29 Co 175/2022-157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudců Mgr. Adély Kaftanové JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 37 C 16/2021-130 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na náhradu škody způsobené žalobkyni postupem soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Ostrava, v exekuci tímto exekutorem vedené proti povinnému [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] Soudní exekutor vymožené plnění ve výši [částka] (po odpočtu nákladů exekuce) v rozporu s ust. § 46 odst. 4 exekučního řádu nevyplatil žalobkyni – oprávněné. Na majetek uvedeného (dnes bývalého) soudního exekutora byl dne [datum] prohlášen konkurs, veškeré finanční prostředky nacházející se na jeho účtu se staly součástí majetkové podstaty. Nástupce soudního exekutora Mgr. [příjmení] [příjmení], LL.M. žalobkyni sdělil, že nedisponuje žádnými vymoženými prostředky, a nemůže jí tudíž ničeho vyplatit.

3. Žalobou uplatněný nárok byl dle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti dne [datum]; ministerstvo nárok odmítlo uspokojit.

4. Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění: Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] vedl pod sp. zn. [spisová značka] exekuci na majetek povinného [jméno] [příjmení], a to k vymožení povinnosti uložené povinnému platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně se stala oprávněnou v předmětné exekuci; exekuce dosud skončena nebyla. V exekuci byla vymožena celkem částka [částka], a to postupně v období od [datum] do [datum]. Oprávněné byla vyplacena částka [částka]. [příjmení] [částka], tj. zbylý výtěžek exekuce po odpočtu nákladů exekuce ve výši [částka], oprávněné vyplacena nebyla. Namísto (dnes bývalého) soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] exekuci vede soudní exekutor Mgr. [příjmení] [příjmení], LL.M., který vymoženým plněním nedisponoval a nedisponuje (protože bývalý soudní exekutor nevedl oddělený účet pro přijatá plnění v exekučním řízení). Na majetek bývalého soudního exekutora byl prohlášen konkurs (insolvenční řízení je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]), veškeré finanční prostředky nacházející se na účtu dlužníka - bývalého soudního exekutora ke dni [datum], byly převedeny na účet jeho insolvenční správkyně jako součást majetkové podstaty. Žalobkyně nepřihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek bývalého soudního exekutora svoji pohledávku na náhradu škody (způsobené ztrátou pro ni vymožených finančních prostředků). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] (povinného). Žalobkyně v tomto insolvenčním řízení přihlásila pohledávku vymáhanou v exekuci vedené Mgr. [jméno] [příjmení] (posléze Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M.) pod sp. zn. [spisová značka] v plné výši, tj. včetně částky [částka], která byla bývalým exekutorem vymožena, avšak oprávněné vyplacena nebyla. Insolvenční soud schválil usnesením ze dne [datum] oddlužení dlužníka [jméno] [příjmení] plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

5. Učiněná zjištění soud I. stupně posoudil dle ust. § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, písm. b), § 4 odst. 1 a 2, § 5 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve spojení s ust. § 32 odst. 1, § 46 odst. 4 a 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

6. Soud I. stupně konstatoval, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tím, že soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] v jím vedené exekuci porušil zákonnou povinnost plynoucí z ust. § 46 odst. 4 exekučního řádu - nevyplatil oprávněné vymožené částečné plnění převyšující částku [částka] do 30 dnů od doby, kdy takové peněžité plnění obdržel. Zdůraznil, že stát odpovídá ve smyslu ust. § 3 odst. 1, písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, kterou způsobily fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, že podle ust. § 4 odst. 1 zákona se za výkon státní správy podle ust. § 3 odst. 1, písm. b) zákona považují mimo jiné úkony soudního exekutora při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Ve smyslu ust. § 1 odst. 1 exekučního řádu je soudní exekutor fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem, podle odstavce 2 téhož ustanovení pak v rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti podle tohoto zákona. Stát se nemůže zprostit své povinnosti s odůvodněním, že na straně exekutora došlo k vybočení z plnění jeho povinností, které mu zákon v rámci jeho exekutorské činnosti ukládá; musí tedy nést odpovědnost za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem, a to i tehdy, dojde-li na straně exekutora k vědomému (úmyslnému) porušení zákonné povinnosti představující výkon veřejné moci. Oprávněná vymáhání své pohledávky svěřila do rukou osoby, na kterou stát přenesl výkon veřejné moci, a nemůže být postavena do situace, kdy se již nemůže domoci svého nároku na vyplacení vymoženého plnění proto, že soudní exekutor při výkonu veřejné moci nedodržel, resp. porušil zákonem stanovené povinnosti. Oprávněná nemá povinnost dohlížet na činnost exekutora a sledovat, zda exekutor plní své povinnosti; tuto povinnost má stát dle ust. § 7 exekučního řádu. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, z něhož citoval. Připomněl rovněž, že samostatná odpovědnost exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti ve smyslu ust. § 32 odst. 1 exekučního řádu nevylučuje odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou soudním exekutorem při exekuční činnosti, tj. že poškozený má možnost uplatnit nárok na náhradu škody buď proti exekutorovi, nebo proti státu, případně proti oběma současně (viz rovněž ust. § 32 odst. 3 exekučního řádu).

7. Po shora učiněných zjištěních však soud I. stupně došel k závěru, že v majetkové sféře žalobkyně dosud nevznikla škoda, a nejsou proto splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Žaloba byla proto zamítnuta.

8. Soud I. stupně z dále uvedených důvodů předpokládal, že v posuzovaném případě představuje škodu ztráta možnosti žalobkyně uspokojit svoji pohledávku za dlužníkem [jméno] [příjmení] a zdůraznil, že podle ustálené judikatury lze nárok na náhradu takové škody vůči státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nemůže-li poškozený (žalobkyně) dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku ([jméno] Honovi), který je povinen mu plnit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 803/2002, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka a škoda ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je.

9. Soud I. stupně z dále uvedených důvodů uzavřel, že dluh [jméno] [příjmení] vůči žalobkyni v rozsahu vymoženého a exekutorem nevydaného plnění, tj. v rozsahu částky [částka], nezanikl a žalobkyni nadále svědčí pohledávka za [jméno] [příjmení] v uvedené výši, kterou lze uplatňovat v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka/povinného (a která je také žalobkyní i v uvedené výši v insolvenčním řízení přihlášena a uspokojována). Na státu lze tedy náhradu tvrzené škody dle zákona č. 82/1998 Sb. žádat úspěšně až poté, co bude zřejmé, v jakém rozsahu zůstane pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi [jméno] [příjmení] nevymahatelná (tj. zřejmě po skončení insolvenčního řízení).

10. Na klíčovou otázku, zda došlo v rozsahu poskytnutého plnění v exekučním řízení (ve výši [částka]) k zániku dluhu [jméno] [příjmení] vůči žalobkyni, odpověděl soud I. stupně negativně z těchto důvodů: [příjmení] připustil existenci judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2859/2009), podle níž platba soudnímu exekutorovi v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky, neboť soudní exekutor vystupuje jako osoba oprávněná plnění jménem věřitelem přijmout, a podle níž zaplacením dluhu dlužníkem na účet exekutora dluh dlužníka vůči věřiteli zaniká a případné prodlení exekutora s předáním vymožené částky oprávněného je věcí vnitřního vztahu mezi oprávněným a soudním exekutorem. Z pravidla obsaženého v ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a nyní v ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu (je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak; insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti) dovodil, že výše zmíněná„ starší“ judikatura je zákonnou úpravou překonána v případech, kdy je na majetek povinného vedeno insolvenční řízení. Využil přitom následující právní závěry vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]:„ Zákonná úprava tedy vytvořila pro dobu po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka překážku, v důsledku které oprávněnému věřiteli není z exekucí vymožené částky vydáno na úhradu jeho pohledávky ničeho, nýbrž se exekucí vymožená částka vrací do majetkové podstaty dlužníka, proto nelze učinit závěr, že v rozsahu poskytnutého plnění dlužníka exekutorovi v takovém případě zaniká jeho pohledávka a že věřitel ztrácí možnost svou (neuspokojenou) pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit. … Na podkladě uvedeného lze uzavřít, že pokud v důsledku prohlášení úpadku na majetek dlužníka není možné vydání výtěžku exekuce oprávněnému věřiteli a je-li součástí výtěžku exekuce plnění poskytnuté dlužníkem exekutorovi k uspokojení vymáhaného dluhu, pak plněním dlužníka před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka exekutorovi pohledávka oprávněného věřitele v rozsahu poskytnutého plnění nezaniká“. Dle soudu I. stupně tedy platí, že plnil-li dlužník exekutorovi k uspokojení vymáhaného dluhu a do doby zahájení insolvenčního řízení není plnění vydáno oprávněnému, pak tímto plněním dluh nezaniká, neboť exekutor je povinen vydat plnění po odpočtu nákladů exekuce do majetkové podstaty. Není přitom rozhodné, zda exekutor skutečně vymožené plnění do majetkové podstaty vydá či nevydá (jak se stalo v posuzovaném případě). Podstatné je, že mu vznikla povinnost dle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu a vymožené plnění již oprávněnému vyplatit nemůže. Tato situace nastala v posuzovaném případě, kdy v době zahájení insolvenčního řízení nebyla skončena předmětná exekuce a soudnímu exekutorovi vznikla povinnost vydat vymožené plnění (dosud nevyplacené oprávněné žalobkyni) do majetkové podstaty. Soud I. stupně konečně uvedl, že nenalezl žádné vodítko, které by mu umožňovalo řešit posuzovaný případ jinak pouze s odkazem na to, že mezi vymožením plnění v exekuci (v době od [datum] do [datum]) a zahájením insolvenčního řízení (úpadek byl zjištěn dne [datum]) uplynula dlouhá doba.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost nahradit úspěšné žalované vynaložené náklady řízení ve výši [částka]. Přiznaná částka zahrnuje 3x paušální náhradu hotových výdajů po [částka] dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (za úkony: sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu I. stupně a příprava na tuto účast).

12. Rozsudek napadly včasným odvoláním obě účastnice. Žalobkyně napadla rozsudek v celém rozsahu, žalovaná toliko ve výroku o nákladech řízení (dle žalované jí soud I. stupně opomněl přiznat náhradu hotových výdajů ve výši [částka] za účast na svém dalším jednání; jednání před soudem proběhla dvě, ve dnech [datum] a [datum], a obou se žalovaná prostřednictvím svého zaměstnance účastnila).

13. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobnímu návrhu bude vyhověno, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně zdůraznila, že právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] na skutkové okolnosti této věci nedopadá. Tento názor se uplatní v situaci, kdy vydání výtěžku exekuce oprávněnému není možné v důsledku prohlášení úpadku na majetek povinného, tedy pro nutnou aplikaci ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu. V projednávané věci přitom soudní exekutor nevyplatil oprávněnému vymožená plnění za období od [datum] do [datum] (soudní exekutor měl jednotlivá plnění přesahující částku [částka] vyplatit oprávněnému do 30 dnů od vymožení) a plnění si ponechal pro svoji potřebu. Na takto vymožené plnění proto ani nemůže dopadat ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu, neboť se vymožené finanční prostředky do majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] vůbec nedostaly, a to pouze a jen z důvodu nezákonného úředního postupu soudního exekutora. Rozhodně tedy nelze uzavřít, že by soudní exekutor žalobkyni vymožené plnění nevyplatil, protože ho kvůli povinnosti v ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu vyplatit nemohl.

14. Žalobci vznikla v plném rozsahu škoda již ke dni [datum]. Z názorů vyslovených soudem I. stupně de facto plyne, že zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného došlo k nápravě vzniklé škody a že nebylo-li by insolvenční řízení vůči dlužníku zahájeno, podmínka vzniku škody by byla naplněna. Takovouto tezi však žalobkyně pokládá za absurdní.

15. Žalobkyně pak poukázala na skutečnost, že o skutkově totožné věci již Městský soud v Praze rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 62 Co 18/2021. Městský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo žalobě žalobkyně proti státu na náhradu stejným mechanismem způsobené škody (tím, že jí soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Ostrava, nevyplatil coby oprávněné v exekuci vymožené plnění), přičemž i v uvedené věci byl zjištěn úpadek povinného před skončením exekuce. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 30 Cdo 1931/2021-180. V tomto usnesení se Nejvyšší soud zabýval posouzením otázky vzájemného vztahu ust. §46 odst. 4 a § 46 odst. 7 exekučního řádu, přičemž zdůraznil, že zastupující soudní exekutor Mgr. [příjmení] [příjmení], LL. M., neevidoval žádné plnění, které by mohl v souvislosti s úpadkem dlužníka převést do majetkové podstaty dlužníka a ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu proto na daný případ nedopadá. Soud I. stupně zmíněná rozhodnutí soudů vyšších stupňů, ačkoliv byl žalobkyní na jejich existenci upozorněn, žádným způsobem nezohlednil a nevysvětlil, z jakého důvodu se od nich odchýlil.

16. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku (ve výroku o věci samé) jako věcně správného. Zdůraznila, že žalobkyně je v odškodňovacím řízení povinna prokázat existenci všech tří podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, neboť se neodškodňuje nesprávný úřední postup, nýbrž se nahrazuje škoda, která vznikla v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. To se v posuzovaném případě nestalo.

17. Uvedla, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být nárok na náhradu škody vůči státu (škody představované zmařeným uspokojením pohledávky) úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (žalovaná obsáhle citovala zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 996/2021 a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1302/2018). Škoda věřiteli určité pohledávky bez dalšího nevzniká okamžikem, kdy pohledávka nebyla uspokojena, ač uspokojena být mohla. V takovém okamžiku se sice součástí aktiv věřitelova majetku nestalo plnění, které mu mělo být poskytnuto, nadále však jeho součástí zůstala samotná pohledávka v určité výši (hodnotě). Z tohoto důvodu vznik škody nelze dovozovat pouze z neuspokojení pohledávky, ale až z její případné nevymahatelnosti. Pro rozhodnutí soudu je pak rozhodující stav, který tu je při vyhlášení rozsudku, nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v budoucnu nastane.

18. Podle žalované se ve věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 62 Co 18/2021 odvolací a dovolací soud dostatečně nezabývaly otázkou střetu exekuce a insolvence, potažmo střetu ust. § 46 odst. 4 a odst. 7 exekučního řádu, proto žalovaná v tomto řízení lépe vysvětlila dopady ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu. Dle žalované lze v souladu s klíčovým rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. [spisová značka] uzavřít, že ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu dopadá na situaci, kde exekutor vymohl finanční prostředky, ale tyto nevyplatil (není důležité, proč je nevyplatil, ani není důležité, jak dlouho je zadržoval); takové prostředky se vrací do majetkové podstaty povinného a oprávněnému náleží právo na přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení bez jakéhokoliv ponížení (což je i tento případ). Žalobkyně disponuje pohledávkou za primárním dlužníkem, pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení, neponížila ji o rozhodné vymožené plnění, insolvenční řízení probíhá, pohledávka je uspokojována. Není tedy dosud zřejmá výše škody. Za této situace není nutné, aby do vztahu mezi původním věřitelem a původním dlužníkem vstoupil poslední dlužník, tj. stát; jinak by mohlo dojít k situaci, že žalobkyně získá plnění dvakrát, jednou od primárního dlužníka z insolvenčního řízení a podruhé od státu, jako dlužníka posledního.

19. Při jednání odvolacího soudu žalovaná poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 55 Co 19/2022-123, jímž byla naopak ve skutkově totožné věci (v níž se žalobkyně domáhala proti státu náhrady stejným mechanismem způsobené škody) žaloba zamítnuta (změnou prvostupňového rozsudku), přičemž ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku městského soudu byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1363/22 ze dne [datum] odmítnuta.

20. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Odvoláním žalované se nebylo třeba zabývat.

21. Soud I. stupně opatřil pro rozhodnutí ve věci dostatek skutkových zjištění (skutková zjištění v podstatě kopírují shodná tvrzení obou účastníků). S právním posouzením věci soudem I. stupně však odvolací soud nemůže souhlasit.

22. Na otázku, zda je v posuzovaném případě naplněna první podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. nesprávný úřední postup soudního exekutora, odpověděl soud I. stupně správně, přičemž přiléhavě využil závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Od závěrů, které Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vyslovil (a od závěrů, které byly Nejvyšším soudem vysloveny dále např. v rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 5087/2015 a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4389/2016) se však soud I. stupně odchýlil v řešení otázky, zda na straně žalobkyně došlo ke vzniku tvrzené škody. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že žalobkyně ani netvrdila, že jí vznikla škoda v podobě ztráty či ztížení možnosti uspokojit svoji trvající pohledávku za povinným [jméno] [příjmení], nýbrž tvrdila, že jí vznikla skutečná škoda tím, že jí soudní exekutor (nejpozději dne [datum]) nepředal pro ni vymožené plnění od povinného. Podle výše zmíněné ustálené judikatury v situaci, kdy soudní exekutor v rozporu s ustanovením § 46 odst. 4 exekučního řádu (ve znění účinném po [datum]) nevyplatí oprávněnému částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl, a které převyšuje částku [částka], a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, působí tím oprávněnému bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za níž odpovídá stát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1931/2021). Uvedená situace nastala v posuzovaném případě a není žádného rozumného důvodu pro zaujetí jiného právního názoru. Odvolací soud tedy shrnuje, že v posuzovaném případě jsou splněny všechny tři podmínky vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Soudní exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu, v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem žalobkyni vznikla skutečná škoda ve výši [částka], která představuje výtěžek (po odpočtu nákladů exekuce), který exekutor pro žalobkyni získal v období od [datum] do [datum] a který žalobkyni v rozporu se zákonem nevyplatil (a zřejmě si jej ponechal pro svoji potřebu, neboť jej spojil se svým majetkem).

23. Odvolací soud podotýká, že došel ke stejným závěrům jako Městský soud v Praze ve skutkově obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 235/2019 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 18/2021. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1931/2021-180, kterým bylo odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 62 Co 18/2021-142, pokládá odvolací soud za instruktivní, neboť v něm Nejvyšší soud stručně, avšak výstižně a přiléhavě vyvrátil veškeré obranné námitky žalované uplatněné (mimo jiné) i v tomto řízení.

24. Na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora žalobkyni vznikla, nic nemění skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor v roce [rok] pozbyl svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně plyne, že jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po [datum] (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již za tuto škodu odpovídá pouze stát (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 825/2014, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 5870/2017 a rovněž již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2712/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1931/2021). Odvolací soud uvedenou zásadu (kterou soud I. stupně ostatně respektoval) připomíná jen proto, že řešení přijaté Městským soudem v Praze v aktuálním rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 55 Co 19/2022 (na tento rozsudek poukázala žalovaná při jednání odvolacího soudu) je se zmíněnou pevně ustálenou zásadou v rozporu.

25. V rozsudku ve věci sp. zn. 55 Co 19/2022 Městský soud v Praze coby soud odvolací změnou rozsudku soudu I. stupně zamítl žalobu na náhradu téže škody způsobené stejným postupem soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Ostrava. Ve zjevném rozporu s ustálenou soudní praxí, podle které nelze vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou exekutorem při exekuční činnosti podmiňovat tím, že poškozený nejprve uplatní náhradu škody vůči soudnímu exekutorovi, jsou následující závěry Městského soudu v Praze:„ Přestože k částečnému vymožení pohledávky došlo v letech [rok], [rok], oprávněná její vyplacení po exekutoru nevymohla (zřejmě ani nevymáhala) a tak, jak soud prvního stupně správně uvádí, vymožené plnění se stalo v r. [rok] součástí majetkové podstaty dlužníka – exekutora [příjmení]. To ovšem bez dalšího neznamená, že by žalobkyni vznikla škoda ve výši uvedené pohledávky. Tak by tomu bylo v případě, že by žalobkyně tuto pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení (rozuměj insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Mgr. [příjmení]) a v jeho rámci vyšlo najevo, že pohledávka nebude ani částečně uspokojena. Při uspokojení částečném pak by škoda vznikla jen v rozsahu nedobytnosti pohledávky…“„ Pokud pohledávku do insolvenčního řízení (žalobkyně) nepřihlásila, škoda jí nepochybně vznikla, neboť pohledávka nebude ani zčásti uspokojena, avšak dojde tím k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Příčinnou škody totiž nebude předchozí nesprávný úřední postup exekutora, nýbrž právě okolnost, že žalobkyně nevyužila možnosti dosáhnout uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení.“ 26. Na klíčovou právní otázku, zda v posuzovaném případě exekučním vymožením rozhodné částky [částka] od povinného [jméno] [příjmení] v období od [datum] do [datum] zanikla v uvedeném rozsahu pohledávka oprávněné, odpověděl soud I. stupně chybně.

27. Nutno zdůraznit, že nadále platí judikaturou dovozené (racionální) pravidlo, že ke splnění exekučně vymáhaného dluhu dochází v okamžiku, kdy vymožené plnění dojde do rukou soudního exekutora. V uvedený okamžik pravidelně zaniká (v rozsahu obdrženého plnění) exekučně vymáhaná peněžitá pohledávka (viz již rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 26 Co 504/2005 uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud I. stupně ve shodě s názorem vyjádřeným Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] přiléhavě dovodil, že z ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu [účinnost] (nyní ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu) je třeba dovodit výjimku z výše uvedeného pravidla. Sluší se uvést, že Vrchním soudem v Olomouci dovozená výjimka slouží k ochraně oprávněného, tj. k tomu, aby oprávněný mohl coby insolvenční věřitel uplatnit (a vymáhat) v insolvenčním řízení pohledávku za povinným/dlužníkem, která již v exekuci byla vymožena, avšak výtěžek oprávněnému předán nebyl, neboť jej exekutor (dle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu) vydal do majetkové podstaty povinného/dlužníka. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci formulovanou výjimku rozhodně není racionální vykládat extenzivně tak, jak to činí žalovaná, potažmo soud I. stupně v napadeném rozsudku. Exekučně vymáhaná pohledávka, na níž bylo v exekuci plněno (případně částečně plněno) nezaniká přijetím plnění do rukou soudního exekutora jen v těch případech, kdy v důsledku prohlášení úpadku na majetek dlužníka není možné předmětný výtěžek vydat oprávněnému věřiteli, protože se tento výtěžek v souladu s ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu vydává do majetkové podstaty povinného/dlužníka. Tento závěr zřetelně plyne z bodu 14. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. K tomu, aby exekučně vymáhaný dluh, na který bylo plněno v exekuci, nezanikl a mohl být uspokojován v insolvenčním řízení, v důsledku něhož se exekuce přerušila, není rozhodná jen a pouze skutečnost, že vymožené plnění nebylo vydáno oprávněnému do zjištění úpadku povinného (tento názor zastává žalovaná a soud I. stupně), nýbrž je navíc třeba, aby uvedené plnění bylo vydáno do majetkové podstaty povinného/dlužníka. Tento výklad ostatně přijal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1931/2021.

28. Protože v posuzovaném případě nebylo pro žalobkyni vymožené vydáno do majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] (a ani nemohlo být vydáno, neboť je soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] smísil s vlastním majetkem a v době zjištění úpadku [jméno] [příjmení] nebylo k dispozici) neuplatní se rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci dovozená výjimka. Platí proto, že v rozsahu částky [částka] pohledávka oprávněné vymáhaná v předmětné exekuci zanikla (nejpozději ke dni [datum]) zaplacením. Z uvedeného důvodu není vůbec na místě uvažovat o tom, zda žalobkyni již vznikla či dosud nevznikla škoda v podobě zmaření možnosti uspokojit pohledávku za dlužníkem [jméno] [příjmení] Odvolací soud opakuje, že žalobkyně v současné době není věřitelkou pohledávky za dlužníkem [jméno] [příjmení] v rozsahu částky [částka].

29. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] spolu s požadovaným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení. Povinnost žalované zaplatit z přisouzeného peněžitého plnění úrok z prodlení plyne z ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Výše úroku z prodlení vychází z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

30. Vzhledem k tomu, že odvolací soud měnil výrok o věci samé, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech vyšel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.) a přiznal žalobkyni, která měla ve věci úspěch, právo na plnou náhradu nákladů řízení o zaplacení částky [částka]. Zastavení řízení ohledně částky [částka] s příslušenstvím (na základě zpětvzetí žaloby) není v posuzovaném případě na místě vykládat za použití ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. jako procesní neúspěch žalobkyně. Žalobkyně sice striktně vzato zpětvzetím žaloby„ zavinila“ částečné zastavení řízení, nelze však nevidět, že o skutečném rozsahu své škody se dozvěděla až v průběhu soudního řízení z podrobného sdělení orgánu veřejné moci - zastupujícího soudního exekutora ze dne [datum], které bylo adresováno Ministerstvu spravedlnosti a které žalovaná přiložila ke svému vyjádření. Informace, které soudní exekutor poskytl žalobkyni v přípise ze dne [datum] (a z nichž žalobkyně čerpala při formulaci žalobního požadavku) byly nepoměrně stručnější a zcela jednoznačně z nich neplynula výše částky, která byla pro oprávněnou v exekuci vymožena a dosud nebyla nevyplacena, se snížením o náklady exekuce. Odvolací soud proto s ohledem na uvedenou informační nerovnováhu mezi stranami tohoto sporu uzavírá, že zastavení řízení ohledně částky [částka] nebylo zaviněno ani žalobkyní a ani žalovanou, přičemž pro náklady této části řízení je na místě užít ust. § 146 odst. 1, písm. b) o. s. ř. (o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno).

31. Žalobkyni přiznaná částka [částka] zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši [částka] a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 7 úkonů právní služby po [částka] (odměna byla vypočtena z tarifní hodnoty [částka]) dle ust. § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k ) vyhlášky (za úkony: převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis písemného vyjádření ze dne [datum] a ze dne [datum], účast na jednání soudu I. stupně dne [datum], sepis odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), 7x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním vozidlem z [obec] do [obec] a zpět (k jednání soudu I. stupně dne [datum]) vypočtenou dle ust. § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. ve výši [částka] (BMW se spotřebou dle TP 7.9, 5.1, 6.1 l [číslo] km; palivo NM, cena paliva [částka] l, sazba základní náhrady [částka] km, počet km 416), náhradu za ztrátu času advokáta při cestě k jednání k soudu I. stupně a zpět dle ust. § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 vyhlášky, tj. 10 půlhodin po [částka], a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21% DPH v částce [částka].

32. Lhůta k plnění byla žalované v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužena na 15 dní od právní moci rozsudku s ohledem na organizační náročnost zajištění výplaty rozsudkem přiznaných částek ze státního rozpočtu.

Poučení