29 Co 336/2022-150

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudců Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. Tomáše Vejnara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2022 č. j. 22 C 256/2021-127, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a VIII. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok IV.), zastavil řízení co do částky [částka] (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok VI.), zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok VII.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení částkou [částka] (výrok VIII.).

2. Ve výrocích I. až IV. bylo rozhodováno o žalobních návrzích, jimiž se žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal náhrady dvou nemajetkových újem způsobených mu v souvislosti s trestním stíháním pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, které proti němu bylo vedeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne [datum] a které pokračovalo před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka].

3. Ve výrocích I. a II. rozsudku bylo rozhodnuto o požadavku na peněžní kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci uvedeným trestním stíháním; trestní stíhání bylo ukončeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], jímž bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro zásadní procesní vady. Žalobce požadoval odškodnění ve výši [částka], soudem I. stupně mu byla přiznána částka [částka] a ve zbytku (v částce [částka]) byl jeho žalobní návrh zamítnut. Ve výrocích III. a IV. rozsudku bylo rozhodováno o požadavku na peněžní kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Žalobce požadoval i z tohoto titulu částku [částka], soud I. stupně přiznal kompenzaci ve výši [částka] a ve zbytku žalobní návrh zamítl (v částce [částka]).

4. Tvrzené nároky na náhradu nemajetkové újmy byly žalobcem dle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. uplatněny u Ministerstva spravedlnosti dne [datum], ministerstvo shledalo splnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou zákonným trestním stíháním a za újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Za dostatečné zadostiučinění pokládalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a konstatování nezákonnosti trestního stíhání spolu s omluvou za toto stíhání. Odmítnut však byl požadavek na finanční odškodnění. Před rozhodnutím o uvedených dvou nárocích vyšel soud I. stupně z následujících zjištění:

5. Dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství [obec] IV, SKPV, 3. oddělení hospodářské kriminality [číslo jednací]). Žalobce byl stíhán spolu s [jméno] [příjmení]. Žalobci bylo kladeno za vinu, že jako osoba samostatně výdělečně činná nevedl řádně evidenci odpadů a z nedbalosti zastřel původ 22 tun lískových oříšků z Gruzie ([jméno] Kurfirst byl samostatně stíhán pro úmyslné zmocnění 22 tun lískových oříšků dle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]) Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne [datum], v dubnu 2012 policejní orgán vyslechl svědky [příjmení] a [příjmení], v květnu vyslechl svědka [příjmení], v červnu svědky [příjmení], Pecku, Raka, [příjmení] a [příjmení] a v srpnu svědkyni [příjmení]. Policie zajistila dodací účetní doklady, e-mailovou komunikaci k zásilce oříšků, dokumentaci skládky i dodávání odpadu na skládku, jakož i sdělení celní správy a údaje z obchodního rejstříku. Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis, což učinil dne [datum]. Dne [datum] byly odmítnuty návrhy na doplnění dokazování a podán návrh na podání obžaloby. Dne [datum] bylo zrušeno jako nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání spoluobviněného [příjmení], stíhání spoluobviněného bylo znovu zahájeno dne [datum]. Dne [datum] byla zamítnuta stížnost spoluobviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne [datum] byl spoluobviněný znovu vyslechnut. Dne [datum] byli oba obvinění znovu vyrozuměni o možnosti prostudovat spis, žalobce to učinil dne [datum]. Dne [datum] byla podána obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Trestní stíhání bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum rozhodnutí] byl vyhlášen rozsudek (jímž byl žalobce zproštěn obžaloby). K odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze při veřejném zasedání dne [datum rozhodnutí] (usnesením sp. zn. 6 To 298/2014) tak, že rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření ohledně obou obžalovaných, a to pro závažné vady trestního řízení. Dle odvolacího soudu bylo v případě obžalovaného žalobce zahájeno trestní stíhání pro skutek, kterému neodpovídaly shromážděné důkazy (odvolací soud vyjádřil názor, že shromážděné důkazy naznačovaly spáchání jiného skutku, který je kvalifikovatelný jako jiný trestný čin - pomoc ke zločinu podvodu dle § 229 odst. 1, 4 písm. d/ trestního zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. c/ trestního zákoníku).

6. Tehdejší dozorový státní zástupce zaujal právní názor, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byla věc vrácena do fáze před zahájením trestního stíhání, tj. do fáze prověřování, zda byl trestný čin spáchán. Došlo proto k tomu, že usnesením policejního orgánu ze dne [datum] byla žalobcova věc odložena dle ust. § 159a odst. 5 trestního řádu, přičemž stížnost podaná poškozeným proti tomuto usnesení, byla zamítnuta. Před uvedeným odložením žalobcovy věci byla podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného [jméno] [příjmení], jíž Nejvyšší soud dne [datum] vyhověl. Dne [datum] bylo usnesení o zahájení trestního stíhání [jméno] [příjmení] zrušeno.

7. Usnesení o odložení žalobcovy věci ze dne [datum] nebylo žalobci doručeno (žalobce byl tehdy pokládán za podezřelého). Dne [datum] byl žalobce po svém dotazu tehdejším dozorovým státním zástupcem informován o odložení věci. Po žalobcově nesouhlasu přezkoumal spisový materiál státní zástupce Městského státního zastupitelství v [obec] a došel k závěru, že žalobcovo trestní stíhání zahájené usnesením ze dne [datum] stále probíhá, protože uvedené usnesení nikdy nebylo zrušeno. Z pokynu nadřízeného státního zástupce proto státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

8. Sám žalobce předpokládal, že po vydání zrušujícího rozhodnutí Městského soudu v Praze se jeho trestní řízení dostalo do fáze prověřování před zahájením trestního stíhání, proto u Ministerstva spravedlnosti uplatnil nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním, a to nárok na náhradu vynaložených nákladů obhajoby (ve výši [částka]). Žádost byla dle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. podána dne [datum], ministerstvo v odpovědi ze dne [datum] reagovalo tak, že nárok není důvodný (je předčasný), neboť se trestní stíhání dosud neskončilo. Žalobce posléze nárok uplatnil v občanském soudním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 146/2016, v jehož průběhu byl po dlouhou dobu marně vyžadován trestní spis.

9. Žalobce se v důsledku trestního stíhání nacházel v nejistotě a obavách z budoucnosti, intenzivní stavy úzkosti ho provázely do vydání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Žalobce se obával o podnikání (byl osobou samostatně výdělečně činnou, podnikání založil jeho otec), obával se rovněž toho, jak by splácel hypotéku, jíž zatížil rodinný dům (zástavní právo zajišťovalo dluh z úvěru sjednaný pro podnikání), pokud by byl odsouzen (možný byl i trest zákazu činnosti). Kvůli špatnému spaní se uchyloval k večernímu úlevovému popíjení alkoholu (aby spal až do rána a nebudil se předčasně). Stíhání u žalobce vyvolalo podráždění a uzavřenost, což narušilo žalobcovy vztahy nejen s manželkou, ale i se syny. Manželce se vyhýbal, aby předešel konfliktům, manželský intimní život ustal. Žalobce se přestal věnovat svým třem synům, jak bylo zvykem (prostřední syn v rozhodném období maturoval, nejmladší byl žákem základní školy). Žalobcova manželka začala vše ohledně dětí vyřizovat sama. O některé známé manželé přišli, neboť je přestali navštěvovat (pro nepříjemnou atmosféru). Nepříjemné bylo i to, že se známí a přátelé o trestním stíhání dozvěděli. Žalobcova manželka se začala léčit na psychiatrii, léky bere dodnes. Zhruba po třech letech se situace zlepšila.

10. Zjištěné skutečnosti posuzoval soud I. stupně dle ust. § 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Soud I. stupně dovodil existenci všech tří podmínek vzniku odpovědnosti státu za žalobci vzniklé nemajetkové újmy (stejně jako oba účastníci).

11. Za nezákonné rozhodnutí pokládal soud I. stupně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [číslo] rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1487/2001) zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci imateriální újma v důsledku předmětného trestního stíhání vznikla. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3731/2011) zkoumal, zda jsou dány objektivní důvody, aby se žalobce mohl cítit poškozeným, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Soud I. stupně se zabýval i tím, do jaké míry byla naplněna judikatorně vymezená kritéria, která pravidelně indikují rozsah způsobené nemajetkové újmy tohoto druhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), zabýval se tedy povahou předmětné trestní věci, délkou trestního řízení, následky způsobenými trestním řízení v osobnostní sféře poškozeného žalobce a přihlížel i k okolnostem, které trestní stíhání poškozeného žalobce provázely (trestní stíhání bylo od počátku vedeno procesně vadně). Připomněl, že forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Konečně neopomněl, že výše zadostiučinění přiznaného podle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/19982 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věci v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

12. Žalobce byl stíhán pro trestný čin s vysokou trestní sazbou (žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výši až 8 let), trestní stíhání trvalo delší dobu (ve fázi, která se intenzivně žalobce dotýkala, 2,5 roku, celkově 9 let). Žalobce byl bezúhonný a trestní stíhání citelně zasáhlo do žalobcova osobního a rodinného života, žalobce prožíval intenzivní stres a změnilo se jeho chování. Informace o stíhání se dostala do okruhu jeho známých. Trestní stíhání pak bylo od počátku vedeno procesně vadně. Soud I. stupně zohlednil i tu skutečnost, že vůči žalobci v době od [datum] do [datum] nebyly fakticky činěny žádné úkony a že žalobce se (alespoň zpočátku této doby) domníval, že trestní stíhání zahájené na základě usnesení ze dne [datum] již nepokračuje. Touto podstatnou okolností je žalobcova újma výrazně snížena, následky způsobené v žalobcově osobním a rodinném životě v prvních 2,5 letech trestního stíhání však neumožňují závěr o dostatečnosti pouhého morálního odškodnění. Výše finančního odškodnění pak musí odpovídat tomu, že žalobce pociťoval úzkost z trestního stíhání jen po dobu 2,5 roku. Soud I. stupně provedl porovnání se žalobcem označenými dvěma případy projednávanými Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Co 456/2021 a Obvodním soudem pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 248/2015. Jako nejblíže podobný případu žalobce sám vybral případ řešený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Co 129/2016. V uvedeném případě byl poškozený odškodněn částkou [částka] za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin krácení daně se srovnatelnou trestní sazbou (trest odnětí svobody 1 rok až 8 let); trestní stíhání trvalo po dobu 2 let a 4 měsíců, tj. stejně dlouho jako žalobcovo trestní stíhání ve fázi, která se jej intenzivně dotýkala. Poškozený v referenčním případě byl zkušený profesionál se stálou klientelou, působil jako celní deklarant na základě živnostenského oprávnění, po zahájení trestního stíhání začal zájem klientely opadat, následně mu byla činnost v rámci trestu zakázána. Poškozena byla profesní pověst poškozeného, dobré obchodní jméno a důvěra v jeho bezúhonnost ze strany klientů i celních orgánů. Poškozený se nemohl plně věnovat rodině, byl ve stresu, manželé se kvůli trestnímu stíhání hádali. V důsledku trestního stíhání poškozenému klesly příjmy. Případ žalobce je srovnatelný trestní sazbou, obviněním z majetkové trestné činnosti, dobou, kdy byly vůči žalobci činěny úkony trestního řízení. Podobně byl zasažen i rodinný život žalobce. Žalobcův případ je však méně závažný tím, že nebylo prokázáno narušení žalobcova podnikání s úpadkem klientely a příjmů. Významnou okolností, která zvýšila intenzitu imateriální újmy způsobené poškozeného v referenčním případě (oproti případu žalobce) je pak skutečnost, že došlo k pravomocnému odsouzení a teprve v důsledku rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku došlo k ukončení trestního stíhání bez odsuzujícího rozsudku. Soud I. stupně proto jako přiměřené odškodnění žalobce zvolil nižší částku než v případě řešeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Co 129/2016, a to částku [částka].

13. Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené délkou předmětného trestního stíhání vycházel soud I. stupně ze zásad vyjádřených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010. Konstatoval, že řízení trvalo od [datum] do [datum] (9 let a 1 měsíc). S ohledem na to, že se v řízení vyskytlo dlouhé období, kdy vůči žalobci nebyly činěny žádné úkony, tj. období úplné nečinnosti v době od [datum] do [datum], shledal délku předmětného řízení za nepřiměřenou. Soud I. stupně tedy uzavřel, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., presumoval vznik nemajetkové újmy na straně žalobce a dospěl k nutnosti poskytnutí finanční náhrady, neboť pouhé konstatování porušení práva se nejeví adekvátní formou odškodnění.

14. Základní zadostiučinění vypočetl soud I. stupně v částce [částka], která zahrnuje částku [částka] za prvé dva roky řízení a poměrnou část z částky [částka] ročně za deset měsíců. Soud I. stupně z dále uvedených důvodů při výpočtu finančního zadostiučinění uvažoval délku řízení 2 roky a 10 měsíců - při výpočtu základní výše zadostiučinění zohlednil délku skutečně pociťované nejistoty o výsledku řízení. K (další) úpravě základního zadostiučinění neshledal důvod.

15. Soud I. stupně neshledal zvýšenou složitost trestního stíhání s přihlédnutím k tomu, že zahájení trestního stíhání bylo zásadně procesně vadné, když shromážděné důkazy neodpovídaly popisu skutku a nebyla zvolena ani vhodná právní kvalifikace. Tomu měla odpovídat rychlá náprava, nikoliv projednání na více stupních soudní soustavy. Poškozený žalobce se nepodílel na délce trestního řízení žádným svým chováním. Postup orgánů veřejné moci se dostatečně projevil v závěru o nepřiměřenosti délky řízení, neboť nečinnost v období od [datum] do [datum] byla jediným důvodem pro závěr o nepřiměřenosti celkové délky řízení.

16. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud I. stupně celkově jako„ výrazně snížený“, protože v období od [datum] do [datum] žalobce neprojevoval o řízení žádný zájem, neboť se mylně domníval, že se řízení dostalo do fáze prověřování. Za uvedenou dobu dle soudu I. stupně žalobci náleží pouze morální zadostiučinění, které se mu již dostalo při předběžném projednání nároku. Soud I. stupně v této souvislosti připomněl, že počátek a konec řízení se z hlediska posuzování jeho délky neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů; jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že je účastník jako trvající vnímá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Z nezájmu účastníka o řízení jednoznačně plyne nižší až žádný význam posuzovaného řízení. V době, kdy žalobce o řízení zájem projevoval, však pro něj řízení bylo významné. K vyvrácení domněnky vzniku újmy (způsobené nepřiměřenou délkou řízení) v posuzovaném případě nedošlo, neboť ta část řízení, která pro žalobce byla významná, nebyla marginální ve vztahu celkové délce řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4968/2015). Žalobce projevoval zájem o řízení v době od [datum] do [datum] a v době od [datum] do [datum], tedy v období zhruba dvou let a deseti měsíců. V této době byl význam řízení pro žalobce standardní (zvýšený význam trestního řízení pro žalobce je zohledňován při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

17. Soud I. stupně tedy přiznal žalobci odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši [částka] a ve zbytku žalobcův požadavek zamítl. Dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. byl žalobci přiznán z obou přiznaných částek i požadovaný úrok z prodlení za dobu od prvého dne prodlení do zaplacení. Výše přiznaného úroku vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Ve výrocích V., VI. a VII. rozhodoval soud I. stupně o žalobním návrhu na poskytnutí finanční kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 146/2016 (řízení o náhradu škody v podobě nákladů obhajoby).

19. Výrok o nákladech řízení (VIII.) vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Žalobce byl částečně úspěšný se dvěma nároky na náhradu nemajetkové újmy a ohledně třetího nároku na náhradu nemajetkové újmy vzal žalobu pro chování žalované částečně zpět (žalovaná v průběhu řízení uhradila převážnou část požadované finanční kompenzace za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 146/2016). Žalobci proto bylo proti žalované přiznáno právo na plnou náhradu vynaložených nákladů řízení. Přiznaná částka [částka] zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a náklady právního zastoupení vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 5 úkonů právní služby po [částka] dle ust. § 7, § 9 odst. 4, písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis částečného zpětvzetí žaloby a doplnění žaloby a účast na jednání soudu přesahující 2 hodiny; odměna byla vypočtena z tarifní hodnoty [částka]), 5x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21% DPH.

20. Rozsudek soudu I. stupně napadla ve vyhovujících výrocích I. a III. (a v závislém nákladovém výroku VIII.) včasným odvoláním žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud změnil uvedené výroky tak, že žalobní návrhy na poskytnutí finanční kompenzace za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku trestního stíhání budou v plném rozsahu zamítnuty. Žalovaná znovu poukázala na skutečnost, že žalobce po právní moci zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, tj. po dni [datum], pokládal svoje trestní stíhání za ukončené. To plyne jednak z nečinnosti žalobce po dobu více než šesti let, dále z toho, že žalobce v podání ze dne [datum] uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu, kde výslovně uvedl, že usnesením odvolacího soudu bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání a věc se dostala do fáze před zahájením trestního stíhání, a konečně i z výpovědí rodinných příslušníků žalobce, kteří v tomto období zaregistrovali pozitivní změnu v žalobcově chování. Období žalobcova trestního stíhání, které lze v rámci odškodnění z obou titulů zohledňovat, tedy počíná dne [datum] a končí dnem vydání rozsudku odvolacího soudu dne [datum]. Z pohledu skutečné délky trestního stíhání, které žalobce vnímal a kterému byl reálně vystaven, trvalo trestní stíhání dva a půl roku. Po tuto dobu pak nedocházelo k žádným průtahům. Dle názoru žalované se tedy jeví i jako dostatečné zadostiučinění formou konstatování porušení práva a omluvy, které již bylo poskytnuto. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti peněžního zadostiučinění, toto by mělo být přiznáno v nižší částce.

21. Žalobce navrhl potvrzení napadených částí rozsudku soudu I. stupně jako věcně správných. Zdůraznil, že soud I. stupně ve výši přiznaných odškodnění dostatečně zohlednil to, že trestní stíhání mělo v různých dobách pro žalobce různý význam.

22. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadenou část rozsudku soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

23. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve věci a jeho zjištění (výše v podstatných bodech rekapitulovaná) odpovídají obsahu provedených důkazů.

24. Právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním učiněné soudem I. stupně odvolací soud pokládá za zcela správné. Soud I. stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil povinnost státu odškodnit žalobce a přiléhavě zohlednil zásadní skutkové okolnosti případu při volbě odpovídající formy odškodnění. Zcela správně se zaměřil na judikatorně dovozená kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na formu a výši případného finančního zadostiučinění, tj. na povahu trestní věci, délku trestního řízení, následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby a okolnosti, které trestní řízení provázely.

25. Odvolací soud je (stejně jako soud I. stupně) přesvědčen, že obecně sdílené představě spravedlnosti v posuzovaném případě nemůže odpovídat poskytnutí odškodnění jen ve formě omluvy za trestní stíhání a konstatování porušení práva, neboť šlo o stíhání trestně bezúhonné osoby za závažný trestný čin, přičemž trestní stíhání velmi výrazným způsobem zasáhlo do žalobcova osobního a rodinného života. Soud I. stupně pak plně respektoval judikatorní zásadu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] [rok], a rozvinutou v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] dle níž v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na výše uvedená kritéria) shodují. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl pečlivé porovnání s dvěma referenčními případy, které označil žalobce a s jedním referenčním případem, který zjevně přiléhavě zvolil sám. Nutno zdůraznit, že v soudem zvoleném referenčním případě (který se z porovnávaných případů nejblíže podobá případu žalobcovu) trvalo trestní stíhání po dobu dvou let a čtyř měsíců, tj. po stejnou dobu, po kterou žalobce v posuzovaném případě hrozbu trestního stíhání reálně vnímal. Nebyl-li by žalobce za samotné trestní stíhání finančně odškodněn, došlo by k porušení jeho legitimního očekávání, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (§ 13 o. z.). Zvolená konečná výše peněžního zadostiučinění je pak odůvodněna logicky a odvolací soud nemá, co by jí vytkl.

26. I právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního stíhání shledal odvolací soud správným – s dále uvedenou výjimkou.

27. Soud I. stupně při úvaze o existenci tvrzeného odpovědnostního vztahu respektoval zásady vyjádřené ohledně základních otázek souvisejících s takovým typem odpovědnosti státu ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) a v navazující judikatuře Nejvyššího soudu. Správně určil celkovou délku namítaného řízení, tj. 9 let a 1 měsíc, správně posoudil i přiměřenost takového délky řízení ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu se zohledněním základních kritérií, jež je třeba v potaz vzít vždy – složitost případu včetně počtu instancí, které se věcí zabývaly, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného. Vyskytlo-li se v řízení období úplné nečinnosti od [datum] do [datum], je evidentní, že celková délka řízení nemůže být přiměřená – zvláště s přihlédnutím k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno procesně vadně, což vedlo k tomu, že projednání trestní věci před soudem (nadto ve dvou stupních) bylo z objektivního pohledu zbytečné. Soud I. stupně správně pro posouzení přiměřenosti délky řízení stanovil počátek a konec řízení, přičemž nevyloučil žádný časový úsek, byť paradoxně zmínil pro tuto věc nepřiléhavé závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 243/2015 Odvolací soud ke stěžejní odvolací argumentaci zdůrazňuje zřejmý fakt, že žalobce trestní řízení nutně musel vnímat jako potenciálně trvající i po vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], a to nejpozději od srpna [rok]. Je tomu tak proto, že jej sama žalovaná Česká republika ve své reakci na uplatnění nároku na náhradu nákladů obhajoby, tj. v dopise Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], informovala, že jeho žádost je předčasná, protože trestní stíhání dosud nebylo ukončeno.

28. Právní závěr soudu I. stupně, že žalobci přísluší dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. odškodnění za imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť žalobce se délka řízení spolu se stavem nejistoty, který přinesla, dotkla a logicky mu tedy délkou tohoto řízení vznikla nemajetková újma (viz bod V. Stanoviska – nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu, žádné důkazy se v tomto směru zásadně nevyžadují) je rovněž správný. Totéž platí pro závěr, že žalobci vzniklo právo na odškodnění v penězích. Předmětné řízení pro žalobce bezpochyby mělo význam nezanedbatelný, proto nepřipadá v úvahu zadostiučinění jen ve formě konstatace porušení práva, nýbrž pouze zadostiučinění ve formě finanční (viz bod V. Stanoviska).

29. Odvolací soud se neshoduje se soudem I. stupně jen ve způsobu výpočtu přiměřené finanční kompenzace. Výslednou kompenzaci přiznanou soudem I. stupně však pokládá za adekvátní zejména celkovému významu řízení pro poškozeného žalobce.

30. Soud I. stupně přiléhavě stanovil základní zadostiučinění v součinu částky [částka] a počtu let dosavadního trvání řízení, když za první dva roky řízení roční částku snížil na jednu polovinu. Základní zadostiučinění při celkové délce řízení 9 let a 1 měsíc tak vychází [částka], nikoliv [částka]. Dle odvolacího soudu je pak snížení (správného) základního zadostiučinění na částku [částka] (tj. cca o 77 %) racionální a nelze proti němu ničeho namítat. Je tomu tak právě proto, že pro žalobce řízení nemělo stejný význam po celou dobu vedení trestního stíhání (9 let a 1 měsíc) a že žalobcovu nejistotu o výsledku řízení významně zmírnilo zrušující usnesení odvolacího soudu po 2 letech a 5 měsících od zahájení trestního stíhání.

31. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Úspěšnému žalobci bylo proti neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Přiznaná částka [částka] zahrnuje odměnu za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po [částka] dle ust. § 7 a § 9 odst. 4, písm. a), § 12 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. g) a k ) vyhlášky, 2x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21% DPH v částce [částka].

33. Lhůta k plnění byla žalované v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužena na 15 dní od právní moci rozsudku s ohledem na organizační náročnost zajištění výplaty ze státního rozpočtu.

Poučení