2To 8/2010

Rubrum

Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215 tr.zák. je trestným činem trvajícím. Měl-li být obviněným spáchán vůči téže poškozené a v témže období jako trestný čin vydírání podle § 235 tr.zák., pro který je rovněž trestně stíhán, pak o něm nelze vést samostatné řízení, neboť je součástí jednoho skutku de iure (jeho hmotněprávním výrazem v podobě dílčí právní kvalifikace v případě tzv. jednočinného souběhu trestných činů), o němž musí být vedeno jedno (společné) řízení.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.2.2010 odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.12.2009, č.j. 61 T 15/2009-711, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

I. Z podnětu odvolání státního zástupce se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr.ř. z r u š u j e . II. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně.

Poučení

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.12.2009, č.j. 61 T 15/2009-711, byl obžalovaný Ing. K. F. podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že jako jednatel a společník obchodní společnosti D., s.r.o., K. (dále jen D., s.r.o.) 1) v přesně nezjištěné době, přibližně od počátku roku 2008 do dne 6.6.2008 v sídle společnosti D., s.r.o., a dále v rodinném domě na adrese K., verbálně i fyzicky napadal J. H., které opakovaně vyhrožoval zabitím, vyhozením z okna domu, podpálením sídla společnosti D., s.r.o., a dále tím, že „dostane jejího syna V. H. do vězení“, dále, že zařídí na společnost D., s.r.o., nucený konkurz a také tím, že zařídí odprodej důležitých obchodních informací o společnosti D., s.r.o., konkurenci, čímž J. H. jako jednatelku a společnici obchodní společnosti D., s.r.o., v níž má jmenovaná 50% obchodní podíl, donutil dne 5.6.2008 převést z obchodního konta firmy D., s.r.o., z účtu vedeného u ČSOB, a.s., finanční částku ve výši 13 mil. Kč a téhož dne z běžného účtu společnosti D., s.r.o., vedeného u Komerční banky, a.s., další finanční částku ve výši 7 mil. Kč, tedy finanční prostředky firmy v celkové výši 20 mil. Kč, a to na soukromý účet obžalovaného Ing. K. F., vedeného u České spořitelny, a.s., přičemž opakovaným vyhrožováním J. H., a to, že přivodí různé problémy jak její osobě tak i způsobením, resp. přivozením újmy i dětem J. H., donutil tak J. H. k podpisu Smlouvy o smlouvě budoucí k převodu 50%ního obchodního podílu ve společnosti D., s.r.o., z osoby Ing. K. F. ve prospěch osoby J. H., kdy požadoval za uvedený převod celkovou finanční částku ve výši 40 mil. Kč, 2) v přesně nezjištěné době ode dne 10.8.2008 v rodinném domě na adrese K., vyhrožoval J. H. tím, že pokud mu tato nevyplatí další finanční prostředky ve výši 20 mil. Kč v návaznosti na již dříve převedenou finanční částku na jeho soukromý účet, pak si k tomu najal za úplatu nějaké lidi, kteří znají bydliště dětí a vnuků paní J. H., přičemž tito lidé čekají pouze na telefonický pokyn obžalovaného Ing. K. F., přičemž konkrétně neuvedl, jaký pokyn jim bude obžalovaným konkrétně vydán, 3) dne 18.8.2008 v rodinném domě na adrese K., vyhrožoval J. H. tím, že pokud mu nevyplatí finanční prostředky ve výši 20 mil. Kč, které po ní již dříve opakovaně požadoval, pak zařídí vypálení sídla obchodní společnosti D., s.r.o., a zařídí přivození vážné újmy potomkům J. H., 4) v přesně nezjištěné době, přibližně ve dnech předcházejících dni 10.11.2008, vyhrožoval J. H. tím, že pokud tato neodkoupí jeho obchodní podíl ve společnosti D., s.r.o., v souladu s podmínkami stanovenými Ing. K. F., resp. za celkovou cenu 40 mil. Kč, pak podá na J. H. trestní oznámení, kdy si k tomuto podání již něco „najde“ a pro toto jednání si zajistí jakýmkoliv způsobem dostatek důkazů, pohrůžkou násilí a těžké újmy tak donutil fyzicky a psychicky J. H., aby se mu zavázala odkoupit jeho 50% obchodní podíl ve společnosti D., s.r.o., a to za jím stanovenou cenu 40 mil. Kč, kdy dosáhl toho, že mu jmenovaná pod psychickým tlakem část této ceny ve dvou splátkách v celkové výši 20 mil. Kč již předem vyplatila a dále opakovaně nutil J. H. pod různými pohrůžkami, aby mu tato vyplatila další částku ve výši 20 mil. Kč, čímž byla společnosti D., s.r.o., způsobena škoda velkého rozsahu a paní J. H. byla způsobena těžká újma směřující k rozvratu rodiny, popř. zahájení trestního stíhání její osoby, ač k tomuto nebyly dány skutkové okolnosti ani zákonné důvody, čímž měl spáchat trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr.ř. byla poškozená společnost D., s.r.o., se sídlem K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden v neprospěch obžalovaného odvoláním státního zástupce. Tento v písemném zdůvodnění odvolání vyjádřil nesouhlas se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Uvedl, že obžalovaný měl být uznán vinným podle podané obžaloby a měl mu být uložen přiměřený a odpovídající trest. Státní zástupce poukázal na výpověď obžalovaného Ing. K. F., který popřel jakékoliv spáchání trestného činu ze své strany, byť připustil, že dříve bezkonfliktní manželství s poškozenou J. H. bylo v poslední době narušeno, což vedlo až k rozvodu manželství. Odmítl sdělit, co se stalo s částkou 20 mil. Kč patřící firmě D., s.r.o., a na výzvu soudu, aby vydal osobní počítač, který si odnesl z firmy D., s.r.o., kdy tohoto PC mělo být použito ke korespondenci mezi poškozenou a dalšími jinými subjekty, odmítl vydat. Státní zástupce dále poukázal na tvrzení obžalovaného, že s poškozenou žil intimně i v průběhu vyšetřování, což doložil výpisy SMS zpráv, což nalézací soud hodnotil tak, že pokud tyto SMS jsou hodnověrné, pak tato skutečnost svědčí o blízkém vztahu mezi obžalovaným a poškozenou. Ve vztahu k provedeným svědeckým výpovědím pak nalézací soud dle státního zástupce zaujal stanovisko, že jako jediný přímý usvědčující důkaz vůči obžalovanému F. lze označit jen výpověď poškozené J. H., přičemž další řetězec nepřímých důkazů, tzn. další svědecké výpovědi a shromážděné listinné důkazy nebral víceméně v potaz, přičemž vyslechnutí svědci uváděli jimi vnímané skutečnosti v inkriminované době mající jasný vztah k projednávané věci, přičemž sám nalézací soud ve svém odůvodněnícituje u jednotlivých svědků tyto skutečnosti. Jedná se o výpověď svědka V. H., který slyšel, jak obžalovaný vyhrožoval poškozené, že ji vyhodí z okna. Svědek zajistil agenturu na ochranu firmy, neboť ho o to požádala poškozená, a to především z důvodu vyhrožování obžalovaného, že podpálí a zničí firmu. Státní zástupce dále poukázal na výpověď svědkyně JUDr. Z. P., která uvedla, že poškozená si stěžovala na chování obžalovaného Ing. F., kdy v polovině roku 2008 měl obžalovaný poškozenou nutit, aby si zakoupila jeho obchodní podíl ve firmě D., s.r.o. Poškozená sama měla svědkyni varovat před e-mailovou korespondencí, neboť obžalovaný se měl vloupat do její e-mailové schránky a zprávy mohl pozměňovat. Tuto skutečnost pak před soudem svědkyně potvrdila, kdy po předestření e-mailových zpráv svědkyně uvedla, že v daném e-mailu jsou použity znaky, jež sama nepoužívá a ani by je technicky nezvládla. V kontextu s uvedeným se pak svědkyně kriticky vyjádřila i k závěrům posudku firmy ACE, který si zadal ke zpracování obžalovaný, kdy závěry týkající se hodnoty firmy D., s.r.o., se zdály být svědkyni zcela zavádějící. Závěrem pak svědkyně na dotaz soudu uvedla, že neví, proč se jí poškozená svěřovala, avšak může potvrdit sdělení poškozené o verbálním a fyzickém nátlaku ze strany obžalovaného a vystrašenost poškozené v době rozhodné. Dle státního zástupce o negativním, resp. vulgárním a společensky neúnosném chování obžalovaného vůči poškozené J. H. trvajícím delší dobu, a to jak v zaměstnání, tak i v rodinném prostředí, se podobně nesouhlasně až kriticky vyjádřili i další svědci, kteří byli soudem slyšeni a jsou uvedeni v odůvodněnípředmětného rozhodnutí. Odvolatel dále poukázal na závěr odůvodněnírozsudku, kde nalézací soud konstatuje, že dle jeho názoru se nabízí více variant hodnocení možného reálného jednání dotčených osob, a to 1. obžalovaný skutečně spáchal vytýkané jednání tak, jak je uvedeno v žalobním návrhu. S tímto názorem soudu prvního stupně státní zástupce vyslovil souhlas. 2. poškozená po rozhodnutí o budoucím rozchodu s obžalovaným se snažila minimalizovat finanční ztráty plynoucí z tohoto rozchodu, a proto na obžalovaného lživě a bez skutkových základů podala trestní oznámení a toto jednání bylo vedeno snahou snížit hodnotu podílu obžalovaného ve firmě D., s.r.o. K této variantě státní zástupce uvedl, že je úplně lichá, neboť obžalovaná podala trestní oznámení daleko dříve, než proběhlo konečné dohadování o skutečné hodnotě firmy, resp. konečném stanovení 50 % hodnoty obchodního podílu, kdy k rozvodu manželů došlo až těsně před skončením vyšetřování. Tato varianta též nepřipadá v úvahu už z hlediska obchodního, neboť tímto postupem není možné nikterak stanovit či ovlivnit danou hodnotu firmy, kdy poškozená ani nikdy nijak nezpochybňovala fakt, že ona sama měla obchodní podíl s obžalovaným řádně vyrovnat a bylo jí úplně jedno, jestli ona vyplatí obžalovaného 50 % nebo obžalovaný vyplatí jí její podíl ve výši 50 %. Dále pak i sám nalézací soud na jiném místě odůvodněnísvého rozhodnutí konstatuje, že mezi poškozenou a obžalovaným docházelo k intimním stykům ještě v březnu roku 2009, což společně s výše uvedeným plně vyvrací tuto hypotézu soudu. Na tomto místě ani jinde v odůvodněnísvého rozsudku není zřejmé, proč se nalézací soud nikterak nezmínil také o trestních oznámeních, které obžalovaný opakovaně podával na poškozenou, byť tyto materiály byly součástí příloh vyšetřovacího spisu a jako důkaz byly provedeny. 3. poškozená v době vytýkaného jednání byla psychicky labilní a jednání obžalovaného, které bylo hrubé a vulgární, považovala za vydírání, ač toto jednání nelze trestněprávně kvalifikovat jako trestnou činnost. K této variantě státní zástupce podotkl, že zde soud ve svém posouzení věci a právním názoru zůstal minimálně na poloviční cestě, neboť nikterak nevyhodnotil skutečnosti navazující na jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a to zejména k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona tak, jak provedl ve své obžalobě v souladu se zákonem státní zástupce. Byť na jiném místě odůvodněnírozsudku nalézací soud konstatuje, že neetické a nekorektní chování obžalovaného vůči poškozené jest svědeckými výpověďmi prokázáno, avšak toto jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin, pak se již dále nezaobíral ani myšlenkou, zda nebyl jednáním obžalovaného spáchán přestupek. Dle státního zástupce nalézací soud neměl postupovat dle § 226 písm. a) tr.ř., neboť skutek, pro který byla obžaloba podána, se skutečně stal, což jasně vyplývá jak ze skutku samotného a jeho následků, tak i z podrobného odůvodněnípředmětného rozsudku soudem prvního stupně, který závěrem skutek definuje a řadí jej do tří možných variant, tudíž rozhodnutí soudu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, je nelogické a odporující provedeným důkazům. Dále státní zástupce uvedl, že se nalézací soud nikterak blíže nezaobíral skutečností, že obžalovaný stále drží ve své moci částku 20 mil. Kč, která je majetkem firmy D., s.r.o., a kterou získal trestným činem, přičemž není zřejmé, kde se peníze nachází. Stejná situace je i ve vztahu k PC, který má v držení obžalovaný a byť sám navrhoval provedení důkazů ve vztahu k nakládání s tímto počítačem a předkládal soudu návrhy k provedení dalších důkazů - specifikaci e-mailové korespondence, pak následně odmítl vydat soudu tento osobní počítač k prověření pravdivosti jeho tvrzení. V této části by pak mělo být dokazování před soudem doplněno. Z uvedeného má tedy státní zástupce za to, že nalézací soud dospěl k vydání svého meritorního rozhodnutí předčasně a na základě neúplného dokazování, což se též odrazilo v nelogickém a zákonu odporujícím rozhodnutí, které není v kontextu s odůvodněním předmětného rozsudku. Byť soud prvního stupně své rozhodnutí opírá o konstantní judikaturu, resp. rozhodnutí IV. ÚS 37/03 a též I. ÚS 553/05 a Rt 8/63, pak na druhé straně zcela ignoruje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 5 Tdo 1167/2003, popř. 11 Tdo 1545/2006. Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu plně korespondují s podanou obžalobou, která vycházela z jasného popisu skutku promítajícího se do skutkové podstaty žalovaného pokračujícího trestného činu. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obžalovaný Ing. K. F. v písemném vyjádření prostřednictvím obhájce sdělil, že se s argumenty státního zástupce uvedenými v podaném odvolání neztotožňuje. K námitce státního zástupce, že v rámci hlavního líčení nebylo zjištěno, kde se v současnosti nachází částka 20 mil. Kč, jelikož k této otázce odmítl vypovídat a stejným způsobem se zachoval i v případě výzvy, aby soudu vydal osobní počítač, který si odnesl ze společnosti D., s.r.o., uvedl, že je to jeho zákonným právem. Taktéž nemá povinnost vydat soudu předmětný počítač, zvláště pak za situace, kdy státní zástupce chápe předmětný počítač jako jakousi „e-mailovou schránku“, ve které by se měla do současnosti nacházet předmětná korespondence mezi poškozenou a dalšími jinými subjekty, zejména JUDr. P. Uvedl, že zmíněný náhled státního zástupce na danou situaci je nesprávný, neboť ke korespondenci mezi poškozenou a dalšími jinými subjekty byla využívána e-mailová schránka, kterou lze spravovat ze kteréhokoliv počítače, nikoliv pouze z počítače, k jehož předložení byl obžalovaný vyzván. Předmětná korespondence tedy není uložena na disku určitého počítače, ale např. na serveru, který spravuje provozovatel e-mailové schránky či příslušný provider, když přístup do této e-mailové schránky je možný ze kteréhokoliv počítače s připojením na internet, a to pouze se znalostí hesla a uživatelského jména. Zdůraznil, že v daném případě se jednalo o počítač z majetku společnosti D., s.r.o., určený k užívání oběma manželům. Dále upozornil na to, že to byl v prvé řadě on, kdo na předmětnou korespondenci mezi poškozenou a JUDr. P. upozornil, když v této souvislosti již od samého počátku vyšetřování a následně po celou jeho dobu až do jeho skončení žádal a navrhoval zajištění důkazních prostředků veškeré e-mailové korespondence včetně veškerých příloh mezi paní J. H. a JUDr. Z. P. v období května a června roku 2008, a to přímo u provozovatelů příslušných serverů nebo prostřednictvím JUDr. P. Obžalovaný dále uvedl, že sama poškozená existenci e-mailové korespondence mezi ní a JUDr. P. nepopírá, když v rámci hlavního líčení uvedla, že nějaké e-maily mezi nimi proběhly. Svědkyně JUDr. P. poté v rámci své výpovědi u hlavního líčení k předložené e-mailové korespondenci uvedla, že je možné, že to psala. Předložená e-mailová korespondence tedy nebyla dle obžalovaného v průběhu celého trestního řízení nikdy žádným způsobem zpochybněna. Dále podotkl, že státní zástupce nenavrhuje ani nenavrhoval provedení jakýchkoliv důkazů k předmětné částce ve výši 20 mil. Kč, když navíc prokázání nebo vyvrácení těchto skutečností nemůže mít žádný vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti a je spíše věcí, která by měla být řešena v řízení občanskoprávním. Závěrem navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou dle § 246 odst. 1 písm. a) tr.ř., § 247 odst. 1 tr.ř. v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podané odvolání splňuje i náležitosti § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Proto odvolací soud neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr.ř. Odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Protože podle § 263 odst. 7 tr.ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl, a podle § 259 odst. 5 písm. a) tr.ř. odvolací soud nemůže uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, shledal zákonné podmínky k tomu, aby o podaném odvolání rozhodl v souladu s § 263 odst. 1 písm. b) tr.ř., tj. v neveřejném zasedání. Na základě tohoto postupu odvolací soud zjistil, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku je zatíženo podstatnou procesní vadou, pro kterou jej bylo nutno zrušit z důvodu upraveného ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. (toto, jak bude rozebráno, souvisí s vedením dalšího trestního stíhání obžalovaného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 1 T 136/2009). Odvolací soud však na straně druhé zjistil, že se nalézací soud dopustil pochybení, které spočívá v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.). Vrchní soud tak má po přezkoumání dané trestní věci pochybnosti o závěrech nalézacího soudu, jež vedly k vydání zprošťujícího výroku. Je totiž otázkou, zda nalézací soud důsledně respektoval ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., zda splnil svou povinnost spočívající v provedení dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí, k čemuž je povinen i bez návrhu stran, a zda provedené důkazy důsledně hodnotil z pohledu ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve všech relevantních vzájemných souvislostech. Nalézací soud odůvodňuje svůj závěr, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán (§ 226 písm. a/ tr.ř.), tím, že v dané trestní věci se nabízí více variant možného reálného jednání všech dotčených osob. Dle první varianty obžalovaný skutečně spáchal vytýkané jednání tak, jak je uvedeno v žalobním návrhu. Dle druhé varianty poškozená po rozhodnutí o budoucím rozchodu s obžalovaným se snažila minimalizovat finanční ztráty plynoucí z tohoto rozchodu, a proto na obžalovaného lživě a bez skutkových základů podávala trestní oznámení a toto jednání bylo vedeno snahou snížit hodnotu podílu obžalovaného ve společnosti D., s.r.o. Zatřetí, poškozená v době vytýkaného jednání byla psychicky labilní a jednání obžalovaného, které bylo hrubé a vulgární, považovala za vydírání, ač toto jednání nelze trestněprávně kvalifikovat jako trestnou činnost. Dle nalézacího soudu se v dané trestní věci nabízí možnost dalších hypotéz, jako např. spáchání toliko části vytýkaného jednání obžalovaným, zásah dalších osob atd. Dle soudu prvního stupně nelze zcela bezpečně určit, která varianta je správná. Samotné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení, a to především důkaz přímý - výpověď poškozené - není dle soudu prvního stupně natolik jednoznačný, natolik věrohodný, aby na základě této důkazní situace mohl nalézací soud rozhodnout, při respektování zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, o jeho vině. K těmto závěrům nalézacího soudu vrchní soud podotýká, že si je vědom toho, že aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva vyžaduje, aby každý případ, vyvolávající sebemenší důkazní pochybnosti, byl vyložen ve prospěch obžalovaného. Avšak dle § 226 písm. a) tr. řádu se obžalovaný zprostí obžaloby pouze tehdy, když soud po provedení všech dosažitelných důkazů provedených za součinnosti všech stran nemůže dospět k závěru, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal. Postačí, pokud se nestalo to, co tvoří podstatu skutku, pro který byla podána obžaloba. Odvolací soud po přezkoumání dané trestní věci na podkladě spisového materiálu tak považuje skutkové závěry nalézacího soudu za nepřesvědčivé a předčasné, neboť se nezabýval dostatečně všemi významnými důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, a některé významné aspekty zcela pominul a neprovedl důkazy další, jež svědčí ve prospěch podané obžaloby, jak bude rozvedeno níže. Krajskému soudu je současně nutno vytknout, že se jednotlivými liniemi, které si ve svém rozsudku vytyčil, nezabýval dostatečně důsledně. K závěrům krajského soudu prezentovaným na str. 13-16 odůvodněnírozhodnutí považuje odvolací soud za nezbytné uvést následující. V prvé řadě je nutno konstatovat, že procesně využitelnými důkazy bylo prokázáno, že dne 5.6.2008 došlo na základě příkazu poškozené J. H. k převedení finanční částky 13 mil. Kč z obchodního konta spol. D., s.r.o., z účtu vedeného u ČSOB, a.s., a téhož dne další finanční částky ve výši 7 mil. Kč z běžného účtu spol. D., s.r.o., vedeného u Komerční banky, a.s., tedy celkové částky 20 mil. Kč, a to na soukromý účet obžalovaného Ing. K. F., vedeného u České spořitelny, a.s. Dále bylo prokázáno, že obžalovaný a poškozená dne 6.6.2008 uzavřeli Smlouvu o smlouvě budoucí k převodu 50% obchodního podílu ve společnosti D., s.r.o., z osoby Ing. K. F. ve prospěch osoby J. H., kdy za uvedený převod měla být obžalovanému vyplacena celková finanční částka ve výši 40 mil. Kč. Smlouva byla úředně ověřena Městským úřadem v Kroměříži dne 21.10.2008. Dále bylo prokázáno, že obžalovaný dne 14.7.2008 ze svého účtu přes pokladnu vybral finanční částku 20 mil. Kč, přičemž nebylo zjištěno, jak s touto částkou naložil. Jestliže z odůvodněnínapadeného rozsudku plyne, že tyto skutečnosti má za prokázané i soud nalézací, pak opravný prostředek státního zástupce musí být považován za důvodný již v té části, kdy krajskému soudu vytýká nesprávnost aplikace § 226 písm. a) tr.ř. Při daných skutkových zjištěních totiž nelze učinit závěr, že nedošlo k prokázání skutečností tvořících podstatu skutku kladeného obžalovanému za vinu obžalobou. Podstatou skutku (bod 1 obžaloby) je totiž jednáním obžalovaného (neoprávněně působícím na vůli poškozené) vyvolané provedení bezhotovostního převodu peněz poškozenou a uzavření smlouvy směřující k převodu obchodního podílu. Pokud by mělo dojít ke zproštění obžalovaného obžaloby, bylo by s ohledem na to, co krajský soud ve svém rozsudku uvádí, třeba příslušné rozhodnutí vydat při aplikaci jiného ustanovení trestního řádu. Nalézací soud v rámci svých hodnotících úvah k výpovědi svědkyně J. H. na str. 13-14 uvedl, že výpověď poškozené je jediným přímým důkazem, avšak není v průběhu celého trestního řízení zcela konzistentní. U hlavního líčení svědkyně uvádí obavy z obžalovaného a vydírání ze strany obžalovaného od počátku vytýkaného jednání, což znamená přibližně od počátku roku 2008. V přípravném řízení však uvádí, že do 12.7.2008 výhrůžky obžalovaného nebrala vážně (č.l. 294). Z tohoto vyjádření poškozené dle nalézacího soudu lze dovodit svobodnou vůli při rozhodování o zaslání finanční částky v celkové výši 20 mil. Kč dne 5.6.2008 a při uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí dne 6.6.2008. Dále nalézací soud konstatuje, že přitom nelze přehlédnout, že poškozená podala trestní oznámení na obžalovaného až dne 16.7.2008 (č.l. 3) a toto trestní oznámení nazvala „Oznámení pro podezření z protiprávního jednání“. Dle krajského soudu výpověď poškozené není natolik jednoznačná, natolik věrohodná, aby na základě důkazní situace mohl rozhodnout, při respektování zásady in dubio pro reo, o vině obžalovaného. Pokud by skutková zjištění krajského soudu byla jednoznačná (což tvrdit nelze s ohledem na jeho vytyčení různých alternativ skutečného stavu věci, z níž se k žádné transparentním způsobem nepřiklonil), pak výše uvedená konstatování měla nalézt spíše svého výrazu při aplikaci § 226 písm. b) tr.ř. Ani toto řešení však při současné objasněnosti věci nelze prosazovat. Krajský soud musí nejprve (a to případně i s využitím zásady in dubio pro reo) jednoznačně vymezit svá skutková zjištění a ve vztahu k nim pak uvážit, zda jsou subsumovatelná pod ustanovení § 235 tr. zákona (tj. pod zákonné znaky trestného činu, který ve skutku spatřovala obžaloba), případně pod jiná ustanovení trestního zákona (případně trestního zákoníku, pokud by jeho aplikace byla pro obžalovaného příznivější). V této souvislosti odvolací soud připomíná, že skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. patří k těm, které od 1.1.1962 až do současnosti zůstaly beze změn. „Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“ Také v novém trestním zákoníku, tedy v zákoně č. 40/2009 Sb., účinném od 1.1.2010, je uvedena v § 175 odst. 1 stejná základní skutková podstata trestného činu vydírání, která nedoznala oproti dosavadnímu ustanovení § 235 odst. 1 tr. zákona žádných změn. Objektivní stránka trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku. Při vydírání je nezbytné, aby pachatel použil výhrůžky, která má teprve poškozeného přimět k jednání, jehož chce pachatel dosáhnout. Z toho vyplývá i to, že vydírání je čistě komisivním deliktem. Nepostačuje zde pouhé vytvoření situace pro poškozeného nevýhodné, ale je nutné aktivní jednání pachatele, jímž má poškozeného k nějakému jednání přimět. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoliv ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoliv bezprostředního. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být (za splnění dalších podmínek) i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Musí jít o jednání neoprávněné. S ohledem na výše uvedené by měl nalézací soud řádně vyhodnotit vyjádření poškozené, že až do 12.7.2008 výhrůžky obžalovaného nebrala vážně, když u hlavního líčení uvedla: „ …v určitý moment jsem se bála, ale když jsem pak viděla, že se chová normálně, nedá se jednoznačně popsat, kdy jsem se začala bát. Výhrůžky byly v osobní i ve firemní rovině. Je určitá fáze, kdy jsem si pořád myslela, že to ještě zvládnu.“ V případě prokázaného jednání obžalovaného a prokázané svobodné vůle poškozené při rozhodování o zaslání finanční částky v celkové výši 20 mil. Kč by měl nalézací soud zvažovat možnost právního posouzení jednání obžalovaného ve stadiu pokusu. Poškozená J. H. ve svých výpovědích popsala jednání, kterého se měl obžalovaný vůči ní dopustit a které nalézací soud podrobně uvádí na str. 4-6 odůvodněnísvého rozhodnutí. Vrchní soud po přezkoumání dané trestní věci má pochybnosti, zda nalézací soud při hodnocení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi této svědkyně důsledně respektoval ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., zda splnil svou povinnost spočívající v provedení dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí a zda provedené důkazy důsledně hodnotil z pohledu ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve všech relevantních vzájemných souvislostech. V této souvislosti je nutno poukázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který byl na poškozenou J. H. vypracován znalkyní PhDr. B. Z. Ve znaleckém posudku a ve výpovědi znalkyně u hlavního líčení se uvádí, že poškozená má předpoklady k dobré obecné věrohodnosti, její inteligence a paměť jsou až lehce nadprůměrné, osobnost bez známek povahové anomálie. Ani v konkrétním posuzovaném případě u ní nebyly zjištěny žádné známky, které by zpochybňovaly její věrohodnost specifickou. Nebyl u ní zjištěn sklon ke zkreslování výpovědí, její vnímání je přesné, fantazie realistická. Její svědeckou výpověď znalkyně hodnotí jako věrohodnou ve svém celku, pokud byli popisovaným událostem přítomni další svědci, výpovědi se shodují. Při zjištěné osobnostní struktuře je vědomá lež u svědkyně nepravděpodobná, po psychické stránce je celkem komponovaná, žádné případné faktory ovlivňující negativně její věrohodnost zjištěny nebyly. Poškozená znalkyni přiznala, že by se od Ing. F. chtěla citově odpoutat, dosud ho má ráda, je jí ho i líto, protože podle ní potřebuje něčí pomoc. U hlavního líčení znalkyně uvedla, že poškozená je racionální osoba, předpokládá, že by se nenechala vydírat svými blízkými, ke kterým má pozitivní vztah. Tvrzení poškozené mohou být podporována výpověďmi jejích synů V. a J. H. Nalézací soud na str. 14 odůvodněnísvého rozhodnutí uvádí, že svědek V. H. je nevěrohodný. Svědek dle nalézacího soudu má k obžalovanému zjevně nepřátelský vztah, vypověděl, že obžalovaného slyšel v kanceláři ve společnosti D., s.r.o., vyhrožovat poškozené J. H. vyhozením z okna. Při tomto konfliktu měl obžalovaný úderem do počítače ohrozit zdraví poškozené, protože pomocí tohoto úderu jí mohl zranit prsty. Dle nalézacího soudu je tato výpověď v rozporu s výpovědí jeho bratra J. H., který v době konfliktu byl přímo v předmětné kanceláři (zatímco svědek V. H. dle vlastního vyjádření poslouchal za dveřmi). Jakkoli je k hodnocení důkazů (včetně hodnocení jejich pravdivosti) povolán především soud prvního stupně, který důkazy (zpravidla za podmínek ústnosti a bezprostřednosti) provádí, je nezbytné, aby při tomto postupu přihlédl ke všem relevantním poznatkům. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na tvrzení nalézacího soudu, že výrok V. H. je v rozporu s tvrzením jeho bratra J. H. a tím je snížena věrohodnost jeho výpovědi, neboť u hlavního líčení před nalézacím soudem (č.l. 550) svědek V. H. uvedl, že z kanceláře se ozýval řev a výhrůžky. Jednou slyšel „vyhodím tě z okna“, podruhé, když už to bylo nesnesitelné, tak se šel podívat nahoru, Ing. F. stál a řval na maminku, ta seděla za stolem, něco dělala na počítači. Když domluvil, práskl po ní rukou, počítač se zavřel, rozbil a málem jí usekl všechny prsty. Řval „co děláš pro to, abych dostal svoje peníze“, „s kýms mluvila, kdes byla, kdy mi dáš peníze“. Jeho bratr byl svědkem toho, kdy ji natlačil na zeď, že ji přizabije. Svědek J. H. (č.l. 552 p.v.) uvedl, že v loňském roce před prázdninami přišel na návštěvu do firmy D., s.r.o., matka měla jednání s obžalovaným a řekla mu, aby si sedl a počkal. Bavili se spolu o větších penězích, když přicházel, neslyšel žádný řev. Během pěti minut se však situace vyhrotila. Obžalovaný matce řekl: „drž hubu, ty blbá krávo, nebo tě vyhodím z okna“. Při odchodu ji obžalovaný přitiskl ke stěně a řekl: „ty peníze stejně dáš, nebo uvidíš“. Na dotaz soudu, zda byl někdy přítomen obdobným sporům, svědek uvedl, že ano, hodně často. Svědek J. H. dále uvedl, že matka se ze společného domu odstěhovala, protože to nebylo únosné. Z výpovědi svědka V. H. může vyplývat, že pouze jednou byl osobně přítomen fyzickému a verbálnímu napadení poškozené ze strany obžalovaného, při němž měl obžalovaný úderem do počítače ohrozit zdraví poškozené, jeho bratr J. byl přítomen jinému konfliktu mezi obžalovaným a poškozenou, kdy byla použita výhrůžka „vyhodím tě z okna“, avšak V. H. toto slyšel pouze za dveřmi kanceláře, osobně tomu přítomen nebyl. Nelze proto konstatovat, že výpovědi svědků si odporují. Pro vydání meritorního rozhodnutí jsou v posuzované věci významné i další důkazy, jejichž význam by neměl být opomenut či upozaděn. Odvolací soud dále považuje za potřebné zmínit i výpovědi dalších svědků, jež byly provedeny v rámci hlavního líčení a jež popisují chování obžalovaného vůči poškozené i vůči ostatním zaměstnancům společnosti. Nalézací soud přitom na str. 14 svého odůvodněníuvedl, že těmito svědeckými výpověďmi bylo prokázáno neetické a nekorektní chování obžalovaného vůči poškozené. Dále nalézací soud uzavírá, že takové chování, které sice rozhodně není v souladu se společenskými normami, rozhodně nelze kvalifikovat jako jednání, které by naplňovalo jakoukoliv podstatu trestného činu, což odvolací soud s ohledem na níže uvedené považuje za tvrzení předčasné. K těmto svědkům lze zařadit svědkyni S. H., manželku V. H., která uvedla, že obžalovaný před i v době vytýkaného jednání se choval agresivním způsobem. Na toto chování si poškozená svědkyni stěžovala, uvedla, že po ní obžalovaný chtěl nejprve 50 mil. Kč a poté 40 mil. Kč. Na přelomu května a června 2008 k nim domů po práci docházela, protože poškozená vyslovila obavu, že by jí mohl obžalovaný ublížit, že v poslední době v hojné míře požívá alkoholické nápoje a je na ni agresivní a sprostý. Poškozená jí řekla, že peníze obžalovanému na účet poslala, protože to vyžadoval a choval se v opilosti agresivně. V období, kdy byly spolu v bance vyřizovat úvěr, byla poškozená úplně zdeptaná. Svědkyně J. M., dcera poškozené, uvedla, že poškozená si jí stěžovala, že musí dát obžalovanému 20 mil. Kč a za nějakou dobu dalších 20 mil. Kč, že to musela pod nátlakem podepsat, poškozená vypadala tak, že se to dle svědkyně nedá ani popsat. Svědkyně JUDr. Z. P. uvedla, že od počátku roku 2008 si jí poškozená stěžovala, že obžalovaný je na ni hodně hrubý. Jednalo se o slovní i fyzické napadání. Od poloviny roku 2008 do října, listopadu 2008 se tyto vztahy vyhrotily natolik, že poškozená již nebyla schopna s obžalovaným nadále ve firmě spolupracovat, a obžalovanému nabídla, aby buď ona nebo on na ni převedl svůj podíl. Následně tvrdila, že ji obžalovaný nutí k tomu, aby ona koupila jeho obchodní podíl. Poškozená jí uvedla, že musela vyplatit obžalovanému 20 mil. Kč a následně musela podepsat Smlouvu o smlouvě budoucí na koupi obchodního podílu za částku 40 mil. Kč a že se obžalovaný „naboural“ do její e-mailové pošty, že si z její pošty „jakoby jejím jménem“ posílá na svůj mail různé vzkazy osobního charakteru a dělá si tak důkazy, že vůči ní nebyl agresivní. Poškozená se v té době změnila, byla ustrašená, bázlivá. Svědkyně K. R. uvedla, že ve firmě D., s.r.o., pracuje od května 2006. Pokud obžalovaný nesouhlasil s poškozenou, tak řekl doslova, že „ťape kraviny“, bylo to před zaměstnanci, nebyla svědkem toho, že by obžalovaný poškozenou fyzicky napadl, ale při poradách ji shazoval před zaměstnanci. Z kanceláře obžalovaného slyšela hádky, kdy obžalovaný s poškozenou mluvil agresivním tónem. Svědkyně uvedla, že V. H. je jejím švagrem. V roce 2008 si myslí, že se situace vyhrotila. I přes zavřené dveře slyšela, jak se obžalovaný s poškozenou hádá. Poškozená jí připadala vystresovaná, nebyla ve své kůži. Snažila se před zaměstnanci působit klidně. Svědkyně si myslí, že důvodem byly neshody s obžalovaným. Obžalovaného viděla opilého na podnikových večírcích. Svědek Z. Š. uvedl, že ve firmě D., s.r.o., pracuje od roku 2004 nebo 2005. Atmosféra ve firmě byla napjatá, proto dal výpověď. Obžalovaný jim kladl nesplnitelné podmínky. Byl svědkem toho, kdy mezi poškozenou a obžalovaným proběhly hádky, obžalovaný zaměstnancům vyhrožoval. Svědek obžalovaného znal a věděl, že to myslí vážně. Byl přítomen vulgárnímu nadávání obžalovaného poškozené, říkal jí „drž hubu, co tady ťapeš za nesmysly“. Obžalovaného viděl opilého na firemních večírcích. V roce 2008 si všiml u paní H. rozdílu, myslí si, že byla pod psychickým nátlakem ze strany obžalovaného, slyšel hádky mezi poškozenou a obžalovaným. Svědkyně H. B. uvedla, že do firmy D., s.r.o., nastoupila v roce 2003, pracovala jako skladová účetní do roku 2005, kdy se nedohodla s obžalovaným. Mezi čtyřma očima jí vyhrožoval, že pokud neodejde dobrovolně a nepodepíše dohodu, tak si nějaký důvod najde. MUDr. A. P. uvedla, že poškozená se jí zmiňovala o vydírání. Poškozená byla emočně labilní, měla sklon k plačtivosti, subdepresivní ladění, úzkost, vnitřní tenze, pocity strachu, zvýšená únavnost, roztřesenost, nespavost, ranní ospalost, pocity vyčerpanosti, dokonce připouštěla sebevražedné myšlenky. Příčinou těchto stavů byly konflikty v manželství. Konečná diagnóza je dle svědkyně smíšená úzkostná depresivní porucha v konfliktní situaci matrimoniální u disponované osobnosti, předepsala jí anxiolitikum a antidepresivum v jednom. Svědek Ing. P. K. na dotaz soudu, zda se poškozená zmiňovala o nějakých potížích s vyplacením peněz manželovi, odpověděl, že něco padlo, ale nebylo to předmětem financování. Z výpovědi svědka Ing. M. P. vyplývá, že s firmou D., s.r.o., v minulosti spolupracovali v oblasti reklamy a někdy nakupovali zboží. Poškozená ho informovala, že se rozchází se svým manželem, což ho trochu překvapilo. Jednalo se o období kolem 30.6.2008. Svědek R. H. uvedl, že se zúčastnil v roce 2008 schůze, na které se obžalovaný choval arogantně až agresivně k poškozené, V. H. a S. H. Dále svědek uvedl, že slyšel, jak v jednací síni obžalovaný na poškozenou pokřikoval, slyšeli to i zákazníci. Svědek T. K. vypověděl, že vypracoval analýzu hodnoty firmy D., s.r.o., na přání poškozené. Poškozená H. ho telefonicky kontaktovala počátkem května 2008, chtěla vědět, jakou má hodnotu její společnost. K předání analýzy ohledně hodnoty společnosti došlo 23.5.2008 ve Valticích. Při zpracování posudku nebyl ovlivněn poškozenou. Předložil do spisu revizi znaleckého posudku. Poškozená na něj působila unaveným a skleslým dojmem. Hovořila o tom, že se rozvádí a chtěla by vypořádat majetek. Pokud nalézací soud na str. 15-16 odůvodněnísvého rozhodnutí polemizuje s dalšími skutečnostmi a důkazy, které byly před tímto soudem provedeny v průběhu dokazování, jedná se o hodnocení listiny založené na č.l. 79-81 spisu, kdy obsah této listiny obžalovaného staví do velmi nepříznivého světla, dále zkoumání e-mailové korespondence, jež proběhla v inkriminované době mezi obžalovaným a poškozenou, přičemž i JUDr. Z. P. se k této vyjádřila jako ke zmanipulované, a v neposlední řadě vyhodnocení SMS komunikace mezi poškozenou a obžalovaným, z této polemiky však neústí žádné uchopitelné závěry nalézacího soudu a kromě toho rozsudek neobsahuje pasáž, která by tyto důkazy učinila předmětem souhrnného hodnocení důkazů. Nepovšimnut by neměl zůstat i vypracovaný znalecký posudek na obžalovaného z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který popisuje obžalovaného jako osobu s rysy zvýšeného sebevědomí a s tím související hyperkritičností a podceňováním okolí. Obžalovaný má sklony k dominantnímu a direktivnímu jednání, v testech projevoval tendence k opozici, negativismu, prokazoval zvýšenou pohotovost ke slovní agresivitě. Nalézacím soudem by mělo být dostatečně přihlédnuto i k přestupkovým spisům, které jsou přílohou spisového materiálu. Všechny tyto poznatky z označených důkazů plynoucí by se měly stát předmětem hodnotících úvah nalézacího soudu splňujících požadavky plynoucí z ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Ani tento okruh důkazů však není možno považovat za úplný a dostačující pro rozhodnutí nalézacího soudu, a to pro níže vyloženou obsahovou souvislost s dalším jednáním obžalovaného, které je mu kladeno za vinu v samostatně probíhajícím řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži. Dle odvolacího soudu je pro náležité zjištění skutkového stavu dané trestní věci bez důvodných pochybností, tedy vyčerpání celého žalovaného jednání v dané trestní věci, nezbytné zabývat se i trestním stíháním obžalovaného Ing. K. F. vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, jehož se měl dle obžaloby Okresního státního zástupce v Kroměříži, sp.zn. ZT 495/2008, podané dne 26.8.2009 k Okresnímu soudu v Kroměříži (č.l. 530), dopouštět vůči své manželce J. H., nejméně od měsíce května 2007 do 11.9.2008. Obsahová souvislost uvedeného vytýkaného jednání s trestnou činností, kterou v jednání obžalovaného spatřuje obžaloba Krajského státního zástupce, sp.zn. 6 KZV 20/2008, spočívá v časovém překrývání doposud vnímaných dvou skutků, neboť trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona měl obžalovaný Ing. F. vůči poškozené J. H. páchat v zčásti totožném období, tj. od počátku roku 2008 do 10.11.2008. I když ustanovení trestního řádu připouští vedení více samostatných řízení o různých trestných činech téhož obviněného, je z povahy věci vyloučeno, aby dvě či více řízení bylo vedeno o jednom skutku de iure. Je proto zejména na orgánech žaloby (tj. státním zastupitelství), aby bedlivě zvažovaly, ve kterých případech je vhodné, případně nutné vedení společného řízení (§ 20 odst. 1 tr.ř.) a ve kterých případech je možné vedení samostatných řízení. Ve věci posuzované došlo podáním samostatných obžalob u dvou (navíc odlišně věcně příslušných) soudů k navození situace zcela nevhodné jak z hlediska důkazního, tak zejména z hlediska procesního. Je nutno usuzovat, že způsob rozhodnutí krajského soudu o podané obžalobě je odvislý nejen od výsledků činnosti tohoto soudu (tj. dokazování před tímto soudem provedené a následně tímto soudem zhodnocené), nýbrž i od výsledků činnosti soudu okresního, zejména v případě, že by ten dříve pravomocně rozhodl o skutku, o němž se před ním řízení vede. U okresního soudu se vede řízení pro skutek spočívající v tom, že „nejméně od května 2007 do 11.9.2008 v K. v místě společného bydliště v domě č.p. 1498 i jinde většinou pod vlivem alkoholických nápojů záměrně soustavně slovně i fyzicky napadal svou manželku J. H., a to především tím způsobem, že jí vulgárními výrazy nadával, urážel ji, ponižoval, zesměšňoval, činil jí naschvály, kontroloval její pohyb i telefonní hovory, doma i na veřejnosti, zejména před zaměstnanci společné firmy D., s.r.o., se k ní choval arogantně a nepřipouštěl její názory, když zejména - v přesně nezjištěné době v květnu 2007 ji po hrubých slovních urážkách záměrně odstrčil do prostoru schodiště, na které upadla a způsobila si modřiny v oblasti žeber a pravého lokte, - v přesně nezjištěné době v červenci 2007 na ni v ložnici křičel, shodil ji na postel, chytil ji za krk a zezadu jí tlačil obličej do peřin, - v přesně nezjištěné době v září 2007 při dovolené na Krétě poté, co v koupelně hotelového pokoje upadla, do ní ve vzteku kopal, - v přesně nezjištěné době počátkem května 2008 při dovolené na Korsice na ni v hotelovém pokoji křičel, hodil po ní polštář a poté ji několikrát uhodil přes záda těžkým dekoračním válcem sloužícím ke stlaní postelí, - dne 15.6.2008 kolem 22.00 hod. ji vulgárně slovně urážel a když se zamkla v ložnici, vykopnul dveře, křičel na ni, kdy jí se podařilo utéct do garáže a odjet k synovi, - v přesně nezjištěné době koncem června 2008 ji zamknul na terase domu s tím, že musí poprosit, aby ji pustil domů, poté ji zamknul v garáži a následně na balkóně, kde byla nucena čekat, až jí otevře, poté vzal její kabelku a ve vzteku jí praštil o zeď sousedního domu, - dne 29.6.2008 kolem 14.00 hod. jí způsobil modřiny na rukou, když ji odhazoval od syna, kterého svým tělem bránila, večer poté v obývacím pokoji hodil vázu směrem, kterým stála, kdy poškodil žulovou desku krbu, - dne 11.9.2008 kolem 21.00 hod. v obývacím pokoji poté, co jej požádala, aby ztlumil hudbu, schválně ji zesílil na maximum, když přehrávač vypnula, opět ho zapnul, poté vzal toporo od krumpáče, napřáhnul se a křičel, že ji zabije, a poté tloukl do otočného křesla, které tak poškodil. Dle žalobního návrhu se měl obžalovaný Ing. F. trestné činnosti kvalifikované jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona dopustit v témže období a vůči téže poškozené jako ve věci vedené u krajského soudu na podkladě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně. Tyto poznatky a charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona měly vést státní zastupitelství k závěru o nutnosti konání společného řízení. Mělo být uváženo, že trvající charakter trestného činu dle § 215a tr. zákona a pokračující charakter trestného činu podle § 235 tr. zákona, které měly být dle skutkových tvrzení podaných obžalob spáchány ve stejném období, musí vést nutně k závěru, že v určitých časových okamžicích (tj. při spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu vydírání) se oba trestné činy „protnou“ v podobě ideální konkurence, což potažmo ústí v právní závěr, že u dvou soudů se neprojednávají dva samostatné skutky de iure, nýbrž skutek jediný. Ve vztahu k tomuto právnímu závěru odvolací soud připomíná, že trvajícím trestným činem je čin spočívající ve vyvolání a udržování, popř. jen udržování jinak vzniklého protiprávního stavu, kdy tato vlastnost je znakem jeho základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. Na rozdíl od pokračování a hromadnosti je pro trvající delikt typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Jádrem jejich společenské škodlivosti je právě ono udržování protiprávního stavu. Zpravidla se kriminalizuje pouhé vyvolání tohoto stavu, naproti tomu u trvajících deliktů jde o to postihnout trestnost i, nebo především, zmíněného udržování. Trvající delikty se posuzují hmotněprávně jako jediný trestný čin. Tudíž při neprokázání určité části žalovaného jednání pachatele se nerozhoduje ohledně této části jednání zproštěním dle § 226 tr.ř., nýbrž pouze jeho vypuštěním. Na trvající charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona je nutno usuzovat vzhledem k formulaci jeho znaku objektivní stránky. Z hlediska gramatického výkladu (srov. Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, právnická učebnice, Vladimír Kratochvíl a kolektiv, str. 162) svědčí o povaze trvajícího trestného činu (tj. o jeho trvalosti) užití nedokonavého vidu u slovesa vymezujícího znak objektivní stránky (např. „vykonává“, „přechovává“). Stejným způsobem je vymezen tento znak i u trestného činu podle § 215a tr. zákona, neboť zákon zde užívá termínu „týrá“. Na podporu této argumentace lze uvést i to, že stejným způsobem je zákonný znak objektivní stránky základní skutkové podstaty vymezen i v novém trestním zákoníku, tedy v zákoně č. 40/2009 Sb., účinném od 1.1.2010, kde ekvivalentem trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí uvedený v § 199 tr. zákoníku. Pokud nový trestní zákoník terminologicky zpřesnil dosud užívané pojmy tak, aby lépe vystihovaly podstatu jejich úpravy (např. opuštění pojmu škoda při vymezení znaků kvalifikovaných podstat trestného činu podle § 240 tr. zákoníku), pak při posuzovaní charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, resp. jeho dřívějšího ekvivalentu, tj. trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, nelze pominout, že kvalifikační znak upravený v odst. 2 písm. b) § 215a tr. zákona, tj. „pokračuje-li v páchání takového činu pod delší dobu“ byl nahrazen pojmem (odst. 2 písm. d/ § 199 tr. zákoníku) „páchá-li takový čin po delší dobu“, který tak přispívá k utvrzení dovozované trvající povahy uvedeného trestného činu. Uváží-li se navíc, že u pokračujícího trestného činu musí každý dílčí útok/samostatný procesní skutek (§ 12 odst. 12 tr.ř.) vykazovat znaky (téhož) trestného činu, když takový „dílčí“ útok, jímž by měl být páchán trestný čin podle § 215a tr. zákona, by toto nesplňoval, pak závěr o trvajícím charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona rovněž nabývá zřetelnějších kontur. Protože, jak je výše uvedeno, u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona není vyloučen jednočinný souběh s trestným činem vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona a těchto deliktů se měl obžalovaný dopouštět po dobu, jež se překrývá, vůči témuž subjektu, a to poškozené J. H., je nezbytné, aby nalézací soud si připojil spisový materiál Okresního soudu v Kroměříži, sp.zn. 1 T 136/2009, dokazování provedl v rozsahu i ohledně trestného činu dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona žalovaného u Okresního soudu v Kroměříži a vyvodil z toho odpovídající procesní, skutkové a právní závěry, resp. aby inicioval u okresního soudu vydání rozhodnutí o jeho věcné nepříslušnosti (z důvodu jednoty a totožnosti skutku) a dosáhl tak spojení věcí vedených ohledně jednoho skutku do společného řízení. Jedině tento postup (vedení jednoho řízení) zabrání možnosti vzniku překážky rei iudicatae, která by nastala vůči neskončenému řízení vedenému u jednoho soudu v důsledku právní moci meritorního rozhodnutí vydaného u soudu druhého. Navíc vedení společného řízení případně umožní, aby ty části prokázaného jednání obžalovaného, které by vykazovaly znaky jednání neetického, případně zlého nakládání s poškozenou, u něhož by nalézací soud neshledal důvodů k jeho hodnocení ve smyslu zákonných znaků trestného činu podle § 235 tr. zákona, byly případně posouzeny jako části jednání vykazující znaky trestného činu podle § 215a tr. zákona. Tím není vyloučeno, že by případně nemusely být posouzeny ani tímto způsobem. V tomto směru je na soudu prvního stupně, aby svá (případně pozitivní) skutková zjištění posoudil z hlediska stupně jejich společenské nebezpečnosti, resp. závažnosti v případě aplikace nového trestního zákoníku. Připojení spisového materiálu Okresního soudu v Kroměříži, sp.zn. 1 T 136/2009, resp. spojení věcí je žádoucí i z toho pohledu, že lze ze zde shromážděných důkazů čerpat poznatky o dalších důkazech, jejichž provedení před nalézacím soudem je nezbytné pro náležité ustálení skutkového stavu dané trestní věci. Krajský soud u hlavního líčení konaného dne 14.12.2009 provedl důkaz přečtením protokolu o hlavním líčení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.10.2009 dle § 213 odst. 1 tr.ř., přičemž žádné odpovídající závěry z tohoto důkazu neučinil. Z protokolu o hlavním líčení Okresního soudu v Kroměříži vyplývá, že v procesním postavení svědků zde vypovídaly osoby, které byly blízké obžalovanému a poškozené, dále zaměstnanci firmy D., s.r.o., a sousedi obžalovaného a poškozené, přičemž z jejich výpovědí lze získat poznatky o chování obžalovaného vůči poškozené v žalované době. Výše zmíněné skutečnosti tak vedly odvolací soud k poznatku, že rozhodnutí nalézacího soudu je založeno na nedostatečném vyhodnocení důkazů, které již byly provedeny, a rovněž i na nedostatečném rozsahu dokazování. Skutkové závěry nalézacího soudu proto nemohou být považovány za odpovídající, tj. splňující kritéria § 2 odst. 5 tr.ř. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu nutně vedou k závěru, že důvodné pochybnosti (v daném stadiu objasněnosti věci) vznikají o výroku o zproštění obžalovaného obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř., a je proto nezbytné, aby nalézací soud si připojil spisový materiál Okresního soudu v Kroměříži, sp.zn. 1 T 136/2009, náležitě se zabýval i se zde žalovaným skutek, v němž je spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, a doplnil dokazování ve směru výše naznačeném. Zejména, aby zjištění získaná z výpovědi poškozené a dalších svědků byla konfrontována s obhajobou obžalovaného. Bude třeba přistoupit k hlubšímu zohlednění všech okolností případu, kdy je třeba se vypořádat zejména se souvislostmi případného motivu obžalovaného se skutečností převodu finančních prostředků na účet obžalovaného a jeho agresivního a nevhodného chování vůči poškozené, zda vyplacení částky 20 mil. Kč je či není v příčinné souvislosti s násilím, které mělo být užito ze strany obžalovaného vůči poškozené, popř. zda poškozená dobrovolně tyto finanční prostředky převedla na účet obžalovaného a z toho vyvodit i náležité právní závěry. Nalézací soud by se současně měl zabývat i společenskou nebezpečností případného prokázaného trestného jednání ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona, neboť je nepochybné, že obžalovaný byl společníkem ve společnosti D., s.r.o., a měl nárok na svůj podíl společnosti. Protože odvolací soud shledal pochybení nalézacího soudu rozvedená výše, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k novému rozhodnutí. Nalézací soud bude postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., veškeré důkazy, které doposud provedl, a důkazy další, a to ty, jež jsou zmíněny v tomto rozhodnutí, a dále ty, jejichž potřeba vyvstane v průběhu dokazování, zhodnotí, přičemž vezme v úvahu výše uvedené. Důkazy bude hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a poté zjistí skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.ř.). Na základě toho bude třeba odpovídajícím způsobem rozhodnout.

Rubrum