37 C 16/2021-130

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 52 863,50 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 52 863,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 52 863,50 Kč od 10. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 52 863,50 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, jakož i náhrady nákladů řízení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v exekuci vedené proti povinnému [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní exekuční řízení“) vymohl pověřený soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] (dále též„ bývalý soudní exekutor“) částku ve výši 52 863,50 Kč, přičemž tuto částku bývalý soudní exekutor v rozporu se zákonem žalobkyni (jako oprávněné v původním exekučním řízení) nevyplatil. Tím měla žalobkyni vzniknout škoda.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) došlo tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nesprávným úředním postupem. Pro projednávanou věc je pak obzvláště významné posouzení otázky souběhu exekučního a insolvenčního řízení, resp. otázky zda v projednávané věci byl naplněn požadavek státu jako posledního dlužníka.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že jako právní nástupkyně oprávněné z exekuce vedené bývalým soudním exekutorem pod sp. zn. [spisová značka] utrpěla škodu, když vymožené plnění za období mezi 23. 8. 2007 a 18. 3. 2014 ve výši 52 863,50 Kč (po odpočtu nákladů exekuce) nebylo žalobkyni v rozporu s § 46 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ exekuční řád“) řádně a včas původním exekutorem vyplaceno.

4. Ve své žalobě žalobkyně dále tvrdila, že na majetek bývalého soudního exekutora byl dne 27. 10. 2015 prohlášen konkurz a jeho nástupcem byl ustanoven [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno]. Ten pak měl žalobkyni dne 17. 12. 2020 sdělit, že veškeré finanční prostředky, nacházející se ke dni 13. 11. 2015 na účtu bývalého soudního exekutora byly převedeny na účet jeho insolvenční správkyně, nastupující soudní exekutor tak žádnými prostředky nedisponuje, proto je nemůže vyplatit.

5. S poukazem na § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) žalobkyně zdůraznila, že se bývalý soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu, když vymožené plnění nevyplatil ve lhůtě 30 dnů, tak jak mu to ukládal zákon (podle žalobkyně měl bývalý exekutor vyplatit vymožené plnění nejpozději dne 17. 4. 2014). Žalobkyně byla přesvědčena, že byly naplněny všechny podmínky vyžadované zákonem pro dovození odpovědnosti žalované. Pokud by totiž soudní exekutor postupoval v souladu s příslušným zákonným ustanovením, a v zákonem stanovené 30 denní lhůtě vymožené finanční prostředky oprávněnému poukázal, poté by vymožené finanční prostředky ve výši 52 863,50 Kč byly ke dni 13. 11. 2015 situovány nikoliv na účtu soudního exekutora, nýbrž – jak k tomu mělo ze zákona dojít - na účtu oprávněného. Pokud by soudní exekutor zákonem předepsaný postup dodržel, k předmětnému ponížení majetkové sféry žalobkyně o částku ve výši 52 863,50 Kč by nedošlo.

6. Dne 8. 1. 2021 žalobkyně uplatnila nárok předběžně u žalované, ta jej projednala stanoviskem z 12. 7. 2021, avšak neshledala jej důvodným. V souvislosti se zamítavým stanoviskem žalované pak žalobkyně zdůraznila, že nevyplacení vymoženého plnění porušil bývalý soudní exekutor § 46 exekučního řádu. Dále žalobkyně sice připustila, že dne 11. 10. 2019 přihlásila svoji pohledávku včetně již v původním exekučním řízení vymožené částky 52 863,50 Kč do insolvenčního řízení dlužníka [jméno] [příjmení], avšak přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení v takové výši však nemůže znamenat, že není dána škoda v majetkové sféře žalobkyně. Jednak nelze předvídat, zda a v jaké výši bude přihlášená pohledávka v rámci insolvenčního řízení uspokojena, a především pak nelze tvrdit, že žalobkyni nevznikla úředním postupem soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] škoda, když částka ve výši 52 863,50 Kč měla být žalobkyni vyplacena již mnoho let předtím, než bylo předmětné insolvenční řízení dlužníka [jméno] [příjmení] započato. Konkrétně měla být poslední část vymoženého plnění vyplacena nejpozději dnem 17. 4. 2014 a úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] byl prohlášen usnesením ze dne 11. 10. 2019. Podle žalobkyně totiž platí, že pokud by byla tvrzení žalované správná, existencí insolvenčního řízení dlužníka [jméno] [příjmení] v roce 2019 by byl zhojen mnohokrát opakovaný nesprávný postup soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v dané exekuci konaný již od roku 2007, což žalobkyně považuje za zcela nepřípustné a je přesvědčena, že samotná existence insolvenčního řízení a s ní spojená hypotetická možnost, že v rámci něj bude její pohledávka uspokojena, nemůže být důvodem pro zbavení odpovědnosti státu. S poukazem na § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) pak žalobkyně soud vyzvala, aby nebral v potaz zmíněnou hypotetickou možnost uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení.

7. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dne 9. 1. 2021 obdržela žádost žalobkyně o náhradu škody, přičemž o této žádosti rozhodla ve svém stanovisku ze dne 2. 7. 2021, když žádost žalobkyně zamítla.

8. Dále pak s poukazem na § 46 odst. 7 exekučního řádu, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], pak dovodila, že v projednávané věci není dán nesprávný úřední postup, a to s ohledem na probíhající insolvenční řízení dlužníka [jméno] [příjmení]. Navíc není dána ani existence škody v majetkové sféře žalobkyně, neboť vymožením plnění nedošlo k zániku pohledávky; nadto žalobkyně celou v exekuci vymáhanou pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného [jméno] [příjmení].

9. Konečně ve svém vyjádření žalovaná učinila nesporným, že u Exekutorského úřadu Ostrava bývalého soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla nařízena exekuce Okresním soudem v Opavě usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], na majetek povinného [jméno] [příjmení] ve prospěch žalobkyně. Provedením exekuce byl pověřen bývalý soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Po tomto bývalém exekutorovi převzal věc Mgr. [příjmení] [příjmení], který sdělil, že do dne 13. 11. 2015 bylo v daném exekučním řízení vymoženo plnění ve výši 86 982 Kč. U Krajského soudu v Ostravě dne 27. 10. 2015 pod č.j. [insolvenční spisová značka] byl prohlášen konkurz na majetek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (bývalého soudního exekutora). Dne 11. 10. 2019 bylo Krajským soudem v Ostravě vydáno rozhodnutí [insolvenční spisová značka], na základě kterého bylo rozhodnuto o zjištění úpadku dlužníka [jméno] [příjmení] (povinného z výše uvedené exekuce), a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením.

10. Závěrem pak žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu namítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

11. V replice ze dne 23. 8. 2021 žalobkyně zopakovala své argumenty, které již dříve uvedla v samotné žalobě.

12. V dalším vyjádření ze dne 19. 1. 2022 žalobkyně opětovně zdůraznila, že bývalý soudní exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

13. Dne 20. 1. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých tvrzeních a soud provedl listinné důkazy. Rozsudek pak byl vyhlášen dne 24. 1. 2022.

III. Skutková zjištění

14. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 9. 1. 2021 obrátila na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne 2. 7. 2021, když žádosti žalobkyně nevyhověla.

15. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

16. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (platební rozkaz Městského soudu v Praze čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Okresního soudu v Opavě čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], leasingová smlouva č. 030012344 ze dne 26. 5. 2003) soud za prokázané, že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace, resp. že došlo k přechodu práv a povinností, jak je popsáno v žalobě.

17. Dále z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že byla zahájena exekuce vedená pod sp. zn. [spisová značka], kdy povinným v této věci byl pan [jméno] [příjmení] (tato exekuce doposud nebyla skončena). V rámci této exekuce pak byla vymožena částka 86 982 Kč, a to v období od 23. 8. 2007 do 18. 3. 2014. Po odpočtu nákladů ve výši 12 554,50 Kč pak byla právní předchůdkyni vyplacena částka 21 564 Kč s tím, že vymožená částka 52 863,50 Kč nikdy vyplacena nebyla.

18. Mezi stranami rovněž nebylo sporu o tom, že na bývalého soudního exekutora bylo zahájeno insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KS [spisová značka] a dále, že veškeré finanční prostředky nacházející se na účtu bývalého soudního exekutora k 13. 11. 2015 byly převedeny na účet jeho insolvenční správkyně. Žalobkyně dále nesporovala, že svou pohledávku do insolvenčního řízení, vedeného na majetek bývalého soudního exekutora, nepřihlásila. Mezi stranami bylo rovněž nesporné to, že u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] je vedeno insolvenční řízení, jehož předmětem je řešení úpadku dlužníka [jméno] [příjmení] s tím, že žalobkyně uplatnila v rámci tohoto insolvenčního řízení celou částku původně vymáhanou bývalým exekutorem v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], a to včetně částky ve výši 52 863,50 Kč, která byla bývalým exekutorem vymožena, avšak žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) vyplacena nebyla.

19. Ze sdělení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno], soudního exekutora, zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k č.j. [spisová značka] ve věci oprávněné [právnická osoba] proti povinnému [jméno] [příjmení] soud zjistil, že dne 17. 12. 2020 bylo žalobkyni sděleno k jejímu dotazu, že k 13. 11. 2015 byly veškeré finanční prostředky, nacházející se na účtu bývalého soudního exekutora, převedeny na účet jeho insolvenční správkyně. Platby povinných provedené před tímto datem jsou sice v exekutorském spisu zaznamenány, nicméně zástupce soudního exekutora těmito financemi nedisponuje a nemůže tak z nich ničeho žalobkyni vyplatit.

20. Ze sdělení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno], soudního exekutora, zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k č.j. [spisová značka] ve věci oprávněné [právnická osoba] proti povinnému [jméno] [příjmení] zaslaného žalované dne 18. 6. 2021 vyplývá, že od povinného byly přijaty platby v celkové výši 86 982 Kč, a to v období od 23. 8. 2007 do 18. 3. 2007 Kč s tím, že ve spise je evidována jedna odchozí platba ve výši 21 564 Kč. Ke dni 13. 11. 2015 byla přijatá částka rozpočtena tak, že náklady soudního exekutora činí 12 554,50 Kč a pohledávka oprávněné částku 52 863,50 Kč.

21. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

22. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování, neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

23. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

24. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

26. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk, za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení, činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

27. Podle § 5 zákona OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

28. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

29. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 3 tamtéž povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena.

30. Podle § 46 odst. 4 exekučního řádu peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč. Za vymožené plnění se považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle § 59 odst. 1, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu.

31. Podle § 46 odst. 7 exekučního řádu platí, že je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

32. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala náhrady újmy ve výši 52 863,50 Kč způsobené jí nesprávným úředním postupem bývalým soudním exekutorem v rámci exekučního řízení vedeného proti povinnému [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka].

33. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávného úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

34. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že v posuzovaném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk, neboť tím, že bývalý soudní exekutor nevyplatil oprávněné (právní předchůdkyni žalobkyně), vymožené plnění, porušil zákonnou povinnost vyplývající z § 46 odst. 4 exekučního řádu.

35. K tomu je třeba uvést, že stát odpovídá ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk za škodu, kterou způsobily fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považují mimo jiné úkony soudního exekutora při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Ve smyslu § 1 odst. 1 exekučního řádu je soudní exekutor fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem, podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení pak v rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti podle tohoto zákona. Stát se nemůže zprostit své povinnosti s odůvodněním, že na straně exekutora došlo k vybočení z plnění jeho povinností, které mu zákon v rámci jeho exekutorské činnosti ukládá. Stát, který pověřuje konkrétní fyzické osoby pravomocí, mimo jiné pravomocí vymáhat soudní či jiná rozhodnutí, musí tedy nést odpovědnost za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem a to i potud, dojde-li na straně exekutora k vědomému (úmyslnému) porušení zákonné povinnosti představující výkon veřejné moci. Oprávněná, která postupovala zcela v intencích zákona a vymáhání své pohledávky svěřila do rukou osoby, na kterou stát přenesl výkon veřejné moci, nemůže být postavena do situace, kdy se již nemůže domoci svého nároku na vyplacení vymoženého plnění proto, že soudní exekutor při výkonu veřejné moci nedodržel, resp. porušil zákonem stanovené povinnosti. Nutno zdůraznit, že oprávněná nemá povinnost dohlížet na činnost exekutora a sledovat, zda exekutor plní své povinnosti. Tuto povinnost má stát (§ 7 exekučního řádu).

36. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, vyslovil, že soudní exekutor vymožením peněžních prostředků od povinného provádí exekuční činnost, při které má postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc a za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud exekutor oprávněnému nevyplatil částku poté, co ji vymohl a nechal ji zaslat na svůj účet, jedná se o nesprávný úřední postup a nikoli exces z výkonu veřejné moci.

37. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani samostatná odpovědnost exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti ve smyslu § 32 odst. 1 exekučního řádu, neboť jak vyplývá z § 32 odst. 3 exekučního řádu, odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena. Jinými slovy, poškozený má možnost uplatnit nárok na náhradu škody buď proti exekutorovi, nebo proti státu, případně proti oběma současně. Současně lze poznamenat, že žalované náleží vůči osobě, která nesprávným úředním postupem způsobila škodu, právo na regresní úhradu toho, co stát v souvislosti s předmětným nesprávným úředním postupem plnil (§ 16 a násl. OdpŠk).

38. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, a je tedy splněn jeden ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, soud dále zkoumal, zda v majetkové sféře žalobkyně vznikla škoda a v jaké výši, a zda tu je příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem.

39. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že z ustálené judikatury se podává, že nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. To platí ve vztahu k nároku poškozeného vůči dlužníku vyplývajícímu ze smluvního závazku, jako je tomu v projednávané věci (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, nebo ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je.

40. Dlužno poznamenat, že obtíže spojené s vymáhání pohledávky proti dlužníku poškozené nehrají roli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1208/2012). Na druhou stranu poškozený by neměl být nucen do předem ztraceného řízení jen proto, aby se ukázalo, že jeho nárok je proti jeho dlužníku nevymahatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015).

41. Pro projednávanou věc je tak klíčová otázka posouzení případné vymahatelnosti nároku žalobkyně vůči původnímu dlužníkovi [jméno] [příjmení]. V této souvislosti je důležité vyřešit otázku, zdali došlo v rozsahu poskytnutého plnění v rámci původního exekučního řízení k zániku dluhu [jméno] [příjmení] vůči žalobkyni, či nikoliv.

42. Klíčem k posouzení této otázky je interpretace § 46 odst. 7 exekučního řádu a související judikatury civilních soudů, resp. otázky, kdy dochází ke splnění dluhu. Starší judikatura civilních soudů vycházela z teze, že platba soudnímu exekutorovi v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky; soudní exekutor totiž vystupuje jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout. Jinými slovy řečeno, zaplacením dluhu dlužníkem na účet exekutora dluh dlužníka vůči věřiteli zaniká a případné prodlení exekutora s předáním vymožené částky oprávněnému je pak věcí vnitřního vztahu mezi nimi (k tomu viz např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009). Zmíněná judikatura byla ovšem přijata v konkurzním řízení ohledně plnění poskytnutého dlužníkem exekutorovi v době před změnou exekučního řádu, která stanovila nově povinnost exekutora vydat plnění poskytnuté dlužníkem do majetkové podstaty dlužníka po odpočtu nákladů exekuce (viz § 46 odst. 6 ve znění platném od 1. 11. 2009; nyní § 46 odst. 7 exekučního řádu). Je-li totiž exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést (§ 109 odst. 1 písm. c) věta první insolvenčního zákona), exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

43. Jak k tomu pak uvedl Vrchní soud v Olomouci:„ Zákonná úprava tedy vytvořila pro dobu po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka překážku, v důsledku které oprávněnému věřiteli není z exekucí vymožené částky vydáno na úhradu jeho pohledávky ničeho, nýbrž se exekucí vymožená částka vrací do majetkové podstaty dlužníka, proto nelze učinit závěr, že v rozsahu poskytnutého plnění dlužníka exekutorovi v takovém případě zaniká jeho pohledávka a že věřitel ztrácí možnost svou (neuspokojenou) pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit (…) Na podkladě uvedeného lze uzavřít, že pokud v důsledku prohlášení úpadku na majetek dlužníka není možné vydání výtěžku exekuce oprávněnému věřiteli a je-li součástí výtěžku exekuce plnění poskytnuté dlužníkem exekutorovi k uspokojení vymáhaného dluhu, pak plněním dlužníka před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka exekutorovi pohledávka oprávněného věřitele v rozsahu poskytnutého plnění nezaniká.“ (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 12 VSOL 227/2020).

44. Dlužno poznamenat, že zdejší soud se zcela ztotožňuje s interpretací provedenou Vrchním soudem v Olomouci a je rovněž toho názoru, že plnil-li dlužník exekutorovi k uspokojení vymáhaného dluhu a do doby zahájení insolvenčního řízení není plnění vydáno oprávněnému, pak tímto plněním dluh nezaniká, neboť exekutor je povinen vydat plnění po odpočtu nákladů exekuce do majetkové podstaty. Výslovně se přitom konstatuje, že podle zdejšího soudu není rozhodné, zdali exekutor skutečně vymožené plnění do majetkové podstaty vydá, či nikoliv. Podstatné je, že tuto povinnost má, resp. že vymožené plnění nemůže vyplatit věřiteli. To plyne z jazykového i teleologického výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu.

45. V projednávané věci platí, že původní exekuční řízení vedené proti povinnému [jméno] [příjmení] dosud skončeno nebylo, když soud zdůrazňuje, že účastníci řízení výslovně prohlásili, že mezi nimi o průběhu původního exekučního řízení není sporu. Rovněž platí, že je vedeno insolvenční řízení s úpadcem [jméno] [příjmení] (o tom rovněž nebylo mezi stranami řízení sporu). Podle soudu jsou proto splněny podmínky aplikace § 46 odst. 7 exekučního řádu. Jinak řečeno, v projednávané věci má soud za to, že bylo postaveno najisto, že exekuční řízení vedené proti [jméno] [příjmení] nebylo do zahájení insolvenčního řízení skončeno, pročež byl na místě postup podle § 46 odst. 7 exekučního řádu, v důsledku čehož lze dovodit, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem [jméno] [příjmení] v rozsahu vymoženého (a nevyplaceného) plnění v rámci původního exekučního řízení nezanikla, pročež se jí může žalobkyně domáhat v rámci probíhající insolvenčního řízení (což ostatně žalobkyně činí). V této souvislosti se zdůrazňuje, že soud rozumí pohledu žalobkyně, která poukazuje na značný časový odstup od vymožení dílčích plnění v rámci původního exekučního řízení a zahájení insolvenčního řízení s dlužníkem [jméno] [příjmení]. Nicméně sama tato okolnost není podle soudu způsobilá zvrátit výše učiněné závěry. Je zřejmé, že § 46 odst. 7 exekučního řádu výslovně nepočítá s tím, že by exekutor protiprávně zadržoval vymožené plnění po dobu několika let; daleko spíše bylo toto ustanovení přijato s cílem řešit bezprostřední souběh exekučního řízení a insolvenčního řízení, a to za účelem zajištění rovnosti mezi věřiteli (resp. spravedlivé uspokojení jejich pohledávek vůči dlužníkovi). Koneckonců i ve shora citovaném judikátu Vrchního soudu v Olomouci byl souběh exekučního řízení a insolvenčního řízení zcela bezprostřední. Na druhou stranu v relevantní právní úpravě není možné najít jakékoliv vodítko, které by umožňovalo řešit věc odchylně, a to pouze s odkazem na dobu, která uplynula mezi vymoženým plněním a zahájením insolvenčního řízení.

46. Lze proto shrnout, že v projednávané věci nebyl naplněn požadavek státu jako posledního dlužníka, když žalobkyně může dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi [jméno] [příjmení] v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Jak bylo konstatováno, platí totiž, že na státu lze náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. žádat úspěšně až tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Je-li tedy nesprávný úřední postup (či nezákonné rozhodnutí) příčinou ztráty pohledávky poškozeného vůči jeho dlužníku, nastupuje odpovědnost státu za škodu, avšak pouze za podmínky, je-li vyloučeno, že by dlužník na svoji pohledávku i jen částečně plnil. Až v této situaci vzniká poškozenému škoda, a to právě tím, že je zřejmé, že nárok, který je z titulu škody uplatňován, nelze uspokojit jinak. V této souvislosti se zdůrazňuje, že v rámci řízení žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, že její nárok vůči dlužníkovi [jméno] [příjmení] by byl nevymahatelný. Naopak bylo v řízení nesporné, že žalobkyně svůj nárok v insolvenčním řízení uplatnila, z čehož lze dovozovat, že je o jeho (alespoň) částečné vymahatelnosti přesvědčena. Za této situace proto již soud nepovažoval za nutné posuzovat naplnění zbývajících podmínek odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu.

47. S ohledem na shora uvedené tak soudu nezbylo, nežli výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítnout.

VI. K nákladům řízení

48. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

49. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

50. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

51. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení