29 CO 67/2022 - 132

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a JUDr. Dany Slavíkové ve věci žalobce (původně žalobce 2): [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti (původně žalobce 1): [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] o žalobě podle části V. o. s. ř., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], čj. 24 C 151/2019-96 ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 151/2019-100 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé II. a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit [právnická osoba] na nákladech odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum] odmítl žalobu o nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo], pokud se týkala vyhovujícího výroku II. (výrok I. rozsudku soudu I. stupně). Žalobu o nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] s návrhem nahradit zamítavý výrok III. tak, že [právnická osoba], [IČO], je povinna zaplatit žalobci 2) částku [částka] s úrokem z prodlení 8,05% ročně z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o včas, v souladu s ust. § 247 odst. 1 o. s. ř., podané žalobě podané žalobcem 2 (dále jen„ žalobce“, neboť v době rozhodnutí soudu I. stupně byl jediným žalobcem) dle části V. o. s. ř. na nahrazení výroků II. a III. shora označeného nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách. Finanční arbitr rozhodl dle ust. § 8 a násl. zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, o návrhu žalobce (navrhovatele) proti účastnici [právnická osoba] (instituci) na určení neplatnosti pojistné smlouvy [číslo] (investiční životní pojištění PROFI Invest), uzavřené žalobcem a [právnická osoba] (od [datum] pod obchodní firmou [právnická osoba], dále též účastnice nebo pojišťovna) dne [datum] a na vydání navrhovatelem zaplaceného pojistného z titulu bezdůvodného obohacení. Neplatnost pojistné smlouvy žalobce vyvodil z toho, že nebyla dostatečně určitě sjednána výše pojistného plnění a výnosů z investovaných prostředků, přičemž investování označil za pravý účel smlouvy a pojišťovací složku za zcela formální. Za této situace nebyla pojišťovna ani oprávněna smlouvu uzavřít. Finanční arbitr v souladu s ust. § 12 odst. 3, věta první zákona č. 229/2002 Sb. překročil návrh navrhovatele na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení a rozhodl i o vrácení pojistného hrazeného navrhovatelem po podání návrhu až do [datum]. Finanční arbitr nálezem ze dne [datum] rozhodl, že předmětná pojistná smlouva je od počátku neplatná (výrok I.), uložil instituci zaplatit navrhovateli [částka] s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.), ve zbývající části návrh zamítl (výrok III.) a rozhodl, že instituce je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši [částka] na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok IV.). Námitky navrhovatele a instituce proti tomuto nálezu rozhodnutím ze dne [datum] zamítl.

3. Se žalobou žalobce [jméno] [příjmení] (původně žalobce 2) byla dle ust. § 250b odst. 1 o. s. ř. spojena ke společnému řízení žaloba [právnická osoba] (původně žalobce 1) na nahrazení vyhovující části rozhodnutí Finančního arbitra dle ust. § 250b odst. 1 o. s. ř. Na základě zpětvzetí žaloby žalobcem 1) soud I. stupně řízení o jeho žalobním nároku pravomocně zastavil usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 24 C 151/2019-68, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení ponechal na konečné rozhodnutí ve věci samé.

4. Odmítnutí návrhu žalobce na přezkum vyhovujícího výroku Finančního arbitra soud I. stupně odůvodnil odkazem na ust. § 246 odst. 1, 2 o. s. ř. (a contrario): žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na nahrazení té části rozhodnutí správního orgánu, jíž mu bylo zcela vyhověno, neboť vyhovujícím rozhodnutím nemohla být jeho práva (nepříznivě) dotčena.

5. Soud I. stupně se věcně zabýval tou částí návrhu žalobce, o níž Finanční arbitr rozhodl zamítavě ve výroku III. nálezu. Žalobce se v rámci přezkumu citovaného nálezu domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout úhradou pojistného přede dnem [datum], tedy dříve než tři roky před zahájením řízení před Finančním arbitrem. Z odůvodnění rozhodnutí Finančního arbitra vyplývá, že byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Instituce vznesla námitku promlčení a Finanční arbitr tuto část nároku zamítl jako promlčenou.

6. Při posouzení promlčení rozhodné části uplatněného nároku vyšel soud I. stupně z následujících faktů, plynoucích ze skutkových zjištění správního orgánu: Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o životním pojištění PROFI Invest. Žalobce se zavázal hradit měsíčně pojistné ve výši [částka]. Žalobce na základě pojistné smlouvy hradil počínaje dnem [datum] měsíčně pojistné ve výši [částka]. S účinností od [datum] se účastníci smlouvy dohodli na snížení měsíčního pojistného na částku [částka], v této výši žalobce hradil pojistné pravidelně až do března roku 2019. Do dne [datum] žalobce zaplatil na pojistném celkem [částka]. Dne [datum] podal žalobce návrh na zahájení řízení před Finančním arbitrem.

7. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval soud I. stupně za použití přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“). Dle obč. zák. posuzoval promlčení nároku včetně počátku běhu a délky promlčecí lhůty (§ 3036 o. z.). Aplikoval ust. § 107 odst. 1 obč. zák. upravující dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, která běží ode dne, kdy se oprávněný dozví, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Současně vzal v úvahu ust. § 107 odst. 2 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky (objektivní promlčecí lhůta) a jde-li o úmyslně bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

8. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu každé jednotlivé splátky pojistného běží samostatná subjektivní (i objektivní) promlčecí lhůta. Za okamžik, kdy se žalobce dozvěděl rozhodné skutkové okolnosti o tom, že se přijetím platby pojistného na jeho úkor instituce bezdůvodně obohatila, pokládal soud I. stupně den uskutečnění každé jednotlivé platby pojistného (v tomto bodě se soud I. stupně nesetkal s názorem Finančního arbitra vysloveným v nálezu a v rozhodnutí o námitkách). Finanční arbitr totiž uvedl v odst. 5. 6 svého nálezu, že nezjistil dřívější vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení než v září [rok], kdy instituce dopisem ze dne [datum] informovala žalobce o stavu pojištění, konkrétně o výši kapitálové hodnoty pojištění, nesplacených počátečních nákladech a aktuální výši odkupného. Finanční arbitr vyšel z toho, že subjektivní promlčecí lhůta započatá v září 2016 ke dni podání návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem ([datum]) žalobci neuplynula. Zabýval se proto objektivní promlčecí lhůtou a vyhověl nároku žalobce za dobu 3 let před podáním návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem. Nárok vztahující se k pojistnému uhrazenému v době předcházející měl za promlčený v objektivní tříleté promlčecí lhůtě.

9. Soud I. stupně dospěl k závěru, že Finanční arbitr rozhodl správně, neboť část nároku žalobce, kterou zahrnuje zamítavý výrok Finančního arbitra, je promlčena ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, upravené v ust. § 107 odst. 1 obč. zák. Žalobce mohl dovodit neplatnost a současně získat vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení již při uzavření pojistné smlouvy, kdy se seznámil s jejím obsahem. Subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, běžící ode dne každé dílčí úhrady pojistného, žalobci marně uběhly. Část nároku, kterou žalobci nepřiznal Finanční arbitr jako promlčenou v objektivní tříleté promlčecí lhůtě, je tedy podle soudu I. stupně rozhodně promlčena. Argumentu, že účastnice měla úmysl se na úkor žalobce obohatit (a z tohoto důvodu by měla být promlčecí lhůta 10 letá dle ust. § 107 odsst. 2 obč. zák.), stejně jako argumentu o rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, který žalobce opřel o obsah dokumentu Dohledový benchmark [číslo] soud I. stupně nepřisvědčil (odst. 8. rozsudku soudu I. stupně).

10. Soud I. stupně přitom vznik tvrzeného práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči účastnici dovodil, neboť konstatoval, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná, a to z důvodu absence ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a poplatků, které měl pojištěný hradit. Tuto výši nelze zjistit ani ze všeobecných ani z doplňkových pojistných podmínek, pouhý odkaz na pojistné technické zásady je dle názoru soudu I. stupně neurčitý. Shodně na neplatnost smlouvy nahlíží v přezkoumávaném rozhodnutí také Finanční arbitr, který současně zdůvodnil, že jednotlivá neplatná ujednání nejsou oddělitelná od zbývajícího obsahu pojistné smlouvy, a proto je smlouva neplatná jako celek. Dále podle soudu I. stupně nelze ze smlouvy zjistit výši odkupného a výši investovaných částek.

11. K argumentaci žalobce týkající se rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy soud I. stupně zdůraznil, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Na podporu svého právního posouzení citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3432/2018 a zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by pojišťovna žalobci jakkoliv bránila v uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí lhůty. Žalobce mohl od pojistné smlouvy kdykoli odstoupit a žádat o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce měl možnost při uzavření smlouvy a v průběhu smluvního vztahu posoudit výhody a rizika spojená s ním spojená. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 375/2020 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Co 127/2021, která žalobce uplatnil jako součást své argumentace, označil soud I. stupně za vybočující z ustálené rozhodovací praxe a v souladu s ní žalobu zamítl.

12. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k procesnímu zavinění na zastavení řízení o žalobě účastnice a k neúspěchu žalobce, o němž rozhodl meritorně, dospěl k závěru o srovnatelném neúspěchu řízení v případě obou jeho účastníků, a proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

13. Proti výroku II. a III. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobě bude vyhověno a nález Finančního arbitra bude nahrazen uložením povinnosti účastnici - [právnická osoba] - zaplatit žalobci částku [částka] se 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, případně aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobce v odvolání namítl, že soud I. stupně pochybil, když neprovedl žalobcem navržené důkazy, zejména výslech jím navržených svědků zastávajících významné pozice v řídících, kontrolních a právních odděleních účastnice, a to [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], Ing. [příjmení], Mgr. [příjmení] a Mgr. [příjmení] a blíže nespecifikované listinné důkazy k prokázání tvrzení, že účastnice nesdělovala žalobci systematické informace o nákladové struktuře pojištění. Výslech svědků měl prokázat, že účastnice již při uzavření pojistné smlouvy věděla o jejích vadách, způsobujících absolutní neplatnost a pro jejich odstranění nic neučinila. Povinnost mlčenlivosti podle ust. § 127 zákona č. 277/2009 Sb. se na tyto svědky nevztahuje (§ 128 odst. 1, písm. b) zákona o pojišťovnictví).

15. Dále žalobce namítl, že soud I. stupně nepřihlédl k jeho argumentaci. Na základě neúplně zjištěného skutkového stavu soud I. stupně učinil chybné skutkové závěry. Neučinil náležité zjištění z Úředního sdělení [obec] národní banky ze dne [datum], ačkoliv z něj podle žalobce plyne, že účastnicí uzavírané smlouvy o životním pojištění nejsou v souladu s právním řádem České republiky a účastnice neplnila svou povinnost jednat s odbornou péčí. Skutkový závěr soudu I. stupně, že účastnice byla připravena v případě pojistné události poskytnout žalobci pojistné plnění, je zavádějící, neboť účastnice s pojistnou smlouvou nakládala zcela svévolně, v rozporu se smluvním ujednáním v neprospěch žalobce, neboť po celou dobu trvání pojištění účtovala náklady a poplatky, které nebyly řádně sjednány. Pouhá skutečnost, že účastnice byla pravděpodobně připravena poskytnout žalobci plnění v případě pojistné události, neprokazuje podle žalobce vůli pojistnou smlouvu jako celek dodržet. Úvaha soudu I. stupně o nevyužité možnosti účastnice požadovat po žalobci ekvivalent poskytnutého pojistného krytí je mylná (pojišťovna žalobci žádné plnění neposkytla).

16. Žalobce pokládá za nesprávný závěr soudu I. stupně, že se dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení zaplacením každé platby pojistného, protože již ke dni podpisu pojistné smlouvy znal rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl neplatnost pojistné smlouvy dovodit. V pojistné smlouvě bylo řádně sjednáno pojistné, které zákon vyžadoval jako podstatnou náležitost, zatímco rizikové pojistné a nákladová struktura explicitně zákonem vyžadována nebyla. Rozpoznat neplatnost pojistné smlouvy připravené renomovanou pojišťovnou s dlouhodobou tradicí nebylo v možnostech běžného spotřebitele, jakým žalobce je. Konstatování soudu I. stupně o vědomosti žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy k datu jejího uzavření je podle žalobce nepřiměřeně formální. Žalobce je přesvědčen o správnosti závěru Finančního arbitra, který dřívější vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy nezjistil a nárok posuzoval jen na základě objektivní promlčecí lhůty.

17. Podle odvolatele soud I. stupně neměl posuzovat nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného platbami pojistného po datu [datum] dle zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013. Jde o bezdůvodné obohacení vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., proto se subjektivní promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení řídí tímto zákonem a je tříletá.

18. Soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s argumentací žalobce o nedostatku dobré víry účastnice při vznesení námitky promlčení. Odvolatel poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 C 80/2019 a Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 375/2020, dále argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2063/17 k principům ochrany slabší smluvní strany, nálezem ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 170/11 k principům nikoli mechanické aplikace práva.

19. V doplnění odvolání žalobce rozebral závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21. Žalobce upozornil na skutečnost, že v tomto nálezu je ve srovnání s napadeným rozsudkem odlišně posouzen počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení. Z nálezu citoval pasáž o určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do [datum], v níž Ústavní soud dospěl k závěru, že nemůže být určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Úhrady pojistného o subjektivní vědomost oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Ústavní soud připustil, že je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy nevěděl, soudy měly činit další kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení. A pokud tak neučinily, je posouzení marného uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické. Odvolatel má za to, že citovaný nález negoval ustálenou rozhodovací praxi senátu 29 Co Městského soudu v Praze v obdobných věcech, neboť dosavadní rozhodovací praxe neuchopila problematiku spotřebitelského sporu dostatečně komplexně a s argumentací účastníků řízení se řádně nevypořádávala.

20. Dále žalobce doplnil svou argumentaci o odkaz na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále také jen„ SDEU“), jmenovitě na rozsudek ze dne [datum] sp. zn. C - [číslo], z nějž dovodil, že neurčité smluvní ujednání o rizikovém pojistném je ve smyslu Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] zneužívajícím ujednáním ve spotřebitelské smlouvě. V kontextu unijního práva má toto zjištění dopad na posouzení běhu promlčecích lhůt ve vztahu k nárokům na vydání bezdůvodného obohacení na úkor spotřebitele. Podle názoru SDEU nelze považovat promlčecí lhůtu za přiměřenou, pokud vytváří nezanedbatelné riziko, že bude spotřebitel odrazen od efektivního uplatnění nároku před soudem. Lhůta k uplatnění práva musí být dostatečná k přípravě a podání účinného právního prostředku. Je třeba zohlednit nerovné postavení spotřebitelů vůči poskytovateli služby. U dlouhodobých spotřebitelských smluv, u nichž plnění probíhá déle než tři roky, by se bez poskytnutí náležité ochrany slabší smluvní straně její nároky promlčely dříve, než smlouva vyprší.

21. Žalobce citoval Stanovisko generálního advokáta k začátku běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty a jejímu počítání od každé jednotlivé platby v předmětné věci, projednávané před SDEU:„ Za těchto podmínek může režim promlčení systematicky zbavovat spotřebitele možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu se směrnicemi v oblasti ochrany spotřebitele dříve, než dotčená smlouva skončí. Nelze totiž vyloučit, že spotřebitel, který si není zcela vědom nesouladu smlouvy s unijním právem a obává se žaloby, kterou by proti němu případně podal prodávající nebo poskytovatel, bude mít tendenci plnit své smluvní povinnosti. Za těchto podmínek pravděpodobně nebude neobvyklé, že se spotřebitel bude po zániku smlouvy informovat u advokáta nebo právního poradce o takovém nesouladu!“„ … zásada efektivity brání vnitrostátní právní úpravě nebo jejímu výkladu, které stanoví, že tříletá promlčecí lhůta použitelná na žaloby na vrácení založené na smluvních ujednáních prohlášených za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13 nebo na smluvních ujednáních, která jsou v rozporu s požadavky stanovenými směrnicí 2008/48, začíná plynout od okamžiku, kdy skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení.“ 22. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu jednání.

23. Účastnice navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný. Uvedla, že soud I. stupně při posouzení promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení a při posouzení, zda námitka promlčení vznesená účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a s rozhodovací praxí Městského soudu v Praze. Účastnice poukázala především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2435/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1201/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3551/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21. Odmítla, že za uzavřením pojistné smlouvy byl její, byť nepřímý úmysl obohatit se na úkor žalobce. Je přesvědčena, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a v souladu se zákonem. Nelze dovodit, že by k marnému uplynutí promlčecí lhůty přispěla např. tak, že by bránila žalobci v uplatnění nároku. Námitku promlčení proto nelze považovat za nemravnou.

24. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a došel k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

25. Žalobce při jednání odvolacího soudu setrval na svém návrhu vyslechnout navržené svědky. K dotazu soudu upřesnil, že pokud namítl, že soud I. stupně neprovedl listinné důkazy, měl na mysli novinové články. Odvolací soud návrhu v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. a contrario nevyhověl, neboť doplnění dokazování v odvolacím řízení je přípustné za splnění podmínek upravených v ust. § 213 odst. 4 a 5 o. s. ř., a to v případě, že je takové doplnění potřebné ke zjištění skutkového stavu. Žalobce odvolací soud o důvodnosti provedení navržených výslechů nepřesvědčil, ačkoli správně uvedl, že navržení svědkové nejsou vázáni povinností mlčenlivosti při podání výpovědi před soudem za situace, kdy jejich výslech navrhuje žalobce, který je osobou, jíž se informace týkají. Tvrzení, jejichž prokázání žalobce od výslechů očekával, jsou jednak nesporná (účastnice skutečně neposkytovala pojistníkům systematické informace o nákladové struktuře pojištění). Dalším tvrzením, které hodlal žalobce navrženými výslechy prokazovat, byla vědomost účastnice o vadách smlouvy, působících absolutní neplatnost již při jejím uzavření. Toto tvrzení žalobce je spekulativní, z nesporného skutkového průběhu mu nic nenasvědčuje. Obsah uzavírané smlouvy byl znám oběma smluvním stranám a neurčitost některých jejích ujednání spočívající v odkazu na pojistné technické zásady při uzavření smlouvy nemohla mít jednoznačný význam v tom směru, že výsledný výpočet podle těchto zásad bude pojištěného poškozovat. Otázku, jak se účastníce postavila k již uzavřeným smlouvám, resp. k nově uzavíraným smlouvám poté, co [ulice] národní banka vydala v částce [číslo] Věstníku ČNB dne [datum] Úřední sdělení, v němž se v rámci dohledu nad dodržováním povinností stanovených zákonem č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě vyjádřila k plnění informačních povinností ve vztahu k nákladovosti životního pojištění, k určení výše odkupného, podrobně popsala rozsah a obsah relevantních informací a doporučila pojišťovnám, aby na internetových stránkách zveřejnily maximum informací o nabízeném životním pojištění, si již soud I. stupně zodpověděl na základě provedeného dokazování tak, že účastnice doporučení ČNB adekvátně nezohlednila. Co se týče dokumentu Dohledový benchmark [číslo] s názvem„ Nákladovost produktu životního pojištění, Informace o odkupném“, ten byl rovněž proveden k důkazu v řízení před soudem I. stupně a v napadeném rozsudku je z něj učiněno náležité skutkové zjištění. Pokud pak žalobce spojoval s výslechem navržených svědků také svou argumentaci o nemravnosti vznesené námitky promlčení, nebyla tato souvislost objasněna. Odvolací soud neměl za potřebné provádět v rámci odvolacího řízení další důkazy k prokázání skutkového stavu. Ve vztahu k posouzení konkrétních nároků žalobce opírajících se o absolutní neplatnost pojistné smlouvy ani nemá další analýza chování účastnice význam.

26. Důkazní návrh na doplnění dokazování listinou v rámci odvolacího řízení jednak nebyl dost konkrétní, jednak se ze spisu podává, že soud I. stupně provedl důkaz článkem Kauza Dynamik, uveřejněném v časopisu Finanční poradce v roce 2005 a žádný další důkaz novinovým článkem žalobce v řízení nepředložil.

27. Odvolací soud měl za potřebné pro závěr o skutkovém stavu zopakovat důkaz dopisem účastnice, adresovaným žalobci dne [datum]. Z něj vyplynulo skutkové zjištění odlišné od závěru soudu I. stupně o počátku subjektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud se ztotožnil s dílčím skutkovým závěrem Finančního arbitra ve věci žalobce. Pokud v tomto dopise byla stručná a jasná informace, že ke dni činí kapitálová hodnota pojištění garantovaná [částka], kapitálová hodnota pojištění běžná – negarantovaná [částka], podíly na výnosech [částka], počáteční nesplacené náklady [částka] a aktuální odkupné [částka], muselo být žalobci z těchto údajů zřejmé, že po 4,5 rocích mu předmětný investičně produkt nepřinesl žádný výnos a cena za služby pojišťovny, které měly spočívat v investování jeho prostředků a pojistném krytí smrti nebo dožití v hodnotě [částka], jej stojí přibližně [částka] ročně (za předpokladu rovnoměrného rozložení tzv. počátečních poplatků na uplynulé období). Tato zkušenost mohla a měla žalobce vést buď k revizi jeho smluvního chování, přípustné podle uzavřené smlouvy, nebo ke konzultaci právního řešení nastalé situace. Člověk průměrného rozumu, na nějž v případě žalobce lze usuzovat podle schopnosti uzavřít předmětnou pojistnou smlouvu a dlouhodobě plnit smluvní ujednání, z předmětných informací mohl a měl vyhodnotit, zda uzavřená pojistná smlouva plní jeho očekávání, a měl dojít k závěru, že smluvní vztah je pro něj nevýhodný, neboť platí vysokou cenu za služby, které mu (prozatím) nepřinesly jiný efekt než pojistné krytí ve výši [částka] pro případ smrti. Takovou situaci obvykle průměrný člověk posoudí tak, že se na jeho úkor poskytovatel služby bezdůvodně obohacuje. Proto se odvolací soud ztotožňuje s Finančním arbitrem v posouzení, že ode dne, kdy žalobce informace, obsažené v dopise ze dne [datum] obdržel, počala mu běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení.

28. Průběh smluvních jednání účastníků, jejich jednotlivé písemné úkony a vyčíslení zaplaceného pojistného byl v řízení nesporný. Závěr o skutkovém stavu, pořízený soudem I. stupně je po doplnění dokazování opakováním výše uvedeného listinného důkazu spolehlivým podkladem i pro právní posouzení věci odvolacím soudem.

29. Výrok o odmítnutí části žalobního nároku I. rozsudku zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.

30. O nahrazení zamítavého výroku Finančního arbitra soudním rozhodnutím rozhodl soud I. stupně věcně správně v souladu s ust. § 250i o. s. ř., podle nějž soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl správně. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že soudy jsou ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. vázány správním rozhodnutím – v tomto případě pravomocným výrokem Finančního arbitra, kterým vyhověl žalobci a konstatoval neplatnost pojistné smlouvy. Je tomu tak za situace, kdy se účastnice v současné fázi řízení rozhodnutí Finančního arbitra účinně nebrání, ačkoli stále argumentuje svým přesvědčením, že předmětná pojistná smlouva je platná.

31. Základ nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je oprávněný dle ust. § 451 odst. 1, 2 obč. zák. Aplikace občanského zákoníku, účinného ke dni uzavření předmětné smlouvy, je dle ust. § [číslo] odst. 3 a § 3036 o. z. zcela správná. Opačnou argumentaci žalobce vylučuje jednoznačné znění těchto přechodných ustanovení i komentářová literatura. Přestože část dílčích tvrzených nároků na vydání bezdůvodného obohacení vznikla až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť k části rozhodných plateb pojistného došlo až po dni [datum], převažuje při úvaze o aplikaci ust. § 3028 odst. 3, věty první o. z. fakt, že ke stěžejní skutečnosti, která založila povinnost stran neplatné smlouvy vrátit plnění podle smlouvy přijaté, tj. k sepisu neplatné smlouvy ze dne [datum], došlo přede dnem [datum]. Tato skutečnost založila z pohledu ust. § 3028 odst. 3 o. z. mezi žalobcem a účastnicí právní poměr, na jehož základě pak vznikly - v závislosti na poskytnutých plněních - dílčí povinnosti. O tom, že i u nároků na vrácení plnění poskytnutých po dni [datum] (dle neplatné pojistné smlouvy uzavřené před tímto datem) je třeba užít dosavadních právních předpisů, přitom v současné soudní praxi není pochyb, jak plyne i z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. odůvodnění usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3708/2020).

32. Co se týče námitky promlčení, vznesené účastnicí, má odvolací soud ve světle relevantní judikatury za podstatné pro rozhodnutí, zda námitce přisvědčit či nikoliv, tyto okolnosti projednávané věci: a) Žalobce hradil pojistné od počátku pojištění, tj. [datum] do [datum]. Z dopisu účastnice ze dne [datum] se dozvěděl informace o stavu svého investování a pojištění, z nich mohl dospět k závěru, že se na jeho úkor účastnice bezdůvodně obohacuje. b) Žalobce podal návrh na zahájení řízení o vrácení uhrazeného pojistného před Finančním arbitrem dne [datum]. c) Účastnice namítla uplatněnému nároku promlčení. d) Nebyl prokázán rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Skutková zjištění, k nimž soud I. stupně dospěl, nevedou k úvaze, že účastnice jakýmkoli svým jednáním stála žalobci v cestě při uplatnění jeho práv. Nikdy nepřislíbila ani částečně vyhovět jeho nárokům. Rozpor s dobrými mravy je vždy nezbytné posoudit v kontextu konkrétního skutkového děje. Vzhledem k mnohosti soudních sporů o zcela obdobných nárocích, vyplývajících z totožných nebo obdobných smluv o investičním životním pojištění, lze poukázat na judikaturu, která již tuto otázku opakovaně řešila. Účastnice se této judikatury dovolává ve své replice k odvolání žalobce. Námitka rozporu procesního postupu účastnice s dobrými mravy byla součástí argumentace ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodl citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 2127/21. V odst. 39 nálezu Ústavní soud uvedl, že pochybení soudů při posuzování mravnosti námitky promlčení neshledal. e) Nebyl prokázán úmysl účastnice obohatit se na úkor žalobce. Tuto otázku již řešil Finanční arbitr v předmětném nálezu, přičemž přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Odo 938/2002, a uvedl, že by mohlo jít o úmyslné obohacení, kdyby účastnice byla alespoň srozuměna s tím, že již přijímáním sjednaného pojistného žalobce bezdůvodně ochuzuje. K tomu v projednávané věci nedošlo. Účastnice byla připravena plnit podle uzavřené smlouvy a provedla i v daném případě změnu smlouvy (snížení pojistného) podle návrhu žalobce. Legitimní podnikatelský účel, provozovaný pod dohledem [obec] národní banky a za podmínek jí schválených, jehož součástí je i záměr (úmysl) dosáhnout zisku z poskytovaných pojistných produktů, nelze vykládat jako úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor každého jednotlivého pojištěného, resp. v konkrétním případě na úkor žalobce. Se skutkovými okolnostmi ad a) až e) se pojí následující právní argumenty: f) Na spotřebitele lze klást v přiměřené míře požadavek obezřetnosti. Poté, co soud při rozhodování o právech a povinnostech plynoucích ze spotřebitelské smlouvy vyváží nerovnováhu v postavení smluvních stran, je namístě uvažovat o tom, co má možnost rozeznat běžný spotřebitel, jak vyložit jeho smluvní vůli a jakou míru obezřetnosti lze od něj vyžadovat. V projednávané věci má odvolací soud ve shodě s Finančním arbitrem za to, že dopis ze dne [datum] poskytl žalobci informace dostačující pro závěr o obohacení účastnice na jeho úkor a pro adekvátní rozhodnutí. Další důvod pro ochranu žalobce jako slabší smluvní strany a spotřebitele před během subjektivní promlčecí lhůty proto neexistuje, zejména když dvouletá lhůta skýtá dostatečný prostor pro náležité zvážení případu, pro konzultaci s odborníkem, pro mimosoudní uplatnění nároku i pro zajištění právního zastoupení a pro uplatnění nároku u soudu nebo před Finančním arbitrem. [obec] vigilantibus iura sunt proto v této určité míře platí i pro projednávanou věc. g) [obec] právní jistoty, opřená mimo jiné o právní normy, upravující promlčení, je zásadním principem pro právní posouzení soukromoprávních sporů. Promlčení je právní institut soukromého práva, který chrání všechny dlužníky před vymáháním starých pohledávek a předchází sporům o pohledávky, vzniklé v dřívější době, v nichž je prokazování nároků často právě pro časový odstup komplikované a přináší vysoké náklady na vedení sporů. V souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura sunt musí věřitel přikročit k uplatnění, případně vymáhání své pohledávky včas, jinak může dlužník s úspěchem namítnout promlčení a závazku se tak jednou provždy zprostit. Tříletá obecná (objektivní) promlčecí lhůta je všeobecně přijímanou normou, zakládá legitimní očekávání účastníků právních vztahů. Správnost jejího uplatnění k námitce účastnice v projednávané věci nebyla ani žalobcem přesvědčivě vyvrácena.

33. Odvolací soud odkazuje na argumentaci z citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21 o nesprávnosti úvahy o počátku běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši měsíčního pojistného, který rovněž soud I. stupně v této věci spatřoval v okamžiku uskutečnění platby konkrétního měsíčního pojistného. Nadto soud I. stupně v této věci uvedl, že k takovému běhu subjektivní lhůty dochází na pozadí vědomosti o neplatnosti smlouvy ode dne jejího podpisu. Odvolací soud má za to, že v den podpisu existovala na straně žalobce pouze nejistota o výši rizikového pojistného, poplatků, které budou účtovány k jeho tíži a ohledně výše případného odbytného. Za této situace běžný spotřebitel nemohl usoudit na neplatnost smlouvy nebo na zneužívající charakter smluvních ujednání. Okamžik uskutečnění platby pojistného pak spíše svědčí o tom, že je pojistník přesvědčen, že je pojistný vztah v pořádku, což byl pro něj důvod k placení sjednaného pojistného. Teprve poté, co žalobce obdržel informaci o skutečném stavu svého pojištění, o výši poplatků a výši částek investovaných do vybraných fondů a výnosu z tohoto investování, měl důvod usoudit, že smluvní vztah v pořádku není, že dochází k bezdůvodnému obohacení, a začala mu běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároků z tohoto titulu. [příjmení] lhůta, kterou stanoví příslušná zákonná úprava - § 107 odst. 1 obč. zák., nebyla nikdy sama o sobě shledána nepřiměřenou. Žalobce by při zohlednění námitky promlčení byl úspěšný co do vrácení pojistného zaplaceného od [datum]. Žalobou napadený nález Finančního arbitra přiznal žalobci právo na vrácení plnění zaplaceného 3 roky před podáním návrhu, tj. od dubna 2014, neboť aplikoval obecnou tříletou promlčecí lhůtu dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. Proto má odvolací soud odvolání žalobce za nedůvodné.

34. Co se týče argumentace žalobce rozhodnutím SDEU C [číslo] ze dne [datum] ve věci [právnická osoba], odvolací soud má za to, že tento judikatorní odkaz není případný, protože právní závěry vyjádřené v uvedeném rozsudku nejsou v projednávané věci použitelné. Předmětný rozsudek SDEU dospěl k závěru, že zásada efektivity brání použití takové vnitrostátní úpravy promlčení, u níž existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo. Skutkové okolnosti, za nichž SDEU rozhodoval, vyplývaly ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, obsahující zneužívající ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. SDEU konstatoval, že vnitrostátní úprava promlčení sama o sobě není v rozporu se zásadou efektivity, pokud je promlčecí lhůta dostatečná, přičemž tříletou promlčecí lhůtu shledal dostatečnou a se zásadou efektivity slučitelnou. V posouzení začátku běhu promlčecí lhůty je podle SDEU nezbytné zvážit riziko, že se spotřebitel během stanovené promlčecí lhůty svých práv nedovolává pro nedostatek informací.

35. Odvolací soud má v poměrech posuzovaného případu za to, že zásada efektivity postulovaná unijním právem nevylučuje použití aplikované vnitrostátní právní úpravy promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to proto, že vadná ujednání v pojistné smlouvě, která způsobují absolutní neplatnost smlouvy, tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění. Podle článku 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] se posouzení nepřiměřené a zneužívající povahy podmínek netýká definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Jde o hlavní předmět smlouvy, zatímco SDEU šlo o„ zneužívající klauzule“, tedy doplňující a vedlejší ujednání ve spotřebitelských smlouvách, proto není úvaha o zneužívající povaze těchto ujednání na místě. Z preambule citované směrnice výslovně plyne, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem posuzování podle směrnice podmínky, které vymezují závazek pojišťovatele („ pro účely této směrnice se posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti jiných podmínek; že z toho mimo jiné vyplývá, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem takového posouzení podmínky, které jasně definují nebo vymezují pojištěné riziko a závazek pojišťovatele, protože se tato omezení berou v úvahu při výpočtu pojistné prémie, kterou platí spotřebitel“ cit. [webová adresa] CS/TXT/HTML: [číslo]).

36. Odvolací soud respektuje názor SDEU, že systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13 EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti. Tato zásada ochrany spotřebitele je v českém právu implementována a je rovněž důvodem úspěchu žalobce v tomto řízení, když převážila zásadu soukromého práva pacta sunt servanda.

37. Ze všech shora rozvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního arbitra o zamítnutí veškerých nároků žalobce, které nebyly uplatněny v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, je věcně správný, a proto jej postupem dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

38. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšnou účastnice, neboť žalobce se svým odvoláním neuspěl. Odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka]. Tato částka zahrnuje odměnu za zastoupení advokátem ve výši upravené vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. Odměna za 2 úkony právní pomoci po [částka] dle ust. § 9 odst. 4, písm. d) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1, písm. d) a g) advokátního tarifu činí [částka], ke každému úkonu náleží paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Dle ust. § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř. náleží k odměně 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce účastnice plátcem. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce účastnice. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení