29 Co 55/2025 - 188

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2024, č. j. 43 C 23/2024–141 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I). Žalobci pak uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] na nákladech řízení vzniklých v souvislosti s uhrazením znalečného ve stejné lhůtě částku 4 320,90 Kč (výrok III).

2. Předmětem žaloby podané dne 12. 2. 2024 byla náhrada nemajetkové újmy způsobené podle žalobce nesprávným úředním postupem [orgán], když tato nezajistila bezpečnost žalobce v průběhu vazby. Žalobce tvrdil, že byl předmětem opakovaného fyzického nátlaku ze strany [funkce] [orgán] přibližně ve dnech 30. 4. 2022 a dne 4. 5. 2022. Utrpěl zranění na hlavě, na horní polovině těla a na levé holeni, která si nemohl způsobit sám ani je nemohli způsobit spoluvězni, protože s nimi žalobce v inkriminovanou dobu nebyl v kontaktu. [orgán], oddělení [adresa], se nepodařilo zjistit kdy, kým a za jakých okolností byla žalobci zranění způsobena (srov. usnesení o odložení věci ze dne 28. 3. 2023, č. j. [číslo]). Krajské státní zastupitelství v [adresa] dne 27. 4. 2023 pod č. j. [spisová značka] stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítlo. Ani Vrchní státní zastupitelství neshledalo v řízení žádná pochybení, žalobce o tom vyrozumělo dne 11. 7. 2023.

3. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že byl ve vazbě opakovaně fyzicky napaden, aniž by následně bylo zjištěno, kdo je za napadení odpovědný. Pokud by [orgán] ve Vazební věznici [adresa] řádně plnila své povinnosti, žalobci by nemohlo být ve vazbě (kýmkoli) opakovaně ublíženo na zdraví. Nárok na náhradu peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč uplatnil žalobce u žalované dne 5. 10. 2023. Žalovaná požadavku nevyhověla a ve stanovisku ze dne 5. 1. 2024 konstatovala, že v daném případě není dána existence odpovědnostního titulu. Na tomto stanovisku setrvala i v průběhu soudního řízení.

4. Nalézací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že k napadení žalobce dne 30. 4. 2022 ani v následující dny až do 4. 5. 2022 do vstupní zdravotní prohlídky žalobce absolvované u [tituly před jménem] [jméno FO] s největší pravděpodobností nedošlo. Soud I. stupně postavil svůj skutkový závěr na následujících úvahách: Pokud by k napadení došlo s popsanými následky, personál vazební věznice by si následků všiml. Krve na rtu, zádech či trička od krve by si pravděpodobně všiml vychovatel, který každý den ráno vykonával tzv. raport, kdy se ptal jednotlivých vězněných osob, zda něco nepotřebují. Předmětných zranění by si všimla zdravotní sestra, která dne 2. 5. 2022 vyplňovala se žalobcem ošetřovatelskou anamnézu, do které uvedla, že žalobce spolupracuje, je klidný, změřila mu tlak, zaznamenala jeho váhu 56,4 kg, výšku 170 cm. Dále žalobce prohlédla a do anamnézy zachytila změny na kůži žalobce, a to tetováž na vnitřní straně levého předloktí, na levé dolní končetině a na pravé ruce a drobnou jizvu na hlavě. Následků zranění by si všiml kaplan, který se žalobcem hovořil dne 3. 5. 2022, a psycholožka [tituly před jménem] [jméno FO], která se žalobcem hovořila u okénka cely dne 4. 5. 2022. Poranění žalobce či krví znečištěného trička by si musela všimnout [tituly před jménem] [jméno FO] při vstupní zdravotní prohlídce žalobce dne 4. 5. 2022, při níž byl žalobce detailně prohlédnut. [tituly před jménem] [jméno FO] vypověděla, že žalobce dne 4. 5. 2022 žádné známky poruchy zdraví nevykazoval. Skvrn na oblečení žalobce si všimla dne 9. 5. 2022, kdy měl žalobce na sobě tričko, na kterém byly v oblasti beder skvrny. Podle názoru soudu by na následky napadení upozornil i další personál vazební věznice, zejména dozorci. Je značně nepravděpodobně, že by všechny shora jmenované osoby jednaly ve shodě s cílem krýt protiprávní jednání několika dozorců. Fotodokumentací byly ke dni 9. 5. 2022 prokázány následky tvrzeného napadení, a to strup na rtu, strupy v bederní oblasti a tričko se zaschlými krevními stopami.

5. Dále soud I. stupně vyšel z toho, že [funkce] [orgán] [jméno FO] a [jméno FO] při svém výslechu napadení žalobce popřeli. Svědek [jméno FO] se žalobcem sdílel od 5. 5. 2022 vazební celu. Při výslechu uvedl, že mu žalobce sdělil, že se mu zranění stalo na schodišti pod prvním patrem, kudy se jde na vycházky, a že mu to udělali 3 dozorci. Hematom na levém spánku a odřeniny na boku měly žalobci vzniknout až v důsledku druhého napadení dne 4. 5. 2022. Svědek [jméno FO] uvedl, že mu žalobce řekl o jednom napadení na tomto místě.

6. Závěr o neprokázání napadení ze dne 30. 4. 2022 by podle soudu I. stupně nezvrátil ani navrhovaný účastnický výslech žalobce, proto jej soud I. stupně shledal nadbytečným. Na základě provedeného dokazování měl soud I. stupně za to, že ani napadení ze dne 4. 5. 2022 nebylo prokázáno. Žalobce tvrdil, že byl napaden [funkce] [orgán] bezprostředně po vstupní zdravotní prohlídce, která se uskutečnila na zdravotním oddělení. [funkce] [orgán] [jméno FO] popřel, že žalobce napadl.

7. V řízení bylo prokázáno, že vězněné osoby mohly být v určitých prostorách vazební věznice bez stálého dozoru [funkce] [orgán] samy v přítomnosti dalších vězněných osob, konkrétně v kulturní místnosti, v posilovně a při koupání ve sprchách. Žalobce nebyl dne 4. 5. 2022 označen za možný objekt násilí ([nazev]). Osobám s tímto označením je poskytována ve vztahu k jiným vězňům zvláštní ochrana. Za možný objekt násilí byl žalobce označen až po zjištění předmětných zranění. Podle soudu I. stupně nelze vyloučit, že žalobce byl v uvedených prostorách napaden spoluvězni. [jméno FO] byl ve vazební věznici rovněž pro mravnostní delikt, byl obviněn z pohlavního zneužití, a byl rovněž napaden. Možnost napadení jinou vězněnou osobou nebyla vyloučena ani znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], která dospěla k závěrům, že veškeré zjištěné úrazové změny mohly vzniknout během jednoho úrazového děje, přímým působením tupého násilí malé intenzity proti příslušným tělesným partiím. Mechanismem vzniku úrazových změn byl kontakt příslušných partií těla poškozeného s pevným, nepoddajným předmětem, například úder pěstí, úder dlaní, kopnutí či dupnutí, pád poškozeného a kontakt příslušných partií jeho těla s předměty v jeho okolí či s pevnou podložkou či zemí.

8. Soud I. stupně nevyloučil, že byl žalobce napaden [funkce] [orgán], nicméně jeho tvrzení nebylo v řízení spolehlivě prokázáno. Zároveň však nebylo prokázáno, že žalobce nebyl objektem napadení jinou vězněnou osobou. Soudu I. stupně se jevilo nepravděpodobné, že k napadení došlo po vstupní prohlídce dne 4. 5. 2022 v situaci, kdy žalobce absolvoval následující den na zdravotním oddělení odběr krve a vyšetření EKG, při němž by si zdravotní sestra minimálně některých zranění žalobce či jeho znečištěného trička všimla. [orgán] nelze vytknout, že nezajistila, aby žalobce nebyl předmětem fyzického nátlaku, když napadení nebylo v řízení prokázáno. Nebyla tak prokázána existence žalobcem tvrzeného nesprávného úředního postupu. Proto soud I. stupně neposuzoval, zda žalobci vznikla tvrzená nemajetková újma, a žalobu výrokem I. zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.

9. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání. Vytkl soudu I. stupně nesprávné právní uchopení uplatněného nároku. Žalobce svůj nárok opřel o nesplnění povinnosti, k jejímuž plnění se Česká republika mezinárodně zavázala, odkázal přitom na nesplnění zcela konkrétních ustanovení zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ze strany [orgán]. Tato organizační složka [orgán] se dopustila nesprávného úředního postup, když umožnila, že byl žadatel ve vazbě opakovaně fyzicky napaden, aniž by následně bylo vyšetřeno, kdo je za napadení odpovědný. Tím mu vznikla nemajetková újma. Žalobce odkázal na Listinu základních práv a svobod, na Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, vydaná Hospodářskou a sociální radou OSN v roce 1958 a na Rezoluci k vyšetřovací vazbě přijatou 8. kongresem OSN o prevenci zločinu a zacházení s pachateli z roku 1990. Součástí mezinárodních závazků je požadavek, aby vězněná osoba nebyla vystavena mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání a byla před ním chráněna. Evropský soud pro lidská práva vykládá článek 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách v tom smyslu, že tento článek se vztahuje i na vězněné osoby. Odkázal na rozsudek ESLP ve věci D.F. proti Lotyšsku (č. 11160/07). V případě žalobce se jedná o zcela konkrétní pozitivní závazek státu zajistit osobám umístěným ve vazební věznici bezpečí a ochranu před násilím a dalším nelidským zacházením.

10. Žalobce popřel, že by si zranění způsobil sám. Ve vazební věznici byl vystaven násilí, s největší pravděpodobností kvůli domnělé trestné činnosti, pro kterou s ním bylo vedeno trestní řízení, a byla mu způsobena zranění. V žalobě formuloval (ne)konání [orgán], kterým mu vznikla újma. Soud I. stupně se však nezabýval tím, zda byla ve vazební věznici nastavena dostatečná opatření pro předcházení fyzickému násilí či opatření pro odstranění následků tohoto násilí. Vyzval jej k doplnění žaloby, ačkoli podle žalobce byla dostatečně určitá. Nebylo podstatné, v jaký den a kým se mělo násilí udát, podstatné je v tomto případě prokazatelné fyzické napadení žalobce třetí osobou v době jeho umístění ve vazební věznici. Osoby uvězněné či trestně stíhané v souvislosti se sexuálně motivovanými trestnými činy jsou ve vězeních mnohem častěji vystavovány násilí než osoby odsouzené za jinou trestnou činnost. Interními předpisy proto [orgán] zavedla institut „možného objektu násilí“ (dále „[nazev]“). Citoval z § 6 platného Nařízení [funkce] [orgán] č. 24/2022 o předcházení, zabránění a včasném odhalování násilí u obviněných, odsouzených a chovanců a o zaznamenávání známek nevhodného nebo ponižujícího jednání: „(1) Vězněnou osobu, která může být nežádoucím objektem zájmu ostatních vězněných osob (u níž je patrné, že je lehce zranitelná a hrozí jí z tohoto důvodu riziko fyzického napadení nebo zneužití, např. vězněná osoba, která je obviněna nebo je odsouzena pro násilný trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo pro trestný čin proti rodině a dětem), navrhují k zařazení do seznamu podle dostupných poznatků a informací zaměstnanci věznice, zejména zaměstnanci oddělení výkonu vazby, oddělení výkonu trestu nebo oddělení výkonu zabezpečovací detence (dále jen "oddělení výkonu vazby a trestu", není-li dále stanoveno jinak).“ 11. Soud I. stupně se přes rozbor institutu [nazev] na jednání dne 7. 6. 2024 nezabýval tím, proč vzhledem k povaze trestné činnosti připisované žalobci a jeho fyzické konstituci nebyl až do dne 9. 5. 2022 veden na seznamu [nazev]. Nezabýval se ani tím, zda nesprávným úředním postupem není nevybavení spojovacích prostorů (schodišť), kudy se běžně vodí vězni, kamerovým systémem. Měl se rovněž zabývat tím, zda byl v době umístění žalobce zachováván správný úřední postup při kontrolách vězňů. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ve svém posudku popsala a před soudem vypověděla, že hematom na levém spánku žalobce zaznamenaný dne 9. 5. 2022 je v době zachycení již v poslední fázi hojení, kdy doba mezi způsobením hematomu a závěrečnou fází jeho hojení je nejméně 3 dny. Žalobce vyjadřuje oprávněnou pochybnost, zda byl při kontrolách osob umístěných ve věznici dodržen správný úřední postup, když toto výrazné a na první pohled viditelné zranění zaznamenali [funkce] až v závěrečné fázi hojení, tedy minimálně 3 dny po jeho způsobení.

12. Podle žalobce soud I. stupně nehodnotil shromážděné důkazy a popsané skutkové okolnosti správně. Úvaha soudu, že se některé události nemohly stát čistě z důvodu časové nesrovnalosti, je nesprávná. Napadení dne 30. 4. 2022 je podle soudu I. stupně nepravděpodobné vzhledem k prohlídce, kterou žalobce absolvoval dne 2. 5., během níž si personál věznice ničeho nevšiml. Napadení dne 4. 5. 2022 se poté podle soudu s největší pravděpodobností neodehrálo, neboť žalobce absolvoval dne 5. 5. 2022 odběr krve a vyšetření EKG, během kterého personál věznice zranění nezaznamenal. Zranění byla zaznamenána až dne 9. 5. 2022. Žalobce namítá, že v žalobě ani v jejím doplnění k výzvě soudu ze dne 9. 5. 2024 neuvedl konkrétní data, kdy mělo k napadením dojít. Ze spisu vedeného u [orgán] (např. stížnost proti usnesení vedeném pod č. j. [číslo] ze dne 11. 4. 2023) je patrné, že žalobce uvádí data útoků s určitou mírou pravděpodobnosti, konkrétních dnů se dobírá pouze ve vztahu k jasně uchopitelným událostem. Žalobce uvádí, že s jistotou se mu později identifikovaná zranění přihodila v rozmezí dnů 29. 4. 2022 do 5. 5. 2022, kdy byl umístěn v samostatné cele č. [číslo]. Tuto nejistotu lze racionálně zdůvodnit – žalobce v období adaptace na pobyt ve vazební věznici trpěl úzkostným stavem (popsaném [tituly před jménem] [jméno FO]), věnoval omezenou pozornost plynutí času. Konkrétní datum si neměl jak ověřit, neměl přístup k elektronice.

13. S odkazem na dřívější úvahy soud I. stupně hodnotil povahu samotných zranění jen okrajově, rozsudek je podle odvolatele v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Zranění zaznamenaná dne 9. 5. 2022 personálem vazební věznice odpovídají popisu událostí a způsobu provedení jak prvního, tak druhého žalobcem popsaného napadení. [tituly před jménem] [jméno FO] ve znaleckém posudku sice nevyloučila možnost, že žalobce si zranění způsobil sám, výslovně však připustila možnost způsobu vzniku zranění tak, jak je popsal žalobce. Připustila, že rány v bederní oblasti mohly být způsobeny kopy menší intenzity, hematom na levém spánku a monokl kolem levého oka mohly být způsobeny údery otevřené dlaně proti pevné podložce. Obdobnou mechanikou mohly být způsobeny pohmožděniny žeber a holeně. Znalecké závěry činila pouze na základě dokumentace s odstupem několika měsíců po napadeních, proto žalobce nevyšetřovala. Soud I. stupně měl porovnat závěry znaleckého posudku s dalšími dostupnými důkazy a skutkovými zjištěními. Ačkoliv znalkyně posoudila, že nedošlo ke zranění oka, měl být tento závěr porovnán s výpovědí členů personálu věznice, podle kterých měl žalobce výrazný monokl, který lze jistě považovat za poranění. U ostatních zranění je zase vzhledem k okolnostem výrazně nepravděpodobné, že si je žalobce způsobil sám. Personál věznice popsal, že žalobce až na standardní úzkost způsobenou adaptací na prostředí vazební věznice nevykazoval známky psychické poruchy ani sklony k sebepoškozování. Čas trávil klidnou činností (vypůjčil si knihy, pravidelně hovořil o svých pocitech a problémech se zaměstnanci vazební věznice, účastnil se vycházek). Nevykazoval žádné aktivity, při nichž by si zranění mohl sám přivodit. Pokud by něco takového činil, nejspíše by si toho personál věznice všiml.

14. Soud I. stupně se nevypořádal s některými skutkovými okolnostmi. Za nepodložený považuje žalobce závěr soudu o nevěrohodnosti svědka [jméno FO], který vypověděl mj. že na žalobci dne 5. 5. 2022 pozoroval známky později zaznamenaných zranění. Soud svou úvahu zdůvodnil tím, že svědek dluží žalobci peníze z doby společného pobytu na cele. Žalobce neshledává rozdíl mezi údajnou účelovou solidaritou svědka k žalobci a vzájemnou solidaritou dozorců a dalších zaměstnanců vazební věznice, jejichž výpovědi soud bez výhrady přijal a označil vzájemné „krytí se“ zaměstnanců věznice za nepravděpodobné.

15. Žádná okolnost ani důkaz nesvědčí pro nevěrohodnost svědka [jméno FO].[Anonymizováno]Nic nesvědčí ani pro to, že by se násilí na žalobci měl dopustit svědek během společného pobytu na cele. Svědek [jméno FO] byl podle zaměstnanců vazební věznice nekonfliktní. Jeho výpověď však soud I. stupně nevzal za relevantní. Dále se nevypořádal s bližšími okolnostmi samotných napadení. Žalobce popsal konkrétní místa v budově věznice, kde mělo k oběma napadením dojít. Jednalo se o prostor za zástěnou a o prostor na chodbě nedaleko schodiště. Z obou těchto prostor není k dispozici kamerový záznam, protože nejsou kamerami zabírané. Žalobce nelze nařknout z toho, že by záměrně tvrdil napadení v místech, která nejsou zabírána kamerami, neboť žalobce nezná umístění kamer a rozsah prostor, které jsou schopny zabírat, zejména taková místa nemohl znát krátce po umístění do vazební věznice. Informaci o umístění a záběru kamer mají k dispozici [funkce] [orgán], jak to potvrdily jejich výpovědi. Soud si vyžádal kamerové záznamy ze snímaných prostor věznice, které dříve zhlédl právní zástupce žalobce, ale neobdržel je. Z mělo být zřejmé, že navádění žalobce, které podle [funkce] samotných trvá z cely [číslo], kde byl umístěn žalobce, na vycházkový dvůr a do ordinace 3 až 4 minuty, ve skutečnosti trvalo minut 16, respektive 18 minut.

16. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná ve stanovisku k odvolání žalobce navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit. Odmítla argument žalobce, že se soud I. stupně měl zabývat tím, zda [orgán] přijala dostatečná opatření k zajištění bezpečnosti a pro předcházení fyzického násilí na vězních, konkrétně že měla žalobce zařadit na seznam možných obětí násilí. To žalobce v řízení před soudem I. stupně netvrdil. Uvedla, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro skutek sexuálního charakteru namířený proti čtyřletému dítěti, nešlo tedy o domnělou trestnou činnost této povahy, jak to nazval žalobce. Upozornila, že podle znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] není vyloučeno, že si žalobce zranění způsobil sám.

18. V replice ke stanovisku žalované se žalobce ohradil proti tvrzení, že byl odsouzen za skutek sexuálního charakteru. Upřesnil, že byl odsouzen za ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1, písm. d) trestního zákoníku. Podle žalobce byl vzat do vazby nezákonně na základě obžaloby ze zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2, písm. a), odst. 3, písm. a) trestního zákoníku.

19. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Při jednání odvolacího soudu žalovaná ještě namítla, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je v daném případě promlčen. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že žalobce odvoláním sice zasáhl nesprávné hodnocení jeho tvrzení a provedených důkazů soudem I. stupně, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nicméně vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovanou v odvolacím řízení je napadené zamítnutí žaloby věcně správné.

20. Žalobce tvrdil, že mezi 27. 4. 2022 a 5. 5. 2022, v době vazebního stíhání, utrpěl nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu [orgán], která nedodržela své povinnosti podle zákona č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby, a umožnila tak, že byl žalobce v průběhu vazby opakovaně fyzicky napaden, aniž by zjistila, kdo je za napadení odpovědný. Tato argumentace je obsažena v žalobě, kterou žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy částkou 200 000 Kč.

21. Odvolací soud posoudil promlčení nároku podle ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/198 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen odškodňovací zákon nebo OdšZ). Dnem, kdy u žalobce došlo k újmě na zdraví (a ta byla objektivně prokázána), tedy nejpozději dnem 5. 5. 2022, mu počala podle přesvědčení odvolacího soudu běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu za nemajetkovou újmu v té podobě, jak ji uplatnil. Žalobce uplatnil nárok u žalované až dne 5. 10. 2023, tedy po marném uplynutí této promlčecí lhůty. Po dobu projednávání nároku [orgán] jako organizační složkou státu příslušnou k rozhodnutí o nároku sice lhůta neběžela, nicméně podání žaloby dne 12. 2. 2024 již na skutečnosti, že se nárok promlčel dnem 5. 11. 2022, nic nezměnilo.

22. V mezidobí probíhalo vyšetřování případu [orgán] s výsledky popsanými v odst. 3 tohoto rozsudku. To bylo z pohledu žalobce významné, neboť mohl očekávat, že bude některý z [funkce] [orgán] shledán vinným zločinem zneužití pravomoci veřejného činitele. Skutky, pro které vyšetřování probíhalo, jsou popsány jako konkrétní fyzické napadení žalobce [funkce] [orgán]. Skončení tohoto vyšetřování však nemělo vliv na běh promlčecí lhůty, neboť jeho předmětem byla trestnost konkrétního jednání konkrétních [funkce] [orgán], zatímco nesprávný úřední postup spatřuje žalobce obecně v tom, že [orgán] dopustila, že byl fyzicky napaden a zraněn, ať už to bylo kýmkoliv. O tomto ději a způsobené škodě i subjektu, který je za ni odpovědný, měl žalobce povědomost již v době, kdy ke zranění došlo, a proto mu začala běžet promlčecí doba nejpozději 5. 5. 2022.

23. Dle ustanovení § 32 odst. 3 OdšZ se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Aplikace věty druhé v projednávané věci nepřipadá v úvahu, neboť nesprávný úřední postup je vymezen žalobcem právě ve dnech, kdy došlo k jeho zraněním, nikoli později.

24. Při úvaze o námitce promlčení odvolací soud nepřehlédl, že jde o nemajetkovou újmu, způsobenou při poškození zdraví. Komentář k citovanému zákonnému ustanovení řeší souvislost s ust. § 33 OdšZ: Ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy (s výjimkou nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklých z újmy na zdraví, se kterými je třeba naložit stejně jako s nároky na náhradu škody - srov. komentář k § 33) se ustanovení § 33 neuplatní a ustoupí zvláštní úpravě v § 32 odst.

3. Náhradou újmy na zdraví se rozumí bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhrada nákladů léčení a rehabilitace, další věcné náklady – zahrnuje tedy náhradu škody i nemajetkové újmy. Komentář JUDr. Pavla Simona k ust. § 1 odst. 3 OdšZ, publikovaný v ASPI, říká: Pod nároky na náhradu nemajetkové újmy je třeba zahrnout nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a vytrpěné bolesti (§ 444 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb. a § 2958 o. z.), náhradu dalších nemajetkových újem (§ 2958 o. z.) v případě primárního poškozeného(…). Žalobce svou újmu blíže nespecifikoval přes kvalifikované poučení soudem I. stupně při jednání konaném dne 22. 4. 2024 (č. l. 47 spisu) ani nenabídl srovnání s jinými případy odškodnění nemajetkové újmy. Zdůrazňoval svůj pocit nespravedlnosti a to, že ve vazbě utrpěl psychickou a fyzickou újmu. Požadoval náhradu nemajetkové újmy v symbolicky stanovené částce 200 000 Kč, aniž by navrhl důkazy k vyčíslení konkrétní náhrady škody na zdraví. Proto má odvolací soud za to, že promlčecí lhůta ve vztahu k takto uplatněnému nároku je šestiměsíční. S dostupnou judikaturou tento závěr není v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014)

25. Promlčení nároku je tak v daném případě důvodem zamítnutí žaloby.

26. Nad rámec tohoto právního posouzení a v jeho souvislosti odvolací soud uvádí, že posouzení promlčení nároku má předcházet základní úvaha o tom, zda nárok existuje. V tomto ohledu se odvolací soud neztotožnil s posouzením soudem I. stupně, který se přes důkladné a rozsáhlé dokazování zaměřil v odůvodnění rozsudku zejména na otázku, zda bylo prokázáno, že zranění žalobce způsobili [funkce] [orgán], a dospěl k závěru, že toto tvrzení prokázáno nebylo (srov. odst. 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Současně soud I. stupně neměl za prokázáno, že by zranění žalobci způsobili spoluvězňové. Z objektivních důkazů prokazujících zranění žalobce však soud I. stupně náležitá skutková zjištění a závěry neučinil.

27. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 a 213a o. s. ř. zopakoval důkazy závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 10. 3. 2022, č. [číslo] (č. l. 123 až 143 připojeného spisu [orgán] sp. zn. [spisová značka]) a zprávu [tituly před jménem] [jméno FO], psychiatryně, sídlem [adresa] ze dne 2. 11. 2022. Z nich učinil zjištění, že u žalobce došlo ke zraněním, k nimž mohlo dojít údery pěstí nebo dlaní, kopnutím, dupnutím, pádem, kontaktem těla s pevnou podložkou – tento mechanismus by byl „dobře vysvětlitelný“ (cit. znalecký posudek). Ze soudně lékařského hlediska znalkyně připustila, že by si zraněný tato zranění mohl přivodit sám nárazy do hrany nábytku apod. Psychiatr pak u žalobce v listopadu 2022, tj. měsíc po propuštění z vazby shledal diagnózu posttraumatická stresová porucha v důsledku napadení ve věznici, byla u něj zavedena léková terapie a psychoterapie. Odvolací soud vzal v úvahu rovněž výsledky dokazování před soudem I. stupně a dospěl k závěru, že se jeví nanejvýš pravděpodobným, že žalobce utrpěl popsaná zranění útokem třetí osoby, je takřka s jistotou vyloučeno, že by si veškerá popsaná zranění způsobil sám. Přijal rovněž argument žalobce, že by bylo nelogické způsobit si zranění sám a po řadu dní nikomu nic neohlásit.

28. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu na straně žalované došlo, neboť žalobce utrpěl v průběhu vazby zranění nezanedbatelné závažnosti, která si podle vyslechnutých lékařů vyžádala léčení v trvání 1 až 3 týdnů (přičemž následky těchto zranění, zejména na hlavě a v oblasti levého oka, nebyly dosud zkoumány) a která byla způsobena třetí osobou. Toto posouzení ovšem nemění nic na závěru, že nárok žalobce, jak byl uplatněn, je promlčen.

29. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů za tři úkony – odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to v paušální výši 300 Kč za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem ve výši 900 Kč.

Poučení