29 Co 468/2024 - 1003

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobce: [právnická osoba], IČ [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: 1) [Jméno advokáta B], narozený dne [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupen advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] 2) [Jméno advokáta D], narozená dne [Datum narození advokáta D] t. č. neznámého pobytu zastoupená opatrovníkem [Jméno opatrovníka], advokátem sídlem [adresa] 3) [Jméno advokáta E], narozená dne [Datum narození advokáta E] t. č. neznámého pobytu zastoupená opatrovníkem [tituly před jménem]. [jméno FO], advokátem sídlem [adresa] 4) [Jméno advokáta F], narozená dne [Datum narození advokáta F] bytem [Adresa advokáta F] zastoupená advokátem [Jméno advokáta G] sídlem [Adresa advokáta G], o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (žaloba podle části páté o.s.ř.), k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. srpna 2024, č. j. 52 C 417/2017-942 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., II., III. a VI. potvrzuje.

II. Výroky IV. a V. rozsudku soudu I. stupně se mění tak, že žalobce je povinen nahradit státu náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši odměny, která bude samostatným usnesením přiznána opatrovníkům účastnice 2) a účastnice 3), a to ve lhůtě 15 dnů na účet Obvodního soudu pro [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit účastníku 1) na nákladech odvolacího řízení 10 248,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta C].

IV. Žalobce je povinen zaplatit účastníku 4) na nákladech odvolacího řízení 10 248,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta G].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu na určení, že účastníci 1) až 4) nejsou vlastníky, účastník 1) id. [číslo], účastník 2) [číslo], účastník 3) id. [číslo], účastník 4) id. [číslo], vzhledem k celku, těchto pozemků: parc. č. [hodnota] o výměře 13 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 128 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 345 m2, ostatní plocha, (dle PK částí parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota], k. ú. [adresa]), nyní pozemků zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], a pozemků parc. č. [hodnota] o výměře 120 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 1 073 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 260 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 1 349 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 72 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 311 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 301 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 447 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 484 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 59 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 88 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 246 m2, ostatní plocha, parc. č. [hodnota] o výměře 220 m2, ostatní plocha, (dle PK částí parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota], k. ú. [adresa]), nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] (výrok I). Zamítl žalobu, aby v tomto rozsahu nahradil výrok I. rozhodnutí [orgán], [orgán] pro [adresa] a [adresa], č. j. [spisová značka]) ze dne 23. 10. 2017 (výrok II).

2. Žalobci uložil zaplatit účastníku 1) náhradu nákladů řízení ve výši 32 912 Kč k rukám právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 2) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), stejně jako ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 3) (výrok V). Žalobci uložil zaplatit účastnici 4) náhradu nákladů řízení ve výši 32 912 Kč, k rukám právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI).

3. Řízení o nahrazení správního rozhodnutí proběhlo podle právní úpravy obsažené v části V. o. s. ř. Soud I. stupně měl po provedeném dokazování za prokázáno, že správní orgán – [orgán], [orgán] pro [adresa] a [adresa] (dále také jen „správní orgán“) rozhodl správně, a proto žalobu zamítl. Měl shodně jako správní orgán za prokázáno, že ideální spoluvlastnický podíl (zbývající nevydanou 1/6) na předmětných pozemcích lze podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě) vydat, přičemž o oprávněnosti nároku účastníků nebylo v řízení pochyb. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěny ani že by způsob jejich využití nebo funkční souvislost se zastavěnými pozemky byla překážkou vydání oprávněným osobám. Vyšel zejména ze skutkových zjištění správního orgánu, který v předmětné lokalitě provedl opakované místní šetření.

4. Účastníkům 1) a 4), zastoupeným právními zástupci, přiznal soud I. stupně náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, účastníkům 2) a 3) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Rozhodnutí o odměně advokátů, kteří byli ustanoveni opatrovníky účastnicím 2) a 3), soud I. stupně odkázal na samostatné usnesení.

5. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání. Argumentoval jako ve správním řízení a v řízení před soudem I. stupně tím, že předmětné pozemky byly územním rozhodnutím a stavebním povolením z 24. 9. 1990 určeny k výstavbě obytného souboru [nazev], ke dni účinnosti zákona o půdě na nich byla provedena skrývka a odvoz ornice a započata práce na stavbě kanalizace. Výstavba sídliště [nazev]. stavba byla dokončena na konci 90. let, od té doby jsou předmětné pozemky nezměněny. V současnosti se jedná o veřejné prostranství, na němž je veřejná zeleň, částečně také parkoviště. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, podle nějž se pozemky takto veřejně užívané nevydávají.

6. Odvolatel vytkl postupu soudu I. stupně nedostatečně konkrétní poučení dle ust. § 118a o. s. ř., kterým jej měl nalézací soud vést k doplnění důkazů ohledně tvrzení o stavu pozemků v roce 2017, tedy v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Dále vytkl, že nebyl proveden navržený důkaz místním šetřením, spisem stavebního úřadu o stavbě sídliště [nazev] a rozhodnutím o zařazení komunikace ze dne 30. 6. 1999, čj. [číslo]. Závěr soudu I. stupně o neprokázání stavu pozemků v roce 2017 proto podle odvolatele neobstojí. Soud I. stupně nedostatečně hodnotil veřejné zatížení předmětných pozemků. Žalobce zdůraznil, že vydáním pozemků nebude naplněn účel zákona o půdě, když účastníci jsou podle vlastního prohlášení připraveni pozemky po vydání prodat. Citoval řadu soudních rozhodnutí: nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, 28 Cdo 5267/2017, 28 Cdo 2029/2017 a rozsudky sp. zn. 28 Cdo 720/2023, 28 Cdo 2873/2017 a 30 Cdo 1651/2005. Naposledy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. [spisová značka], v němž se rovněž řeší kolize práva na vydání nemovitosti podle zákona o půdě s veřejným zájmem. Podle názoru žalobce tvoří předmětné pozemky sídlištní celek, plyne to z dokumentů z let 1978 až 1989, které soudu předložil. Soud I. stupně však z těchto výkresů a územních plánů nedospěl ke zjištění funkční souvislosti pozemků se sídlištěm [adresa], neboť na nich nejsou uvedena parcelní čísla pozemků.

7. Žalobce v odvolání uvedl, že proběhlo soudní řízení o vydání pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], kterého se týkala shodná stavba sídliště [nazev]. Soud rozhodl, že tento pozemek je součástí sídlištního celku, a proto jej nelze vydat. Rozhodnutí prošlo Nejvyšším soudem ([spisová značka]) a Ústavním soudem ([číslo]. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určí, že účastníci nejsou vlastníky předmětných pozemků.

8. Všichni čtyři účastníci jednotlivě zaujali stanovisko k odvolání žalobce a shodně navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Překážka vydání pozemků spočívající v jejich zastavěnosti podle nich nebyla v řízení prokázána. Za dobu rozhodnou pro posouzení stavu odňatých pozemků označili v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dobu uplatnění písemné výzvy k vydání povinné osobě (tj. v projednávané věci 30. 9. 1991 as 1. 10. 1991– pozn. odvolacího soudu). Účastníci dále vyjádřili legitimní očekávání, že o jejich podílu bude rozhodnuto tak, jako o zbývajících 5/6 předmětných nemovitostí, které byly potomkům původního vlastníka [tituly před jménem] [jméno FO] vydány (rozhodnutími [orgán] ze dne 3. 3. 2006, č. j. [číslo] a rozhodnutím [orgán] ze dne 23. 10. 2017, č. j. [číslo]), zatímco nárok na vydání 1/6 se po úmrtí pana [jméno FO] st. v roce 2000 stal předmětem dědického řízení. Restituční řízení trvalo 24 let.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

10. Soud I. stupně v prvé řadě prověřil podmínky pro zahájení řízení o soukromoprávním nároku žalobce, o němž dříve rozhodl správní orgán (srov. ust. 244 a násl. o. s. ř.). Kromě toho, že převzal skutková zjištění [orgán], provedl ve věci dokazování a vyvodil z něj náležitá skutková zjištění, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje (srov. odst. 11 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Zejména obsáhlý správní spis přinesl do řízení rozhodující skutková zjištění o původních vlastnících a jejich právních nástupcích a o předmětných pozemcích a jejich právním a faktickém stavu od doby odnětí původním vlastníkům v roce 1949 podle zákona č. 46/1948 Sb. do současnosti. Po provedení dokazování se soud I. stupně připojil ke skutkovému závěru [orgán], že předmětné pozemky nelze z občanskoprávního hlediska považovat za zastavěné.

11. Závěr o skutkovém stavu shrnul soud I. stupně v odst. 20 svého rozsudku. Dílčí tvrzení o veřejném zájmu na nevydání některých pozemků (jmenovitě p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota]) soud I. stupně neshledal rozhodujícím, neboť nebylo prokázáno, k jaké době se existence veřejného zájmu na těchto pozemcích vztahuje. Tvrzení o protihlukové stěně na pozemcích p. č. [hodnota] a [hodnota] neměl za prokázané.

12. Odvolací soud, vědom si recentní judikatury Nejvyššího soudu ČR, nesdílí skutkový závěr s dílčím právním hodnocením, který z rozsudku soudu I. stupně vysvítá, že pro rozhodnutí o žalobě je důležitý pouze stav nemovitostí v době rozhodnutí [orgán]. Proto své posouzení podal odlišně, jak bude vyloženo dále.

13. Jedna z odvolacích námitek upozorňuje na nepřesvědčivé odůvodnění rozsudku v odst. 16 rozsudku, kde soud I. stupně uvedl, že nemá za prokázanou funkční souvislost pozemků se Sídlištěm [adresa] a konkrétní veřejný zájem (myšleno vážící se k těmto pozemkům), protože na označených důkazech nejsou uvedena parcelní čísla pozemků. Odvolací soud proto v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování fotografiemi a snímky map z přílohové obálky označené datem 28/7/2024. Jednalo se o tyto důkazy: a) snímek z pozemkové mapy se zákresem mapy katastrální s vročením 2005, kde jsou zobrazeny pozemky a to původní pozemek PK [hodnota], části označené jako [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota], b) mapový snímek s vročením 2006, kde lze identifikovat pozemky p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota], c) snímky z archivu leteckých snímků IPR [adresa] ze dnů 20. a 21. 3. 2022, kde je sledovaná lokalita neupravenou travnatou plochou s vychozenými cestičkami a ze dnů 3. a 22. 7. 2022, z nějž je patrná nově vzniklá částečná parková úprava předmětných pozemků, d) fotografie z místa samého z roku 2022, z níž je patrná neupravená travnatá plocha s řadou nerovností, hromad hlíny a kaluží, s řídkým neuspořádaným osázením stromy a keři a asfaltovým parkovištěm, e) koncepční studie revitalizace terminálu [adresa], která zahrnuje předmětné pozemky do širšího zájmového území projektu revitalizace, stejně jako okolní pozemky s obytnými stavbami a komunikacemi, konkrétní záměr týkající se předmětných pozemků však není v zadání studie uveden, e) výřez z [nazev] plánu, kde nejsou předmětné pozemky zahrnuty do žádné z kategorií zastavitelnosti nebo zastavěnosti nebo náležitosti k dopravní nebo technické infrastruktuře, f) letecký snímek z 12. 8. 2023, na němž jsou v předmětné lokalitě patrny cestičky a ne zcela souvislá zeleň s několika stromy a keři, g) poslední fotografie souboru obsahuje vizualizaci lokality upravené na způsob parku s množstvím stromů, širokými cestami a lavičkami.

14. Výsledek tohoto dokazování je v souladu s důkazy, které hodnotil soud I. stupně, zejména s aktuálním výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota] a [hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa], kde jsou pozemky p. č. [hodnota] o výměře 120 m2, p. č. [hodnota] o výměře 72 m2 a p. č. [hodnota] o výměře 128 m2 vedeny jako ostatní komunikace (na jejich částech je asfaltové parkoviště) a veškeré zbývající pozemky jsou vedeny jako zeleň. Z důkazů mapovými snímky a fotografiemi plyne, že jde o zeleň veřejně přístupnou, víceméně neudržovanou, na níž byly v poslední době vybudovány parkové chodníky.

15. Z hlediska posouzení, jaký je aktuální stav pozemků, pro účely rozhodnutí o jejich vydání podle ust. § 6 zákona o půdě a o existenci či neexistenci výjimek z povinnosti věc vydat podle § 11 zákona o půdě, položil soud I. stupně důraz na stav v roce 2017. Toto hledisko dává určitý smysl v řízení o nahrazení správního rozhodnutí podle části V. o. s. ř. Soud v tomto řízení rozhoduje nově o nároku žalobce, ale jen v tom případě, že shledá správní rozhodnutí věcně nesprávným. Ostatně žalobce v řízení tvrdil, že stav pozemků se v době od roku 2017 do současnosti nezměnil. Dále soud I. stupně akcentoval stav předmětných pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě. Naproti tomu odvolací soud bere v úvahu rovněž aktuální stav vydaných nemovitostí, resp. to, co o něm účastníci tvrdí a co případně k důkazu navrhují.

16. Odvolací námitce, mířící na nedostatečné poučení žalobce o následcích neunesení břemene dokazování ve vztahu ke konkrétnímu tvrzení – k nevydatelnosti předmětných pozemků v době rozhodnutí [orgán], odvolací soud nepřisvědčil, neboť postup soudu I. stupně nevedl k překvapivému rozhodnutí. V obsáhlém řízení žalobce argumentoval ke stavu pozemků a jejich způsobilosti být vydány ke dni účinnosti zákona o půdě, v době uplatnění výzvy oprávněných osob k vydání a průběžně v celém období až do nynějšího rozhodnutí nalézacího soudu. Poučovací povinnost soudu mohla být splněna důkladněji, nicméně žalobce měl v průběhu řízení velký prostor k odůvodnění svého nároku a k argumentaci proti obraně účastníků řízení, takže jeho procesní práva nebyla zkrácena. Ani v odvolání se žalobce blíže k této otázce nevyjádřil, odkázal na své dříve uplatněné důkazní návrhy. Otázce stavu nemovitostí v roce 2017 nadto odvolací soud nepřisuzuje tak zásadní význam jako soud I. stupně.

17. Odvolací námitka směřující proti zamítnutí důkazních návrhů je důležitým právem účastníka řízení, který se cítí být zkrácen na svých právech. Odvolací soud především odkazuje na odst. 33 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně přesvědčivě vypořádal se všemi zamítnutými důkazními návrhy s výjimkou návrhu na místní šetření. Vzhledem k výše zmíněnému odlišnému právnímu posouzení odvolací soud nepovažuje za důvodné odmítnout tento důkazní návrh s tím, že [orgán] ve věci rozhodl v roce 2017, a proto stav nemovitostí v následujících letech není v řízení podstatný. Nicméně stav provedeného dokazování zejména fotografiemi a leteckými snímky z let 2020, 2022 a 2023 umožňuje dostatečné zjištění aktuálního stavu předmětných pozemků. Ostatně účastníci řízení ani žalobce k provedeným důkazům neměli žádná doplňující vyjádření.

18. Odvolací soud se ve svém právním posouzení rovněž přiklonil ke splnění důvodného očekávání, vyjádřeného účastníky, že jejich právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jejich právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. § 13 o. z.). Spoluvlastnické podíly v souhrnu obnášející 5/6 předmětných nemovitostí byly již ostatním oprávněným osobám vydány rozhodnutím [orgán] ze dne 3. 3. 2006, č. j. [číslo] a rozhodnutím [orgán] ze dne 23. 10. 2017, č. j. [číslo]. Ideální 1/6 připadající na [tituly před jménem] [jméno FO], právního předchůdce účastníků, mu nebyla v té době vydána, neboť dne [datum] zemřel. Účastníci tudíž správně argumentují, že blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě velelo povinné osobě, aby po uplatnění oprávněného nároku nakládala s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře, což za popsané situace znamená nezatížit nemovitosti tak, aby to bránilo jejich vydání. Z tohoto pohledu je podstatné, že předmětné pozemky nebyly ke dni, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti, tj. ke dni 24. 6. 1991, stejně jako ke dni, kdy [tituly před jménem] [Jméno advokáta B] uplatnil nárok na jejich vydání, tj. ke 30. 9. 1991 a 1. 10. 1991 (srov. výzvy k vydání, které jsou založeny ve spisu [orgán]) zastavěny. V souladu s judikaturou však odvolací soud vzal v úvahu rovněž stav nemovitostí v době svého rozhodnutí, jak byl zjištěn z důkazů, které sám provedl. K těmto důkazům neměl žalobce doplňující vyjádření.

19. Argument zahrnutí pozemků, na něž byl uplatněn právním předchůdcem účastníků restituční nárok, do územního rozhodnutí a stavebního povolení na výstavbu sídliště [adresa] ze dne 24. 9. 1990 soud I. stupně správně hodnotil jako lichý. Výstavba na těchto pozemcích totiž neproběhla. Skrývku zeminy za stavbu nelze považovat a o tvrzené přípravě stavby kanalizace nebylo prokázáno, že by na předmětných pozemcích proběhla.

20. Soud I. stupně se rovněž vypořádal s argumentem výsledku řízení sp. zn. [spisová značka], vedeného před Obvodním soudem pro [adresa], které skončilo nevydáním pozemku PK č. [hodnota] v k. ú. [adresa], nyní část p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Mezi projednávanou věcí, kde jde o pozemky na samém okraji sídliště, na nichž nebyla naplánovaná výstavba uskutečněna, a citovaným řízením, které řešilo pozemek s komunikací uvnitř sídliště, je značný rozdíl ve skutkových okolnostech, a proto tyto dva případy nelze srovnávat.

21. Odvolací soud čerpá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu zásadu, podle níž je v každém jednotlivém případě nutno posoudit přiměřenost zásahu do práva jednotlivce na vydání nemovitosti v rámci restituce ve vztahu k míře narušení veřejného zájmu vztahujícího se k takové nemovitosti. Současně je zapotřebí přijatým rozhodnutím sledovat účel zákona o půdě – tj. navrácení práva k majetku, které nebude tzv. holým, vyprázdněným vlastnickým právem. Předpoklad žalobce, že účastníci pozemky prodají, neznamená okolnost hovořící v jejich neprospěch. Právo s majetkem disponovat je důležitou součástí vlastnického práva a nelze komukoliv vytýkat, že je uplatní.

22. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. [spisová značka], na který žalobce odkázal, uvádí v odst. 14: O případ, kdy převáží konkrétní veřejný zájem nad zájmem restitučním, jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – dále „zákon č. 128/2000 Sb.“] nebo účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. [spisová značka], jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat. Dodává však v odst. 15, že v souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. či § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o [adresa] (dále „zákon č. 131/2000 Sb.“); k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016. V projednávané věci žalobce neprokázal, že by u předmětných pozemků byly přítomny výše uvedené pojmové znaky veřejného prostranství.

23. Bylo na nalézacím soudu, aby vedl dokazování a zohlednil specifické skutkové okolnosti projednávaného případu v podobě konkrétních poměrů panujících na předmětných pozemcích. Odvolací soud se po doplnění dokazování přiklonil k závěru soudu I. stupně, že předmětné pozemky nejsou veřejným užíváním zatíženy do té míry, aby bylo vyloučeno jejich vydání oprávněným osobám. Zejména nebylo důvodu ohledně spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6 rozhodnout odlišně než o zbývající převážné části těchto pozemků.

24. Odkaz soudu I. stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 685/2022, ze dne 29. 3. 2022, se odvolacímu jeví nadmíru přiléhavý, neboť sdílí právní názor, že je na místě hledat rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Rovněž je důvodné uplatnit vůči povinné osobě požadavek prokázat, že každý jednotlivý pozemek je veřejným statkem, a jaký byl jeho stav ke dni účinnosti zákona o půdě. O tom soud I. stupně žalobce náležitě poučil a správně dospěl k závěru, že žalobce důkazní břemeno v tomto směru neunesl.

25. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně vyhovujících výroků o náhradě nákladů řízení účastníkům 1) a 4), zastoupeným advokáty.

26. Výroky IV. a V., kterými soud I. stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení účastníkům 2) a 3) odůvodnil jen tak, že o nákladech ustanovených opatrovníků rozhodne samostatným usnesením. Odvolací soud tyto výroky postupem dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. per analogiam změnil, neboť i tito účastníci byli v řízení úspěšní. Za tohoto předpokladu dle ust. § 149 odst. 2 o. s. ř. nese náklady na odměnu ustanoveného zástupce neúspěšný žalobce: Zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Jde tedy o náhradu nákladů řízení ve prospěch úspěšných účastníků, oprávněným k vyplacení náhrady je stát, který nese náklady na jejich zastupování. O výši odměny obou ustanovených advokátů (včetně odměny za úkony provedené v odvolacím řízení) rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku, jak sám v odůvodnění svého rozsudku předeslal, nicméně nerozhodl o těchto budoucích nákladech státu, které je podle citovaného zákonného ustanovení povinen nést neúspěšný žalobce.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účastníci byli v odvolacím řízení úspěšní. Účastníkům 1) a 4), zastoupeným právními zástupci, přiznal odvolací soud náhradu ve výši 10 248,70 Kč, která sestává z odměny za vyjádření k odvolání 3 100 Kč a paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč podle dle ust. § 7, § 9 odst. 4, písm. d), § 11 odst. 1, písm. g) a k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2023 a dále z odměny za účast při jednání odvolacího soudu 4 620 Kč a paušální náhrady hotových výdajů[Anonymizováno]450 Kč podle stejných ustanovení citované vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále dle ust. § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř. do náhrady patří daň z přidané hodnoty v sazbě 21%, tj. 1 778,70 Kč. Výpočet: 3 100 + 300 + 4 620 + 450 + 21% z 8 470 = 10 248,70 Kč.

28. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce oprávněného. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení