29 Co 202/2024-113

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň Mgr. Heleny Bláhové a Mgr. Kateřiny Kupkové ve věci žalobce: ˝ Jméno žalobce . v likvidaci˝, IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 1. 2024, č. j. 19 C 219/2023-63

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že se žaloba v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení zamítá.

II. V části výroku II zamítající žalobu v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši , částka, a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši , částka, , to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku odpovídající nemajetkové újmě ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do , datum, , okresní soud zamítl (výrok II, III), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud původně rozhodoval o dvou nárocích žalobce, a to nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky ode dne , datum, do zaplacení a nároku na náhradu majetkové újmy ve výši , částka, . Přiznání obou nároků žalobce požadoval za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Finančního úřadu pro Liberecký kraj, Odvolacího finančního ředitelství v Brně, Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Liberci, a Nejvyššího správního soudu, spočívající v nepřiměřené celkové délce správního i soudního řízení v trvání 6 let a 6 měsíců. Žalobce ve svém požadavku vyšel ze základní částky odškodnění ve výši , částka, , navýšené o 2 × 50 %, a to poprvé za bezprecedentně chybný nezákonný postup Finančního úřadu pro Liberecký kraj a Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jenž provázela vydán nezákonných rozhodnutí, a podruhé z důvodů nezákonného a bezdůvodného podezření ze spáchání trestného činu krácení daní členy žalobce, kteří byli nuceni podávat vysvětlení na Policii ČR, což jim způsobilo značný stres a nejistotu.

2. Před zahájením soudního jednání vzal žalobce žalobu bez zdůvodnění co do částky , částka, odpovídající uplatněné majetkové škodě v plném rozsahu zpět. V této části okresní soud řízení zastavil.

3. Okresní soud objasnil, že žalobce na své členské schůzi konané dne , datum, rozhodl o svém dobrovolném zrušení a vstupu do likvidace. V té souvislosti požádal Finanční úřad pro Liberecký kraj, územní pracoviště , adresa, , jako správce daně o vydání souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku. Finanční úřad žádost z důvodu nařízené daňové kontroly, kterou zahájil dne , datum, pod č. j. , Anonymizováno, , zamítl. Na základě výsledků provedené daňové kontroly poté správce daně vydal dne , datum, dodatečný platební výměr, č. j. , Anonymizováno, , znějící na částku , částka, spolu s penále ve výši , částka, . Žalobce se bránil odvoláním u Odvolacího finančního ředitelství v Brně, které shledalo dodatečný platební výměr správným a tento rozhodnutím č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, potvrdilo. Žalobce proti rozhodnutí o odvolání podal žalobu ke Krajskému soudu v , adresa, , pobočce v , Anonymizováno, , jenž dne , datum, rozsudkem č. j. , spisová značka, žalobu zamítl. Žalobce se proto obrátil s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Až ten dal rozhodnutím č. j. , spisová značka, argumentům žalobce za pravdu, rozhodl, že kasační stížnost je důvodná, když „z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, proč žalobce nebyl oprávněn pozemky přecenit reprodukční pořizovací cenou a nebylo objasněno, z jakého důvodu soud nepřihlédl k úpravě v § 25 odst. 1 písm. k) zákona o účetnictví“, rozsudek Krajského soudu v , adresa, , pobočka v , Anonymizováno, , zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten dne , datum, vydal pod č. j. , spisová značka, rozsudek, jímž rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v celém rozsahu pro nezákonnost zrušil, neboť: „žalobce postupoval v souladu s § 25 odst. 1 písm. k), resp. l) a § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, pokud pozemky ocenil reprodukční pořizovací cenou ve výši stanovené znaleckým posudkem z roku 2015, který obsahoval jejich ocenění ke dni , datum, , tedy ke dni bezúplatného nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům. Reprodukční pořizovací cena stanovená znaleckým posudkem odpovídá ceně, za kterou by si žalobce hmotný majetek – pozemky – mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem – nemovitostmi – v rozhodné době.“. Odvolací finanční ředitelství v Brně pak vydalo dne , datum, rozhodnutí č. j. , Anonymizováno, , kterým změnilo napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj tak, že snížilo daňový nedoplatek na výši , částka, a penále na výši , částka, . Rozhodnutí nabylo právní moci dne , datum, . Následně žalobce po ukončení daňové kontroly opětovně požádal o vydání souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku, jenž byl ze strany správce daně udělen dne , datum, s právní mocí ke dni , datum, . Žalobce daňovou povinnost, a to ani v poskytnuté náhradní lhůtě nikdy neuhradil.

4. Po skončení správního a soudního řízení žalobce dne , datum, uplatnil u žalované nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." či "zákon"), která jej uspokojila toliko částkou , částka, , představující náhradu za náklady právního zastoupení vynaložené na změnu dodatečného platebního výměru, a ve zbývající části považovala při předběžném projednání nároku za dostačující formu zadostiučinění konstatování nesprávného úředního postupu správních a soudních orgánů v dané věci spočívající v porušení práva na přiměřenou délku řízení a učiněnou omluvu. Žalobce obdržel vyjádření žalované č.j. MF-, č. účtu, /4402-11 ze dne , datum, téhož dne.

5. Okresní soud uzavřel, že jsou v daném případě naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a že žalobci náleží právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 spočívající v porušení práva na přiměřenou délku řízení před daňovými orgány i soudy.

6. Okresní soud přihlédl při svém rozhodnutí k nespornému průběhu řízení před správními i soudními orgány a k výpovědi likvidátora , právnická osoba, , učiněné při soudním jednání, a konstatoval, že k nepřiměřené délce řízení došlo zejména v rámci odvolacího řízení vedeného před Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně, které bylo zahájeno dne , datum, a ukončeno rozhodnutím až dne , datum, . V rámci soudního řízení pak došlo dle okresního soudu k průtahu u Nejvyššího správního soudu, neboť tento obdržel kasační stížnost dne , datum, a rozhodnuto bylo až dne , datum, . Okresní soud uzavřel, že celkovou délku všech řízení je nutno stanovit v trvání 6 let a 3 měsíce, počítáno ode dne zahájení daňové kontroly, tj. ode dne , datum, , do pravomocného ukončení daňového řízení, tedy do právní moci druhého rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně dne , datum, . Okresní soud se tak neztotožnil s názorem žalobce, že délka řízení činila 6 let až 6 měsíců, když stanovený konec k , datum, , tj. až dne udělení souhlasu Finančního úřadu s výmazem žalobce z obchodního rejstříku, není správný. Okresní soud zhodnotil, že se žalobce na průtazích v řízeních žádným významným způsobem nepodílel, a naopak se snažil obě řízení urychlit. Předkládal orgánům finanční zprávy i soudům argumenty a podklady (např. znalecké posudky), ze kterých vyplývalo, že postupují nezákonně. Likvidátor , právnická osoba, ve své výpovědi osvětlil, že v průběhu daňové kontroly nastal problém týkající se pozemků žalobce, které tento dostal od států s tím, že musí být 10 let užívány ke sportovním účelům. Žalobce tuto podmínku splnil a následně pozemky v rámci likvidace prodal. V účetnictví žalobce vycházel z hodnoty pozemků stanovené na základě znaleckých posudků v částce cca , částka, , zatímco Finanční úřad chybně tvrdil, že mělo být vycházeno z hodnoty stanovené v předávacím protokolu mezi žalobcem a státem, tj. z ceny výrazně nižší, neodpovídající reálné hodnotě pozemků. Finanční úřad tak dospěl k závěru, že žalobce účtoval výrazně vyšší odpisy, čímž mělo dojít ke zkrácení daně ve výši cca , částka, . Za jednoznačnou příčinu nepřiměřené délky řízení okresní soud označil nezákonný postup státních orgánů v obou řízeních. Rozhodl proto, že žalobci přísluší náhrada nemajetkové újmy za obě průtažná řízení v celkové výši , částka, , kdy při stanovení výše odškodnění vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010, a za první 2 roky daňového řízení přiznal žalobci částku po , částka, , za třetí rok částku , částka, a za další 3 roky řízení před správními soudy částku 3× , částka, . Důvody pro zvýšení 2× 50 % okresní soud neshledal, neboť přihlédl k tomu, že jednak žalobce neuhradil svou daňovou povinnost stanovenou konečným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v Brně, a jednak, že ze strany Policie ČR bylo na základě podnětu Finančního úřadu vyžádáno pouze podání vysvětlení ze strany likvidátora žalobce, pana , právnická osoba, , a dalších dvou členů. Žádné další úkony ze strany Policie ČR již činěny nebyly a intenzita zásahu do osobní sféry vedoucích členů spolku proto nebyla natolik intenzivní, aby odůvodnila zvýšení náhrady.

7. Ohledně úroku z prodlení okresní soud konstatovat, že požadavek žalobce na jeho přiznání již ode dne , datum, nemá oporu v právním řádu, když poškozený má právo na úrok z prodlení z přiznaného odškodnění až ode dne následujícího po marném uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., tj. v daném případě až ode dne , datum, . V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Tomu odpovídá zamítavý výrok III.

8. Náhradu nákladů soudního řízení okresní soud žádnému z účastníků s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v okolnostech případu, když žaloba byla z velké části vzata zpět a zamítnuta s ohledem na skutkovou a právní složitost věci. Náhrada nákladů řízení by dle výsledku řízení sice svědčila žalované, ovšem stanovení povinnosti žalobci, který byl postupem státních orgánů jednoznačně poškozen, považoval okresní soud za nespravedlivé a odporující účelu řízení.

9. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba účastníci, žalobce proti výrokům II žalobu částečně zamítajícímu a IV o nákladech řízení, žalovaná proti výroku I žalobě částečně vyhovujícímu a rovněž výroku IV o nákladech řízení.

10. Žalobce v odvolání namítá, že okresní soud nesprávně zhodnotil požadavek na navýšení odškodnění o 2× 50 % a nedostatečně přihlédl k tomu, že celková délka správního a navazujícího soudního řízení v trvání 6 let a 6 měsíců byla jednoznačně způsobena pouze nezákonným, chybným a nekoncentrovaným postupem správních orgánů jakožto orgánů veřejné moci, a v navazujícím soudním řízení nepřezkoumatelným odůvodněním rozsudku Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Liberci. Za podstatné pro zadostiučinění podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb. považuje, že nepřiměřenou délku řízení zapříčinila nezákonná rozhodnutí daňových orgánů. Poukázal na to, že ačkoliv byl daňový nedoplatek odepsán pro nedobytnost v souladu s ust. § 158 odst. 3 daňového řádu již dne , datum, , daňové a navazující trestní řízení bezdůvodně až do roku 2022 pokračovalo. Vše probíhalo bez ohledu na fakt, že již předem byla tato činnost bezpředmětná a způsobila zvýšenou míru intenzity zásahu do práv a osobní sféry členů žalobce, kteří byli vlivem trestního řízení v nejistotě po dobu delší než 6 let. Dle žalobce přitom konstantní judikatura stanoví, že nárok na zvýšení odškodného je plně v souladu s právem, je-li průtažné řízení paralelně spojeno s dalším řízením, typicky trestním, jako v projednávané věci. Pokud jde o nákladový výrok, žalobce upozorňuje, že míra úspěchu v řízení o nemajetkové újmě není vždy odvislá od čistě právní argumentace. V základu byl stoprocentně úspěšný a nelze předjímat úhel pohledu soudu na zvýšenou sazbou 2× 50 %. Právní zastoupení žalobce bylo v daném případě nezbytné, neboť se jednalo o výrazně skutkově i právně složitou věc, v níž by žalobce neměl bez odborného právního zastoupení šanci proti státu uspět. Navíc je potřeba mít také na paměti, že požadavek na přiznání majetkové škody vzal žalobce před jednáním zpět. Z uvedených důvodů by měl být rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobci bude přiznáno odškodnění ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky ode dne , datum, do zaplacení a bude mu vůči žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaná v odvolání namítala, že okresní soud sice přisvědčil její argumentaci, nicméně tuto v přiznané částce zadostiučinění nijak nezohlednil. Okresní soud stanovil základní výši přiznaného zadostiučinění dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , a konstatoval, že důvody pro zvýšení neshledal. Nikterak se však již nezabýval okolnostmi vedoucími ke snížení výše, na něž žalovaná upozorňovala. Opomenul tak nejdůležitější hledisko pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, kterým je kritérium významu řízení. Skutečný význam řízení byl totiž pro žalobce v daném případě nepatrný. Přiznaná morální satisfakce ve formě omluvy a konstatování porušení práva za přiměřenou délku řízení proto zcela postačuje. Nepatrnost významu daňového i soudního řízení žalovaná spatřovala v několika skutečnostech. V prvé řadě poukazovala na to, že žalobce nedisponoval před zahájením daňové kontroly žádným majetkem, neboť likvidační zůstatek spolku rozdělil ještě v předchozí době svým členům. Právě z důvodu neexistence majetku žalobce musel být vyměřený daňový nedoplatek odepsán Finančním úřadem pro nedobytnost. Žalobce tak nemohl být v nejistotě z výsledku správního či soudního řízením neboť, ať by výsledek řízení dopadl pro žalobce jakkoliv, tento již neměl tzv. o co přijít. S ohledem na plánovaný výmaz žalobce z obchodního rejstříku a na absenci jakéhokoliv majetku pak nemohla ve velké míře utrpět ani pověst žalobce a nemohla u něj nastat nejistota v plánování rozhodování, ani úzkost členů spolku, když žalobce nedisponoval žádným majetkem a členové spolku dle § 215 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, za dluhy spolku neručí. Členy spolku proto nemohl výsledek řízení nijak majetkově zasáhnout. Rovněž nelze přehlédnout, že v souvislosti s daňovým řízením nebylo vůči žalobci ani jeho členům žádné trestní stíhání zahájeno a bylo prokázáno, že po podání vysvětlení likvidátora , právnická osoba, a , tituly před jménem, , jméno FO, byla věc odložena a Policie ČR žádné další úkony neprováděla. Usnesení o odložení věci Policií ČR č. j. KRPL-11946-26/TČ-2020-180581 ze dne , datum, okresní soud jako důkaz v napadeném rozsudku nezohlednil. Trestní oznámení navíc nebylo podáno proti žalobci, nýbrž proti jeho členům. Žalovaná se rovněž neztotožňovala se závěrem okresního soudu, že jednoznačnou příčinu nepřiměřené délky řízení je nutno spatřovat v nezákonném postupu státních orgánů v obou řízeních. Upozornila, že tituly spočívající v nezákonném rozhodnutí a v nesprávném úředním postupu nelze směšovat, jedná se o dva samostatné nároky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a požádala o přiznání náhrada nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o.s.ř.

12. Ve vyjádření k žalovanou podanému odvoláním žalobce zdůraznil, že nebyl o odepsání vyměřené daňové povinnosti pro nedobytnost rozhodnutím ze dne , datum, vůbec uvědomen, a stejně tak nebyl informován Policií ČR o odložení prověřované věci rozhodnutím ze dne , datum, , ačkoliv členové spolku byli jako statutární zástupci postupně v roce 2019 a 2020 předvolávání k podání vysvětlení pro podezření ze spáchání trestného činu velkého rozsahu. Žalovaná rovněž dle žalobce zcela opomněla na znění § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení. Jde-li o žalovanou zmiňovaný význam předmětu řízení, tento byl pro žalobce mimořádný, neboť musel v průběhu více jak šesti let čelit aktivní obranou nezákonnému vedení daňové kontroly a v jeho důsledku neoprávněnému podezření ze spáchání trestného činu velkého rozsahu. Daňové řízení bylo od samého počátku vedeno na základě nepodložených úvah a umělých konstrukcí, které jednoznačně směřovaly k hrubému dlouhodobému poškození žalobce ve formě nezákonné vydání dodatečného platebního výměru, opakovaných aktualizovaných penále a úroku z prodlení za jednotlivá roční období.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce doplnila, že odepsání nedoplatku pro nedobytnost nepředstavuje institut, kterým by měla být daňová povinnost žalobce prominuta či by snad mělo být daňové řízení zastaveno. Nedoplatek je odepisován pro nedobytnost, pokud se stane jeho vymožení nepravděpodobným, a to za účelem zreálnění částek, které lze vybrat do státního rozpočtu. Ačkoliv to nebylo u žalobce pravděpodobné, pokud by se změnila situace, bylo by možno tento stav vrátit a nedoplatek vymáhat. Žalovaná rovněž upozornila, že nemajetková újma je presumována pouze v případě nemajetkové újmy spočívající v nejistotě z výsledku konkrétního řízení, a nikoliv z výsledků paralelně vedeného trestního řízení, které samo o sobě ani nebylo nepřiměřené a žalobce nebyl jeho účastníkem. Usnesení o odložení věci byl policejní orgán povinen doručit dle § 159 a odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, pouze poškozenému a případně oznamovateli, nikoliv však žalobci, který účastníkem trestního řízení nebyl. Daňové a trestní řízení probíhala nezávisle na sobě.

14. U odvolacího jednání žalobce zdůraznil, že žalobce byl v důsledku délky řízení v nejistotě ohledně jeho výsledků, když Finanční úřad vytvořil virtuální pohledávku téměř za , částka, a zároveň dal podnět Policii ČR k šetření v trestním řízení. Žalobci se podařilo v červnu 2024 získat trestní oznámení podané finančním úřadem na členy žalobce a usnesení o odložení trestní věci, přičemž je z těchto listin zřejmé, že žalovaná učinila osoby ve vztahu k žalobci osobně odpovědnými, což jim přinášelo určitou společenskou dehonestaci. Jde o osoby podnikající, které musí být bezúhonné. Daňové i následující soudní řízení bylo složité, žalobce by bez odborné pomoci a daňového poradenství nebyl schopen sám rozklíčovat podstatu věci.

15. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení, doplnil dokazování usnesením Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, o odložení trestní věci, a shledal důvody částečně pro jeho potvrzení a částečně pro jeho změnu.

16. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém stavu věci, který okresní soud zjistil ze stranami předložených listinných důkazů a z výslechu likvidátora žalobce , právnická osoba, . Z takto zjištěného skutkového stavu vychází i odvolací soud a pro stručnost v tomto směru v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Jelikož z odůvodnění rozsudku okresního soudu však nevyplývá, že by ve svém hodnocení zohlednil i obsah usnesení Policie ČR o odložení trestní věci, odvolací soud dokazování touto listinou, kterou žalovaná, jak vyplývá z protokolu o soudním jednání konaném před okresním soudem dne , datum, , předložila, doplnil.

17. Z usnesením Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, o odložení trestní věci vyplývá, že na základě trestního oznámení Finančního úřadu pro Liberecký kraj bylo zahájeno pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a podle § 240 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měli dopustit , tituly před jménem, , jméno FO, jako předseda žalobce a , právnická osoba, jako likvidátor, prověřování, a to z důvodu, že neoprávněně zahrnuli částku , částka, , která měla být reprodukční pořizovací cenou pozemků, do nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů za zdaňovací období roku 2015, a v souvislosti s tímto jednáním zkrátili daň o celkovou částku , částka, . Likvidátor žalobce , právnická osoba, následně rozdělil vzniklý likvidační zůstatek , částka, mezi 5 členů žalobce, aniž by k tomu měl zákonné oprávnění, a aniž by vyčkal souhlasu daně s ukončením likvidace a návrhem na jeho výmaz z rejstříku, a tím odstranil veškerý majetek žalobce, ze kterého měla být uspokojena pohledávka správce daně po ukončené daňové kontrole. Z usnesení dále vyplývá, že žalobce se stal vlastníkem většiny nemovitostí dne , datum, na základě předávacího protokolu mezi Českou republikou a žalobcem, s jediným omezením, a to podmínkou, že po dobu 10 let ode dne jejich nabytí budou nemovitosti užívány pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu vlastnictví. Žalobce, zastoupený svým předsedou , tituly před jménem, , jméno FO, a místopředsedou , jméno FO, , a dalšími třemi členy veškeré nemovitosti žalobce dne , datum, za částku , částka, prodal. Po zaplacení daně z nabytí nemovitých věcí a odměny realitní kanceláři byla dne , datum, připsána na účet žalobce částka , částka, . Po odvedení srážkové daně pak byly dne , datum, připsány všem pěti členům žalobce na 5 různých účtů platby v různé výši v celkové částce , částka, . Následně byla zpracována konečná uzávěrka jako podklad žádosti o výmaz žalobce z veřejného rejstříku. Členové žalobce tento svůj příjem do daňového přiznání z příjmu fyzické osoby. Nezahrnuli. Ve věci podali v r. 2007 vysvětlení , právnická osoba, a , tituly před jménem, , adresa, , účetní žalobce, která vysvětlila, že podíl na likvidačním zůstatku podléhá 15% srážkové dani, jejímž plátcem je poplatník, který je plátcem příjmu podléhajícímu srážkové dani, to byl v daném případě žalobce před vstupem do likvidace. Příjem tedy byl zdaněn žalobci před likvidací a členům již vyplacen jen čistý příjem.

18. Po právní stránce okresní soud správně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

22. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

25. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

26. Žalobce v projednávané věci (jak vyplývá z žaloby i dalšího obsahu spisu) uplatňuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 13 zákona č. 89/1998 Sb., kdy tento nesprávný úřední postup spatřuje v nepřiměřené délce řízení, která uplynula od zahájení daňového řízení do jeho ukončení, a přivodila jednotlivým členům žalobce dlouhotrvající pocit nejistoty z výsledku řízení. V důsledku zahájení trestního stíhání došlo u jednotlivých členů žalobce pak k narušení důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti.

27. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. , hodnota, , 5 a 8, sjednaná v Římě dne , datum, , dále jen „Úmluvy“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

28. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb., vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Rc 102/2014). Nejvyšší soudu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dále konstatoval, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. Již v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud uzavřel, že daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, popř. od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví. Uvedené následně Nejvyšší soud doplnil v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , kterým navázal na nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudek velkého senátu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když uvedl, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, a jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž daňovému subjektu svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

29. Aby bylo možno uzavřít, že poškozený má právo na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, bylo tedy třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda daňové řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely je nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zatímco k porušení práva na přiměřenou délku řízení zakládajícího nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu (jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat), tak z hlediska nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu projevujícího se nepřiměřenou délkou řízení je tento nárok spojen s průtahy ve smyslu nečinnosti soudu nebo v tomto případě i správního orgánu (srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010; dále jen „Stanovisko“).

30. Okresní soud v daném případě správně stanovil za počátek řízení den zahájení daňové kontroly, tj. , datum, , a za konec okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v předmětném řízení vydáno, tj. den , datum, , kdy právní moci nabylo druhé rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně. Celková doba daňového řízení spolu se soudním řízením tak představuje celkem , hodnota, let, 3 měsíce a 12 dní. Správně okresní soud rovněž zdůvodnil, proč konečným datem není až den , datum, , jak se domníval žalobce. V této části odvolací soud na rozsudek okresního soudu odkazuje. Okresnímu soudu nelze nic vytknout ani tehdy, jestliže uzavřel, že celková délka řízení trvala nepřiměřeně dlouhou dobu a v tom důsledku došlo k nesprávnému úřednímu postupu, což ostatně konstatoval i sám žalovaný již při předběžném projednání nároku. Fakticita nesprávného úředního postupu ze strany daňových úřadů a soudů spočívající v nepřiměřené délce řízení nebyla stranami nijak sporována a nestala se ani odvolací námitkou, odvolací soud se jí proto v rámci přezkumu napadeného rozsudku již dále podrobněji nezabýval.

31. Ne zcela dostatečně se však okresní soud zabýval jednotlivými kritérii stanovenými v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pro určení formy a případné výše přiznaného zadostiučinění. Podle § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., se zadostiučinění poskytne v penězích tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo při konkrétních okolnostech případu, zejména s přihlédnutím k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Odvolací soud musí přisvědčit námitce žalované, že se okresní soud sice vypořádal ve svém rozhodnutí částečně s důvody svědčícími pro přiznání základní částky odškodnění a zamítnutí požadovaného navýšení 2 x 50 %, nikoliv však již s okolnostmi, které nárok žalobce mohou oslabovat. Předně okresní soud pominul zhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, a to se specifiky danými ve vztahu k právnické osobě, a nevypořádal se ani s kritériem složitosti řízení.

32. Prvým hlediskem, které je třeba vzít při posouzení formy a výše zadostiučinění dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v úvahu je celková délka řízení. Tato činila, jak shora vysvětleno výše, celkem , hodnota, let, 3 měsíce a 12 dní. V řízení před okresním soudem bylo objasněno, že významnou roli v celkové délce řízení sehrála skutečnost, že o odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, podanému dne , datum, , rozhodlo Oblastní finanční ředitelství až dne , datum, , a o kasační stížnosti žalobce ze dne , datum, , rozhodl Nejvyšší správní soud až dne , datum, . Bez ohledu na to, zda délka těchto řízení byla či nebyla přiměřená skutkové a procesní složitosti věci, je třeba k ní přihlédnout, neboť je nepochybné, že nebyla ovlivněna žalobcem a představovala základní příčinu vzniku celkové nepřiměřené délky řízení.

33. Hledisko složitosti věci zůstalo okresním soudem opominuto. Obecně je potřeba vycházet z toho, že složitost řízení je objektivní okolnost řízení, a není třeba zjišťovat zavinění toho, kdo složitost řízení způsobil. Při posuzování složitosti řízení soudy vycházejí z předpokladů složitosti řízení podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu a podle bodu IV. písm. a) „Stanoviska“. Při hodnocení složitosti řízení lze zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků - výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti) a složitost procesní (počet instancí před nimiž byl daný případ projednán, procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). V daném případě sám žalobce opakovaně označil řízení za složité. Z listinných důkazů předložených stranami v řízení vyplývá, že v rámci daňového řízení správce daně požadoval po žalobci prokázání oprávněnosti zaúčtování reprodukční pořizovací ceny ve výši , částka, (zjištěné znaleckým posudkem ze dne , datum, ) do daňově účinných výdajů v souvislosti s prodejem pozemků na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , u nichž výnosy dosáhly částky , částka, , ačkoliv celková účetní hodnota těchto prodaných pozemků byla , částka, . Správce daně shledal užití reprodukční pořizovací ceny při účetním ocenění prodaných pozemků jako nesprávné a částku , částka, (RPC , částka, ) jako neoprávněně uplatněnou v daňově účinných nákladech. V souladu s výsledky daňové kontroly správce daně vystavil dodatečný platební výměr a doměřil daň ve výši , částka, . Závěry správce daně byly odvolacím orgánem (Odvolací finanční ředitelství) potvrzeny, následná žaloba napadající dané rozhodnutí shledána Krajským soudem v , adresa, , pobočka v Liberci, nedůvodnou. Na základě kasační stížnosti nakonec Nejvyšší správní soud konstatoval, že Český účetní standard č. , hodnota, , k němuž se krajský soud přiklonil, je v rozporu s § 25 odst. 1 písm. k zákona o účetnictví a závěry krajského soudu jsou nepřezkoumatelné, jestliže se s tímto rozporem nevypořádal. Krajský soud v novém řízení shledal žalobu žalobce důvodnou, kdy shrnul, že žalobce v souladu se zákonem o účetnictví mohl reprodukční pořizovací cenu pozemků ke dni nabytí vlastnického práva uplatnit. Žalobce tak docílil změny původního daňového výměru, kdy výše vyměřené daně byla snížena na , částka, . Podstata sporu tedy tkvěla v tom, zda odvolatelem bezúplatně nabyté pozemky měly být oceněny v pořizovacích cenách, jež dle správce daně byly zřejmé a prokazatelné, anebo reprodukční pořizovací cenou stanovenou na základě posudku znalce. Z průběhu řízení je dle odvolacího soudu evidentní, že daňové orgány i dotčené soudy řešily v daném případě situaci, která byla ojedinělá a po právní stránce vyžadovala podrobná výkladová stanoviska. Odvolací soud se tedy přiklonil k názoru žalobce, že šlo o věc po právní stránce složitou, nicméně na rozdíl od něj má za to, že takto zvýšená složitost věci má svůj odraz ve snížení předpokladů pro odškodnění, konkrétně o 30% základní částky.

34. S třetím kritériem zohledňujícím jednání poškozeného v rámci řízení z pohledu přispění k průtahům v řízení, se okresní soud v rámci rozhodnutí vypořádal, když správně uzavřel, že se žalobce na průtazích v řízení nikterak nepodílel. Jak shora konstatováno, lze průtahy v řízení spatřovat u prvního řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím a následně v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Na tyto neměl žalobce žádný vliv.

35. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci během řízení je třeba zejména zkoumat, zda postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. K tomu se vyjádřil ve svém rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud, který uvedl, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. V projednávané věci se žalobce bránil proti správnímu rozsudku Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Liberci, kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou, kdy dal žalobci za pravdu s tím, že „odůvodnění rozsudku krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze dovodit, z čeho plynou jeho závěry, resp. tyto závěry si navzájem odporují v takové míře, že fakticky znemožňují stěžovateli brojit proti nim odpovídající kasační argumentací“. S ohledem na uvedené je proto potřeba dané kritérium zohlednit při stanovení formy a výše zadostiučinění v neprospěch žalované, navýšením o 10%36. Poslední, ovšem i dle „Stanoviska“ dosti zásadní objektivní hledisko, spočívá ve významu předmětu řízení pro poškozeného. Významnou roli hraje to, o jaká práva a povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti obecně pro jednotlivce, v daném případě pro právnickou osobu, důležitá. Vedle těchto typových aspektů může přistoupit i tvrzení žalobce umocňující hloubku zásahu. V takovém případě je ale potřeba, aby žalobce toto své tvrzení také prokázal. V daném případě z nesporných skutkových tvrzení, výpovědi likvidátora a z doplnění dokazování před odvolacím soudem usnesením Policie ČR o odložení věci vyplývá, že v r. 2002 přešlo ze státu na žalobce ze zákona vlastnické právo k pozemkům o účetní hodnotě , částka, . Na základě kupní smlouvy ze dne , datum, žalobce tyto pozemky prodal soukromému subjektu s výnosem , částka, . Z kupní ceny byl uhrazen poplatek realitní kanceláři a daň z nabytí nemovitých věcí a zbývající částka , částka, byla dne , datum, připsána na účet žalobce. Dne , datum, žalobce rozhodl o svém dobrovolném zrušení a vstupu do likvidace. Předsedou spolku byl , tituly před jménem, , jméno FO, , členem a ustanoveným likvidátorem , právnická osoba, . Z částky , částka, následně žalobce odvedl srážkovou daň a zbytek ve výši , částka, rozdělil a odeslal dne , datum, na 5 bankovních účtů svým 5 členům. Tímto žalobce pozbyl veškerý majetek. Dne , datum, byla zpracována konečná uzávěrka jako jedna z listin potřebných k žádosti o výmaz z obchodního rejstříku a dne , datum, zahájena daňová kontrola. Oproti výnosu z kupní ceny žalobce uplatnil jako výdaj reprodukční pořizovací cenu pozemků ve výši , částka, stanovenou znaleckým posudkem.

37. Žalobce je právnickou osobou, proto bylo potřeba zabývat se kritériem významu řízení i s přihlédnutím k tomuto specifiku. Ve „Stanovisku“ se Nejvyšší soud přihlásil k doktríně Evropského soudu pro lidská práva, podle které se přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v zásadě poskytuje i právnickým osobám, obchodním společnostem či jiným sdružením (rozsudek ESLP ze dne , datum, , ve věci Vereinigung demokratisher Soldaten Österreichs and Gubi proti Rakousku, stížnost č. 15153/89). Z rozhodnutí Evropského soudu ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku (odstavce 27 až 36) vyplývá, že v případech právnických osob je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud uvedl, že u právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají (srov., byť ve skutkově odlišné věci, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Z toho vyplývá, že mezi základní prvky imateriální újmy právnické osoby patří skutečnosti vážící se k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku. Nelze však zcela pominout nepříjemnosti způsobené členům vedení společnosti a zohlednit je, byť v omezené míře.

38. Uvedený závěr však nelze vykládat tak, že by v rámci odškodnění právnické osoby za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, měly být odškodněny také fyzické osoby, které se na právnické osobě nějakým způsobem účastní a mohou újmu způsobenou právnické osobě pociťovat jako újmu vlastní (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

39. V projednávané věci se odvolací soud ohledně naplnění kritéria významu řízení pro poškozeného ve smyslu shora uvedeného přiklonil k námitce žalované, že význam řízení byl pro žalobce skutečně nepatrný. Nahlídne-li totiž soud objektivním úhlem pohledu, o jakou povinnost se dané řízení vedlo a do jaké míry byla tato povinnost obecně pro žalobce za daných podmínek důležitá, neshledal důvody pro závěr jiný. Z nastíněného je patrno, že v době, kdy byla Finančním úřadem pro Liberecký kraj zahájena daňová kontrola a následně vydán daňový výměr, proti kterému počal žalobce brojit, tento již nedisponoval žádným majetkem, nevyvíjel žádnou činnost, neměl plány do budoucna a činil veškeré kroky ke své likvidaci a zániku. V této době měl již jen 5 neaktivních členů. Bylo zřejmé, že žalobce daňovou povinnost, bez ohledu na vyměřenou výši, nemůže splnit, a správce daně se úhrady ani nemůže domoci, neboť žalobce již žádným majetkem nedisponuje. To ostatně dokládá také fakt, že žalobce ani na posléze sníženou daňovou povinnost nijak nereagoval a správce daně přistoupil k odpisu pohledávky pro nedobytnost.

40. V omezené míře však je třeba přihlédnout i k újmě, která mohla být nepřiměřenou délkou daňového řízení přivozena členům spolku nebo likvidátorovi, jímž byl jmenován jeden z nich, , právnická osoba, .

41. Podle § 215 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) členové spolku za dluhy spolku neručí. Uplatní se zde tzv. princip odděleného majetku, kdy majetek spolku je majetkem odděleným od majetku jeho členů. Tento princip funguje obousměrně – na jedné straně nemají věřitelé členů žádný majetkový nárok proti spolku (členství ve spolku není ani postižitelné exekucí), na druhé straně nemají věřitelé spolku žádný majetkový nárok proti členům. Pravidlo, že členové spolku za jeho dluhy neručí, je statusovou otázkou, a proto je kogentní. Zákonnou výjimkou je ručení člena statutárního orgánu podle § 159 odst. 3 o. z. (srovnej HRABÁNEK, Dušan. § 215 [Základní aspekty členství]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2023, marg. č. , hodnota, .).

42. Likvidátor je individuálním orgánem likvidované právnické osoby. Je-li likvidátorovi svěřeno řízení likvidace a zastupování právnické osoby v likvidaci navenek, nabývá tím postavení, které má při běžné činnosti právnické osoby její statutární orgán. Tento závěr podporuje i výslovné ustanovení § 193 o. z., které dále určuje, že tohoto postavení nabývá likvidátor okamžikem svého povolání. Výkon působnosti likvidátora potom podrobuje požadavku totožné míry péče, jaká je stanovena pro statutární orgány. Likvidátor spolku je proto povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře.

43. S ohledem na shora uvedené je dle odvolacího soudu evidentní, že nejistota z výsledku daňového a soudního řízení dopadala nejvíce nikoliv přímo na žalobce, nýbrž na jeho likvidátora , právnická osoba, . Ten veškerý likvidační zůstatek žalobce rozdělil a nechal vyplatit mezi členy spolku, jímž byl i on sám, a to ještě v době před vydáním souhlasu správce daně se zamýšleným výmazem. S ohledem na následné vyměření daně spolu s penále žalobci a podání podnětu Policii ČR k prošetření podezření ze spáchání trestného činu krácení daně tedy právě on čelil nepříjemné situaci, kdy se musel jako likvidátor žalobce aktivně bránit vzniklým pochybnostem, zda postupoval s péčí řádného hospodáře, zda na něj nedopadá zákonné ručení za závazky žalobce a zda se nedopustil trestné činnosti. O tom, že nepřiměřená délka řízení způsobovala újmu primárně právě likvidátorovi a nikoliv žalobci, jasně svědčí jak tvrzení žalobce v průběhu celého soudního řízení, zastupovaného opět likvidátorem J. , jméno FO, , tak také obsah provedené účastnické výpovědi J. , jméno FO, . V nich likvidátor nesděluje žádné skutečnosti, které by vypovídaly o újmě způsobené žalobci, nýbrž jen o újmě, kterou pociťoval on sám, případně, jde-li o prověřování trestního oznámení, zřejmě i další dva členové žalobce, , tituly před jménem, , právnická osoba, , tituly před jménem, , adresa, . Jak ale vysvětleno výše, k jím případně utrpěné újmě, nemůže soud přihlédnout jinak než v omezené míře. Kritérium významu řízení pro žalobce proto dle odvolacího soudu nárok na satisfakci v daném případě výrazně oslabuje, a to v rozsahu 80% základní částky, Anonymizováno44. S tím souvisí rovněž přístup k uplatněnému nároku na navýšení základní částky odškodnění o 2 x 50 %. Okresní soud postupoval správně, jestliže důvody pro zvýšení přiznané základní částky neshledal. Jde-li o navýšení za újmu způsobenou prověřováním podezření ze spáchání trestné činnosti likvidátora J. , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , je nutno zdůraznit, že podezřelým ve věci nebyl žalobce, nýbrž jeho členové, a k zahájení trestního stíhání nedošlo. Všechny vytěžené osoby podali toliko vysvětlení, přičemž následovalo dne , datum, odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. řádu. Takový postup nelze shledat nesprávným úředním postupem. Žalobce současně netvrdil žádnou újmu, která by mu měla být prověřováním trestního oznámení způsobena. Tvrdil-li vznik újmy, týkala se vždy právě jen jednotlivých členů žalobce. Z tvrzení žalobce v rámci odvolacího řízení dále vyplynulo, že oznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu krácení daně obdržela Policie ČR dne , datum, . Ze zjištěného stavu věci je tak zřejmé, že prověřování trestního oznámení trvalo necelých 9 měsíců, což je dle odvolacího soudu přiměřeně dlouhá doba. Prověřování trestního oznámení navíc probíhalo samostatně, zcela nezávisle na daňovém a soudním řízení, a naopak tato řízení nebyla nijak závislá na výsledcích zjištění policie. Z usnesení o odložení věci ani z výpovědi J. , jméno FO, , který uvedl, že prověřování bylo nepříjemné a z důvodu, že v předchozí době neměl problémy s policií, zažil šok, rovněž nevyplývá žádná skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že Policie ČR postupovala v daném případě v rozporu s právními předpisy, excesivním způsobem a okresní soud správně uzavřel, že intenzita zásahu do osobní sféry členů žalobce nebyla nepřiměřená. Nad to je potřeba i uvést, že žalovaná není vybavena pravomocí dle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., za stát ve věcech náhrady škody způsobené v trestním řízení jednat.

45. V případě požadavku žalobce o navýšení základní částky nemajetkové újmy z důvodu, že nepřiměřenou délku řízení zapříčinila rozhodnutí daňových orgánů, která byla nezákonná, a rozsudek správního soudu, jenž byl označen za nepřezkoumatelný, je potřeba zdůraznit, že předmětem daného řízení není odškodnění nezákonného rozhodnutí, ale nesprávného úředního postupu, což jsou ve smyslu § 5 zákona č. 82/1998 Sb. dvě odlišné formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Nesprávný postup zde spočívá v nepřiměřené délce řízení, tato je při úvaze o odškodnění zohledněna jednak při stanovení základní částky náhrady a jednak při zohlednění kritérií pro její navýšení či snížení. V daném případě již odvolací soud zohlednil uváděnou nesprávnost rozhodnutí v kritériu postupu orgánů veřejné moci, jak vysvětleno výše, a to tím, že uvažovanou základní částku, v níž se promítá právě prodloužení řízení nutností opakovaného rozhodování, ještě navýšil o 10 %. K dalšímu navyšování již neshledal důvod, když řízení bylo věcně složité a žádnému opakování chybnosti postupu již nedocházelo.

46. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že okresní soud správně zhodnotil, že v daném případě trvalo daňové a na něj navazující soudní řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, a to z důvodu nesprávného právního hodnocení předpokladů ke stanovení výše dodatečné daňové povinnosti žalobce a také průtahům, které vznikly v souvislosti s vydáním prvního rozhodnutí Odvolacím finančním ředitelstvím a v souvislosti s vydáním rozsudku Nejvyšším správním soudem o podané kasační stížnosti. Žalobci tímto sice vznikla nemajetková újma, ale oproti okresnímu soudu dospěl krajský soud k závěru, a v tomto přisvědčuje odvolací námitce žalované, že je tuto nutno hodnotit jako naprosto minimální, pro žalobce prakticky bez významu. Žalobce vznik vlastní nemajetkové újmy ostatně ani netvrdil. K nemajetkové újmě vzniklé členům žalobce pak lze přihlédnout jen v omezené míře a nelze pominout, že si zvýšenou míru obav a nejistoty přivodili vlastní vinou, když si veškerý likvidační zůstatek žalobce rozdělili již v době před udělením souhlasu správce daně s výmazem žalobce z veřejného rejstříku. Správně okresní soud také nepominul zmínit, že žalobce ani žádný z jeho členů dodatečně stanovenou daňovou povinnost, byť nakonec v podstatně nižší výměře, nikdy nesplnil.

47. Pokud jde o samotné posouzení, zda v konkrétním případě má být přiznáno zadostiučinění v penězích, jak požadoval žalobce, nebo zda postačí konstatování porušení práva a omluva, jak učinila žalovaná, je při přezkumu prováděného odvolacím soudem relevantní, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne , datum, , N 247/59 SbNU 515).

48. S přihlédnutím ke kritériím daným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., předpokladům vyřčeným ve „Stanovisku“ a veškerým shora konstatovaným okolnostem případu odvolací soud tedy uzavírá, že pro přiznání formy a výše zadostiučinění považuje v projednávané věci za dostačující, nevymykající se smyslu a účelu zákona, byla-li žalobci poskytnuta jako náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu satisfakce spočívající v konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení spolu s omluvou žalované. Pokud by bylo uvažováno o poskytnutí finanční kompenzace, bylo by potřeba vyjít ze základní výše finančního odškodnění, odvíjející se z celkové délky řízení 6 let a 3 měsíce, kterou okresní soud stanovil správně v souladu se „Stanoviskem“ částkou , částka, . Tuto základní částku by však bylo nutno dále korigovat promítnutím jednotlivých kritérií dle § 31 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., což okresní soud pominul, a to následovně. Dle odvolacího soudu by hledisku postupu orgánů veřejné moci odpovídalo navýšení základní částky o 10 %, hledisko složitosti věci by naopak částku snižovalo o 30 %. Zcela podstatně by se pak dle odvolacího soudu podílelo na výsledné částce kritérium významu řízení pro žalobce, který je třeba hodnotit jako minimální, a to výrazným snížením základní částky. Přihlédnout je však potřeba v omezené míře i k významu, které mělo řízení pro členy žalobce. Za přiměřené snížení tak odvolací soud považoval 80 %. V souhrnu proto krajský soud uzavřel, že žalobci nárok na finanční kompenzaci nevznikl.

49. Krajský soud tedy přisvědčil námitce žalované a rozsudek okresního soudu ve výroku I žalobě vyhovující ohledně částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení změnil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žalobu zamítl a ve výroku II žalobu zamítající v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky za dobu od , datum, do zaplacení potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

50. Jelikož krajský soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl znovu o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o.s.ř.). V řízení o náhradu nemajetkové újmy má žalobce dle konstantní judikatury ve věci v zásadě plný úspěch, pokud byl prokázán základ nároku a žalovanému bylo uloženo nahradit mu nemajetkovou újmu. Nesprávný odhad výše přiznaného budoucího nároku žalobcem nelze sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , případně nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1665/11). V projednávané věci s však žalobci náhrady nemajetkové újmy v penězích tak jak bylo požadováno nedostalo. Základ věci byl nesporný, když žalovaná žalobci již před zahájením řízení poskytla satisfakci ve formě omluvy, žalobce tak byl plně neúspěšný. Žalované proto krajský soud přiznal vůči žalobci za řízení u okresního soudu náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 1 o.s.ř. za 3 úkony (příprava věci, sepis vyjádření k žalobě, účast u soudního jednání) a za řízení u krajského soudu náhradu hotových výdajů za 4 úkony (sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalobce, 2 x účast u jednání za každé započaté 2 hodiny, když soudní jednání trvalo přes 2 hodiny) po , částka, á úkon dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. za řízení v prvním stupni , částka, a za řízení v druhém stupni , částka, , a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).