3 A 139/2021– 164

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: Fatra, a.s., IČ: 27465021 sídlem tř. Tomáše Bati 1541, 763 61 Napajedla zastoupený advokátkou JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D. sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlem Na Františku 1039/32, 110 15 Praha 1 zastoupený advokátem JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D. sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2021 č. j. MPO 614065/21/61500, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 14m zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“) zamítl jeho žádost o poskytnutí dotace na projekt „Energeticky úsporná opatření Fatra, a.s. – kompresory Chropyně“ reg. číslo CZ.01.3.10/0.0/0.0/19_251/0021728 (dále též „Projekt“). Žádost byla podána na základě Výzvy Úspory energie V. výzva (dále též „Výzva“) vyhlášené podle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost 2014–2020 (dále též „operační program“).

2. V obsáhlé žalobě poté, co žalobce popsal vývoj věci, vznesl řadu námitek, které lze rozdělit do následujících žalobních bodů.

3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný porušil zásadu rovnosti a zákonnosti tím, že vycházel z obav či předpokladu o zatížení státního rozpočtu vyplacením dotace bez využití fondů EU, ačkoli takový důvod ze žádného právního předpisu, výzvy či dotačních podmínek nevyplývá, a nemá ani oporu v dokazování. Žalovaný tím předjímá výsledek řízení, které ještě ani nebylo zahájeno, rozhodné je pouze splnění podmínek dotace. Žalovaný přitom již v průběhu řízení potvrdil, že žádost žalobce splnila formální náležitosti a podmínky přijatelnosti, poté ukončil věcné hodnocení projektu a na základě dosaženého bodového skóre dospěl k závěru, že projekt splňuje zásady hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti. Žalobci tím založil legitimní očekávání, že mu dotace bude poskytnuta.

4. Ve druhém žalobním bodu žalobce dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost, v souvislosti s výstupy z auditu projektů – audit č. REGC414CZ0133 (dále jen „audit“) provedeného Evropskou komisí (dále též „Komise“). Blíže uvádí, že žalovaný nejprve konstatoval, že žalobce splnil kritéria hodnocení žádosti, a poté poukázal na nutnost posoudit splnění podmínek § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen „zákon o střetu zájmů“), toto posouzení však neprovedl. Žalovaný přiřkl výstupům z auditu význam, který má až rozhodnutí Evropské komise o finanční opravě podle čl. 85 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (dále jen „nařízení 1303/2013“). Auditní výstupy nejsou rozhodnutím, ani rozhodnutím o předběžné otázce. Sama Evropská komise uvedla, že výsledky auditu jsou pouze přípravným aktem, který není konečným rozhodnutím, a nezakazují žalovanému poskytovat dotace společnostem skupiny AGROFERT, a.s. (dále jen „Agrofert“). Auditní výstupy jsou procesně nepoužitelným důkazem, neboť byly získány v rozporu s právními předpisy. Auditoři překročili svou pravomoc, protože se při auditu zabývali dotačními projekty konkrétních osob namísto kontroly řídících a kontrolních systémů členského státu. Nerespektovali právo žalobce ani řídící osoby společnosti Agrofert na obhajobu, žalobce nebyl účastníkem auditní procedury, Evropská komise odepřela společnosti Agrofert nahlédnout do vedeného spisu ohledně auditu, ani žalobce neseznámila s auditními výstupy; žalobci nebylo umožněno se k auditu vyjádřit ani předložit důkazy. Výstupy navíc nebyly podloženy konkrétními podklady.

5. Žalobce dále k auditu namítá průběh auditorní procedury, že ještě definitivně neskončila, a to ani posledním formalizovaným Follow up dopisem ze dne 22. 10. 2020, přesto z důvodu možného rizika a překážky pro dotaci napadla jedna ze společností ze skupiny Agrofert poslední auditní výstup u Tribunálu SDEU. Uvádí, že Evropská komise nemá pravomoc interpretovat nebo vynucovat aplikaci národního práva členských států, a pokud tak činí, nejde o závazný výklad. SDEU nemá pravomoc vykládat vnitrostátní právo, na vnitrostátním soudu je, aby výklad poskytl.

6. Podle žalobce jsou auditní výstupy současně věcně nesprávné. Auditoři vyložili § 4c zákona o střetu zájmů rozšiřujícím způsobem v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, bod 41. Auditoři nesprávně považovali za znak ovládání žalobce to, že Ing. A. B. založil svěřenské fondy a do nich vložil akcie společnosti Agrofert. Tyto fondy však nemají právní osobnost a nejsou ovládající osobou. Jediným akcionářem žalobce je společnost Agrofert, osobou, která ovládá společnost Agrofert je Ing. Z. P., který vykonává vlastnická práva k akciím společnosti Agrofert, s nimiž je spojen 90% podíl na hlasovacích právech. Žalobce namítá, že chybný výklad § 4c zákona o střetu zájmů nelze překlenout euro–konformním výkladem, protože zákon o střetu zájmů je toliko vnitrostátní právní předpis, který netransponuje žádnou evropskou směrnici.

7. Poskytnutí dotace nebránil ani čl. 61 Finančního nařízení [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 2018/1046], který se žalobce vůbec netýkal, ten dopadá na zcela jiné kategorie osob, než je žalobce, a nadto podle Pokynů k zabránění střetu zájmů, které přijala Evropská komise k výkladu článku 61, nelze dovozovat, že by měly být vnitrostátní předpisy vnímány jako referenční kritérium pro výklad unijních pravidel. Podle žalobce střet zájmů podle čl. 61 nezávisí na způsobu interpretace a aplikace auditory Evropské komise.

8. Žalobce upozorňuje i na možnou podjatost vybraných auditorů, kteří podle něj byli spojeni s politickými stranami, které využívají audity jako nástroj politického boje.

9. Ve třetím žalobním bodu žalobce poukazuje na to, že Krajský úřad Středočeského kraje již dříve pravomocně rozhodl dne 26. 9. 2019 pod č. j. 117665/2019/KUSK, že Ing. A. B. neovládá společnosti náležející do koncernu Agrofert. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce, jímž byl žalovaný vázán.

10. Žalobce závěrem navrhl, aby Městský soud v Praze přerušil řízení a položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) v souvislosti se závazností a dopady auditních výstupů.

11. Žalovaný v písemném, též obsáhlém, vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popsal fungování financování projektu z evropských fondů a uvedl, že projekt je z 30 % financován z rozpočtu EU a tato investice je pouze dočasně kryta předfinancováním ze státního rozpočtu. Z tohoto důvodu neobstojí tvrzení žalobce, že dotace mohla být vyplacena čistě z národních prostředků. Žalovaný má za to, že neporušil legitimní očekávání žalobce. Podle § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel není na dotaci právní nárok a nikdy nelze vyloučit, že se i v pozdější fázi řízení objeví nová skutečnost bránící poskytnutí dotace (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2021 č. j. 18 A 6/2020–224, bod 46). Ačkoli žalobce úspěšně prošel předběžným schvalováním a výběrem žádosti, žalovaný mu byl oprávněn dotaci nepřidělit na základě auditních výstupů. Žalovaný upozornil na závěry Městského soudu v Praze vyjádřené v rozsudcích ze dnů 5. 10. 2020 č. j. 14 A 49/2020–79 a 12. 4. 2021 č. j. 18 A 6/2020–224, podle kterých je Evropská komise oprávněna vykládat § 4c zákona o střetu zájmů, a dále z nich vyplývá, že auditní výstupy jsou relevantní skutečností z pohledu žalovaného, jako řídícího orgánu předcházejícího nesrovnalostem a dbajícího na stabilitu veřejných rozpočtů. Obdobně dovodil i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, body 105 a 106.

12. Žalovaný dále uvedl, že Evropská komise v rámci auditu požádala o vynětí všech příspěvků pro společnosti ze skupiny Agrofert z financování z rozpočtu EU podle čl. 75 odst. 3 nařízení č. 1303/2013. V době vydání rozhodnutí přitom tyto závěry a opatření nedoznaly žádných změn. Žalovaný má zároveň povinnost na základě principu spolupráce zajistit plný účinek práva EU, tedy i předcházet jakýmkoli nesrovnalostem a ohrožení veřejných rozpočtů, a má povinnost dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájem (§ 2 odst. 4 správního řádu). Veřejným zájmem je také, aby nebyly poskytovány dotace z evropských prostředků, které následně mohou být důvodem pro finanční opravy ve smyslu čl. 85 nařízení č. 1303/2013. V takovém případě by došlo k negativním důsledkům pro české veřejné rozpočty. Udržování stability veřejných rozpočtů je přitom veřejným zájmem.

13. Žalovaný ohledně Pokynů k zabránění střetu zájmů uvedl, že nové Pokyny k zabránění střetu zájmů a jeho řešení podle Finančního nařízení auditní závěry nepopírají, nýbrž naopak uvádějí, že vnitrostátní pravidla proti střetu zájmů, jsou–li přijata, přestávají být výlučně vnitrostátní záležitostí. Jedná se o další potvrzení skutečnosti, že se audit mohl (a měl) zabývat vnitrostátními právními předpisy a vyvozovat z nich závěry. Žalovaný se dále vyjádřil, že postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení podle § 2 odst. 1 a 4 správního řádu a že při hodnocení žádosti posuzoval relevantní skutečnosti, což znemožňovalo žádosti vyhovět v souladu s § 51 odst. 3 správního řádu, aniž by musel provádět další dokazování.

14. Žalovaný konstatoval, že Evropská komise je řídícím orgánem operačního programu, v auditních výstupech mu uložila opatření podle čl. 75 odst. 3 Nařízení č. 1303/2013. Jelikož žalobci dosud nevzniklo právo na poskytnutí dotace, proto žalovaný postupoval v souladu se zásadami prevence a spolupráce a žádost zamítl.

15. Žalobce v replice se s žalovaným neztotožnil a setrval na své žalobní argumentaci, ve které upozorňuje na další vývoj v souvisejících řízeních, což se již nevztahuje k době vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce doplnil návrh na předložení předběžné otázky SDEU ve vztahu k výkladu článků 72–75 nařízení 1303/2013 a připojil vyjádření Tribunálu SDEU ze dne 9. 2. 2022 ve spojených věcech T–101/21 a T–213/21, Primagra a.s. a Mlékárna Hlinsko a.s. proti Komisi.

16. Žalovaný v následném vyjádření setrval na předchozí argumentaci a poukázal na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu.

17. U soudního jednání, které se konalo dne 16. 7. 2024, zástupce žalobce setrval na shora konstatované žalobní argumentaci, nadto doplnil, že žalovaný se nezabýval otázkou tzv. přezávazkování operačního programu, když nedostatečně uvážil možnost poskytnout dotaci žalobci nad finanční rámec operačního programu i v situaci, kdy prostředky disponibilní v unijním rozpočtu jsou pro operační program již vyčerpány, ale je možnost financování dotace ze státního rozpočtu. Jinými slovy se tak jedná o výdaje, které byly vydány na projekt schválený a spolufinancovaný z prostředků rozpočtu EU, a které v důsledku vyššího závazkování projektů nad úroveň a lokace programů nebude možné refundovat z prostředků EU, ale budou plně hrazeny z prostředků státního rozpočtu. Na podporu navrhl proto soudu, aby provedl důkaz písemnostmi, které zároveň předložil soudu i zástupkyni žalovaného, a to: 1) Zprávou o auditu systému Ministerstva financi č. j. MF–9140/2021/5207–13, 2) Metodickým pokynem finančních toků programů spolufinancovaných z Evropských strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského námořního a rybářského fundu na programové období 2014–2020 s účinností od 1. 11. 2018, 3) Metodikou řízení programů v programovém období 2014–2020 z března 2015 Ministerstva pro místní rozvoj, a 4) Vyhodnocením Výroční konference OP PIK Ing. B. Š, MPA ze dne 30. 11. 2023 a uvedl k nim, že: „tento senát je první, který tyto důkazy vlastně vidí, protože se jimi nezabývaly ani jiné senáty tohoto soudu, ani žádný senát Nejvyššího správního soudu“.

18. Zástupkyně žalovaného odkázala na předchozí písemné vyjádření. K aktuálně nastolené argumentaci zástupce žalobce uvedla, že financování operačního programu bylo závislé na následném financování ze strukturálních a investičních fondů EU a tzv. přezávazkování bylo pouhou možností. Poukázala na to, že Komise v auditu deklarovala, že v případě, že by žalovaný žádost žalobkyně schválil, Komise by finanční prostředky neproplatila a žalovaný by je tak musel financovat ze státního rozpočtu. Žalovaného přitom tížila povinnost předcházet nesrovnalostem, což má oporu v Nařízení 1303/2013 a dále povinnost dbát na přijetí řešení, které je v souladu s veřejným zájmem. Žalovaný též musel postupovat v souladu se zásadou prevence, jejíž existenci uznal i Nejvyšší správní soud v rozsudcích např. sp. zn. 6 Afs 71/2023, 7 Afs 95/2023. Zásada prevence má oporu v povinnosti dbát na plnění určených úkolů co nejhospodárnějším způsobem podle § 45 odst. 2 rozpočtových pravidel, a dále v povinnosti zajistit předběžnou kontrolu plánovaných a připravovaných operací, které je zakotvena v § 26 odst. 1 zákona o finanční kontrole. Žalovaný postupoval v rámci správního uvážení, z jehož mezí nevybočil, odkázala k tomuto na bod 33. rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 71/2023. Dále uvedla, že si nelze rozumně představit postup, jímž by žalovaný vědomě šel proti závěrům auditu, vědomě ohrozil financování operačního programu i stabilitu státního rozpočtu tím, že by vznikly nepředvídané výdaje. V posuzovaném případě tedy zohledňoval materiální stránku auditu a nechtěl ohrozit celý operační program tím, že by došlo ke zjištění velkého množství nesrovnalostí. S tímto výkladem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud. K návrhům zástupce žalobce na doplnění dokazování se nevyjádřila.

19. Soud zamítl návrh zástupce žalobce na provedení shora označených čtyř důkazů (viz bod 17. tohoto rozsudku), vztahujících se k námitce tzv. přezávazkování operačního programu, a to pro nadbytečnost, neboť má za to, že pro posouzení zákonnosti rozhodnutí a jeho podstatných důvodů je zcela dostačující obsah správního spisu. Dále zamítl provedení důkazů i proto, že se námitkami, že žalovaný se neřídil metodickým pokynem Ministerstva financí, který pro něj byl závazný, o čemž svědčí Zpráva o auditu systému (zjištění č. 8) či Metodikou řízení programu v programovém období 2014–2020 vydanou Ministerstvem pro místní rozvoj (bod 3.3) a nepřistoupil k tzv. „přezávazkování“ krytí dotací, kterého se týká i Metodický pokyn, soud nezabýval, a to z důvodu opožděnosti vznesených námitek (§ 72 s. ř. s.). Žalobce v žalobě nesouhlasí s žalovaným, který uvedl, že předmětný operační program „nepředpokládá“ financování projektů výlučně ze státního rozpočtu, žalobce k tomu namítá, že takový postup ani nikde nezakazuje a způsob financování dotace není starostí žadatelů. Soud k tomuto dodává, že námitka tohoto obsahu není totožná s námitkami vznesenými v rámci ústního jednání, které vyústily tvrzením, že žalovaný mohl přistoupit k „přezávazkování“ krytí dotací ze státního rozpočtu. Nadto zástupce žalobce ani neuvedl důvody vedoucí jej k obraně žalobce „přezávazkováním“ krytí dotací, které mu bránily v jejím vznesení již v rámci správního řízení, popř. v žalobě samotné.

20. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějšcích předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu existoval v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s) a žalobu soud neshledal důvodnou.

21. Ze správního spisu vyplývají tyto skutečnosti.

22. Žalobce, který náleží do koncernu Agrofert, požádal dne 5. 5. 2020 žalovaného o poskytnutí dotace na projekt „Energeticky úsporná opatření Fatra, a.s. – kompresory Chropyně“ registrační číslo CZ.01.3.10/0.0/0.0/19_251/0021728. Žádost byla podána na základě Výzvy Úspory energie V. výzva vyhlášené podle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost 2014–2020.

23. Dne 7. 10. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v něm popsal zdroj a způsob financování Projektu a zdůraznil, že operační program nepředpokládá spolufinancování projektů ze státního rozpočtu. Vyšel ze zjištění, že nařízením 1303/2013 nastavený mechanismus vyplácení podpory z Evropského fondu pro regionální rozvoj je takový, že žadatel o dotaci (nyní žalobce) nejprve předfinancuje způsobilé výdaje ze svých zdrojů, následně žádost o platbu předloží správnímu orgánu, na jejímž základě je mu dotace po provedení souvisejících úkonů správního orgánu vyplacena. Poté správní orgán žádá o vyplacení příslušné částky Evropskou komisi a částka vynaložená původně ze státního rozpočtu České republiky se tímto postupem do něj vrací. Žadatelům o dotace jsou poskytovány prostředky ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty prostředky z Národního fondu ve smyslu § 44 odst. 2 písm. f) rozpočtových pravidel. V praktické rovině jsou při návrhu státního rozpočtu prostředky určené na předfinancování rozpočtovány na příjmové i výdajové straně rozpočtu. V rámci rozpočtu jsou oba zdroje financování rozpočtovány v průřezovém ukazateli „Výdaje spolufinancované zcela nebo částečně z rozpočtu Evropské unie bez společné zemědělské politiky“. Takto rozpočtované prostředky není možné využít na jiný účel, než na který jsou rozpočtovány. V daném případě v procesu schvalování žádosti byla hodnocena kritéria, jejichž účelem je vybrání těch projektů, které mohou být v rámci dané Výzvy podpořeny s ohledem na účel a pravidla samotné Výzvy a žádost byla vyhodnocena kladně, proto byla výběrovou komisí doporučena k financování.

24. Následně žalovaný posuzoval otázku, zda podle § 4c zákona o střetu zájmů je možná podpora Projektu z hlediska splnění podmínek. V této souvislosti žalovaný uvedl, že Evropská komise provedla audit projektů, na které byly poskytnuty dotace společnostem ze skupiny Agrofert, do níž patří i žalobce. Audit se týkal všech aspektů souvisejících s procesem řízení a přidělování finančních prostředků EU, od schválení operačních programů až po fázi provádění, se zaměřením na zapojení Ing. A. B. a na jakýkoli domnělý střet zájmů. Jednalo se o tematický audit souladu řídících a kontrolních systémů s právním rámcem v souvislosti s opatřeními proti střetu zájmů. Evropská komise audit provedla podle čl. 75 odst. 1 a 2 nařízení 1303/2013. Závěrečná zpráva o auditu je ze dne 29. 11. 2019 (anglické znění), české znění je datováno dnem 5. 2. 2020. Žalovaný uvedl, že finální zpráva obsahuje konečná zjištění, závěry a doporučení auditorů Evropské komise k výsledným požadovaným nápravným opatřením. Následně Česká republika obdržela dne 22. 10. 2020 tzv. Follow up dopis (anglickou verzi) k uvedenému auditu, česká verze je ze dne 18. 12. 2020. Evropská komise v rámci svých auditních zjištění kromě jiného uvedla, že všechny dotace, které byly poskytnuty společnostem ze skupiny Agrofert v rámci Programu, za současného splnění podmínky podání žádosti o podporu od 1. 9. 2017 a dále poskytnuté v době, kdy pan Ing. A. B. je (byl) veřejným funkcionářem, byly poskytnuty v rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů. Evropská komise dále uvedla, že u dotčených výdajů, resp. takto poskytnutých dotací, by české úřady měly zrušit jejich poskytnutí a vyjmout je z Programu s tím, že za uvedených podmínek nesmí správní orgán vybrat (k podpoře) a poskytnout dotace společnostem ze skupiny Agrofert. Evropská komise konstatovala, že identifikovala tři dotace, které byly společnostem ze skupiny Agrofert poskytnuty v rozporu s jejími závěry. V rámci vyjádření k jednomu konkrétnímu projektu pod registračním číslem CZ.01.3.10/0.0/0.0/17_101/0013291 (dotace poskytnutá v rámci Programu společnosti ze skupiny Agrofert) uvedla, že z důvodu porušení § 4c zákona o střetu zájmů, pokud by výdaje za tento projekt byly zahrnuty do žádosti o platbu, bude uvedený výdaj považován za neoprávněný. Uvedené by mohla Evropská komise opravit zrušením odpovídajícího příspěvku EU na Program ve smyslu čl. 144 odst. 1 nařízení 1303/2013. Žalovaný tedy obdržel od Evropské komise závěr, podle kterého jsou dotace, poskytnuté společnostem ze skupiny Agrofert za určitých podmínek [tj. žádost o podporu podaná od 1. 9. 2017 a dále, pokud současně pan Ing. A. B. byl (je) veřejným funkcionářem], nezpůsobilé k poskytnutí příspěvku z Evropského fondu pro regionální rozvoj a nebudou ze strany Evropské komise České republice proplaceny, resp. Česká republika musí dokonce potvrzovat, že o vyplacení těchto finančních prostředků ani nežádá.

25. Žalovaný připustil, že ačkoli je auditní závěr obsažen v dokumentu, který není formálně označen jako rozhodnutí ve smyslu čl. 144 a 145 nařízení 1303/2013, Evropská komise však sama na případný další postup podle čl. 144 nařízení 1303/2013 odkázala pro případ, že by skutečně k zahrnutí těchto výdajů do žádosti o platbu došlo. Takový postup by znamenal v konečné fázi provedení tzv. čisté finanční opravy ze strany Evropské komise podle čl. 145 nařízení 1303/2013, tj. mohlo by dojít ke ztrátě alokace Programu.

26. K posuzované žádosti žalovaný zdůraznil, že podle § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel není na dotaci nárok a podle ustálené judikatury správních soudů je nárok na dotaci konstituován až vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace za předpokladu, že budou splněny podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta. Mezi tyto podmínky žalovaný zařadil i povinnost danou § 45 odst. 2 rozpočtových pravidel, podle kterého je organizační složka státu, zde správní orgán, povinna dbát, aby plnila určené úkoly co nejhospodárnějším způsobem. Uvedená povinnost správního orgánu se týká i jeho činností v rámci poskytování dotací z Programu. Proto pokud Program předpokládá v konečném důsledku plné financování z Evropského fondu pro regionální rozvoj a správní orgán si je vědom, že tyto prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj v případě jejich poskytnutí neobdrží (viz výše zmíněné články 144 a 145 nařízení 1303/2013), postupoval by již v okamžiku vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, neboť jeho postup by měl Programem vědomě negativní dopad na státní rozpočet. Správní orgán je přitom povinen dbát, aby dosahoval příjmů stanovených rozpočtem, nerealizoval neoprávněné výdaje a plnil určené úkoly nejhospodárnějším způsobem. Porušení povinnosti podle § 45 odst. 2 rozpočtových pravidel je přitom porušením rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. f) rozpočtových pravidel, za které může být správnímu orgánu uložena povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně.

27. Žalovaný rovněž poukázal na metodiku kontroly plánovaných a připravovaných operací podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (dále též „zákon o finanční kontrole“) a na vyhlášku č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon o finanční kontrole, s tím, že před finanční operací se ověřuje dodržení právních předpisů, kritérií stanovených pro hospodárný výkon státní správy. Příkazce operace prověřuje přijetí opatření k vyloučení nebo zmírnění finančních, právních i jiných rizik z hlediska veřejných výdajů a programů.

28. Žalovaný neshledal možnost poskytnutí dotace ani z hlediska principu rovnosti a rovného zacházení ve vztahu k podmínkám jiných příjemců dotací. Odkázal na princip předcházení nesrovnalostem z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 12/14, ve kterém Ústavní soud dovodil ohledně veřejného zájmu na ochraně před porušováním právních povinností příjemci, zejména před porušením rozpočtové kázně, že tento veřejný zájem legitimizuje pozastavení čerpání dotace. Pokud je tedy správní orgán oprávněn pozastavit vyplácení již poskytnuté dotace z důvodu předcházení vzniku porušení rozpočtové kázně a zároveň je podle § 15 odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel oprávněn dotaci odejmout, pokud došlo po vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace k vázání prostředků státního rozpočtu, správní orgán výkladem a minori ad maius dovodil, že tím spíše je možné rozhodnout o neposkytnutí dotace, a to z důvodu následného nenavrácení vynaložených finančních prostředků do rozpočtu České republiky. Současně žalovaný odkázal na ústavní princip vyslovený Ústavním soudem, podle něhož mají být národní právní předpisy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoliv výklad, který ji znemožňuje. Žalovaný proto dospěl k závěru, že jeho pravomoci stanovené zejména rozpočtovými pravidly [pravomoc rozhodnout o zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace podle § 14m odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel] musí být vykládány souladně s povinností předcházení vzniku nesrovnalostí, která vyplývá z nařízení 1303/2013. I když tedy rozpočtová pravidla neobsahují explicitně uvedený důvod zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace spočívající v „neexistenci zdroje financování“, správní orgán dovozuje, že jeho obecná pravomoc rozhodnout o zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace v sobě tuto možnost obsahuje, když jedině její pomocí lze dostát závazkům výše uvedeným.

29. Žalovaný dále zrekapituloval výhrady žalobce ke zjištění Evropské komise o střetu zájmů, k pravomoci Evropské komise vykládat české právní předpisy a kontrolovat konkrétní dotační projekty. K uvedenému a k návrhu žalobce provádět dokazování důkazními prostředky, které byly získány v souladu s právními předpisy, žalovaný uvedl, že je to správní orgán, který podle § 50 správního řádu je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Žalovaný tak musel vzít v úvahu jako podklad ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu i předmětný audit a jeho závěry ohledně nemožnosti žádat o vyplacení určitých výdajů z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Argumenty žalobce o nepoužitelnosti auditních závěrů považoval žalovaný za nepřiléhající k danému řízení.

30. Žalovaný odmítl i žalobcem navrhovaný postup, že Česká republika má řadu možností, jak reagovat na žádosti předložené společnostmi ze skupiny Agrofert, a to včetně jejich financování z národních rozpočtů. Správní orgán si je vědom, že součástí správního spisu, resp. Závěrečné zprávy o auditu a dokumentu Follow up nejsou podklady, ze kterých vycházela Evropská komise při formulaci svých závěrů. Žalovaný v rámci správního řízení neposuzoval primárně splnění podmínek §4c zákona o střetu zájmů, pro které by porovnání zejména statutů svěřenských fondů, ze kterých vycházela Evropská komise s jejich aktuální verzí, bylo potřebné. Žalovaný v případě tohoto rozhodnutí uplatnil princip prevence a důvodem zamítnutí žádosti je tak nenaplnění základního předpokladu pro poskytnutí dotace z Programu, tj. možnost financovat projekt z Evropského fondu pro regionální rozvoj s ohledem na závěry učiněné v uvedených dokumentech Evropskou komisí. Argumentace žalobce, že žádné zákonné předpisy, Program a ani dotační podmínky nestanoví, že by dotace účastníkovi řízení nemohla být vyplacena čistě z národních prostředků, je chybná. Dotčená Výzva s následným proplacením dotčených prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj jednoznačně počítá ve smyslu čl. 5.1 písm. d). Kromě toho Výzva v čl. 7 stanoví, že dotace v rámci Výzvy budou poskytovány v souladu s Pravidly spolufinancování strukturálních a investičních fondů v programovém období 2014 – 2020. Tato Pravidla byla schválena usnesením vlády ČR č. 583 dne 14. 7. 2014 a stanoví, že v případě subjektů jako je účastník řízení, nebude státní rozpočet poskytovat žádné prostředky na spolufinancování a příjemce bude hradit celou národní část spolufinancování. Žalovaný odmítl i tvrzení žalobce o nepoužitelnosti závěrů auditu i z toho důvodu, že audit se žádosti účastníka řízení vůbec netýkal. Žalovaný k tomu uvedl, že audit nelze vnímat izolovaně, pouze ve vztahu k projektům, které předmětem auditu byly, a to s ohledem na charakter zjištění a závěry Evropské komise, a dále i na jiný případ dotace poskytnuté žalobci, který rovněž nebyl předmětem auditu, a přesto i k němu Evropská komise vztáhla své závěry. Žalovaný dále odmítl i argumentaci žalobce, že na něj nedopadá čl. 61 finančního nařízení s tím, že tento článek se týká zabránění střetu zájmů a důvodem zamítnutí žádosti je nenaplnění základního předpokladu pro poskytnutí dotace z Programu, tj. možnost financovat projekt z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

31. K námitce žalobce, že auditní závěry nejsou rozhodnutím a ze strany Evropské komise by případně mělo dojít k přijetí rozhodnutí podle čl. 85 nařízení 1303/2013, když to je následně napadnutelné u Soudního dvora Evropské unie, žalovaný poukázal na to, že uvedené nijak neovlivňuje povinnosti žalovaného dostát principu prevence a předcházení nesrovnalostem, přičemž ochranu státního rozpočtu České republiky jako veřejný zájem je nutné upřednostnit i s ohledem na další žádosti společností ze skupiny Agrofert. Potenciální dopady na státní rozpočet České republiky jsou tak rozsáhlejšího charakteru, než jen provedení čisté finanční opravy týkající se jednotlivé operace. Žalovaný dodal, že v případě vyplacení jiné dotace žalobci (dotace společnosti Fatra, a.s.), k poskytnutí dotace došlo předtím, než byly známy závěry Evropské komise, avšak toto vyplacení dotace mělo další konsekvence (rozhodnutí o přerušení platby) před Evropskou komisí, ukazující na další směr jejího rozhodování v rámci relevance závěrů jejích auditorů. Správní orgán byl povinen rozhodnout podle skutkových a právních okolností daných ke dni vydání rozhodnutí, přičemž závěry Evropské komise se k tomuto dni nikterak nezměnily.

32. Soud předesílá, že vydání tohoto rozsudku již předcházela rozhodnutí zdejšího soudu a návazně i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kdy jiné senáty Městského soudu v Praze vydaly rozsudky ve skutkově a právně obdobných věcech. Soud tedy v návaznosti na tato rozhodnutí (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2024, č. j. 6 Afs 71/2023–87, ze dne 18. 4. 2024, č. j. 7 Afs 95/2023–83, ze dne 18. 4. 2023 č. j. 7 Afs 96/2023–90, ze dne 25. 4. 2024, č. j. 4 Afs 71/2023–104, ze dne 24. 5. 2024 č. j. 8 Afs 173/2023–64, či ze dne 28. 5. 2024 č. j. 2 Afs 161/2023–79), která ve skutkově a právně shodných věcech založila jednotnou rozhodovací praxi, posoudil věc shodně jako Nejvyšší správní soud ve shora označených rozsudcích, neboť ani v daném případě neshledal žádný rozumný důvod se od jeho závěrů odchýlit.

33. Soud shledává vhodným poukázat rovněž na skutečnost, že dne 18. 6. 2024 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1389/24 odmítl ústavní stížnost žalobce proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2024 č. j. 6 Afs 71/2023–87, Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023 č. j. 9 A 128/2021–155, a rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021 č. j. MPO 614921/21/61500.

34. Před vlastním posouzením věci soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nemusí soudy nutně reagovat na každý dílčí argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013–19). Podstatné je, aby správní soud v odůvodnění rozhodnutí postihl všechny stěžejní námitky účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i reakce na některé dílčí a související námitky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Afs 85/2013–33). Soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se ztotožňuje. Jak uvedl Ústavní soud, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (viz nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68.; srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014–43, či ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 As 153/2014–108).

35. Jak již v obecné rovině uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2024 č. j. 6 Afs 71/2023–87: „Podle § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. V případě dotace, o kterou žalobkyně žádala v nyní projednávané věci, zvláštní právní předpisy její nárokovost nezakládaly. Nárok na čerpání dotace by proto žalobkyni vznikl teprve okamžikem pravomocného rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť až tímto rozhodnutím vzniká příjemci dotace subjektivní právo, že mu při dodržení všech podmínek budou (až na výjimečné případy) peněžní prostředky ve stanovených termínech vyplaceny (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015–48, č. 3579/2017 Sb. NSS, bod 32). Podle § 14 odst. 2 téhož zákona dotaci nebo návratnou finanční výpomoc ze státního rozpočtu může poskytnout ústřední orgán státní správy a další vyjmenovaní poskytovatelé. Jak dále vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, na níž správně poukázal také městský soud, nemá–li žadatel o dotaci či návratnou finanční pomoc na její poskytnutí právní nárok, nemůže její poskytnutí legitimně očekávat (ve smyslu ochrany ústavního práva na majetek). Poskytovatel dotace má v takovémto případě „široký prostor pro uvážení, komu, za jakých podmínek a zda vůbec dotaci poskytne“ (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014–46, č. 3324/2016 Sb. NSS, bod 29). Slovo „může“ užité v § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel v tomto případě tedy skutečně zakládá rozsáhlou diskreci poskytovatelů dotací, která je výslovně potvrzena zněním odstavce prvého o nenárokovosti dotace. Výše uvedené neznamená, že je vyloučena soudní ochrana neúspěšných žadatelů, nicméně případný soudní přezkum je „omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za podmínek stanovených obecným způsobem“ (citovaný rozsudek rozšířeného senátu č. j. 9 Ads 83/2014–46, bod 31). Řádný proces je pak určen právními předpisy, dokumenty, na které právní tituly poskytnutí dotace odkazují, případně základními procesními zásadami (tamtéž). Rozšířený senát v této souvislosti v bodě 33 citovaného rozsudku konstatoval, že „soudní přezkum je tam, kde má poskytovatel správní uvážení, komu, za jakých podmínek, případně zda vůbec dotaci poskytne, realizován specifickým způsobem. Soudní přezkum neznamená nahrazení správního uvážení uvážením soudu. […] Součástí přezkoumání je i posouzení, zda je správní uvážení logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry. Právě uvedené vylučuje, aby soudy přezkoumávaly účelnost napadeného rozhodnutí, resp. aby dokonce uvážení správního orgánu nahradily uvážením vlastním [...]“. Vzhledem k tomu, že rozhodování o poskytování dotací probíhá v rámci správního uvážení, přísluší správním soudům při přezkumu negativních rozhodnutí toliko posoudit, zda správní orgán z mezí správního uvážení nevybočil, či je nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.)…. Prostor pro uvážení správního orgánu má vždy své limity, které jsou stanoveny předem právními předpisy, případně je správní orgán vymezuje průběžně vlastní rozhodovací praxí, kterou je povinen následně dodržovat. Kritéria pro rozhodování ani aplikační praxe nesmějí být excesivní (např. diskriminační) a svévolná. Při rozhodování je nutné zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. Rozhodnutí pak musí být řádně odůvodněno (rozsudek č. j. 9 Ads 83/2014–46, bod 32).“ 36. Ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 17. 4. 2024 č. j. 6 Afs 71/2023–87 vyšel soud ze skutečnosti, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vyložil, že důvodem zamítnutí žádosti byla existence rizika pro státní rozpočet spočívajícího v možnosti, že vyplacené dotační prostředky nebudou následně refundovány Komisí, jejíž audit dospěl k závěru, že právní úprava střetu zájmů brání poskytování dotací z evropských fondů společnostem z koncernu Agrofert. Rozhodnutí žalovaného tedy není nepřezkoumatelné jen z toho důvodu, že žalovaný sám nezkoumal naplnění podmínek § 4c zákona o střetu zájmů, neboť na jejich naplnění své rozhodnutí nezaložil. Stěžejní řešenou otázkou v daném případě bylo, zda žalovaný překročil meze správního uvážení či toto uvážení dokonce zneužil tím, že problematiku střetu zájmů neposuzoval věcně a vycházel z předběžného postoje Komise vyjádřeného v závěrech auditu. Na jeho základě žalovaný vyhodnotil poskytnutí dotace jako rizikové pro státní rozpočet a z tohoto důvodu dotaci žalobci nepřiznal. Nejvyšší správní soud učinil závěr, že žalovaný příhodně zohlednil veřejný zájem na ochraně státního rozpočtu, což v rámci správního uvážení nelze považovat za excesivní a svévolné kritérium. Poukázal přitom na § 45 rozpočtových pravidel, § 26 zákona o finanční kontrole i prováděcí vyhlášku č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon o finanční kontrole, jež tvoří právní základ pro oblast veřejných rozpočtů.

37. Ze zcela obdobných skutkových okolností dané věci vyšel zdejší soud i v nyní posuzovaném případě, neboť i v tomto případě je napadené rozhodnutí postaveno na shodném správním uvážení a shodných důvodech, pro které žalovaný žádost žalobce o poskytnutí dotace na předmětný Projekt zamítl. Soud neshledal důvod se od výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit. Lze dodat, že operační program slouží k čerpání finančních prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj v programovém období let 2014 až 2020. Poskytnutí finanční podpory probíhalo podle kapitoly 6.2 Metodického pokynu finančních toků programů spolufinancovaných z Evropských strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského námořního a rybářského fondu na programové období 2014 – 2020 tak, že příjemce dotace nejprve uhradil způsobilé výdaje ze svého, následně požádal žalovaného o vyplacení finanční podpory z rozpočtu České republiky určeného k předfinancování příspěvku z rozpočtu Evropské unie, a Česká republika po uskutečnění projektu a jeho kontrole požádala Evropskou komisi o vyplacení finančních prostředků z fondu Evropské unie. Jedná se o systém sdíleného řízení podle nařízení č. 1303/2013 mezi Evropskou unií a jejím členským státem, z čehož jednoznačně vyplývá, že financování operačního programu je závislé na následném financování ze strukturálních a investiční fondů EU, a postoj unijních orgánů tak může být pro rozhodnutí o dotaci v konečném důsledku určující. Na podporu uvedeného lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, jímž byla zdůrazněna potřeba respektování mezinárodních závazků, resp. závazků vyplývajících z členství v EU.

38. V návaznosti na výše uvedené soud k námitkám vymezeným v prvním žalobním bodu uvádí, že napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným ani nezákonným. Žalovaný dostatečně podrobně a přezkoumatelně objasnil důvod zamítnutí žádosti žalobce, jak je uvedeno shora. V daném případě nebyla porušena ani zásada rovnosti či zákonnosti vyplývající z obav žalovaného o zatížení státního rozpočtu vyplacením dotace bez využití fondů EU, neboť správní úvaha žalovaného je podložena auditem Evropské komise, a jak uvedl i Nejvyšší správní soud, žalovaný byl povinen zohlednit nejen to, na co konkrétně má být dotace poskytnuta, ale i komu. Soudu není znám jiný skutkově shodný či obdobný případ jiného žadatele než u subjektů patřících do skupiny Agrofert. Nebylo rozhodné pouze formální splnění podmínek dotace, ale žalovaný byl povinen přihlédnout ke všem okolnostem dané věci, které vyšly najevo, včetně závěrů auditu vtělených do závěrečné zprávy ze dne 29. 11. 2019 a tzv. Follow up dopisu ze dne 22. 10. 2020. Kritérium prevence a omezení rizik pro státní rozpočet má oporu v platné právní úpravě a nebylo zvoleno svévolně ani excesivně, jak namítal žalobce. Nelze proto dospět k závěru, že žalovaný činil nedůvodné rozdíly při posuzování daného případu žalobce a jiných případů, neboť není zřejmé, o jaké jiné srovnatelné případy mělo jít. Žalovaný naopak jednoznačně deklaroval, že by shodným způsobem postupoval rovněž u jiných žádostí o dotace, u kterých by byl znám negativní postoj Komise k jejich následnému proplacení. Žalovaný se rovněž neopomněl vypořádat s námitkou, že žádné zákonné předpisy, ani Program nestanoví, že by dotace účastníkovi řízení nemohla být vyplacena čistě z národních prostředků (viz bod 30. tohoto rozsudku). Námitky prvního žalobního bodu nejsou důvodné.

39. Ke druhému žalobnímu bodu, v němž žalobce dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost v souvislosti s výstupy z auditu provedeného Evropskou komisí, soud poukazuje na odpovědnost členských států podle čl. 74 odst. 1 nařízení č. 1303/2013 v oblasti řízení, kontroly a auditu, když podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že členské státy musí zajistit účinné fungování systémů řízení a kontroly programů. Podle čl. 122 odst. 2 nařízení č. 1303/2013 jsou členské státy dále povinny předcházet nesrovnalostem, tj. postupovat i preventivně. Právě v souladu s uvedenými principy a současně v souladu s § 45 odst. 2 rozpočtových pravidel, včetně § 26 odst. 1 písm. a) zákona o finanční kontrole a na něj navazující vyhláškou č. 416/2004 Sb. žalovaný dostál své povinnosti prevence, resp. hospodárného nakládání s rozpočtovými prostředky. Tato ustanovení jsou aplikovatelná v situaci, kdy by měly být ze státního rozpočtu vynaloženy prostředky na dotaci, která měla být plně proplacena EU, avšak nebyla. Ve státním rozpočtu by totiž takové prostředky k dispozici nebyly (počítá se s předfinancováním dotací, po jejichž provedení a následném schválení Komisí se vyplacená částka vrátí do státního rozpočtu z unijních fondů, a stát by tak musel za účelem platby žalobci použít jiné prostředky v rozporu s jejich rozpočtovým určením, resp. musel by je dodatečně získat na úkor někoho jiného). Zpochybňuje–li žalobce relevantnost a míru rizika následného neproplacení poskytnuté dotace ze strany Komise, soud uvádí, že úvahy žalovaného o existenci rizika považuje za racionální a s ohledem na skutková zjištění za logická. Sama skutečnost, že závěry auditu obsažené v závěrečné zprávě ze dne 29. 11. 2019 a tzv. Follow up dopisu ze dne 22. 10. 2020 definitivně neurčují pozici Komise a nemají závazné právní účinky v tom smyslu, že by vylučovaly společnosti koncernu Agrofert z možnosti financování z evropských fondů (srov. rozhodnutí Tribunálu, body 82 až 85), neznamená, že by poskytnutí dotace žalobci nepředstavovalo riziko pro státní rozpočet. Jakkoli měly auditní výstupy předběžný charakter, nelze odhlížet od toho, že vnitrostátní orgány neuspěly s námitkami uplatněnými proti auditním výstupům, a tedy nic nenasvědčovalo tomu, že se pozice Komise bude od auditních výstupů v budoucnu výrazněji odchylovat. Formální nezávaznost a předběžnost výstupů nerelativizuje riziko neproplacení dotace Komisí v takové míře, aby je žalovaný při rozhodování v rámci správního uvážení neměl zohlednit. Přestože měla Česká republika (a její orgány) právo se neztotožnit se závěry auditu, popř. jim navzdory dotaci žalobci poskytnout, a tedy se vystavit hrozícím právním následkům, nebylo to její povinností. Správní orgány v tomto ohledu disponovaly ve vztahu k žadatelům správním uvážením, které shledal soud i v daném případě zcela racionálním. Česká republika a její orgány nebyly povinny vyčkávat závazného rozhodnutí Komise a podstupovat riziko provedení konečné závazné finanční opravy podle čl. 85 nařízení č. 1303/2013, která, jak přiléhavě podal již žalovaný, se nemusela dotýkat toliko finančních prostředků vyplacených žalobci a dalším společnostem koncernu Agrofert, ale v krajním případě se mohla týkat celého operačního programu. Jinými slovy, rozhodnutí žalovaného preventivně neposkytovat dotace žalobci a dalším společnostem koncernu Agrofert nebylo podmíněno „materializací“ předběžné pozice Komise v jejím dalším (závazném) rozhodnutí a již vůbec nebylo podmíněno iniciací soudního sporu s Komisí, pokud by k provedení finanční opravy vůči České republice přistoupila, včetně případného neúspěchu v něm. Na tomto místě je třeba opětovně zdůraznit, že na poskytování dotací není právní nárok a že žalovaný disponoval správním uvážením při rozhodování, zda dotaci poskytnout, či nikoli. Důraz na opatrnost a prevenci při poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu přitom nelze považovat za vybočení z mezí správního uvážení, natož za jeho zneužití.

40. K námitce, že případné neproplacení dotace z evropských fondů by neznamenalo ohrožení státního rozpočtu, protože projekt odpovídal cílům dotační výzvy, soud uvádí, že dotační dokumenty předpokládaly spolufinancování projektů z evropských zdrojů, se spolufinancováním či financováním z národních prostředků pravidla primárně nepočítala. Představa žalobce o možnosti vynutit si poskytnutí nenárokové dotace (u níž hrozilo neprofinancování z evropských zdrojů) prostřednictvím argumentace, že by v rozporu s dotační výzvou a dalšími relevantními dokumenty měla či musela být dotace financována ze státního rozpočtu, nemá oporu v žádném právním předpise ani v jiném dokumentu, který byl vydán v souvislosti s příslušným operačním programem.

41. Není důvodnou ani námitka, že žalovaný porušil právo žalobce na spravedlivý proces, neboť vycházel ze závěrů auditu, proti kterým se nemohl bránit a nemohl vyvracet právní posouzení ani zjištěný skutkový stav, přičemž žalovaný se otázkou střetu zájmů v řízení věcně nezabýval. Podstatným je totiž, že se nejednalo o situaci, kdy by došlo k negaci právního nároku na již přiznanou (poskytnutou) dotaci, např. v řízení o nevyplacení dotace podle § 14e rozpočtových pravidel (tzv. krácení dotace), či v řízení o odnětí dotace podle § 15 rozpočtových pravidel, nebo v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně podle § 44a rozpočtových pravidel. V těchto typech řízení by správní orgán byl povinen s ohledem na veřejné subjektivní právo příjemce dotace (právo na obdržení finančních prostředků při dodržení stanovených podmínek) odůvodnit rozhodnutí konkrétním a prokázaným porušením právních předpisů. V posuzovaném případě však porušení právních předpisů nebylo podmínkou ani důvodem pro zamítavé rozhodnutí žalovaného; jak bylo opakovaně připomenuto, na poskytnutí dotace není právní nárok a žalovaný měl prostor pro správní uvážení, zda dotaci poskytne či nikoli. Žalovaný za důvod o neposkytnutí dotace označil riziko neproplacení poskytnutých prostředků státního rozpočtu Komisí, což nepředstavuje vybočení z mezí správního uvážení.

42. K námitce, že i když žalobce splnil kritéria hodnocení žádosti, žalovaný poté poukázal na nutnost posoudit splnění podmínek § 4c zákona o střetu zájmů, přičemž toto posouzení ani neprovedl, soud uvádí, že ani vlastní posouzení střetu zájmů žalovaným by nemohlo nic změnit na zásadním důvodu, o který žalovaný opřel vydané rozhodnutí, a sice posouzení situace Komisí s potenciálem ohrozit státní rozpočet neplánovanými výdaji. I v případě, že by žalovaný sám posoudil střet zájmů a přisvědčil žalobci, nijak by tato skutečnost nesnižovala míru popsaného rizika pro státní rozpočet, kvůli kterému žalovaný dotaci žalobci neposkytl. S ohledem na nenárokovost dotace nelze prostřednictvím soudního přezkumu nutit žalovaného, aby dotaci poskytl při existenci rizika finančních oprav Komisí, pokud tato hrozba byla podložena a odůvodněna auditními výstupy a pokud finanční opravy navíc mohly v krajním případě postihnout celý operační program. Napadené rozhodnutí tak není založeno na euro–konformním výkladu českého práva (§ 4c zákona o střetu zájmů), jak namítá žalobce, ale na vyhodnocení auditních výstupů jako relevantního důvodu, pro který nelze dotaci žalobci poskytnout.

43. K namítanému překročení pravomocí Komise se soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 8. 3. 2023 č. j. 9 A 128/2021. V něm uvedl, že smysl a účel auditu spočívá v ochraně finančních zájmů EU prostřednictvím kontroly řídících a kontrolních systémů členského státu ze strany Evropské komise. Pro dosažení tohoto cíle nepostačuje pouhá abstraktní kontrola souladu vnitrostátního procesu poskytování dotací s právem EU. Komise musí též zkoumat, jakým způsobem jsou dotační pravidla fakticky naplňována, protože právě tato skutečnost má přímý dopad na rozpočet EU. Její pravomoc je založena § 75 odst. 1 a 2 nařízení č. 1303/2013. Komise jednala v mezích své pravomoci, když provedla audit konkrétních projektů a na jeho základě přijala auditní výstupy. Shodný názor vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17, bod 101: „Namítá–li proto vedlejší účastnice, že Evropská komise v Auditní zprávě nemůže vykládat vnitrostátní právo České republiky, je třeba v návaznosti na čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy uvést, že je úkolem Evropské komise (jinak může čelit žalobě na nečinnost podle čl. 265 SFEU) dohlížet pod kontrolou Soudního dvora EU na uplatňování práva EU (čl. 17 odst. 1 SEU) všemi vhodnými prostředky. Z hlediska čl. 10a Ústavy nelze za jeho porušení považovat to, že Evropská komise sleduje, jak jsou prováděny unijní předpisy v podmínkách členského státu, a to zejména na základě poznatků o jejich (přímé či zprostředkované) aplikaci správními úřady a soudy.“ Žalovaný proto neměl důvod jakkoli zpochybňovat pravomoci Komise.

44. Připomínku žalobce, že poskytnutí dotace nebránil ani čl. 61 finančního nařízení [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 2018/1046], protože se žalobce vůbec netýkal, shledává soud zcela irelevantní a vybočující z předmětu přezkoumávaného rozhodnutí a důvodu, pro který byla žádost žalobce zamítnuta.

45. Soud se neztotožnil ani s námitkou dovolávající se možné podjatosti osob podílejících se na auditní proceduře. Auditní šetření není správním řízením podléhajícím vnitrostátní úpravě podle správního řádu a úřední osoby podílející se na auditu, pokud jimi vůbec byli členové těch politických stran České republiky, k nimž se námitka vztahuje, nejsou úředními osobami rozhodujícími v přezkoumávaném řízení o žádosti o dotaci. Tuto námitku lze spíše chápat jako zpochybnění zákonnosti auditní procedury, tj. zpochybnění auditních výstupů jako podkladu použitelného k posouzení žádosti žalobce. Tímto aspektem věci se však soud již shora zabýval.

46. Lze shrnout, že žalobce měl ve správním řízení dostatečný prostor vyjádřit se k auditním výstupům představujícím ohrožení státního rozpočtu, jež jsou součástí správního spisu. Skutečnost, že se žalovaný nezabýval existencí střetu zájmů věcně, nepředstavuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí o neposkytnutí dotace nebylo (a nemuselo být) založeno na prokázání střetu zájmů, nýbrž na objektivním riziku, že dojde k neproplacení dotace ze strany Komise. Námitky druhého žalobního bodu nejsou důvodné.

47. Soud nepřisvědčil ani námitkám třetího žalobního bodu. V něm žalobce tvrdí, že Krajský úřad Středočeského kraje již dříve pravomocně rozhodl (dne 26. 9. 2019 č. j. 117665/2019/KUSK), že Ing. A. B. neovládá společnosti náležející do koncernu Agrofert. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce, kterým byl žalovaný vázán. Jak již uvedl Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 18 A 6/2020–224 (bod 67): „Na výše uvedeném závěru ničeho nemění ani žalobcem předložené rozhodnutí KÚSK, které dospělo k závěru, že nebylo prokázáno žádné jednání Ing. A. B., které by svědčilo o tom, že se dopustil přestupku podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o střetu zájmů. K tomu je potřeba předně uvést, že příslušný orgán rozhodoval pouze ve věci přestupku podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o střetu zájmů, tedy ve věci jednání, jež mělo být v rozporu s § 4a odst. 1 zákona o střetu zájmů, omezujícího ‚vlastnictví médií‘ veřejnými funkcionáři, a nijak se přímo nevyjadřoval k naplnění podmínky § 4c zákona o střetu zájmů z pohledu rozhodování o poskytnutí dotace. Jeho závěry tudíž nejsou pro nyní posuzovanou věc rozhodující. […]; nehledě na skutečnost, že tyto závěry byly zpochybněny i NSZ, jež rozhodnutí KÚSK označilo za nezákonné, byť nakonec nejvyšší státní zástupce nepodal žalobu ve veřejném zájmu podle § 66 odst. 2 s. ř. s.“ 48. Závěrem soud uvádí, že neshledal důvod předložit SDEU předběžné otázky navržené žalobcem. Je tomu tak z důvodu, že Městský soud v Praze není soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie. Podání předběžných otázek tak není jeho povinností, nýbrž toliko možností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2023 č. j. 3 Azs 275/2022–28, body 17 až 21) a nadto žádná z navržených předběžných otázek není pro rozhodování soudu relevantní z důvodů, na nichž je rozhodnutí žalovaného založeno a vystavěno (princip prevence a ohrožení státního rozpočtu).

49. Žalovaný zvážil všechna podstatná a relevantní kritéria pro aplikaci správního uvážení, v jehož rámci o žádosti o dotace rozhodoval, tedy nenárokovost dotace, stanovené financování projektu z evropských fondů, závaznost nařízení č. 1303/2013 o povinnosti předcházet nesrovnalostem, povinnosti zakotvené vnitřními národními předpisy k posouzení finančních rizik a zajištění hospodárného výkonu státní správy. Tyto okolnosti představovaly dostatečný důvod pro nepřiznání dotace, a žalovaný sám nebyl povinen posoudit případný střet zájmů Ing. A. B. ve smyslu § 4c zákona o střetu zájmů, neboť to by nemohlo nic změnit na zásadním důvodu napadeného rozhodnutí, vyvozeném z posouzení střetu zájmů v rámci administrace operačního programu Komisí, v jehož důsledku by vyplacením dotace mohl být ohrožen státní rozpočet. Tímto zásadním důvodem je žalovaným zdůrazňovaná opatrnost a prevence při poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu České republiky, vycházející z okolností, které ve svém souhrnu důvodně nasvědčují tomu, že takovou dotaci vyplacenou ze státního rozpočtu by EU neproplatila.

50. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle nějž má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobce úspěch ve věci neměl, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení spočívajících v zastoupení advokátem. Soud odkazuje na setrvalou judikaturu správních soudů, akceptovanou Ústavním soudem, podle níž náklady správního orgánu na zastoupení advokátem v soudním řízení v zásadě nejsou důvodně vynaloženým nákladem, pokud správní orgán vystupuje v tomto řízení v oboru své působnosti. Soud proto žalovanému náhradu nákladů nemohl přiznat.