IV. ÚS 37/03

Rubrum

> Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) tr. zák.], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní z trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. "museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech", postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2004 mimo ústní jednání se souhlasem účastníků řízení v senátě ve věci stěžovatele

V. D., právně zastoupeného JUDr.

V. L., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2002 sp. zn. 8 To 470/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. června 2002 sp. zn. 1 T 13/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město jako účastníků řízení a poškozeného J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2002 sp. zn. 8 To 470/2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. června 2002 sp. zn. 1 T 13/2002 se zrušují.

Poučení

I. Stěžovatel V. D. (v trestním řízení "obžalovaný") a jeho spoluobžalovaný R. T. byli rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. června 2002 sp. zn. 1 T 13/2002 odsouzeni pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění v trvání pěti let. Obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H. náhradu škody ve výši 6.750,- Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s R. T. dne 7. prosince 2001 kolem 2.15 hod. v Plzni odtáhli poškozeného J. H. na roh ulic Na Roudné - U sv. Rocha, kde jej opakovaně udeřili pěstí do obličeje, poté co upadl na zem, jej kopali, čímž mu způsobili řadu drobných poranění a odcizili mu koženou bundu, koženou tašku, finanční hotovost ve výši 500,- Kč, platební karty VISA a MAX, jakož i další věci v celkové hodnotě nejméně 6.750,- Kč. K odvolání obou obžalovaných zrušil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. září 2002 sp. zn. 8 To 470/2002 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a při nezměněných výrocích o vině, trestu vyhoštění a náhradě škody uložil každému obžalovanému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. dubna 2003 sp. zn. 3 PP 28/2003 byl stěžovatel podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří let. Poté byl vzat do vyhošťovací vazby a dne 30. 4. 2003 byl na základě uloženého trestu vyhoštění eskortován mimo území České republiky. II. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy a nenavazují na úvahy při hodnocení důkazů. U hlavního líčení poškozený J. H., aniž by byla provedena rekognice podle § 104b tr. ř., uvedl, že spoluobžalovaného T. poznává "více", zatímco stěžovatele "méně", z čehož vyplývá, že mu totožnost pachatele nebyla zcela jasná. Nalézací soud však toto svědectví pominul a uvedl, že poškozený obviněné poznal, což odpovídá i jeho výpovědi z přípravného řízení, kdy ovšem tvrdil, že obžalované poznal v noci při uličním osvětlení ze vzdálenosti dvaceti metrů, kterou později změnil na deset metrů. Nalézací soud tento rozpor hodnotil tak, že v přítmí se jeví vzdálenosti zkresleněji než za denního světla, aniž by však tuto úvahu použil rovněž při posouzení, zda poškozený mohl pachatele poznat. Ani v přípravném řízení nebyla provedena rekognice a poznání stěžovatele poškozeným nemůže mít za těchto okolností objektivní důkazní hodnotu. Stěžovatel konstatuje, že nalézací soud tvrzení poškozeného, že jeden z pachatelů byl vyšší, byť spoluobžalovaní jsou přibližně stejně velcí, vysvětlil odkazem na výpověď poškozeného učiněnou v přípravném řízení, že jeden z pachatelů měl čepici v této souvislosti ale stěžovatel upozorňuje, že poškozený v hlavním líčení vypověděl, že čepice měli oba pachatelé. Stěžovatel se v průběhu hlavního líčení hájil tím, že pokud by se dopustil přepadení, nebyl by tak naivní, aby se procházel půl hodiny po něm na místě činu, kde byli zrovna přítomni policisté, přičemž měl možnost toto místo obejít mj. i ulicí Luční nalézací soud sice konstatoval, že tato ulice je slepá, což prý nemuselo být obžalovaným známo, ovšem důkaz o tom, že jde o slepou ulici, v trestním spise chybí. Soudy rovněž nezjišťovaly, že ulice Luční i Na Roudné byly v době přepadení dobře průchodné a rovněž neprovedly stěžovatelem navržený důkaz rekonstrukcí jeho zadržení. U obžalovaných nebyly nalezeny uloupené věci, přičemž tvrzení soudu, že měli dostatek času se jich zbavit, je pouhou domněnkou. Stěžovatel vzhledem k těmto okolnostem namítá, že soudy jednoznačně stranily poškozenému, jehož mylné nařčení dostačovalo k odsouzení, nepřipustily jím navržené důkazy a neověřily jeho obhajobu, čímž došlo k porušení shora konstatovaných ústavních práv a svobod stěžovatele. III. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a Krajského státního zastupitelství v Plzni. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že podle jeho názoru nebylo napadeným rozhodnutím porušeno žádné ústavní právo nebo svoboda stěžovatele, a proto navrhnul, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl. Krajské státní zastupitelství v Plzni se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Vedlejší účastník J. H. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatel, Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník J. H. byli požádáni o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jejich souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán. Krajský soud v Plzni, Okresní soud Plzeň -město a právní zástupce stěžovatele vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání vyjádření vedlejšího účastníka J. H. Ústavní soud neobdržel. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). IV. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit závěr o jeho vině. V. Z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 13/2002 Ústavní soud zjistil: V posuzovaném případě byl k dispozici jediný přímý důkaz, usvědčující obžalované ze spáchání trestné činnosti, a sice svědecká výpověď poškozeného J. H., složená v přípravném řízení dne 7. 12. 2001 (č. l. 49-54 trestního spisu) a při hlavním líčení dne 6. 5. 2002 (č. l. 87-90). Rozhodující skutečností, o kterou nalézací soud opřel svůj odsuzující rozsudek, bylo to, že tento svědek identifikoval přímo na místě činu občany D. a T. jako pachatele loupežného přepadení a na této identifikaci setrval v průběhu celého trestního řízení. Taková důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Z povahy věci vyplývá, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V předmětné trestní věci však nebylo postupováno s potřebnou pečlivostí a aktivitou a relevantní skutečnosti nebyly objasněny dostatečným způsobem. Náležitá pozornost nebyla věnována prověření věrohodnosti výpovědi svědka J. H. Ústavní soud samozřejmě nechce zaujímat k věrohodnosti této výpovědi jakýkoliv názor, protože důkaz jeho výslechem v řízení před Ústavním soudem neprovedl a takové hodnocení mu ani nepřísluší. Ústavní soud však konstatuje, že ve výpovědích tohoto klíčového svědka, učiněných v trestním řízení, se vyskytují dílčí mezery a rozpory, a že samotné jeho chování v době trestného činu vykazuje jisté nejasnosti, které nebyly v průběhu trestního řízení náležitě objasněny. Policejní orgány neučinily žádný pokus věrohodně zjistit (např. provedením dechové nebo krevní zkoušky), nakolik byl poškozený J. H. v době činu ovlivněn požitím alkoholických nápojů, ačkoliv sám poškozený uvedl, že ten večer vypil čtyři piva a odlivku vodky (č. l. 53 spisu) a z okolností případu (pokročilá noční doba, poškozený obcházel během večera několik restauračních zařízení) muselo být zřejmé, že alkoholické nápoje nepochybně konzumoval. Obvinění ve svých výpovědích uvádějí, že v době jejich zadržení na J. H. bylo vidět, že je opilý, při chůzi se motal a potácel se (č. l. 33, 47). Ze spisu nejsou zjistitelné přesnější časové údaje o průběhu požívání alkoholu, z výpovědi svědka H. je určen pouze začátek požívání alkoholu (kolem 18 hodin dne 6. 12. 2001), nikoliv však hodina ukončení konzumace alkoholu. Svědek K. při podání vysvětlení dne 14. 1. 2002 nebyl k otázce příznaků opilosti poškozeného vůbec dotazován, při výslechu u hlavního líčení dne 25. 6. 2002 si již na tuto skutečnost nevzpomínal (č. l. 109). Druhý zakročující policista Bc. D. V. nebyl v trestním řízení vůbec vyslechnut, takže ke škodě dokazování nemohl sdělit žádné relevantní údaje o podnapilosti poškozeného. Upřesnění stupně ovlivnění alkoholem by přitom mohlo mít značný význam pro posouzení věrohodnosti identifikace provedené J. H. V počínání poškozeného bezprostředně po přepadení se vyskytuje jistá nelogičnost v tom, že nejprve se nikomu o přepadení nezmínil a vrátil se do nočního podniku Music klub Slunce, odkud telefonicky objednal taxi. Okolnosti tohoto telefonování zůstaly zcela mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení, ačkoliv svědek R. J. uvádí, že jeho kolega, který v baru vypomáhal, se mu o události zmiňoval (č. l. 108) na jméno tohoto kolegy nebyl svědek Jurista vůbec dotázán, takže tento potenciální svědek nebyl ani zjištěn, ani vyslechnut. Po přivolání taxislužby se poškozený J. H. nechal odvést na vzdálené Centrální autobusové nádraží v Plzni a teprve odtud telefonicky hlásil přepadení policejním orgánům. Ve spise se nenachází žádný doklad o tom, že by se policie alespoň pokusila zjistit identitu taxikáře, který poškozeného vezl na autobusové nádraží a ani státní zástupce ani soudy neučinili nic k odstranění tohoto důkazního deficitu. Tento potenciální svědek by pravděpodobně mohl poskytnout informace jak o stavu poškozeného H. (ovlivnění alkoholem, známky přepadení na jeho těle), tak o eventuálním obsahu rozhovoru s ním. Tyto první informace o chování poškozeného a o jeho slovním líčení průběhu události, poskytnuté bezprostředně po činu, mohly být zvlášť cenné, zejména přihlédneme-li k tomu, že při prvním telefonickém rozhovoru poškozeného s policií, jehož písemný přepis se nachází ve spise (č. l. 5, 6), není žádná zmínka o tom, že pachatelé mluvili rusky nebo ukrajinsky. Řadu pochybení lze konstatovat v postupu policie v prvotní fázi přípravného řízení: Z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel a R. T. byli bezprostředně po svém zadržení vyslechnuti k tomu, co dělali a kde se zdržovali těsně před zadržením, aby tato jejich výpověď mohla být okamžitě na místě prověřena. Nebylo zjišťováno, kde zadržení bydlí, aby mohla být případně provedena domovní prohlídka, při které mohlo být prověřeno, zda se v obydlí zadržených nacházejí uloupené věci. Tyto věci nebyly nikdy nalezeny, ačkoliv k zadržení obou obžalovaných došlo již asi za hodinu po činu. Z obsahu spisu není zjevné, že by kromě použití služebního psa byl učiněn jiný pokus odcizené věci nalézt a zajistit. Velmi nedostatečně jsou ve spise osvětleny okolnosti prvního policejního zásahu na místě činu a shromážděné informace obsahují rozpory, které se nalézací soud nepokusil odstranit. Tak v policejním úředním záznamu ze dne 7. 12. 2001 (č. l. 8), pořízeném policisty A. K. a Bc. D. V., se uvádí, že v okolí místa činu procházela dvojice mužů dvakrát (kolem 3,20 hod. a kolem 3,40 hod.), avšak v dalších výpovědích A. K. se již dvojí výskyt dvojice mužů nezmiňuje a poškozený J. H. ve výpovědi u hlavního líčení uvádí, že první projití obviněných nezaregistroval (č. l. 88). Jako značné pochybení je nutno hodnotit, že policista A. K. podal vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. až se značným časovým zpožděním dne 14. ledna 2002 (skutek se stal dne 7. prosince 2001), kdy si již na přesné okolnosti případu nevzpomínal. Ještě nepochopitelnější je fakt, že druhý zasahující policista Bc. D. V. nebyl ani v přípravném řízení, ani před soudem vyslechnut vůbec. Zůstal blíže nevysvětlen rozpor spočívající v tom, že poškozený J. H. ve výpovědi u hlavního líčení uvedl, že v době zadržení obviněných byli na místě přítomni tři policisté (č. l. 89), jakkoliv z dalších provedených důkazů vyplývá, že se v té době měli na místě nacházet pouze dva shora jmenovaní policisté. Nebyl rovněž odstraněn rozpor v tom, kolik policejních vozů se na místě nacházelo v době, kdy tam oba obvinění procházeli a byli zadrženi. Ve služebním záznamu (č. l. 8) je zmínka o jediném policejním vozidle, z popisu okolností zadržení vzniká dojem, že teprve po zadržení obviněných se "na místo ... dostavil výjezd MŘP" stejná posloupnost je obsažena i ve výpovědi svědka K. (č. l. 12). Z protokolu o ohledání (č. l. 13), se však podává, že s ohledáním bylo započato již ve 3 hodiny (tedy před zadržením obviněných) a že při něm byli přítomni ještě policisté S. a K., kteří však nebyli v trestním řízení vůbec vyslechnuti. Také spoluobžalovaný T. uvádí ve své výpovědi v přípravném řízení (č. l. 32), že v době, kdy místem procházel, byla na místě již tři policejní auta. Obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou, vznášenou stěžovatelem již v průběhu trestního řízení, že pokud by se obvinění přepadení dopustili, je krajně nelogické, aby se procházeli krátce po činu v bezprostřední blízkosti místa přepadení, přičemž museli vidět, že na místě se nachází policejní automobil, policisté a poškozený. Úvahy nalézacího soudu, že v jednání pachatelů nelze logiku požadovat a že "je nepsanou zásadou, že pachatel se vrací na místo činu" (str. 3 rozsudku), jsou v tomto ohledu zcela nepřípadné. Také s pochybnostmi obhajoby, zda poškozený, jemuž měla být předtím odcizena peněženka, měl peníze na zaplacení taxislužby uloženy v kapse kalhot, se nalézací soud v odůvodnění rozsudku vypořádal nedostatečně argument, že "i předseda senátu nosí veškeré mince... v kapse svých kalhot", postrádá jakoukoli přesvědčivost. Tvrzení nalézacího soudu, že ulice Luční je slepá (str. 3 rozsudku), z čehož se zřejmě dovozuje závěr, že se obžalovaní museli vrátit na místo činu, nebylo dokazováním nijak doloženo konstatování odvolacího soudu, že tato ulice je slepá v dopravním slova smyslu (str. 4 rozsudku), je vzhledem ke skutečnosti, že se obžalovaní pohybovali pěšky, bez jakéhokoliv významu. Obecné soudy nezjišťovaly, zda vzhledem k prostorovému uspořádání okolí místa činu neměli obžalovaní jinou možnost, než kolem policistů a poškozeného projít, což by jejich návrat na místo činu alespoň částečně vysvětlovalo. Nalézací soud se vyrovnal s údajem poškozeného, že pachatelé byli rozdílně vysocí, jakkoliv skutečná výška obviněných je přibližně stejná, argumentem, že toto zkreslení mohlo být způsobeno skutečností, že jeden z pachatelů měl čepici a tedy se jeho postava jevila vyšší (str. 3 rozsudku). Stěžovatel v této souvislosti důvodně namítá, že poškozený se ve svých výpovědích rozchází v otázce, zda čepice měli oba pachatelé, nebo jen jeden z nich (č. l. 51 a 89). Ústavní soud dále upozorňuje, že dle výpovědi poškozeného měl mít čepici menší z pachatelů (č. l. 51) a tedy úvaha nalézacího soudu, že právě čepice na hlavě jednoho z pachatelů měla jejich velikost zkreslovat, je zcela nepoužitelná. Obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost zjištění otázky, zda se shodoval popis oblečení pachatelů, uváděný svědkem J. H. při jeho prvém kontaktu s policisty A. K. a Bc. D. V., se skutečným stavem. Svědek K. ve vysvětlení podaném dne 14. 1. 2002 (č. l. 11) uvádí, že poškozený během jízdy v policejním autě uvedl, že "ten jeden by měl mít světlejší bundu" obviněný T. uvádí, že byl oblečen do kožené bundy černé barvy (č. l. 32) obviněný D. uvádí, že byl oblečen do černé látkové bundy (č. l. 47) žádný úřední popis skutečného oblečení obžalovaných se ve spise nenachází. Na tento rozpor upozornil obžalovaný T. při hlavním líčení dne 6. 5. 2002, avšak nalézací se soud se nepokusil tento rozpor odstranit, např. výslechem svědka K. nebo V. Ústavní soud, kterému nepřísluší nahrazovat orgány činné v trestním řízení v jejich povinnosti objasňovat skutkový stav věci, nehodlá posuzovat oprávněnost další námitky stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy - rekonstrukci jeho zadržení a rekognici. Posoudit vhodnost a relevanci provedení těchto úkonů náleží orgánům činným v trestním řízení. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že návrh na provedení rekonstrukce učinil obhájce stěžovatele ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tento návrh byl soudem pro nadbytečnost zamítnut, jak je konstatováno v protokole o veřejném zasedání (č. l. 154v). Toto zdůvodnění je krajně obecné a s ohledem na důkazní nouzi posuzovaného případu neadekvátní na druhou stranu nutno konstatovat, že hodnota a použitelnost rekonstrukce se s časovým odstupem výrazně snižuje, přičemž odvolací soud rozhodoval deset měsíců po spáchání činu. Aby rekonstrukce měla smysl, muselo by k jejímu provedení dojít již v rámci přípravného řízení. Pokud stěžovatel namítá, že v přípravném řízení ani v hlavním líčení nebyla provedena rekognice, Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nebylo její provedení namístě. Rekognice podle § 104b tr. ř. je důkazním prostředkem, při kterém je zjišťována totožnost osoby tím způsobem, že poté, co je tato osoba poznávající osobou popsána, je jí osoba ukázána mezi několika dalšími osobami, které se výrazně neodlišují a poznávající osoba ji znovu poznává. Podle § 104b odst. 2 věta druhá tr. ř. nesmí být osoba, která má být poznána, ukázána před rekognicí poznávající osobě. V posuzovaném případě tedy nebylo namístě rekognici provést, neboť poškozený sám spontánně označil obviněné T. a D. za pachatele ve chvíli, kdy kolem něj a policistů na místě činu procházeli. VI. Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, pokud předmětný skutek kvalifikovaly rovněž jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Poškozený při výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že peněženka, obsahující platební karty, se nacházela v odcizené tašce (č. l. 52). Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování, eventuální úmysl podle § 4 odst. b) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) tr. zák.], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní "museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech", postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný. VII. Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o vině stěžovatele trestnými činy loupeže podle § 234 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v posuzovaných rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou z kautel vyplývajících ze zásady vyhledávací, ze zásady materiální pravdy a ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř.). Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. rozhodnutí III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 694/02). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny dle ustanovení § 82 odst. 2 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Současně bylo vzhledem k hospodárnosti řízení zrušeno též rozhodnutí nalézacího okresního soudu, byť nebylo ústavní stížností napadeno, neboť bylo rovněž zatíženo shora konstatovanými vadami. Obě rozhodnutí zrušil Ústavní soud v celém rozsahu, tj. i ve vztahu ke spoluodsouzenému R. T. (který si ústavní stížnost nepodal), s ohledem na pravidlo beneficium cohaesionis dle § 150 odst. 2, resp. § 261, § 265k odst. 2, § 269 odst. 2, § 285 tr. ř. per analogiam, jelikož vytknutá pochybení obecných soudů se bezezbytku týkají rovněž osoby spoluodsouzeného (k použití trestního řádu Ústavním soudem srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99). Spoluodsouzený R. T. podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. 5 Tdo 712/2003 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Toto usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno a jeho ponechání v platnosti nevyvolá žádné nepříznivé účinky v právním postavení odsouzených. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až § 314k tr. řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by se měly pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaných.