29 Co 110/2022-102

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] o žalobě podle části V. o. s. ř., k odvolání žalobce a účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], čj. 22 C 126/2020-57 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů činí [částka], jinak se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit [právnická osoba] na nákladech odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum] zamítl žalobu o nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit [právnická osoba] náhradu ve výši [částka] (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o včas podané žalobě v souladu s ust. § 247 odst. 1 o. s. ř. podle části V. o. s. ř. na nahrazení zamítavého výroku III. shora označeného nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách. Finanční arbitr rozhodl dle ust. § 8 a násl. zákona č. 229/2002 Sb., o Finančním arbitrovi, o návrhu žalobce (navrhovatele) proti účastnici [právnická osoba] (instituci) na určení neplatnosti pojistné smlouvy [číslo] ze dne [datum] (investiční životní pojištění PROFI Invest), uzavřené žalobcem a [právnická osoba] (od [datum] pod obchodní firmou [právnická osoba], dále též účastnice nebo pojišťovna) a na vydání navrhovatelem zaplaceného pojistného z titulu bezdůvodného obohacení. Neplatnost pojistné smlouvy žalobce vyvodil z toho, že nebyla dostatečně určitě sjednána výše pojistného plnění a výnosů z investovaných prostředků, přičemž investování označil za pravý účel smlouvy a pojišťovací složku za zcela formální. Finanční arbitr v souladu s ust. § 12 odst. 3, věta první zákona č. 229/2002 Sb. překročil původní návrh navrhovatele na vrácení pojistného a v námitkovém řízení zohlednil pojistné, které žalobce hradil po zahájení řízení před finančním arbitrem. Finanční arbitr nálezem ze dne [datum] rozhodl, že předmětná pojistná smlouva je od počátku neplatná (výrok I.), uložil instituci zaplatit navrhovateli [částka] s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.), ve zbývající části návrh zamítl (výrok III.) a rozhodl, že instituce je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši [částka] na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok IV.). K námitkám navrhovatele podaným proti tomuto nálezu změnil rozhodnutím ze dne [datum] výrok II. tak, že instituce je povinna zaplatit navrhovateli 41 000 s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, námitky instituce zamítl.

3. Se žalobou žalobce byla dle ust. § 250b odst. 1 o. s. ř. spojena ke společnému řízení žaloba účastníka - [právnická osoba] na nahrazení vyhovující části rozhodnutí Finančního arbitra dle ust. § 250b odst. 1 o. s. ř. Na základě zpětvzetí žaloby soud I. stupně toto řízení pravomocně zastavil usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 30 C 64/2020-38, současně rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení.

4. Soud I. stupně se věcně zabýval tou částí návrhu žalobce, o níž Finanční arbitr rozhodl zamítavě ve výroku III. nálezu. Žalobce se žalobou podanou soudu domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout úhradou pojistného i přede dnem [datum], tedy dříve než tři roky před zahájením řízení před Finančním arbitrem. Instituce vznesla v řízení před Finančním arbitrem námitku promlčení a Finanční arbitr tuto část nároku zamítl jako promlčenou v objektivní tříleté lhůtě.

5. Při posouzení promlčení rozhodné části uplatněného nároku vyšel soud I. stupně z následujících faktů, plynoucích ze skutkových zjištění správního orgánu: Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o životním pojištění PROFI Invest. Žalobce se zavázal hradit a hradil měsíční pojistné ve výši [částka] počínaje dnem [datum], v době od [datum] do [datum] tak uhradil částku [částka]. Od [datum] se účastníci smlouvy dohodli na snížení pojistného na částku [částka] měsíčně, do října 2019 takto žalobce uhradil na pojistném celkem [částka], to vyšlo najevo při námitkovém řízení. Celkem tak žalobce zaplatil na pojistném v době od [datum] do [datum] částku [částka].

6. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval soud I. stupně za použití přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Dle obč. zák. posuzoval promlčení nároku včetně počátku běhu a délky promlčecí lhůty (§ 3036 o. z.). Aplikoval ust. § 107 odst. 2 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky (objektivní promlčecí lhůta) a jde-li o úmyslně bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

7. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně vyšel z absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy, v argumentaci ohledně tohoto posouzení se shodl s Finančním arbitrem. Uvedl, že pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu každé jednotlivé splátky pojistného běží samostatná objektivní promlčecí lhůta. Souhlasil s názorem Finančního arbitra, že rozhodným datem pro posouzení námitky promlčení vznesené účastníkem je datum [datum], neboť běh obecné tříleté promlčecí lhůty žalobce zastavil podáním návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem. Nárok vztahující se k pojistnému uhrazenému v době předcházející měl ve shodě s Finančním arbitrem za promlčený. Argumentu, že účastník měl úmysl se na úkor žalobce obohatit (a z tohoto důvodu by měla promlčecí lhůta činit 10 let dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák.) nepřisvědčil. Tvrzení, že účastník záměrně uzavřel neplatnou smlouvu s úmyslem bezdůvodně se obohatit, měl za vyvrácené prokázáním smluvního jednání účastníka – např. vyplacením odkupného (odst. 39. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Nepřisvědčil ani argumentu o rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2598/2020) a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 Cdo 1254/2020-399 (odst. 40. rozsudku soudu I. stupně). Neměl za prokázané, že by námitka promlčení byla projevem zneužití práva na úkor žalobce, přičemž v rámci posouzení souladu s dobrými mravy je třeba zkoumat především okolnosti, za nichž je námitka uplatněna ve vztahu k okolnostem, za nich měl žalobce možnost své nároky (včas) uplatnit v řízení u soudu nebo u Finančního arbitra.

8. Soud I. stupně posoudil předmětné rozhodnutí Finančního arbitra jako věcně správné, proto žalobu na jeho nahrazení výrokem I. zamítl. Poznamenal, že žalobní návrh na změnu výroku nálezu, kterým Finanční arbitr uložil účastníku sankci [částka], nelze podřadit pod okruh rozhodnutí, kterým byla dotčena práva žalobce ve smyslu ust. § 246 odst. 1 o. s. ř., proto o něm nerozhodoval.

9. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k úspěchu v řízení rozhodl, že účastník má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení představující odměnu právního zástupce účastníka podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Výši odměny stanovil dle ust. § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty [částka], a to [částka] za každý ze tří úkonů poskytnuté právní pomoci, dále ze tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a součet zvýší o daň z přidané hodnoty ve výši 21% Celkem přiznal náhradu ve výši [částka].

10. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobě vyhoví a nález Finančního arbitra nahradí uložením povinnosti účastníku - [právnická osoba] zaplatit žalobci částku [částka] se 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, dále účastníku uloží uhradit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10% z částky, kterou je účastník povinen uhradit žalobci na účet Kanceláře Finančního arbitra do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a konečně žádal o přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. V odvolání žalobce uplatnil odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř. a namítl, že rozsudek soudu I. stupně je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, jak nalézací soud dospěl k závěru o neplatnosti smluvních ujednání o rizikovém pojistném a počátečních a správních nákladech předmětného pojištění. Dále žalobce v rozsudku postrádá argumentaci ohledně běhu subjektivní promlčecí doby. Soud I. stupně se podle žalobce nevypořádal s novější judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1862/2020 a rozsudkem SDEU ze dne [datum] (správně ze dne [datum], pozn. odvolacího soudu), č. C - [číslo]. Nesouhlasil se závěrem, že neplatnost pojistné smlouvy vyplývá z jejího obsahu, znalost obsahu smlouvy a smluvních podmínek podle něj neznamená pro žalobce uvědomění si bezdůvodnosti plateb pojistného. Existenci bezdůvodného obohacení je možné vztáhnout pouze na celé pojistné, nikoli na jednotlivé srážky, prováděné na vrub kapitálové hodnoty pojištění. Dále žalobce v odvolání uplatnil rozsáhlou argumentaci, opřenou o Směrnici Rady 93/13 ze dne [datum] a Pokyny Evropské komise k uplatňování této směrnice ze dne [datum].

12. Dále žalobce v odvolání uplatnil rozsáhlou argumentaci, opřenou o Směrnici Rady 93/13 ze dne [datum] a Pokyny Evropské komise k uplatňování této směrnice ze dne [datum]. Předmětná smluvní ujednání, pro která byla pojistná smlouva shledána neplatnou, jsou podle žalobce ujednáními zneužívajícími ve smyslu citované směrnice, neboť nebyla sjednána individuálně, jsou v rozporu s požadavkem poctivosti a způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Žalobce argumentoval zejména odůvodněním rozsudku SDEU C [číslo] a tvrdil, že aplikace tříleté objektivní promlčecí lhůty soudem I. stupně je neudržitelná. V citovaném rozsudku se SDEU zabýval slovenskou právní úpravou, která je ohledně problematiky promlčení obsahově shodná s českou, a uvedl, že pokud je lhůta počítána od každé jednotlivé platby, může režim promlčení systematicky zbavovat spotřebitele možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu se směrnicemi oblasti ochrany spotřebitele, a to dříve, než dotčená smlouva skončí. Nelze vyloučit, že spotřebitel si není zcela vědom nesouladu smlouvy s unijním právem a až po zániku smlouvy se informuje u právníka o možnosti uplatnění svých nároků. [obec] efektivity brání vnitrostátní právní úpravě nebo jejímu výkladu tříleté promlčecí lhůty a její použitelnosti v případě žalob na vrácení plnění podle smlouvy obsahující zneužívající ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo v rozporu s požadavky směrnice 2008/48 ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS. Podle žalobce neměl soud I. stupně k objektivní promlčecí lhůtě vůbec přihlédnout, popřípadě měl námitku promlčení korigovat ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z.

13. Dále žalobce argumentoval k otázce subjektivní promlčecí lhůty, jejímu počátku a běhu. Odkázal na nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 2460/17 zdůrazňující potřebu prokázat vědomost o tom, že se na úkor účastníka řízení někdo obohatil, a o tom, v čí prospěch se tak stalo. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 9. 2020 28 Cdo 1862/2020, kterým bylo překonáno dřívější usnesení Nejvyššího soudu 33 Cdo 306/2005. Kritizoval dlouhodobou rozhodovací praxi finančního arbitra, nalézacích soudů a odvolacího soudu v obdobných případech. Upozornil na rozpor v právním hodnocení finančního arbitra a soudu I. stupně. Za zásadní žalobce považuje to, že zákon o pojistné smlouvě nestanoví jako podstatnou náležitost pojistné smlouvy rizikové pojistné, ačkoliv pojistná smlouva obecně musí sjednávat pojištění i v materiálním slova smyslu. Žalobce nesouhlasí s tím, že z neurčitosti sjednání výše rizikového pojistného nebo jeho nesjednání lze dovodit, že se o pojistný vztah nejedná. V projednávané věci pojistná smlouva obsahovala pojistnou částku a bylo na úvaze pojišťovny, zda si za účelem pojistného rizika pro případ smrti ponechá část pojistného jako tzv. rizikové pojistné či nikoliv. Finanční arbitr na rozdíl od soudů dovodil neplatnost pojistné smlouvy na základě neoddělitelnosti smluvních ujednání o nákladech pojištění od zbývajícího obsahu smlouvy. Učinil tak na základě úvahy týkající se jednání pojišťovny za předpokladu, že pojišťovna by smlouvu bez smluvní úpravy možnosti srážek na vrub kapitálové hodnoty neuzavřela. Žalobce má za podstatné, že odvolací soud v rozsudku 29 Co 420/2018 dospěl k závěru, že výše sraženého rizikového pojistného ovlivňuje výši plnění při dožití, je to klíčové při posouzení znalosti skutkových okolností pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároků žalobce. Podle žalobce je nesporné, že smluvní ujednání doplňkových pojistných podmínek jsou neplatná pro neurčitost. Důsledkem neplatnosti těchto ujednání ale není bezdůvodné obohacení. Důsledkem je neoprávněné snížení budoucího plnění z pojištění. Úvahu o znalosti skutkových okolností žalobce, která představuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, rozvinul žalobce tak, že by musela být prokázána informovanost vedoucí k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy bez ohledu na to, zda pojištěný úvahu o neplatnosti smlouvy učinil. Za daných podmínek žalobce mohl zjistit z obsahu smlouvy, že nezná výši srážek prováděných pojišťovnou na základě smluvních ujednání a pojistných podmínek, ale jako právní laik stěží mohl dovodit, že je předmětná smlouva neplatná. Neplatnost těchto ujednání podle žalobce sama o sobě neplatnost pojistné smlouvy nezpůsobuje, a není tudíž důvodem bezdůvodného obohacení pojišťovny. Soud I. stupně založil svou úvahu na hypotetickém předpokladu, nikoliv na skutečné a prokázané vědomosti žalobce, nezabýval se tím, zda žalobce měl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. Podle žalobce dosud žádné soudní rozhodnutí neobsahuje kauzální řetězec, který by přesvědčivě vedl ke stanovení počátku subjektivní promlčecí lhůty žalobce.

14. Žalobce soudí, že neplatnost pojistné smlouvy je důsledkem řady právních vad způsobených účastníkem. Smlouva je neplatná v důsledku neplatnosti smluvních ujednání o nákladech, a to bez ohledu na to, zda jsou či nejsou oddělitelné od zbytků pojistné smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor s § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu 31 Cdo 1566/2017, rozsudek Městského soudu v Praze 25 Co 430/2017 a zdůraznil rovněž nutnost v pochybnostech uplatnit pro spotřebitele nejpříznivější výklad posuzované smlouvy v intencích nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2989/16.

15. K otázce způsobu zúčtování vzájemných peněžitých plnění žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 52/2002 a rozsudek Městského soudu v Praze 14 Co 195/2020. Nejdříve se zúčtují veškerá vzájemně poskytnutá peněžitá plnění a po zjištění salda se námitka promlčení posuzuje ve vztahu k takto zjištěnému saldu. Právní úprava v ust. § 457 obč. zák, zajišťuje, aby si jedna smluvní strana nemohla ponechat plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy a nadto ještě vymoci po druhé straně vrácení plnění, které poskytl. Předmětný skutkový děj shrnul tak, že žalobce zaplatil účastníku na pojistném celkem [částka]. Od žalované obdržel plnění ve výši [částka] a plnění na základě rozhodnutí finančního arbitra ve výši [částka] včetně příslušenství. Pojistný vztah zanikl až v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V návaznosti na to účastník žalobci vyplatil odkupné ve výši [částka] Poslední ze vzájemně zúčtovatelných peněžitých plnění žalobce a účastníka se setkala, a tedy zanikla ke dni [datum]. Žalobce uplatněný nárok na zaplacení částky [částka] vyčíslil jako rozdíl částek [částka] a [částka]. Závěrem navrhl, aby odovlací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví.

16. Účastník se odvolal proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a namítl, že náhrada nákladů nebyla vypočtena správně, když pro dané řízení upravuje advokátní tarif v ust. § 9 odst. 4 tarifní hodnotu [částka]. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že mu přizná za 5 úkonů poskytnuté právní pomoci odměnu po [částka], ke každému úkonu paušální náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty, celkem částku [částka].

17. K odvolání žalobce účastník uvedl, že rozsudek soudu I. stupně má za věcně správný, srozumitelný a přezkoumatelný, ačkoliv nesouhlasí se závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy. Setrval na stanovisku, že žalobce se o bezdůvodném obohacení mohl dozvědět již při uzavření předmětné pojistné smlouvy dne [datum]. Uvedl, že žalobce, přestože je právním laikem, měl k závazku přistupovat s opatrností průměrného spotřebitele. Podle účastníka je správné stanovit počátek běhu promlčecí doby právě v den uzavření pojistné smlouvy. Aplikaci objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák. za považoval za nesprávnou, žalobci běžela subjektivní dvouletá promlčecí doba. Po zúčtování nepromlčených plnění, která si žalobce a účastník vzájemně uhradili dva roky před podáním návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem, nezbývá žádná částka k doplacení žalobci, neboť účastník za toto období uhradil žalobci přeplatek ve výši [částka] a částku určenou finančním arbitrem, včetně příslušenství ve výši [částka].

18. K argumentaci žalobce směrnicí 93/13 EHS účastník namítl, že žalobce nespecifikoval, v čem spatřuje nerovnost práv a povinností žalobce jako spotřebitele vůči pojišťovně. V projednávané věci nedošlo k porušení právních předpisů na ochranu spotřebitele tak závažného charakteru, jak tomu bylo v případu projednávaném SDEU ve věci C - [číslo]. Podle účastníka byla předmětná pojistná smlouva zcela transparentní, žalobce po dobu více než 9 let neprojevil žádný nesouhlas s jejím obsahem. Argumentace žalobce v otázce počátku subjektivní promlčecí lhůty není na místě, neboť soud I. stupně a také finanční arbitr v projednávané věci aplikoval ustanovení o objektivní promlčecí lhůtě. Pokud žalobce dovozuje neplatnost pojistné smlouvy z jejího textu, uplatnila by se dvouletá subjektivní promlčecí lhůta s počátkem spadajícím do okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Účastník upozornil na to, že v citovaném rozsudku SDEU se rovněž uvádí,„ že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem a odkázal na rozsudky SDEU ze dne [datum], č. C [číslo] a C [číslo] a ze dne [datum], č. C [číslo] a C [číslo].

19. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy účastník opakoval zásadu, že tento rozpor je třeba dovozovat jenom z okolností, za kterých byla námitka uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik bezdůvodného obohacení. Ohledně uplatněného způsobu zúčtování vzájemných plnění účastník se ztotožnil s názory Finančního arbitra a soudu I. stupně. Promlčení nároků žalobce a nároků účastníka se posuzuje odděleně. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR z [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Odo 791/2005, a zdůraznil, že žalobcem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 52/2002 se nezabývá otázkou promlčení. Dále účastník tvrdil, že předmětná pojistná smlouva byla uzavřena platně a v souladu se zákonem. Pokud by některá její ustanovení byla shledána neurčitými a v důsledku toho neplatnými, jednalo by se maximálně o relativní neplatnost. Právo dovolat se relativní neplatnosti rovněž podléhá promlčení. Účastník setrvává na tvrzení, že žalobci byli před uzavřením smlouvy poskytnuty zákonem vyžadované informace, měl možnost seznámit se se smlouvou i pojistnými podmínkami. Pokud byl v pojistných podmínkách odkaz na pojistně matematické metody, ty výslovně předpokládá právní úprava, zejména zákon o pojistné smlouvě, jde o objektivně existující metody, které účastník používá obligatorně při své činnosti, která je státem licencována. Citované pojistně matematické metody a zásady podléhají dohledu ze strany regulátora - [obec] národní banky. Odkázal na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě, podle nějž rozpad pojistného na jeho jednotlivé složky, rizikové pojistné a náklady, není podstatnou náležitostí pojistné smlouvy; dále na ustanovení § 12 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, podle nějž je pojistitel povinen sdělit zásady pro stanovení výše pojistného na žádost pojistníka. Závěrem navrhl napadený rozsudek v meritorním výroku potvrdit a vyhovět odvolání účastníka do výroku o náhradě nákladů řízení a přiznat mu rovněž náklady odvolacího řízení.

20. Žalobce při jednání odvolacího soudu setrval na svém stanovisku a k argumentaci o zneužívajícím charakteru smluvních ujednání v pojistné smlouvě, kterou žalobce uzavřel s účastníkem, uvedl, že Nejvyšší soud Slovenské republiky se s rozsudkem SDEU ze dne [datum], č. C - [číslo] vypořádal v rozhodnutí sp. zn. 7 Cdo 268/2021 tak, že rozhodl o automatickém uplatnění desetileté promlčecí lhůty v obdobných spotřebitelských sporech s odůvodněním, že podnikatel si byl při sjednání smlouvy vědom rozporu smlouvy se Směrnicí 93/13 EHS. Pro případ, že by se soud s touto argumentací neztotožnil, navrhl ještě, aby k námitce promlčení nebylo přihlédnuto skrze uplatnění ust. § 6 o. z., podle nějž nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti. K otázce zúčtování vzájemných plnění žalobce a účastníka doplnil, že soud není vázán skutkovými zjištěními správního orgánu, proto by měl zúčtovat podle pravidel, stanovených v rozhodnutí NS ČR 29 Odo 52/2002 a např. také v rozsudku obvodního soudu pro [část Prahy] zn. 19 C 33/2018, i veškerá plnění účastníka. Rovněž účastník setrval při odvolacím jednání na svých stanoviscích.

21. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a došel k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné, zatímco odvolání účastníka je důvodné.

22. Průběh smluvních jednání účastníků, jejich jednotlivé písemné úkony a přehled zaplaceného pojistného byl v řízení nesporný. Závěr o skutkovém stavu, pořízený soudem I. stupně je spolehlivým podkladem i pro právní posouzení věci odvolacím soudem.

23. O nahrazení zamítavého výroku Finančního arbitra soudním rozhodnutím rozhodl soud I. stupně v souladu s ust. § 250i o. s. ř., podle nějž soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl správně. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že soudy jsou ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. vázány správním rozhodnutím - v tomto případě pravomocným výrokem Finančního arbitra, kterým vyhověl žalobci a konstatoval neplatnost pojistné smlouvy. K pravomocnému výroku, který je v rozhodnutí Finančního arbitra doplněn odůvodněním, je nadbytečné rozvíjet nové úvahy o důvodu této neplatnosti. Argumentace žalobce ohledně vlivu neurčitě sjednaných nákladů pojištění a rizikového pojistného na pojistné plnění vede k obecnému předpokladu, že se pojištěný dozvěděl o bezdůvodném obohacení až poté, co smlouva skončila. Právě před těmito případy se snaží judikatura SDEU, vycházející ze Směrnice 93/13 EHS, spotřebitele chránit. Nicméně v případě žalobce tomu bylo jinak, neboť podal návrh na vydání bezdůvodného obohacení v průběhu svého plnění smlouvy a v plnění pokračoval, takže výši pojistného plnění (resp. odbytného) v té době neznal. Žalobce tedy dospěl, zřejmě prostřednictvím odborné právní rady, k přesvědčení, že se účastník na jeho úkor obohacuje, za podmínek, které se od uzavření smlouvy nezměnily.

24. Základ nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je oprávněný dle ust. § 451 odst. 1, 2 obč. zák. S aplikací právní úpravy občanského zákoníku, účinného ke dni uzavření předmětné smlouvy, tj. ust. § [číslo] odst. 3 a § 3036 o. z. se odvolací soud ztotožňuje. Přestože část dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vznikla až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť k části rozhodných plateb pojistného došlo až po dni [datum], převažuje při úvaze o aplikaci ust. § 3028 odst. 3, věta první o. z. fakt, že ke stěžejní skutečnosti, která založila povinnost stran neplatné smlouvy vrátit plnění podle smlouvy přijaté, tj. k sepisu neplatné smlouvy ze dne [datum], došlo přede dnem [datum]. Tato skutečnost založila z pohledu ust. § 3028 odst. 3 o. z. mezi žalobcem a účastníkem právní vztah, na jehož základě vznikaly dílčí povinnosti. O tom, že i u nároků na vrácení plnění poskytnutých po dni [datum] (dle neplatné pojistné smlouvy uzavřené před tímto datem) je třeba užít dosavadních právních předpisů, v současné soudní praxi není pochyb, jak plyne i z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. odůvodnění usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3708/2020).

25. Co se týče námitky promlčení, vznesené účastníkem, má odvolací soud za podstatné pro rozhodnutí, zda námitce přisvědčit či nikoliv, tyto okolnosti projednávané věci: Žalobce hradil pojistné v období od [datum] do [datum]. Návrh na zahájení řízení o vrácení uhrazeného pojistného před Finančním arbitrem podal dne [datum]. Účastník namítl uplatněnému nároku promlčení. Nebyl prokázán rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ani úmysl účastníka obohatit se na úkor žalobce. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení účastníka, které představuje sumu zaplaceného pojistného z titulu neplatné smlouvy, je oprávněný co do všech palteb, uskutečněných 3 roky před podáním návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem. Žalobci totiž běžela tříletá objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení. I na spotřebitele lze v přiměřené míře klást požadavek obezřetnosti. S ohledem na spotřebitelský charakter předmětné pojistné smlouvy a její neplatnost jsou důvody pro ochranu žalobce jako slabší smluvní strany před během subjektivní promlčecí lhůty. Ve skutečnosti zaplacením měsíčního pojistného u žalobce nenastávala žádná změna, rozhodně pak nenabýval žádné jiné vědomosti než té, že investoval do investičně pojistného produktu účasntíka další konkrétní částku. Na pozadí tohoto jednání však průměrně obezřetný člověk má mít na zřeteli, že platí obecná tříletá promlčecí lhůta a že to, co bylo (dobrovolně) zaplaceno před dobou delší, nebude možno až na výjimky získat zpět. Tříletá lhůta skýtá dostatečný prostor pro vyjasnění přípdných nesrovnalostí s poskytovatelem služby, pro náležité zvážení, pro konzultaci s odborníkem, pro mimosoudní uplatnění nároku i pro zajištění právního zastoupení a pro uplatnění nároku u příslušného státního orgánu.

26. Promlčení je právní institut soukromého práva, který chrání všechny dlužníky před vymáháním starých pohledávek a předchází sporům o pohledávky vzniklé v dřívější době, v nichž je prokazování nároků často právě pro časový odstup komplikované a přináší vysoké náklady na vedení sporů. V souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura sunt musí věřitel přikročit k uplatnění, případně vymáhání své pohledávky včas, jinak může dlužník s úspěchem namítnout promlčení a závazku se zprostit. Tříletá obecná objektivní promlčecí lhůta je všeobecně přijímanou normou, zakládá legitimní očekávání účastníků právních vztahů. Správnost jejího uplatnění k námitce účastníka v projednávané věci nebyla ani žalobcem přesvědčivě vyvrácena.

27. Odvolací soud odkazuje na argumentaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21 o nesprávnosti úvahy o počátku běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši měsíčního pojistného, který rovněž soud I. stupně v této věci spatřoval v okamžiku uskutečnění platby konkrétního měsíčního pojistného. Soud I. stupně v posuzované věci o běhu subjektivní promlčecí lhůty u žalobce neuvažoval. Dospěl k názoru, že žalobce měl vědomost o obsahu smlouvy a objektivní promlčecí lhůty mu běžely ode dne každé platby pojistného. Odvolací soud má za to, že v den podpisu existovala na straně žalobce nejistota o výši rizikového pojistného a poplatků, které budou účtovány k jeho tíži, dále ohledně výše výsledného pojistného plnění (o kolik bude sjednaná částka navýšena plánovaným zhodnocením investice žalobce), případně o výši odbytného v případě výpovědi smlouvy. Za této situace byl běžný spotřebitel spíše přesvědčen o tom, že je pojistný vztah v pořádku, což byl pro něj důvod k placení sjednaného pojistného. V projednávaném případě nebylo prokázáno, že byl žalobce indormován o skutečném stavu svého pojištění, včetně výše stržených poplatků a výše částek investovaných do vybraných fondů a výnosu z tohoto investování. Proto má odvolací soud ve shodě s odvolacím soudem a také s Finančním arbitrem za to, že úvaha o subjektivní promlčecí lhůtě není vůbec na místě. Pokud žalobce k této otázce argumentoval, bylo to v daném případě nadbytečné. Z logického výkladu norem upravujících promlčení a z ustálené judikatury vyplývá, že pokud uběhla objektivní promlčecí lhůta, je nárok promlčen bez ohledu na běh lhůty subjektivní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3634/2012:„ Při kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí lhůty platí, že se právo promlčí uplynutím subjektivně určené lhůty, nejpozději však uplynutím objektivně určené lhůty. Jinými slovy, právo se promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve“).

28. Co se týče argumentace žalobce rozhodnutím SDEU C [číslo] ze dne [datum] ve věci [právnická osoba], odvolací soud má za to, že tento judikatorní odkaz není případný, protože právní závěry vyjádřené v uvedeném rozsudku nejsou v projednávané věci přímo použitelné. Předmětný rozsudek SDEU dospěl k závěru, že zásada efektivity brání použití takové vnitrostátní úpravy promlčení, u níž existuje riziko, že se spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat nároků, které mu přiznává unijní právo. Skutkové okolnosti, za nichž SDEU rozhodoval, vyplývaly ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, obsahující zneužívající ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. SDEU konstatoval, že vnitrostátní úprava promlčení sama o sobě není v rozporu se zásadou efektivity, pokud je promlčecí lhůta dostatečná, přičemž tříletou promlčecí lhůtu shledal dostatečnou a se zásadou efektivity slučitelnou. V posouzení začátku běhu promlčecí lhůty je podle SDEU nezbytné zvážit riziko, že se spotřebitel během stanovené promlčecí lhůty svých práv nedovolává pro nedostatek informací.

29. Odvolací soud má v poměrech posuzovaného případu za to, že zásada efektivity postulovaná unijním právem nevylučuje použití aplikované vnitrostátní právní úpravy promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to proto, že vadná ujednání v pojistné smlouvě, která způsobují absolutní neplatnost smlouvy, tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění. Podle článku 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] se posouzení nepřiměřené a zneužívající povahy podmínek netýká definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Jde o hlavní předmět smlouvy, zatímco SDEU šlo o„ zneužívající klauzule“, tedy doplňující a vedlejší ujednání ve spotřebitelských smlouvách, proto není úvaha o zneužívající povaze těchto ujednání na místě. Z preambule citované směrnice výslovně plyne, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem posuzování podle směrnice podmínky, které vymezují závazek pojišťovatele („ pro účely této směrnice se posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti jiných podmínek; že z toho mimo jiné vyplývá, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem takového posouzení podmínky, které jasně definují nebo vymezují pojištěné riziko a závazek pojišťovatele, protože se tato omezení berou v úvahu při výpočtu pojistné prémie, kterou platí spotřebitel“ cit. [webová adresa] CS/TXT/HTML: [číslo]).

30. Odvolací soud respektuje názor SDEU, že systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13 EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti. Tato zásada ochrany spotřebitele je v českém právu implementována a je rovněž důvodem úspěchu žalobce v tomto řízení, když převážila nad jednou ze základních zásad soukromého práva pacta sunt servanda.

31. Argumentace žalobce o pravidlech zúčtování vzájemných nároků z bezdůvodného obohacení není na místě, neboť soud I. stupně rozhodoval o skutkovém stavu tak, jak byl předmětem řízení před Finančním arbitrem. Prostor pro vzájemné zúčtování v projednávané věci nenastal. Do rozhodnutí Finančního arbitra poskytoval plnění pouze žalobce. Po vydání nálezu Finančního arbitra a rozhodnutí o námitkách účastník uhradil žalobci [částka] a ještě později, po účastníkem tvrzeném zániku pojistné smlouvy, který nastal dne [datum], poskytl žalobci doplatek odbytného ve výši [částka]. Dle ust. § 250b odst. 3) o. s. ř. nesmí být návrh, o němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn. Proto soud I. stupně správně nepřistoupil k zúčtování těchto plnění účastníka proti plnění žalobce, poskytnutými od počátku smluvního vztahu.

32. Ze všech shora rozvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že výrok I. rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního arbitra o zamítnutí veškerých nároků žalobce, které nebyly uplatněny v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, je věcně správný, a proto jej postupem dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. K odvolání účastníka odvolací soud přezkoumal výši náhrady nákladů řízení, jak o ní rozhodl soud I. stupně výrokem II. svého rozsudku. Náhrada náleží dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, neboť žalobce byl v řízení neúspěšný. Podle ust. § 9 odst. 4, písm. d) vyhlášky č. 177/1996 S., advokátního tarifu, se ve věcech projednávaných podle části V. občanského soudního řádu, považuje za tarifní hodnotu částka [částka]. Podle ust. § 7 bod 5 advokátního tarifu se odměna za úkon o tarifní hodnotě [částka] stanoví částkou [částka]. Soud I. stupně přiznal odměnu dle ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu jako u penězi neocenitelného předmětu řízení, ve vztahu k tomuto ustanovení je ust. § 9 odst. 4, písm. d) advokátního tarifu zvláštní právní úpravou, které má přednost. Ze spisu plyne, že právní zastoupení účastníka převzal advokát, sepsal na výzvu soudu stanovisko k žalobě ze dne [datum], zastoupil účastníka při jednání soudu dne [datum] a dne [datum], proto mu náleží náhrada odměny za čtyři úkony právní pomoci podle § 11 pdst. 1, písm. a), d) a g) advokátního tarifu po [částka], ke každému úkonu náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Dle ust. § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř. náleží k odměně 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce účastnice plátcem. Náhrada nákladů řízení účastníka před soudem I. stupně tedy představuje částku [částka] (4x3100+4x300+ 21% z 13 600). Proto odvolací soud postupem dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. ve výroku II. rozsudek soudu I. stupně změnil co do výše náhrady nákladů řízení.

34. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl rovněž úspěšným účastník, neboť žalobce se svým odvoláním proti výroku o věci samé neuspěl, zatímco účastník byl úspěšný s odvoláním proti výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud mu proto přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka]. Tato částka zahrnuje odměnu za zastoupení advokátem ve výši upravené vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. Odměna za 2 úkony právní pomoci po [částka] dle ust. § 9 odst. 4, písm. d) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1, písm. d) a g) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání žalobce a zastoupení při soudním jednání dne [datum]) a jeden poloviční úkon dle ust. § 11 odst. 2, písm. c) advokátního tarifu (odvolání proti výroku II. o nákladech řízení), ke každému úkonu náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, celkem [částka]. Dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. náleží k odměně 21% daň z přidané hodnoty ve výši [částka], jíž je právní zástupce účastnice plátcem. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce účastnice. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení