29 Co 266/2025-453

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců JUDr. Petry Hankové a Mgr. Kateřiny Kupkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Františkem Málkem sídlem 17. listopadu 238, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce za účasti vedlejšího účastníka:

1. Jméno účastníka A , narozeného dne Datum narození účastníka A bytem Adresa účastníka A 2. Jméno účastníka B , narozené dne Datum narození účastníka B bytem Adresa účastníka B o určení existence práva služebnosti cesty a stezky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. ledna 2025, č. j. 5 C 78/2021-419, I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 36 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.V. Mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem bylo výrokem I rozhodnuto, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhá 1) určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, a to pozemek parc. č. , hodnota, , část pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, (část obce , adresa, ), část pozemku parc. č. , hodnota, , vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , vedeném u , právnická osoba, pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (dále též jen „nemovitosti žalovaného“), jsou zatíženy pozemkovou služebností cesty a stezky spočívající v oprávnění každého vlastníka a oprávněného uživatele nemovitostí žalobkyně k průchodu a průjezdu motorovými i jinými vozidly ve prospěch panujících nemovitostí žalobkyně, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , Anonymizováno, (část obce , adresa, ), pozemku parc. č. , hodnota, , pozemku parc. č. , hodnota, , vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , vedeném u , právnická osoba, pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , a to v rozsahu dle přiloženého geometrického plánu (dále též jen „nemovitosti žalobkyně“). 2) Žalovaný a každý další vlastník nemovitostí žalovaného je povinen strpět výkon práva odpovídající služebnosti cesty a stezky výše identifikované a zakazuje se jakkoli bránit ve výkonu tohoto práva jak žalobkyni, tak i každému budoucímu vlastníku a oprávněnému uživateli nemovitostí žalobkyně. 3) Žalovaný je povinen odstranit překážku bránící výkon práva služebnosti cesty dle výroku I. tohoto rozsudku sestávající ze závory bránící ve vjezdu k nemovitostem žalobkyně. Výrokem II bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 617 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III bylo rozhodnuto, že mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit státu – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení ve výši 17 Kč.

2. Rozsudek byl odůvodněn tak, že se žalobkyně po žalovaném domáhala, aby bylo určeno, že pozemky žalovaného, jsou zatíženy pozemkovou služebností cesty, která zahrnuje i služebnost stezky, ve prospěch pozemků žalobkyně, a to v rozsahu geometrického plánu, který měl být pro tento účel vypracován, a aby byly dále stanoveny povinnosti, jak jsou specifikovány pod výrokem I. bod 2. a 3. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně uváděla, že právo služebnosti nabyla vydržením jejími právními předchůdci, a to již podle zákona č. 946/1811 Sb., obecný občanský zákoník (dále jen „o. z. o.“), když její nemovitosti byly jejími právními předchůdci kontinuálně užívány k bydlení a hospodaření bez možnosti jiného přístupu a příjezdu k nim. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že historicky byla užívaná jiná cesta, že na rozdíl od jiných služebností, v daném případě žádný doklad o zřízení služebnosti neexistuje. Užívání nemovitostí žalovaného rodiči žalobkyně (, jméno FO, a , jméno FO, ) fungovalo na základě ústní dohody formou výprosy. Jelikož se vyskytly potíže s nadměrnými a těžkými vozidly, vyzvali manželé Pavel a , Jméno účastníka B, (rodiče žalovaného), jakožto tehdejší vlastníci, otce žalobkyně dopisem ze dne 6. 10. 1997 k úpravě režimu užívání cesty dohodou. Žádná písemná dohoda sjednána sice nebyla, avšak rodiče žalobkyně konkludentně souhlasili s navrženým režimem užívání cesty včetně umístění závory, jelikož od ní měli klíče. Žalovaný dále namítal, že cesta není vhodná k průjezdu vozidly.

3. Okresní soud shledal prokázaným, že žalobkyně se stala vlastnicí svých nemovitostí 14.8.2020 a žalovaný 11.5.2020. Historický vývoj vlastnictví pozemků žalobkyně byl osvětlen od evidence vkladu vlastnického práva pro , Anonymizováno, od 7.1.1853, dále , jméno FO, od 22.3.1897, , jméno FO, od 29.5.1933, , jméno FO, od 18.5.1937, , jméno FO, od 8. 4. 1949, k manželům , jméno FO, a , jméno FO, rodičům a přímým předchůdcům žalobkyně, kterým svědčilo vlastnické právo od roku 1974. Na straně žalovaného pak od evidence vkladu pro , jméno FO, a , jméno FO, od 28. 4. 1866, výhradně , jméno FO, od 1. 2. 1893, , jméno FO, a , jméno FO, od 2. 1. 1896, výhradně , jméno FO, od 27. 8. 1912, , jméno FO, od 29. 4. 1965, , jméno FO, od 12. 2. 1968 po , Anonymizováno, a , Jméno účastníka B, rodiče žalovaného od 9. 4. 1975.

4. Okresní soud přitom shledal, že žádný z dokladů o nabývání vlastnictví neobsahoval informaci, že by nemovitosti žalovaného sloužily, byť jen zčásti, právním předchůdcům žalobkyně k chůzi nebo k jízdě jakýmikoli vozidly za účelem užívání či hospodaření na nemovitostech žalobkyně. Byla objasněna pouze situace, v níž předchůdci žalovaného , jméno FO, a , jméno FO, prodávali trhovou smlouvou z 13.9.1911 , jméno FO, jako kupujícímu parcely č. kat. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, dílec vyznačený písmeny a, b, c, d a e, jenž měl být sloučen s parcelou č. kat. , Anonymizováno, a došlo ke zřízení služebnosti chůze po parcele č. kat. , Anonymizováno, podél parcel č. kat. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ve prospěch každého vlastníka domu č. p. , Anonymizováno, kupujícím a prodávající zřídili ve prospěch každého vlastníka parcely č. kat. , Anonymizováno, a domu na něm postaveného služebnost cesty po parcele č. kat. , Anonymizováno, do parcely č. kat. , Anonymizováno, (veřejná cesta) a služebnost braní vody na parcele č. kat. , Anonymizováno, . Okresní soud posoudil, že tato smlouva nebyla uzavřena mezi předchůdci účastníků, vázala pouze smluvní strany, zároveň z ní nijak nevyplývá, zda vůbec předchůdce žalobkyně , jméno FO, přes pozemky chodil nebo jezdil, a pokud ano, jakou formou mu to bylo povoleno. , jméno FO, byl majitelem nemovitostí žalobkyně v době od 22. 3. 1897 do 28. 5. 1933. To, že nemovitosti užíval, vyplývá z toho, že podle odevzdací listiny ze dne 6. 12. 1898 nechal znovu postavit shořelé stavení č. p. , Anonymizováno, a že si podle dlužního úpisu ze dne 27. 12. 1898 (jako rolník) a 29. 1. 1930 zapůjčil peníze od Spořitelny města Železný Brod a k zajištění závazků dal do zástavy usedlost č. p. , Anonymizováno, s pozemky k ní připsanými. Zřízení zástavních práv se propsalo do části C. bod 4. a 5. odst. 2. knihovní vložky č. , hodnota, . , jméno FO, se ještě týkal intimát ze dne 22. 12. 1898 (č. l. 222 p. v.-223 p. v.) a jeho obsahem byl smír v právní záležitosti , jméno FO, (žalobce) a , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, (žalovaných). Tito uznali, že knihovní pohledávky, jakož i služebnost bytu, podle kupní smlouvy ze dne 18. 2. 1838, zanikly 30letým promlčením, potažmo pohledávky zaplacením, a svolili, aby se v katastrální vložce č. , hodnota, vložil výmaz zástavních práv na pohledávky, jakož i služebnost bytu. Stejně jako u , Anonymizováno, , ani u , jméno FO, nebylo učiněno žádné zjištění, jež by vypovídalo o tom, zda, jakým způsobem, v jakém rozsahu a jak často měly být užívány nemovitosti žalovaného. Okresní soud shledal, že chybí důkazy, z nichž by se podávalo něco v tom směru, že by tito právní předchůdci žalobkyně alespoň chodili nebo se dopravovali přes pozemek parc. č. , hodnota, . I když byl , jméno FO, rolníkem, automaticky nelze z toho vyvozovat skutkový závěr, že musel používat povozy k hospodaření na pozemcích. Stálá vozová polní cesta po pozemku parc. č. , hodnota, byla zřízena na podkladě ohlašovacího archu č. , hodnota, z roku 1933, , jméno FO, však byl vlastníkem nemovitostí pouze do května tohoto roku. Právní předchůdci žalobkyně, a sice , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a manželé , jméno FO, a , jméno FO, , postupně od roku 1934 užívali nemovitosti žalovaného k průchodu a průjezdu. Uvedené bylo popsáno svědkem , jméno FO, . Z knihovní vložky (přílohová obálka), jeho svědecké výpovědi a snímků katastrální mapy (č. l. 167 a 284) bylo možné učinit dílčí skutkový závěr, že nejpozději od roku 1933 sloužil pozemek parc. č. , hodnota, k pravidelnému průjezdu povozy ve prospěch právních předchůdců žalobkyně. Uvedené dle okresního soudu odpovídalo smyslu vozové cesty i tvaru pozemku a jeho spojení s nemovitostmi právních předchůdců žalobkyně s tím, že pokud se mohlo po pozemku jezdit, muselo se po něm rovněž chodit. Z uvedeného vyplývá z toho, že již , jméno FO, po pozemku chodila a jezdila, což koresponduje s tím, že na zástavní listině ze dne 26. 8. 1936 byla označena jako zemědělec. Žalovaný a vedlejší účastníci na straně žalovaného tvrdili, že pozemek parc. č. , hodnota, nebyl způsobilý k jízdě povozy, čímž se snažili zpochybnit, že ani pozemek parc. č. , hodnota, nemohl sloužit danému účelu. Tuto obranu považoval okresní soud za vyvrácenou, protože jednak svědek , jméno FO, vypověděl opak, jednak postrádalo by význam, aby byla zřízena stálá vozová polní cesta přes pozemek parc. č. , hodnota, , aniž by existovala objektivní možnost, jak se dostat přes sousední pozemky, a sice parc. č. , hodnota, , parc. č. st. , Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , a parc. č. , hodnota, , a napojit se na veřejnou cestu – v současnosti se jedná o pozemek parc. č. , hodnota, . Navíc dle obsahu trhové smlouvy ze dne 13. 9. 1911 byla ve prospěch kupujícího zřízena přes pozemky předchůdců žalovaného služebnost cesty k pozemku parc. č. , hodnota, (veřejná cesta), tedy nejenom chůze, ale též jízdy. Pozemek parc. č. , hodnota, musel být proto způsobilý k průjezdu povozy minimálně od doby uzavření smlouvy. Byly tu i alternativní možnosti přístupu, o nichž hovořila svědkyně Doulová, ta však mohla popsat stav pouze od roku 1960, jednalo se o cestu přes pozemky č. , hodnota, a , Anonymizováno, a 6, Anonymizováno, a o lesní pěšinu. Rodiče žalovaného předali , adresa, dopis ze dne 6. 10. 1997 – věc: Využívání soukromé cesty, kde bylo uvedeno, jakým způsobem je možné užívat jejich pozemek parc. , Anonymizováno, a že pro případ zájmu je možno podmínky, které budou vymezovat způsob využívání pozemku písemně dohodnout formou smlouvy. , adresa, tuto listinu vlastnoručně podepsal.

5. Po právní stránce se tak okresní soud zabýval, zda mohlo dojít k vydržení práva služebnosti cesty podle § 1477 o. z. o., podle kterého, kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době. Okresní soud shledal, že žalobkyně splnění podmínek pro řádné vydržení pozemkové služebnosti netvrdila, dovolávala se pouze vydržení mimořádného, ke kterému byla zapotřebí držba práva, přičemž stačilo držení bezelstné, přičemž se bezelstnost držitelů předpokládala; důkaz o tom, že nešlo o držbu bezelstnou (poctivou) byl na tom, kdo vydržení popíral; vydržecí doba u mimořádného vydržení byla (nešlo-li o případy uvedené v § 1472 o. z. o., a o ty v dané věci nešlo) třicetiletá (§ 1468 a násl. o. z. o.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2595/2005 ze dne 14. 12. 2005]. Předpoklady pro mimořádné vydržení služebnosti mohly být dle okresního soudu posuzovány až od 29. 5. 1933, kdy se právním předchůdcem žalobkyně stala , jméno FO, . Teprve od tohoto data bylo prokázáno, že právní předchůdci žalobkyně začali (soustavně) používat nemovitosti žalovaného k průchodu a průjezdu, tedy mohli se chopit práva služebnosti cesty. Pakliže vydržecí doba začala běžet od 29. 5. 1933, pak do 1. 1. 1951 uplynula přibližně doba 17 let, tedy nikoli o. z. o. požadovaná vydržecí doba (30 let).

6. Podle § 556 zákona č. 141/1950, občanského zákoníku pak byla předpokladem vydržení věcného práva oprávněná držba a, jde-li o věc nemovitou, 10letá vydržecí doba, počítaná od 1.1.1951 (§ 116 a § 118). Podle § 145 odst. 1, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Vydržecí lhůta by tak skončila dne 1. 1. 1961. V této době svědčilo vlastnické právo k nemovitostem žalobkyně , jméno FO, (8. 4. 1949 – 1974), jenž nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo služebnosti cesty, resp. právo odpovídající věcnému břemeni k průchodu a průjezdu přes nemovitosti žalovaného svědčí. Žalobkyně netvrdila existenci právního důvodu, jímž by mělo věcné břemeno vzniknout, ale že věcné břemeno vzniklo (jejím předchůdcům) užíváním nemovitostí žalovaného v dobré víře od nepaměti. Nepředložila žádný právní titul (byť i domnělý), od kterého by tato osoba odvozovala počátek oprávněné držby tvrzeného práva, proto nemohla prokázat oprávněnou držbu po zákonem stanovenou dobu.

7. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v původním znění držbu a nabytí práva vydržením vůbec neupravoval. Vydržení bylo opětovně zavedeno novelou – zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Jeho předpokladem však dle § 132a odst. 1, byl výkon právo odpovídajícího věcnému břemeni pro sebe a dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem. Novela obč. zák. provedená zákonem č. 509/1991 Sb. přinesla § 151o, podle jehož odst. 1 bylo třeba k účinnosti smlouvy, ze které se nabývají práva odpovídající věcným břemenům, registrace státním notářstvím. Novela obč. zák. provedená zákonem č. 264/1992 Sb. upravila § 151o, podle jehož odst. 1 bylo třeba k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům vklad do katastru nemovitostí. Podle obč. zák. nemohl právo odpovídající věcnému břemeni k průchodu a průjezdu přes nemovitosti žalovaného vydržet ani , jméno FO, , když v té době to možné nebylo, ani manželé , jméno FO, a , jméno FO, (1974 – 13. 8. 2020), když nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo odpovídající věcnému břemeni náleží, neboť v jejich prospěch nebylo nikdy zapsáno věcné břemeno k průchodu a průjezdu přes nemovitosti žalovaného do katastru nemovitostí.

8. Okresní soud neshledal ani, že by mohlo dojít k mimořádnému vydržení podle o.z., když podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Nepoctivým je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Okresní soud dospěl k závěru, že manželé , jméno FO, a , jméno FO, jakožto právní předchůdci žalobkyně nemohli ke dni 1. 1. 2019 mimořádně vydržet služebnost cesty přes nemovitosti žalovaného. V řízení bylo totiž prokázáno, že rodiče žalovaného zaslali , adresa, dopis 6.10.1997, jenž jej převzal, v němž byly rámcově (jednostranně) vymezeny podmínky užívání pozemku parc. č. , hodnota, s tím, že pro případ zájmu je možno podmínky, které budou vymezovat způsob využívání pozemku písemně dohodnout formou smlouvy. Vyplývá z toho, že vedlejší účastníci udělili manželům , jméno FO, pouze prostý souhlas k užívání jejich pozemku parc. č. , hodnota, , který mohl být kdykoli odvolán (tzv. výprosa). Ačkoli se výprosa týkala pouze pozemku parc. č. , hodnota, , nelze uvažovat o tom, že by mohli manželé , jméno FO, vydržet alespoň služebnost cesty přes ostatní nemovitosti žalovaného, a to část pozemku parc. č. , hodnota, a parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, . Všechny nemovitosti žalovaného, jež mají sloužit k průchodu a průjezdu, je třeba chápat jako jeden funkční celek, neboť jednotlivé pozemky samostatně tomuto účelu sloužit nemohou. Pokud nemohou manželé , jméno FO, vydržet služebnost cesty po pozemku parc. č. , hodnota, , nemohou vydržet služebnost cesty ani po ostatních pozemcích. Z vysvětlených důvodů nemohli manželé , jméno FO, mimořádně vydržet služebnost cesty po nemovitostech žalovaného. Služebnost cesty tak žádný z předchůdců žalobkyně nevydržel, žaloba byla proto zamítnuta. Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve výši 36 617 Kč. Vedlejší účastníci náhradu nákladů řízení nepožadovali. Žalovanému bylo uloženo zaplatit nedoplatek znalečného ve výši 17 Kč nekrytý uhrazenou zálohou ve výši 25 000 Kč.

9. Rozsudek okresního soudu napadla včas podaným odvoláním žalobkyně. Uvedla, že má za to, že historickými podklady prokázala, jak existenci cesty, tak pozemkové služebnosti. Toto právo průchodu a průjezdu tu bylo dáno od první poloviny 19. století, když nevyhnutelně existovalo od vystavění nemovitostí užívaných k bydlení i hospodaření. Jednalo se o jedinou přístupovou cestu k nemovitostem předchůdců žalobkyně (za alternativní cesty nelze přitom dle právního přesvědčení žalobkyně považovat jakési hypotetické volné průchody přírodou, cizími lesy či lučinami, které nejsou nikde zaznamenány ani dochovány). Na uspořádání nemovitostí se v průběhu času nic nezměnilo. Zánik potřeby průchodu a průjezdu pak jednoznačně nikdy nenastal. Pro žalobkyni tak bylo překvapivé, že okresní soud shledal počátek vydržecí doby až k roku 1933, odvozováno od zápisu stálé vozové cesty na pozemku č. , hodnota, z roku 1933. Okresní soud přitom potvrzuje, že již , jméno FO, byl majitelem nemovitostí žalobkyně (v době od 22. 3. 1897 do 28. 5. 1933) a tyto užíval jako rolník, v roce 1898 dokonce nechal znovu postavit shořelé stavení č. p. , Anonymizováno, a k zajištění závazků dal usedlost č. p. , Anonymizováno, s pozemky k ní připsanými mj. i do zástavy, avšak to, že by se k nim rovněž dopravoval (vč. dopravy , právnická osoba, atd.) stejnou cestou, nepovažuje soud (pro žalobkyni nepochopitelně) za prokázané. Okresní soud nehodnotil dle žalobkyně důkazů, které prokazují, že předmětný pozemek byl ve skutečnosti užívanou cestou již o mnoho desetiletí dříve. Jedná se o všechny historické mapy a plány, na které v řízení odkazovala a jimž se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku zkrátka vyhnul. Nejstarším dokumentem, který se žalobkyni podařilo získat, byla přitom již mapa z císařských otisků z roku 1843. Tato mapa dokazovala nejen to, že současná poloha domu žalobkyně včetně stávajícího uspořádání okolních pozemků odpovídá stavu, v jakém se nacházely v roce 1843, ale i to, že právě pozemek parc. č. , hodnota, byl již v polovině 19. století graficky (barevně – šedou/našedlou barvou) odlišen od okolních polností (zemědělských pozemků) a naopak vyznačen stejně, jako jiné komunikace v území (např. pozemek dnešní silnice III. třídy na parc. č. , Anonymizováno, ve vlastnictví Libereckého kraje) dále šlo o indikační skicu v mapě téhož císařského stabilního katastru z roku 1843 a mapu stabilního katastru z roku 1891, které jasně dokazují, že k nemovitostem žalobkyně nevedly již v polovině 19. století žádné jiné cesty, než ta po pozemcích parc. č. , hodnota, (kterážto cesta byla v 60. letech nahrazena novou cestou po pozemku parc. , Anonymizováno, , viz mapa evidence nemovitostí z roku 1967), parc. č. , hodnota, a přes pozemky parc. č. , hodnota, a st. , Anonymizováno, , když naopak uvedená cesta je z předložených map dostatečně odlišitelná od okolních zemědělských pozemků. Závěr okresního soud je tak v rozporu s těmito důkazy. S uvedeným nadto zřetelně souvisí i nesprávný závěr, že cesta byla snad „zřízena“ na podkladě ohlašovacího archu č. , hodnota, z roku 1933. Tento závěr je nesprávný po skutkové i po právní stránce [ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Z provedených důkazů totiž ve skutečnosti neplyne žádné nové zřízení cesty, nýbrž pouze zaknihování úředního zjištění, že (kdysi dříve) zapsaný stav neodpovídá skutečnosti. Proto byl na základě úřední obnovy opraven chybný zápis v části A. (bod 5.) knihovní vložky č. 72, tj. nešlo o nějakou aktuální změnu účelu, nýbrž o uvedení zapsaných skutečností do souladu, s již shora popsanými a prokázanými skutečnostmi, podle nichž byl daný pozemek užíván (již mnohem dříve) coby příjezdová cesta k hospodářství, kde mj. docházelo i ke stavební činnosti. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl nebo zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.

10. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že právo cesty v podobě průchodu a průjezdu nevyhnutelně existovalo, že nebylo jiné cesty a nezměnilo se uspořádání s ohledem na obklopení kopci a lesy již od roku 1853. Tvrzení o obklopení domu čp., Anonymizováno, , Anonymizováno, Lišný lesy neodpovídá knihovní vložce č., hodnota, , adresa, , kde jsou vedle domu čp., Anonymizováno, zapsány tři role, dvě louky a dvě pastviny, les žádný. Stejně tak v knihovní vložce č., hodnota, , kat. obec , adresa, , je zapsáno 15 zemědělských pozemků a les jen jediný. Tyto zemědělsky užívané pozemky, po kterých se vlastník domu čp., Anonymizováno, mohl volně pohybovat a nepochybně je jako rolník obhospodařoval, se všechny nachází v opačném směru, než jsou pozemky postupných vlastníků domu čp., Anonymizováno, . Dnešní stav, kdy pozemky jsou zarostlé nálety z konce 20. a začátku 21. století nelze považovat za stav v době, kdy dle tvrzení žalobkyně mělo k vydržení práva na úkor pozemků nyní ve vlastnictví žalovaného dojít. Usedlost čp., Anonymizováno, v Líšném určená k bydlení a jako hospodářské stavení, není jedinou stavbou, na pozemku p.č., Anonymizováno, stávala v jižním směru samostatně stojící stodola. Ta byla postavena po rozdělení p.č., hodnota, , kat.území , adresa, , na dva díly, což se stalo v roce 1886. Od počátku vlastníkům domu čp., Anonymizováno, , adresa, patřila p.č., hodnota, , která je výslovně v pozemkové knize označena jako soukromá cesta, tedy výlučně sloužící k užívání vlastníkům čp., Anonymizováno, , adresa, . Jakákoliv služebnost ve prospěch vlastníků čp., Anonymizováno, , Anonymizováno, nikdy zaknihována nebyla. Dům č. , hodnota, kdysi patřil k obci , adresa, spadající pod katastrální obec , adresa, (na mapě císařského stabilního katastru z roku 1843 Wrath) a nikoliv , adresa, , a proto přístupové cesty vedly do této obce nikoliv do , adresa, . Dle trhové smlouvy ze dne 3.10.1911 bylo prokázáno, že vlastníci domu čp., Anonymizováno, , adresa, chodili ke svému domu po pozemku č., hodnota, role a když jeho část prodali , jméno FO, Velemu k výstavbě domu, tak si právo chůze zajistili smluvně, aby se nadále ke svému domu a pozemkům dostali. Vlastníci domu čp., Anonymizováno, , adresa, nebyli účastníky smlouvy, z čehož jednoznačně plyne, že tudy nechodili, natož, aby tudy jezdili. Žalovaný nesouhlasí se zjištěním okresního soudu o tom, že pozemek parc.č., hodnota, je stálou vozovou polní cestou (ve výpisu z pozemkové knihy, který má žalovaný k dispozici, takovýto zápis v bodě 5 knihovní vložky č.72 není), a že pozemek od roku 1933 sloužil k pravidelnému průjezdu povozy ve prospěch právních předchůdců žalobkyně. Důvodem je to, že po celou dobu šlo o soukromou cestu patřící vlastníkům domu čp., Anonymizováno, , označení polní cesta se vztahuje k jejímu vzhledu, označení stálá k trvalosti, nikdy však nešlo o cestu veřejnou. Pozemky vlastníků domu čp., Anonymizováno, . se od 19. století a i nyní nachází po obou stranách pozemku p.č., hodnota, (, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , st, Anonymizováno, s bývalou stodolou, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a další – vše zapsáno na LV 3 pro kat.území , adresa, ). Jde o obslužný páteřní pozemek, jak vyplývá z pozemkové mapy. Žalovaný dále poukázal na to, že části pozemků p.č., hodnota, a st.p.č., Anonymizováno, , oba kat.území , adresa, , kudy dle žalobkyně vydržená služebnost cesty má vést, ohlašovací arch z roku 1933 jako stálou polní cestu neoznačuje, přesto soud prvního stupně jednoznačně tvrdí, že již , jméno FO, i po nich chodila a jezdila a nynější pozemek p.č., Anonymizováno, s pozemkem p.č., hodnota, přes pozemky p.č., hodnota, a st.p.č., Anonymizováno, , oba kat.území , adresa, , v pozemkové mapě neviditelnou cestou bez bližšího vysvětlení, jen na základě nepodložené úvahy, propojuje. Pozemek p.č., hodnota, přitom sloužil vlastníkům domu čp., Anonymizováno, jako provozní pozemek k obhospodařování jejich pozemků, nikoliv jako přístup k domu čp., Anonymizováno, . Žalovaný namítal, že svědek , jméno FO, není nestranným, neboť je zainteresován na případném úspěchu žalobkyně, jelikož by se mohl dostat snáze ke svým pozemkům po cestě kolem domu žalovaného. Jako dítě si přitom nemohl pamatovat situaci, kterou popsaly mnohem starší svědkyně , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, opačně. Přesto i tento svědek potvrdil, že po pozemku p.č., hodnota, , tedy po cestě existující do zřízení nové cesty (dnešní pozemek p.č., Anonymizováno, ) se nedalo jezdit autem. Neurčitě uvedl, že se dalo projet jakýmsi valníčkem, žebřiňákem. , jméno FO, je označena na zástavní smlouvě z 26.8.1936 jako zemědělec. Toto označení jejího povolání je pravdivé, protože hospodařila na velkém množství zemědělských pozemků (role, louky a pastviny) táhnoucích se od domu čp., Anonymizováno, směrem k osadě , adresa, , které tehdy nebyly zalesněné (jinak by nemohla jako zemědělec fungovat), což ostatně potvrzují i označení druhu pozemků v pozemkových knihách. Přes tyto své pozemky ona, její právní předchůdci i právní nástupci mohli volně chodit a jezdit, a tudíž nepotřebovali užívat pozemky vlastníků domu čp., Anonymizováno, , adresa, . Ti by se nepochybně proti vnikání cizích vozidel a osob na své pozemky, navíc v těsném sousedství jejich domu, bránili, v porovnání s tím, jak úzkostlivě přesně řešili své vztahy manželé , jméno FO, a , jméno FO, v roce 1911, kde navíc šlo jen o břemeno pouhé chůze. Až do doby, kdy manželé , jméno FO, vlastnící auto koupili k rekreaci v roce 1974 dům čp., Anonymizováno, , adresa, , nebyly mezi vlastníky domu čp., Anonymizováno, a , Anonymizováno, ., Anonymizováno, sousedské spory. Každý hospodařil na svých pozemcích. Kdyby neměli vlastníci domu čp., Anonymizováno, jiný přístup ke svému domu a pozemkům jinudy než kolem domu čp., Anonymizováno, , jistě by se pokusili sjednat si přístup smluvně či by v případě neuzavření dohody a jejich domněnky, že došlo k vydržení služebnosti cesty, podali určovací žalobu. Nestalo se tak, protože takovýto přístup nepotřebovali a takovýto právní stav nikdy nenastal. Manželé , jméno FO, ušetřili na kupní ceně neodkoupením pozemku p.č., Anonymizováno, /5, kat. území , adresa, , spojeného s právem chůze a jízdy k jimi nabytému domu a začali užívat bez souhlasu vlastníků pozemek p.č., hodnota, a části pozemků p.č., hodnota, a st.p.č., Anonymizováno, . Takovéto jednání nutno hodnotit jako nepoctivé. Mimoto v roce 1974 manželé , jméno FO, ve snaze zajistit si přístup k domu čp., Anonymizováno, autem, protože cesta byla úzká a nepřizpůsobená šíři motorových vozidel, si nechali bez vědomí a souhlasu tehdejšího vlastníka čp., Anonymizováno, , adresa, pomocí buldozeru zřídit po nynějším pozemku p.č., hodnota, , kat.území , adresa, , cestu v šíři pro osobní auto vytvořili nepoctivým způsobem stav, na základě kterého nyní žalobkyně tvrdí, že zde existovala cesta od poloviny 19.století. Současný stav cesty však, jak bylo zjištěno při místním šetření a doloženo fotodokumentací a vyplívá ze zprávy profesora , tituly před jménem, Arch. , jméno FO, , zřízení pozemkové služebnosti cesty pro dvoukolová motorová vozidla ani technicky neumožňuje. Žalovaný tak uzavírá, že žalobkyně neprokázala vydržení práva cesty. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek potvrdil, a to ve všech jeho výrocích.

11. Krajský soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212, § 212a o. s. ř.) včetně jemu předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a na jeho skutková zjištění lze plně odkázat. Bylo shledáno, že předmětné pozemky jsou vlastněny účastníky tak, jak je tvrzeno a byly shodně vlastněny i předchůdci účastníků, přičemž okresní soud podrobně rozvedl vývoj vlastnických vztahů od poloviny devatenáctého století v bodech 5 a 6 svého odůvodnění, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Z mapových podkladů, tj. z map z r. 1843 a 1891, které odvolací soud provedl ještě k důkazu v barevné a větší podobě, je patrné, že pozemky žalobkyně a jejích předchůdců (pozemek parc. č. , hodnota, , pozemku parc. č. , hodnota, , parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, ) byly už v dobách této evidence propojeny cestou po pozemku p.č. , hodnota, , která byla ve vlastnictví předchůdců žalovaného a mapově při porovnání se současnou mapovou evidencí katastru nemovitostí si zachovala svůj tvar a bylo tu i napojení skrze pozemky nyní parc. č. , hodnota, , část pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, přes pozemek parc. č. , hodnota, , který též má tvar cesty a byl napojen na obecní komunikaci p.č. , hodnota, , která spojovala obec , adresa, s obcí , adresa, . Později došlo k vybudování dalších obecních komunikací parc. č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Okresní soud dospěl v tomto směru ke shodným závěrům, z jeho popisu dobové situace je patrné, že mapové podklady vzal v úvahu, odvolací soud neshledal, že by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelným tedy, že by nějakým způsobem bránilo účastníkům uplatňovat konkrétní argumentaci. Z mapových podkladů však nebylo možno ničeho dovodit o konkrétním dobovém způsobu užití cesty předchůdci účastníků. Okresní soud tak správně shledal, že podklady pro závěr o užívání cesty k průchodu i průjezdu vyplývají teprve ze záznamu knihovní vložky v části A bodu 7 (nesprávně bylo uvedeno 5) o tom, že na podkladě ohlašovacího archu č. , hodnota, z r. 1933 se poznamenává, že pozemek parc.č. , hodnota, jest stálou vozovou cestou polní. K starší době se nemohl vyjádřit nikdo ze svědků, ani svědek , jméno FO, . Nelze tak dovodit jiný dřívější počátek užívání cesty jako vozové. Zachycení cesty na mapě konkrétní způsob a rozsah užití předmětných pozemků přímo neurčuje. Z toho, že předchůdci žalobkyně byli rolníci nebo z toho, že tu byla potřeba dům opravit, nelze dovodit ničeho o tom, jak a jakou vůli předchůdci žalobkyně vůči předchůdcům žalovaného projevovali. Žádný z důkazů nedokládá pozemkovou evidenci či existenci smluvního ujednání služebnosti cesty vedoucí po předmětných pozemcích ve prospěch nemovitostí žalobkyně a jejích předchůdců, byť je doloženo, že předchůdci žalovaného , jméno FO, a , jméno FO, tento právní institut znali, když si právo cesty po pozemku parc. č. , hodnota, s panem , jméno FO, v roce 1911 formou služebnosti písemnou smlouvou v pozemkové evidenci upravovali. Ani v pozdější době nebyla evidence předmětného práva služebnosti tvrzena ani doložena. Žalobkyně pouze tvrdila, že služebnost vznikla vydržením skrze trvalé užívání pozemků k průchodu a průjezdu předchůdci žalobkyně. Z listiny o využívání soukromé cesty převzaté v r. 1997 předchůdcem žalobkyně , adresa, byl pak vysloven vedlejšími účastníky nesouhlas s užíváním soukromé cesty jinými motorovými vozidly než , adresa, a jeho syna, zákaz úprav a oznamováno umístění závory. Služebnost cesty není uváděna, naopak je vyzdvihován soukromý charakter cesty, přičemž nebyl tvrzen žádný nesouhlas s uváděným omezením či argumentace existující služebností či věcným břemenem.

13. Po právní stránce okresní soud správně vyšel z toho, že pro posouzení vydržení služebnosti cesty z hlediska okolností jejího tvrzeného vzniku v polovině 19. století je třeba posuzovat zjištěný skutkový stav podle tehdejší právní úpravy o. z. o., když pokud by bylo shledáno, že pozemková služebnost vznikla v době platnosti o.z.o. a současně nebylo prokázáno, že později zanikla, bylo by třeba vyjít z toho, že nadále existuje (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1163/2002 ze dne 16.6.2002 dostupný jako i další na https://www.nsoud.cz/), když služebnosti vzniklé v době platnosti o.z., se podle § 562 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ z roku 1950) k 1. 1. 1951 změnily na věcná břemena, upravená v § 166 a násl. tohoto zákona; ani obč.zák. z roku 1964 tyto služebnosti nezrušil a podle § 3028 odst. 2 o.z. se při posuzování vzniku postupuje podle dosavadních předpisů.

14. Žalobkyně tvrdila, že nastaly předpoklady pro naplnění mimořádného vydržení. K řádemu vydržení tu chyběl účinný právní titul, když lze odkázat na ustanovení § 321 o.z.o., podle kterého se pořádná držba věcného práva k nemovitým věcem nabývala jen řádným zápisem ve veřejné knihy, které, jak bylo doloženo, pro obec , adresa, byly vedeny, aniž by zde daná služebnost byla zapsána.

15. Podle § 1470 o.z.o. pak platilo, že kde není ještě řádných veřejných knih nebo takové právo není do nich vloženo, může je poctivý majitel vydržeti teprve po třiceti letech. Podle § 1477 o.z.o. kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době. Podle § 312 věta druhá o.z.o. v držbu nehmotných věcí nebo práv vchází se jejich upotřebením ve vlastním jméně. Podle § 323 o.z.o. o držiteli věci platí právní domněnka, že má platný právní důvod; nemůže tedy býti vyzván, aby jej uvedl. Podle § 328 věta druhá o.z.o. v pochybnosti platí domněnka pro poctivost držby.

16. K výkladu této úpravy lze odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1163/2002 ze dne 16.6.2002, který uvádí, že o.z.o. umožňoval vydržení služebností (§ 1452 a násl. o.z.o.). Předpokladem vydržení služebnosti, ať již řádného (§ 1460 a násl.) nebo mimořádného (§ 1477), byla držba práva. I v tomto případě platilo, že držbou práva nebylo jakékoliv chování, které mohlo být obsahem práva (v daném případě služebnosti). Podle § 312 o.z.o. držby práv se nabude, když se jich užije ve vlastním jméně; přitom podle § 313 o.z.o. držby práva se užije, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému náležející s jeho dovolením použije ku svému užitku; konečně, když jiná osoba na cizí zákaz opomene toho, co by jinak byla oprávněna činiti. Nestačilo tedy např. "užívání, které bylo z ochoty povoleno" (viz judikaturu uvedenou v Komentáři k čsl. obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1935, díl II:, s. 95 a násl; tam jsou uvedeny i jiné právní názory potřebné pro další posouzení věci v nalézacím řízení). Důkazní břemeno o existenci skutečností zakládajících držbu (tzv. corpus possessionis a animus possidendi) leží na tom, kdo se práv vzešlých z držby dovolává; presumpce uvedená v § 328 o.z.o. se týká poctivosti držby, nikoliv její existence.

17. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně musí tvrdit a prokazovat držbu práva služebnosti v jejích obou složkách, tedy faktické ovládání – výkon práva služebnosti (corpus possessionis) a držební vůle – užívání práva služebnosti pro sebe (animus possidendi), přičemž musí jít o vůli, která je projevena. Žalobkyně však pouze tvrdila, že po celou dobu docházelo ze strany jejích předchůdců k užívání cesty pro chůzi a jízdu povozy. Netvrdila, že by bylo nějakým konkrétním způsobem dáváno najevo, že vykonáváno je právě právo služebnosti nikoliv právo jiné, tedy nikoliv pouhý faktický průchod a průjezd, který tu může být dán z různých právních důvodů. K tomu Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 uvádí, že přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Odvolací soud k tomu doplňuje, že pokud by pro mimořádné vydržení práva pozemkové služebnosti postačovalo pouhé faktické užívání pozemku k průchodu a průjezdu, aniž by bylo z čehokoliv zřejmé, že je se jedná o pozemkovou služebnost, dostával by se vlastník, jehož právo k vlastním pozemkům je silnější, oproti uživateli do horšího postavení, když by mu mělo jít k tíži, že se nebránil projevu vůle, který tu z ničeho konkrétního nevyplýval a byl veden k prokazování opaku, tj. skutečného důvodu užívání uživatele. Neúměrnost takové důkazní zátěže vlastníka je obzvlášť patrná při prokazování takto historicky vzdálené minulosti. Odvolací soud při jednání dal v rámci předvídatelnosti rozhodování najevo, že bude naplnění těchto složek držby posuzovat. Žalobkyně však žádný projev vůle svých předchůdců, kterým by byla dávána najevo pozemková služebnost jinak, než faktickým užíváním cesty netvrdila, odvolací soud tak shledal, že předpoklady držby práva služebnosti tu nebyly nikdy naplněny.

18. Lze souhlasit i s tím, že ze zjištěného skutkového stavu, kromě existence cesty ve vlastnictví předchůdců žalovaného v mapových podkladech nelze do 30. let 19. století dovodit, jakým způsobem a v jakém rozsahu byla cesta užívána, konkrétní užívání je doloženo až svědectvím , jméno FO, . Po právní stránce tak lze proto ve shodě s okresním soudem uzavřít, že od 30. let 19. století nemohla ani uplynout třicetiletá vydržecí doba, když taková by do účinnosti ObčZ z roku 1950 k 1. 1. 1951 nedoběhla, a podle přechodných ustanovení § 566 odst. 1 ObčZ by bylo třeba vydržení posuzovat podle tohoto právního předpisu. Jak okresní soud správně rozebral podle § 168 odst. 1 ObčZ platilo, že o tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví. Podle § 116 odst. l ObčZ platilo, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Podle § 145 odst. 1, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V době účinnosti ObčZ tak byla k vydržení způsobilá jen oprávněná držba, ke které se vyžadovalo prokázání právního titulu držby, byť i neplatného nebo putativního (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.05.2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010). V daném případě však existence právního titulu nebyla tvrzena, tedy ani dobrá víra v něj. Nemohly tak být podmínky vydržení po dobu účinnosti ObčZ naplněny.

19. Dále pak tu byla právní úprava obč. zák., která vydržení zavedla až novelou – zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983, podle které dle § 135a odst. 1 se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2) Podle odst. 4 do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Podle § 132a odst. 1 a 2 obč. zák. pak platilo, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Novela č. 509/1991 Sb. pak s účinností od 1.1.1992 zavedla úpravu vydržení § 134 odst. 1 obč.zák., podle kterého se oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dále zavedla úpravu věcných břemen v ustanovení § 151n a násl., jak správně rozebral okresní soud. I tato úprava setrvala na tom, že předpokladem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni byl výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni po stanovenou vydržecí dobu, a to v objektivně existující dobré víře v alespoň putativní titul tedy, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. I v tomto období lze uzavřít, že založení práva věcného břemene chůze a jízdy nemohlo dojít, když existence titulu a dobré víry v něj nebyla tvrzena a věcné břemeno nebylo nikdy registrováno státním notářstvím ani katastrem nemovitostí. Objektivní dobrou víru v držbu práva břemene není možno dovozovat pouze z faktu dlouhodobého užívání.

20. Možnost vydržení věcného břemene – práva služebnosti cesty mimořádným vydržením, tedy bez nutnosti dobré víry v právní titul opět zavedl až o.z. v § 1260 odst. 1 věta první o. z., který uvádí, že služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Podle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tj. 20 let), vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Podmínkou mimořádného vydržení tak není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá. V daném případě tedy i pro období účinnosti dané právní úpravy nepostačuje pouhé tvrzení faktického stavu užívání. Navíc lze dodat, že naopak o chybějícím projevování vůle držby služebnosti spíše svědčí reálná akceptace ovládání užívání cesty závorou ze strany vedlejších účastníků i akceptace výhrad vedlejších účastníků proti užívání cesty jinými osobami, aniž by byla vznesena argumentace existující služebností. Odvolací soud tak ve shodě s okresním soudem uzavírá, že k vydržení práva služebnosti nedošlo, nemohlo tak dojít k určení, že nemovitosti žalovaného, jsou zatíženy pozemkovou služebností cesty a stezky spočívající v oprávnění každého vlastníka a oprávněného uživatele nemovitostí žalobkyně k průchodu a průjezdu motorovými i jinými vozidly ve prospěch panujících nemovitostí žalobkyně, a to v jakémkoliv rozsahu po předmětných pozemcích žalovaného (pořizování geometrického plánu specifikujícího cestu by bylo nehospodárným). Zároveň tudíž nemohla být žalovanému ani každému dalšímu vlastníku nemovitostí žalovaného uložena povinnost strpět výkon práva odpovídající služebnosti cesty a stezky výše identifikované a zakázáno se jakkoli bránit ve výkonu tohoto práva jak žalobkyni, tak i každému budoucímu vlastníku a oprávněnému uživateli nemovitostí žalobkyně. Nemohla být ani uložena povinnost žalovanému odstranit překážku bránící výkon práva služebnosti cesty sestávající ze závory bránící ve vjezdu k nemovitostem žalobkyně, když žalovaný jako vlastník pozemků může se svým vlastnictvím libovolně nakládat, když není služebností ani jiným právem žalobkyně omezen, proto byl rozsudek okresního soudu ve všech bodech výroku I. potvrzen podle § 219 o.s.ř., včetně nákladového výroku III mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky, na jehož správné odůvodnění lze odkázat.

21. Odvolací soud shledal pouze drobnou nesprávnost ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobkyní a žalovaným, když odůvodnění přiznání částky 36 600 Kč bylo zcela správné a lze na něj též odkázat. Pouze částku 17 Kč, která představuje náklady státu na znalečné nekryté zálohou, žalovaný v průběhu řízení před soudem prvého stupně neměl povinnost uhradit. Okresní soud mu tuto částku rozsudkem ve výroku IV nesprávně uložil k náhradě, když podle § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Podle výsledů řízení však měla být povinnost uložena v řízení neúspěšné žalobkyni, proto odvolací soud podle § 220 o.s.ř. výrok II napadeného rozsudku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 36 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve výroku IV jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17 Kč.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný, a proto má vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaný vynaložil náklady na zastoupení obecným zmocněncem, který požadoval náhradu v rozsahu 2 úkonů, které vynaložil na přípravu k jednání a účast u jednání 2x 300 Kč podle § 1 odst. 3, písm. b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., což je částka, kterou mu odvolací soud výrokem IV tohoto rozsudku přiznal.

23. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalované pak podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. by měli vedlejší účastníci úspěšné žalované strany právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ti se však svého práva výslovně vzdali. Bylo tak výrokem V rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.