29 Co 378/2025 - 155

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání bezdůvodného obohacení 41 346,41 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. srpna 2025, č. j. 15 C 388/2024-102 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 7 816,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 346,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 41 346,41 Kč od 27. 9. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 973,30 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně zjistil skutkový děj takto: žalobkyně získala pohledávku za žalovanou dne 27. 11. 2024 postoupením od [jméno FO], narozeného [datum], bytem [adresa]. Pohledávka má základ ve smlouvě o úvěru, kterou [jméno FO] (dále také jen Postupitel) uzavřel s právní předchůdkyní žalované, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] jako úvěrující dne 20. 7. 2010. Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka. Právní předchůdkyně žalované mu poskytla částku 14 550 Kč za poplatek 9 375 Kč. Úroková sazba překračovala 93% p. a., a RPSN činilo 199,70%. Došlo k prodlení se splácením úvěru, dne 20. 3. 2012 byl ve prospěch úvěrující společnosti vydán rozhodčí nález. Na základě něj byla Postupiteli uložena povinnost zaplatit částku, která mu byla jako úvěr poskytnuta, ale rovněž excesivní úroky a řadu nepřiměřených smluvních pokut a náklady rozhodčího řízení. Právní předchůdkyně zahájila vůči Postupiteli exekuční řízení, v jehož průběhu došlo ex lege k procesnímu nástupnictví na straně úvěrující na společnost [právnická osoba]. a po jejím zániku na její místo vstoupila do řízení žalovaná. Exekuční řízení bylo z podnětu Postupitele zastaveno usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 15. 9. 2022, č. j. [spisová značka], z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky: rozhodce neměl pravomoc spor rozhodovat. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor již vymohl a vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 61 378,94 Kč. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil na Úvěrovou smlouvu částku 6 875 Kč. Žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které představuje rozdíl mezi částkou 68 253,94 Kč a tím, co žalované po právu náleží – částka 14 550 Kč jako jistina poskytnutého úvěru a částka 12 357,53 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 14 550 Kč ve výši 7,75% p. a. ode dne 21. 7. 2010 do 2. 7. 2021, celkem 26 907,53 Kč.

3. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

4. Soud I. stupně posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. z důvodu, že obsahuje hrubý nepoměr mezi plněním věřitele (poskytnutí částky 14 550 Kč) a protiplněním dlužníka (povinnost vrátit za 13 měsíců částku 24 375 Kč). Tato situace představuje zneužití slabšího postavení spotřebitele. Tento závěr soud učinil v kontextu dalších smluvních ujednání o nepřiměřených sankcích – smluvní pokutě, paušální náhradě nákladů a o rozhodčí doložce, jejímž primárním účelem bylo ztížit spotřebiteli přístup k ochraně jeho práv soudem. Tuto doložku shledal exekuční soud absolutně neplatnou. Dospěl rovněž k závěru, že zkoumání úvěryschopnosti Postupitele bylo ze strany úvěrující společnosti zcela nedostatečné.

5. Námitce promlčení vznesené žalovanou soud I. stupně nepřisvědčil s odkazem na rozhodnutí NS 33 Cdo 1124/2023. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí jednoznačně judikoval, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním vymoženým v exekučním řízení, jež bylo následně zastaveno pro nezpůsobilý exekuční titul, se nemůže začít promlčovat dříve, než rozhodnutí o zastavení exekuce nabude právní moci.

6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

7. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání. Nesouhlasila s posouzením smlouvy o úvěru jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, zjištěný z nedostatečného ověření údajů sdělených žadatelem o úvěr věřiteli před poskytnutím úvěru, a dále z výše sjednaného úroku a smluvní pokuty. Smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 1. 2011. Český právní řád v době uzavření smlouvy neukládal poskytovateli úvěru povinnost zkoumat schopnost žadatele úvěr splácet. Za předpokladu, že by tato povinnost byla v dané době ukotvena v rámci evropské směrnice, nepůsobila by taková norma vůči soukromým subjektům v rámci jejich soukromoprávních vztahů a nemohla by založit přímo vymahatelná práva a povinnosti ve vztazích mezi dvěma soukromoprávními subjekty.

8. K výši sjednaného úroku žalovaná uvedla, že obvyklá úroková míra bankovních subjektů u podobných typů půjček činila v červenci 2010, tedy v rozhodné době, 14,44%. Odkázala na rozsudek NS 21 Co 1484/2014, který posoudil jako nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která významně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která respektuje, že nebankovní subjekty nesou vyšší míru rizika a mohou běžnou úrokovou míru přesáhnout až trojnásobně. V projednávané věci sjednaný úrok obvyklý bankovní úrok nepřesáhl ani dvojnásobně. K otázce nepřiměřenosti smluvní pokuty žalovaná uvedla, že byla sjednána pro případ porušení povinnosti právního předchůdce žalobce splácet úvěr. Její výše odpovídala požadavkům na její motivační funkci, ale nepřesáhla hranici, pro kterou by měla být považována za nemravnou. Smluvní pokuta dosáhla značné výše v důsledku prodlení právního předchůdce žalobce, který svým smluvním závazkům nedostál.

9. K otázce počátku běhu promlčecí lhůty pro vydání případného bezdůvodného obohacení žalovaná namítla, že jej soud I. stupně posoudil nesprávně. Nesouhlasila s tím, že se ochuzený o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl až v okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Řízení o zastavení exekuce podle ní není jediným řízením, v rámci něhož lze určit, jestli existuje hmotněprávní základ plnění. Povinný nemusí čekat na právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce, aby se najisto dozvěděl, jestli může vydání bezdůvodného obohacení po oprávněném požadovat, pokud důvod pro zastavení exekuce tkví v absenci hmotněprávního titulu, nejen v absenci způsobilého exekučního titulu. Nezpůsobilý rozhodčí nález neznamená, že je úvěrová smlouva neplatná, hmotněprávní titul přetrvává i po zastavení exekuce. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud (bývalí) povinní nárokují vrácení exekučně vymožených částek z takových důvodů, které vztahují k úplným počátkům svých smluvních vztahů s úvěrovými poskytovateli (jako je tomu i v tomto případě), je v souladu se zásadou vigilantibus iura sunt v prvé řadě jejich odpovědnosti, aby v takovém případě neotáleli s uplatňováním svých (tvrzených) práv a nároků, kdy v opačném případě jsou plně odpovědní za procesní důsledky, které jim z toho hrozí.

10. Podle žalované počátek promlčecí lhůty dopadá na den, kdy oprávněný z bezdůvodného obohacení mohl svůj nárok na jeho vydání uplatnit u soudu, tj. v okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy a bezdůvodné obohacení na povinném začalo vznikat. Jestliže žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy (aniž by o její neplatnosti bylo pravomocně rozhodnuto), mohl jeho vydání nárokovat ode dne uskutečnění každé jedné platby, kterou byla jistina úvěru (s úrokem z prodlení) tak zvaně „přeplácena“. K tomuto právnímu názoru připojila žalovaná obšírnou argumentaci, kterou vyvracela odlišná posouzení.

11. Dále žalovaná namítla, že soud I. stupně aplikoval nesprávnou právní úpravu na délku promlčecí doby. Nelze podle jejího názoru uplatnit obchodní zákoník stanovící čtyřletou promlčecí lhůtu, neboť nešlo o vztah mezi podnikateli a smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná, tudíž jde o závazek vzniklý z bezdůvodného obohacení, který není podřazen ObchZ, ale občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., který stanoví objektivní promlčecí lhůtu tříletou, běžící ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, a subjektivní promlčecí lhůtu práva na vydání bezdůvodného obohacení dvouletou. I kdyby z jakéhokoliv důvodu byl počátek promlčecí lhůty navázán až na okamžik právní moci zastavení exekuce 1. 11. 2022, tak i v takovém případě by subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 1. 11. 2024 a ke dni podání žaloby, tj. ke dni 11. 12. 2024, by byl celý nárok žalobce promlčen. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně k odvolání žalované podala písemné stanovisko. Žalovaná podle žalobkyně uplatňuje zavádějící argumentaci, operuje se smluvním úrokem ve výši 20%, ale cena úvěru v daném případě obnáší úroky, poplatek a úplatu, takže roční úroková sazba při přepočtu odpovídá 93,37% p. a. a RPSN činí 199,70%. Úplata přitom není ve smlouvách žalované nijak definována. Představu o tom, kolik konkrétně zaplatí za poskytnutý úvěr, zjistí spotřebitel až z přepočtu podle splátkového kalendáře či úvěrové kalkulačky. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21, v obdobné věci stejné žalované, kdy Ústavní soud posuzoval podobnou typovou smlouvu. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednaná úplata musí být zahrnuta do celkového posouzení přiměřenosti úvěrových smluv. Žalobkyně soudí, že v daném případě šlo o zakrytí skutečné výše sjednaného úroku. Žalobkyně respektuje rozsudek NS 21 Cdo 1484/2004 stanovící jako nepřiměřenou výši úroku 3 - 4x převyšující obvyklou hranici úrokové míry poskytované bankami, v projednávané věci však sjednaná úroková sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu více než 6x.

13. Kromě nepřiměřené výše úroku byla podle žalobkyně nemravná také smluvní sankce uvedená v odst. 3 Smluvních ujednání Úvěrové smlouvy. Neplnila funkci smluvní pokuty, ale sloužila pouze k umělému navýšení dluhu dlužníka. K této otázce žalobkyně odkázala na rozhodnutí NS 33 Cdo 1201/2012 a NS 29 Cdo 1145/2023. S ohledem na ujednání Úvěrové smlouvy (nemravný úrok, rozhodčí smlouva s provázanými rozhodci, právo okamžitého zesplatnění) se jedná o nepřiměřené ujednání, jakož i ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva je v celém rozsahu pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Podmínky v Úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezena v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014.

14. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž Ústavní soud především konstatoval, že věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. V daném případě však právní předchůdce žalované rezignoval na zkoumání příjmů a výdajů úvěrovaného. O nedostatečném posouzení úvěruschopnosti vypovídá i platební historie úvěru. Postupitel byl schopný do vydání rozhodčího nálezu uhradit pouze částku 6 875 Kč. Právní předchůdce žalované si musel být rizikovosti poskytnutého úvěru vědom, přesto jej poskytl.

15. V námitce promlčení nároku žalovaná ignoruje skutečnost, že dokud není exekuce vůči povinnému zastavena, je zásah do jeho majetku po právu. Jde o procesní důvod plnění, jak konstatuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu. Teprve rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu povinného napravilo protiprávní stav. Protiprávní stav obohacení žalované byl proces, který vzešel z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy, pokračoval v rozhodčím řízení a vyústil v protiprávně vedenou exekuci do doby, než došlo k jejímu pravomocnému zastavení. Tím byl navždy odklizen důvod plnění. K pravomocnému zastavení exekuce došlo za účinnosti o. z., neuplatní se tedy předchozí právní úprava. Žalobkyně odkázala na judikaturu dovolacího soudu k zastavování exekucí vedených na základě neplatných rozhodčích nálezů, které byly skončeny vymožením, viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017. Nejvyšší soud je ustálen v právním názoru, že do doby ukončení exekuce (jiným způsobem než vymožením) přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Teprve na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. Také u exekuce, která byla skončena vymožením, konstatuje jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, její zastavení pro neplatnost exekučního titulu. Na výše uvedenou problematiku promlčení při zastavení exekuce pro nicotný rozhodčí nález navazuje aktuální judikatura Nejvyššího soudu v právně i skutkově obdobných věcech: rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023; A ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1704/2024 a ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 383/2024. Dovolací soud v těchto rozhodnutích spojuje okamžik vzniku bezdůvodného obohacení s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Tvrzení žalované, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení se promlčoval jednotlivými úhradami povinného, kterými byla původní jistina přeplacena, nemůže ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu obstát.

16. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19 ze dne 28. 5. 2020, na něž žalovaná dokázala, nepředstavuje závaznou nálezovou judikaturu, navíc v něm Ústavní soud řešil jinou právní otázku, a to skutečnost, že soudy již neotevřely skončenou exekuci, neboť původní nárok nebyl nemravný jako v případě žalované, a tedy zde převážil právní zájem na právní jistotě oprávněného.

17. Žalobkyně však ve shodě se závěry soudu I. stupně upozorňuje na to, že Úvěrová smlouva, kterou právní předchůdce žalované uzavřel v roce 2010, je typovou smlouvou dle ustanovení § 497 obch. zák. Jedná se tak o tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obch. zák. Žalovaná ve své argumentaci přehlíží, že vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné úvěrové smlouvy je obchodním závazkovým vztahem. Právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době dle ustanovení § 397 obch. zák. Ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák., o plnění uskutečněném podle neplatné úvěrové smlouvy, je neaplikovatelné, neboť žalované bylo plněno nedobrovolně v rámci exekuce. Promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 397 obch. zák. nezačala běžet dříve, než došlo k pravomocnému rozhodnutí o zastavení exekuce, kterým byl navždy odklizen důvod plnění.

18. Žalobkyně má za to, že vyvrátila veškeré argumenty žalované, a proto navrhla , aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

19. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání, které se se souhlasem žalované konalo v její nepřítomnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

20. Soud I. stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním hodnocení žalovaného nároku, když shledal oprávněným nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení představujícího postoupenou pohledávku, zahrnující veškeré částky uhrazené na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy po odečtu skutečně poskytnuté částky s kapitalizovaným zákonem úrokem z prodlení.

21. Odvolací soud se ztotožňuje s posouzením úvěrové smlouvy uzavřené právními předchůdci účastníků dne 20. 7. 2010 jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Soud I. stupně odůvodnil své posouzení podrobným rozborem všech podmínek závazkového vztahu, z nich je signifikantní zejména výpočet RPSN ve výši 199%. I při pravidelném splacení úvěru by tak Postupitel uhradil více než dvojnásobek úvěrové částky. Odvolací soud přihlédl rovněž ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 93/13 ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jimi byl vázán již před implementací zásad ochrany spotřebitelů v úvěrových vztazích zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na přiléhavé odůvodnění dílčího právního závěru o neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy v rozsudku soudu I. stupně odvolací soud odkazuje.

22. Odvolací soud na podporu právního posouzení uplatněného nároku podle obch. zák. užije komentář k ustanovení § 2991 o. z. autorů JUDr. Jana Eliáše a spol, publikovaný v ASPI: Právní úprava obsažená v § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. zásadně dopadá na situace, v nichž bezdůvodné obohacení vzniklo po 1. 1. 2014. Naproti tomu, bylo-li bezdůvodné obohacení získáno do 31. 12. 2013, uplatní se dřívější právní úprava, tedy zejména § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. I když však bezdůvodné obohacení vzniklo až po 1. 1. 2014, spravuje se závazek k jeho vydání dřívější právní úpravou, je-li povinnost k jeho vydání možné kvalifikovat jako povinnost plynoucí ze závazkového právního poměru vzniklého do 31. 12. 2013. Tak je tomu primárně, vzešlo-li bezdůvodné obohacení ve vazbě na závazek zformovaný před účinností zákona č. 89/2012 Sb., především plněním na základě obligační smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013, která posléze jako právní důvod odpadla (např. odstoupením) nebo kterou stíhá neplatnost (NS 28 Cdo 1948/2018, NS 32 Cdo 3538/2019). Bezdůvodné obohacení zde bude podléhat režimu zákona č. 40/1964 Sb. i v případě, že k plnění nebo k odpadnutí právního důvodu (a tedy rovněž ke vzniku bezdůvodného obohacení) dojde až po 1. 1. 2014. Práva a povinnosti stran právního vztahu z bezdůvodného obohacení přitom budou určeny jak speciální úpravou v § 2991 a násl., tak obecnými pravidly závazkových právních vztahů v § 1721 a násl. (podle § 1723 odst. 2 se i na závazky z bezdůvodného obohacení přiměřeně použijí ustanovení o závazcích vznikajících ze smluv). S ohledem na zánik samostatné úpravy obchodněprávních obligací již nadále nebude principiálně třeba odlišovat vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklé v profesionálním obchodním styku [ačkoli i v účinném občanském zákoníku existují normy specificky upravující poměry mezi podnikateli (namátkou § 558 odst. 2 či § 1751 odst. 3), nemodifikují podstatně právní režim vypořádání dle ustanovení o bezdůvodném obohacení]. Spravuje-li se nicméně konkrétní závazek z bezdůvodného obohacení v souladu s § 3028 odst. 3 právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, je zapotřebí reflektovat ustálené judikatorní závěry, dle nichž může i vztah z bezdůvodného obohacení mít obchodněprávní povahu. Vzhledem k absenci zvláštní úpravy bezdůvodného obohacení v obchodním zákoníku jsou pak i obchodněprávní závazky z bezdůvodného obohacení podřizovány pravidlům obsaženým v § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb.; některé obecné otázky (zejména promlčení) je však třeba posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku (NS 35 Odo 619/2002, Rc 26/2004; NS 28 Cdo 3921/2016). V režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se tedy patří zkoumat, zdali řešené bezdůvodné obohacení nevzniklo za podmínek zakládajících působnost obchodního zákoníku; judikatura zde uvádí, že je určující úsudek, zda byl majetkový prospěch, o jehož vydání v režimu bezdůvodného obohacení se žádá, získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. (NS 33 Cdo 1842/2015, NS 23 Cdo 5105/2016, NS 28 Cdo 1897/2017). Jde-li o bezdůvodné obohacení plněním na základě neplatného či zrušeného právního jednání, je podstatná charakteristika právního vztahu, jenž měl být tímto právním jednáním založen (NS 32 Odo 52/2003). Ovšem též bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu může podléhat obchodněprávnímu režimu, nastalo-li za podmínek odpovídajících § 261 a § 262 obch. zák. (NS 32 Cdo 1129/2018). Právo na vrácení plnění poskytnutého na základě posléze zrušeného rozhodnutí soudu by snad bylo možné posoudit jako obchodní závazek, pokud by šlo o spor, který by povahou procesních subjektů a tvrzených skutkových okolností odpovídal § 261 a násl. obch. zák.

23. V rozhodnutí ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024, Nejvyšší soud shrnul: Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a za účinnosti obchodního zákoníku, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá, že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák. a obch. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Nejvyšší soud se použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2023, v němž při výkladu § 3036 o. z. dovodil, že účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obch. zák. a obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 3 o. z.), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (§ 3036 o. z.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2288/2022.V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, Nejvyšší soud vyslovil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje. Rovněž shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V usnesení z 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62 / 2014, Nejvyšší soud dovodil, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud uvedl, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.

24. Dle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

25. Práva a povinnosti vzniklé z úvěrové smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků dne 20. 7. 2010, se řídí dosavadními právními předpisy, tedy zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a subsidiárně zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

26. Jistina úvěru byla vymožena v exekuci, která byla zastavena dle § 268 odst. 1, písm. h). o. s. ř. Exekuce byla provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl nicotný rozhodčí nález. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že ohledně promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacením promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, tedy kdy exekuční soud v exekučním řízení určil, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky. Na tomto právním posouzení se judikatura Nejvyššího soudu ustálila (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, rozsudek ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024. Podle této judikatury pokud žalovaný, ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení, splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, jestliže tato povinnost neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Provedení exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li postaveno najisto, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, může vymožené plnění být identifikováno jako bezdůvodné obohacení.

26. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Institut promlčení jako celek, tedy i promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27Cdo 961/2023).

27. V této věci odvolací soud vyšel ze čtyřleté promlčecí lhůty podle § 397 obch. zák., neboť závazek, úvěrová smlouva byla mezi účastníky uzavřena za účinnosti obchodního zákoníku. Obchodní zákoník se jmenovitě na úvěr jako na specifický druh závazku vztahoval podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obch. zák. bez ohledu na to, zda šlo o závazek mezi podnikateli. Tato právní úprava se uplatní, ačkoli byla předmětná smlouva posouzena jako neplatná. Podle § 391, odst. 1 obch. zák. platí, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle § 397 obch. zák. platí, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

28. O bezdůvodnosti svých plnění podle posuzované úvěrové smlouvy se postupitel dozvěděl prokazatelně až dne 1. 11. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Žaloba byla podána dne 11. 12. 2024. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen, neboť žaloba byla ve čtyřleté promlčecí lhůtě uplatněna včas. Ve smyslu § 13 o. z. vycházel nejen z citované judikatury Nejvyššího soudu, ale také ze závěrů uvedených v rozhodnutích Městského soudu v [adresa] vydaných v řízeních vedených pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a ze dne 3. 12. 2025, č. j. [spisová značka].

29. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náhrada nákladů řízení žalobce zahrnuje náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměnu za advokáta za 2 úkony právní služby písemné podání ve věci samé ze dne 27. 11. 2025, účast na jednání soudu II. stupně dne 29. 1. 2026) po 2 780 Kč dle ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1, písm. g) a k) vyhlášky a 2 x paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky. Dále k náhradě náleží dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši ve výši 1 356,60 Kč. Výpočet: 2x 2 780 + 2x 450 + 21% z 6 460 = 7 816,60 (Kč).

31. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení