3 A 47/2015 - 43

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Tomtop security s.r.o., IČ: 242 05 192, se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupeného: JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, Společná advokátní kancelář, se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému: Ústřední inspektorát České obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2015, č. j. ČOI 17034/15/O100/1000/15/Ber/Št, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 6. 3. 2015, č. j. ČOI 17034/15/O100/1000/15/Ber/Št, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Ludvíka Ševčíka, ml., advokáta, do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále jen „žalovaný“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského a Hl. m. Prahy (dále jen „inspekce“ či „správní orgán“) ze dne 22. 12. 2014, č. j. 10/1324/13/34. Tímto rozhodnutím uložila inspekce žalobci: Pod výrokem označeným I. zkraje řádky úhrnnou pokutu 25.000 Kč pro porušení § 13 a naplnění skutkové podstaty § 24 odst. 7 písm. k) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění (dále jen „ZOS“), které bylo zjištěno při kontrole internetového obchodu www.detektivni-kancl.cz (stránky staženy a zálohovány dne 1. 4. 2014), když zde prodávající: Pod výrokem označeným I. uprostřed řádky inspekce uvádí text - v části „Obchodní podmínky“ v bodě „7. Reklamace“ uvádí: „Případné vady je kupující povinen neprodleně hlásit prodávajícímu a to písemně či e-mailem. (...) Zboží nesmí být zasláno na dobírku nevyplaceně, či jinak s úhradou při převzetí, jelikož náklady spojené s předáním zboží do reklamace jdou na vrub kupujícím (my hradíme zaslání opraveného zboží zpět).“ Výše uvedené informace nelze považovat za řádné, jelikož nemají žádnou oporu v právních předpisech. Pod výrokem označeným II. uprostřed řádky inspekce uvádí slovo „- neinformoval:“ a zkraje řádky „A) ve smyslu ust. § 2161 a 2169 občanského zákoníku odst. 1 občanského zákoníku, tedy že nemá-li věc stanovené vlastnosti, tj. a) vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné, b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá, c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy, d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti, e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů, může kupující požadovat i dodání nové věci bez vad, pokud to není vzhledem k povaze vady nepřiměřené, ale pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu součásti; není-li to možné, může odstoupit od smlouvy. Je-li to však vzhledem k povaze vady neúměrné, zejména lze-li vadu odstranit bez zbytečného odkladu, má kupující právo na bezplatné odstranění vady, B) ve smyslu ust. § 2169 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, tedy že právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti má kupující i v případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má kupující i právo od smlouvy odstoupit. Neodstoupí-li kupující od smlouvy nebo neuplatní-li právo na dodání nové věci bez vad, na výměnu její součásti nebo na opravu věci, může požadovat přiměřenou slevu. Kupující má právo na přiměřenou slevu i v případě, že mu prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její součást nebo věc opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná nápravu v přiměřené době nebo že by zjednání nápravy spotřebiteli působilo značné obtíže, C) informace ve smyslu ust. § 2161 odst. 2 občanského zákoníku tedy, že projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí,“, poté na dalším řádku uprostřed řádky inspekce uvádí slovo „dále,“ a pod ním na další řádce text: - pro porušení ustanovení § 13 a naplnění skutkové podstaty ustanovení § 24 odst. 7 písm. i) ZOS ve znění účinném do 31. 12. 2013, které bylo zjištěno při kontrole internetového obchodu www.detektivni-kancl.cz (stránky staženy a zálohovány dne 7. 6. 2013), když zde prodávající neinformuje o podmínkách uplatnění rozporu s kupní smlouvou v návaznosti na § 616 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „starý občanský zákoník“), tedy, že v případě, kdy věc není při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, má kupující spotřebitel právo na to, aby prodávají bezplatně a bez zbytečného odkladu uvedl tuto do stavu odpovídajícího kupní smlouvě, a to podle požadavku kupujícího buď výměnou věci, nebo její opravou, a pokud by takový postup nebyl možný, mohl by kupují požadovat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit a současně, že rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci se považuje za rozpor existující již při převzetí. Pod výrokem označeným II. zkraje řádky stanovila inspekce náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. Pod výrokem označeným III. zkraje řádky inspekce zastavila proti žalobci řízení ve věci správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS, který neshledala. Proti výrokům napadeného rozhodnutí, v nichž bylo shledáno porušení ZOS žalobcem, směřuje podaná žaloba. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se žalovaný nevypořádal s naplněním materiální stránky žalobcem údajně spáchaných deliktů, když zjistil jednání či opomenutí, aniž by se dále zabýval dalšími okolnostmi, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 27/2008-46. Svým jednáním či opomenutím nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, neboť není dána materiální škodlivost jeho jednání či opomenutí. V namítaném rozhodnutí ani v jeho odůvodnění není o naplnění materiální stránky skutkové podstaty vůbec žádná zmínka. Ve druhém žalobním bodu poukazuje na nesprávné právní posouzení dané věci, protože žalovaný vadně užil právní kvalifikaci vícečinného souběhu dvou správních deliktů, a klade mu v nich za vinu porušení jednak § 24 odst. 1 písm. i) ZOS ve znění účinném do 31.12.2013 a jednak § 24 odst. 7 písm. k) ZOS v platném znění. Žalovaný nedůvodně spatřuje rozdíl v tom, že v prvním případě žalobce neinformoval spotřebitele ve smyslu § 616 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“) a ve druhém případě žalobce neinformoval spotřebitele podle § 2161 a § 2169 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „nový občanský zákoník“), ačkoli se materiálně jedná o stejný obsah, který prezentuje formální rozdíly reflektující pouze pojmosloví nové úpravy. ZOS stanoví, že správním deliktem je takové jednání, které v rozporu s příslušnými předpisy nenaplňuje informační povinnost vůči spotřebitelům. Je proto irelevantní, zda se v tu chvíli jedná o informační povinnost podle původního znění či podle nových ustanovení občanského zákoníku. Je nepřijatelné, aby správní orgán na základě změny soukromoprávní úpravy, jejíž konkrétní obsah ani není znakem skutkové podstaty deliktu, přičetl z tohoto důvodu k tíži žalobci více skutků, přičemž z hmotněprávního hlediska se jednání má považovat za jeden správní delikt, a to buď trvající, nebo pokračující. Pro takové rozlišení však správní orgán nezjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci, tedy, zda poté, co se žalobce dopustil skutku, odstranil závadný stav a dopustil se ho následně znovu, nebo poté, co se skutku dopustil, neodstranil následně závadný stav, který trval. Žalovaný postupoval vadně, když užil zásadu absorpční a uložil žalobci úhrnný trest podle sazby pro nejzávaznější z deliktů, porušil tím v neprospěch žalobce zásady analogie a in dubio pro reo, ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod měl uložit sankci za jeden správní delikt, jehož se žalobce údajně dopustil jedním skutkem. Žalobce ve třetím žalobním bodu nesouhlasí s žalovaným, který sice přisvědčil žalobci, že z ust. § 19 ZOS nevyplývá povinnost přijímat osobně reklamace v sídle společnosti a postačí, je-li podnikatel ve svém sídle kontaktní za účelem vyřízení reklamace, avšak nezohlednil, že žalobce provozuje internetový obchod, nemá žádnou provozovnu, ani sídlo, kde by byl reálně osobně kontaktním, v sídle má zřízenou pouze poštovní schránku, fakticky se tam nevyskytuje. Žalobce tvrdí, že pokud by informoval spotřebitele, že může u něho reklamovat ústně, pak by ho uváděl v omyl, když sídlo fakticky nemá. Dle žalobce samotné upozornění na tuto skutečnost, nemůže být proto vykládáno jako nedostatečná informace spotřebiteli. Žalobce by naopak považoval za nedostatečnou a klamavou informaci, jestliže by postupoval způsobem, kterým argumentuje žalovaný. Žalovaný by neměl opomíjet, že smyslem úpravy je ochrana spotřebitele, nikoli bazírování na gramatickém výkladu zákonných norem. Žalobce namítá, že žalovaný nedůvodně formalisticky setrvává na názoru, že je nutné výslovně citovat zákonná ustanovení příslušných právních předpisů ve smyslu § 13 ZOS, přitom obchodní podmínky žalobce obsahovaly ustanovení, že veškeré reklamace budou vyřízeny v souladu s platným řádem ČR. Žalobce tvrdí, že § 13 ZOS mu neukládá povinnost informovat o rozsahu odpovědností za vady i o podmínkách uplatnění odpovědností za vady způsobem doslovné citace zákona, a že v tomto smyslu byla splněna jeho zákonná povinnost, když byl proveden odkaz na podmínky vyplývající z českého právního řádu. Žalobce poukázal na § 3030 nového občanského zákoníku, podle něhož se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy. Podle § 4 odst. 1 uvedeného zákona, se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Občanský zákoník konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že každá osoba má průměrné právní povědomí o tom, co je vadné plnění, jak reklamovat zboží a jaké nároky požadovat. Žalobce dovozuje, že splnil svou zákonnou povinnost, neboť průměrný spotřebitel na základě uvedeného zákonného odkazu ví, co je vadné plnění a jaká práva má uplatňovat. Odkaz inspekce i žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005, neshledává žalobce za přiléhavý, byť se v něm soud zmiňuje o rozsahu informační povinnosti ve smyslu § 13 ZOS, neobsahuje v něm zákaz odkazu na příslušné právní předpisy. Žalobce ve čtvrtém žalobním bodu namítá, že inspekce a žalovaný postupovali v rozporu se základními zásadami správního práva trestního, když neopatřili a neprovedli žádný relevantní důkaz, kterým by prokázali, že se žalobce dopustil namítaného jednání či opomenutí, resp. nebyl náležitě zjištěn skutkový stav mající oporu v provedeném dokazování. V napadeném rozhodnutí absentují znaky předmětné skutkové podstaty ani samotné odůvodnění není přesvědčivé. Na podporu uvedeného žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 44/2010-132 a č. j. 5 As 7/2011-48 a uvádí, že úřední záznam o vlastním šetření na webových stránkách, ze kterého žalovaný vychází, poskytuje pouze předběžnou informaci o věci a nelze jej považovat za důkazní prostředek. Nesouhlasí s tím, aby mu byla uložena sankce jako důsledek jeho neaktivity v procesu navrhování a označování důkazních prostředků, ačkoli břemeno provádět důkazy ke zjištění skutkového stavu nese správní orgán. Poukazuje na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Öztürk versus Německo z roku 1984, na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (91) 1, o správních sankcích. Namítá, že nebyly respektovány některé trestněprávní zásady, např. nullum crimen sine lege, nutta poena sine lege a in dubio pro reo. V závěrečném pátém žalobním bodu žalobce brojí proti výši uložené pokuty. Upozorňuje, že sankce za delikt s nízkou mírou škodlivosti mu byla nedůvodně uložena ve výši 76 % jeho zisku za kalendářní rok, ačkoli správní orgán uvádí, že mu není znám žádný případ, že by žalobce měl z namítaného jednání či opomenutí nějaký zisk. Uvedené je v rozporu se zásadou proporcionality trestání, protože sankce by měla být přiměřená závažnosti správního deliktu s přihlédnutím zejména ke způsobu jeho spáchání, následkům a okolnostem, za nichž byl delikt spáchán, zohledňující osobu pachatele a jeho poměry. Žalobce tvrdí, že v uložené výši je pokuta pro něho likvidační. Navrhuje soudu, aby zrušil rozhodnutí obou stupňů ohledně výroků, v nichž byl uznán vinným správním deliktem. Žalovaný v písemném vyjádření k obsahu žaloby dne 18.5.2015 navrhl její zamítnutí a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K prvnímu a druhému žalobnímu bodu uvedl, že rozhodnutí je přezkoumatelné, jednání žalobce v sobě nepochybně neslo aspekty společenské škodlivosti. Neuvedení řádných, respektive úplná absence některých informací o právech z vadného plnění a rozporu s kupní smlouvou, bylo způsobilé spotřebitelům nepochybně zkomplikovat případné uplatnění těchto práv u žalobce, a proto žalobce naplnil skutkovou podstatu uvedených správních deliktů, i pokud jde o jejich materiální stránku. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání správních deliktů založených na principu objektivní odpovědnosti, přičemž subjektivní stránka správních deliktů se nezkoumá. Jednalo se o dva na sobě nezávislé skutky, které byly zjištěny při dvou různých kontrolách. K námitkám ve třetím žalobním bodu se žalovaný vyjádřil tak, že pokud prodávající v rámci poskytnutých informací omezí způsoby uplatnění reklamace, ačkoli z příslušných právních předpisů žádná taková omezení nevyplývají, nejedná se o řádné splnění informační povinnosti podle § 13 ZOS. Vedle písemné a e-mailové korespondence existují rovněž jiné způsoby uplatnění reklamace než osobní kontakt, např. telefonicky či faxem. Nelze spotřebitele a priori informovat, že je povinen reklamaci uplatnit pouze dvěma zmíněnými způsoby, když taková povinnost z příslušných právních předpisů nevyplývá. Pro řádné splnění informační povinnosti podle § 13 ZOS je nezbytné, aby spotřebitelé byli informováni o konkrétních právech vyplývajících z příslušných právních předpisů, a nikoli, aby byli pouze odkázáni na ustanovení příslušných právních předpisů, ve kterých jsou jejich práva obsažena. V opačném případě by existence § 13 ZOS postrádala smysl. Informaci, že případné reklamace vyřídí žalobce ke spokojenosti individuální dohodou a v souladu s platným právním řádem ČR, nelze v zásadě považovat ani za odkaz v pravém slova smyslu, ale spíše za obecné konstatování. Spotřebitelé se tak na základě uvedené informace nedozvěděli o žádných konkrétních ustanoveních zákona upravující práva z vadného plnění, natož o konkrétních právech, která jim náleží. Informace o právech z vadného plnění poskytnuté žalobcem nebyly proto dostačující, resp. nebyly poskytnuty vůbec, čímž došlo k porušení § 13 ZOS. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005, jehož odůvodnění citoval správní orgán prvního stupně, se obecně zabýval obsahem informační povinnosti podle § 13 ZOS, a byť se vztahuje na skutkově odlišnou věc, jeho právní názor ohledně informační povinnosti podle § 13 ZOS je v dané věci aplikovatelný. K námitkám ve čtvrtém žalobním bodu žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí má oporu ve shromážděných podkladech podle § 50 odst. 1 správního řádu. Správní orgán vycházel primárně z podkladů opatřených v rámci své kontrolní činnosti. Byly kontrolovány internetové stránky účastníka řízení, jejich obsah byl zálohován, vytištěn a je součástí spisu. Žalobce byl o provedených kontrolách včetně kontrolních zjištění a shromážděných podkladech řádně informován, namítaná rozhodnutí jasně vymezují, v čem spočívalo protiprávní jednání účastníka řízení, jakých správních deliktů se dopustil, a jsou náležitě odůvodněna. K závěrečnému žalobnímu bodu žalovaný konstatoval, že uložená pokuta odpovídá závažnosti zjištěného protiprávního jednání. Jelikož nebyl zjištěn konkrétní spotřebitel, kterému by v důsledku protiprávního jednání žalobce vznikla újma, byla taková skutečnost vzata jako polehčující okolnost, současně však bylo zohledněno, že pokud spotřebitelé sami neupozorní správní orgán, že jim v důsledku jednání žalobce vznikla újma, pak správní orgán nedisponuje prostředky, kterými by mohl takové spotřebitele dohledat. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v posuzovaném případě uznán vinným ze spáchání správních deliktů ohrožovacích, pak žalovaný považuje za zásadní, že spotřebitelům mohla v důsledku protiprávního jednání žalobce újma vzniknout, jak bylo konstatováno v průběhu správního řízení. Pokuta byla oproti původnímu příkazu adekvátně snížena s ohledem na částečné zastavení správního řízení správním orgánem. Pokud jde o majetkovou situaci žalobce, správní orgán a žalovaný se zabývali podklady obdrženými od žalobce k doložení jeho majetkové situace s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a dospěli k závěru, že v uložené výši likvidační není. Na jejím základě není žalobce nucen ukončit svou podnikatelskou činnost, nebo by se na dlouhou dobu mělo stát jediným smyslem jeho činnosti splácení pokuty. Určité snížení zisku je nevyhnutelným následkem peněžité sankce. Účetní zisk není jediným hlavním ukazatelem vypovídajícím o celkovém hospodaření subjektu, je zapotřebí zkoumat celkové hospodaření žalobce, což žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí. Městský soud v Praze (dále jen „Městský soud“) o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť shledal i pro takový postup důvody podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Současně o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, žalobce i žalovaný po řádném poučení soudem ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci ani nevyjádřili (§ 51 s. ř. s.). Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Z obsahu správního spisu vyplývá, že emailem ze dne 9. 5. 2013 obdržela inspekce podnět k prošetření obchodních podmínek žalobce. Dne 7. 6. 2013 inspekce provedla fotodokumentaci obchodních podmínek žalobce z jeho webových stránek. Téhož dne, tj. dne 7. 6. 2013, inspekce přípisem nazvaným „Oznámení o provedené kontrole – kontrolní protokol“ oznámila žalobci, že u něho na základě podnětu spotřebitele provedla kontrolu, přičemž bylo zjištěno, že prostřednictvím internetových stránek www.detektivni-kancl.cz prodává spotřebitelům výrobky – antiradary, bezpečnostní kamery, zabezpečovací alarmy a další výrobky pro ochranu osob a majetku. Kontrolou v části webových stránek žalobce nazvané „Obchodní podmínky“ ani jinde na webových stránkách nejsou spotřebiteli poskytnuty informace o podmínkách uplatnění rozporu s kupní smlouvou ve smyslu § 616 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Informace na webových stránkách nelze považovat za řádné ve smyslu § 13 ZOS. Oznámení obsahuje upozornění, že den doručení je považován za den seznámení kontrolované osoby s jeho obsahem podle § 16 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, proto má žalobce právo podat proti tomuto protokolu písemné a zdůvodněné námitky do 5-ti dnů ode dne seznámení s protokolem. Podle doručenky žalobce převzal protokol dne 10. 6. 2013 v datové schránce. Proti protokolu podal žalobce dne 10. 6. 2013 námitky, v nich uvádí, že obchodní podmínky byly 2x předmětem kontroly inspekce a vytýkané body nebyly shledány jako porušení § 13 ZOS, přitom se od r. 2010 nezměnily a prošly dvěma kontrolami, na jejichž závěry se odvolává. Inspekce dne 18. 7. 2013 vydala rozhodnutí o námitkách, kterým dle výroku nevyhověla. Podle doručenky žalobce převzal rozhodnutí o námitkách dne 26. 7. 2013 v datové schránce. Dne 1. 4. 2014 inspekce provedla fotodokumentaci obchodních podmínek žalobce z jeho webových stránek. Přípisem ze dne 1. 4. 2014 inspekce oznamuje žalobci zahájení kontroly týkající se jeho webových stránek, které byly staženy a zálohovány, a budou předmětem kontroly. Podle doručenky žalobce převzal oznámení o zahájení kontroly dne 3. 4. 2014 v datové schránce. Dne 8. 4. 2014 inspekce oznamuje žalobci provedení kontroly a upozorňuje, že den doručení oznámení o provedené kontrole je považován za den doručení protokolu o kontrole, který v příloze zasílá a odkazuje na něj podle § 12 odst. 3 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), proto má žalobce právo podat proti tomuto protokolu písemné a zdůvodněné námitky do 15-ti dnů ode dne doručení protokolem. Podle doručenky žalobce převzal doklady dne 15.4.2014 v datové schránce. Proti protokolu podal žalobce dne 18. 4. 2014 námitky obsahově zcela shodné s námitkami, které uplatnil dříve dne 11. 6. 2013. Inspekce dne 18. 7. 2014 vydala rozhodnutí o námitkách, kterým dle výroku nevyhověla. Podle doručenky žalobce převzal rozhodnutí o námitkách dne 21. 7. 2014 v datové schránce. Příkazem ze dne 8. 10. 2014 inspekce uložila žalobci úhrnnou pokutu ve výši 30.000 Kč za tři správní delikty, který doručila žalobci dne 10. 10. 2014. Proti příkazu žalobce podal dne odpor dne 13. 10. 2014, v němž mimo jiné uvedl, že má zájem o korektní jednání se zákazníky, sankce je zjevně nepřiměřená porušení povinnosti a v minulosti nikdy za obdobné či jiné porušení nebyl trestán. Poté inspekce dne 10. 11. 2014 vyzvala žalobce, aby doložil své majetkové poměry. Na základě uvedené výzvy žalobce doložil rozvahu i výkaz zisku a ztrát ve zjednodušeném rozsahu, za rok 2013. Tržby za prodej měl žalobce 161 tis. Kč, náklady 17. tis. Kč, marži 144. tis. Kč. Dne 22. 12. 2014 inspekce vydala rozhodnutí, kterým uložila žalobci úhrnnou pokutu 25.000 Kč za porušení § 24 odst. 7 písm. i) ZOS a § 24 odst. 7 písm. k) a řízení pro správní delikt podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS zastavila. Proti rozhodnutí žalobce podal odvolání ze dne 13. 1. 2015, které bylo napadeným rozhodnutím dne 6. 3. 2015 zamítnuto a rozhodnutí inspekce potvrzeno. Městský soud posoudil věc takto: Z povahy věci se soud nejprve musel zabývat tím, zda je napadené rozhodnutí žalovaného zatíženo vadou, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz) je mezi takové vady třeba řadit i nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Soud je tedy povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71). V daném případě soud konstatuje, že rozhodnutí, které inspekce vydala a žalovaný potvrdil, je ve výrokové části nepřezkoumatelné, zejména co do vymezení deliktního jednání v popisu skutku, kterého se žalobce jako prodávající měl dopustit, když měl porušit ZOS. V úvodu výrokové části inspekce uvádí ve výroku označeném I. (zkraje řádku), že ukládá společnosti Tomtop security s.r.o. úhrnnou pokutu ve výši 25.000 Kč pro porušení ustanovení § 13 a naplnění skutkové podstaty ustanovení § 24 odst. 7 písm. k) ZOS v platném znění, které bylo zjištěno při kontrole internetového obchodu www.detektivni-kancl.cz (stránky staženy a zálohovány dne 1. 4. 2014), když zde „prodávající:“ a pod tímto textem je opět uvedena shodná číslice I. (uprostřed řádku); pod ní zkraje řádku je za pomlčkou popsáno jednání kladené žalobci za vinu, pod ním je uvedena číslice II. (uprostřed řádku) a zkraje řádku za pomlčkou je napsáno slovo „neinformoval:“. Pod tímto slovem jsou ve třech odstavcích uvedena zákonná znění občanského zákoníku (ust. § 2161 a § 2169 odst. 1, 2 a 3), uvozené vždy velkými písmeny zkraje řádky „A)“, „B)“, „C)“. Pod nimi je uvedeno slovo „dále“ (uprostřed řádku) a pod ním je za pomlčkou uvedeno další jednání, které je žalobci kladeno za vinu. Pod tím je uveden bod II. (zkraje řádku) týkající se povinnosti náhrady nákladů řízení a pod ním bod III. (zkraje řádku), v němž je uvedeno jednání, které bylo vůči žalobci inspekcí zastaveno. Je třeba uvést, že z výrokové části rozhodnutí tak, jak je výše popsána, není na první pohled jednoznačně patrné, jaké jednání je kladeno žalobci za vinu, v čem konkrétně jeho jednání či opomenutí se vztahuje k namítanému porušení, jakým jeho jednáním či opomenutím inspekce dochází k porušení konkrétního ustanovení zákona, čím je uvozena věta právní, chybí vymezení právní kvalifikace, v jejímž rámci je ukládána úhrnná pokuta a podle kterého ustanovení. Byť v textu výroku v bodu I. (zkraje řádku) užívá inspekce slovo „prodávající“, chybí ve výrokové větě jakýkoli odkaz, že tímto prodávajícím má inspekce na mysli právě žalobce, který podle ZOS má být tímto prodávajícím. Dále pod bodem I. (uprostřed řádku) inspekce, poté, co cituje znění obchodních podmínek, uvádí, že „Výše uvedené informace nelze považovat za řádné, jelikož nemají žádnou oporu v právních předpisech“. Lze konstatovat, že zde chybí konkrétní odkaz na konkrétní porušení takových právních předpisů, které měl žalobce zde uvedeným jednáním porušit, a které měla inspekce na mysli, když mu jednání klade za vinu, resp. v čem konkrétně byl který konkrétní předpis porušen. Celý popis textu pod číslicí II. (uprostřed řádku) působí na první pohled izolovaně, bez obsahové návaznosti výrokového textu, je pouze citován zákon, chybí v něm zcela popis skutku, v čem konkrétně došlo k naplnění správního deliktu žalobcem, tedy, co je mu jednáním kladeno za vinu a v čem inspekce shledala porušení ZOS s odkazem na porušení zákonných ustanovení. Lze dodat, že pod bodem A) uvedla inspekce po číslicích „§ 2161 a 2169“ slova „občanského zákoníku odst. 1 občanského zákoníku“, což je nepřesnost, která ve výrokové větě je zavádějící, není patrno zda tím má inspekce na mysli, že odstavec první se vztahuje k prvnímu paragrafu či ke druhému zde uvedenému paragrafu. Opravné usnesení textu ve spisu není. V další výrokové části rozhodnutí uvozené slovem „dále,“ (uprostřed řádku) je opět v jednání, které je kladeno žalobci za vinu pouze citace zákona oproti vymezení konkrétního skutku, čeho se dopustil žalobce jako prodávající a co tím porušil, neboť toto jednání má mu být kladeno za vinu jako samostatná skutková podstata, což jednoznačně také patrné z výroku není. Oproti výrokové větě a větě právní, odůvodnění žalovaného sice jednotlivé kroky inspekce logickým způsobem vysvětluje, to není však odrazem zakomponování skutkového děje do výrokové a právní věty. Žalobce shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve skutečnosti, že žalovaný se nevypořádal s námitkou týkající se naplnění materiální stránky žalobcem údajně spáchaných deliktů. S uvedeným tvrzením se soud neshoduje, neboť je vyvráceno žalovaným na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný s touto námitkou vypořádává, a proto soud na ně pro stručnost odkazuje. Soud nepřisvědčil žalobci, že by posuzovaná porušení zákona nemohla naplňovat materiální stránku správního deliktu, tedy že by nebyla pro společnost škodlivá, resp. nebezpečná, a dodává, že posuzovaný delikt je deliktem ohrožovacím, proto pokud spotřebitelé nebyli řádně informováni v souladu s příslušnými předpisy (za jakých podmínek mají nárok uplatnit práva plynoucí z vadného plnění, resp. z rozporu s kupní smlouvou, jaká práva jim náleží a jak je mohou uplatnit) mohlo být uplatnění práv spotřebitelům značně ztíženo. Poukazuje-li žalobce, že jeho jednání mělo nízkou míru škodlivosti, soud se s ním neztotožnil. I když ze správního spisu vyplývá, že kromě podnětu stěžovatele, na základě něhož došlo k zahájení deliktního řízení, nebyl zjištěn jiný konkrétní spotřebitel, kterému by v důsledku protiprávního jednání žalobce vznikla újma, je třeba zohlednit, že inspekce sama nemá prostředky, kterými by mohla takové spotřebitele dohledat. Soud má za to, že skutek, kterým žalobce neuvedl dvakrát ve svých obchodních podmínkách ustanovení týkající se procesu reklamací, je schopen naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Posuzované jednání nese v sobě dle soudu aspekty společenské škodlivosti. Soud uzavírá, že shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které potvrdilo prvostupňové rozhodnutí v jeho výrokové části z důvodů výše uvedených. Byť dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu výše uvedeného, shledal vhodným, aby se dále zabýval námitkami, které lze samostatně posoudit. Žalobce namítá, že žalovaný vadně užil právní kvalifikaci vícečinného souběhu dvou správních deliktů a poukazuje na str. 6 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný připouští relevantní změnu právní kvalifikace v souvislosti se změnou obsahu informační povinnosti podle § 13 ZOS. K takto formulované námitce soud uvádí, že obsahově v novém občanském zákoníku došlo ke sjednocení pojmosloví právní úpravy v tomto kodexu a práva a povinnosti obchodníků vůči spotřebitelům v podstatě zůstala zachována. K žádné výrazné změně zákonné úpravy, a na ní navazující povinnosti prodávajících vůči kupujícím nedošlo natolik, aby se tím změnil obsah naplnění skutkové podstaty namítaného správního deliktu. Soud konstatuje, že jednání žalobce ze dne 7. 6. 2013 a ze dne 1. 4. 2014 by mělo být koncipováno v rozhodnutí pod body I. a II. jako dvě samostatné skutkové podstaty, neboť poté, co se žalobce měl dopustit porušení správního deliktu v prvním případě (tedy skutek by měl být správně koncipován např., že žalobce minimálně dne 7.6.2013 na svých internetových stránkách jako prodávající ve společnosti XX ve svých obchodních podmínkách na webových stránkách YY uvedl/neuvedl konkrétně popsané povinnosti vůči spotřebiteli, což je v rozporu s §§ZZ ZOS, čímž omezil spotřebitele v možnosti reklamace, tedy dopustil se konkrétního správního deliktu porušení ZOS ve vztahu k občanskému zákoníku v původním znění), byl inspekcí prokazatelně seznámen s kontrolním protokolem, že se měl dopustit porušení § 13 ZOS jednáním popsaným v kontrolním protokolu v rozporu s občanským zákoníkem. Oznámení o kontrolním protokolu převzal dle správního spisu ve své datové schránce dne 10. 6. 2013. V případě trestního řízení, na jehož základech je koncipované i správní řízení, což je opakovaně judikováno, např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008-46, by mu bylo doručeno tzv. sdělení obvinění, resp. usnesením zahájeno trestní stíhání). Poté, jak bylo inspekcí zjištěno v rámci dalšího šetření, byl žalobce dne 1. 4. 2014 opět kontrolován a měl se dopustit obsahově shodného správního deliktu, již podle novelizovaného ustanovení ZOS, čímž měl porušit ustanovení nového občanského zákoníku. Měl tak spáchat dva samostatné správní delikty, za které v rámci správně aplikované absorpční zásady, by mu byla uložena jedna úhrnná správní pokuta (v trestním řízení úhrnný trest ve smyslu § 43 odst. 1 TrZ). Není však rozhodné, že došlo ke změně právní úpravy v občanském zákoníku, tato změna na posouzení předmětného deliktu vliv nemá. K poukazu žalobce, že v bodu 7 obchodních podmínek uvedených na webových stránkách s obsahem „.. že případné reklamace vyřídí ke spokojenosti individuální dohodou a v souladu s platnými právním řádem ČR a současně, že případné vady je kupující povinen neprodleně hlásit prodávajícímu, a to písemně či emailem.., soud uvádí, že uvedený text shledal zcela v rozporu s právní úpravou týkající se informační povinnosti. Chybí zde celá úprava týkající se reklamací, její oprávněnosti, převzetí zboží, vyřízení reklamace a předání zboží zpět spotřebiteli. Soud uvádí, že prodávající je povinen své podnikání přizpůsobit zákonu a nemůže na spotřebitele klást víc povinností, než mu ukládá zákon, rozhodně se tak nejedná o bazírování na gramatickém výkladu zákonných norem, nýbrž jde o dodržování zákona, jehož smyslem je ochrana spotřebitele. Soud nemůže přisvědčit, že žalovaný nedůvodně formalisticky setrvává na názoru, že je nutné výslovně citovat zákonná ustanovení příslušných právních předpisů ve smyslu § 13 ZOS, to ani žalovaný po žalobci nežádá. Pro řádné splnění informační povinnosti podle § 13 ZOS je nezbytné, aby spotřebitelé byli informováni o konkrétních právech vyplývajících z příslušných právních předpisů, a nikoliv, aby byli pouze odkázáni na právní předpisy, ve kterých jsou jejich práva obsažena. Není třeba doslovná citace zákona, avšak prodávající je povinen řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění reklamace spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit. Pouhý odkaz na soulad s platným řádem ČR nepostačuje. Lze shrnout, že již v prvostupňovém rozhodnutí inspekce absentuje řádné vyhodnocení i popis skutku, který není dostatečným způsobem vymezen v rámci objektivní stránky skutkové podstaty, aby jej soud mohl řádně přezkoumat (a mohl potvrdit, že žalobce se dopustil předmětného deliktu). S ohledem na uvedené se soud nemůže vyjádřit ani k namítané výši uložené pokuty. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem za dva úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastoupení se zvyšuje o 21% z 6 800 Kč, tedy o 1 428 Kč. Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným celková částka 11.228 Kč. Za odkladný účinek soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť nebyl shledán důvodným.