29 Co 236/2025-280

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Bláhové a soudkyň JUDr. Petry Hankové a Mgr. Kateřiny Kupkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně B zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce sídlem Adresa zmocněnce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 2 498 890 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 90 C 306/2023-242 ze dne 24. 4. 2025

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I v části ukládající žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 781 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 781 700 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení potvrzuje, a v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 585 650 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 127 559,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 367 350 Kč za den 23. 11. 2023 se rozsudek okresního soudu mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 17 786,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 1 445 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 445 350 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, výrokem II žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 1 053 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 498 890 Kč od 1. 10. 2023 do 22. 11. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 053 540 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení. Výrokem III uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 787,56 Kč.

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobkyně žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že ve 14 případech poskytla žalovanému půjčku (správně zápůjčku) s tím, že ohledně vrácení půjček bude jednáno až následně, smlouvy byly uzavírány ústně, neboť účastníci byli partnery a společně vychovávali svého syna. Půjčky byly žalovanému poskytnuty částečně bezhotovostním převodem na účet žalovaného, částečně v hotovosti a částečně na účty označené žalovaným na úhradu jeho závazků vzniklých z titulu půjček od třetích osob v rámci rekonstrukce objektu ve vlastnictví žalovaného. Mj. tvrdila, že ze svého účtu zaslala na účet žalovaného 15. 7. 2020 25 000 Kč a 27. 9. 2020 585 650 Kč a že na úhradu dluhu žalovaného 7. 7. 2020 zaslala na účet společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, za zhotovení klimatizace v bytě žalovaného 18 700 Kč a 15. 12. 2020 na účet , jméno FO, za účelem splacení půjčky žalovaného , částka, .

3. Dle okresního soudu žalobkyně neprokázala, že by ohledně jednotlivých částek byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce, neboť k tomu přes výzvu neoznačila důkazy. Proto posuzoval nároky žalobkyně podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o bezdůvodném obohacení. Vyšel z toho, že žalobkyně prokázala, že platba 18 700 Kč 7. 7. 2020 odešla z jejího účtu na účet , jméno FO, na úhradu klimatizace instalované v bytě žalovaného, když z potvrzení , právnická osoba, . ze 16. 12. 2024 byl zjištěn účel platby „, Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, (, Anonymizováno, )“ a z e-mailu , jméno FO, ze 6. 7. 2020 je zřejmá časová souvislost mezi účtováním ceny klimatizace instalované v bytě žalovaného a platbou realizovanou žalobkyní. Žalobkyně tak prokázala, že plnila za žalovaného, neboť zaplatila jeho klimatizaci v jeho bytě. Žalovaný přes výzvu, aby tvrdil a prokázal právní důvod, pro který není povinen žalobkyni tuto částku vrátit, pouze obecně uvedl, že objednání klimatizace bylo rozhodnutí žalobkyně a její zodpovědnost a že tak přispěla na domácnost bez jeho vědomí. Důkazy však k tomu neoznačil, a tedy neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Rovněž bylo potvrzením banky prokázáno zaplacení částky 25 000 Kč dne 15. 7. 2020 převodem z účtu žalobkyně na účet žalovaného. Žalovaný uvedl, že šlo o příspěvek na domácnost, neboť veškeré náklady v té době hradil on, avšak přes výzvu soudu nedoplnil tvrzení o tom, kdy a jakým způsobem se s žalobkyní domluvil, že přispěje na domácnost touto částkou, a neoznačil k tomu důkazy, tudíž neprokázal důvody, pro které by si tyto prostředky mohl ponechat. Dále bylo prokázáno vyplacení částky 585 650 Kč dne 27. 9. 2020 z účtu žalobkyně na účet žalovaného, který tentýž den zaplatil fakturu společnosti , právnická osoba, . za stavební práce při rekonstrukci podkroví bytové jednotky žalovaného v , Anonymizováno, ulici č. p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , jak okresní soud zjistil z výpisu z účtu této společnosti č. , č. účtu, . Ačkoli žalovaný ohledně tohoto nároku nejprve tvrdil, že šlo o příspěvek na domácnost, v závěru řízení své tvrzení korigoval tak, že jde o úhradu stavebních prací v jeho bytě, a nárok žalobkyně nesporoval. Rovněž bylo potvrzením banky prokázáno, že žalobkyně 15. 12. 2020 ze svého účtu zaslala , jméno FO, 816 000 Kč, a smlouvou o zápůjčce a e-mailovou komunikací žalobkyně s , jméno FO, bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s , jméno FO, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu byly poskytnuty finanční prostředky 800 000 Kč, které se zavázal vrátit s úrokem ve výši 2 %, a že tuto zápůjčku s úrokem zaplatila za něj žalobkyně. Žalovaný korigoval své původní vyjádření a tento nárok žalobkyně dále nesporoval. Okresní soud tedy shledal žalobu důvodnou co do částky 1 445 350 Kč (18 700 + 25 000 + 585 650 + 816 000). Jelikož žalobkyně neprokázala, že by žalovanému doručila výzvu z 6. 5. 2023 (což žalovaný popírá), přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 1 445 350 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, tj. od dne následujícího po doručení žaloby žalovanému (§1970 o. z.); ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou (z důvodů v rozsudku popsaných) zamítl.

4. Při posouzení námitky promlčení uplatněné žalovaným okresní soud vycházel ze zjištění, že je mezi účastníky nesporné, že nejméně do počátku roku 2021 byli partnery a žili ve společné domácnosti. Tudíž tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) ohledně jednotlivých nároků žalobkyně proti žalovanému mohla podle § 646 o. z. běžet nejdříve od ledna 2021, a tedy k 29. 9. 2023 (kdy byla žaloba podána) ani k 23. 10. 2023 (kdy byla žalobkyní doplněna) neuplynula. Proto uzavřel, že nároky žalobkyně promlčeny nejsou. Dále žalovaný učinil kompenzační úkon (tj. právní jednání směřující k započtení) nejprve při jednání , datum, , kdy započetl částku 1 080 000 Kč s tím, že tato představuje ekvivalent dlužného nájemného ve výši 20 000 Kč měsíčně za období ledna 2021 do května 2024 včetně a dlužné energie spotřebované v bytě žalovaného užívaném žalobkyní, které hradil žalovaný, ve výši 60 000 Kč ročně. Blíže svou pohledávku nespecifikoval a nebylo zřejmé, vůči kterým ze 14 dílčích nároků žalobkyně své nároky započítává. Kompenzační námitku upřesnil v podání z 18. 3. 2025 tak, že k započtení uplatňuje nájemné 738 000 Kč za 41 měsíců po 18 000 Kč od ledna 2021 do 31. 5. 2024, kdy žalobkyně byt opustila, spotřebovanou elektrickou energii ve výši 33 314,37 Kč za období od 14. 11. 2022 do 31. 5. 2024 a spotřebovaný plyn ve výši 64 124,29 Kč za období od 30. 10. 2021 do 17. 9. 2024. Avšak ani zde nevymezil, který ze svých více nároků započítává vůči kterým ze 14 nároků žalobkyně. Proto okresní soud ke kompenzační námitce nepřihlížel (§ 553 odst. 1, § 554 o. z.). Dodal, že jde o pohledávku nejistou, a tudíž k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. nezpůsobilou, když je mezi účastníky sporné, od kterého okamžiku žalobkyně žila v bytě sama; dále žalobkyně tvrdí, že jí žalovaný opakovaně sdělil, že v bytě může se synem zůstat, a nájem po ní nechtěl, ač ona mu ho nabízela; žalobkyně též sporuje tvrzenou výši obvyklého nájemného. Bylo by tudíž třeba prokazovat, do kdy spolu účastníci žili a sdíleli společnou domácnost, zda žalobkyně i po jejich rozchodu měla právní titul pro užívání bytu, ohledně energií by muselo být prokázáno, že tvrzené náklady vznikly v bytě užívaném žalobkyní, a nikoliv v restauraci v domě (což žalobkyně činí sporným), též není zřejmé, jak žalobkyně měla spotřebovávat plyn v bytě až do 17. 9. 2024, když se z bytu odstěhovala 31. 5. 2024. Výrok o nákladech řízení odůvodnil částečným úspěchem obou účastníků [(§ 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)].

5. Proti výrokům I a III tohoto rozsudku se odvolal žalovaný. Uvedl, že po dokazování uznal oprávněnost nároku žalobkyně v případě částky 585 650 Kč, kterou mu žalobkyně poskytla na úhradu faktury společnosti , právnická osoba, .; tuto částku uhradil na účet žalobkyně 7. 5. 2025, z opatrnosti i v této části podává odvolání. Nesouhlasí se závěry okresního soudu o pohledávce ve výši 18 700 Kč, které žalobkyně poskytla na účet , jméno FO, , tedy jiné osoby, než je on. Žalobkyně pouze nedostatečně tvrdila, že částku uhradila na účet jiného subjektu. Neprokázala však, že by tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Navíc tuto částku vynaložila 7. 7. 2020 a okresní soud nesprávně neaplikoval ustanovení o promlčení nároku. Pokud žalobkyně uhradila finanční prostředky jinému subjektu, měla se jejich vrácení domáhat od tohoto subjektu. U platby 25 000 Kč, kterou 15. 7. 2020 převedla na jeho účet, není uvedena relevantní skutečnost, avšak je zřejmé, že v této době žili ve společné domácnosti a zřejmě se jednalo o pohyb finančních prostředků v rámci společné domácnosti. Výklad okresního soudu, že se jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného, je nesprávný, neboť by v podstatě znamenal, že partneři žijící ve společné domácnosti by měli vést účetnictví k prokazování jednotlivých plateb a po skončení společného soužití by kterýkoliv z nich mohl požadovat vrácení prostředků, které v rámci soužití vynaložil nebo v rámci vedení společné domácnosti převedl na účet druhého z partnerů; tento postup je v rozporu s dobrými mravy a principem soužití partnerů. Jiná tvrzení žalobkyně neuvedla, neunesla tak břemeno tvrzení a důkazní. Navíc okresní soud neuvedl, proč v tomto konkrétním případě neakceptuje jeho námitku promlčení. Požadavek žalobkyně na zaplacení 43 700 Kč (18 700 Kč + 25 000 Kč) s příslušenstvím tedy považuje za nedůvodný a promlčený. Dále uznal oprávněnost nároku 816 000 Kč, které žalobkyně uhradila na účet , jméno FO, s jeho vědomím, jednalo se o úhradu půjčky žalovaného. Oproti němu však uplatnil námitku započtení v rozsahu částky 738 000 Kč, kterou upřesnil v podání z 18. 3. 2025 (na které v podrobnostech odkazuje), z něhož je zřejmé, že se jedná o bezdůvodné obohacení v hodnotě ekvivalentu nájemného za bytovou jednotku, kterou žalobkyně užívala po skončení společného soužití, aniž hradila jakékoliv nájemné, a o žalobkyní spotřebovanou elektrickou energii 33 314,37 Kč a plyn 64 124,29 Kč. Žalovaný v rámci svého vyjádření i závěrečného návrhu vznesl námitku započtení oproti jím uznaným nárokům, tedy že oproti nároku z titulu úhrady faktury společnosti , právnická osoba, . ve výši 585 600 Kč a oproti nároku ve výši 816 000 Kč z titulu pohledávky uhrazené , jméno FO, započítává svoji pohledávku ve výši 738 000 Kč spolu s příslušenstvím. Okresní soud tuto námitku neakceptoval s tím, že se jedná o pohledávku nejistou, tento závěr však neobjasnil a neposkytl mu poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, z jakého důvodu má být pohledávka určená k započtení nejistá a jaké další konkrétní skutečnosti by měl tvrdit, aby oprávněnost pohledávky prokázal. Žalovaný má za to, že námitku započtení doložil relevantními důkazy prokazujícími výši nájemného a spotřebovaných energií, a žalobkyně nároky nezpochybňovala. V rozsahu částky 738 000 Kč s příslušenstvím je tak dle žalovaného žaloba nedůvodná z důvodu započtení. Rovněž má za to, že rozsudek je z těchto důvodů nepřezkoumatelný. Nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I v rozsahu částky 43 700 Kč a 738 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítne, a pokud žalobkyně nevezme zpět nárok na částku 585 650 Kč s příslušenstvím, aby i v této části žalobu zamítl z důvodu splnění závazku. Odvolání žalovaného tedy podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2, § 211 o. s. ř.) směřuje proti části výroku I rozsudku okresního soudu, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 367 350 Kč s příslušenstvím (18 700 Kč, 25 000 Kč, 585 650 Kč a 738 000 Kč), a proti výroku III o nákladech řízení.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Potvrdila, že 585 650 Kč od žalovaného obdržela. Námitky žalovaného k částce 18 700 Kč označila za účelové. Klimatizační jednotka byla , jméno FO, dodána včetně montáže a uvedená platba byla provedena na základě pokynů žalovaného. Poté, co žalobkyně ukončila užívání bytu, zůstala zabudovaná v žalobcových prostorách, její demontáž není možná. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Tvrzení žalovaného, že částka 25 000 Kč byla 15. 7. 2020 převedena na jeho účet v souvislosti s vedením společné domácnosti, je nelogické a spekulativní. Šlo o částku žalovaným požadovanou na úhradu jeho závazku vůči dodavatelům prací na rekonstrukci půdních prostor domu v jeho výlučném vlastnictví. K námitce započtení částky 738 000 Kč se již vyjádřila v podání z 19. 3. 2025. Námitku neakceptuje s ohledem na objektivní skutečnosti ležící na straně žalovaného (jeho sliby související s nájemní smlouvou, příslib termínu uzavření nájemní smlouvy v návaznosti na vrácení 2 000 000 Kč apod.), považuje ji za nejistou, neurčitou a účelovou. Údajná pohledávka žalovaného nebyla ujednána ani jinak stanovena a žalovaný se snažil kompenzační námitku uplatnit rovnou, aniž by ji předtím vyzval k plnění. Striktně odmítal její žádosti o zajištění transparentnosti užívání dotčeného prostoru formou nájemní smlouvy. Považuje za účelové tvrzení doby, po kterou je po ní zpětně požadováno tzv. nájemné. Je přesvědčena, že jednostranné započtení je neplatné. Ve spisu jsou důkazy o tom, že s ní žalovaný odmítal uzavřít nájemní smlouvu s tím, že až jí vrátí 2 000 000 Kč, teprve poté bude uzavřena nájemní smlouva, do té doby má se synem užívat byt bez jakýchkoliv nákladů. Neexistuje tak nájemní smlouva prokazující výši nájemného a pokud jde o doklady k výši spotřebované elektrické energie a plynu, bytová jednotka byla napojena na restauraci v přízemí objektu a spotřeby energií v bytových prostorách (náklady na ně) se promítaly do účetní agendy restaurace.

7. Odvolání žalovaného podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2, § 211 o. s. ř.) směřuje proti části výroku I rozsudku okresního soudu, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 367 350 Kč s příslušenstvím (18 700 Kč, 25 000 Kč, 585 650 Kč a 738 000 Kč). V rozsahu částky 585 650 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět z důvodu, že jí žalovaný tuto částku 7. 5. 2025 zaplatil, o čemž není mezi účastníky sporu. Z tohoto důvodu byl rozsudek okresního soudu v části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 585 650 Kč zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno usnesením č. j. 29 Co 236/2025-275 ze dne 24. 11. 2025, které nabylo právní moci 25. 11. 2025. Odvolacímu přezkumu tak zůstala otevřena toliko část výroku I rozsudku okresního soudu ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 781 700 Kč (18 700 Kč + 25 000 Kč + 738 000 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 781 000 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, část výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 585 650 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení a výrok III o nákladech řízení. V tomto rozsahu proto odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení a odvolání žalovaného (s výjimkou úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 367 350 Kč za , Anonymizováno, , datum, ) důvodným neshledal.

8. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a na základě řádně provedených a v souladu s ust. § 132 o. s. ř. vyhodnocených důkazů učinil správná skutková zjištění, z nichž i odvolací soud vychází.

9. Mezi účastníky není sporu o tom, že v minulosti žili jako druh a družka ve společné domácnosti a společně vychovávali svého syna, a to nejméně do počátku roku 2021. Rovněž nebylo sporu o tom, že v roce 2020 za účelem společného soužití rekonstruovali bytové prostory v domě č. p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , který je ve výlučném vlastnictví žalovaného.

10. Z potvrzení , právnická osoba, . ze , datum, (č. l. 99) okresní soud zjistil, že žalobkyně zaslala ze svého účtu 7. 7. 2020 částku 18 700 Kč ve prospěch účtu č. , č. účtu, s poznámkou „, Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, (, Anonymizováno, “. Že jde o účet , jméno FO, , je prokázáno sdělením , právnická osoba, . z , datum, (č. l. 144). Z e-mailu odeslaného 6. 7. 2020 , jméno FO, na e-mailové adresy obou účastníků - , e-mail, a , e-mail, (že jde o jejich adresy, potvrdili účastníci i u odvolacího jednání) - okresní soud zjistil, že jím , jméno FO, oběma účastníkům (tedy i žalovanému) sdělil, že cena klimatizace s montáží je 30 628 Kč a číslo jeho účtu je , č. účtu, . Právě na tento účet žalobkyně 7. 7. 2020 (tj. v úzké časové souvislosti s tímto e-mailem) částku 18 700 Kč ze svého účtu převedla. Žalovaný nesporuje, že k montáži klimatizace v jeho nemovitosti došlo, a dokládá to i fotografie montáž zachycující (č. l. 104) a uvedený e-mail , jméno FO, svědčí o tom, že se tak stalo s jeho vědomím. Okresní soud tak správně uzavřel, že těmito důkazy je prokázáno, že žalobkyně částku 18 700 Kč zaplatila za zhotovení klimatizace v bytě žalovaného v , Anonymizováno, v , Anonymizováno, a klimatizace se stala součástí tohoto bytu, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobkyně.

11. Z potvrzení , právnická osoba, . ze 16. 12. 2024 (č. l. 99) dále okresní soud zjistil, že žalobkyně zaslala ze svého účtu ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, (že jde o účet žalovaného, vyplývá ze sdělení , právnická osoba, . z , datum, – č. l. 14) dne 15. 7. 2020 částku 25 000 Kč, účel platby v potvrzení zaznamenán není.

12. Z potvrzení , právnická osoba, . ze , datum, (č. l. 99) dále okresní soud zjistil, že žalobkyně ze svého účtu 15. 12. 2020 zaslala 816 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Ze smlouvy o zápůjčce (č. l. , Anonymizováno, ) zjistil, že žalovaný uzavřel dne , datum, s , jméno FO, smlouvu, na jejímž základě se , jméno FO, zavázal poskytnout mu , částka, a žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit společně s úrokem ve výši 2 % ročně nejpozději do března 2021 na účet , č. účtu, . Výpisem z účtu č. , č. účtu, (č. l. 116) je prokázáno, že z tohoto účtu , jméno FO, byla dne 15. 4. 2020 odeslána částka 800 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, . Tím je tedy prokázáno, že žalovanému na základě této uzavřené smlouvy o zápůjčce vznikla povinnost vrátit částku 800 000 Kč se sjednaným úrokem z prodlení , jméno FO, (§ 2390 o. z.). Z výpisu z účtu č. , č. účtu, , jméno FO, (č. l. 119) zjistil, že na tento účet byla dne , datum, připsána platba , částka, z účtu žalobkyně č. , č. účtu, s poznámkou „vrácení půjčky Baranovi“. V e-mailové komunikaci mezi žalobkyní a , jméno FO, dne , datum, (117-118) , jméno FO, potvrdil vrácení půjčky, kterou poskytl žalovanému, s tím, že za žalovaného na tento dluh plnila žalobkyně, přičemž žalovaný s takovým postupem souhlasil. Ostatně po provedeném dokazování žalovaný učinil nesporným, že za něj žalobkyně uvedený dluh ze zápůjčky zaplatila, bránil se však kompenzační námitkou.

13. Z potvrzení , právnická osoba, . ze 16. 12. 2024 (č. l. 99) okresní soud zjistil, že žalobkyně zaslala ze svého účtu ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, dne 27. 9. 2020 částku 585 650 Kč. Okresní soud přitom z výpisu z účtu č. , č. účtu, (č. l. 107) a faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, společností , právnická osoba, . (č. l. 94) zjistil, že ještě téhož dne žalovaný zaplatil z tohoto svého účtu na fakturu uvedené společnosti za stavební práce při rekonstrukci podkrovní bytové jednotky v nemovitosti žalovaného v , Anonymizováno, v , adresa, 650 Kč. Teprve po provedení těchto důkazů učinil žalovaný nesporným, že tuto částku, kterou mu žalobkyně poskytla, použil na zaplacení prací provedených společností , právnická osoba, . v jeho bytě.

14. Okresní soud správně vycházel z toho, že tvrdí-li žalobkyně, že uvedené čtyři platby ve prospěch žalovaného učinila proto, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že tyto finanční prostředky žalovanému poskytne jako „účelovou půjčku“ (zápůjčku), bylo na ní, aby prokázala, že taková dohoda o poskytnutí zápůjčky byla mezi nimi uzavřena. Žalobkyně však přes výzvu okresního soudu k tomuto tvrzení neoznačila důkazy, ačkoliv byla o své důkazní povinnosti a následcích jejího nesplnění okresním soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., a tedy toto tvrzení neprokázala. Okresní soud proto správně na právní vztah účastníků týkající se těchto plateb aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. K výkladu příslušných ustanovení pak okresní soud výstižně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3279/2019 ze dne 17. 12. 2019 a v něm zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k dělení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Z ní pro projednávanou věc vyplývá, že obecnému pravidlu dělení důkazního břemene v tomto případě odpovídá procesní povinnost žalobkyně prokázat, že předmětné částky na účet žalovaného zaslala, resp. že za žalovaného tvrzené částky na úhradu jeho dluhů uhradila; to se jí (jak je shora uvedeno) zdařilo. Naopak tvrdí-li žalovaný, že tyto částky není povinen žalobkyni vracet, je na něm, aby tvrdil a prokázal důvod, pro který je oprávněn si tyto částky ponechat. V tomto smyslu byl žalovaný okresním soudem opakovaně poučován, a to naposledy při jednání 17. 4. 2025, kdy jej okresní soud v souladu s ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval, aby tvrdil důvody, které ho opravňují ponechat si částku 25 000 Kč zaslanou na jeho účet 15. 7. 2020, resp. důvody, pro které není povinen žalobkyni vracet částku 18 700 Kč, kterou zaplatila 7. 7. 2020 za klimatizaci v jeho bytě. Současně byl poučen o tom, že nevyhoví-li této výzvě, vystavuje se nebezpečí neúspěchu ve věci. Přes tato poučení žalovaný pouze obecně tvrdil, že v případě částky 25 000 Kč šlo o příspěvek žalobkyně na společnou domácnost, když on v roce 2020 hradil veškeré náklady na domácnost (náklady na plyn, vodu a parkování žalobkyně, stravování a veškerá režie), a žalobkyně na společnou domácnost nepřispívala a až po jeho urgenci mu zaslala na účet uvedenou částku; jedná se tak dle žalovaného o příspěvek na úhradu nákladů společných potřeb. Žalovaný však k tomuto důkazy neoznačil, a tedy neprokázal tvrzení, že žalobkyně tuto částku zaslala na jeho účet právě z důvodu příspěvku na úhradu nákladů společných potřeb. K částce 18 700 Kč žalovaný uvedl, že objednala-li si žalobkyně ze své vůle službu u společnosti na klimatizace, bylo to její rozhodnutí a její zodpovědnost. I ve vztahu k této částce zdůraznil, že platil služby spojené s provozem bytu a po žalobkyni je nevyžaduje. Pokud se rozhodla takto přispět na domácnost tímto způsobem bez jeho vědomí, nepovažuje to žalovaný za svůj závazek vůči žalobkyni. Jakékoliv konkrétní tvrzení o tom, že by v tomto směru mezi nimi došlo k dohodě, že se jedná o příspěvek na společnou domácnost, nebo že by žalobkyně takto platbu určila, však neuvedl a ani důkazy k tomuto přes opakované poučení neoznačil, a tedy ani toto tvrzení neprokázal.

18. Zbývá dodat, že skutečnost, že účastníci v době plateb 25 000 Kč a 18 700 Kč vedli společnou domácnost a bydleli v bytě žalovaného (jak namítá žalovaný), nic nemění na tom, že důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaný měl právní (spravedlivý) důvod si peníze ponechat (např. že šlo, jak tvrdí, o úhradu nákladů společné domácnosti), nese žalovaný jako příjemce plnění (tento princip Nejvyšší soud shrnul např. v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3416/2024 ze dne 3. 7. 2025 a též Ústavní soud považuje za ústavně konformní, že právní důvod ponechání si přijatých peněz prokazuje příjemce plnění – viz jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/23 ze dne 20. 3. 2024). Jen z toho, že tyto platby byly realizované v době společné domácnosti účastníků (a to i s ohledem na jejich nezanedbatelnou výši), nelze bez dalšího dovozovat, že by byly žalovanou či dohodou účastníků určeny na náklady společné domácnosti, a žalovaný k tomu důkazy neoznačil.

19. Okresní soud tak správně uzavřel, že v rozsahu částek 585 650 Kč, 816 000 Kč, 18 700 Kč a 25 000 Kč došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, a tedy podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalovanému vznikla povinnost tyto částky žalobkyni zaplatit.

20. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a nebylo účastníky tvrzeno, že by se o splatnosti uvedených čtyř dílčích pohledávek dohodli. Okresní soud proto správně vycházel z toho, že jsou splatné na výzvu. Tedy podle § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen plnit bez zbytečného odkladu po doručení výzvy k plnění. Jelikož žalovaný popírá, že by mu výzva k plnění ze 16. 5. 2023 (č. l. 12) byla doručena a žalobkyně k tomuto neoznačila důkazy, správně vycházel z toho, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dne 22. 11. 2023, kdy mu byla doručena do vlastních rukou žaloba a její doplnění, a tedy že byl povinen plnit následujícího dne 23. 11. 2023. Prodlení žalovaného s plněním dluhu tak ale nastalo až , datum, (a nikoliv již , datum, , jak nesprávně uzavřel okresní soud), a žalobkyně má tudíž právo, aby jí žalovaný kromě dlužné částky , Anonymizováno, i zákonný úrok z prodlení za dobu od , datum, do zaplacení (§ 1970 o. z.). Oproti tomu požadavek, aby jí žalovaný zaplatil úrok z prodlení za den , datum, , kdy v prodlení ještě nebyl, důvodný není.

21. Podle § 609 věty prvé o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

22. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

23. Podle § 646 o. z. mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo poručencem a poručníkem.

24. Ačkoliv mezi účastníky nepanuje shoda o tom, kdy ukončili společnou domácnost, oba potvrdili, že trvala nejméně do počátku roku 2021, tedy že do té doby žili jako druh a družka ve společné domácnosti, společně uhrazovali náklady na své potřeby. Okresní soud proto správně vyšel z toho, že promlčecí lhůta ohledně jednotlivých nároků žalobkyně (tj. i ohledně pohledávek , částka, a , částka, ) běžela nejdříve od ledna 2021, neboť nejdříve tehdy ukončili společnou domácnost (§ 646 o. z.). Byla-li tedy žaloba u okresního soudu podána 29. 9. 2023 a řádně doplněna 23. 10. 2023, tj. před uplynutím tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.), je závěr okresního soudu, že nároky žalobkyně nejsou promlčeny, správný.

25. Podle § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

26. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

27. Podle § 1987 odst. 1 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

28. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Podle § 553 odst. 2 o. z. byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

29. Z citovaných ustanovení okresní soud při posouzení námitky započtení vycházel. Poprvé žalovaný uplatnil námitku započtení při jednání , datum, , kdy vznesl kompenzační námitku v rozsahu 1 080 000 Kč s tím, že tato částka představuje ekvivalent dlužného nájemného ve výši 20 000 Kč měsíčně za období od ledna 2021 do května 2024 včetně a dlužné energie spotřebované v bytě, které hradil žalovaný, ve výši 60 000 Kč ročně. Blíže svou pohledávku nespecifikoval (neuvedl, kolik z této částky představuje ekvivalent nájemného a kolik dlužné energie, jaké a za jaká období) a rovněž nespecifikoval, vůči kterým ze 14 dílčích pohledávek žalobou uplatněných námitka směřuje. V podání z , datum, námitku upřesnil tak, že má vůči žalobkyni pohledávku z titulu úhrady nájemného za užívání předmětného bytu ve výši 18 000 Kč měsíčně za období od ledna 2021 do 31. 5. 2024 (41 měsíců x 18 000 Kč), tj. 738 000 Kč, a že za žalobkyni hradil zálohy na dodávku elektrické energie za dobu od 14. 11. 2022 do 31. 5. 2024 v celkové výši 33 314,37 Kč a dále z titulu spotřeby plynu za dobu od 30. 10. 2021 do 17. 9. 2024 ve výši 64 124,29 Kč; tedy tvrdil, že celkem má vůči žalobkyni pohledávku 835 438,66 Kč a tuto spolu s příslušenstvím od 1. 6. 2024 do zaplacení uplatňuje v rámci upřesněné kompenzační námitky proti nároku žalobkyně. Současně uvedl, že u podstatné části nároků vznesl námitku promlčení, část nároku je vůči němu nedůvodná a pokud se týká zbytku nároku, je po započtení kompenzační námitky připraven uhradit případný rozdíl z uznaných nároků ponížený o kompenzační námitku. S ohledem na uvedenou formulaci není z kompenzační námitky ani po jejím upřesnění zřejmé, vůči kterým konkrétním žalobou uplatněným nárokům žalovaný svou pohledávku započítává, respektive které ze svých více dílčích pohledávek takto započítává. Odvolací soud má však za to, že je třeba vycházet z ust. § 553 odst. 2 o. z. (podle kterého byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku), a proto je třeba přihlížet k tomu, že zástupce žalovaného kompenzační námitku vyjasnil v závěrečném návrhu při jednání dne 17. 4. 2025, kdy jednoznačně sdělil, že žalovaný uznává částku 585 650 Kč a částku 816 000 Kč a že oproti těmto nárokům uplatňuje kompenzační námitku sestávající ze tří nároků v rozsahu uvedeném v jeho podání z 18. 3. 2025 celkem ve výši 835 438,66 Kč s příslušenstvím. Přesto je závěr okresního soudu, že nedošlo k platnému započtení, z níže uvedených důvodů správný.

30. Nelze totiž přehlédnout, že podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Tzn., že pohledávky dosud nespatné, které nelze vymáhat u soudu, nejsou způsobilé k započtení (to ostatně plyne i z § 1982 odst. 1 věty druhé o. z.). Žalobkyně v reakci na kompenzační námitku mj. sdělila, že i kdyby tato pohledávka existovala, není dosud splatná, neboť nebyla žalovaným k úhradě uvedené částky dosud vyzvána. Žalovaný k tomu při odvolacím jednání sdělil, že má za to, že k zesplatnění tohoto nároku došlo v důsledku kompenzačního úkonu, tedy v okamžiku, kdy jeho podání z 18. 3. 2025 bylo žalobkyni doručeno. K tomu je třeba uvést, že pohledávka žalovaným uplatněná k započtení (tj. pohledávka, která měla žalovanému vzniknout z důvodu, že žalobkyně užívala jeho byt bez právního důvodu a že on za ni platil energie v bytě spotřebované) je pohledávkou z bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., u níž občanský zákoník ani jiný právní předpis speciálně neupravuje splatnost. Jelikož nedošlo k dohodě mezi účastníky o splatnosti této pohledávky, je splatná na výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z. V podání žalovaného z 18. 3. 2025 (č. l. 193-195) však výzva žalovaného k zaplacení částky 835 438,66 Kč obsažena není. Žalovaný tak žalobkyni dosud nevyzval k zaplacení částky 835 438,66 Kč, a proto není (tvrzená) pohledávka žalovaného splatná, a tudíž podle § 1987 odst. 1 o. z. není způsobilá k započtení.

31. Odvolací soud shledal správným i závěr okresního soudu o tom, že uvedené pohledávka žalovaného je nejistá. Žalovaná sice potvrzuje, že v předmětném bytě žalovaného až do 31. 5. 2024 bydlela. Sporným je však to, do kdy účastníci vedli společnou domácnost (dle žalovaného do ledna 2021, dle žalobkyně do ledna 2022) a kdy se z tohoto bytu odstěhoval žalovaný, což je významné pro posouzení pohledávky žalovaného namítané k započtení. Dále žalobkyně tvrdí, že jí bylo opakovaně žalovaným sděleno, že může v bytě bydlet a že po ní úhradu za užívání bytu nechce, přičemž se v e-mailové komunikaci účastníků z června 2023 (jak z ní okresní soud zjistil) objevují vyjádření žalovaného v tom smyslu, že žalobkyně smí v bytě zůstat. Navíc žalobkyně zpochybňuje žalovaným tvrzenou výši obvyklého nájemného z předmětného bytu 18 000 Kč, k čemuž žalovaný dosud v řízení předložil pouze nájemní smlouvu uzavřenou mezi ním jako pronajímatelem a , jméno FO, dne 14. 2. 2025, což v situaci, kdy žalovaná toto činí sporným, dostatečným důkazem není, a tedy by žalovaný musel být vyzván k označení dalších důkazů k tomuto tvrzení. Rovněž žalobkyně činí sporným částky, které žalovaný za elektřinu a plyn dodaný do bytu užívaného žalobkyni v domě č. p. , Anonymizováno, , Anonymizováno, v předmětném období zaplatil, když tvrdí, že se zde nachází několik jednotek a restaurace a že prostory bytu byly, co se týče dodávek energií, propojeny s prostorem restaurace a energie spotřebované v bytě byly zaneseny do účetnictví restaurace. Tedy ačkoliv žalovaný předložil k důkazu vyúčtování za plyn a elektrickou energii za odběrné místo na adrese , adresa, (podle kterých byly náklady na plyn za období od 30. 10. 2021 do 4. 11. 2022 16 851,13 Kč, za období od 5. 11. 2022 do 27. 10. 2023 17 283,10 Kč, za období od 28. 10. 2023 do 17. 9. 2024 ve výši , částka, , a dále náklady na elektřinu za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, , za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, s za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, ), bylo by třeba provádět dokazování i k objasnění této otázky. Je tudíž správný závěr okresního soudu, že jde o pohledávku mezi účastníky spornou, sestávající z několika dílčích pohledávek, jejichž objasnění by vyžadovalo podrobné dokazování nejen k výši nároku, ale i k jeho základu. Navíc že žalovaný sice kompenzační námitku učinil již při jednání , datum, , avšak tato byla i po jejím doplnění podáním z 18. 3. 2025 neurčitá a její neurčitost byla odstraněna až v závěrečném vyjádření žalovaného při jednání 17. 4. 2025, tj. na samém závěru řízení před soudem prvního stupně. Z těchto důvodů okresní soud správně uzavřel, že se jedná o pohledávku nejistou, a tudíž podle § 1987 odst. 2 o. z. k započtení nezpůsobilou. Tato skutečnost způsobuje (relativní) neplatnost započtení (§ 588 o. z.), jak žalobkyně namítla v podání z 19. 3. 2025. Proto nedošlo k zániku pohledávek žalobkyně započtením.

32. Nedůvodná je námitka žalovaného, že mu v tomto směru nebyla okresním soudem poskytnuta náležitá poučení dle § 118a o. s. ř. Obecně totiž platí, že soud není povinen (a ani nesmí) žalovaného „hmotněprávně“ poučovat, že jeho kompenzační projev (započtení) je neurčitý, v čem neurčitost spočívá, a „navádět“ jej k tomu, aby jej opravil tak, aby byl hmotněprávně účinný. Poučovací povinnost soudu je (zásadně) procesní, nikoli k tomu, aby účastníkům „spravoval“ jejich hmotněprávní jednání. Jelikož okresní soud správně shledal pohledávku žalovaného namítanou k započtení nejistou a započtení z tohoto důvodu neplatným podle § 1987 odst. 2 o. z., nebyl ani důvod poučovat žalovaného podle § 118a o. s. ř. o tom, z jakého důvodu je nejistá a jaké další skutečnosti by měl tvrdit, aby oprávněnost pohledávky prokázal.

33. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je rozsudek okresního soudu ve výroku I v části ukládající žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 781 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 781 700 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení věcně správný, a proto byl v tomto rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Rovněž tak je věcně správný v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 585 650 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení. Jelikož ale v průběhu odvolacího řízení žalovaný tuto částku žalobkyni dne 7. 5. 2025 zaplatil, postupoval odvolací soud podle § 220 o. s. ř. a rozsudek okresního soudu v této části výroku I změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 127 559,38 Kč, což odpovídá kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 585 650 Kč od 24. 11. 2023 do 7. 5. 2025. V části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 367 350 Kč za den 23. 11. 2023 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť dne 23. 11. 2023 ještě nebyl žalovaný v prodlení (jak bylo vysvětleno shora).

34. V části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 11. 2023 do zaplacení a dále ve výroku II žalobu částečně zamítajícím nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v této části výroku I a ve výroku II zůstal nedotčen a již nabyl v tomto rozsahu právní moci (§ 159 o. s. ř.)

35. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil a též částečně zrušil a řízení zastavil, rozhodl nově o nákladech řízení před okresním soudem a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Předmětem řízení před okresním soudem byla v součtu částka 3 085 273,37 Kč [což je žalovaná jistina 2 498 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2023 do 24. 4. 2025 (tj. do vyhlášení rozsudku okresního soudu)]. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 1 753 031,36 Kč (což odpovídá součtu jí přisouzené , Anonymizováno, 781 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2023 do 24. 4. 2025, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 585 650 Kč od 24. 11. 2023 do 24. 4. 2025 a částky 78 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 11. 2023 do 24. 4. 2025 a dále částky 585 650 Kč, o kterou vzala žalobu zpět proto, že ji žalovaný po vyhlášení rozsudku okresního soudu zaplatil, tedy i ohledně ní byla žaloba podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného), a tedy její úspěch v řízení činí 57 %. Žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky s úrokem z prodlení, což za dobu do vyhlášení rozsudku okresního soudu činí 1 332 242 Kč, tj. 43 % předmětu řízení. Úspěšnější žalobkyně má tak podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 14 % (odpovídajícím rozdílu mezi jejím úspěchem 57 % a úspěchem žalovaného 43 %). Na nákladech řízení před okresním soudem účelně vynaložila 127 045 Kč, což zahrnuje zaplacený soudní poplatek z žaloby 124 945 Kč dle položky 1 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. (5 % z částky 2 350 000 Kč) a náhradu hotových výdajů žalobkyně nezastoupené advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 7 úkonů – podání žaloby, příprava účasti na jednání , datum, , účast na jednání 27. 2. 2025 (jednání přesáhlo 2 hodiny, a tedy náhrada náleží za 2 úkony), příprava účasti na jednání , datum, , účast na jednání , datum, a účast při vyhlášení rozsudku 24. 4. 2025 – dle § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Z , Anonymizováno, 127 045 Kč 14 % činí 17 786,30 Kč, na jejichž náhradu má žalobkyně proti žalovanému právo.

36. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť procesně úspěšná žalobkyně (v napadeném rozsahu byl rozsudek okresního soudu částečně potvrzen a částečně byla důvodně podaná žaloba vzata zpět pro chování žalovaného), jíž by toto právo podle 224 odst. 1, § 142 odst. 3, § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. náleželo, se ho vzdala.