4 Tdo 527/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 527/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, Smrt, Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, Lhostejnost, Popis skutku Dotčené předpisy: § 340 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 120 odst. 3 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 527/2026-1349 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 6 To 65/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 58/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 3 T 58/2025, byl obviněný S. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a podle § 340 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu iPhone 13 PRO se SIM kartou, a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na 10 let.

2. Uvedeného trestného činu se ve stručnosti dopustil tím, že jako řidič dne 2. 9. 2024 kolem 13:20 hodin převzal na pokyn dosud neztotožněných osob organizujících nelegální migraci od občana Litvy T. K. kamion upravený ke skryté přepravě osob s vědomím, že je zde ve stísněných a hygienicky nevhodných podmínkách bez přísunu čerstvého vzduchu, tekutin a potravy umístěno celkem 30 nelegálních migrantů syrské národnosti, které měl dopravit přes území České republiky do Berlína a zde předat dalším dosud nezjištěným osobám. Přestože věděl o špatném stavu přepravovaných osob v transportu pokračoval až do 18:36 hodin, kdy byl na exitu číslo 18 dálnice D8 zastaven Policií České republiky. V průběhu přepravy způsobil smrt jedné z přepravovaných osob, M. M., který se udusila v důsledku pobytu v malém prostoru s nízkým obsahem kyslíku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, ve kterém primárně namítal, že pro závěr o jeho vině neexistují přímé důkazy a nepřímé důkazy jsou jen nepodloženými spekulacemi a domněnkami soudu prvního stupně. Odvolání obviněného projednal Vrchní soud v Praze a podle § 256 tr. ř. jej usnesením ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 6 To 65/2025, zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Davida Černého dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a částečně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny obhajobou navrhované podstatné důkazy. Vytkl také nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neúplnost výroku o vině a konečně i to, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti tomu, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Poukázal na bod 16 odůvodnění napadeného usnesení, kde odvolací soud na jedné straně přisvědčil správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval jejich oporu v provedených důkazech, na straně druhé označil některé skutkové vývody nalézacího soudu za nepodložené domněnky, na jejichž základě nelze rozhodnout o vině. Pokud se odvolací soud neztotožnil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, měl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně nebo rozhodné důkazy ve veřejném zasedání sám znovu provést, nic z toho ale neučinil.

6. Naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se procesně nepoužitelných důkazů obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud učinil vlastní skutková zjištění z důkazů, které provedl jen soud prvního stupně. Konkrétně jde o obsah komunikace mezi běženci nacházejícími se v návěsu kamionu s posádkou doprovodného vozidla a údaje získané z tachografu. Obviněný připustil, že i soud prvního stupně z citované komunikace mezi běženci a převaděčem určitá zjištění učinil, ale byla podstatně užší než závěry následně formulované soudem odvolacím. Podle dovolatele tak nešlo o pouhé převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž o vlastní skutková zjištění odvolacího soudu, která byla učiněna v rozporu s procesními pravidly dokazování. Přitom právě tato zjištění měla zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, zejména pro závěr, zda obviněný věděl o nelegálních uprchlících přepravovaných v návěsu kamionu.

7. Další okruh dovolacích námitek opírajících se o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný směřoval proti skutkovému závěru soudů o době úmrtí poškozené. Podle něj nebylo s potřebnou mírou jistoty vyloučeno, že poškozená nezemřela ještě předtím, než na Slovensku převzal kamion. Poukázal na to, že soudy nevyslechly MUDr. Evu Herzovou, která provedla prohlídku těla poškozené, ačkoli podle znalce MUDr. Radovana Havla byla nejlépe způsobilou vyjádřit se k době smrti. Podle záznamu o výjezdu zdravotnické záchranné služby byly na těle zemřelé patrné posmrtné skvrny na trupu, avšak nebylo objasněno, zda šlo pouze o počínající projevy, nebo již o skvrny zřetelně patrné či rozvinuté. Soudní znalec přitom uvedl, že posmrtné skvrny se nejprve objeví v oblasti krku a lopatek, na trupu až později. Přibližná doba smrti nevyplývá ani z výpovědí běženců. Soudy podle něj nahradily chybějící důkazní podklad spekulacemi, domněnkami a odhady. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu k zásadě presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo, zejména na nález ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, a v něm citovanou judikaturu. Zdůraznil, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit skutkové zjištění, které obviněného nejvíce zatěžuje.

8. Obviněný tuto část argumentace uzavřel konstatováním, že pokud nebylo spolehlivě prokázáno, že poškozená zemřela až poté, co vozidlo převzal, nelze skutek právně kvalifikovat podle § 340 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

9. Ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil také proti tomu, že soudy učinily skutkový závěr o tom, že nelegální běžence nacházející se v kamionu vystavil nelidskému zacházení ve smyslu § 340 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na základě procesně nepoužitelných protokolů o výpovědích svědků M. Y., M. A., I. A. R. a S. M. Připomněl, že obhajoba v hlavním líčení nesouhlasila se čtením protokolů o výpovědích těchto svědků učiněných v přípravném řízení dne 4. 9. 2024 a trvala na jejich osobním výslechu před soudem. Soud prvního stupně namísto toho, aby po svědcích pátral, postupoval podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. s odůvodněním, že jde o osoby neznámého pobytu. Tento procesní postup porušil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť mu bylo znemožněno klást svědkům otázky a konfrontovat je s jejích výpověďmi. Osobní výslech svědků navíc mohl přinést významné poznatky k otázce doby úmrtí poškozené.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy učinily nesprávný právní závěr o tom, že ve vztahu k zvlášť přitěžujícímu následku, kterým je způsobení smrti poškozené, obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Skutková zjištění přitom umožňují nanejvýš závěr o vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

11. Obviněný připomněl zákonné vymezení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, podle něhož závěr o eventuálním úmyslu musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Podle dovolatele takové konkrétní skutečnosti v posuzované věci absentují, případně jsou samy v rozporu se závěrem o srozumění se smrtelným následkem.

12. V této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud na jedné straně uvedl, že byl k osudu převážených běženců zcela lhostejný a že pro zlepšení podmínek v návěsu nic účinného nepodnikl, na straně druhé však současně konstatoval, že reagoval na pokyny z doprovodného vozidla, zastavoval kamion, otevíral dveře, spouštěl větrák a pracoval na přívodu kyslíku. Taková skutková zjištění podle obviněného vylučují závěr o jeho lhostejnosti k životním podmínkám převážených běženců, stejně jako závěr o jeho kladném postoji ke smrtelnému následku.

13. Podle dovolatele lze srozumění pachatele s následkem dovodit jen tehdy, jestliže pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit. V posuzované věci však odvolací soud sám vycházel z toho, že obviněný měl na informace o zhoršujících se podmínkách v návěsu reagovat a měl činit opatření k zajištění přísunu vzduchu. Takové jednání podle dovolatele spíše svědčí o snaze následku zabránit, nikoli o jeho akceptaci. Proto měl být případný smrtelný následek posouzen nejvýše jako zaviněný vědomou nedbalostí, a to ještě pouze za předpokladu, že by bylo prokázáno, že o běžencích v návěsu věděl.

14. Obviněný si byl vědom toho, že podle § 17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jde-li o těžší následek, přihlédne i tehdy, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti, nevyžaduje-li trestní zákon zavinění úmyslné. Uvedl však, že nesprávné posouzení formy zavinění mělo význam pro úvahy soudů o druhu a výměře trestu. Připomněl, že podle § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlíží mimo jiné k povaze a závažnosti trestného činu a k míře zavinění pachatele. Jestliže soudy vycházely ze závěru, že smrt poškozené způsobil úmyslně, promítly podle něj tento závěr i do rozhodování o trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění.

15. Dovolatel i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že odvolací soud nerespektoval pravidla dokazování v odvolacím řízení, protože právní závěr o subjektivní stránce učinil na základě skutkových zjištění stojících na důkazech, které sám neprovedl (komunikace mezi přepravovanými osobami a posádkou doprovodného vozidla ve spojení se záznamem tachografu). V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze v rámci dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku uplatnit i procesní námitky, pokud mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. V posuzované věci podle něj porušení § 263 odst. 7 tr. ř. vedlo k tomu, že byl uznán vinným na základě skutkových zjištění, která nebyla učiněna zákonným způsobem. Navazující právní posouzení skutku proto nemohlo obstát.

16. Obdobně znovu namítl porušení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. při čtení protokolů o výpovědích nelegálních utečenců s tím, že šlo o významný zásah do zásady kontradiktornosti řízení a práv obhajoby. Z těchto důvodů uzavřel, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v neúplnosti výroku o vině. Namítl, že soudy mu kladou za vinu způsobení smrti poškozené, avšak ve skutkové větě výroku rozsudku není uveden čas její smrti, takže z ní nelze jednoznačně vyčíst, že smrt poškozené způsobil právě on.

18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvedl, že jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné, přestože řízení předcházející napadenému usnesení bylo zatíženo vadami naplňujícími dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

19. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

20. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.

21. Dovolací námitky obviněného shrnul do pěti okruhů, které označil následovně: I. vnitřní rozpornost napadeného usnesení a vady dokazování v řízení před odvolacím soudem; II. čas smrti poškozené; III. procesní nepoužitelnost důkazů; IV. forma zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě; V. neúplnost skutkové věty výroku.

22. K prvnímu okruhu námitek státní zástupce konstatoval, že výhrady mířící proti jednotlivostem, dílčím úvahám nebo způsobu, jak soudy formulovaly své hodnotící závěry, samy o sobě dovolací přezkum neotevírají, pokud skutkový základ věci jako celek obstojí. Za zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nelze bez dalšího považovat situaci, kdy odvolací soud, jehož přezkumná činnost se neomezuje jen na kontrolu úplnosti dokazování, ale zahrnuje i posouzení správnosti hodnocení důkazů a přiměřenosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl, aproboval základ skutkových zjištění soudu prvního stupně a jen korigoval některé jeho dílčí úvahy nebo nepřesnosti v argumentaci, které nezasahovaly do nosných skutkových závěrů a do právního posouzení věci.

23. Státní zástupce odmítl také námitku porušení § 263 odst. 7 tr. ř. Uvedl, že odvolací soud může důkazy provedené ve veřejném zasedání hodnotit v souvislosti s důkazy již provedenými před soudem prvního stupně. Takový postup odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., podle kterého platí, že pokud odvolací soud, nepřepisuje skutkový základ věci, ale zasazuje nově provedený důkaz do již vytvořeného důkazního rámce a neodchyluje se od skutkových zjištění soudu prvního stupně ani nově nehodnotí věrohodnost jím provedených důkazů. Státní zástupce uzavřel, že trestní řád takový postup odvolacího soudu předpokládá a že výsledné skutkové závěry mohou být založeny jak na zjištěních soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, tak na vlastních závěrech odvolacího soudu učiněných z důkazů, které sám provedl.

24. K druhému okruhu námitek týkajícímu se doby smrti poškozené státní zástupce konstatoval, že ani zde dovolání nepřekračuje rovinu polemiky s hodnocením důkazů a vyvozenými skutkovými závěry soudů. Obviněný s odkazem na to, že závěry soudů ohledně doby smrti poškozené v době od 18:09 do 20:53 nejsou dostatečně určité, nabízí vlastní hodnocení důkazů, což samo o sobě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá. Rozhodné je, že závěr soudů o tom, že poškozená se v uvedeném časovém rozmezí nacházela ve vozidle a pod kontrolou obviněného, má rozumnou oporu v provedeném dokazování a rekonstrukce dění v nákladovém prostoru vozidla je logická a souladná s provedenými důkazy, z nichž vyplynulo, že přepravované osoby na zhoršující se podmínky i na zhoršující se zdravotní stav poškozené průběžně reagovaly. Pokud by k jejímu úmrtí došlo dříve, jistě by na to upozornily doprovodné vozidlo.

25. Ke třetímu okruhu námitek směřujícímu proti procesní použitelnosti důkazů, státní zástupce uvedl, že vady při provádění jednotlivých důkazů nejsou samy o sobě dovolacím důvodem. Relevantní se stávají teprve tehdy, pokud by na procesně nepoužitelném důkazu spočívala rozhodná skutková zjištění, popřípadě pokud by taková vada zasáhla do práva obviněného na obhajobu v intenzitě významné pro zákonnost rozhodnutí. O takovou situaci však podle něj v posuzované věci nejde. Zdůraznil, že závěry o nelidském zacházení plynou také z protokolů o podaných vysvětleních osob mladších 18 let, které byly u hlavního líčení čteny podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce i obviněného. Již z tohoto důvodu nelze tvrdit, že by rozhodná skutková zjištění stála výlučně na důkazech, jejichž procesní použitelnost obviněný zpochybňuje. Navíc podmínky pro čtení protokolů o výpovědích dospělých utečenců dané v § 211 odst. 1 písm. a) tr. ř. byly splněny. Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že je nelze vykládat přepjatě formalisticky. Požadavek na další pátrání po svědcích by za daných okolností nebyl realistický, neboť u nich nebyly zjištěny cestovní doklady, jiné doklady totožnosti ani adresa, na níž by je bylo možné dohledat. Za takové situace bylo podle státního zástupce možné považovat je za nezvěstné ve smyslu citovaného ustanovení.

26. Ke čtvrtému okruhu námitek stran nesprávného posouzení formy zavinění státní zástupce připomněl, že u okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nevyžaduje úmysl. Obviněný si je podle něj tohoto pravidla vědom a pod záminkou nesprávného právního posouzení fakticky brojí proti druhu a výměře uloženého trestu, zejména proti trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění. Takovou argumentaci státní zástupce označil za v dovolání nepřípustnou. Připomněl, že výrok o trestu lze dovoláním napadat zásadně jen tehdy, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou sazbu. Výjimečně lze uplatnit i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, typicky při ukládání úhrnného, souhrnného nebo společného trestu. Námitky proti přiměřenosti trestu nebo proti hodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku však žádný dovolací důvod nenaplňují.

27. Navíc závěr soudů o nepřímém úmyslu obviněného ve vztahu ke smrti poškozené odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci obviněného o pouhé lhostejnosti či vědomé nedbalosti státní zástupce označil za nepřesvědčivou a účelovou, neboť pomíjí zásadní skutková zjištění o podmínkách přepravy, jejich rizikovosti a absenci účinných opatření ze strany obviněného. Podle státního zástupce obviněný nemohl rozumně spoléhat na to, že odstranil všechna rizika spojená s přepravou osob v daných podmínkách jen tím, že jim vhodil do uzavřeného prostoru několik lahví s vodou. Jestliže obviněný věděl, že osoby přepravuje, znal podmínky, v nichž se nacházely, věděl o možném ohrožení jejich života, a přesto si po celou dobu jízdy jejich stav sám neověřil, byl podle státního zástupce zjevně srozuměn i s možností fatálního následku.

28. K pátému okruhu námitek, tedy k tvrzené neúplnosti skutkové věty s ohledem na absenci přesného okamžiku smrti, státní zástupce pokládal za podstatné, že je skutek popsán tak, že je nezaměnitelný s jiným a obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu. Nevyžaduje se, aby skutková věta obsahovala s absolutní přesností každou jednotlivost, není-li právě tato okolnost znakem právní kvalifikace nebo předpokladem určitosti výroku. Z toho dovodil, že námitka obviněného nedopadá na vadu, která by činila výrok o vině neúplným nebo právně neudržitelným.

29. Státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, že obviněný svými námitkami nenaplnil žádný z uplatněných dovolacích důvodů, a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

30. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce pro případ, že by k němu chtěl učinit repliku. Obviněný však této možnosti nevyužil.

IV. Důvodnost dovolání

31. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. S určitými výhradami splňuje i obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolací argumentace obviněného sice vždy důsledně nerozlišuje mezi námitkami skutkovými a námitkami hmotněprávními, což činí dovolání v některých pasážích mírně nepřehledným, je z něj ale zřejmé, jaké vady obviněný napadeným rozhodnutím vytýkal a čeho se dovoláním domáhal.

32. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. obviněný namítal především to, že napadené usnesení odvolacího soudu je vnitřně rozporné, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženo vadami dokazování, že nebyl spolehlivě objasněn čas smrti poškozené, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, že při hmotněprávním posouzení skutku nesprávně dovodily formu jeho zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě a že skutková věta výroku o vině není úplná.

33. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen těch vad napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, které jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na plný přezkum správnosti skutkových zjištění, hodnocení důkazů a procesního postupu soudů nižších stupňů. Jeho přezkumná činnost je zásadně vázána rozsahem a důvody dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.), přičemž konkrétní dovolací námitky musí uplatněnému dovolacímu důvodu také obsahově odpovídat. Tam, kde dovolatel jednotlivé typy námitek argumentačně prolíná, je povinností dovolacího soudu posoudit je podle jejich skutečného obsahu, nikoli pouze podle jejich formálního označení. Nejvyšší soud dále připomíná, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí nelze chápat tak, že soud musí samostatně a podrobně reagovat na každý dílčí argument dovolatele. Opakuje-li dovolatel v podstatě námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů již dostatečně a přezkoumatelně vypořádaly, může dovolací soud v odůvodnitelných případech, též se zřetelem k zásadě procesní hospodárnosti, na jejich závěry přiměřeně odkázat (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, v „pojetí“ ryze českém viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a následně k obdobnému závěru srov. Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16).

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na nejzávažnější vady skutkového základu rozhodnutí. Je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, popřípadě jimi soud vůbec nezaložil své hodnotící úvahy (tzv. opomenuté důkazy). Zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo k otevření obecného skutkového přezkumu. Jeho smyslem je jen výslovná kodifikace těch nejzávažnějších vad důkazního řízení, které judikatura dříve podřazovala pod tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, a ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naopak pouhá polemika se způsobem hodnocení důkazů, prosazování vlastní verze skutkového děje, námitky proti úplnosti dokazování či tvrzené porušení zásady in dubio pro reo samy o sobě tento dovolací důvod nenaplňují, nevyústí-li právě v některou z uvedených kvalifikovaných vad.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad hmotněprávní povahy. Uplatnit jej lze tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, ačkoli nešlo o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jaký v něm soudy spatřovaly, popřípadě že byly nesprávně hmotněprávně posouzeny jiné skutkové okolnosti významné z hlediska trestního práva. Ani tento dovolací důvod však neslouží k přezkumu skutkových zjištění samotných, neboť dovolací soud při jeho posuzování vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Pod tento dovolací důvod proto nelze podřadit námitky, jimiž dovolatel jen zpochybňuje hodnocení důkazů nebo usiluje o prosazení vlastní skutkové verze. Stejně tak jím zásadně nelze brojit pouze proti přiměřenosti uloženého trestu; námitky vůči druhu a výměře trestu lze – s výjimkami výslovně stanovenými zákonem – uplatnit jen v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou sazbu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho podstatou je tedy vada výroku rozhodnutí ve věci samé, nikoli nedostatek odůvodnění. Neúplnost výroku přitom musí spočívat v absenci některé podstatné náležitosti, kterou zákon s daným typem výroku spojuje, nikoli jen v tom, že výrok neobsahuje veškeré skutkové či argumentační podrobnosti. V případě výroku o vině je proto třeba zkoumat, zda popis skutku ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. zachycuje skutek tak, aby byl nezaměnitelný a aby z něj byly patrny všechny zákonné znaky trestného činu; nevyžaduje se však, aby ve výroku byly s absolutní přesností vyjádřeny i takové jednotlivosti, které nejsou rozhodné pro právní kvalifikaci nebo určitost skutku.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. má dvě alternativy. První dopadá na případy, kdy bylo o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tedy kdy byl dovolateli fakticky odepřen meritorní přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně. Druhá alternativa je dána tehdy, jestliže byl v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod má tedy v druhé alternativě povahu důvodu akcesorického, jelikož jeho naplnění je odvislé od toho, zda obstojí některý jiný dovolací důvod, na který dovolatel obsahově navazuje.

38. Vycházeje ze shora uvedených teoretických východisek Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného nemůže obstát, protože v něm zčásti uplatňuje námitky, které svou povahou neodpovídají žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.

39. K námitce obviněného, podle které je napadené usnesení odvolacího soudu vnitřně rozporné, a k argumentaci, kterou obviněný s citovanou výhradou spojil, Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že za zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve smyslu první alternativy § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze bez dalšího považovat situaci, kdy odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti zahrnující posouzení správnosti hodnocení důkazů a úplnosti a přesvědčivosti skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně, aproboval základ skutkových zjištění soudu prvního stupně a jen korigoval některé jeho dílčí úvahy nebo nepřesnosti v argumentaci, které nezasahovaly do nosných skutkových závěrů a do právního posouzení věci. V této věci odvolací soud navíc jasně vysvětlil, proč má některé úvahy soudu prvního stupně za spekulativní a v potřebném rozsahu je uvedl na pravou míru, přičemž současně zdůraznil, že výrok o vině nijak nenarušily. Případ, kdy odvolací soud již učiněné skutkové závěry zpřesní, argumentačně doplní nebo výslovněji odůvodní, aniž by vystavěl skutkový stav na jiném důkazním základě, nelze pokládat za nepřípustné nahrazování činnosti soudu prvního stupně.

40. Vzhledem k uvedenému neobstojí ani navazující tvrzení obviněného, že odvolací soud tímto postupem nepřípustně zasáhl do skutkového stavu věci. Odvolací soud nevytvářel nový skutkový základ ani nenahrazoval činnost nalézacího soudu, nýbrž pouze přesněji vyjádřil, které úvahy mají oporu v provedeném dokazování a které již takovou relevanci nemají.

41. Pokud obviněný v této souvislosti namítl porušení § 263 odst. 7 tr. ř., uplatnil tím námitku procesní povahy, která sama o sobě žádnému z označených dovolacích důvodů neodpovídá. Relevantní by mohla být jen tehdy, pokud by ji obviněný současně obsahově spojil s tvrzením, že v důsledku takového pochybení dospěl odvolací soud k rozhodným skutkovým zjištěním v některé z podob předpokládaných § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ však v posuzované věci nejde.

42. Odvolací soud ve veřejném zasedání v přítomnosti obviněného znovu provedl důkaz záznamy z tachografu a nově dokazování doplnil přečtením webových stránek obsahujících vysvětlivky piktogramů tachografu a měniče napětí používaných kamiony a záznam o počasí dne 2. 9. 2024 (viz č. l. 1208 tr. spisu a bod 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tyto důkazy poté posoudil ve spojení s důkazy již provedenými a hodnocenými soudem prvního stupně (srov. bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), aby dospěl k tomu, že právní závěr soudu prvního stupně o subjektivní stránce činu je správný, protože bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný byl vědomě zapojený do převaděčské skupiny a že s ohledem na život ohrožující podmínky, které v přívěsu panovaly a které s ohledem na vzájemný kontakt s běženci prostřednictvím osádky doprovodného vozidla znal, byl k osudu běženců zcela lhostejný. Takový postup rozhodně nepředstavuje porušení § 263 odst. 7 tr. ř., nýbrž mu odpovídá, stejně jako odpovídá zásadě vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž je třeba hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, a přezkumné povinnosti odvolacího soudu zakotvené v § 254 odst. 1 tr. ř.

43. Odvolací soud nepřehodnocoval obsah dříve provedených důkazů v tom smyslu, že by se odchýlil od skutkového základu, ze kterého vyšel soud prvního stupně. Nově provedený důkaz, který pokládal za potřebný pro své rozhodnutí o odvolání, zasadil do již existujícího důkazního rámce a konstatoval, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině jsou správná. Ani touto argumentací tedy obviněný neoznačil žádnou kvalifikovanou vadu důkazního řízení, která by mohla založit zásah dovolacího soudu.

44. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že soudy nižších stupňů náležitě neobjasnily čas smrti poškozené, se kterou úzce souvisí výhrada obviněného o procesní nepoužitelnosti přečtených protokolů o výpovědích svědků, ze kterých soudy dovozovaly skutkové okolnosti významné pro závěr o době smrti poškozené. Konstatuje, že námitka procesní nepoužitelnosti svědeckých výpovědí přečtených podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nemůže obstát. Jednak je procesní povahy a dovolací význam by mohla mít jen tehdy, pokud by rozhodná skutková zjištění soudů spočívala na důkazu, který neměl být pro svou procesní nepoužitelnost vůbec zahrnut do jejich hodnotících úvah, a o takový případ se v posuzované věci nejedná, protože skutkové závěry soudů, a to i ve vztahu k průběhu přepravy a časovému zařazení smrti poškozené, nevycházejí izolovaně jen z těchto výpovědí, ale z širšího souboru vzájemně se doplňujících důkazů (viz např. svědecké výpovědi šesti nezletilých, které byly přečteny v souladu s § 102 odst. 2 tr. ř. bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1, 2 tr. ř., jak na to přiléhavě poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, nebo obsah krátkých textových zpráv odesílaných utečenci posádce doprovodného vozidla podávající velmi přesvědčivý obraz o tom, co se dělo v nákladovém prostoru návěsu, kde byli syrští utečenci ukryti, a jak vyčerpávající podmínky tam byly s ohledem na stísněnost, nízký obsah kyslíku a vysokou teplotu). A především soud prvního stupně přistoupil k přečtení protokolů o výpovědích předmětných svědků při splnění podmínek stanovených v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože jejich výslechy byly provedeny způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu a zcela zjevně se jednalo o svědky pro soud nedosažitelné. Z trestního spisu je zřejmé, že byli v přípravném řízení vyslechnuti dne 4. 9. 2024, tj. krátce poté, co byli zadrženi podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, protože jako cizinci neoprávněně vstoupili na území České republiky, a bylo jim poskytnuto lékařské ošetření. Všichni byli ztotožněni pouze jménem a datem narození, které sami uvedli, nedisponovali žádnými doklady, což vysvětlili tím, že je předali převaděčům, neuvedli adresu budoucího pobytu, číslo mobilního telefonu nebo alespoň e-mail či datovou schránku, skrze které by je bylo možné kontaktovat (viz č. l. 1263 až 1294 tr. spisu). Za tohoto penza informací by pátrání po nich v září 2025, kdy proběhlo řízení před soudem prvního stupně, bylo zjevně nerealistické.

45. Podmínky § 211 tr. ř. nelze vykládat přepjatě formalisticky a požadavek kontradiktornosti nelze chápat absolutně [judikatorně je tato teze podložena i četnými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva – viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, dále také rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10; z judikatury Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015 (uveřejněné pod č. 16/2016 Sb. rozh. tr.), které stanovuje podmínky, za nichž lze číst protokol o výpovědi nedostupného svědka v hlavním líčení, kterým je dostáno zásadně jen tehdy, „… jestliže obviněnému nebo obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu.“]. Podstatné tedy je, zda obhajoba měla reálnou možnost se výslechu účastnit a svědkům klást otázky, přičemž z trestního spisu v posuzované věci jednoznačně plyne, že tomu tak bylo – jakkoli této možnosti v konkrétních případech obhajoba z vlastního rozhodnutí nevyužila [srov. např. protokol o výslechu svědkyně I. A. R. a jejího doplnění na č. l. 1277-1286 tr. spisu, z nichž je patrné, že obhajobě byla poskytnuta příležitost se jej účastnit – viz podpis Mgr. Jana Polesného, LL.M. na protokolu o výslechu svědkyně z přípravného řízení, jenž substituoval za obhájkyni obviněného Mgr. Bc. Kateřinu Rychterovou, jakož i vyrozumění policejního orgánu adresované obhájkyni obviněného Mgr. Evelíně Hodanové na č. l. 1287 tr. spisu o plánovaném pokračování výslechu I. A. R.; dále např. protokol o výpovědi svědka S. M. na č. l. 1289-1294, ze kterého je patrné, že výslechu byl opět přítomen substitut obhájkyně obviněného Mgr. Bc. Kateřiny Rychterové – Mgr. Jan Polesný, LL.M.]. Za této situace nelze uzavřít, že by čtením protokolů o svědeckých výpovědích osob, které převážel skryté v přívěsu kamionu, došlo k zásahu do práva obviněného na obhajobu v intenzitě významné pro zákonnost napadeného rozhodnutí.

46. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, není této věci přiléhavý, protože skutková zjištění soudů nižších stupňů vycházejí z vzájemně se doplňujících věrohodných důkazů, jejichž hodnocení je pečlivé a logické a rozhodně nevykazuje znaky soudní libovůle. Závěr, že k úmrtí poškozené došlo v době, kdy byla přepravována ve vozidle řízeném obviněným, a to s největší pravděpodobností jen krátce předtím, než bylo vozidlo zastaveno policisty, byl učiněn soudy s mírou praktické jistoty bez ohledu na to, že znalci dobu smrti poškozené stanovili v rozsahu více hodin. Pro dokreslení postačí poukázat na výpovědi svědků M. Y. a S. M., kteří nezávisle na sobě shodně vypověděli, že poškozená těžce dýchala ještě v okamžiku, kdy se jim ji podařilo z uzavřeného prostoru návěsu dostat nahoru mezi zboží, což bylo asi jen dvacet minut před příjezdem policie, kterou v obavě o život sami telefonicky kontaktovali. Obviněný ovšem tuto zřejmou skutečnost pomíjí a prosazuje vlastní polemické hodnocení důkazní situace, které ve světle všech zjištěných okolností bylo soudy nižších stupňů správně odmítnuto jako účelové a zkreslující fakta.

47. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že soudy nesprávně posoudily formu jeho zavinění ve vztahu ke smrti poškozené. Tato námitka má hmotněprávní povahu a obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Postrádá však opodstatnění.

48. Pro právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu podle § 340 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku není rozhodné, zda byl následek spočívající ve smrti poškozené zahrnut úmyslem obviněného. U této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon výslovně nevyžaduje úmyslné zavinění, a proto ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti. Už z tohoto důvodu nemůže obviněný uspět se svou námitkou stojící na předpokladu, že bez prokázání nepřímého úmyslu ve vztahu ke smrti poškozené nemohla být použitá právní kvalifikace aplikována.

49. Vyjma toho skutková zjištění soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud vázán, poskytují dostatečný podklad pro závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný jednal ve vztahu k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 340 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zaviněně. Vědomostní složka vnitřního psychického vztahu obviněného k předpokládanému následku v podobě smrti existovala ve formě možnosti a pokud jde o volní složku zavinění, soudy ji shledaly ve formě srozumění s následkem. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním může způsobit právě takový následek, jaký nastal, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z chování obviněného, který věděl v jak nelidských podmínkách jsou syrští utečenci přepravováni a musel si uvědomovat i rizika s tím související, protože nejde o osobu výrazně podprůměrného intelektu, je jasně čitelné, že mu byl osud poškozených, které převážel, lhostejný. Přestože měl možnost podmínky uvnitř návěsu v určité míře ovlivňovat (například prostřednictvím regulace větráků, poskytnutím pitné vody apod.) a mohl vozidlo zastavit a poškozené vyprostit z uzavřeného prostoru, nepřijal včas žádné opatření, které by bylo dostatečně způsobilé k odvrácení hrozící újmy a v jízdě i přes v nákladním prostoru panující život ohrožující podmínky pokračoval i v době, kdy se podmínky v nákladovém prostoru návěsu zhoršily a ohrožovaly život a zdraví utečenců. To, že si uměl představit, že některý z nich může v důsledku úbytku kyslíku i zemřít, je zřejmé z obsahu krátkých textových zpráv zasílaných doprovodnému vozidlu z nákladového prostoru návěsu, z nichž plyne, že přepravované osoby prosili osoby jedoucí v doprovodném vozidle o pomoc, protože jejich situace se zhoršovala, zejména jim chyběl kyslík, a že příjemci zpráv byli ve spojení s řidičem a zjevně ho o tom informovali, on ale požadovanou pomoc neposkytl). Obviněný neučinil žádné odpovídající kroky k odvrácení reálně hrozící újmy (srovnej body 17 a 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nepravá lhostejnost, se kterou obviněný nepochybně jednal, je právně hodnocena jako srozumění [dolus eventualis podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť i přes jistý stupeň lhostejnosti k možným alternativám, kterých si je vědom, má pachatel aktivní volní vztah projevený navenek konkrétním jednáním, respektive jeho záměrným opomenutím. Jinak řečeno zaujímá kladné stanovisko jak k tomu, že nastane relevantní následek z pohledu trestního práva, tak k tomu, že takový následek nenastane, přičemž pokud určitým způsobem akceptuje způsobený následek, kterého si je jako možného vědom, je zahrnut jeho vůlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 348/2004). Tato forma lhostejnosti pachatele nevyjadřuje jeho zájem na způsobení následku, nýbrž jeho rezignovaný postoj k tomu, že následek může nastat, a jeho ochotu tento následek akceptovat [k tomuto názorovému postoji obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 297/2025].

50. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 37/03, který se po skutkové stránce týkal neoprávněného držení platební karty, je v projednávané věci zcela nepřiléhavý. Jmenovaný nález se zabývá situacemi, kdy obecné soudy bez dostatečných důkazů dovozují úmyslné zavinění pachatele pouze na základě nastalého objektivního následku.

51. V rozsahu, ve kterém obviněný pod námitkou nesprávného posouzení formy zavinění současně brojil proti druhu a výměře uloženého trestu, uplatnil výhrady, které žádnému z jím označených dovolacích důvodů neodpovídají. Dovolání neslouží k obecnému přezkumu přiměřenosti trestu a námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil ani obsahově nenaplnil. Obviněný ostatně netvrdí, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou sazbu. Zjevně mu nebyl uložen ani trest exemplární či zcela nepřiměřeně přísný.

52. Dovolací námitka, že skutková věta výroku o vině není úplná, neboť neobsahuje přesný údaj o době smrti poškozené, obsahově uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. také nemůže obstát. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí být skutek ve výroku rozsudku popsán tak, aby byl nezaměnitelný s jiným a aby z něj byly patrny všechny zákonné znaky trestného činu. Trestní řád však nevyžaduje, aby skutková věta zachycovala s absolutní přesností každou jednotlivost skutkového děje, není-li právě tato okolnost rozhodná pro právní kvalifikaci nebo určitost výroku.

53. V projednávané věci skutková věta dostatečně vymezuje jednání obviněného, následek i jejich vzájemnou souvislost. Je z ní zřejmé, za jakých podmínek obviněný přepravoval poškozené osoby, jaký následek tím byl způsoben a že smrt poškozené nastala v příčinné souvislosti s takovým jednáním. Skutečnost, že přesný okamžik smrti poškozené nebylo možno určit, proto sama o sobě nečiní výrok o vině neúplným ani neurčitým, postačí časové vymezení toho, kdy se obviněný nákladního vozidla s uprchlíky ujal, a že ke smrti došlo někdy v době, kdy s ním on disponoval s vědomím, že v přívěse veze osoby za nelidských podmínek.

54. Konečně ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nenachází v posuzované věci opodstatnění, protože odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku za splnění zákonných procesních podmínek a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, nebyla shledána taková vada, která by naplnila některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

V. Závěrečné posouzení

55. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu