29 Co 77/2025-183

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Bláhové a soudkyň JUDr. Petry Kořínkové a JUDr. Petry Hankové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Viktorem Pakem sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. Davidem Rolným sídlem 8. března 21/13, 460 05 Liberec V – Kristiánov o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Jablonci nad Nisou ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 105 C 2/2024-157,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, za den , datum, a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, za den , datum, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 60 070,60 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 509 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku u JUDr. Viktora Paka.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zastavil řízení co do částky 76 923 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 7 752 Kč od 11. 2. 2024 do zaplacení, výrokem II žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 92 248 Kč od 11. 2. 2024 do 13. 3. 2024, z částky 21 637 Kč od 14. 3. 2024 do 14. 3. 2024 a z částky 69 171 Kč od 23. 9. 2024 do 23. 9. 2024 zamítl, výrokem III uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 611 Kč od 14. 3. 2024 do 22. 9. 2024 a z částky 1 440 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení, výrokem IV uložil žalované povinnost v téže lhůtě zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. Viktora Paka náhradu nákladů řízení ve výši 21 448,50 Kč a výrokem V uložil žalované povinnost zaplatit v téže lhůtě České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek za žalobu ve výši 1 416 Kč.

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2024 do zaplacení, a to z titulu nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného, která jí dle žaloby byla způsobena nezbytnými lékařskými výkony v průběhu roku 2021 v souvislosti s řešením komplikací po operačním zákroku, který u žalované podstoupila 7. 10. 2019. V průběhu řízení vzala žalobu co do částky 21 637 Kč zpět, neboť tato jí byla uhrazena 14. 3. 2024, a proto bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno usnesením okresního soudu č. j. 105 C 2/2024-59 ze dne 26. 6. 2024. Dále vzala žalobu zpět co do částky 76 923 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 752 Kč od 11. 2. 2024 do zaplacení, a to jednak z důvodu, že jí byla dne 23. 9. 2024 uhrazena částka 69 171 Kč, a jednak (pokud jde o částku 7 752 Kč) s ohledem na závěry znaleckého posudku o výši nároku na bolestné. Okresní soud proto výrokem I napadeného rozsudku v tomto rozsahu řízení podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil. Základ nároku byl ve prospěch žalobkyně vyřešen rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 109 C 14/2021-196 ze dne 26. 4. 2023, v němž bylo konstatováno, že žalovaná při laparoskopické oboustranné ovarektomii u žalobkyně nepostupovala lege artis. Proto se okresní soud zabýval jen výší náhrady za bolesti, které žalobkyně vytrpěla v roce 2021. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 5. 2. 2024 vyzvala žalovanou, aby jí částkou 100 000 Kč odčinila způsobené bolesti, které mají původ v operaci u žalované, s nimiž se potýkala v roce 2021, a to do 5 dnů ode dne doručení výzvy. Dne 6. 2. 2024 po telefonické výzvě doplnila, že předžalobní výzva se týká toliko náhrady za bolest utrpěnou v roce 2021. Zástupce žalované následujícího dne namítl, že lhůta k zaplacení je krátká, neboť zjištění stanoviska žalované, případně pojišťovny, zabere čas. Dne 9. 2. 2024 žalobkyni oznámil, že uplatněný nárok byl postoupen pojišťovně k vyřízení. Dne 14. 3. 2024 byla na účet advokátní kanceláře zástupce žalobkyně připsána částka 21 637 Kč od pojišťovny žalované jako výsledek šetření pojistné události dle odborného vyjádření znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , které stanovilo bodové ohodnocení bolestí žalobkyně na 60 bodů. Dne 23. 9. 2024 byla na týž účet připsána částka 69 171 Kč od pojišťovny žalované jako výsledek dalšího šetření pojistné události podle pozdějšího posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , jenž stanovil bodové ohodnocení na 255 bodů. Výši náhrady stanovil okresní soud částkou 92 248 Kč (255 bodů x 361,76 Kč) podle Metodiky Nejvyššího soudu ČR. Žalované tak uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 440 Kč (tj. rozdíl částky 92 248 Kč a částek 21 637 Kč a 69 171 Kč, které již žalovaná žalobkyni zaplatila). Dále aplikoval § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého má dlužník plnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co je k tomu vyzván. Pojem „bez zbytečného odkladu“ vyložil tak, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující k splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí na okolnostech konkrétního případu (odkázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). V projednávané věci přihlédl k tomu, že žalovaná ani její zástupce výzvu k plnění neignorovali, kontaktovali zástupce žalobkyně a věc předali k vyřízení pojišťovně. To žalobkyni oznámili s tím, že pojišťovna musí zpracovat odborné vyjádření podle Metodiky Nejvyššího soudu. , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, zpracoval odborné vyjádření cca do 14 dnů a dne 14. 3. 2024 bylo žalobkyni (částečně) plněno. Okresní soud též zohlednil, že pojišťovny nemohou plnit libovolně podle odhadnutých požadavků poškozených, ale nejdříve musí nároky objektivně kvantifikovat, a že pojišťovna plnila v rámci lhůty pro vyřízení pojistné události (§ 2798 odst. 2 o. z.). Dospěl tak k závěru, že se nárok stal splatným 13. 3. 2024 a od 14. 3. 2024 vzniklo žalobkyni právo domáhat se vůči žalované splatného nároku pořadem práva. Dodal, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020, neposuzoval otázku délky lhůty k plnění za situace, kdy dlužník projevil připravenost plnit před podáním žaloby prostřednictvím smluvní pojišťovny, jež musela nejprve provést likvidaci pojistné události. V tom se projednávaná věc skutkově liší i od případu posuzovaného rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 4. 2023, č. j. 109 C 14/2021-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2024, č. j. 29 Co 157/2023-222. Úrok z prodlení proto nebyl žalobkyni přiznán za období od 11. 2. 2024 do 13. 3. 2024 a dále za dny, kdy byl dluh částečně plněn (§ 1957 odst. 1 o. z.). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a úspěšnější žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 41,6 % (odpovídajícím rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu). Výši nákladů vynaložených žalobkyní na zastoupení advokátem stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen „AT“), přičemž (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020) vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) AT.

3. Rozsudek okresního soudu napadla v rozsahu výroků II a IV odvoláním žalobkyně. Namítá, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, na věc nedopadá, neboť řeší problematiku odstoupení od smlouvy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), avšak v dané věci jde o závazek z deliktního jednání žalované. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II ÚS 2149/17, k této problematice uvedl, že nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co vyzval povinného k plnění. Tento názor se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, např. v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1373/2020. Je irelevantní, zda a s kým má škůdce uzavřenu pojistnou smlouvu. Z žádného ustanovení neplyne povinnost žalobkyně připojit k výzvě k plnění důkazy prokazující existenci nároku a jeho výši. Z výzvy žalobkyně je jasné, že požadovala odčinění vytrpěných bolestí v souvislosti s komplikacemi po gynekologickém zákroku, který podstoupila , datum, , Anonymizováno, a to konkrétně při výkonech dne 21. 4. 2021, 29. 6. 2021 a dne 2. 11. 2021. Tyto výkony podstoupila v zařízení žalované, která tak disponovala potřebnou dokumentací. Výzva byla učiněna v situaci, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o odčinění za bolesti vytrpěné v této souvislosti v letech 2019 a 2020. Závěr soudu, že se pohledávka stala splatnou až po likvidaci pojistné události pojišťovnou žalované, vychází z absurdní konstrukce, že dokud nárok poškozeného neuzná za oprávněný škůdcova pojišťovna, není pohledávka poškozeného splatná. Dále namítá, že úrok z prodlení jí náleží i za den, kdy bylo (opožděně) plněno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1450/2008). Ve vztahu k nákladovému výroku namítá, že závěr okresního soudu, že zavinila zpětvzetí žaloby o 21 637 Kč, neodpovídá § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žaloba byla podána důvodně a byla v této části vzata zpět pro chování žalované. Při výpočtu nákladů na zastoupení advokátem okresní soud směšuje dva odlišné a nekompatibilní judikatorní přístupy. Při výpočtu odměny advokáta vyšel z paušální tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč, ale na ni roubuje princip poměrného úspěchu ve věci, a to v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, podle něhož tarifní hodnota 50 000 Kč přichází ve věcech náhrady nemajetkové újmy v úvahu jen v případě neúspěchu žalobce (viz nález ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22). Byla-li žalobkyně úspěšná v rozsahu 92 248 Kč, zatímco žalovaná pouze v rozsahu 7 752 Kč, pak žalobkyni náleží náhrada nákladů v rozsahu 84 % kalkulovaných ze skutečné tarifní hodnoty sporu 100 000 Kč. Žalobkyni náleží i náhrada za zpracování doplňku znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , když podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 Co 153/2017-316, je přípustné, aby ocenění nemateriální újmy na zdraví prováděli i znalci, již nejsou jmenovaní ve specializovaném odvětví, pokud respektují principy Metodiky. Z posudku , tituly před jménem, , jméno FO, vycházel i Okresní soud v Jablonci nad Nisou při rozhodování o bolestném za roky 2019 a 2020 a shledal jej přípustným důkazem. Proto žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky změnil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. K odvolání žalobkyně žalovaná uvedla, že odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II ÚS 2149/17, není přiléhavý, neboť se týká úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a neřeší splatnost nároku na bolestné. Případné není ani rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1373/2020, neboť v něm Nejvyšší soud odkázal na neúčinnou právní úpravu § 563 obč. zák. a pouze pro účely tohoto konkrétního rozhodnutí dovodil, že dle § 1958 o. z. je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu. Jde o rozhodnutí v adhezním řízení, kdy se obvinění o výši nároku uplatňovaného poškozeným dozvěděli až při hlavním líčení, a nikoli z výzvy. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ stanovená v § 1958 odst. 2 o. z. je neurčitá a jejím smyslem je umožnit splnění dluhu ve lhůtě, která je přiměřená okolnostem. Vodítko k výkladu poskytuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, dle něhož lze využít dosavadní judikaturu k výkladu tohoto pojmu v obč. zák. a obch. zák. Jde o lhůtu velmi krátkou, jejíž délka závisí na konkrétních okolnostech případu, přičemž je třeba zkoumat, zda dlužník využil všechny možnosti pro splnění povinnosti, případně co mu v tom bránilo. Žalovaná jednala promptně a zodpovědně, vyvíjela aktivitu ke splnění povinnosti, ale až 13. 3. 2024 získala stanovisko pojišťovny. Žalobkyně šibeničním termínem a předčasným podáním žaloby jen navýšila náklady řízení. Za den, kdy bylo (opožděně) plněno, úrok z prodlení nelze přiznat, neboť úrok představuje náhradu za věřitelovu nemožnost nakládat s penězi, a v den připsání platby s částkou již disponovat může. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1450/200, vychází ze staré právní úpravy a nezohledňuje současné možnosti okamžitých plateb. Žalobkyně zavinila zastavení řízení ohledně částky 21 637 Kč, protože žalobu podala předčasně. Procesní postup žalobkyně vykazuje známky rozporu s dobrými mravy, nekalý výkon práva převažuje nad výkonem poctivým, proto by ze svého jednání neměla těžit.

5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a jemu předcházející řízení v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výrocích II a IV) a odvolání shledal důvodným. Se souhlasem účastnic řízení a za splnění předpokladů § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

6. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Podle § 1970 věty prvé o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

9. Rozhodnutí závisí na posouzení otázky, od kdy má žalobkyně nárok na úrok z prodlení z přiznané částky náhrady nemajetkové újmy (bolestného), jejíž výše byla v řízení určena soudem podle Metodiky Nejvyššího soudu ČR a podle bodového ohodnocení stanoveného znalcem.

10. Z judikatury Ústavního soudu ČR (nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, a na něj navazující nález ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2370/22) plyne, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh. Závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným (a povinnost škůdce plnit) vzniká již ze samotného deliktu a o celkové výši nároku na přiměřené a plné odškodnění soud rozhoduje v případném soudním řízení deklaratorním rozhodnutím. Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Nepřiznání úroků z prodlení s povinností škůdce nahradit nemajetkovou újmu musí být opodstatněno objektivními a racionálními důvody, protože právě úroky z prodlení motivují škůdce plnit jeho povinnost řádně a včas, a zajišťují tak účinnou ochranu ústavně chráněného statku. Nepřiznání úroku z prodlení je výjimkou z pravidla. Oba nálezy byly přijaty v souvislosti s úpravou v obč. zák., ale Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, uvedl, že jeho nosné důvody platí i na případy, na které dopadá aktuální právní úprava v o. z. (odst. 59 odůvodnění), a že skutečnost, že je nemajetková újma obtížněji vyčíslitelná, nemůže jít výhradně k tíži poškozeného (odst. 47 odůvodnění). Nutno doplnit nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20, který řešil obdobnou problematiku ve vztahu k náhradě ztráty na výdělku v souvislosti s poškozením zdraví, kdy úroky z prodlení nebyly poškozené přiznány s odůvodněním, že se škůdci nevyhýbali své povinnosti plnit nároky, ale bylo třeba činit složité a obsáhlé dokazování a poškozená poskytla podklady pro výpočet náhrady až 8 let po škodní události. Ústavní soud shledal, že takové odůvodnění vybočuje z mezí ústavnosti, protože poškozená škůdcům v přístupu k údajům relevantním pro posouzení oprávněnosti nároku nebránila. Závěry obecných soudů fakticky znamenají, že poškozená měla své nároky prokázat dříve než v soudním řízení a že teprve od tohoto okamžiku se mohla úspěšně domáhat úroku z prodlení. Taková povinnost však z právní úpravy neplyne. Závěr o rozporu nároku na úrok z prodlení s dobrými mravy by bylo možno učinit jen tehdy, pokud by poškozená škůdcům bránila v přístupu k relevantním dokladům. V nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, Ústavní soud uvedl, že nárok na zaplacení úroků z prodlení vzniká oprávněnému již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění (odst. 48 odůvodnění), avšak učinil tak v souvislosti s předchozí úpravou v § 563 obč. zák., podle kterého není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (zatímco ustanovení § 1958 o. z. /které je třeba aplikovat na projednávanou věc/ povinnost dlužníka splnit dluh váže na lhůtu „bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy“).

11. U nároku na náhradu bolestného čas plnění není stanoven právním předpisem, proto není-li určen dohodou stran, stává se splatným na výzvu poškozeného. K požadavkům kladeným na výzvu k plnění (v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění) Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2022, č. j. 25 Cdo 3697/2020, uvedl: „Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost poškozeného připojit k výzvě k náhradě újmy důkazy prokazující její existenci či výši. Aby však výzva vyvolala zamýšlené účinky, je nezbytné, aby poškozeným požadované plnění bylo dostatečně identifikováno tak, aby bylo zřejmé, o jaký nárok a o jaké plnění se jedná, u peněžitého plnění, jaká je jeho výše. V případě újmy na zdraví je třeba zejména uvést, zda je požadováno bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění či některý z dalších nároků (např. náhrada nákladů léčení, další nemajetková újma) a v jaké výši, a uplatněné nároky skutkově vymezit.“12. V projednávané věci výzva žalobkyně z 5. 2. 2024 obsahuje požadavek na odčinění vytrpěných bolestí ve výši 100 000 Kč jako následku laparoskopické oboustranné ovarektomie, kterou žalobkyně podstoupila na gynokologicko-porodnickém oddělení žalované dne 7. 10. 2019, při níž jí byl přerušen pravý močovod. Je v ní popsáno, že toto poranění si vyžádalo řadu invazivních výkonů, konkrétně jsou uvedeny dvě výměny stentů ve dnech 21. 4. 2021 a , datum, a odstranění stentu dne 2. 11. 2021. Výzva odkazuje na § 2645 odst. 1, § 2913 odst. 1 o. z. a § 2958 o. z., které jsou v ní citovány. Lhůta k plnění je stanovena v délce 5 dnů. Z výzvy tedy vyplývá, že žalobkyně se domáhá odškodnění bolestí utrpěných v souvislosti s konkrétně definovanou škodní událostí a třemi konkrétními výkony v roce 2021, a to ve výši 100 000 Kč. Výzva je srozumitelná a určitá a její doručení žalované dne 5. 2. 2024 vyvolalo účinky podle § 1958 odst. 2 o. z.

13. Žalobkyně ve výzvě požadovala plnění ihned, jak jí umožňuje ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., přičemž přímo ve výzvě ohledně tohoto pojmu odkázala na výkladová pravidla v § 1959 o. z. s tím, že jde o 5 dnů. Žalovaná po obdržení výzvy byla povinna plnit „bez zbytečného odkladu“. K výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ v § 1958 odst. 2 o. z. ani jeden z výše uvedených nálezů Ústavního soudu vodítko neposkytuje. V nálezu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, však Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Existuje též judikatura Nejvyššího soudu k výkladu tohoto pojmu, která je použitelná i za současné úpravy, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 (na který odkázal okresní soud). S odkazem na tuto judikaturu lze konstatovat, že jde o „velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ I Nejvyšší správní soud došel k závěru, že jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout (srov. např. rozsudek ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008).

14. Okresní soud posuzoval okolnosti dané věci a zaměřil se na to, zda žalovaná bezodkladně využila všechny možnosti pro splnění své povinnosti. Za podstatné považoval, že žalovaná výzvu k plnění neignorovala, kontaktovala zástupce žalobkyně a věc neprodleně předala k vyřízení smluvní pojišťovně. Žalobkyni informovala, že pojišťovna musí nejprve zpracovat odborné vyjádření podle Metodiky Nejvyššího soudu, a upozornila ji, že to v několikadenní lhůtě k plnění nelze stihnout. Odborné vyjádření , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, bylo zpracováno cca do 14 dnů a 14. 3. 2024 bylo žalobkyni (částečně) plněno. Okresní soud připomněl, že pojišťovny nejdříve musí uplatněné nároky objektivně kvantifikovat a že pojišťovna žalované plnila v rámci lhůty pro vyřízení pojistné události (§ 2798 odst. 2 o. z.), a proto uzavřel, že při zohlednění konkrétních okolností je v dané věci nutno za lhůtu bez zbytečného odkladu považovat dobu cca 5 týdnů od doručení výzvy k plnění, tj. do 14. 3. 2024. Takové hodnocení okolností případu však nemůže obstát, protože přehlíží, že žalobkyně svůj nárok uplatnila vůči žalované, a nikoli vůči pojišťovně. Proto je pro posouzení věci irelevantní, zda je žalovaná pojištěna, v jaké lhůtě je pojišťovna povinna plnit a jak dlouho pojišťovně trvá likvidace pojistné události. To, že je škůdce pojištěn, nic nemění na jeho povinnosti nahradit poškozenému způsobenou újmu, ani to neprodlužuje zákonem stanovenou lhůtu pro splnění této povinnosti – pojištěný i nepojištěný škůdce jsou povinni škodu nahradit ve stejné lhůtě „bez zbytečného odkladu“.

15. Pro posouzení věci je naopak významná okolnost, že požadavek žalobkyně pro žalovanou nebyl (nemohl být) překvapením. Již od roku 2021 se vedl soudní spor, v němž byly řešeny (jiné) nároky žalobkyně související s následky operace, kterou podstoupila u žalované dne 7. 10. 2019 a při níž jí byl přerušen pravý močovod. Žalovaná tak měla k dispozici všechny podklady (zdravotní dokumentaci žalobkyně) a po právní moci rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 4. 2023, č. j. 109 C 14/2021-196, též věděla, že nároky žalobkyně za roky 2019 a 2020 (odvíjející se od téže škodné události) jsou opodstatněné. Věděla též, že žalobkyně u ní v roce 2021 podstoupila další bolestivé výkony, které s následky operace souvisely, a že v souvislosti s nimi může vznést další nároky. To, že žalovaná v takové situaci výzvu k plnění neignorovala, kontaktovala zástupce žalobkyně a věc neprodleně předala k vyřízení smluvní pojišťovně, je tedy jen logické. Nelze to však považovat za jednání směřující k úhradě dluhu. Totéž platí o tom, že žalovaná žalobkyni informovala, že pojišťovna bude muset zpracovat odborné vyjádření podle Metodiky Nejvyššího soudu, a upozornila ji, že to v několikadenní lhůtě k plnění nelze stihnout, neboť (jak je vysvětleno v judikatuře uvedené shora) pro splatnost nároku a právo poškozeného domáhat se úroku z prodlení zákon nevyžaduje, aby nárok byl jednoznačně prokázán, a poškozenému nemůže jít k tíži, že nemajetková újma je obtížněji vyčíslitelná. Podstatné je, že žalobkyně žalované nebránila v přístupu k relevantním dokladům a žalované nic nebránilo v tom, aby si o oprávněnosti nároku učinila na základě těchto podkladů vlastní úsudek. Škůdce sice bez odborného posouzení neví, kolik přesně má poškozenému plnit, ale může poskytnout takové plnění, jaké považuje za adekvátní, čímž sporu buď zčásti nebo úplně předejde a poškozenému se plnění dostane včas. Pojem „bez zbytečného odkladu“ je nutno vykládat též v závislosti na účelu, jehož chce zákonodárce za pomoci tohoto pojmu dosáhnout, tedy aby se věřiteli (zde poškozené žalobkyni) dostalo plnění (zde náhrady újmy) co nejdříve. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud (na rozdíl od okresního soudu) uzavírá, že vyzvala-li žalobkyně žalovanou, aby jí náhradu bolestného zaplatila do 5 dnů od doručení výzvy, a výzva byla žalované doručena 5. 2. 2024, stal se nárok žalobkyně na zaplacení bolestného ve výši 92 248 Kč splatným dne 10. 2. 2024.

16. Lze dodat, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, na který ve vyjádření k odvolání odkázala žalovaná, není s těmito závěry v rozporu. Nejvyšší soud v něm řešil otázku promlčení nároku na odměnu příkazníka v situaci, kdy strany ve smlouvě měly ujednáno, že splatnost se odvíjí od vystavení faktury, a dovolatel vystavil fakturu až 31. 5. 2018, přestože ji mohl vystavit dříve. Uzavřel, že v takovém případě jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh, a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým). Nejvyšší soud uvedl, že k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ lze využít dosavadní judikaturu (viz shora) a pouze v podmínkách řešené věci uzavřel, že by neměla překročit 14 dnů, kterou si strany samy sjednaly v příkazní smlouvě jako lhůtu stanovenou k zaplacení odměny příkazníka.

17. Další otázkou nastolenou v odvolání je, zda má žalobkyně nárok na úrok z prodlení i za dny, kdy bylo opožděně plněno, tj. za den 14. 3. 2024 (kdy byla zaplacena částka 21 637 Kč) a za den 23. 9. 2024 (kdy byla zaplacena částka 69 171 Kč). K tomu je třeba uvést, že dnem prodlení je i den, kdy došlo k opožděné platbě. To, že s plněním věřitel může nějakou část dne (po připsání částky na účet) disponovat, není relevantní. Důvod, proč tomu tak je, pregnantně vysvětluje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1450/2008.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud (na rozdíl od okresního soudu) uzavírá, že žalovaná byla v prodlení se zaplacení částky 92 248 Kč od 11. 2. 2024 až do 14. 3. 2024 (kdy za ni pojišťovna zaplatila žalobkyni 21 637 Kč), od 15. 3. 2024 do 23. 9. 2024 (kdy za ni pojišťovna zaplatila 69 171 Kč) byla v prodlení se zaplacením částky 70 611 Kč a od 24. 9. 2024 je v prodlení se zaplacením částky 1 440 Kč. Proto má žalobkyně podle § 1970 o. z. proti žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 92 248 Kč od 11. 2. 2024 do 14. 3. 2024 a z částky 70 611 Kč (92 248 - 21 637 = 70 611) od 15. 3. 2024 a z částky 1 440 Kč (70 611 – 69 171 Kč = 1 440 Kč) od 24. 9. 2024 do zaplacení (přičemž úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 611 Kč od 14. 3. 2024 do 22. 9. 2024 a z částky 1 440 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení již byl žalované přisouzen výrokem III rozsudku okresního soudu, který nebyl odvoláním napaden, proto zůstal nedotčen a již nabyl právní moci). Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním žalobkyně napadeném ve výroku II podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 92 248 Kč od 11. 2. 2024 do 13. 3. 2024, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 637 Kč za den 14. 3. 2024 a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 69 171 Kč za den 23. 9. 2024, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. Ve výrocích I, III a V nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v těchto výrocích zůstal nedotčen a již nabyl právní moci.

20. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Z rozhodovací činnosti soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 1934/23) vyplývá, že uzná-li soud v obdobném typu sporu základ nároku, avšak nepřizná náhradu nemajetkové újmy v plné žalované výši, má při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje přiznat i částečně neúspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku. Tak tomu je i v projednávané věci, v níž záviselo rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku a žalobkyně byla neúspěšná toliko ohledně částky 7 752 Kč s úrokem z prodlení z této částky, o kterou vzala žalobu zpět, aniž byla žalovanou zaplacena, právě s ohledem na závěry v řízení podaných znaleckých posudků o výši nároku. Co do požadavků na zaplacení částek 21 637 Kč a 69 171 Kč byla žaloba podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalované, která až v průběhu řízení tyto žalobkyni zaplatila. V rozsahu těchto částek a přisouzené částky 1 440 Kč s úrokem z prodlení tedy byla žalobkyně v řízení úspěšná. Žalobkyně tak má podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nárok na plnou náhradu nákladů řízení.

21. Žalobkyně vynaložila náklady na zastoupení advokátem, jejichž výše se stanoví podle AT ve znění před novelou č. 258/2024 Sb. (viz přechodné ustanovení v čl. II této novely), přičemž je třeba vycházet z tarifní hodnoty odpovídající žalobou oprávněně požadované částce 92 248 Kč (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22), resp. po částečném zpětvzetí žaloby reflektovat, že se jednotlivé úkony právní služby týkaly nižší částky. Takto žalobkyni při tarifní hodnotě 92 248 Kč náleží odměna dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/ AT ve výši 3 x 4 820 Kč za 3 úkony právní služby – převzetí zastoupení, předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem a podání žaloby; při tarifní hodnotě 21 637 Kč odměna dle § 7 bod 5. AT ve výši 1 980 Kč za 1. částečné zpětvzetí žaloby; při tarifní hodnotě 70 611 Kč odměna dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši 2 x 3 940 Kč za 2 úkony právní služby – podání ze dne 26. 9. 2024 a podání ze dne 14. 10. 2024; při tarifní hodnotě 1 440 Kč odměna dle § 7 bod 5. AT ve výši 2 x 1 000 Kč za 2 úkony právní služby – účast na jednáních soudu ve dnech 22. 11. 2024 a 26. 11. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT). Odměnu odvolací soud nepřiznal za doplnění žaloby z 5. 3. 2024, neboť žalobkyni nic nebránilo skutečnosti uváděné v doplnění uvést přímo v žalobě; za podání z 11. 9. 2024, neboť nejde o úkon právní služby ve smyslu § 11 AT (žádost o založení znaleckého posudku do spisu); za podání z 29. 10. 2024, neboť nebylo účelné (jde o opakování soudu již předložené argumentace); za 2. částečné zpětvzetí žaloby z 12. 11. 2024, neboť nebylo účelné (zpětvzetí žaloby žalobkyně mohla učinit součástí podání ze dne 26. 9. 2024, jímž soudu oznámila úhradu od žalované, a ve zbytku jde o opakování již předložené argumentace); a za podání z 25. 11. 2024, protože nejde o úkon právní služby ve smyslu § 11 AT (jde o žádost o založení judikatury do spisu). Celkem takto zástupci žalobkyně na odměně náleží 26 320 Kč. Dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů k těmto úkonům ve výši 8 x 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT. Má též nárok na náhradu za 2 cesty Praha – Jablonec nad Nisou a zpět v délce 220 km. Zástupce sice účtoval cestu z Vranova do Jablonce nad Nisou a zpět, ale neuvedl důvod takového postupu. Sídlo jeho substitučního zástupce, který se soudních jednání účastnil, je v Praze (dle substituční plné moci i dle evidence vedené Českou advokátní komorou), proto odvolací soud vycházel z tohoto údaje. Dle technického průkazu má použité vozidlo kombinovanou spotřebu 4,3 l/100 km motorové nafty, čemuž odpovídá cestovné 1 598,10 Kč (sazba dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), tj. za cesty ke dvěma jednáním celkem 3 196,20 Kč. Dále má nárok na náhradu za ztrátu času na cestě ke dvěma jednáním dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši 1 200 Kč (za 12 půlhodin po 100 Kč). Protože je zástupce žalobkyně plátcem DPH, náleží mu též náhrada DPH z těchto částek ve výši celkem 6 954,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni náleží též náhrada výdajů na znalecký posudek z 9. 9. 2024, č. 17/24, znalce , tituly před jménem, , jméno FO, ve fakturou doložené výši 10 000 Kč a na doplněk č. 2 ze dne 28. 3. 2024 ke znaleckému posudku ze 7. 12. 2021, č. , hodnota, , znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , ve fakturou doložené výši 10 000 Kč, byť okresní soud z tohoto doplňku nevycházel. Z posudku tohoto znalce (a to i v otázce bodového ohodnocení) totiž vycházel okresní soud v předchozím řízení sp. zn. 109 C 14/2021. Žalobkyně tedy logicky oslovila tohoto znalce, který již byl s problematikou seznámen; ostatně správnost jeho závěrů potvrdil i , tituly před jménem, , jméno FO, . Náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně takto celkem činí , částka, a tuto částku proto odvolací soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně proti žalované přiznal.

22. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, proto má podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 509 Kč, což zahrnuje odměnu jejího zástupce za 2 úkony právní služby – podání odvolání a vyjádření k podání žalované – 2 x 1 000 Kč (počítaní z tarifní hodnoty 1 229,59 Kč, odpovídající kapitalizované výši úroků z prodlení, které byly předmětem odvolacího řízení, dle § 8 odst. 1 AT) podle § 7 obd 3., § 11 odst. 1 písm. k/ AT, 2 výdajové paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT) a částku 609 Kč odpovídající DPH z odměny a náhrad (21 % z částky 2 900 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř.