3 Azs 275/2022 – 28

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Michala Bobka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: S. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 2 Az 16/2022–44, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předcházející řízení

1. Žalobce je původem z města T. v G. Jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 4. 2022, č. j. OAM–235/ZA–ZA11–ZA20–2022, zamítl pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Ve svém rozhodnutí žalovaný uvedl, že v souladu s § 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, považuje Česká republika Gruzii, s výjimkou separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie, za tzv. bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.

2. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítal především, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu. V jeho konkrétním případě totiž nelze Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu, jelikož v Gruzii dochází k pronásledování LGBT osob, přičemž rodinný příslušník žalobce je homosexuál. Žalobce je podporovatelem LGBT komunity. Z tohoto důvodu byl již několikrát fyzicky napaden. K těmto tvrzeným skutečnostem však žalovaný nepřihlédl. Podklady, ze kterých žalovaný při vydání rozhodnutí vycházel – zprávu Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu – říjen 2021, nelze považovat za dostatečné pro řádné zjištění skutkového stavu. Napadené rozhodnutí je tak výsledkem nezákonného postupu žalovaného, který si neopatřil dostatečné množství aktuálních a relevantních informací o zemi původu žalobce a zároveň nepřihlédl ke všemu, co žalobce v rámci řízení tvrdil, nebo co vyšlo najevo.

3. Žalobce rovněž namítl, že označení Gruzie za bezpečnou zemi původu s teritoriálním omezením odporuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. L 180/60 ze dne 29. 6. 2013), (dále jen „procedurální směrnice“). Na rozdíl od její předchůdkyně, tedy směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. 12. 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. L 326/13 ze dne 13. 12. 2005), (dále jen „procedurální směrnice 2005“), v současnosti platná procedurální směrnice podle žalobce umožňuje označit za bezpečnou pouze zemi, jejíž celé území splňuje příslušná kritéria podle článku 37 ve spojení s přílohou I procedurální směrnice. Označení země za bezpečnou s teritoriálními či personálními výjimkami možné není.

4. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitakal druhé žalobní námitku žalobce, tedy že Gruzii nebylo možné zařadit na seznam bezpečných zemí původu, neboť celé její území nesplňovalo podmínky vymezené v příloze č. I procedurální směrnice. Při věcném posouzení vycházel městský soud z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 71 Az 2/2022–48, ze kterého podrobně citoval a s jehož odůvodněním se ztotožnil. V citovaném rozsudku krajský soud dovodil, že zatímco procedurální směrnice 2005 ve svém čl. 30 odst. 1 dávala členským státům možnost určit „za bezpečnou část země, nebo určit zemi nebo část země za bezpečnou pro určitou skupinu osob v této zemi“, platná procedurální směrnice z roku 2013 již takovou možnost nepředvídá. Z legislativní historie procedurální směrnice je navíc zřejmé, že k vypuštění možnosti teritoriálních či personálních výjimek přistoupil unijní zákonodárce úmyslně. Tento jasně vyjádřený úmysl zákonodárce, spolu se změnou úrovně harmonizace v tom ohledu, že zatímco procedurální směrnice 2005 upravovala minimální rámec azylového řízení, procedurální směrnice z roku 2013 upravuje společný (a tím pádem jednotný) unijní rámec, má za následek, že česká úprava v podobě vyhlášky č. 328/2015 Sb., která prohlašuje za bezpečnou zemi pouze část státního území, je v rozporu s platnou unijní úpravou.

5. Městský soud proto uzavřel, že ustanovení § 2 bodu 7 vyhlášky č. 328/2015 Sb. odporuje čl. 37 odst. 1 procedurální směrnice. Městský soud jej proto neaplikoval. V důsledku toho však nebyla splněna první ze dvou kumulativních podmínek § 16 odst. 2 zákona o azylu, pročež nemohl žalovaný zamítnout žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou a měl ji řádně posoudit ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany.

6. Konečně v bodě 20 svého rozsudku, ve kterém městský soud mimo jiné odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně, ze kterého dále vycházel (již výše citované č. j. 41 Az 2/2022–48), městský soud dále uvedl, že je „vědom si toho, že k dané problematice požádal Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. 41 Az 14/2022–30 Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.“ V další argumentaci se nicméně městský soud zaměřil výlučně na reprodukci právního názoru vyjádřeného v dřívějším odkazovaném rozhodnutí Krajského soudu v Brně. K obsahu pozdějšího citovaného předkládacího usnesení Krajského soudu v Brně a tam obsažené argumentací se nijak dále nevyjádřil.

II. Kasační stížnost žalovaného

7. Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení napadeného rozsudku z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Přijatelnost kasační stížnosti podle ustanovení § 104a s. ř. s. spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že kasační stížnost se týká otázek, které doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) plně řešeny.

8. Stěžovatel je toho názoru, že v okamžiku, kdy si byl městský soud vědom existence nezodpovězených předběžných otázek, klíčových pro posouzení jím projednávané věci a podaných Krajským soudem v Brně Soudnímu dvoru EU, tak neměl ve věci samé rozhodovat. Namísto toho měl řízení v dané věci přerušit a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora EU, jak tak ostatně činí sám NSS v obdobných případech.

9. Stěžovatel v tomto ohledu odkázal na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 151/2022–34 a usnesení ze dne 5. 9. 2022, č. j. 5 Azs 324/2021–32. V obou těchto věcech NSS řízení o kasační stížnosti přerušil dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., neboť došel k závěru, že rozhodnutí Soudního dvora v řízení o předběžné otázce již zahájené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2022, č. j. 41 Az 14/2022–30, a v současnosti vedené před Soudním dvorem jako věc C–406/22, CV proti Ministerstvu vnitra, může mít vliv na rozhodnutí NSS v dané věci. Obě před Nejvyšším správním soudem projednávané věci se týkaly stejné právní problematiky, konkrétně otázky, zda lze za bezpečnou zemi původu pro účely § 16 odst. 2 zákona o azylu označit určitý stát s územními výjimkami: Moldavsko s výjimkou Podněstří (1 Azs 151/2022) anebo Gruzii s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie (5 Azs 324/2021).

10. Stěžovatel proto uzavírá, že právní názor, o který se kasační stížností napadený rozsudek opírá, tedy že země může být označena za bezpečnou pouze jako celek, nelze s ohledem na předložené předběžné otázky brát v tuto chvíli jako právně závazný. Krajský soud proto pochybil, když napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, aniž vyčkal rozhodnutí Soudního dvora EU o této právní otázce. Mezi rozhodováním NSS v citovaných věcech a napadeným rozsudkem tak stěžovatel spatřuje zcela zřejmý nesoulad, ke kterému by se měl NSS vyjádřit a sjednotit tak rozhodovací praxi správních soudů.

11. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

12. Nejvyšší správní soud předně shledal, že kasační stížnost je přípustná. Byla podána osobou oprávněnou, ve lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s., v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. jsou v ní namítány důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a nespadá ani pod jiný z případů nepřípustnosti předvídaných § 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný nedostatek podmínek řízení, který by bránil dalšímu postupu ve věci.

13. Kasační stížnost je rovněž, byť se jedná se o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.), přijatelná. Právní otázka vznesená stěžovatelem skutečně patří, jak uvádí stěžovatel, mezi otázky, které dosud nebyly v judikatuře NSS jednoznačně řešeny. Je proto dán přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu první ze čtyř možných kategorií přijatelnosti kasační stížnosti podle § 104a s. ř. s (srov. usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006–39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve spojení s např. rozsudkem NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021–28).

14. Kasační stížnost však není důvodná.

15. Projednávaná věc vznáší jedinou, nicméně podstatnou právní otázku: je krajský soud, jemuž je známo, že jiný krajský soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o zodpovězení předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva dle druhého (pod)odstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen „SFEU“), která je rovněž relevantní pro řízení vedené před později rozhodujícím krajským soudem, povinen přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora o již předložené předběžné otázce?

16. Stěžovatel formálně vznesl jak kasační důvod nepřezkoumatelnosti [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], tak nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] napadeného rozsudku. Konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti však stěžovatel neuvádí. Co do své věcné argumentace vytýká kasační stížnost rozhodnutí městského soudu to samé: městský soud měl pochybit, pokud, na rozdíl od praxe Nejvyššího správního soudu, který ve věcech týkajících se stejné právní otázky v minulosti již několikrát řízení přerušil a vyčkává rozhodnutí Soudního dvora EU (v usneseních citovaných výše v bodě 10 tohoto rozsudku), městský soud rozhodnutí Soudního dvora nevyčkal, přiklonil se k předchozímu právnímu názoru Krajského soudu v Brně, a ve věci samé rozhodl. Jinak řečeno, stěžovatel je toho názoru, že pokud jeden krajský soud ví, že jiný krajský soud již předložil Soudnímu dvoru EU žádost o zodpovězení předběžné otázky, přičemž právní otázka tam vznesená je podstatná i pro ono další řízení, později rozhodující krajský soud by měl přerušit řízení a také sám vyčkat rozhodnutí Soudního dvora o předložené předběžné otázce.

17. Právnímu názoru stěžovatele nicméně nelze přitakat. V případě řízení před soudy, které nejsou soudy posledního stupně, neplyne povinnost za těchto okolností řízení přerušit ani z práva Unie, ani ze soudního řádu správního. Je tomu tak z důvodu, že tyto soudy netíží v podobných případech povinnost předběžné otázky. Pokud tyto soudy samy nemají povinnost se na Soudní dvůr s otázkou výkladu práva Unie otázat, nemají ani povinnost odpovědi na otázky předložené jiným soudem vyčkat.

18. Ustanovení čl. 267 SFEU rozlišuje ve svém druhém a třetím (pod)odstavci mezi „soudem členského státu“, na straně jedné, a „soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“, zkráceně též „soudem posledního stupně“, na straně druhé. Jakýkoliv „soud členského státu“ má možnost, pokud rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce považuje za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Naproti tomu pouze soudy posledního stupně mají povinnost se za stejných podmínek, tedy především opět za předpokladu, že považují rozhodnutí Soudního dvora za nezbytné pro jejich rozhodnutí, obracet na Soudní dvůr, pokud není dána žádná výjimka z této povinnosti (poprvé stanoveny v rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, 283/81, body 16–20, nověji konsolidované v rozsudku ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management, C–561/19, bod 39 an.)

19. Důvod, pro který Smlouva o fungování Evropské unie (stejně ostatně jako všechna její předchozí znění od roku 1957) stanovila povinnost předběžných otázek pouze pro soudy posledního stupně, spočívá v uznání specifické role soudů posledního stupně, coby sjednocovatelů výkladu práva v rámci jejich soudních soustav. Zvýšené nároky na rozhodování soudů posledního stupně stanovením povinnosti předběžné otázky mají zabránit tomu, aby se v rámci jednotlivých členských států vytvářela judikatura, které bude v rozporu s právem Unie (srov. již rozsudek ze dne 24. 5. 1977, Hoffmann–La Roche, 107/76, bod 5, nověji např. rozsudek ze dne 15. 3. 2017, Aquino, C–3/16, bod 31).

20. Naproti tomu soudy, které v rámci řízení před nimi probíhajícího nejsou soudy posledního stupně, povinnost předběžné otázky netíží. Pokud však před nimi vyvstala otázka výkladu práva EU, o jejímž korektním výkladu mají pochybnosti, tyto soudy mají vždy možnost otázku předložit, nikoliv však povinnost tak učinit. Povinnost předběžné otázky bude případně tížit až soud posledního stupně v rámci dané soudní soustavy, pokud se k němu daná věc dostane. Z takto formulovaného oprávnění soudů nižších stupňů existují pouze dvě výjimky, ve kterých by se i soud nižšího stupně měl na Soudní dvůr obrátit. Za prvé, povinnost předběžné otázky tíží jakýkoliv soud členského státu, pokud má pochybnosti o platnosti aktu sekundárního práva Unie. Platnost unijního aktu může posoudit pouze Soudní dvůr sám, nikoliv soudy členských států (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 1987, Foto–Frost, 314/85, bod 20, případně rozsudek ze dne 6. 12. 2005, Gaston Schul, C–461/03, bod 17). Za druhé, i soud nižšího stupně by měl Soudnímu dvoru předložit předběžnou otázku týkající se výkladu práva Unie, pokud se chce vědomě odchýlit od ustálené judikatury Soudního dvora. Pokud k určité otázce výkladu práva Unie existuje jasný a ustálený právní názor, pak jakýkoliv soud členského státu má daný právní názor buď respektovat, anebo kvalifikovaným, tedy řádně zdůvodněným postupem Soudní dvůr prostřednictvím řízení o předběžné otázce vyzvat, aby svůj právní názor přehodnotil.

21. Ve všech ostatních případech, tedy především v situacích, kdy k určité právní otázce neexistuje judikatura Soudního dvora, anebo se nejedná o judikaturu ustálenou, zůstává soudům, které samy nejsou soudy posledního stupně, možnost se na Soudní dvůr s otázkou výkladu obrátit, která však neznamená povinnost tak učinit. Setrvalá judikatura Soudního dvora v tomto kontextu vždy podtrhává suverénní volbu vnitrostátního soudce, který detailně zná skutkový a právní kontextu projednávané věci, a tak jako jediný může posoudit, zda je rozhodnutí Soudního dvora nezbytné k vynesení rozsudku v řízení před ním (srov. ilustrativně kupř. rozsudky ze dne 24. 10. 2013, Stoilov, C–180/12, bod 37; ze dne 21. 2. 2006, Ritter–Coulais, C–152/03, bod 14; ze dne 9. 2. 1995, Leclerc–Siplec, C–412/93, bod 10; ze dne 30. 4. 1986, Asjes, 209 až 213/84, bod 10, a mnoho dalších).

22. Povinnost podat předběžnou otázku (povinnost primární) je pak určující i pro otázku z ní odvozenou, tj. který soud může mít případně povinnost již probíhající řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora ohledně stejné právní otázky posuzované v řízení před ním již probíhajícím (povinnost sekundární). Soud členského státu, který by v daném řízení sám neměl povinnost předběžnou otázku položit, nebude mít ani povinnost stejné řízení přerušit s ohledem na jiné, před Soudním dvorem již probíhající řízení. Oproti tomu soud posledního stupně, který by s ohledem na výkladové pochybnosti vznesené v řízení před ním, anebo nepřímo skrze výkladové pochybnosti již vyjádřené v předkládacím usnesení v jiné, Soudnímu dvoru již předložené předběžné otázce, by sám měl povinnost předběžnou otázku za daných okolností podat. To však učinit nemusí, pokud řízení přeruší a vyčká rozhodnutí ve věci již předložené.

23. Právě uvedené vyvrací kasační argumentaci stěžovatele ohledně údajného nesouladu mezi rozhodovací praxí s ohledem na přerušování řízení mezi napadeným rozsudkem a zmiňovanou praxí NSS. O žádný nesoulad se nejedná, neboť NSS a krajské soudy mají odlišný rozsah povinností z článku 267 SFEU plynoucích. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je to vždy NSS, kdo bude soudem posledního stupně. Při absenci některé z výjimek povinnosti předložit předběžnou otázku proto bude v případech, kdy jsou v řízení před ním vzneseny otázky výkladu práva Unie, jejichž vyjasnění NSS vyhodnotí jako nezbytné k vynesení svého rozhodnutí, v zásadě povinen buď předběžnou otázku sám předložit, anebo řízení s odkazem na před Soudním dvorem již probíhající řízení, týkající se stejné právní otázky, přerušit. Naproti tomu krajský soud tato povinnost netíží. Posouzení, zda pro své rozhodnutí potřebuje vodítko v podobě výkladu Soudního dvora, je v souladu druhým odstavcem čl. 267 SFEU předmětem jeho vlastní úvahy.

24. To však pochopitelně nezbavuje daný krajský soud ani povinností, ani případné odpovědnosti. Krajský soud je jednak povinen své rozhodnutí, včetně zaujatého výkladu práva Unie, řádně a přesvědčivě zdůvodnit. Pokud se krajský soud rozhodne nevyčkat rozhodnutí Soudního dvora v již probíhajícím řízení, byť se jedná o otázku pro řízení před ním probíhající podstatnou, pak se rovněž vystavuje riziku, že NSS v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora může přistoupit ke zrušení jeho rozhodnutí, pokud krajským soudem zaujatý právní názor bude v rozporu s výkladem poskytnutým Soudním dvorem. Pokud totiž bude podána kasační stížnost, v níž bude namítáno nesprávné posouzení uvedené právní otázky řešené Soudním dvorem v jiném, již zahájeném řízení o předběžné otázce, NSS coby soud posledního stupně vázán povinností předběžné otázky dle třetího odstavce čl. 267 SFEU, typicky sám řízení přeruší a rozhodnutí Soudního dvora vyčká. V podobné situaci tak krajský soud jistě neudělá chybu, pokud řízení přeruší. Povinnost řízení přerušit nicméně nemá.

25. Výše uvedená autonomní úprava práva Unie co do rozsahu povinnosti předložit předběžnou otázku nalézá své procesního promítnutí v § 48 s. ř. s. Obligatorní přerušení dle § 48 odst. 1) písm. b) s. ř. s. je aplikovatelné pouze v případech, kdy správní soud řízení přerušuje, neboť předběžnou otázku Soudnímu dvoru v rámci daného řízení sám také předkládá. Všechny ostatní případy fakultativního přerušení správními soudy všech stupňů pak spadají pod § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.

26. V abstraktní rovině by bylo patrně možné tvrdit, že v případě, kdy vnitrostátní soud posledního stupně tíží povinnost předběžné otázky dle třetího odstavce čl. 267 SFEU, tak se i s ohledem na právo na zákonného soudce/spravedlivý proces (srov. judikaturu Ústavního soudu počínající nálezem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57, která zastává názor, že nepředložení předběžné otázky ze strany obecného soudy posledního stupně, který v daném řízení tížila povinnost tuto otázku předložit, je porušením práva na zákonného soudce/spravedlivý proces, právě proto, že v takovém případě není vlastně obecný soud oprávněn danou otázku výkladu práva Unie posoudit sám) jedná o otázku, „kterou není v tomto řízení soud oprávněn řešit“. Dané řízení by proto mělo být obligatorně přerušeno podle § 48 odst. 2 písm. c) s. ř. s.

27. Přerušení podle tohoto ustanovení nicméně není na místě nejenom proto, že ustanovení § 48 odst. 2 písm. c) s. ř. s. je v systematice soudního řádu správního provázáno s problematikou dokazování podle § 52 odst. 2 s. ř. s. (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol., Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 395–396). Především ale z pohledu systematiky unijního práva jsou vnitrostátního soudy vždy oprávněny vykládat a aplikovat unijní právo samostatně v rámci jimi vedených vnitrostátních řízení, ve kterých aplikují právo Unie (srov. čl. 19 odst. 1, druhá věta Smlouvy o Evropské unii). S již zmiňovanou výjimkou předběžných otázek týkajících se platnosti aktů práva Unie, s ohledem na které by z pohledu unijního práva šlo skutečně uvažovat o otázce, kterou není vnitrostátní soud oprávněn řešit samostatně, jsou soudy členských států tedy vždy oprávněny řešit otázky výkladu práva Unie, a to bez ohledu na skutečnost, zda se v konkrétní věci dotáží Soudního dvora podle čl. 267 SFEU.

28. Pro projednávanou věc je však podstatné, že česká právní úprava pouze procesně promítá požadavky práva Unie, aniž by stanovovala jakékoliv další, dodatečné podmínky či požadavky pro povinné přerušení řízení v případě soudů, které nejsou soudy posledního stupně. Úprava § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., která stanoví pouhou fakultativní možnost přerušení řízení, je navíc z pohledu vnitrostátního práva stejná jak pro správní soudy prvního stupně, tak pro správní soud posledního stupně. Dodatečné povinnosti s ohledem na přerušení řízení soudy posledního stupně, osvětlené výše, tak vlastně plynou nad rámec české zákonné úpravy přímo z přednostně aplikovatelné úpravy unijní (čl. 267 SFEU) a ji vykládající judikatury Soudního dvora. Soudní řád správní však nestanoví s ohledem na přerušení řízení v případě vyčkávání rozhodnutí Soudního dvora v jiném, již zahájeném řízení o předběžné otázce, žádné dodatečné povinnosti jdoucí nad rámec těch plynoucích z unijního práva.

29. V projednávané věci se městský soud proto nedopustil pochybení, pokud řízení s odkazem na již probíhající řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem ve věci C–406/22, CV proti Ministerstvu vnitra, nepřerušil. Právní názor ohledně výkladu práva Unie, který zaujal, byl podrobně zdůvodněn, byť tedy primárně převzetím argumentace obsažené v rozsudku Krajského soudu v Brně. Zda se jedná o právní názor věcně správný, přitom není předmětem řízení o této kasační stížnosti. Kasační argumentace stěžovatele se omezuje výlučně na problematiku nepřerušení řízení ze strany městského soudu a údajný rozpor s praxí NSS v podobných věcech. Stěžovatel v kasační stížnosti nevznáší žádné jiné věcné námitky.

30. Z těchto důvodů pak rovněž NSS nepostupoval v projednávané věci stejně, jako v již citovaných řízeních vedených pod sp. zn. 1 Azs 151/2022 a 5 Azs 324/2021, tj. sám nepřerušil řízení, aby vyčkal právního názoru Soudního dvora ohledně otázky, zda současné znění procedurální směrnice umožňuje, aby členský stát označil za bezpečné země původu státy s územními výjimkami. Tato otázka nebyla předmětem řízení o této kasační stížnosti. S ohledem na otázku, která předmětem řízení byla, tedy povinnost soudů členských států, které nejsou v rámci daného řízení soudy posledního stupně, případně přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora, pak existuje dlouhodobá a ustálená judikatura Soudního dvora, stejně jako samotné znění čl. 267 SFEU, která zbavuje Nejvyšší správní soud povinnosti se na výklad této otázky v rámci tohoto řízení dotázat (ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management, C–561/19, bod 36).

IV. Závěr a náklady řízení

31. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení úspěch neměl. Nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil, proto mu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci a předcházející řízení II. Kasační stížnost žalovaného III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem IV. Závěr a náklady řízení