46 C 165/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 pro zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 485 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 22 485 Kč od 14. 5. 2021 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 37 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 37 515 Kč od 14. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že byl v procesním postavení žalovaného účastníkem řízení vedeného Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 20 C 294/2015, zahájeného dne 6. 10. 2015 a pravomocně skončeného dne 21. 4. 2021. Délka řízení tak byla nepřiměřená a žalobci vznikla nemajetková újma, za kterou mu náleží zadostiučinění v penězích. Zadostiučinění však žalobce požaduje pouze za dobu od 6. 10. 2015 do 10. 10. 2020.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že k projednání žádosti žalobce došlo dne 10. 11. 2021. Žalovaná konstatovala, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“). Naříkané řízení bylo vedeno o částku 2 964 Kč, jedná se tak o bagatelní částku, jež není ve vztahu k žalobci existenční a jako taková není předmětem řízení natolik významným, aby odůvodňovala zadostiučinění nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení v penězích.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobce se podáním ze dne 13. 11. 2020 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, kterým mu byla způsobena nemajetková újma, kterou vyčíslil částkou 60 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení před Okresním soudem v Olomouci, sp. zn. 20 C 294/2015, jak je patrné z jeho podání nazvaného Návrh na přiznání náhrady nemajetkové újmy z důvodu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci – uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč.

6. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V postupu Ústavního soudu bylo shledáno období nečinnosti od obdržení ústavní stížnosti ode dne 16. 5. 2016 do vydání nálezu dne 1. 6. 2020. V důsledku nečinnosti Ústavního soudu je celková délka posuzovaného řízení nepřiměřená. Předmětem posuzovaného řízení byl nárok vůči žalobci na zaplacení částky 2 964 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k bagatelní částce žalovaná uzavřela, že řízení nebylo pro žalobce natolik významným, aby jeho nepřiměřená délka odůvodňovala přiznání peněžního zadostiučinění.

7. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 20 C 294/2015, soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: dne 6. 10. 2015 byla žalobcem [jméno] [příjmení] insolvenčním správcem dlužníka [právnická osoba] v likvidaci podána žaloba na [celé jméno žalobce] o zaplacení částky 2 964 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení učinil úkon spočívající v zadání pokynu k převodu finančních prostředků z účtu dlužníka ve prospěch žalovaného, který byl v rozporu se zákonným omezením stanoveným v § 111 insolvenčního zákona dne 12. 11. 2015 byl vydán platební rozkaz, který byl žalovanému doručen dne 9. 12. 2015 dne 16. 12.2015 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor dne 17. 12. 2015 byl odpor žalovaného zaslán žalobci dne 27. 1. 2016 bylo nařízeno jednání na 18. 3. 2016 dne 18. 3. 2016 se konalo jednání, při němž bylo přednesena žaloba, obrana, sděleny výsledky přípravy jednání, provedeno dokazování, bylo dáno poučení dle § 118b odst. 1 o.s.ř. a 119a odst. 1 o.s.ř., byly předneseny závěrečné řeči a jednání bylo odročeno na 22. 3. 2016 za účelem vyhlášení rozhodnutí den 22. 3. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalovanému uloženo, aby žalovanou částku zaplatil den 31. 3. 2016 byl rozsudek rozeslán účastníkům, tento rozsudek nabyl právní moci 31. 3. 2016 dne 31. 3. 2016 byl žalovaný vyzván, aby zaplatil České republice soudní poplatek za žalobu den 7. 4. 2016 žalovaný soudní poplatek uhradil dne 30. 5. 2019 byl spis vyžádán Ústavním soudem, současně mu byla předložena ústavní stížnost žalovaného k vyjádření ve lhůtě 1 měsíce dne 2. 6. 2020 soud obdržel vyrozumění Ústavního soudu o vyhlášení nálezu dne 9. 6. 2020 dne 10. 6. 2020 obdržel soud nález Ústavního soudu, dle kterého bylo rozsudkem porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rozsudek byl zrušen dne 25. 8. 2020 vznesl soud dotaz na žalobce, zda na žalobě trvá s ohledem na závěry Ústavního soudu dne 2. 10. 2020 bylo nařízeno jednání na 20. 10. 2020 dne 20. 10. 2020 se konalo jednání, k němuž se nikdo nedostavil, byla pouze čtena žádost zástupce žalobce o odročení a jednání bylo odročeno na 18. 11. 2020 dne 6. 11. 2020 bylo jednání z důvodu opatření proti pandemii COVID přeloženo na 10. 12. 2020 dne 10. 12. 2020 se konalo jednání, k němuž se nedostavil žalobce, ani jeho zástupce. Zástupkyně žalovaného omluvila neúčast žalovaného. Bylo čteno podání žalobce z aktuálního dne, přičemž soud měl za to, že věc nelze rozhodnout, a proto jednání odročil na 18. 1. 2021. dne 22. 12. 2020 vznesl soud dotaz na žalobce dne 21. 1. 2021 předložil žalovaný své vyjádření dne 29. 1. 2021 bylo nařízeno jednání na 22. 2. 2021 dne 22. 2. 2021 se konalo jednání, při němž bylo pokračováno v dokazování, přednesen závěrečný návrh žalované a žaloba byla zamítnuta dne 16. 4. 2021 byl rozsudek rozeslán účastníkům a nabyl právní moci dne 21. 4. 2021 8. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

12. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

13. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce naříkaného řízení. V řízení došlo k jednomu průtahu v rámci řízení před Ústavním soudem, které trvalo přes 4 roky. Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také negativně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

14. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 10. 11. 2021, kterým přiznala žalobci zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

15. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

16. Žalobce při výpočtu výše újmy vycházel z celkové délky řízení, tj. od 6. 10. 2015 do 10. 10. 2020 (za období od 11. 10. 2020 do 21. 4. 2021 náhradu nemajetkové újmy nepožaduje), ačkoliv v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného. Soud má za to, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Žalobce se o řízení dozvěděl doručením platebního rozkazu, tj. dne 9. 12. 2015. Posuzované řízení tak ve vztahu k žalobci (bez období, za které žalobce nemajetkovou újmu nepožaduje) od 9. 12. 2015 do 10. 10. 2020, tj. 4 roky a 10 měsíců.

17. Posuzované řízení bylo co do složitosti standardní. Nevykazovalo zvýšenou míru procesní, právní či skutkové složitosti. Ve věci samé rozhodoval okresní soud dvakrát a Ústavní soud o ústavní stížnosti proti prvostupňovému rozsudku okresního soudu jednou.

18. Žalobce se na délce řízení nepodílel.

19. Stran činnosti soudu lze postup okresního soudu považovat za plynulý, jeho úkony směřovaly ke skončení věci. K jedinému průtahu došlo v rámci rozhodování Ústavním soudem o ústavní stížnosti, které trvalo 4 roky. S ohledem na povahu Ústavního soudu nelze označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před ním (srov. [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 286 s.), doba 4 let, po kterou Ústavní soud projednával ústavní stížnost, však přiměřená zdaleka není a je třeba konstatovat, že nečinností Ústavního soudu došlo k významnému průtahu v řízení, který tvořil více než 2/3 celkové délky řízení.

20. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o standardní občanskoprávní řízení s přesahem do insolvencí. Žalobce není osobou pokročilého věku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) a netvrdil, že by byl nemocen.

21. Judikatura dovodila, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zákona v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) uvedeného zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V rámci posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015 sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, resp. sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Příslušenstvím se má na mysli ve smyslu citované judikatury úrok z prodlení i náklady řízení. V naříkaném řízení činila jistina včetně úroku z prodlení celkem 4 164 Kč a náklady řízení 18 320,76 Kč, tj. v součtu částku 22 484,76 Kč.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud, obdobně jako žalovaná, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

23. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 5 let částku 57 500 Kč (4x15 000 + 10x1250). Důvody pro zvýšení náhrady soud neshledal, neboť má za to, že období nečinnosti je již dostatečně zohledněno v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení. Soud však má za to, že částka přiměřeného zadostiučinění má být snížena na částku 22 485 Kč. V projednávané věci totiž žalobce netvrdil žádné relevantní skutečnosti svědčící pro závěr, že by význam řízení byl natolik zásadní, že by k ponížení a zohlednění toho, co bylo pro žalobce tzv.„ v sázce“ (viz odstavec 20), nemělo dojít. Zadostiučinění v částce 22 485 Kč (představující výši toho, co bylo pro žalobce„ v sázce“ po zaokrouhlení na celé koruny) pak odpovídá nejistotě žalobce ohledně výsledku řízení, typu práv a povinností, o jakých bylo původní řízení vedeno, a všem zjištěným okolnostem případu.

24. Výrokem I. soud vedle přiměřeného zadostiučinění přiznal žalobci též úroky z prodlení z přisouzené částky v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., od 14. 5. 2021 do zaplacení, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 13. 11. 2020, lhůta 6 měsíců tak skončila dne 13. 5. 2021. Žalovaná se tedy dostala do prodlení od 14. 5. 2021 Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Ve zbytku pak byla žaloba výrokem II. zamítnuta.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, podání repliky) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2 142 Kč Celkem náhrada nákladů řízení činí 14 342 Kč Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

Poučení