, jako dovolání žalobkyně; proto také k těmto tvrzením neprováděl navrhované důkazy. Platí totiž, že průtahem v řízení se míní období bezdůvodné nečinnosti orgánu veřejné moci; tedy ty situace, kdy orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Z uvedeného plyne, že existenci průtahů je vždy třeba posuzovat individuálně, ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Jinak řečeno, o existenci průtahů v konkrétním řízení nemůže bez dalšího ničeho svědčit průměrná (či snad mediánová) délka obdobného řízení v jiném členském státě EU či snad průměrná (nebo mediánová) délka řízení u senátu, kterému věc napadla.

38. Zadruhé, méně problémů činí podchycení průtahů řízení tam, kde zákon pro vydání rozhodnutí (provedení úkonu) stanoví lhůtu. To ovšem není případ řízení dovolacího, které mělo být dle žalobkyně stiženo průtahy.

39. Zatřetí, konstantní soudní judikaturou je dovozováno, že nesprávným úředním postupem (průtahem) může být i porušení zásady rychlosti soudního řízení, u kterého není lhůta pro rozhodnutí stanovena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002). Obecně platí, že pro občanskoprávní soudní řízení, zejména ve věci samé, vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých věcí, které jsou projednávány, není až na výjimky dosti dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl rozhodnout. V občanském soudním řízení se pak přiměřenost délky řízení poměřuje především § 6 o. s. ř., podle kterého platí, že soud je povinen v řízení postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Měřítkem správnosti úředního postupu z hlediska včasnosti rozhodnutí bude splnění zásady rychlosti soudního řízení, která zakládá významné právo účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Nejde však o hledisko absolutní, které by mohlo převážit jiné požadavky na soudní rozhodování (jako např. povinnost soudu opřít své rozhodnutí o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci). Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, je proto třeba považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Není přitom podstatné, zda průtahy mají původ v činnosti (nečinnosti) jurisdikční či správní složky, tedy zda byly způsobeny neodpovědným (liknavým) přístupem soudce (důvody subjektivní) nebo nedostatečným personálním či materiálním vybavením soudu (důvody objektivní) (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 663/01, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 685/06, ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).

40. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, v původním řízení dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolací a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Musel se přitom vypořádat s otázkou procesněprávní (překážkou věci pravomocně rozhodnuté), jakož i s otázkou hmotněprávní (regresním nárokem ručitele vůči dlužníku). V této souvislosti se připomíná právní úprava přípustnosti dovolání (viz § 237, § 238, § 238a o. s. ř.), resp. právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku (viz § 236 odst. 1 o. s. ř.), která plně odpovídá primárnímu účelu dovolacího řízení, a to sice sjednocování judikatury soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11). Z toho lze dovodit, že dovolací řízení je ze své podstaty řízeným složitým (zvláště pokud dovolání není odmítnuto a dovolací soud se dovoláním zabývá po věcné stránce, jak tomu bylo v projednávané věci).

41. Podpůrně se přitom odkazuje rozhodnutí Ústavního soudu, který judikoval:„ smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, II. ÚS 2126/07). Tyto závěry lze přitom mutatis mutandis vztáhnout i na řízení před dovolacím soudem. Platí totiž, že také v řízení před dovolacím soudem musí být účastník zastoupen (viz § 241 o. s. ř.). Jinak řečeno, o mimořádném charakteru dovolání (resp. složitosti dovolacího řízení) svědčí i požadavek povinného zastoupení.

42. Podpůrněji lze odkázat na odbornou literaturu, ve které bylo traktováno, že ohledem na povahu řízení před Nejvyšším soudem nelze bez dalšího označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před ním (srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 286 s.).

43. Lze proto shrnout, že s ohledem na shora rozebraná specifika dovolacího řízení pak období přibližně 2 let a 1 měsíce (po které trvalo dovolací řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008) nelze považovat za průtah v řízení jak tvrdila žalobkyně, byť soud připouští, že sama tato doba je na samotné hranici toho, co ještě nelze považovat za průtah (srov. např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 46 C 165/2021, ve kterém byla označena doba 4 let, po kterou Ústavní soud projednával ústavní stížnost, za průtah). Jinými slovy, s ohledem na individuální okolnosti původního řízení, jakož i charakter a znaky dovolacího řízení nelze dovodit, že by průběh dovolacího řízení neodpovídal běžnému průběhu soudního řízení a péči, kterou je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Naopak průběh dovolacího řízení v původním řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti, pročež délka dovolacího řízení netkvěla v příčinách vycházejících z působení soudu. Soud přitom vzal do úvahy zejm. to, že samotné řízení u dovolacího soudu neskončilo odmítnutím dovolaní, nýbrž dovolací soud se vyjádřil v meritu věci, a to jak k hmotněprávním otázkám, tak i procesněprávním.

44. Začtvrté, z ustálené judikatury plyne, že u nároku na náhradu škody v důsledku průtahů nelze přihlížet k tomu, že v původním řízení došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to ani v případě, jenž by se jinak zohlednil u náhrady nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015). V projednávané věci přitom okolnost, že soudy v původním řízení nerespektovaly známou judikaturu Nejvyššího soudu, představovala jeden z hlavních důvodů, proč odvolací soud shledal původní řízení nepřiměřeně dlouhým (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, bod 19). Jakkoliv proto zdejší soud rozumí snaze žalobkyně opakovaně poukazovat na pochybení soudů v původním řízení, resp. na její snahu konstruovat ideální délku původního řízení, tak tato snaha je vzhledem k ustálené judikatuře civilních soudů odsouzena k nezdaru. Přihlédnout lze totiž k jednotlivým průtahům (nedůvodným obdobím nečinnosti), nikoliv snad k suboptimálnímu právnímu hodnocení jednotlivých soudů podílejících se na vyřizování konkrétní věci které posléze vede ke zrušení jejich rozhodnutí a tím i k prodloužení délky dotčeného řízení, jak bylo osvětleno shora.

45. Zapáté, odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, v bodě 19 rovněž judikoval:„ Co se týká hodnocení postupu orgánů veřejné moci během řízení /kritérium dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/ soudem I. stupně, lze souhlasit s jeho závěrem, že v řízení nebyla shledána žádná období nečinnosti soudů.“. Soud I. stupně je přitom v souladu s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 466/2009). Dané ustanovení reflektuje skutečnost, že účastník se na soud obrací s tím, aby bylo v rozumné době nalezeno právo, případně, aby žalobci (výjimečně i žalovanému), jehož nárok je po právu, opatřil soud exekuční titul. Smyslem soudního řízení není bezúčelná právní ekvilibristika a soutěžení mezi jednotlivými soudy, nýbrž spravedlivé a rychlé vyřešení sporu (věci).

46. K tomu se připomíná názor Nejvyššího soudu, který judikoval:„ Vázanost právním názorem odvolacího soudu však neplatí v případě, kdy došlo v dalším řízení ke změně skutkového základu, z něhož odvolací soud při zaujetí (závazného) právního názoru vycházel. Právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu totiž nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož východiskem bylo dokazování v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě - za podmínek upravených v ustanovení § 205a o. s. ř. - před soudem odvolacím. Tento skutkový základ se však může v řízení, které následuje po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, v různých směrech změnit. Jestliže bude dokazování potom dále doplňováno, mohou účastníci přicházet s novými skutkovými tvrzeními a mohou nabízet i nové důkazy. Je přirozené, že takto se může změnit skutkový základ, z něhož vycházel právní názor odvolacího soudu. Tehdy již nelze dovozovat, že na základě takto změněného skutkového stavu je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Zde naopak nastupuje povinnost soudu, který prováděl dokazování, posuzovat samostatně, tj. bez vázanosti právním názorem odvolacího soudu, výsledky nového důkazního řízení. Z toho plyne závěr, že vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, platí jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nový skutkový základ.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 896/2003).

47. V projednávané věci ovšem stran průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 nedošlo k změně skutkových tvrzení, resp. v tomto směru soud I. stupně neprováděl žádné další dokazování. Pokud tedy odvolací soud ve svém rozsudku jasně konstatoval, že původní řízení nebylo zatíženo žádnými období nečinnosti, soudu I. stupně nezbylo, nežli toto právní hodnocení odvolacího soudu respektovat.

48. Lze proto uzavřít, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.

49. Na základě skutkových zjištění pak nelze shledat taková období nečinnosti v postupu soudů v původním řízení, jež by vedla k závěru, že bylo možno očekávat skončení řízení před 24. 2. 2015, kdy zemřel žalovaný (bývalý manžel žalobkyně) v původním řízení. Dlužno poznamenat, že z provedeného dokazování přitom jasně vyplynulo, že v okamžiku své smrti byl již žalovaný (bývalý manžel žalobkyně) nemajetný. Jakkoliv tedy zároveň bylo v řízení prokázáno, že bývalý manžel žalobkyně disponoval majetkem v roce 2009 (resp. v roce 2014), samotná tato zjištění jsou irelevantní. Pokud žalobkyně ztratila možnost vymoci svou pohledávku, stalo se tak pro smrt (resp. nemajetnost) jejího dlužníka (bývalého manžela), nikoli v důsledku průtahů v původním řízení. Jinými slovy, soud neshledal naplnění již první hmotněprávní podmínky vzniku odpovědnosti žalované, a to sice existence odpovědnostního titulu (tj. průtahů ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk). Soud je proto toho názoru, že žaloba není důvodná, pročež ji výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

50. Nad rámec shora uvedeného považuje soud za důležité vyjádřit se i k argumentaci žalované, která opakovaně uváděla, že žalobkyně mohla (měla) svoji pohledávku řešit v rámci řízení o společném jmění manželů. Rovněž argumentovala, že pokud by byla bývala žalobkyně žalovala svého manžela bez zbytečného odkladu, tak by soudy v původním řízení vůbec nemusely řešit otázku promlčení. Žalovaná rovněž poukazovala na dědické řízení bývalého manžela žalobkyně. K tomu žalovaná zdůrazňovala, že manžel se svého majetku za svého života zbavoval, pročež dle žalované nebylo postaveno najisto, že nedobytnost pohledávky žalobkyně byla dána právě délkou původního řízení (resp. průtahy v tomto řízení).

51. K tomu se uvádí, že tam, kde se dovozuje škoda ve výši pohledávky uplatněné v soudním řízení postiženém průtahy s odůvodněním, že dlužník se stal insolventním, vzniká poškozenému ušlý zisk pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že jednak pohledávku za dlužníkem skutečně měl a jednak že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl, v případě, že by mu dlužník na základě soudního rozhodnutí plnil. Pro splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je pak významné, zda v případě insolventnosti dlužníka bylo splnění závazku reálné, tj. bylo-li je možno při obvyklém průběhu událostí očekávat, pokud by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

52. Důkazní břemeno v tomto směru nese poškozený, nicméně pro závěr o faktické nevymožitelnosti nároku od přímého dlužníka, tedy k prokázání vzniku škody, není nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nezbytné, aby poškozený neúspěšně vymáhal svou přiznanou pohledávku v exekuci či aby se svým nárokem absolvoval nalézací řízení. Soud rozhodující ve sporu o náhradu škody může sám jako předběžnou otázku řešit předpokládaný výsledek řízení, který v důsledku průtahů nenastal. To platí i v případech, kdy je tvrzeno, že povinný subjekt během nepřiměřeně dlouhého řízení zanikl bez právního nástupce (resp. pokud dlužník zemřel), pročež není ani proti komu vést soudní spor (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2021, sp.zn. 30 Cdo 1840/2017).

53. Pokud pak jde o argumentaci žalované, které uváděla, že žalobkyně měla řešit svoji pohledávku vůči bývalému manželovi v rámci vypořádání společného jmění manželů, popř. měla svoji žalobu proti bývalému manželovi podat dříve, tak tyto soud nepovažuje za přiléhavé. Bylo věcí žalobkyně, jaký přístup k vymáhání pohledávky vůči svému bývalému manželovi zvolí. Pochopitelně důsledky z této volby bezprostředně plynoucí poté musí nést pouze ona sama, když jedním z důsledků její volby je i nevymahatelnost pohledávky v důsledku úmrtí jejího bývalého manžela. Na druhou stranu s ohledem na zásadu iura novit curia (na kterou přiléhavě poukazovala i žalobkyně) nelze spekulovat na to, že by snad mělo být kladeno žalobkyni k tíži, že se soudy v původním řízení musely vypořádat s námitkou promlčení. Nadto je třeba zdůraznit, že otázku promlčení neposuzují soudy ex offo, nýbrž toliko k námitce jedné ze stran.

54. Dále podle zdejšího soudu nelze spekulovat ani na to, že žalovaný v původním řízení (manžel) se zbavoval svého majetku, pročež by žalobkyni stejně ničeho neplnil (i kdyby snad se domohla exekučního titulu). Jak totiž bylo zdůrazněno shora, v případě náhrady újmy způsobené průtahy v řízení je třeba určit, k jakému okamžiku mělo dotčené řízení skončit (nebylo-li by průtahů) a k tomuto okamžiku zkoumat bonitu dlužníka. Nelze přitom kalkulovat s tím, že při existenci exekučního titulu by dlužník jednal tak, aby vymožení dlužné částky zamezil. Platí totiž, že při posuzování otázky náhrady újmy způsobené průtahy v řízení soudy z povahy věci konstruují jakousi„ alternativní realitu“, a to pro účely posouzení oprávněnosti nároku žalobců. Není přitom přípustné do této reality vnášet jakékoliv spekulace, a to např. s ohledem na vztah věřitele a dlužníka v původním řízení. Jinak řečeno, v rámci úvah soudu je podstatné, zdali by se bývala žalobkyně (s ohledem na bonitu dlužníka ke konkrétnímu dni) mohla svého nároku domoci, nikoliv zdali by se ho skutečně domohla. Koneckonců spolehlivě dovodit, že by se snad v soudem konstruované„ alternativní realitě“ žalobkyně svého nároku skutečně domohla, ani z podstaty věci nelze.

VI. K nákladům řízení

55. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

56. Předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč způsobené nepřiměřenou délkou řízení (tarifní hodnota 50 000 Kč), nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč způsobené tím, že byla žalobkyni po dobu řízení připomínána minulost a soužití s bývalým manželem (tarifní hodnota 50 000 Kč), nárok na náhradu škody spočívající v zaplacených nákladech na právní zastoupení ve výši 78 118 Kč, nárok na náhradu škody spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 21 600 Kč a dále nárok na zaplacení 1 019 352,33 Kč (odškodnění majetkové újmy, kdy se jedná o částku žalovanou v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008, kdy nepřiměřenou délkou řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 se žalobkyně nedomohla této částky po žalovaném v naříkaném řízení, tudíž ji požadovala po České republice).

57. Tarifní hodnota sporu tedy činila 1 219 070,33 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (tarifní hodnota 50 000 Kč). Žalované tedy byla úspěšná v rozsahu cca 96 %. Soud je proto toho názoru, že žalovaná měla neúspěch jen v poměrně nepatrné části, pročež jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení, a to v souladu s výše citovaným § 142 odst. 3 o. s. ř.

58. Žalované přitom náleží paušální náhrada za tyto úkony: vyjádření se k žalobě, příprava na jednání dne 18. 9. 2017, účast na jednání dne 18. 9. 2017, vyjádření k odvolání dne 22. 8. 2018, příprava na jednání dne 22. 3. 2019, účast na jednání dne 22. 3. 2019, příprava na jednání dne 10. 10. 2019, účast na jednání dne 10. 10. 2019, vyjádření k odvolání, příprava na jednání před odvolacím soudem, účast na jednání před odvolacím soudem, příprava účasti na jednání dne 3. 3. 2022, účast na jednání téhož dne, příprava účasti na jednání dne 31. 3. 2022, účast na jednání téhož dne, příprava účasti na jednání dne 16. 5. 2022, účast na jednání téhož dne, replika k vyjádření žalobce ze dne 26. 4. 2022.

59. Celkem tak žalované náleží náhrada paušální náhrada za 18 úkonů, tj. 5400 Kč (18 x 300 Kč).

VII. Ke lhůtě k plnění

60. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení