29 Co 215/2025-533

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň Mgr. Heleny Bláhové a JUDr. Petry Hankové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. Petrem Vymazalem sídlem Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec o zaplacení 710 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. října 2024, č. j. 27 C 209/2015-441

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I v části zamítající žalobu v požadavku na zaplacení částky 439 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 1. 2017 do zaplacení a 8,05 % úroku z prodlení ročně z částky 710 000 Kč od 1. 9. 2014 do 3. 1. 2017 potvrzuje, a ve zbývající části se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 271 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 1. 2017 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 64 993,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Vymazala.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci náhradu nákladů řízení ve výši 20 788,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud zamítl návrh, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 710 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, výrokem II rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 207 636 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci na náhradě nákladů řízení částku 60 177,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené postupem žalované jako daňového poradce, který při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 2007 a daně z přidané hodnoty za období březen až prosinec 2007 nedoručil rozhodnutí, a to platební výměry správce daně Finančního úřadu v Semilech i žalobkyni. Ta tak nemohla podat odvolání a podle platebních výměrů proběhla exekuce správce daně, při které došlo k zabavení movitého majetku žalobce, a to nadstandardně vybaveného nákladního automobilu , jméno FO, v hodnotě 650 000 Kč a dále vysokozdvižného vozíku , Anonymizováno, (dále jen „VZV“) v hodnotě 60 000 Kč. Žalobce tak byl zbaven možnosti jednat tak, aby v důsledku exekuce předmětný majetek nepozbyl, tedy požadoval náhradu škody v hodnotě pozbytého majetku. Obrana žalované spočívala v tom, že splnila při daňové kontrole veškeré povinnosti daňového poradce. Výměry byly zaslány poštou obyčejnou zásilkou, že podání opravného prostředku nebylo plánováno, že nález správce daně byl postaven na silném argumentačním základu, přičemž s výsledky kontrolního zjištění byla žalobkyně seznámena v protokolu o výsledcích daňové kontroly a dále v kontrolní zprávě samotné. V opravných prostředcích tak bylo možno namítat pouze to, že správce daně nesprávně použil pomůcky, k čemuž žádné relevantní argumenty nebyly k dispozici, podání opravných prostředků tak nemohlo být úspěšné. Dále namítala, že okolnosti prodeje předmětných movitých věcí v exekuční dražbě, nemohou být přičítány žalované, že dražená cena odpovídá realitě, srovnání nabídek je nedostatečným důkazem. Dále namítala, že žalobkyně mohla dražbě movitých věcí i v průběhu exekuce zabránit získáním jiných zdrojů úhrady. Uváděla též, že ani podaný opravný prostředek nemohl zabavení majetku zabránit, když správce daně měl zjevně obavu o splnění daňové povinnosti. Škodu považovala za důsledek neplnění daňových a účetních povinností žalobkyně.

2. Ve věci bylo původně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 31.8.2017, č. j. 27 C 209/2015-112, který žalobu zamítl, přičemž tento závěr byl postaven především na tom, že pokud bylo prokázáno odeslání obyčejné zásilky výpovědí svědkyně Kryšňákové, bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že její jednatel nevěděl o dodání dodatečných platebních výměrů z 27.2.2012. Odvolací soud usnesením ze dne 10.9.2019, č.j. 29 Co 171/2019-166 rozhodnutí okresního soudu zrušil s tím, že sice bylo správně posouzeno, že nárok žalobkyně je nárokem z náhrady škody vyplývajícím ze vztahu mezi dvěma podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnosti, a to konkrétně z odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem klientovi dle smlouvy č. , Anonymizováno, o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011. Vztah se tak řídí § 6 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky ve znění k datu uzavření smlouvy. Bylo též správně shledáno, že tento nárok nemůže být promlčen dle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Nesprávné však bylo posouzení splnění povinnosti včasného doručení platebních výměrů, když pokud žalovaná připouští, že nedisponuje důkazy o doručení výměrů, pouze důkazy o jejich odeslání, tak nelze dovodit, že se zásilka dostala do sféry adresáta. Samotnou okolnost, že žalobkyně věděla o průběhu daňové kontroly nepovažoval odvolací soud za dostačující, když pro žalobkyni bylo nezbytné seznámit se s konečným rozhodnutím, během lhůt a splatností dluhu a bylo na žalované, aby zajistila, že se žalobkyně tyto skutečnosti včas dozví. Z hlediska porušení povinnosti podat odvolání považoval odvolací soud nedostatečná tvrzení a plnění důkazní povinnosti ze strany žalobkyně o obsahu takového podání, které by mohlo vést ke změně rozhodnutí ve prospěch žalobkyně a o průběhu daňového řízení, stejně jako o příčinné souvislosti k požadované výši škody, tedy mimo jiné o tom, jakým způsobem by byla žalobkyně schopna splnit svůj dluh tak, aby exekučnímu prodeji zabránila.

3. V dalším řízení se tedy okresní soud zabýval tím, zda bylo možné, že by se závěry finančního úřadu podařilo opravným prostředkem zvrátit a získat pro žalobkyni příznivější rozhodnutí o výsledku proběhnuvší kontroly. Za tímto účelem by proveden znalecký posudek znalecké kanceláře , Anonymizováno, & , právnická osoba, . a výslech znalce této kanceláře , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , přičemž bylo shledáno, že správce daně uvedl v jednotlivých bodech tzv. Výsledku kontrolního zjištění logické důvody, jimiž zdůvodnil stanovení daně dle pomůcek a z podkladů, které měl znalec k dispozici plyne, že takový postup byl ze strany správce daně oprávněný. Primárním důvodem pro vyměření daně podle pomůcek byly nedostatky v podkladech na straně žalobkyně. Dále bylo posouzeno, že obsahu předložených dokumentů nevyplývá jiný daňový základ než ten, který byl stanoven příslušným správcem daně. Závěrem pak znalecká kancelář připomněla skutečnosti, které mohly potenciálně ovlivnit přesnost výsledku. Mezi ně pak výslovně uvedli, že žalobkyně znalci nepředložila znalcem požadované podklady (například účetní deníky za roky 2006-2008, obratové předvahy za stejné období, inventurní soupisy zboží ke konci roku 2006 a 2007, skladovou evidenci za rok 2007, skladové karty zboží za rok 2007) a dále pak skutečnost, že žalobkyně na žádost znalce odmítl zprostit mlčenlivosti správce daně, tedy Finanční úřad v Semilech.

4. Po takto doplněném dokazování okresní soud opětovně shledal nedostatek porušení povinnosti na straně žalované, když se závěry znaleckého posudku plně ztotožnil, neboť jak v samotném posudku, tak následně i během výslechu znalce před soudem, znalec logicky vysvětlil jak samotné závěry, tak to, jak k nim došel a tedy to samé platí o tom, jak objasnil na jedné straně správnost závěrů Finančního úřadu v Semilech jako správce daně a v neposlední řadě pak i stanovisko žalované, zaujímané žalovanou konzistentně po celé řízení, že totiž podání opravného prostředku nebylo na místě, nemohlo by na závěrech správce daně nic změnit, přivodit příznivější rozhodnutí. , právnická osoba, při své činnosti nevycházela jenom z toho, co bylo do té doby obsahem spisu, vyzvala též žalobkyni k předložení přesně specifikovaných listin a činila tak též prostřednictvím soudu pomocí výzvy na správce daně – Finanční úřad v Semilech, který spolupráci podmínil tím, že jej žalobkyně zbaví mlčenlivosti, což žalobkyně odmítla. Pokud tedy byla shledána existence nějakých pochybení či nejasností, tyto, jak zdůraznil znalec, neplynuly z činnosti či nečinnosti žalované, ale jednalo se o chyby na straně žalobkyně jako daňového subjektu, jeho práce s podklady a vedením účetnictví vůbec. Z uvedených důvodů proto okresní soud rozhodl opětovně tak, že žalobu zamítl. O náhradě nákladů pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši celkem 207 636 Kč. Ve věci neúspěšné žalobkyni byla dále dle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložena povinnost nahradit náklady řízení, vzniklé státu. Jednalo se v tomto případě o náklady vztahující se k vypracovanému znaleckému posudku ve výši 60 177,38 Kč.

5. Rozsudek okresního soudu napadla v plném rozsahu včasným odvoláním žalobkyně. Namítala, že žalovaná jí nedoručila platební výměry vystavené správcem daně, ani ji o daňové povinnosti jinak neinformovala. Žalobkyně tak byla zbavena možnosti doměřenou daň ve lhůtě určené výměry uhradit. A podat proti výměrům odvolání. Dozvěděla se o nich až v okamžiku, kdy exekutor přišel vykonat exekuční řízení a zabavil movitý majetek. K doručení však mělo dojít bezodkladně na adresu uvedenou ve smlouvě. Žalobkyně přitom zpochybnila i samotné žalovanou tvrzené odeslání, když žádný další kontakt neproběhl a jednatel žalované se následně omlouval emailem. Žalobkyně předložila soudu potvrzení pracovníků správce daně, že jí nebyla vrácena významná část originálních daňových dokladů, které si správce daně převzal během kontroly. Tyto doklady byly klíčové pro posouzení správnosti vedení skladové evidence. V případě řádně podaného opravného prostředku by se odvolací orgán musel zabývat tím, že část dokladů byla ztracena ve výhradní dispozici správce daně, který následně doměřil daň podle pomůcek. Správce daně navíc započítal do evidence doklady označené jako „STORNO“ a nezapočítal náhradní doklady, které byly řádně vystaveny. Žalobkyně proto navrhla znalecký posudek, jehož původní otázky znalec odmítl a nahradil jinými, bez možnosti žalobkyně se k nim vyjádřit. Znalec navíc neprovedl propočet dokladů ve skladové evidenci a požadoval kompletní účetnictví, které žalobkyně nemohla předložit kvůli nevráceným dokladům. Potvrdil také, že účetní programy umožňují zadat pod jedním číslem pouze jeden doklad, což vylučuje zaúčtování stornovaných dokladů. Odvolací orgán by se tedy musel vypořádat s nesprávným postupem správce daně. Řádně podaný opravný prostředek by nebyl pouze formálním, ale byl by důvodným. Pokud by žalovaná doručila platební výměry včas, žalobkyně byla připravena je uhradit a podat odvolání. Měla dostatek možností, jak se s výměry vypořádat a zabránit škodě způsobené exekucí (např. úhradou vyměřené daně získaným úvěrem na vlastní nezatíženou nemovitost, odprodejem části skladových zásob, finanční půjčkou společníků, finanční půjčkou jednatele, prodejem movitého majetku mimo zásob, respektive kombinací popsaných možností). Žalobkyně vlastnila nemovitost v Turnově v hodnotě 6 300 000 Kč. Možnosti realizovat úhradu tak žalobkyně byla zbavena pro nesplnění povinnosti žalované. Žalobkyně opakovaně uváděla, že měla více možností, jak exekuci odvrátit, ale soud první instance se tím nezabýval, což považuje za neúplné zjištění skutkového stavu. Na základě uvedeného žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit částku 710 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení a nahradit náklady řízení, případně navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, má za to, že platební výměry byly žalobkyni doručeny na základě předchozích přátelských vztahů poštou na adresu, kde si žalobkyně v minulosti poštu přebírala. Za stěžejní však považuje, zda by žalobkyně dosáhla úspěchu v případě podání opravného prostředku proti platebním výměrům. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze příčinnou souvislost mezi pochybením daňového poradce a vznikem škody uznat jen tehdy, pokud by bez pochybení bylo možné právo úspěšně uplatnit. V tomto případě však správce daně zohlednil všechny podstatné skutečnosti a nezahájil přezkumné řízení, což naznačuje, že platební výměry považoval za správné. Znalecký posudek potvrdil, že správce daně postupoval správně, když stanovil daň pomocí pomůcek kvůli nedostatkům na straně žalobkyně. Znalec uvedl, že účetnictví žalobkyně nebylo průkazné, doklady byly nestandardní (viz záporné položky) a žalobkyně nedoložila požadované podklady. Ani mimořádný opravný prostředek nevedl k obnově řízení. V odvolacím řízení se navíc nepředkládají nové důkazy, pouze se hodnotí postup správce daně. Na uvedeném, jak potvrdil i znalec, nemůže nic změnit poukaz na to, že část dokladů nebyla žalobkyni finančním úřadem vrácena či zda na některých dokladech bylo uvedeno „STORNO“. Žalovaná dále uváděla, že žalobkyně měla dostatek možností i v probíhajícím exekučním řízení, jak exekuci odvrátit a nedopustit vznik škody, ale neučinila tak. Závěrem žalovaná poukazovala na nestandardní okolnosti podnikání žalobkyně, resp. vedení její účetní a skladové evidence, včetně extrémních marží u některého zboží (např. sušenky Bebe s prodejní cenou 3 427 Kč). Tyto nesrovnalosti byly zřejmé již během dvouleté daňové kontroly, jejímž výsledkem bylo právě stanovení daně pomocí pomůcek. V průběhu této kontroly bylo možno předkládat veškeré listiny, žalobkyně však nedisponovala doklady způsobilými zvrátit postup správce daně a přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího orgánu. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

7. Krajský soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212, § 212a o. s. ř.) včetně jemu předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

8. Po skutkové stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry okresního soudu. Bylo nesporným, že vztah účastníku pochází ze smlouvy č. 1122812/11 o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011, na základě které se žalovaná zavázala zastupovat žalobkyni při daňových kontrolách za rok 2007. Zároveň se v čl. 3.8. zavázala průběžně informovat žalobkyni o průběhu vyřizování záležitostí, a to zpravidla ústní formou při osobních jednáních, pokud z povahy a závažnosti věci nevyplývá, že je nezbytná písemná forma, nebo pokud si písemnou formu jedna ze smluvních stran nevyžádá. Dle čl. 10 se korespondence mezi účastníky doručuje osobně, poštovní přepravou, kurýrní službou nebo za použití přenosových technik.

9. Daňová kontrola se týkala daně z příjmů za rok 2007 a daně z přidané hodnoty za období březen až prosinec 2007. Na základě kontroly byly dne 27.2.2012 vydány dodatečné platební výměry, které nabyly právní moci 30.3.2012, splatnost nastala 15.4.2012 (výměry ve složce za č.l. 258). Dle doručenek (č.l. 216) do datové schránky žalované byly jí dodatečné platební výměry finančním úřadem doručeny 28.2.2012. Exekuční příkaz, kterým byla nařízena exekuce prodejem movitých věcí (č.l. 179) byl vydán dne 27.4.2012, a to k vymožení nedoplatku, který ke dni 26.4.2012 činil 1 178 671 Kč s úrokem z prodlení 716 922,03 Kč. E-mail, kterým byly přeposlány dodatečné platební výměry žalovanou žalobkyni byl až z 2.5.2012 (č.l. 216). Žalovaná připustila, že důkazy o předchozím doručení platebních výměrů žalobkyni nedisponuje. Je tak vycházeno z toho, že žalobkyně se o vydání platebních výměrů dozvěděla až v průběhu daňové exekuce. Dle protokolu o průběhu dražby movitých věcí (č.l. 106) k dražbě VZV a nákladního vozu , jméno FO, došlo 8.8.2013 a VZV byl vydražen za 10 500 Kč a nákladní vůz za 191 000 Kč. Dle znaleckého posudku (č.l. 81) vyžádaného ČR – Generální finanční ředitelství, zapracovaného , jméno FO, znalcem z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel 5.6.2013, šlo o vůz z 2006, s nájezdem 23 669 km, byl pojízdný, bez funkčního akumulátoru v obvyklé ceně 385 000 Kč bez DPH.

10. Průběh a výsledky daňové kontroly dokládá výsledek kontrolního zjištění DPH z 31.8.2011 za období březen až prosinec 2007 na č.l. 62, ze kterého vyplývá, že kontrolou přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění za předmětné zdaňovací období bylo zjištěno, že žalobkyně se v roce 2007 zabývala především nákupem zboží a jeho následným prodejem, převážně cigaret telefonních kuponů, alkoholických a nealkoholických nápojů, drogistické zboží (šampony, prášky na praní, kosmetika), krmiv pro psy a kočky a potravin (sušenky, těstoviny, žvýkačky). Další činností žalobkyně, ale pouze okrajovou, byla montáž žaluzií (dobíhající činnost z minulých let). Porovnáním nákupu zboží z přijatých faktur za rok 2007, prodeje zboží z vydaných faktur za rok 2007 a inventurních soupisů ke dni 31. 12. 2006 a 31. 12. 2007 správce daně zjistil rozdíly u některých druhů zboží (uvedeno v tabulce č. , hodnota, ) mezi konečnými zůstatky zboží dle předložené inventury skladu ke dni 31. 12. 2007 a zůstatky zboží ke dni 13. 12. 2007 dle výpočtů správce daně. Žalobkyni tak chybělo zaúčtování úbytku zboží. Z předloženého účetnictví nebylo toto zboží v celkové nákupní ceně 1 478 224,83 Kč součástí inventurních soupisů zboží ke dni 31. 12. 2007, ani nebylo prodáno a zaúčtováno do uskutečněných zdanitelných plnění předmětného zdaňovacího období a nebyla z těchto plnění odvedena daň z přidané hodnoty. Žalobkyně byla vyzvána k prokázání skutečnosti, že předmětné náklady na pořízení uvedeného zboží byly vynaloženy k uskutečňování ekonomické činnosti daňového subjektu v případě, že bylo spotřebováno od doložení, jakým způsobem bylo spotřebováno a kdy pokud bylo zboží prodáno, tak uvedení zdaňovacího období a dokladů prokazující zahrnutí tržeb z prodeje tohoto zboží do evidence pro daňové účely, a to včetně prokázání těchto skutečností listinnými důkazními prostředky, skladovou evidencí zboží uvedeného v tabulce, případně jiným průkazným způsobem. Dále pak kontrolou vydaných faktur správce daně bylo zjištěno, že došlo ke změně obsahu jednotlivých položek prodaného zboží (cigarety) oproti vydaným fakturám. Jednalo se o daňové doklady č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ), č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ), č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ), č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ), č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ) a č. , hodnota, (evidenční číslo , hodnota, ). Žalobkyně však ani na výzvu správce daně neprokázala, že zboží v cenách a množství tak, jak bylo uvedeno na daňových dokladech, bylo skutečně v tomto množství a cenách dodáno uvedeným odběratelům. Nelze tak shledat skutečnou výši uskutečněných zdanitelných plnění za prodej zboží se základní sazbou daně a se sníženou sazbou daně. Nebyla tak zaúčtována uskutečněná zdanitelná plnění za prodej zboží nákupní ceně celkem 6 046 323,88 Kč, tudíž nebyla odvedena DPH z těchto, toto zboží nebylo ani součástí inventury zboží ke dni 31. 12. 2007 (zjištění bod 1). Žalobkyně nevyvrátila správci daně jeho zjištění o existenci dvojích daňových dokladů shora uvedených evidenčních čísel (bod 2) ani to, že zboží uvedené na těchto fakturách bylo dodáno odběratelům deklarovaným na fakturách v uvedeném druhu a množství (bod 3). Neprokázala své tvrzení, že ceny zboží uvedené na fakturách byly výprodejové (bod 4). Nedoložila skladovou evidenci u jednotlivých požadovaných druhů zboží (bod 5). Neprokázala extrémně vysokou hodnotu průměrné marže ve výši 35 797,60 % používané u prodeje cukrovinek a určitého druhu nealkoholických nápojů, a nízkou a v některých případech i zápornou marží používanou u prodeje cigaret a telefonních kuponů (bod 6). Neprokázala výši základu daně a dani z přidané hodnoty u uskutečněných zdanitelných plnění se základní sazbou daně a výši základu daně a daně z přidané hodnoty u uskutečnitelných zdanitelných plnění za sníženou sazbou daně za předmětná období za prodej cigaret, telefonních kuponů, potravin a nápojů (bod 7). Z výše uvedených důvodů nemohl správce daně stanovit daňovou povinnost dokazováním, proto správce daně použil ustanovení § 98 odst.1 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu (dále jen „DŘ“), podle kterého je oprávněn stanovit daňovou povinnost podle pomůcek, které má k dispozici jen nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem, a to s přihlédnutím k § 98 odst. 2 téhož zákona, podle kterého správce daně přihlédne také při stanovení daně podle pomůcek ke zjištěným okolnostem, z níž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.

11. Z podnětu k zahájení přezkumného jednání dle § 121 odst. 4 DŘ vyplývá, že žalobkyně obecně namítá, že správce daně zahrnul v bodě 1 do svých výpočtů rekonstrukce skladových karet i ty daňové doklady, které byly stornovány. Do výpočtu naopak nezahrnul všechny vydané daňové doklady roku 2007, čímž v konečném důsledku došlo k zásadnímu zkreslení kontrolního závěru výrazně v neprospěch daňového subjektu. Stornované faktury jsou tedy započítané do sumarizace skladových karet a nejsou tam namísto nich zahrnuty položky z faktur vystavených po stornu faktury původní. Důkaz lze provést ověřením těchto dokladů, které má správce daně ve spisu a jejich případným porovnáním s dokumentací daňového subjektu – doklady, které od správce daně obdržel. K bodu 2 uváděla, že okolnost dvojích dokladů byla v průběhu daňové kontroly vysvětlena, správce daně na ni reagoval a změnil výsledek kontrolního zjištění na základě skutečností doplněných správcem daně v bodě 3 tuto skutečnost však do bodu 2 kontrolního závěru mne zapracovat. K bodu 3 od dodání odběratelům se závěrem nelze souhlasit, neboť z kopií vydaných daňových dokladů, které daňový subjekt obdržel od správce daně evidenční číslo , hodnota, a , Anonymizováno, vyplývá, že dodání zboží deklarovanému odběrateli v uvedeném druhu a množství bylo odběratelem potvrzeno podpisem přímo na daňovém dokladu. K bodu 4 bylo kontrolou ceníků zboží a výprodej nových akcí roku 2007 zjištěno, že jednotkové ceny uplatněné na fakturách jsou v souladu s příslušnými ceníky a jednorázovými výprodeje svými akcemi. Daňovému subjektům nelze přičítat k tíži, že se pro účely daňové kontroly nepodařilo zajistit výslech odběratele jako svědka. K bodu 5 od doložení skladové evidence žalobkyně uvádí, že jak vyplývá z protokolů o ústním jednání, sepsaných v průběhu trvání daňové kontroly, všechny skladové karty, které si správce daně vyžádal, mu byly předloženy. Zároveň záznam o opaku. Není zřejmé, jakým způsobem k takovému závěru správce daně došel. K bodu 6 o extrémně nízké i vysoké marži žalobkyně uváděla, že v průběhu kontroly navrhovala provedení důkazu porovnáním s cenami používanými v kontrolovaném období u konkurenčních velkoobchodních dodavatelů, které však správce daně neprovedl. Používané ceny cigaret a telefonních kuponů odpovídaly platným velkoobchodním ceníkům a jednorázovým akcím žalobkyně. Extrémně vysoká marže u některého drobného potravinářského zboží vznikla díky velmi nízké nákupní ceně (převážně v řádu korun). Nebylo zpochybněno, že by těchto prodejů nebyla řádně v plné výši splněna daňová povinnost. K bodu 7 žalobkyně uvádí, že výši základu daně i částky dani z přidané hodnoty na vstupu i na výstupu za předmětné zdaňovací období byly prokázány daňovými doklady, předloženými správci daně. Do závěru se opět promítá to, že do kontrolního zjištění nebyly zahrnuty všechny vydané daňové doklady a zahrnuty byly doklady stornované. Žalobkyně namítala, že i kdyby pro použití pomůcek při dodatečném stanovení daně na základě daňové kontroly, že daň nebyla vyměřena správně aktivity žalobkyně byly ukončované, bylo nezbytné realizovat odprodej zásob se ztrátou a daň z příjmů neodpovídá reálným ziskům a DPH neodpovídá ekonomické činnosti daňového subjektu.

12. Ze stanoviska správce daně k podanému vyjádření k doplněnému výsledku kontrolního zjištění a zahájení dovyměřovacího řízení podle § 91 odst. 1 DŘ z 6.2.2012 (č.l. 57) vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno se k výsledku kontrolního zjištění vyjádřit, přesto námitky nebyly akceptovány. Bylo uvedeno, že žalobkyně ve vyjádření pouze uvedla některá vysvětlení, navrhla provedení důkazů ovšem žádné důkazní prostředky k vyjádření sama nepředložila (v rozporu s § 86 odst. 3 písm. c) DŘ). Správce daně tak setrval na tom, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost vůči správci daně, když skutečnosti požadované ve výzvě rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 a stanovení základu daně a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen až prosinec roku 2007 neprokázala průkazným způsobem, v důsledku čehož správce daně nemůže stanovit daňovou povinnost dokazováním. Vzhledem k tomu, že nedošlo na základě vyjádření zástupce daňového subjektu ke změně výsledků kontrolních zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jejich další doplnění (§ 88 odst. 3 DŘ), tyto mohou být uplatněny v rámci jiných opravných prostředků.

13. Znaleckým posudkem znalecké kanceláře , Anonymizováno, & , právnická osoba, . a výslechem znalce této kanceláře , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, bylo k bodu 1 kontrolního zjištění správce daně shledáno, že žalobkyně předložila znalecké kanceláři původní doklad č. , hodnota, (evidenční č. , hodnota, ), storno fakturu původního dokladu s č., hodnota, a následnou fakturu s č. , hodnota, . Stejně tomu tak bylo u faktury č. , hodnota, (evidenční č. , hodnota, ). Z uvedeného je patrné, že došlo k užití stejného evidenčního čísla, což je nesprávný postup v rozporu se zákonem o DPH § 28 i se zákonem účetnictví § 8 odst. 1, neboť číslo faktury musí být vždy jedinečné tedy se nesmí opakovat a musí tvořit číselnou řadu při opravě základu daně a výše daně u zdanitelných musí mimo evidenční číslo daňového dokladu zároveň obsahovat evidenční číslo původního daňového dokladu. , právnická osoba, , Anonymizováno, se vyjádřila tak, že zaúčtovala pouze konečný doklad. Tento postup je v rozporu s metodikou zachycování hospodářských operací a jejich vlivu na konkrétní položky aktiv a pasív z hlediska věcného, a to prostřednictvím soustav syntetických účtů tvořící hlavní knihu. Protože do hlavní knihy se zapisují veškeré účetní případy, jinak účetnictví není úplné. , právnická osoba, též popsala, že velmi nestandardním se v daném případě jeví i způsob vystavení konečných dokladů, které obsahují položky, které byly uvedeny na původním daňovém dokladu navíc jsou uvedeny i nové položky některé záporných hodnotách. Dle § 43 odst. 5 zákona o DPH se může oprava základu daně týkat více zdanitelných plnění, ke kterým byly vystaveny samostatné daňové doklady, ale s uvedením čísel původních daňových dokladů rozdílů mezi opraveným a původním základem daně, což v daném případě chybí. K bodu 2 znalecká kancelář uvedla, že finanční úřad pořídil z původně předložených dokladů zápis z kopií, proto zohlednil ve svých výpočtech druhou pro žalobkyni výhodnější variantu vydaných faktur přesto, že existovalo důvodné podezření, že byly faktury předložené ve dvou verzích. Toto podezření nebylo ze strany žalobce vyvráceno. K bodu 3 znalecká kancelář uvedla, že měla od žalobkyně k dispozici pouze doklady evidenční číslo , hodnota, a , Anonymizováno, , ostatním faktury již žalobkyně neposkytla Finanční úřad mlčenlivosti nezprostila. , právnická osoba, poukázala na to, že potvrzení o odběru zboží není dostatečné, když daňové doklady obsahují pouze špatně čitelnou parafu, nelze tak učinit závěr, že byly potvrzeny odběratelem. K bodu 4 žalobkyně poskytla znalecké kanceláři výprodejové ceníky, které odpovídají cenám na fakturách číslo , hodnota, a 7100. Zbytek zůstal nedoložen. K bodu 5 žalobkyně znalecké kanceláři skladovou evidenci nepředložila, tak potvrdit, že by za rok 2007 existovala. K bodu 6 znalecká kancelář potvrdila, že ceny zboží uvedené žalobkyní na jí vystavených dokladech v roce 2007 jsou neadekvátní (např. Orbit 1ks 3 513 Kč, , adresa, 600 Kč, Bebe 3 428 Kč) je tak pravděpodobné, že odběry za tyto ceny nebyly nikdy uskutečněny k tvrzení žalobkyně, že položky měly vysoký poměr cen transakčních, skladovacích a režijních nákladů nepředložila žádné podklady. K bodu 7 tak uzavírá, že z podkladů, které měla znalecká kancelář k dispozici vyplývá, že postup správce daně použitím pomůcek dle § 98 odst. 1 DŘ byl oprávněný. , právnická osoba, neshledala, že by příčiny postupu správce podle pomůcek spočívaly v nedostatcích podkladů ze strany žalované, když účetní evidenci a daňová přiznání za rok 2007 zpracovávala pro žalobkyni společnost , Anonymizováno, , žalovaná nevedla ani skladovou evidenci. , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, při svém výslechu vysvětlil, že nedostatky fakturace nejsou pouze formální z hlediska jejich označení čísly, vydávání dalších částečně shodných dokladů včetně uvádění záporných položek zavdává pochybnosti o řádnosti účtování, tyto pochybnosti přitom nebyly vyvráceny skladovou evidencí. Znalec též poukazoval na to, že v odvolacím řízení u nadřízeného správce daně je již dokazování omezené (§ 114 odst. 4 DŘ), objeví-li se nové důkazy je možno postupovat obnovou řízení (§ 117 DŘ), v té však byla žalobkyně neúspěšná.

14. Odvolací soud po právní stránce v dané věci shledal, že nárok žalobce je nárokem z náhrady škody vyplývajícím ze smluvního vztahu mezi dvěma podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnosti, a to konkrétně z odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem klientovi. S ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se práva vzniklá z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy. Z hlediska promlčení se pak dle § 261 odst. 1 obch. zák. řídí vztahy mezi dvěma podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnosti tímto zákoníkem. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Okresní soud tak správně shledal, že čtyřletá subjektivní ani objektivní desetiletá promlčecí doba dle § 398 a 397 obch. zák. do podání žaloby (10.8.2015) neuplynula, když smlouva o daňovém poradenství byla uzavřena 23.5.2011 a k porušení povinnosti, od něhož je dovozována škoda, došlo nejdříve nedoručením dodatečných platebních výměrů 28.2.2012.

15. Odpovědnost daňového poradce upravuje speciální předpis § 6 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky ve znění k datu uzavření smlouvy, který v odst. 1 stanoví, že daňový poradce je oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Podle odst. 8 daňový poradce odpovídá klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce nebo pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Tomu odpovídá i v daném případě shodné ujednání smlouvy mezi účastníky v čl. 5.1.

16. Judikatura pak k tomuto dovodila, že jde o tzv. objektivní odpovědnost, bez zřetele na zavinění, která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je výkon daňového poradenství, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem daňového poradenství a vznikem škody. Splnění uvedených předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený, přičemž daňový poradce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Škodou je pak újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi; skutečnou škodou je pak újma spočívající v tom, že dosavadní majetkový stav poškozeného se vlivem škodné události zmenšil. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda pochybením při výkonu daňového poradenství. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Podmínku, že výkon daňového poradenství nebyl činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství, přičemž postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci. Blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3186/2010 ze dne 28.6.2012 dostupné jako i další na http://www.nsoud.cz/.

17. Odvolací soud již v předešlém rozhodnutí konstatoval, že v souladu se smlouvou o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011 uzavřenou mezi účastníky měla žalovaná (čl. 3.8, čl. 10) bezprostředně po obdržení dodatečných platebních výměrů od správce daně, tyto doručit žalobkyni, aby je mohla ve lhůtě splatnosti, která činí podle § 143 odst. 5 DŘ 15 dní splnit a případně podat odvolání podle § 109 DŘ do 30 dnů (odst. 4). V tomto směru je třeba zdůraznit ustanovení § 109 odst. 5 DŘ, že odvolání nemá odkladný účinek. Odvolací soud též opakovaně uzavírá, že žalovaná splnění této povinnosti neprokázala, když připustila, že o dojití zásilky do sféry žalobkyně nemá žádné důkazy. Lze tak vycházet z toho, že k porušení povinnosti doručení dodatečných platebních výměrů žalovanou došlo.

18. Pokud jde o porušení povinnosti podat odvolání, pak odvolací soud vysvětlil, že jej lze shledat pouze v případě, že odvolání by vedlo ke změně rozhodnutí ve prospěch klienta, proto bylo na žalobkyni, aby tvrdila okolnosti průběhu daňového řízení, a především obsah odvolání, které by v předmětném daňovém řízení podala, tedy jaké námitky by uplatnila a doložit doklady, které by jako důkaz k prokázání těchto námitek v daňovém řízení předkládala. Uvedené bylo pak třeba posoudit ve smyslu § 114 a násl. DŘ ve znění ke dni rozhodování správce daně. Zejména pak zohlednit omezenost odvolacích námitek a dokazování v daňovém odvolacím řízení dle ustanovení § 114 odst. 4 daňového řádu, který stanoví, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenosti použitých pomůcek. Žalobkyně ve svém tvrzení o obsahu námitek proti dodatečným platebním výměrům odkázala na podnět k zahájení přezkumného řízení shrnutý shora a zdůrazňovala to, že jí správce daně zpět nepředal část dokladů, které mu poskytla, jak vyplývá z protokolů o jednání správce daně z 19.5 a 31.5.2010. Bylo zjištěno, že se shodnými námitkami žalobkyně v řízení před finančním úřadem neuspěla, byť byly uplatněny ještě před vydáním dodatečných platebních výměrů. Neuspěla ani s obnovou řízení. Odvolací soud ve shodě se závěry okresního soudu i znalecké kanceláře , Anonymizováno, Valuation & , právnická osoba, . rovněž shledal, že postup užití pomůcek byl ze strany Finančního úřadu v Semilech přiléhavým způsobem k doměření daně dodatečnými platebními výměry, neboť v průběhu daňové kontroly byla zjištěna řada nesrovnalostí, tak jak tyto byly rozvedeny v jednotlivých bodech výsledků daňové kontroly, především šlo o nezaúčtování uskutečněných zdanitelných plnění za prodej zboží v hodnotě 6 046 323,88 Kč, mající dopad jak na neodvedení DPH, tak daně z příjmu, k němuž znalecká kancelář podrobně rozvedla, že shledala s ohledem na nesprávný postup při opravách faktur doložené účetnictví neúplné, žalobkyně jí nepředložila skladovou evidenci ani výprodejové ceníky odpovídající cenám na fakturách, taktéž byly shledány zjevné neadekvátní a nereálné ceny zboží z hlediska uplatňovaných marží, tak jak shledal i správce daně. Otázku vlivu tvrzeného nepředání části dokladů nebylo možno posoudit podle vyžádání dokladů, když žalobkyně nezprostila správce daně mlčenlivosti. Žalobkyně tak i přes poučení soudu své důkazní břemeno k prokázání uplatněných námitek neunesla. Odvolací soud tak souhlasí s okresním soudem, že odpovědnost žalované za nepodání odvolání za žalobkyni v daném případě nevznikla, když uplatněné námitky nemohly vést k jinému způsobu stanovení daně.

19. S ohledem na tento závěr, je tak nutno vycházet z toho, že daňová povinnost dle dodatečných platebních výměrů žalobkyni vázala v plném rozsahu a měla být uhrazena ve lhůtě splatnosti, tj. 15 dnů od právní moci dodatečných platebních výměrů, tedy do dne 16.4.2012. Okresní soud však tento závěr nesprávně vztáhl na žalobkyní uplatněný nárok jako celek a nezabýval se tvrzením žalobkyně, že nedoručením dodatečných platebních výměrů byla zbavena možnosti před zahájením exekuce, tj. v době od doručení dodatečných platebních výměrů dne 28.2.2012, do doručení exekučního příkazu prodejem předmětných movitých věcí ze dne 27.4.2012 a zabavení věcí zabránit jejich exekuci splněním dluhu, event. prodejem těchto movitých věcí za tržní cenu. Z této skutečnosti též žalobkyně dovozovala odpovědnost za škodu na straně žalované, když dovozovala, že by nepozbyla svého majetku a chtěla nahradit jeho plnou tržní cenu.

20. Odvolací soud z exekučního příkazu na prodej movitých věcí shledal prokázaným, že nedoplatek ke dni jeho vydání činil 1 178 671 Kč a úrok z prodlení ke dni 26.4.2012 činil 716 922,03 Kč. Z protokolu o dražbě z 8.8.2013 pak vyplývá, že celkový výtěžek dražby činil 201 500 Kč, z toho za 191 000 Kč byl zpeněžen nákladní automobil a za 10 500 Kč VZV. Již z uvedeného tedy vyplývá, že v rozsahu zpeněžení nemohla žalobkyni žádná škoda vzniknout, neboť nedošlo, ke snížení hodnoty jejího celkového majetku o částku 201 500 Kč, když tato částka byla užita na úhradu jejího dluhu. Odvolací soud tedy zamítnutí žaloby v rozsahu této částky s požadovaným příslušenstvím, tj. 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1.9.2014 do zaplacení, potvrdil jako věcně správné.

21. Ve zbývajícím rozsahu bylo však třeba zabývat se tím, zda bylo ve schopnostech žalobkyně exekuci zabránit nebo předmětné věci před zahájením exekuce zpeněžit a dále tím, zda ve zbývajícím rozsahu rozdílu mezi cenou získanou v dražbě a cenou jíž žalobkyně označuje, jako cenu obvyklou, za níž by předmětné věci v době doručení dodatečných platebních výměrů prodala, lze žalobkyni přiznat jako náhradu škody, která je v příčinné souvislosti s jednáním žalované, tedy nedoručením dodatečných platebních výměrů. Odvolací soud na potřebu poučení žalobkyně upozorňoval již v předchozím rozhodnutí s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16.6.2015, který vysvětluje, že škoda může spočívat v rozdílu ceny obvyklé a ceny dosažené v dražbě, neboť při určení „ceny obvyklé“ je totiž třeba zvažovat všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, tedy i tržní vlivy. Tyto tržní vlivy jsou však právě při prodeji ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení potlačeny (nastavení podmínek pro prodej nemovitosti, absence komerční inzerce na realitním trhu, stanovení povinnosti dražitelů složit jistotu, stanovení „ceny nejnižšího podání“ atp.). Okresní soud v této souvislosti poskytl sice poučení žalobkyni v písemném usnesení, nikoliv však jeho přednesením při jednání, jak vyžaduje ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Odvolací soud proto žalobkyni při jednání poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby konkretizovala svá tvrzení a prokázala, jakým způsobem by byla schopna splatit svůj dluh vůči správci daně a prokázala, jaká byla obvyklá cena předmětných movitých věcí v době od 28.2.2012 do 27.4.2012 a v době dražby 8.8.2013.

22. Žalobkyně specifikovala, že pro úhradu dluhu počítala s úvěrem ve výši 2 000 000 Kč zajištěným zástavou na nemovitosti, kterou tehdy vlastnila a která byla nezatížena, případně s prodejem skladových zásob, prodej samotných vozidel by považovala za poslední variantu, neboť vozidla sloužila pro chod společnosti. Původně bylo uvažováno též o financování ze strany jednatele nebo společníků, avšak jen v době, kdy tu bylo ještě možno uvažovat o odvolání, po ztrátě lhůty již nebyl o to zájem. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalobkyně k 23.4.2012 vlastnila parcelu č. 2176/2, jejíž součástí je stavba bez č.p./č.e., občanská vybavenost, kterou nabyla kupní smlouvou v roce 1998. Podle znaleckého posudku , právnická osoba, z 27.11.2023 jde o budovu patrového skladu z r. 1963 s přístavbou garáže a zpevněné plochy v ceně 6 300 000 Kč, koupeno v roce 1998 za částku 403 000 Kč. Z emailu zvaného Informace k žádosti o úvěr s ručením nemovitostí ze dne 24.1.2012 vyplývá, že žalobkyně s ČSOB, a.s. předjednávala poskytnutí úvěru a banka podmiňovala úvěr ve výši 2 000 000 Kč zajištěním nemovitostí v hodnotě 3 000 000 Kč a jejím doložením znaleckém posudkem s tím, že schválení by poté bylo možné do 14 dnů. Navrhovala též doložení inventury skladových zásob k 31.12.2011, tento důkaz však v soudem určené lhůtě nepředložila, doložila pouze rozvahu k tomuto datu, z té však nelze dovodit ničeho o stavu a rozsahu zpeněžitelného majetku. Ohledně ceny VZV žalobkyně předložila pouze inzerci prodeje. Odvolací soud ve shodě s námitkami žalované shledal takový důkaz nedostatečným, neboť nedokládá, za jakou cenu byl prodej realizován. Tato skutečnost byla žalobkyni odvolacím soudem sdělena, na což žalobkyně reagovala tím, že na dalším prokazování ceny VZV ničeho nenavrhuje. K ceně nákladního vozu také shodně dokládala pouze inzerci nezachycující realizované prodeje, po poučení navrhla znalecký posudek, který by zohlednil cenu vozu k datu vystavení dodatečných platebních výměrů, a to vzhledem k technickému stavu (nehavarování, servisování), nájezdu kilometrů a výbavy vozidla. Následně však po konzultaci s blíže nespecifikovaným znalcem sdělila, že takový důkaz předkládat nebude, když s ohledem na odstup času a nemožnost prohlídky vozidla by rozdíl od ceny stanovené posudkem pořízeným v exekuci pro účely dražby již neprokázala. Odvolací soud proto vyšel ze znaleckého posudku na č.l. 81 znalce z oboru ekonomika , jméno FO, ze dne 4.6.2013, vyžádaného ČR - Generálním finančním ředitelstvím v daňové exekuci, kterým byla stanovena obvyklá cena vozu částkou 385 000 Kč bez DPH.

23. Odvolací soud tak shledal, že žalobkyně včasným nedoručením dodatečných platebních výměrů žalovanou byla zbavena možnosti získat tržní cenu předmětných movitých věcí, přičemž není v zásadě podstatné, jakou posloupnost kroků (úvěr, výprodej zásob, prodej předmětných věcí) by zvolila, když minimálně prodejem předmětných věcí by nedošlo škodě představované rozdílem ceny, za kterou byly věci vydraženy a ceny obvyklé v době od 28.2.2012 do 27.4.2012. Žalobkyně však obvyklou cenu VZV ani po poučení soudu neprokázala, tedy též zamítnutí požadavku na zaplacení částky 49 500 Kč (60 000 Kč – 10 500 Kč) s požadovaným příslušenstvím, tj. 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1.9.2014 do zaplacení, odvolací soud potvrdil jako věcně správné. Pokud je o cenu nákladního vozu pak DPH do data 27.4.2012 činilo 20 % podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona 235/2004 Sb. o DPH. Prokázaná cena tak činila 462 000 Kč. Požadavku na zaplacení částky 188 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1.9.2014 do zaplacení tak nebylo možno pro neprokázání obvyklé ceny vozu vyhovět, odvolací soud v tomto rozsahu tedy potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné. S ohledem na prokázanou cenu pak žalobkyně mohla nákladní vůz prodat za 462 000 Kč, získala dražbou pouze 191 000 Kč. Rozdíl tak činí 271 000 Kč a představuje vzniklou škodu, kterou lze přičítat žalované jako důsledek neplnění povinnosti řádného a včasného doručení dodatečných platebních výměrů žalobkyni žalovanou dle smlouvy o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011 a § 6 odst. 1 a 8 zákona č. 253/1992 Sb. o daňovém poradenství. Odvolací soud neshledal, že by žalobkyně měla možnost zabránit této škodě nějakým preventivním opatřením, když po nařízení exekuce již nemohla se svým majetkem disponovat (§ 177 odst. 1 DŘ ve spojení s § 304 o.s.ř.), před tím obsah exekučního titulu neznala a k možnostem úhrady v exekuci sdělila, že ze strany společníků ani jednatele již s ohledem na uplynutí lhůty pro odvolání nebyl ani zájem dluhy za žalobkyni plnit.

24. Odvolací soud se proto zabýval splatností nároku. Žalobkyně sdělila, že nárok na úrok z prodlení odvozuje od doručení předžalobní výzvy, dokladem o jejím doručení však nedisponuje, odvolací soud tak vyšel z toho, že žalovaná byla k náhradě škody vyzvána doručením žaloby dne 2.1.2017. Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Podle odst. 2 není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Ze smlouvy o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011 vyplývá, že v čl. 5.9. odkazuje při neplnění pojišťovny na právní předpisy. Odvolací soud tak vyšel z § 340 odst. 1 obch. zák. a přiměřené považoval plnění následujícího dne po výzvě, do prodlení se tak žalovaná dostala 4.1.2017 a od tohoto okamžiku žalobkyni náležel nárok na úrok z prodlení podle § 517 odst. 1 obč. zák., podle kterého dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, jejichž výše byla k tomuto okamžiku určována nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto v rozsahu vzniklé škody a jeho příslušenství změnil výrok I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 271 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 1. 2017 do zaplacení a nárok na 8,05 % úrok z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2014 do 3. 1. 2017 žalobkyni nemohl být přiznán, neboť neprokázala prodlení žalované, tedy v tomto rozsahu bylo zamítavé rozhodnutí okresního soudu ve výroku I též potvrzeno.

25. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo nutno s ohledem na změnu rozsudku znovu rozhodnout. Žalovaná byla v řízení před okresním soudem převážně úspěšná, náleží jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrná náhrada nákladů řízení. Předmětem řízení bylo včetně příslušenství 1 352 328,25 Kč (710 000 Kč s úrokem z prodlení k 26.11.2025 ve výši 642 328,25 Kč) tedy 100%, pak přiznaných 465 068,30 Kč (271 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 4068,30 Kč) činilo 34,39% a zbytek 65,61%, rozdíl pak je 31,22%, které je povinna nahradit žalobkyně žalované. Výše nákladů žalované, která byla v řízení zastoupena advokátem se stanoví podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“). Odměna advokáta se ve smyslu § 6 odst. 1 AT stanoví zásadně podle počtu úkonů právní služby, které vykonal. Při stanovení výše odměny za každý úkon se podle § 8 odst. 1 AT vychází z tzv. tarifní hodnoty sporu, která je představována výší peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Nepřihlíží se k příslušenství, nejde-li o samostatný nárok. V řízení před okresním soudem zástupce žalované učinil následující úkony v tarifní hodnotě sporu 710 000 Kč s odměnou ve výši 11 140 Kč: příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) AT), vyjádření žalovaného k žalobě 18.1.2017, 29.10.2020, 6.9.2022, 27. 6. 2023, 17. 6. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. k) AT), účast na jednání 11.4.2017, 22. 8. 2017, 20. 4. 2022, 12. 9. 2022, 27. 5. 2024, 21. 10. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT). Odvolací soud neshledal, že by úkonem v kvalitě odpovídající hodnotě úkonu dle (§ 11 odst. 1 písm. k), případně d) AT bylo vyjádření z 27.10.2022 obsahově pouze konstatující, že nebudou vznášeny otázky na znalce, vyjádření ze 17.1.2023, kterým je pouhé sdělení o změně firmy žalované, vyjádření ze dne 15.6.2023, kterým je pouhé sdělení o nedisponování doklady, vyjádření ze dne 27.2.2024, které je sdělením toho, že žalovaná nemá námitek k znaleckému posudku, které je opětovně zahrnuto do vyjádření ze 17.6.2024, za které byl úkon přiznán. Celkem tedy bylo účelně vynaloženo na odměně 12x 11 140 Kč, celkem 133 680 Kč a k těmto úkonům náleží 12 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění do 31.12.2024, celkem 3 600 Kč a k tomu DPH 21 % ve výši 28 828,80 Kč, tedy celkem 166 108,80 Kč, z toho 31,22% činí 51 859,17 Kč, které je žalobkyně povinna naradit žalované.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř, když žalovaná byla v řízení před odvolacím soudem převážně úspěšná ve shodném poměru a náleží jí tedy 31,22% náhrada nákladů řízení. Žalovaná v odvolacím řízení vynaložila náklady na zastoupení advokátem, při shodné tarifní hodnotě i odměně. Jednalo se tedy o odměnu za vyjádření k odvolání z 23.5.2025 a účast na jednání dne 22.10.2025 a 26.11.2025, celkem 33 420 Kč. Dále a 3x režijní paušál 450 Kč, tj. 1 350 Kč a k tomu DPH 21% ve výši 7 301,70 Kč. Náklady žalované v odvolacím řízení tak celkem činí 42 071,70 Kč, z toho 31,22% činí 13 134,78 Kč což je částka, kterou žalované odvolací soud vůči žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal.

27. O náhradě nákladů státu vynaložených na znalecký posudek a výslech znalce nekrytých zaplacenou zálohou bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát právo podle výsledků řízení proti účastníkům na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Neúspěšná žalobkyně však byla od placení soudních poplatků osvobozena, tedy byla uložena povinnost k náhradě pouze žalované, a to v rozsahu jejího neúspěchu v řízení, tj. 34,39 %, což z částky 60 450,38 Kč (76 525,99 + 8 924,39 – 25 000) činí 20 788,89 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci.